Informace od profesionálů

HLAVNÍ STRÁNKA

  

BETA BOJOVNICE

  

PES

  

KOČKA

  

KRÁLÍK

  
Téma

PAPOUŠEK KRÁLOVSKÝ

Prodej a cena

Tento druh papouška je možné koupit přímo od chovatelů, u nichž se cena za mladého samce pohybuje kolem 4 000 korun, samice a mutace samozřejmě dráž.

Zdroj: Papoušek královský

Diskuze

V diskuzi PAPOUŠEK KRÁLOVSKÝ se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Karel.

Mame papouska kralovskeho, rucne dokrmeneho.
Je mu pres 3 roky a krasne mluvi a to cele vety.
Takze neni pravda, ze se nenauci mluvit.
Pokud byste mel zajem, mohu poslat zvukovxy zaznam.
Karek

Na tento příspěvěk jestě nikdo nereagoval. Chcete se k němu vyjádřit? Klikněte na tlačítko a bude moci vložit svůj komentář.

Zdroj: diskuze Papoušek královský

Papoušek královský

Papoušek královský (Alisterus scapularis) bývá v domácnostech často chován jako zcela ochočený mazlíček. V přírodě bývá běžně k vidění v parcích a zahradách na předměstí Austrálie.

Samec má hlavu a spodní partie šarlatově červené, spodní krovky ocasní zelenočerné, široce lemované červeně. Záda a křídla jsou tmavě zelená se světlým pruhem na vnější straně křídel. Na zadní straně krku má úzký modrý pruh, který odděluje červené a tmavě zelené zbarvení. Horní čelist zobáku má červenou s černou špičkou, dolní černou. Samice má tmavě zelenou hlavu, hrdlo a prsa, břicho a dolní část prsou jsou šarlatově červené. Zobák je celý černý. Oko u obou pohlaví je žluté, běhák šedý. Dorůstá délky 40 cm a hmotnosti do 240 g.

Ve volné přírodě obývá celé východní pobřeží Austrálie od severního Queenslandu až po jihovýchodní Viktorii. Papoušek královský je zde běžným druh žijícím v lesích a není bezprostředně ohrožen. V některých lokalitách si ptáci zvykli na dokrmování od lidí a poměrně zkrotli. Existují dva poddruhy – papoušek královský velký a papoušek královský malý. Královští papoušci mají výrazný pohlavní dimorfismus.

Dává předost životu ve stromech, ale spatřen může být i na zemi při sběru potravy. Nejčastěji se vyskytuje v párech nebo hejnech čítajících pár kusů. Navštěvuje zahrady, zalesněné plochy, parky či deštné lesy. Páry hnízdí nejčastěji v dutinách eukalyptových stromů. Jako vystýlka jim slouží hobliny vznikající při úpravě kotliny.

Volně žijící papoušek královský je vcelku plachý, živí se ořechy, semeny, ovocem, bobulemi, nektarem a pupeny.

Dnes je jejich přírodní lokalita velkou měrou nahrazena zemědělskou půdou. Farmáři tento druh považují za škůdce, protože dokáže zlikvidovat velké množství obilnin na polích a ovoce v sadech. V minulosti docházelo ke křížení s papoušky horskými či nádhernými.

Mutací je známo pomálu – nejčastější a taky nejkrásnější je mutace žlutá (dilute), méně známá je modrá (parblue) a skořicová. Vyskytují se občas také papoušci královští straky a oranžoví ptáci, ale nejspíš ještě nebylo ověřeno, zda se jedná o mutaci, nebo pouze o modifikaci zbarvení.

Papoušci královští jsou poměrně klidní a také inteligentní ptáci. Jako společníci bývají velmi přítulní a zábavní. Mají však velké nároky na prostor a prostor bytu jim skutečně nepostačuje. Navíc vzhledem k poměrně velké velikosti mohou v bytě při svých leteckých pokusech napáchat škody. Nenaučí se mluvit.

Každý pták, kterého máme v úmyslu ochočit, musí být mladý. Pokud možno co nejmladší, takový, který se právě osamostatnil od rodičů. Nejideálnější je sehnat mládě ručně dokrmené. Takoví ptáci jsou jako mazlíčci velmi vhodní, jsou zvyklí na člověka, a tak nemáme žádnou práci s jejich ochočením.

Zdroj: Papoušek královský

Papoušci rodu Poicephalus

Papoušků rodu Poicephalus je celkem 9 druhů, žijících v různých biotopech. Od lesnatých oblastí, kde se vyskytují nejčastěji, až po suché savany.

Největší z nich je papoušek kapský. Jeho jižní forma je však ohrožena, a proto je papoušek kapský přísně chráněn. V současné době jej lze spatřit například v Ptačím parku Walsrode. K chovu jsou občas nabízeny spíše jeho severnější poddruhy. Druhým největším papouškem rodu Poicephalus je i u nás chovaný papoušek konžský. Ceny těchto papoušků jsou však značně vysoké.

Zdroj: Poicephalus

Chov

Pokud si přejete chovat tyto ptáky, potřebujete velkou voliéru, nebo alespoň klec s minimálními rozměry 60 x60 x 80 cm. Pokud ale přistoupíte k tomuto řešení, musíte počítat s tím, že váš papoušek bude potřebovat dlouhodobý každodenní prolet mimo klec, a ani tak nebude ve 100% kondici.

Nejvíce se jim tedy bude dařit v prostorné chráněné venkovní voliéře o rozměrech 1,5 x 5 x 0,7 m (v x d x š). Jako u většiny ptáků jim k přenocování a úkrytu poslouží nabídnutá budka. Nesnáší dlouhou dobu trvající chladné a vlhké počasí. Ve voliéře se doporučuje chov pouze jednoho páru tohoto druhu, tolerovat se však budou s jinými druhy. Lze jej chovat v celoročních voliérách bez vytápěného zázemí, potřebuje však alespoň závětří, kam by se mohl v zimě nebo při špatném počasí schovat.

Papoušek královský musí dostávat pestrou stravu. Běžná krmná dávka musí být obohacena o různé ovoce, luskoviny a zeleninu. Jen tak z něj učiníte zdravého, přátelského a krásně zbarveného společníka.

V přírodě jsou odchovy pozorovány v červenci i lednu. Hnízdní dutiny mívají vletový otvor poměrně nízko od země. Pro odchov v zajetí jim musíme poskytnout budku vysokou až 2 metry! Jako substrát do budky použijeme dřevěné hobliny smísené s rašelinou. Samec se začne samici dvořit a harmonizující pár, připravený k hnízdění, si obsah budky upraví dle vlastních představ. Kladnou odezvou na samčí dvoření je skutečnost, že samice přijme jeho pokusy o krmení. Snůška papoušků královských čítá nejčastěji 3 až 5 mírně lesklých vajec. Nezřídka se stane, že některé z vajec rodiče rozbijí, může za to jejich nemotorné chování při vstupu do budky. Proto se pro tento druh doporučuje mírný sklon budky, který problém s rozbíjením vajec zcela vyřeší. Délka sezení na vejcích se pohybuje kolem 20 dnů, samec v tomto období navštěvuje samici v budce, ale ta přesto po celou dobu zahřívá snůšku sama. Mláďata po vylíhnutí opeří asi po 35 dnech a samec je ve voliéře doprovází a učí létat. V prvních dnech po vylíhnutí, a v několika následujících dnech, samice neopouští hnízdní dutinu. V tuto dobu chodí krmit samec samici k otvoru hnízdní dutiny, posléze samice mláďata v hnízdě. Rodiče je ještě minimálně 3 až 4 týdny dokrmují (s odstavem není nutno spěchat, rodiče na ně nebývají agresivní). Mláďata se do věku 6 měsíců podobají samičce. Po uplynutí této doby začne hlavička samců červenat.

Papoušci královští dosahují pohlavní zralosti ve třech letech (některé samičky však mohou zahnízdit již ve druhém roce věku) a jsou plodní ještě ve 30 letech. Na krmení nijak zvlášť nároční – vezmou bez problémů vše nabízené a milují veškeré ovoce a zeleninu. Jelikož mají sklony k tloustnutí, musíme být opatrní při podávání slunečnice. Měli by mít dostatečný přísun vápníku, hlavně v době před snůškou a v době hnízdění (samičky královských papoušků snášejí poměrně velká vejce a mohlo by lehce dojít k odvápnění organismu). Rychle rostoucí mláďata zvýšený přísun vápníku též přivítají. Při jeho nedostatku totiž může lehce dojít k rachitidě a špatnému vývoji kostí.

Zdroj: Papoušek královský

Co znamená amazoňan modročelý ručně dokrmený

V dnešní době jsou stále více populární ručně dokrmené malé druhy papoušků. S takovými jedinci se poté pracuje snadněji a účelněji než se stejnými papoušky, které odchovali jejich rodiče. Ručně dokrmený papoušek se dokrmuje od narození, čímž se ochočuje a zvyká si na přítomnost člověka.

Cena dokrmeného papouška může být až třikrát vyšší než cena papouška z přirozeného odchovu, obvykle však suma není až tak vysoká. Papoušek se navíc nekupuje na půl roku: při dobré péči nám bude dělat radost řadu let.

Konečná cena dokrmeného papouška se odvíjí od doby, kdy se začalo s dokrmováním. Nejnáročnější je dokrmování před 14. dnem života papouška (u malých druhů), proto je pořízení takového jedince finančně nejnákladnější. Jak však bylo výše uvedeno, dokrmený papoušek bývá klidnější, a tudíž vhodnější k ochočení.

Při koupi takového papouška byste měli od prodávajícího obdržet smlouvu, případně i nějakou záruku. Nejedná se o povinnost, spíše o vstřícné gesto chovatele, jenž tak vlastně sděluje, že má zdravý chov a nic neskrývá.

Co se týče odchovu, traduje se, že ručně odchovaný jedinec se nehodí k další reprodukci. S tím nelze úplně souhlasit, poněvadž někdy se ručně dokrmení jedinci odchovávají spolehlivěji: nemají strach z člověka, tudíž se při hnízdění nenechají tak snadno vyrušit.

Většina ručně dokrmených papoušků zařazených do chovu částečně ztrácí krotkost.

Zdroj: Amazoňan modročelý

Poicephalus robustus fuscicollis

Papoušek šedohlavý západní žije na jihu, západě a východě Afriky. Velikost papouška je 32 cm, hmotnost se pohybuje mezi 310 a 400 g. Samice snáší 2–4 ks vajec, inkubační doba je 28–30 dnů. Délka života je až 25 let.

Papoušek šedohlavý západní je menší podsadité postavy s typickým mohutným zobákem a jakoby zmenšenými nohami. Zbarvení jeho těla je převážně zelené, barva hlavy závisí na poddruhu, přičemž rozdíly v pohlaví jsou téměř nepatrné. Tento papoušek nepatří mezi hlučné druhy. Většinou se projevuje krátkým, vysoko položeným pískáním, občas je slyšet hlasitější drsné volání. Při ohrožení chrčivě vrčí.

Tohoto papouška najdeme většinou v nadmořských výškách 1000 až 2100 m. Obývá jehličnaté lesy, otevřené lesy a savany, za potravou zalétá i do mangrovů a na ovocné plantáže.

Žije převážně v párech či menších rodinných skupinkách. Za letu udržují navzájem kontakt pomocí hlasitého volání; při přijímání potravy jsou naopak velmi tiší. Hnízdí v dutinách stromů.

Papoušek šedohlavý západní se v přirozeném prostředí živí semeny, bobulemi, ořechy, květy, listy a větvičkami stromů, příležitostně i hmyzem. Hlavní složkou potravy jsou semena jehličnanů rodu Podocarpus. Nezřídka tento papoušek zalétá na ovocná a obilná pole, kde se živí datlemi, fíky, švestkami, kukuřicí, čirokem nebo burskými oříšky.

Voliéra pro papouška šedohlavého by měla mít železnou konstrukci se silnějším pletivem a rozměry minimálně 2 x 1 x 2 m (vnitřní část), s přilehlým výletem 4 x 1 x 2 m (d x š x v). Důležité je dostatečné vybavení bidly, a to i svislými, protože rádi a často šplhají. Budky jsou vhodné vertikální, zavěšené ve vyšší úrovni, o rozměrech cca 60 x 20–30 cm (výška x průměr), s vletovým otvorem 10 cm. V přírodě papoušci obsazují dutiny poměrně těsné, takže je možné jim dát na výběr i budku s menším vnitřním průměrem. V našich klimatických podmínkách připadá hlavní období hnízdění na listopad a prosinec, proto je nutné jim vytvořit patřičné podmínky právě na tyto měsíce. Nezbytné je včasné přemístění z venkovních voliér do vytápěných prostor, respektive možnost přitápění ve vnitřní chráněné části u celoročních kombinovaných voliér.

Zdroj: Poicephalus

Poicephalus gulielmi gulielmi

Papoušek konžský středoafrický žije ve střední a západní Africe. Velikost papouška je 28 cm, hmotnost se pohybuje od 200 do 250 g. Samice snáší 2–4 ks vajec, inkubační doba je 28–30 dnů. Délka života je až 25 let.

Celkově je zbarven zeleně, peří na hlavě je šedé až šedočerné se zeleným lemováním, takže vypadá kropenatě. Čelo má oranžové až červené, u některých jedinců tato skvrna vede od ozobí až po oči, u jiných není téměř znatelná. Nahé oční okruží je šedé, oko hnědočervené. Peří na křídlech je hnědočerné se zeleným lemováním, hlavní letky jsou černé, na ohbí mají křídla červené skvrny. Břicho je světle zelené, na spodině až téměř žlutavé. Ocas je shora zelený, zdola tmavě hnědý, běhák tmavě šedý.

Ve volné přírodě se papoušek konžský vyskytuje ve střední a západní Africe, počínaje Ghanou, Nigérií, Kamerunem a konče Středoafrickou republikou, severní Angolou, Keňou, severní Tanzanií a Libérií. Obývá spíše vlhké pralesy, a to až do nadmořské výšky 3500 m.

Existují tři poddruhy: papoušek konžský západní (Poicephalus gulielmi fantiensis), papoušek konžský středoafrický (Poicephalus gulielmi gulielmi), papoušek konžský horský (Poicephalus gulielmi massaicus). Je hojný, a i když je často odchytáván a nelegálně vyvážen, na divokou populaci to nemá větší vliv.

Snadno se ochočí, ale obvykle si zvykne na jednoho majitele a ostatní spíše ignoruje, přinejlepším toleruje. Je to klidný pták, který ale potřebuje neustálé podněty a pozornost majitele. Pokud má denně možnost proletu po bytě, spokojí se i s menší klecí.

Chov v páru není tak jednoduchý, obvykle je problém hned napoprvé sestavit harmonizující pár. Papoušek konžský má velmi silný zobák, kterému odolají jen kvalitní a silné materiály, na což by měl chovatel před pořízením těchto ptáků myslet. Chovná voliéra by rozhodně neměla mít dřevěné prvky, a už vůbec ne dřevěnou konstrukci. Také pletivo musí být silnější, a to platí i o materiálu pro hnízdní budku. Papoušek konžský poměrně často trpí přerůstáním zobáku, proto by měl mít neustále k dispozici minerální blok nebo sépiovou kost.

Papoušek se v přirozeném prostředí živí semeny, bobulemi, ořechy, květy, listy a větvičkami stromů, příležitostně i hmyzem.

Voliéra pro papouška konžského má mít železnou konstrukci se silnějším pletivem a rozměry minimálně 2 x 1 x 2 m (vnitřní část), s přilehlým výletem 4 x 1 x 2 m (d x š x v). Důležité je dostatečné vybavení bidly, a to i svislými, protože rádi a často šplhají. Budky mají raději vertikální, zavěšené ve vyšší úrovni. Rozměry budek, ve kterých ptáky někteří chovatelé odchovali, se pohybují okolo 60 x 25 cm (výška x průměr), s vletovým otvorem 11 cm. Vzhledem k tomu, že v přírodě papoušci obsazují ještě menší dutiny, je vhodné jim nabídnout i budku s menším vnitřním průměrem. V našich klimatických podmínkách připadá hlavní období hnízdění na listopad–prosinec, proto jim včas vytvořte patřičné podmínky. Nezbytné je včasné přemístění z venkovních voliér do vytápěných prostor, respektive možnost přitápění ve vnitřní chráněné části u celoročních kombinovaných voliér.

Zdroj: Poicephalus

Poicephalus senegalus versteri

Papoušek senegalský červenobřichý žije v Ghaně a západní Nigérii. Velikost papouška je 22 až 25 cm, hmotnost se pohybuje od 130 do 150 g. Samice snáší 2–4 ks vajec, inkubační doba je 28–30 dnů. Délka života je až 25 let.

Je velmi hojný v lesnatých savanách a otevřených lesích a často zalétá v malých hejnech i do zahrad na okrajích měst. Zdržuje se ve skupinách od 10 do 20 jedinců, v době hnízdění v párech. Samice snáší do stromové dutiny 3 až 4 vejce a sedí na nich 28 až 30 dnů. Mláďata opouštějí hnízdo obvykle ve stáří 11 týdnů. Potrava se skládá ze semen, výhonků a různého ovoce.

Papoušek senegalský hnízdí brzy na jaře a je závislý na období dozrávání vegetace. V této době vykazuje jeho opeření nejvyšší intenzitu barvy. Není nijak hlučný, přestože umí vydat pronikavé písknutí, projevuje se většinou jen mírně hlasitě a jeho přirozené hlasové projevy nejsou nepříjemné. Má-li tento bravurní letec možnost každodenního proletu po místnosti, spokojí se i se středně velkou klecí. Takové vlastnosti z něj činí velmi vhodný druh pro chov v bytech. Poznáme jej podle jasně žlutých očí. Na tmavých prstech má ostré drápy. Jejich úchop je pro člověka dosti bolestivý. Pustíme-li ho do voliéry, zůstane plachý.

Papoušek senegalský se v přirozeném prostředí živí semeny, bobulemi, ořechy, květy, listy a větvičkami stromů, příležitostně i hmyzem.

Voliéra pro tento druh papouška by měla mít železnou konstrukci se silnějším pletivem a rozměry alespoň 2 x 1 x 2 m (vnitřní část), s přilehlým výletem 4 x 1 x 2 m (d x š x v). Důležité je dostatečné vybavení bidly vodorovnými i svislými, protože rádi a často šplhají. Budky jim vyhovují vertikální, zavěšené ve vyšší úrovni. Rozměry budky by se měly pohybovat kolem 60 x 20 cm (výška x průměr), s vletovým otvorem 8 cm. Vzhledem k tomu, že v přírodě obsazují dutiny poměrně těsné, je vhodné, pokud to jde, předložit jim na výběr ještě i budku s menším vnitřním průměrem. V našich klimatických podmínkách připadá hlavní období hnízdění na listopad/prosinec, kdy je jim nutné vytvořit patřičné podmínky. Nezbytné je včasné přemístění z venkovních voliér do vytápěných prostor, respektive možnost přitápění ve vnitřní chráněné části u celoročních kombinovaných voliér.

Zdroj: Poicephalus

Poicephalus robustus

Papoušek kapský žije na jihu, západě a východě Afriky (Jihoafrická republika, Mosambik, Tanzanie, Rwanda, Zambie, Zimbabwe, Ghana a Nigérie). Velikost papouška je 33–34 cm, hmotnost se pohybuje od 260 do 330 g. Potravu tvoří směs semen, ovoce, zeleniny a zelené krmení. Samice snáší 2–4 ks vajec, inkubační doba je 26–28 dnů. Délka života je až 25 let.

Papoušek kapský obývá většinou oblasti s nadmořskou výškou 1000 až 2100 m. Zajímavé je, že zatímco na většině území žijí tito papoušci ve vyšších polohách a do nížin a mangrovových lesů létají jen za potravou, na některých místech v oblasti Guinejského zálivu obývají mangrovové lesy přímo na pobřeží trvale. Jejich domovem jsou lesy s převahou porostu jehličnanů, otevřené lesy, savany s řídkým porostem stromů a mangrovy. Za potravou létá i do níže položených krajin, též na ovocné plantáže. Údaje o počtech tohoto druhu v částech Afriky nejsou z poslední doby k dispozici žádné, ale lze se oprávněně domnívat, že nebudou nikterak povzbudivé. Neustálé ničení přirozeného prostředí, odchyty a četné válečné konflikty a kmenové nepokoje vytlačují papoušky stále více z oblastí, které jsou pro ně životně důležité.

Papoušek kapský žije převážně v párech či menších rodinných skupinkách.

Rozeznáváme u něj tyto poddruhy:

  • Papoušek kapský jižní (Poicephalus robustus robustus). Svým vzhledem se odlišuje od ostatních poddruhů, a to především zbarvením hlavy. Ta je zeleno-žluto-hnědá, posetá hnědými a zelenými skvrnami. Hruď, břicho a kostřec mají modrý nádech. Ohbí křídel a stehna jsou oranžově červená. Samice má vždy oranžově zbarvené čelo.
  • Papoušek kapský mosambický (Poicephalus robustus suahelicus). Hlava a týl jsou stříbrošedé, prsa a břicho bez modrého nádechu. Samice má vždy oranžově zbarvené čelo. Tento poddruh k nám byl několikrát dovezen.
  • Papoušek kapský západní (Poicephalus robustus fuscicollis). Je menší postavy než předchozí poddruh. Zelené části mají namodralý nádech; samice mají velkou oranžovou skvrnu na čele, která samcům chybí, nebo místo ní mají jen několik oranžových peříček. Tento poddruh je v ČR nejčastější.

Papoušci kapští nemají žádný pevný termín hnízdění, zjevně se řídí podle období dešťů. Vzhledem k rozsáhlosti výskytu a různým biotopům hnízdí podle jednotlivých oblastí prakticky po celý rok. Hnízdo si papoušci kapští budují většinou vysoko nad zemí v dutinách stromů a větví. Hloubka se pohybuje v rozmezí 30–90 cm, dno má v průměru pouhých 15–18 cm, malý je rovněž vstupní otvor (cca 8 cm). V době hnízdění se páry oddělují od hejn a drží se stranou daleko od ostatních ptáků. Samička snáší 2 až 4 bílá kulovitá vejce, ze kterých se po 26–28 dnech líhnou mláďata, která opouštějí hnízdo cca po 70 dnech a poté jsou ještě rodiči delší čas dokrmována.

Voliéra pro papoušky kapské má mít železnou konstrukci se silnějším pletivem a rozměry alespoň 2 x 1 x 2 m (vnitřní část) s přilehlým výletem 4 x 1 x 2 m (d x š x v). Důležité je dostatečné vybavení bidly, a to i svislými, protože rádi a často šplhají. Budky mají raději vertikální, zavěšené ve vyšší úrovni. Rozměry budek, v nichž někteří chovatelé tento druh odchovali, měli míry kolem 60 x 20–30 cm (výška x průměr), s vletovým otvorem 10 cm. Vzhledem k tomu, že v přírodě papoušek kapský obsazuje dutiny poměrně těsné, je vhodné, pokud to jde, předložit mu na výběr ještě i budku s menším vnitřním průměrem. V našich klimatických podmínkách připadá hlavní období hnízdění na listopad až prosinec, proto je jim nutné právě na tuto dobu vytvořit patřičné podmínky. Nezbytné je včasné přemístění z venkovních voliér do vytápěných prostor, respektive možnost přitápění ve vnitřní chráněné části u celoročních kombinovaných voliér.

Zdroj: Poicephalus

Poicephalus flavifrons

Papoušek žlutošedý žije v Etiopii. Velikost papouška je 28 cm, hmotnost se pohybuje od 150 do 200 g. Samice snáší 2 až 4 vejce, inkubační doba je 28–30 dnů. Délka života je až 25 let.

Jde o vzácnější druh afrického papouška rodu Poicephalus, který se od ostatních zástupců tohoto rodu výrazně liší. Svým zbarvením a velikostí spíš připomíná amazoňana. Odlišuje ho výrazná žlutá maska, v níž kontrastuje tmavě šedé až černé lysé oční okruží. Zbytek těla je jasně světle zelený, na spodní části se žlutým nádechem. Horní část zobáku má hnědavě šedou, spodní je bělavá, oko je oranžovočervené a běhák šedý.

Jde o endemický druh, který se vyskytuje výhradně v Etiopii, kde bývá často pozorován ve společnosti agapornisů etiopských. Papoušek žlutošedý je horským druhem – vyskytuje se od nadmořské výšky 1800 metrů a pozorován byl i v lokalitách 3 000 m n. m. Nezdá se, že by byl ohrožen, a jeho populace, byť neexistuje jasný odhad, kolik jedinců by měla čítat, neklesá.

Tento celosvětově vzácný druh se v zajetí vyskytuje velmi sporadicky. Přesto jej údajně vlastní několik chovatelů v České republice i na Slovensku, jasnější informace o případných odchovech ale chybí. Mezi chovanými ptáky mají výrazně převládat samci, samice jsou prakticky nesehnatelné.

Cena tohoto běžně nedostupného druhu se v zahraničí pohybuje v přepočtu okolo 200 tisíc korun za mladý chovný pár. Je tedy jen o něco málo levnější než nejvzácnější zástupce rodu Poicephalus. Papoušek žlutošedý se v přirozeném prostředí živí semeny, bobulemi, ořechy, květy, listy a větvičkami stromů, příležitostně i hmyzem.

Voliéra pro papouška žlutošedého má mít železnou konstrukci se silnějším pletivem a rozměry alespoň 2 x 1 x 2 m (vnitřní část), s přilehlým výletem 4 x 1 x 2 m (d x š x v). Důležité je dostatečné vybavení bidly nejen vodorovnými, ale i svislými, protože rádi a často šplhají. Budky mají raději vertikální, zavěšené ve vyšší úrovni. Rozměr budky by se měl pohybovat kolem 60 x 20–30 cm (výška x průměr), s vletovým otvorem 8 cm. Je však vhodné papouškovi nabídnout i budku s menším vnitřním průměrem, protože v přírodě obsazují ještě menší dutiny. V našich klimatických podmínkách připadá hlavní období hnízdění na listopad až prosinec, proto jim vytvořte patřičné podmínky právě v tento čas. Nezbytné je včasné přemístění z venkovních voliér do vytápěných prostor, respektive možnost přitápění ve vnitřní chráněné části u celoročních kombinovaných voliér.

Zdroj: Poicephalus

Neoféma modrohlavá

Neoféma modrohlavá (Neophema splendida) je krásně pestře zbarvený papoušek, který je u českých chovatelů poměrně rozšířený. Podobné zbarvení má málokterý papoušek. Hlava a konce křídel jsou světle modré, hruď krásně červená, břicho žluté a záda zelená. Oko je tmavě hnědé, zobák tmavě šedý, běhák šedorůžový. V přírodě můžeme volně tohoto ptáka nalézt na jihu Austrálie, kde žije v suchých oblastech. Objevíme jej od západního Nového Jižního Walesu až po jihovýchod Západní Austrálie. Obývá akáciové křoviny, skupiny keřů a stromů rostoucích podél kamenitých horských hřebenů, otevřenou krajinu porostlou tuhou a ostrou trávou nebo lebedou rostoucí ve zvláštních trsech. Vyhýbá se pobřežním oblastem a místům, kde jsou bažinaté kraje.

Velikost tohoto druhu je asi 19 cm včetně ocasu a hmotnost do 40 g. Neofémy se dožívají průměrně 12 let. Samec má červenou hruď a na rozdíl od samičky výraznější barvy. Pokud ptáci ještě nejsou přepeření a chceme rozeznat pohlaví, tak se podíváme ptákům pod křídlo. Samičky zde mívají bílý pásek. Samečkové pásek nemají.

Lze chovat v celoroční voliéře, ale v zimě musí mít neofémy možnost skrýt se do zázemí chráněného před větrem. Jde o vynikající letce, takže je zapotřebí prostorné chovné zařízení o délce alespoň dva metry. Papoušek by měl mít šanci se alespoň jednou denně prolétnout mimo klec.

Pro tento druh je ideální voliéra o rozměrech 2 x 2 x 1 m (d x v x š). Pokud chcete nechat tyto papoušky zahnízdit, je třeba, aby byli minimálně rok staří. Ideální rozměry pro budku jsou 25 x 25 cm a na výšku 35 cm. Vletový otvor postačí 7centimertový. Samička snáší v průměru 5 vajec. Inkubace trvá 20 dní. Mláďata vylétají z budky asi ve stáří jednoho měsíce. Když mláďata vylétnou z budky, podobají se matce. Velmi dobře se rozmnožují, obvykle zahnízdí i dvakrát, výjimečně třikrát za sezónu. Třetí hnízdění by se jim ale nemělo umožňovat, ptáci by se jím zbytečně vyčerpávali a hrozil by jim až úhyn.

V dnešní době je již vyšlechtěno mnoho barevných mutací. Mutace jsou různé, některé jsou třeba jen tmavší, jiné zase světlejší, ale některé jsou od přírodní formy úplně odlišné, například mutace modré, běloprsé, straky, modré skořice a mnoho dalších.

Mladí ptáci s přírodním zbarvením se prodávají za cenu okolo 450 korun. Barevné mutace mohou být několikanásobně dražší.

Zdroj: Neoféma modrohlavá

Dřeviny

Další složkou jídelníčku zakrslých králíčků se stávají různé větvičky dřevin, které mají pro králíčky několik významů. V první řadě i větvičky obsahují různé rostlinné a minerální látky, které králíčci potřebují ke svému zdravému vývoji. Zároveň ohlodávání větviček je pro králíčky vítanou kratochvílí. Řada králíčků se okusování různých větviček vydrží věnovat i několik hodin, jen tak je to neunaví a nepřestane bavit. Zároveň je okusování větviček zdravé pro králíčky, pomáhá jim to s jejich zoubky. Dá se také říct, že látky v kůře mají pro králíčkovy zuby stejný účinek jako zubní pasta pro lidské zuby. Zároveň je okusování větví tím nejlepším prostředkem pro broušení zoubků (králíček si ale brousí zoubky třeba také i o kořenovou zeleninu a kořeny bylinek). Mezi vhodné dřeviny pro králičí okusovaní určitě patří planika, borovice (není vhodná příliš často, protože obsahuje éterické oleje), borůvka, bříza (u břízy zase listy působí velmi močopudně, proto je lepší tyto větve také nepoužívat ve větším množství), buk (zde je zase nevýhodou vysoký obsah kyseliny šťavelové), granátovník, habr (zde je zase vysoký obsah kyseliny tříslové, zároveň tento strom mívá problémy s plísní, proto je třeba vždy pořádně větev zkontrolovat), hloh (výhodný pro srdeční činnost králíčka), hrušeň, jabloň, jasan (zde je třeba vědět druh jasanu, některé typy jsou zcela nevhodné, zároveň se nikdy králíčkovi nepodávají plody a pupeny jasanu!), javor (i zde je důležité, aby větev neměla na sobě žádné pupeny a květy, a i tak je vhodnější dávat králíčkovi takovou větev v malém množství), jilm (zde je třeba dát si pozor na plody), jedle (obsahuje velké množství éterických olejů, proto je lepší ji dopřát králíčkovi jen občas a v malém množství), líska, lípa (lípa působí na králíčka močopudně, a proto je také lepší ji využívat málokdy), maliník, olivovník, olše (jen malé množství), ostružník, třešeň a švestka (jádra obsahují vysoké množství kyseliny kyanovodíkové, a proto jsou jedovatá, kůru a listy ale králíček zvládne, i přesto se velké množství nedoporučuje), platan, rybíz, smrk (i smrk obsahuje vysoké množství éterických olejů, a tak je velké množství pro králíčky nevhodné), topol (lepší podávat v malém množství), vrba (obsahuje kyselinu tříselnou a léčivé látky, a proto je opět lepší podávat menší množství).

Mezi nevhodné a i jedovaté dřeviny beze sporu patří: bez černý a bez hroznatý (je možné ale dát králíčkovi květy této dřeviny, jen ale v malé množství), bez chebdí (jedovatý), cedr (éterické oleje), všechny citrusové dřeviny (éterické oleje), dub (jedovatá tříslovina), durman (jedovatý), fíkovník smokvoň (jedovatý), jalovec (jedovatý), jírovec maďal zvaný kaštan (látky dráždící střeva), oleandr (jedovatý), ořešák královský, pámelník bílý, pižmovka mošusová, ptačí zob obecný, rododendron (jedovatý), svída (plody a listy jsou nejedlé), škumpa, šeřík, tis černý, trnovník akát, tůje, zimolez, zimostráz obecný, zlatý déšť.

U dřevin tedy platí stejné pravidlo jako u bylin, pokud si nejste jistí, že dřevina není pro králíčka škodlivá, je vhodnější ji zcela vynechat. Zároveň i u dřevin platí, že je lepší používat dřeviny, které nepocházejí z míst blízko silnic.

Zdroj: Zakrslý králík - strava

Kdo je svatý Hubert

Svatý Hubert byl v osmém století franským biskupem a také se zasloužil o založení města Lutychu (dnes toto město leží v Belgii). Informace o jeho životě zprostředkovává v první řadě životopis nazvaný Vita sancti Huberti, který několik let po jeho smrti sepsal neznámý klerik. Zajímavé je, že v tomto životopise se neobjevuje slavná legenda o Hubertově setkání se zjevením jelena. Svatý Hubert se narodil do bohaté francouzské šlechtické rodiny někdy v rozmezí let 656 – 658. Jeho otec Bertrand byl vévodou a pobýval u dvora krále Theodoricha III., kde proto vyrůstal také Hubert. U královského dvora se Hubert učil rytířským dovednostem a ctnostem, v jeho výuce nesměla chybět jízda na koni, ani zacházení se zbraní, lov, či čtení, psaní a osvojování si tehdejší etikety. Hubert se také v Austrasii oženil s ženou jménem Floribana, ta ale zemřela při porodu. Hubert se již znovu neoženil. O jeho životě je také známo, že někdy v letech 685 – 688 se Hubert rozhodl opustit světský svět a vydat se na cestu duchovního. Navíc asi v roce 688 zemřel jeho otec a Hubert se zřekl následnických práv ve prospěch svých bratrů, opustil královský dvůr a uchýlil se k biskupu Lambertovi sídlícímu v Maastrichtu (ten byl také prohlášen za svatého). Biskup Lambert se mu stal učitelem a rádcem, zasvěcoval ho do kněžského povolání, učil ho vše, co bylo třeba a vedl ho až do Hubertova kněžského vysvěcení. V roce 709 se stal biskupem v diecézi Tongeren – Maastricht (dnešní území Holandska, Francie, Lucemburska). Na místo biskupa Lamberta nastoupil poté, co byl Lambert zavražděn. Hubert na něj ale nikdy nezapomněl, a když přesídlil do Lutychu, nechal zde na místě uložení ostatků svatého Lamberta postavit katedrálu. Hubert se v této oblasti také zasloužil o šíření křesťanské myšlenky, zakládání klášterů, budování kostelů, nesčetná kázání, a s tím spojenou christianizaci tohoto kraje. Za svou kněžskou činnost byl přezdíván „Apoštolem Ardenn“. V roce 721 byl papežem Sergiem I. jmenován prvním biskupem v Liége – Lutychu, zde také 30. května roku 727 zemřel poté, co se vracel z Furu, kde byl posvětit nový chrám. Cestou totiž onemocněl zimnicí. Biskup Hubert byl pochován v kostele sv. Petra, který sám založil. Již po jeho smrti věřící z tohoto kraje jeho ostatky uctívali, přestože nebyl kanonizován. Situace se změnila zhruba o sedmnáct let později, kdy jeho syn Floribert, který byl zároveň i jeho biskupský nástupce v Lutychu, nechal otevřít Hubertův hrob, aby bylo jeho tělo přeneseno do nového sarkofágu. Životopis vypráví, že i po těch letech bylo Hubertovo tělo stále neporušeno. Při této příležitosti vznikl již zmíněný Hubertův životopis a církev navíc zasvětila Hubertovi i svátek (3. listopad). Hubertovy ostatky pak byly znovu přesunuty v roce 825 do benediktinského kláštera Andage – Andain v Ardennách. Protože většina obyvatel Ardenn byla zaměstnána jako lovci, vyžadovali za patrona také lovce, a tím Hubert byl. Stal se tak jejich patronem. Podle dalších Hubertových životopisů byly jeho ostatky ve 12. století uložené do stříbrné a pozlacené schránky na oltáři uprostřed kostela, ale v 16. století se relikviář ztratil (pravděpodobně po vpádu Hugenotů), a od té doby se jeho ostatky nenalezly.

Kromě životopisů je s postavou svatého Huberta spojena i tato legenda.

Zdroj: Svatý Hubert

Chov

Bengálská kočka nevyžaduje žádnou zvláštní péči. Doporučuje se však v každém případě pořídit škrabací kůl či jiné podobné hračky. V opačném případě se můžete dočkat nemilého překvapení na domácím nábytku.

Vyžívá se i ve vodních hrátkách, takže jakákoliv napuštěná voda neunikne její pozornosti. Po svých divokých předcích si zachovala silně vyvinutý lovecký instinkt, a tak před ní nejsou příliš v bezpečí menší zvířata. Pozor i na rybičky v akváriu – při pohledu na ně se totiž setkávají obě vášně, lov i voda.

Také se nedoporučuje její chov společně s chovem opeřenců nebo hlodavců. Naopak její soužití s ostatními kočkami nebo i psy bývá bezproblémové. Se zvířaty vychází naprosto v pohodě, jen se nedoporučuje například křeček či papoušek, jak již bylo řečeno výše.

V neposlední řadě zvažte, jak moc se kočce můžete věnovat. Jde za vámi, když ona sama chce, má svou vlastní osobnost. Kočka sice není pes, ale přesto potřebuje společnost. Vyhlídka na celodenní samotu je tedy přímo nežádoucí. V takovém případě je lepší uvažovat o pořízení koček dvou, které se zabaví spolu.

Bengálská kočka vyžaduje relativně málo péče o srst. Přílišné česání a kartáčování může srst dokonce poškodit. Běžnou péčí je zastřihávání drápků, a to speciálními kleštičkami. Je dobré učit střihání drápků koťátka už od mala, předejdete tím problémům boje s dospělým jedincem. Další péčí je čistění uší a očí, a to vatovým tampónem a speciálním gelem k tomuto určeným.

Zdroj: Bengálská kočka

Poicephalus gilielmi fantiensis

Papoušek konžský západní žije v deštných lesích střední Afriky. Velikost papouška je 26 cm, hmotnost se pohybuje mezi 200 a 230 g. Samice snáší 2–4 ks vajec, inkubační doba je 28 dnů. Délka života je až 25 let.

Areál přirozeného výskytu zasahuje na území států Kamerun, Středoafrická republika, severní Angola, Keňa, severní Tanzanie a Libérie. Obývá především vlhké deštné lesy do výšky až 3500 m. Z toho vyplývá, že je to papoušek odolný, přesto však musíme v našich podmínkách ubikaci temperovat na minimálních 5 °C, při hnízdění 10–15 °C. Ve volné přírodě se živí různými semeny, bobulemi, ořechy z olejové palmy, ovocem, zeleninou, často také zalétávají na plantáže. Hnízdění se řídí stejně jako u ostatních ptáků obdobím dešťů.

Samec je sytě zelený; čelo, temeno, ohbí křídel a peří na nohách má červenooranžové až červené. Rozsah zbarvení čela je silně variabilní a některým jedincům téměř úplně chybí. Příuší je břidlicově šedé, uzdička černá, strany hlavy s černým nádechem; peří na zádech a křídelní krovky jsou hnědočerné s úzkým zeleným lemováním; spodní strana těla zelená s černým středem per, břicho má někdy namodralý nádech; letky hnědé až černé se širokým zeleným lemováním; kostřec olivový; ocasní pera hnědočerná; duhovka oka červenohnědá; nohy tmavě šedé. Samice je zbarvena stejně jako samec. Nápadné je holé oční okruží, u obou pohlaví tohoto poddruhu špinavě bílé. Významným rozlišovacím znakem pohlaví je zbarvení očí adultních jedinců. Oční duhovka samců je světlejší (červeno- až žlutohnědá) než u samic, které ji mají tmavě hnědou. Mladí ptáci jsou bez červeně na hlavě, ohbí křídel a nohou, tváře mají více zelené, zobák světlý – černé partie šedé, peří na zádech a křídlech má úzký lem, spodní strana těla je bez modrého nádechu.

Tento druh je náročný na chov. Ptáci pohlavně dospívají ve třech až čtyřech letech, celkem velkým problémem je sestavení harmonizujícího páru, ptáci si na sebe a na okolní prostředí musí nejprve zvyknout, což trvá někdy i několik let. Pokud usilujeme o odchov, umístíme pár do samostatného výletu. Voliéra musí být celokovová se silným pletivem (minimální síla drátu 1,8 mm). Někdo odchovává papoušky konžské i v klecích o délce jednoho metru. Stejně tak budka musí být zhotovena z velmi silného materiálu, buď ze silné překližky, nebo z dubového kmenu. Minimální rozměry: šíře 30 cm (ve volné přírodě mají tito ptáci velice úzké, ale zato vysoké hnízdní dutiny) a výška od 60 cm do dvou metrů, záleží na uvážení chovatele. Po páření klade samička 2–4 vejce, na kterých sedí 28 dní, mláďata opouštějí hnízdo ve věku kolem 11 týdnů. Ručně dokrmené mládě papouška konžského může být také vhodným domácím mazlíčkem. Naučí se imitovat i lidský hlas.

Základem krmení je směs pro střední a velké papoušky obohacena o různé multivitamínové přípravky. Nesmí chybět ani ovoce, zelenina, okus (hodně důležitý pro dobrou kondici ptáků pod kůrou vrbových větviček je hodně tříslovin a vitamínů, které působí pozitivně na zažívací trakt ptáka) a grit nebo písek na trávení, samozřejmostí je sépiová kost a každodenní čistá voda.

Zdroj: Poicephalus

Charakteristika

Historie fríského koně sahá až 3000 let zpátky do minulosti. Své pojmenování dostal podle holandské provincie Friesland ležící v severním Holandsku. Tato část země je proslulá jejich chovem. Ve středověku byl fríský kůň oblíben rytíři především kvůli své síle a eleganci. V německém hřebčínu v Marbachu používali fríské koně již od 17. století. Hřebec Romke 234 byl v 70. letech 20. století využíván také k regeneraci chovu starokladrubského vraníka u nás ve Slatiňanech.

I přes svoji výjimečnost fríský kůň téměř vyhynul. V roce 1913 zbyli ve Frísku pouze tři plemenní hřebci. Plemeno zachránila až druhá světová válka, kdy se museli holandští zemědělci vrátit ke koním. K další krizi v chovu fríských koní došlo v 60. letech minulého století. Byla však zažehnána a chov se poté rozšířil do celého světa. Svaz chovatelů, který byl založen již v roce 1879, dostal v roce 1954 titul „Královský“.

Povahově jsou naprosto jedineční, jsou to koně inteligentní, klidní, mírní, přátelští, nelekaví a hraví. Jsou poslušní a citliví. Skromnost a vytrvalost fríských koní jsou pro toto plemeno dodnes charakteristické. Navzdory své imponující postavě je tento kůň nenáročný.

Kůň tohoto plemene je nápadný svými prostornými svižnými chody se značným kmihem zadních nohou a vysokou akcí v klusu.

Podmínky pro zapsání do plemenné knihy koní jsou velmi přísné. Klisny a hřebci mohou být podle své kvality a stavby těla zapsáni do různých kategorií. Posuzuje se i povaha a schopnost učení koně. Hřebec nebo klisna, jejichž potomek neodpovídá požadovaným nárokům, se automaticky posouvají o stupeň níž a zapisují se do nižší kategorie. Ne každá fríská klisna je tedy připuštěna k chovu. Výběrová kritéria jsou velmi přísná.

Dnešní fríský kůň je vždy vraník bez odznaků, v kohoutku měří klisny v průměru 156 cm a hřebci 163 cm. Je o něco menší a rychlejší než bývali jeho chladnokrevní předci. Přesto si zachoval sílu, odvahu a přívětivou povahu. Hlava je dlouhá a má inteligentní výraz. Krátké uši mají špičku zatočenou dovnitř. Hříva a ocas jsou dlouhé a husté a bývají často zvlněné. Tělo koně je svalnaté a robustní, dobře stavěné s válcovitým trupem. Dominantou je vysoko nasazený krk a záď s výrazným žlábkem. Typickým znakem plemene jsou nohy s rousy. Vznešené držení těla z něj činí ideálního koně pro slavnostní příležitosti.

Fríský kůň dospívá poněkud později, teprve mezi 4. až 5. rokem. Trup má silný a hluboký, odpovídající robustní konstrukci. Mohutné plece s kohoutkem jsou ideálně přizpůsobené pro práci v zápřeži (frísové jsou silní, ale ne tak masivní jako těžká plemena). Linie krku a hřbetu z nich dělá ideální kočárové koně. Záď je charakteristicky skloněná a někdy poněkud nízká, ocas je velmi bohatý a nízko nasazený. Nohy jsou krátké, silné s dobře utvářenými kvalitními kostmi. Kopyta jsou nižší tmavé rohoviny a nenáchylná k chorobám.

Fríský kůň se v současnosti chová ve třech liniích:

  1. barokní – nejméně chovaný typ;
  2. střední – univerzální – nejrozšířenější, vhodný pod sedlo i do zápřahu;
  3. moderní – jedná se o „lehčího“ fríského koně, je velmi ušlechtilý a vhodný více pod sedlo, bývá vyšší v kohoutku a využívá se pro drezurní ježdění.
Barva je pouze černá (povoleny jsou jen jednotlivé bílé chlupy, nikdy nesmí jít o ucelený bílý odznak, nesmí být odznaky na nohách). Typickým znakem je hustá dlouhá černá vlnitá hříva a stejně hustý ohon až na zem. Hříbata se rodí s vlnitou srstí, připomínající persián.

Zdroj: Fríský kůň

Autoři obsahu

Mgr. Michal Vinš

Mgr. Jitka Konášová


ČeskáVeterina

O nás

Kontakt

Ochrana osobních údajů a cookies

 SiteMAP