Papoušek královský se řadí mezi velké papoušky pocházející z Austrálie. Tento druh papouška potřebuje ke svému životu dostatečný prostor pro létání.
Papoušekkrálovský
Papoušekkrálovský (Alisterus scapularis) bývá v domácnostech často chován jako zcela ochočený mazlíček. V přírodě bývá běžně k vidění v parcích a zahradách na předměstí Austrálie.
Samec má hlavu a spodní partie šarlatově červené, spodní krovky ocasní zelenočerné, široce lemované červeně. Záda a křídla jsou tmavě zelená se světlým pruhem na vnější straně křídel. Na zadní straně krku má úzký modrý pruh, který odděluje červené a tmavě zelené zbarvení. Horní čelist zobáku má červenou s černou špičkou, dolní černou. Samice má tmavě zelenou hlavu, hrdlo a prsa, břicho a dolní část prsou jsou šarlatově červené. Zobák je celý černý. Oko u obou pohlaví je žluté, běhák šedý. Dorůstá délky 40 cm a hmotnosti do 240 g.
Ve volné přírodě obývá celé východní pobřeží Austrálie od severního Queenslandu až po jihovýchodní Viktorii. Papoušekkrálovský je zde běžným druh žijícím v lesích a není bezprostředně ohrožen. V některých lokalitách si ptáci zvykli na dokrmování od lidí a poměrně zkrotli. Existují dva poddruhy – papoušekkrálovský velký a papoušekkrálovský malý. Královští papoušci mají výrazný pohlavní dimorfismus.
Dává předost životu ve stromech, ale spatřen může být i na zemi při sběru potravy. Nejčastěji se vyskytuje v párech nebo hejnech čítajících pár kusů. Navštěvuje zahrady, zalesněné plochy, parky či deštné lesy. Páry hnízdí nejčastěji v dutinách eukalyptových stromů. Jako vystýlka jim slouží hobliny vznikající při úpravě kotliny.
Volně žijící papoušekkrálovský je vcelku plachý, živí se ořechy, semeny, ovocem, bobulemi, nektarem a pupeny.
Dnes je jejich přírodní lokalita velkou měrou nahrazena zemědělskou půdou. Farmáři tento druh považují za škůdce, protože dokáže zlikvidovat velké množství obilnin na polích a ovoce v sadech. V minulosti docházelo ke křížení s papoušky horskými či nádhernými.
Mutací je známo pomálu – nejčastější a taky nejkrásnější je mutace žlutá (dilute), méně známá je modrá (parblue) a skořicová. Vyskytují se občas také papoušci královští straky a oranžoví ptáci, ale nejspíš ještě nebylo ověřeno, zda se jedná o mutaci, nebo pouze o modifikaci zbarvení.
Papoušci královští jsou poměrně klidní a také inteligentní ptáci. Jako společníci bývají velmi přítulní a zábavní. Mají však velké nároky na prostor a prostor bytu jim skutečně nepostačuje. Navíc vzhledem k poměrně velké velikosti mohou v bytě při svých leteckých pokusech napáchat škody. Nenaučí se mluvit.
Každý pták, kterého máme v úmyslu ochočit, musí být mladý. Pokud možno co nejmladší, takový, který se právě osamostatnil od rodičů. Nejideálnější je sehnat mládě ručně dokrmené. Takoví ptáci jsou jako mazlíčci velmi v
Ve svém příspěvku PAPOUŠEK KRÁLOVSKÝ se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Roman.
Zdravím, reaguji na příspěvek Karla. Chtěl bych ten zvukový záznam a i trochu pokec s ním, s Karlem. :-D
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Karel Žmolil.
Zdravím! Chtěl jsem p. Romane přeposlat zvukovou zprávu jak mluví papoušekkrálovský, ale nejde zkopírovat záznam.
Šlo by to poslat přes messenger nebo WhatsApp. Pokud zadáte Žádost o přátelství mužem se spojit.
Preji hezký den!
Karel Zmolil
Pokud si přejete chovat tyto ptáky, potřebujete velkou voliéru, nebo alespoň klec s minimálními rozměry 60 x60 x 80 cm. Pokud ale přistoupíte k tomuto řešení, musíte počítat s tím, že váš papoušek bude potřebovat dlouhodobý každodenní prolet mimo klec, a ani tak nebude ve 100% kondici.
Nejvíce se jim tedy bude dařit v prostorné chráněné venkovní voliéře o rozměrech 1,5 x 5 x 0,7 m (v x d x š). Jako u většiny ptáků jim k přenocování a úkrytu poslouží nabídnutá budka. Nesnáší dlouhou dobu trvající chladné a vlhké počasí. Ve voliéře se doporučuje chov pouze jednoho páru tohoto druhu, tolerovat se však budou s jinými druhy. Lze jej chovat v celoročních voliérách bez vytápěného zázemí, potřebuje však alespoň závětří, kam by se mohl v zimě nebo při špatném počasí schovat.
Papoušekkrálovský musí dostávat pestrou stravu. Běžná krmná dávka musí být obohacena o různé ovoce, luskoviny a zeleninu. Jen tak z něj učiníte zdravého, přátelského a krásně zbarveného společníka.
V přírodě jsou odchovy pozorovány v červenci i lednu. Hnízdní dutiny mívají vletový otvor poměrně nízko od země. Pro odchov v zajetí jim musíme poskytnout budku vysokou až 2 metry! Jako substrát do budky použijeme dřevěné hobliny smísené s rašelinou. Samec se začne samici dvořit a harmonizující pár, připravený k hnízdění, si obsah budky upraví dle vlastních představ. Kladnou odezvou na samčí dvoření je skutečnost, že samice přijme jeho pokusy o krmení. Snůška papoušků královských čítá nejčastěji 3 až 5 mírně lesklých vajec. Nezřídka se stane, že některé z vajec rodiče rozbijí, může za to jejich nemotorné chování při vstupu do budky. Proto se pro tento druh doporučuje mírný sklon budky, který problém s rozbíjením vajec zcela vyřeší. Délka sezení na vejcích se pohybuje kolem 20 dnů, samec v tomto období navštěvuje samici v budce, ale ta přesto po celou dobu zahřívá snůšku sama. Mláďata po vylíhnutí opeří asi po 35 dnech a samec je ve voliéře doprovází a učí létat. V prvních dnech po vylíhnutí, a v několika následujících dnech, samice neopouští hnízdní dutinu. V tuto dobu chodí krmit samec samici k otvoru hnízdní dutiny, posléze samice mláďata v hnízdě. Rodiče je ještě minimálně 3 až 4 týdny dokrmují (s odstavem není nutno spěchat, rodiče na ně nebývají agresivní). Mláďata se do věku 6 měsíců podobají samičce. Po uplynutí této doby začne hlavička samců červenat.
Papoušci královští dosahují pohlavní zralosti ve třech letech (některé samičky však mohou zahnízdit již ve druhém roce věku) a jsou plodní ještě ve 30 letech. Na krmení nijak zvlášť nároční – vezmou bez problémů vše nabízené a milují veškeré ovoce a zeleninu. Jelikož mají sklony k tloustnutí, musíme být opatrní při podávání slunečnice. Měli by mít dostatečný přísun vápníku, hlavně v době před snůškou a v době hnízdění (samičky královských papoušků snášejí poměrně velká vejce a mohlo by lehce dojít k odvápnění organismu). Rychle rostoucí mláďata zvýšený přísun vápníku též přivítají. Při jeho nedostatku totiž může lehce dojít k rachitidě a špatnému vývoji kostí.
Papoušek konžský středoafrický žije ve střední a západní Africe. Velikost papouška je 28 cm, hmotnost se pohybuje od 200 do 250 g. Samice snáší 2–4 ks vajec, inkubační doba je 28–30 dnů. Délka života je až 25 let.
Celkově je zbarven zeleně, peří na hlavě je šedé až šedočerné se zeleným lemováním, takže vypadá kropenatě. Čelo má oranžové až červené, u některých jedinců tato skvrna vede od ozobí až po oči, u jiných není téměř znatelná. Nahé oční okruží je šedé, oko hnědočervené. Peří na křídlech je hnědočerné se zeleným lemováním, hlavní letky jsou černé, na ohbí mají křídla červené skvrny. Břicho je světle zelené, na spodině až téměř žlutavé. Ocas je shora zelený, zdola tmavě hnědý, běhák tmavě šedý.
Ve volné přírodě se papoušek konžský vyskytuje ve střední a západní Africe, počínaje Ghanou, Nigérií, Kamerunem a konče Středoafrickou republikou, severní Angolou, Keňou, severní Tanzanií a Libérií. Obývá spíše vlhké pralesy, a to až do nadmořské výšky 3500 m.
Existují tři poddruhy: papoušek konžský západní (Poicephalus gulielmi fantiensis), papoušek konžský středoafrický (Poicephalus gulielmi gulielmi), papoušek konžský horský (Poicephalus gulielmi massaicus). Je hojný, a i když je často odchytáván a nelegálně vyvážen, na divokou populaci to nemá větší vliv.
Snadno se ochočí, ale obvykle si zvykne na jednoho majitele a ostatní spíše ignoruje, přinejlepším toleruje. Je to klidný pták, který ale potřebuje neustálé podněty a pozornost majitele. Pokud má denně možnost proletu po bytě, spokojí se i s menší klecí.
Chov v páru není tak jednoduchý, obvykle je problém hned napoprvé sestavit harmonizující pár. Papoušek konžský má velmi silný zobák, kterému odolají jen kvalitní a silné materiály, na což by měl chovatel před pořízením těchto ptáků myslet. Chovná voliéra by rozhodně neměla mít dřevěné prvky, a už vůbec ne dřevěnou konstrukci. Také pletivo musí být silnější, a to platí i o materiálu pro hnízdní budku. Papoušek konžský poměrně často trpí přerůstáním zobáku, proto by měl mít neustále k dispozici minerální blok nebo sépiovou kost.
Papoušek se v přirozeném prostředí živí semeny, bobulemi, ořechy, květy, listy a větvičkami stromů, příležitostně i hmyzem.
Voliéra pro papouška konžského má mít železnou konstrukci se silnějším pletivem a rozměry minimálně 2 x 1 x 2 m (vnitřní část), s přilehlým výletem 4 x 1 x 2 m (d x š x v). Důležité je dostatečné vybavení bidly, a to i svislými, protože rádi a často šplhají. Budky mají raději vertikální, zavěšené ve vyšší úrovni. Rozměry budek, ve kterých ptáky někteří chovatelé odchovali, se pohybují okolo 60 x 25 cm (výška
Ve svém příspěvku PAPOUŠEK KRÁLOVSKÝ se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Karel.
Mame papouska kralovskeho, rucne dokrmeneho.
Je mu pres 3 roky a krasne mluvi a to cele vety.
Takze neni pravda, ze se nenauci mluvit.
Pokud byste mel zajem, mohu poslat zvukovxy zaznam.
Karek
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Roman.
Zdravím, reaguji na příspěvek Karla. Chtěl bych ten zvukový záznam a i trochu pokec s ním, s Karlem. :-D
Papoušek kapský žije na jihu, západě a východě Afriky (Jihoafrická republika, Mosambik, Tanzanie, Rwanda, Zambie, Zimbabwe, Ghana a Nigérie). Velikost papouška je 33–34 cm, hmotnost se pohybuje od 260 do 330 g. Potravu tvoří směs semen, ovoce, zeleniny a zelené krmení. Samice snáší 2–4 ks vajec, inkubační doba je 26–28 dnů. Délka života je až 25 let.
Papoušek kapský obývá většinou oblasti s nadmořskou výškou 1000 až 2100 m. Zajímavé je, že zatímco na většině území žijí tito papoušci ve vyšších polohách a do nížin a mangrovových lesů létají jen za potravou, na některých místech v oblasti Guinejského zálivu obývají mangrovové lesy přímo na pobřeží trvale. Jejich domovem jsou lesy s převahou porostu jehličnanů, otevřené lesy, savany s řídkým porostem stromů a mangrovy. Za potravou létá i do níže položených krajin, též na ovocné plantáže. Údaje o počtech tohoto druhu v částech Afriky nejsou z poslední doby k dispozici žádné, ale lze se oprávněně domnívat, že nebudou nikterak povzbudivé. Neustálé ničení přirozeného prostředí, odchyty a četné válečné konflikty a kmenové nepokoje vytlačují papoušky stále více z oblastí, které jsou pro ně životně důležité.
Papoušek kapský žije převážně v párech či menších rodinných skupinkách.
Rozeznáváme u něj tyto poddruhy:
Papoušek kapský jižní (Poicephalus robustus robustus). Svým vzhledem se odlišuje od ostatních poddruhů, a to především zbarvením hlavy. Ta je zeleno-žluto-hnědá, posetá hnědými a zelenými skvrnami. Hruď, břicho a kostřec mají modrý nádech. Ohbí křídel a stehna jsou oranžově červená. Samice má vždy oranžově zbarvené čelo.
Papoušek kapský mosambický (Poicephalus robustus suahelicus). Hlava a týl jsou stříbrošedé, prsa a břicho bez modrého nádechu. Samice má vždy oranžově zbarvené čelo. Tento poddruh k nám byl několikrát dovezen.
Papoušek kapský západní (Poicephalus robustus fuscicollis). Je menší postavy než předchozí poddruh. Zelené části mají namodralý nádech; samice mají velkou oranžovou skvrnu na čele, která samcům chybí, nebo místo ní mají jen několik oranžových peříček. Tento poddruh je v ČR nejčastější.
Papoušci kapští nemají žádný pevný termín hnízdění, zjevně se řídí podle období dešťů. Vzhledem k rozsáhlosti výskytu a různým biotopům hnízdí podle jednotlivých oblastí prakticky po celý rok. Hnízdo si papoušci kapští budují většinou vysoko nad zemí v dutinách stromů a větví. Hloubka se pohybuje v rozmezí 30–90 cm, dno má v průměru pouhých 15–18 cm, malý je rovněž vstupní otvor (cca 8 cm). V době hnízdění se páry oddělují od hejn a drží se stranou daleko od ostatních ptáků. Samička snáší 2
V naší poradně s názvem ŠTĚNATA se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Katka.
Dobry den ,chtěla bych se zeptat,chceme si brát pejska ,ale te jsme se dozveděli,že některá štěňátka uhynula na herpes virus,zajimalo bymne ,zda je tento virus i u zbylých štěnat co přežily,nebo co to pro ně dál znamená?? Děkuji za odpověd Katka
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Kamča.
Herpes se přenáší dotykem a u štěňátek, která jsou po narození v těsném kontaktu je velmi pravděpodobné, že jsou nakažena všechna. Jestli chcete mít bezproblémový chov, tak se raději obraťte na jinou chovnou stanici.
Ve svém příspěvku NEMOC se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Lucie.
Dobrý den, můžete my někdo prosím poradit, co nejrychleji, co se stalo s mým Betakem a co udělat s akvarkem, vybavením a ostatními rybami? Před cca třemi týdny jsem koupila vše včetně rybiček od paní, která rušila chov po půl roce. Zprovoznili jsme vše dle rád a návodu na webu. Jednalo se o ancitruse, jednoho samce Bety a tři samice Bety. Druhý den jsme nakoupili 6 neonek a dvě živé rostliny. Vše bylo ok, předevčírem zmizel betak, ráno přišel na jídlo a pak jsem ho neviděla. Včera ráno byl mrtví. Má děravé ploutve a na těle ohromné bílé fleky. Ostatní ryby zatím dobré. O jakou nemoc se může jednat? Jak mám ošetřit Akvarko, jaké léky mám koupit a co s tím, abych je zachránila? Jsem naprostý začátečník, budu ráda za Vaše rady. Děkuji.
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel G..
Jestliže se jednalo o rybky "Bety" - jinak také zvané beta bojovnice, mohlo dojít k tomu, že se prostě mezi sebou usmrtily. Tyto pestré rybky pocházejí původem z Malajsie a používaly se zde k sázkovým zápasům - něco jako kohoutí zápasy......Tento druh ryb není vhodný do společných hejn - tedy do společnosti ostatních rybek, jako jsou neonky a podobně, neboť ostatní ryby napadá a v podstatě usmrcuje. Rvou se i mezi sebou - v profesionálních chovech se dokonce chovají sice v jedné nádrži ale oddělené - rozdělené do samostatných oddělení.
Bílé skvrny by mohly znamenat nějaké plísňové onemocnění, ale vzhledem k rychlému konci - úmrtí ryby, soudím, že bílé fleky vznikly ožíráním již mrtvého těla ostatními betami.
Není rybička jako rybička - je třeba si také o jednotlivých druzích něco dohledat.....
Hodně štěstí ..... G.
Papoušek šedohlavý západní žije na jihu, západě a východě Afriky. Velikost papouška je 32 cm, hmotnost se pohybuje mezi 310 a 400 g. Samice snáší 2–4 ks vajec, inkubační doba je 28–30 dnů. Délka života je až 25 let.
Papoušek šedohlavý západní je menší podsadité postavy s typickým mohutným zobákem a jakoby zmenšenými nohami. Zbarvení jeho těla je převážně zelené, barva hlavy závisí na poddruhu, přičemž rozdíly v pohlaví jsou téměř nepatrné. Tento papoušek nepatří mezi hlučné druhy. Většinou se projevuje krátkým, vysoko položeným pískáním, občas je slyšet hlasitější drsné volání. Při ohrožení chrčivě vrčí.
Tohoto papouška najdeme většinou v nadmořských výškách 1000 až 2100 m. Obývá jehličnaté lesy, otevřené lesy a savany, za potravou zalétá i do mangrovů a na ovocné plantáže.
Žije převážně v párech či menších rodinných skupinkách. Za letu udržují navzájem kontakt pomocí hlasitého volání; při přijímání potravy jsou naopak velmi tiší. Hnízdí v dutinách stromů.
Papoušek šedohlavý západní se v přirozeném prostředí živí semeny, bobulemi, ořechy, květy, listy a větvičkami stromů, příležitostně i hmyzem. Hlavní složkou potravy jsou semena jehličnanů rodu Podocarpus. Nezřídka tento papoušek zalétá na ovocná a obilná pole, kde se živí datlemi, fíky, švestkami, kukuřicí, čirokem nebo burskými oříšky.
Voliéra pro papouška šedohlavého by měla mít železnou konstrukci se silnějším pletivem a rozměry minimálně 2 x 1 x 2 m (vnitřní část), s přilehlým výletem 4 x 1 x 2 m (d x š x v). Důležité je dostatečné vybavení bidly, a to i svislými, protože rádi a často šplhají. Budky jsou vhodné vertikální, zavěšené ve vyšší úrovni, o rozměrech cca 60 x 20–30 cm (výška x průměr), s vletovým otvorem 10 cm. V přírodě papoušci obsazují dutiny poměrně těsné, takže je možné jim dát na výběr i budku s menším vnitřním průměrem. V našich klimatických podmínkách připadá hlavní období hnízdění na listopad a prosinec, proto je nutné jim vytvořit patřičné podmínky právě na tyto měsíce. Nezbytné je včasné přemístění z venkovních voliér do vytápěných prostor, respektive možnost přitápění ve vnitřní chráněné části u celoročních kombinovaných voliér.
V naší poradně s názvem POTŘEBUJE TO? se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Kristýna lovlová.
Chtěla bych se zeptat je fakt potřeba aby měla betta (samec) topení a vzduchování?
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Milda.
Nepotřebuje. Když ji chcete mít jen jako dekoraci a nevadí vám, že za chvíli chcípne, tak nepotřebuje. Když ale budete brát chov vážně a bude vám záležet na jejím zdraví, tak pak se bez toho neobejdete.
Toto plemeno bylo vyšlechtěno ve Francii na počátku 20. století.
Vzhled
Pro toto plemeno je typická bílá srst s černými očními kroužky. Oči mají hnědou barvu. Uši jsou dlouhé asi 12 cm. Toto plemeno hototského bílého králíka se řadí k plemenům nenáročným na chov. Ideální váha je kolem 5 kilogramů.
Chov
Toto plemeno se užívá hlavně pro výstavní účely, i přesto je ale chov náročný, protože ne každý králík z vrhu má předepsaný vzhled. Krmení a chov je jinak stejný jako u ostatních plemen.
Ve svém příspěvku CHOV KRAJTY PÍSMENKOVÉ DISKUZE se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Pavel Čemus.
Chovám cca 12 let krajtu písmenkovou od mala, koupenou v ZOO. Vše probíhalo bez problémů, krmil jsem ji cca jednou za měsíc zpočátku myšmi pak potkany až dosud. Nyní se mi stalo, že potkan po ní leze , dokonce i po hlavě a ona si ho vůbec nevšímá a to jsem opakoval vždy po týdnu několikrát a stále si ho nevšímá. Jinak krajta je poměrně živá, pohybuje se po terárku normálně. Tak nevím, zda mám ještě čekat až dostane hlad, nebo chuť. Zprvu jsem si myslel, že se bude svlékat, ale zatím ne. Uvádí se že vydrží hodně dlouho bez potravy.
Na tento příspěvěk jestě nikdo nereagoval. Chcete se k němu vyjádřit? Klikněte na tlačítko a budete moci vložit svůj komentář.
Toto plemeno bylo vyšlechtěno v Německu na začátku 20. století. V Čechách to není příliš často chované plemeno.
Vzhled
Míšenský beran také patří k typickým beranovitým domácím králíkům. Chov tohoto berana není tak náročný jako anglického berana, ale ani tak není jeho chov v České republice příliš rozšířený. Jeho ideální váha je podobná jako u anglického berana, jen by měl být nepatrně (zhruba půl kila) těžší, tedy kolem 5,5 kilogramů. Srst tohoto králíka bývá lehce stříbřitá (ale je přípustný i v barvách modře stříbřité, světle stříbřité, žlutě stříbřité, havanovitě stříbřité). Délka uší je kolem 40 cm.
Chov
Míšeňský beran je na chov náročný stejně jako anglický beran.
Toto plemeno českého strakáče patří ke starším plemenům a pochází z 19. století.
Vzhled
Jeho srst je také strakatá, jak již napovídá jeho název, ale kresba srsti není příliš výrazná. Barva kresby může být modrá, žlutá, divoce zbarvená, železitá, želvovinová, černožlutá, modrožlutá, havanovitá, madagaskarová. Podkladová srst je vždy bílá. Oči mohou mít různé barvy podle barvy srsti. Uši jsou dlouhé asi 10 cm. Typické jsou pro něj i dlouhé končetiny. Ideální váha tohoto králíka je kolem 3,5 kilogramů.
Chov
Pro chov není příliš náročný, nevyžaduje žádné zvláštní podmínky v krmení a ustájení, horší je to ale v plemenitbě, kde jsou jeho nároky vysoké. Čeští strakáčci jsou chováni na výstavy.
Toto plemeno durynského králíka má madagaskarovou barvu. Kamzičí kresba se objevuje kolem nosu, uší, na stehnech i bocích. Barva očí je hnědá. Délka uší je asi 12 cm. I u tohoto plemene je ideální váha kolem 3,5 kilogramu.
Chov
I tento králík patří k nenáročným plemenům pro chov.
Ve svém příspěvku ZAKRSLÝ KRÁLÍK - CHOV se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Hana Kozlová.
Dobrý den, chtěla bych vnučce koupit k Vánocům knihu o chovu zakrslých králíků. Můžete mi poradit nějaký titul? V knihkupectví jsem neuspěla, zřejmě to není moc požadované. Děkuji Kozlová
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Romana.
Dobry den,chtěla bych se prosím zeptat.Máme ročního zakrslýho králíčka,v kleci má záchůdek,na který byl zvyklý chodit.Je to asi 5 dní co začal spíš čůrat a bobkovat v kleci na podložce mimo záchod.Nezměnili jsme ani peletky do záchůdku ani podestýlku.Mejsme si jistí jestli je to puberta a pak se to vrátí zase do normálu a nebo je to nějaký joný problém.Děkuji za odpověď a kdyžtak radu co s tím.A přeji pěkný den Romana
Papoušek senegalský červenobřichý žije v Ghaně a západní Nigérii. Velikost papouška je 22 až 25 cm, hmotnost se pohybuje od 130 do 150 g. Samice snáší 2–4 ks vajec, inkubační doba je 28–30 dnů. Délka života je až 25 let.
Je velmi hojný v lesnatých savanách a otevřených lesích a často zalétá v malých hejnech i do zahrad na okrajích měst. Zdržuje se ve skupinách od 10 do 20 jedinců, v době hnízdění v párech. Samice snáší do stromové dutiny 3 až 4 vejce a sedí na nich 28 až 30 dnů. Mláďata opouštějí hnízdo obvykle ve stáří 11 týdnů. Potrava se skládá ze semen, výhonků a různého ovoce.
Papoušek senegalský hnízdí brzy na jaře a je závislý na období dozrávání vegetace. V této době vykazuje jeho opeření nejvyšší intenzitu barvy. Není nijak hlučný, přestože umí vydat pronikavé písknutí, projevuje se většinou jen mírně hlasitě a jeho přirozené hlasové projevy nejsou nepříjemné. Má-li tento bravurní letec možnost každodenního proletu po místnosti, spokojí se i se středně velkou klecí. Takové vlastnosti z něj činí velmi vhodný druh pro chov v bytech. Poznáme jej podle jasně žlutých očí. Na tmavých prstech má ostré drápy. Jejich úchop je pro člověka dosti bolestivý. Pustíme-li ho do voliéry, zůstane plachý.
Papoušek senegalský se v přirozeném prostředí živí semeny, bobulemi, ořechy, květy, listy a větvičkami stromů, příležitostně i hmyzem.
Voliéra pro tento druh papouška by měla mít železnou konstrukci se silnějším pletivem a rozměry alespoň 2 x 1 x 2 m (vnitřní část), s přilehlým výletem 4 x 1 x 2 m (d x š x v). Důležité je dostatečné vybavení bidly vodorovnými i svislými, protože rádi a často šplhají. Budky jim vyhovují vertikální, zavěšené ve vyšší úrovni. Rozměry budky by se měly pohybovat kolem 60 x 20 cm (výška x průměr), s vletovým otvorem 8 cm. Vzhledem k tomu, že v přírodě obsazují dutiny poměrně těsné, je vhodné, pokud to jde, předložit jim na výběr ještě i budku s menším vnitřním průměrem. V našich klimatických podmínkách připadá hlavní období hnízdění na listopad/prosinec, kdy je jim nutné vytvořit patřičné podmínky. Nezbytné je včasné přemístění z venkovních voliér do vytápěných prostor, respektive možnost přitápění ve vnitřní chráněné části u celoročních kombinovaných voliér.
V naší poradně s názvem ZAKRSLÝ KRÁLÍK - CHOV se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Martina Srovnalíková.
Dobrý den,
koupili jsme si zakrslýho králíčka, bude mít 9 týdnů. Chci se zeptat, kdy s ním máme jít poprvé na veterinu.
Děkuji
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Milda.
Na veterinu byste měli jít hned, protože králíci mohou mít mnoho nemocí, které nemusíte na první pohled poznat. Také existují různé vakcíny, které vás ušetří neštěstí z předčasného úmrtí králíčka.
Rozela nebo rosela (rozšířenější název, avšak encyklopedicky nepoužívaný) je rod ptáků z čeledi papouškovitých. Latinský název zní Platycercus, což znamená plochý (široký) ocas. Rozely jsou převážně semenožravé a žijí v pobřežních oblastech Austrálie a na blízkých ostrovech, vyhýbají se aridnímu australskému vnitrozemí. Obývají lesy, buš, farmy, parky a zahrady. Rozely byly vysazeny také na Novém Zélandu a ostrově Norfolk.
Rozela je papoušek střední velikosti, pestře zbarvený (dle mutace), dobře se množící, tudíž většinou lehce odchovatelný, proto je oblíbený u chovatelů začátečníků. Pro chov je doporučována venkovní voliéra s co nejdelším proletem (to proto, že rozely jsou vynikající letci) a závětřím, místem, kam se rozely mohou schovat před nepřízní počasí.
Jsou to odolní ptáci, kteří vydrží venku i naši zimu, ale jsou nesnášenliví vůči ostatním ptákům svého i jiného druhu. Proto se musí chovat odděleně – jen jeden pár na jednu voliéru. Jsou známy i případy, které tuto teorii vyvracejí. Ale raději to nezkoušejte, může to vést ke zmrzačení nebo zabití papouška.
Krmíme směsí zrnin, kterou lze zakoupit v obchodech nebo na specializovaných burzách. Aby krmení bylo pestré, podáváme ovoce, zeleninu, různé trávy a větvičky stromů (ty velmi dobře poslouží k okusu, při kterém si papoušek zabrousí zobák, avšak záleží na druhu předkládaných větví, jejich tvrdosti, která má na tuto skutečnost vliv).
Rozela pestrá je relativně dlouhověký papoušek. V dobrých podmínkách se může dožít až 20 let. Tito ptáci jsou velice smělí, zvědaví a neustále aktivní. Zvuky, které vydávají, jsou na poslech líbivé – nejde o nepříjemné křiklouny. Jako téměř všichni papoušci se i tyto rozely dají jako mladí jedinci dobře ochočit. Při nedostatku ptačích společníků však vyžadují od svého chovatele mnoho pozornosti.
Mladý pták má matné barvy, je postavou menší. Čerstvě vylétlé mladé rozely mají oproti starším jedincům kratší letky a ocasní pera, oranžový zobák. Dospělí jedinci mají zobák šedý, syté barvy peří a vylétané robustní postavy. Ocasní pera a letky jsou delší. Zobák větší a silnější. Rozdíl mezi mladým a dospělým ptákem je tedy na první pohled značný.
U rozel není pohlavní dimorfismus nikterak výrazný. Zkušený chovatel rozezná od pohledu samici od samce, začátečníkovi by to však mohlo činit potíže. Samec je oproti samici větší, robustnější. Jeho peří má sytější barvy. Temeno je větší, stejně jako celá hlava a zobák. Samice je menší, matněji zbarvená. Zobák a hlava by měly být u samce vždy větší než u samice. Rozely dospívají ve stáří jednoho roku.
Na jaře, obvykle koncem dubna, začíná tok. Ten můžeme vyvolat také tím, že zpestříme krmení a začneme zkrmovat vaječnou míchanici.
Historie fríského koně sahá až 3000 let zpátky do minulosti. Své pojmenování dostal podle holandské provincie Friesland ležící v severním Holandsku. Tato část země je proslulá jejich chovem. Ve středověku byl fríský kůň oblíben rytíři především kvůli své síle a eleganci. V německém hřebčínu v Marbachu používali fríské koně již od 17. století. Hřebec Romke 234 byl v 70. letech 20. století využíván také k regeneraci chovu starokladrubského vraníka u nás ve Slatiňanech.
I přes svoji výjimečnost fríský kůň téměř vyhynul. V roce 1913 zbyli ve Frísku pouze tři plemenní hřebci. Plemeno zachránila až druhá světová válka, kdy se museli holandští zemědělci vrátit ke koním. K další krizi v chovu fríských koní došlo v 60. letech minulého století. Byla však zažehnána a chov se poté rozšířil do celého světa. Svaz chovatelů, který byl založen již v roce 1879, dostal v roce 1954 titul „Královský“.
Povahově jsou naprosto jedineční, jsou to koně inteligentní, klidní, mírní, přátelští, nelekaví a hraví. Jsou poslušní a citliví. Skromnost a vytrvalost fríských koní jsou pro toto plemeno dodnes charakteristické. Navzdory své imponující postavě je tento kůň nenáročný.
Kůň tohoto plemene je nápadný svými prostornými svižnými chody se značným kmihem zadních nohou a vysokou akcí v klusu.
Podmínky pro zapsání do plemenné knihy koní jsou velmi přísné. Klisny a hřebci mohou být podle své kvality a stavby těla zapsáni do různých kategorií. Posuzuje se i povaha a schopnost učení koně. Hřebec nebo klisna, jejichž potomek neodpovídá požadovaným nárokům, se automaticky posouvají o stupeň níž a zapisují se do nižší kategorie. Ne každá fríská klisna je tedy připuštěna k chovu. Výběrová kritéria jsou velmi přísná.
Dnešní fríský kůň je vždy vraník bez odznaků, v kohoutku měří klisny v průměru 156 cm a hřebci 163 cm. Je o něco menší a rychlejší než bývali jeho chladnokrevní předci. Přesto si zachoval sílu, odvahu a přívětivou povahu. Hlava je dlouhá a má inteligentní výraz. Krátké uši mají špičku zatočenou dovnitř. Hříva a ocas jsou dlouhé a husté a bývají často zvlněné. Tělo koně je svalnaté a robustní, dobře stavěné s válcovitým trupem. Dominantou je vysoko nasazený krk a záď s výrazným žlábkem. Typickým znakem plemene jsou nohy s rousy. Vznešené držení těla z něj činí ideálního koně pro slavnostní příležitosti.
Fríský kůň dospívá poněkud později, teprve mezi 4. až 5. rokem. Trup má silný a hluboký, odpovídající robustní konstrukci. Mohutné plece s kohoutkem jsou ideálně přizpůsobené pro práci v zápřeži (frísové jsou silní, ale ne tak masivní jako těžká plemena). Linie krku a hřbetu z nich dělá ideální kočárové
Ve svém příspěvku BETA BOJOVNICE CHOV se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Karel Sedláček.
zdravím dostal jsem dárkem od syna Betu bojovnici dvě samice a samce.Mám v akvárku přísavky(ancistrus)a paví oka,prodavačka mu řekla že můžou být ve stejném akváriu.Zatím jsou v klidu na žádné ryby neútočí mám je nechat v akváriu??děkuji!!
Na tento příspěvěk jestě nikdo nereagoval. Chcete se k němu vyjádřit? Klikněte na tlačítko a budete moci vložit svůj komentář.
V naší poradně s názvem CHOV KRÁLÍKA DOMÁCÍHO se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Jolana.
Prosím o radu. Okotily se dvě samice. Chtěla bych vědět, zda se můžou při rozdělování pohlaví v 8 týdnech samičky i samečci dát dohromady z obou vrhů. Děkuji za odpověd.
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Kamča.
Ano. To se běžně dělá, že se smísí králíci z různých vrhů.
Želva zelenavá je o něco menší než želva nádherná, dorůstá 20 cm, pokud se ale želva vyskytuje ve volné přírodě, může být i větší. Samice jsou větší než samci. Samice váží kolem 2 kg, samec kolem půl kila. Kaparax želvy zelenavé má žluto-hnědé, nebo hnědo-černé zabarvení. Barva kaparaxu se mění při dlouhodobém pobytu venku.
Tyto želvy se dožívají až 100 let, v domácím chovu se ale věk může i o 30 let zkrátit.
Latinský název
Testudo hermanni
Nároky na chov
Želva zelenavá je velmi oblíbený druh pro chov, je pro ni typické, že budí dojem, že si vše vychutnává, jídlo, slunění atd. Želva zelenavá se živí rostlinami, nejvíce jí chutná pampeliška, jetel, jitrocel, šťovík. V zimním období je zase vhodné zařadit do stravy čínské zelí.
Kromě správné stravy je důležitý i přísun ultrafialového záření, nejvhodnější je pro ni venkovní chov, kde je přístup ke slunečnímu záření, který želvě poskytne dostatek vitamínu D, který je pro ni velmi důležitý. Pokud želvu zasvěcujeme, je potřeba, aby měla přísun světla aspoň 3 x denně na 1 hodinu. Jakmile se želva dostatečně zahřeje, vydá se za potravou. V teráriu by měla být teplota 25 – 35 °C. Želva má sice ráda teplo, ale neměla by se přehřívat.
V teráriu by kromě tepla měla být i správná vlhkost. V jednom místě terária by mělo být vyšší množství vlhkého substrátu, protože želva se do něj velmi ráda zahrabe. Stejně jako tam má být tento vlhký kout, měl by tam být i kout suchý, který může být tvořený pískem, kamínky, vysušeným substrátem.
I zde platí, že zimování je vhodné jen u zdravých jedinců. Zimování může nahradit klidové období, které by trvalo asi 4 týdny. Ale ani toto období není nutné navozovat. Zimování je ale nutné pro rozmnožování želv. Jejich sexuální aktivita je nejvyšší v době po zimním spánku.
Nejčastější onemocnění
Onemocnění u želvy zelenavé jsou velmi podobná jako u želvy nádherné. I u želvy zelenavé se dají obvykle na jejím chování vypozorovat změny, které ukazují, že želva není v pořádku. Může se jednat o pokles aktivity, apatii, polehávání pod lampou, nepřibírání na váze, měknutí krunýře a jiné.
I želva zelenavá může trpět zápalem plic, který je často způsoben špatným zazimováním, nebo průvanem. Častá je i rýma, kterou můžou způsobit roztoči v substrátu, nebo prašnost. I želva může trpět alergií. Řídká rýma často odezní sama, pokud se udržuje správná teplota prostředí. Pokud by ale trvala déle než dva týdny, nebo byla hustá, budou potřeba antibiotické kapky. U suchozemských želv se může stát, že jejich krunýř je propadlý, měkký a v karapaxu dochází k praskání, to je způsobeno nedostatečnou vlhkostí. Suchozemskou želvu mohou ohrožov
Pionites je rod papoušků, do kterého se řadí dva druhy amazónků. Patří sem amazónek černotemenný a amazónek bělobřichý, každý z nich je členěn na několik poddruhů. Podle své velikosti se řadí mezi menší papoušky. Dorůstají do výšky okolo 23 cm, váží přibližně 160 g a dožívají se až 35 let.
Domovinou těchto papoušků je Střední a Jižní Amerika a Antily, kde žijí v korunách stromů a hnízdí v dutinách kmenů a větví. Protože pocházejí z tropů, na jejich jídelníčku nesmí chybět dostatek ovoce a zeleniny. Pokud se chovají ve venkovních voliérách, musí být jejich vnitřní části temperované, zejména když přijdou mlhy a sychravé počasí. Mráz jim kupodivu tolik nevadí, pokud je při něm slunečno.
Amazónci mají milou povahu, jsou klidní a dlouhověcí, takže v domácnosti mohou žít třeba třicet let. Ptáci dospívají kolem čtvrtého až pátého roku.
K chovu je nejlepší voliéra, ale stačí i dostatečně velká klec, pokud papouška budete denně vypouštět po místnosti, aby se protáhl. Můžete jej chovat samotného, ale pouze v případě, že mu budete věnovat dostatek péče a společnosti. Člověka, který je mu nejblíže a stará se o něho, pojme za svého partnera.
Pro chovné účely je naopak potřebná prostorná zahradní voliéra se zavěšenou hnízdní budkou. Úspěšný chov závisí na správné výživě, kondici, věku a vhodném chovatelském zařízení. Pro hnízdění je důležité i klidné prostředí. Nedoporučuje se chov v blízkosti ary nebo kakadua, kteří křičí a ruší je.
Změnou zimní stravy, příchodem jara, prodloužením dne a oteplením jdou papoušci do toku a brzy se spáří. Pokud se tak nestane, nezbývá než být trpělivý. Odborníci na jejich chov tvrdí, že některý chovný pár nemusí zahnízdit až 10 let, v některých případech dokonce vůbec, pokud nenastane mezi samcem a samicí soulad a harmonie.
Kontrola hnízda, které si amazónci staví v dutině špalku, je velice složitá. Člověk nesmí udělat chybu, jinak může vylekaná samička vajíčka opustit. Do hnízda se lze podívat, když samice vylétne napít se nebo vyprázdnit. Bez trpělivosti to nejde, mnohdy se na příhodný okamžik čeká i několik hodin. Zvlášť velký pozor musíte dávat u páru, který hnízdí poprvé.
Pár mívá dvě až čtyři vajíčka, jejichž inkubační doba zpravidla trvá 28 dní. Vylíhlá mláďata jsou holá a slepá a zpočátku je krmí jen samice. Asi po 14 dnech otevírají oči a v té době je začíná krmit i samec. Hnízdní budku opouštějí zhruba po 60 až 65 dnech od narození.
Amazónci se živí především širokým výběrem z řad rostlin, semen a plodů.
Morče původně pochází z jihoamerického kontinentu. Dnes jsou tito hlodavci zdomácnělá zvířata, jejichž chov je rozšířen téměř po celém světě. Morčata jsou malá, krotká a neagresivní zvířata. Jejich chov není nikterak náročný.
Morče se při správné péči může dožít až 7 let. Dospělé morče dorůstá velikosti cca 35 cm a váží v průměru 0,7–1,8 kg (podle druhu).
U morčete dbejte především na to, aby dostatečně obrušovalo řezáky (aby je nemělo přerostlé), a pečujte o jeho drápky, které je dobré zastřihávat.
Do určité míry lze i tak malé zvíře, jako je morče, naučit čistotě. V dnešní době je na výběr mnoho druhů morčat s různými typy srsti – krátkosrstá, rozety, peruánci, šeltie, morčata se saténovou srstí a dokonce i skinny morčata (bezsrstá). Protože jsou morčata společenská zvířata, je dobré zvážit chov jednoho nebo více jedinců v závislosti na časových možnostech majitele. Pokud chcete mít z morčete mazlíčka, je dobré chovat pouze jedno. Obecně se uvádí, že je vhodnější chovat samičku. Samečci po dosažení pohlavní dospělosti šíří intenzivní zápach. Tomu však lze zabránit kastrací.
U morčat je zcela běžné požírání vlastního trusu – koprofágie. Zvíře tím totiž získává vlákninu, která udržuje ve střevech rovnováhu a pomáhá předcházet problémům se zažíváním.
Před morčaty je dobré dostatečně zabezpečit veškeré kabely od TV a jiných spotřebičů. Zvíře by je mohlo rozkousat a ublížit samo sobě.
Morčata jsou savci. Jsou to býložravci živící se výhradně rostlinnou stravou. Přirozenou potravou jsou nejrůznější rostliny, listy, kořeny a vše šťavnaté (traviny, byliny), ale také různá semena. Potrava pro morče by měla být co nejvíce pestrá. Základní složkou potravy je seno. Zvláště kopřivové seno mají morčata ráda, obsahuje mnoho živin a prospívá srsti. Krmnou dávku je dobré doplňovat vhodnou zeleninou, v létě čerstvou trávou a bylinkami. Občas můžeme přidat vhodné ovoce nebo pamlsek pro morčata. Nepostradatelnou součástí krmiva je podávání vitamínu C, který je zvlášť důležitý, protože si jej morče nedokáže samo vytvořit. Samozřejmostí je celodenní přístup k čerstvé vodě.
Ve volné přírodě morčata obývají skalnaté oblasti, bažiny, savanu a okraje lesů. Žijí v norách, které si vyhrabou sami, nebo obydlují opuštěné nory jiných zvířat. Žijí ve společenských skupinách a nejaktivnější jsou v noci. Mají skvěle vyvinutý sluch. Mimo sluchu také dobře vidí, protože jejich zorný úhel je poměrně velký, a dokonce dokážou rozlišovat barvy, především červenou, modrou, žlutou, dále také zelenou, oranžovou i fialovou. Čich morčat je lepší než čich člověka.
Morče je hlodavec, který nešplhá a neleze do výšky. Postačí mu tedy obydlí, které nemusí být vysoké. I přesto, že se morče po
