AMAZOŇAN KRÁLOVSKÝ je jedno z témat, o kterém bychom vás rádi informovali v tomto článku. Amazoňan modročelý může mít různě výrazné zbarvení. Někteří ptáci nejsou v hejnu příliš nápadní, jiní jsou naopak pestře vybarvení. Jedná se o velice populární druh, zvláště ve Spojených státech amerických. Amazoňan modročelý dokáže mluvit, avšak ne tak dobře jako amazoňan žlutolící či žlutohlavý. Amazoňané modročelí jsou inteligentní, zvědaví, někdy plašší ptáci.
Povaha
Amazoňan modročelý patří k nejznámějším a nejčastěji chovaným druhům amazoňanů. Má zelenou barvu, přičemž peříčka jsou lemována tmavě (černě), zejména na krku a zádech. Čelo a přední uzdička jsou modré, přední část temene má barvu žlutou s bílým nádechem. Zadní část temene, okolí očí, příušní a lícní oblast a hrdlo mohou být rovněž žluté. Zjednodušeně řečeno: amazoňan modročelý je jasně zelený pták s modro-žluto-bílou hlavou. Dva stejné jedince byste však hledali velmi obtížně, neboť rozsah žluté a modré barvy je značně variabilní.
Ohbí křídel jsou červená, loketní pajetky tvoří červené zrcátko, vnější letky jsou lemovány modře. Zobák má tmavošedý, oči oranžové (mláďata mají duhovku tmavohnědou), nohy šedé. Dorůstá do délky 35–40 cm a váží až 500 g, jedná se tedy o poměrně velkého ptáka. Samci jsou výrazněji vybarvení a mohutnější než samice, mají také větší hlavu a zobák.
Forma Amazona xanthopteryx (původem z Paraguaye, Bolívie, Argentiny) má žluté tváře a rozsáhlé žluté a červené znaky na křídlech. Mláďata mají oči hnědé, dospělí ptáci oranžovožluté. Mladé kusy poznáme podle méně výrazného zbarvení (ve srovnání s dospělými jedinci). Dospělí ptáci, zvláště samci, snadno přilnou k jedné osobě a mohou ji agresivně bránit před ostatními lidmi. Představují oblíbená domácí zvířata, ale oproti jiným amazoňanům jsou náchylnější k nemocem.
Samice snáší 3–5 vajec, inkubační doba je 24–26 dnů.
Ve volné přírodě žije v severovýchodní Brazílii, Paraguayi a severní Argentině. Jedná se o vůbec nejrozšířenější druh amazoňana, jehož populace se odhaduje na desítky až stovky tisíc jedinců. Hojně se dovážel do Spojených států amerických a Evropy, až musel být odchyt tohoto druhu zakázán. Existují dva poddruhy: amazoňan modročelý severní (Amazona aestiva aestiva) a amazoňan modročelý jižní (Amazona aestiva xanthopteryx). Někteří zoologové uvádějí až šest poddruhů, protože existuje větší množství barevných variací tohoto druhu.
Amazoňan modročelý rád šplhá a má potřebu neustále něco ohryzávat, proto je vhodné opatřit mu roztřepený provaz a pravidelně ho zásobovat čerstvými vrbovými větvemi.
Většina těchto papoušků se naučí poměrně dobře imitovat lidský hlas a jiné zvuky. Tito ptáci bývají také velice hluční, tudíž se nehodí do domácnosti obklopené sousedy.
Papoušci se rádi nechávají „sprchovat“ (hlavně za teplého počasí). K tomu nám poslouží rozprašovač naplněný vlažnou vodou.
Amazoňan chovaný od raného mládí v lidské společnosti se upne na svého ošetřovatele nebo si v rámci rodiny najde svého oblíbence, kterému dovolí všechno.
Amazoňan modročelý se dožívá vysokého věku jako většina papoušků, délka života však samozřejmě závisí na výživě, kvalitě domova a na mnoha jiných faktorech. Při dobré péči se dožívá asi 50 let.
Ve svém příspěvku PAPOUŠEK KRÁLOVSKÝ se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Karel.
Mame papouska kralovskeho, rucne dokrmeneho.
Je mu pres 3 roky a krasne mluvi a to cele vety.
Takze neni pravda, ze se nenauci mluvit.
Pokud byste mel zajem, mohu poslat zvukovxy zaznam.
Karek
Na tento příspěvěk jestě nikdo nereagoval. Chcete se k němu vyjádřit? Klikněte na tlačítko a budete moci vložit svůj komentář.
Amazoňan modročelý je nejčastěji chovaný amazoňan, a to jak ve světě, tak i u nás. Je nejméně náročný na chov, úspěšně odchovává mláďata i v méně příznivých podmínkách. Cenově patří k nejdostupnějším amazoňanům, navíc nepodléhá povinnosti registrace jako druhy, na které pamatuje mezinárodní úmluva.
První doložený odchov tohoto druhu v České republice proběhl v roce 1963, kdy se podařilo Janu Královi amazoňana rozmnožit. Avšak vzhledem k tomu, že v bývalém Československu se tento druh běžně choval už ve 30. letech 20. století, zřejmě nepůjde o skutečně první odchov na našem území. V současné době jej odchovávají desítky až stovky tuzemských chovatelů. Existují dokonce jeho barevné mutace.
Amazoňana modročelého krmíme kvalitním krmivem pro papoušky, navíc mu denně dáváme různé druhy čerstvého ovoce (kiwi, jablko, papáju, rozkrojený pomeranč) a zeleniny (například mrkev). Rovněž mu pravidelně podáváme směs vitamínů a minerálů určenou speciálně pro papoušky. Také dbáme na to, aby měl vždy dostatek gritu, dřevěného uhlí a písku na trávení. Papoušci mají rádi vařenou kukuřici, med a cedrové oříšky. Jídelníček musí být pestrý a nesmí obsahovat příliš tuku. Papoušci si totiž vybírají olejnatá semena (slunečnicové semínko, burské oříšky) a ta ve velkém množství ohrožují jejich zdraví. Žádnému papouškovi nesmíme podat avokádo, jelikož je pro něj silně jedovaté. Každý den čistá voda pak představuje samozřejmost.
Při krmení sledujte, zda si pták nevybírá pouze jednu složku. Toto chování může vést k obezitě, k níž bývají amazoňané velmi náchylní. A ptákům, kteří trpí obezitou, už nepomohou žádné vitamíny ani minerály. Opravdu tučné krmivo by mělo mít podobu slunečnice či světlice a mělo by se podávat ve velmi malých dávkách.
Amazoňan se v přírodě živí plody stromů (pomeranč, mango), ořechy, plody keřů, jejich listím a pupeny, semeny palem, bobulemi a mladými výhonky různých dřevin.
Papoušci mají silný zobák, proto nesmíme podcenit výběr mříže klece či pletiva voliéry.
Amazoňan modročelý je od přírody aktivní, v omezeném prostoru může trpět obezitou. Z těchto důvodů by měl mít co největší možnou klec (ideální rozměry: 120 cm šířka, 120 cm výška, 240 cm délka; umístěna by měla být 120 cm nad zemí) a v ní hračky a dřevo nebo větve, jež může okusovat. Dále jim svědčí letní pobyt na čerstvém vzduchu a slunečním světle. Pravidelné koupání nebo sprchování je nutné kvůli udržení dobrého stavu opeření a kůže. Ptáci by měli mít možnost mlžení i v suché místnosti či na slunci.
Pohlavní dospělost nastává ve 3. až 5. roce života. Pro hnízdění můžeme použít umělé budky o velikosti 30 cm x 30 cm x 60 cm. Doba sezení na vejcích se pohybuje mezi 24–26 dny. Mláďata opouštějí budku asi v 10. až 12. týdnu života. Modročelí amazoňané bývají v době hnízdění hluční, tudíž se doporučuje je odchovávat v dostatečné vzdálenosti od sousedů. Amazoňan modročelý se v zajetí odchovává poměrně obtížně.
Ve svém příspěvku AMAZOŇAN MODROČELÝ se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Zuzana.
Dobrý den, prosím o radu, máme necelé 2 roky starého papouška Amazoňana modročelého, celou dobu všechno v pořádku a v poslední době se začal škubat, ale škube si velká ocasní pera, která má krásně zbarvená. Vitamíny mu dáváme i dostatek ovoce a zeleniny, koupila jsem i sprej proti škubání, který mi byl doporučen, ale stejně nepomáhá. Je co nejvíc mimo klec, aby si mohl prolézat atd. Můžete mi prosím poradit čím by to ještě mohlo být.
Moc děkuji
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Marcela.
Zuzano, vytrhávání peří je vždy psychického rázu si troufnu říct. Konkrétněji nedostatkem zájmu. Přemýšlejte co je jinak. Jak intenzivně jste se mu věnovala předtím - kolik hodin, hrála jste si s ním, naučila ho hrát si, jak často mu měníte v kleci hračky, nabízela mu stále nové podměty, mazlila ho, byla doma v jeho přítomnosti...A teď ? Je intenzita stále stejná ?
Jelikož jste se moc nerozepsala, pátrání je na vás, ale jedno je jasné, potřebuje víc vaší přítomnosti, víc her s vámi, víc podmětů. Zaměstnejte ho, aby se nenudil.
Přeji vám i papouškovi spokojený život.
Marcela
Papoušek královský (Alisterus scapularis) bývá v domácnostech často chován jako zcela ochočený mazlíček. V přírodě bývá běžně k vidění v parcích a zahradách na předměstí Austrálie.
Samec má hlavu a spodní partie šarlatově červené, spodní krovky ocasní zelenočerné, široce lemované červeně. Záda a křídla jsou tmavě zelená se světlým pruhem na vnější straně křídel. Na zadní straně krku má úzký modrý pruh, který odděluje červené a tmavě zelené zbarvení. Horní čelist zobáku má červenou s černou špičkou, dolní černou. Samice má tmavě zelenou hlavu, hrdlo a prsa, břicho a dolní část prsou jsou šarlatově červené. Zobák je celý černý. Oko u obou pohlaví je žluté, běhák šedý. Dorůstá délky 40 cm a hmotnosti do 240 g.
Ve volné přírodě obývá celé východní pobřeží Austrálie od severního Queenslandu až po jihovýchodní Viktorii. Papoušek královský je zde běžným druh žijícím v lesích a není bezprostředně ohrožen. V některých lokalitách si ptáci zvykli na dokrmování od lidí a poměrně zkrotli. Existují dva poddruhy – papoušek královský velký a papoušek královský malý. Královští papoušci mají výrazný pohlavní dimorfismus.
Dává předost životu ve stromech, ale spatřen může být i na zemi při sběru potravy. Nejčastěji se vyskytuje v párech nebo hejnech čítajících pár kusů. Navštěvuje zahrady, zalesněné plochy, parky či deštné lesy. Páry hnízdí nejčastěji v dutinách eukalyptových stromů. Jako vystýlka jim slouží hobliny vznikající při úpravě kotliny.
Volně žijící papoušek královský je vcelku plachý, živí se ořechy, semeny, ovocem, bobulemi, nektarem a pupeny.
Dnes je jejich přírodní lokalita velkou měrou nahrazena zemědělskou půdou. Farmáři tento druh považují za škůdce, protože dokáže zlikvidovat velké množství obilnin na polích a ovoce v sadech. V minulosti docházelo ke křížení s papoušky horskými či nádhernými.
Mutací je známo pomálu – nejčastější a taky nejkrásnější je mutace žlutá (dilute), méně známá je modrá (parblue) a skořicová. Vyskytují se občas také papoušci královští straky a oranžoví ptáci, ale nejspíš ještě nebylo ověřeno, zda se jedná o mutaci, nebo pouze o modifikaci zbarvení.
Papoušci královští jsou poměrně klidní a také inteligentní ptáci. Jako společníci bývají velmi přítulní a zábavní. Mají však velké nároky na prostor a prostor bytu jim skutečně nepostačuje. Navíc vzhledem k poměrně velké velikosti mohou v bytě při svých leteckých pokusech napáchat škody. Nenaučí se mluvit.
Každý pták, kterého máme v úmyslu ochočit, musí být mladý. Pokud možno co nejmladší, takový, který se právě osamostatnil od rodičů. Nejideálnější je sehnat mládě ručně dokrmené. Takoví ptáci jsou jako mazlíčci velmi v
Amazoňan modročelý je nejdostupnější druh amazoňana v České republice, současně se jedná o nejčastěji nabízený druh amazoňana v chovatelské inzerci. Jeho cena se pohybuje okolo 12 000 korun za mládě. Starší, zejména pohlavně dospělí ptáci a harmonizující páry s úspěšnými odchovy bývají dražší.
V dnešní době jsou stále více populární ručně dokrmené malé druhy papoušků. S takovými jedinci se poté pracuje snadněji a účelněji než se stejnými papoušky, které odchovali jejich rodiče. Ručně dokrmený papoušek se dokrmuje od narození, čímž se ochočuje a zvyká si na přítomnost člověka.
Cena dokrmeného papouška může být až třikrát vyšší než cena papouška z přirozeného odchovu, obvykle však suma není až tak vysoká. Papoušek se navíc nekupuje na půl roku: při dobré péči nám bude dělat radost řadu let.
Konečná cena dokrmeného papouška se odvíjí od doby, kdy se začalo s dokrmováním. Nejnáročnější je dokrmování před 14. dnem života papouška (u malých druhů), proto je pořízení takového jedince finančně nejnákladnější. Jak však bylo výše uvedeno, dokrmený papoušek bývá klidnější, a tudíž vhodnější k ochočení.
Při koupi takového papouška byste měli od prodávajícího obdržet smlouvu, případně i nějakou záruku. Nejedná se o povinnost, spíše o vstřícné gesto chovatele, jenž tak vlastně sděluje, že má zdravý chov a nic neskrývá.
Co se týče odchovu, traduje se, že ručně odchovaný jedinec se nehodí k další reprodukci. S tím nelze úplně souhlasit, poněvadž někdy se ručně dokrmení jedinci odchovávají spolehlivěji: nemají strach z člověka, tudíž se při hnízdění nenechají tak snadno vyrušit.
Většina ručně dokrmených papoušků zařazených do chovu částečně ztrácí krotkost.
Pokud si přejete chovat tyto ptáky, potřebujete velkou voliéru, nebo alespoň klec s minimálními rozměry 60 x60 x 80 cm. Pokud ale přistoupíte k tomuto řešení, musíte počítat s tím, že váš papoušek bude potřebovat dlouhodobý každodenní prolet mimo klec, a ani tak nebude ve 100% kondici.
Nejvíce se jim tedy bude dařit v prostorné chráněné venkovní voliéře o rozměrech 1,5 x 5 x 0,7 m (v x d x š). Jako u většiny ptáků jim k přenocování a úkrytu poslouží nabídnutá budka. Nesnáší dlouhou dobu trvající chladné a vlhké počasí. Ve voliéře se doporučuje chov pouze jednoho páru tohoto druhu, tolerovat se však budou s jinými druhy. Lze jej chovat v celoročních voliérách bez vytápěného zázemí, potřebuje však alespoň závětří, kam by se mohl v zimě nebo při špatném počasí schovat.
Papoušek královský musí dostávat pestrou stravu. Běžná krmná dávka musí být obohacena o různé ovoce, luskoviny a zeleninu. Jen tak z něj učiníte zdravého, přátelského a krásně zbarveného společníka.
V přírodě jsou odchovy pozorovány v červenci i lednu. Hnízdní dutiny mívají vletový otvor poměrně nízko od země. Pro odchov v zajetí jim musíme poskytnout budku vysokou až 2 metry! Jako substrát do budky použijeme dřevěné hobliny smísené s rašelinou. Samec se začne samici dvořit a harmonizující pár, připravený k hnízdění, si obsah budky upraví dle vlastních představ. Kladnou odezvou na samčí dvoření je skutečnost, že samice přijme jeho pokusy o krmení. Snůška papoušků královských čítá nejčastěji 3 až 5 mírně lesklých vajec. Nezřídka se stane, že některé z vajec rodiče rozbijí, může za to jejich nemotorné chování při vstupu do budky. Proto se pro tento druh doporučuje mírný sklon budky, který problém s rozbíjením vajec zcela vyřeší. Délka sezení na vejcích se pohybuje kolem 20 dnů, samec v tomto období navštěvuje samici v budce, ale ta přesto po celou dobu zahřívá snůšku sama. Mláďata po vylíhnutí opeří asi po 35 dnech a samec je ve voliéře doprovází a učí létat. V prvních dnech po vylíhnutí, a v několika následujících dnech, samice neopouští hnízdní dutinu. V tuto dobu chodí krmit samec samici k otvoru hnízdní dutiny, posléze samice mláďata v hnízdě. Rodiče je ještě minimálně 3 až 4 týdny dokrmují (s odstavem není nutno spěchat, rodiče na ně nebývají agresivní). Mláďata se do věku 6 měsíců podobají samičce. Po uplynutí této doby začne hlavička samců červenat.
Papoušci královští dosahují pohlavní zralosti ve třech letech (některé samičky však mohou zahnízdit již ve druhém roce věku) a jsou plodní ještě ve 30 letech. Na krmení nijak zvlášť nároční – vezmou bez problémů vše nabízené a milují veškeré ovoce a zeleninu. Jelikož mají sklony k tloustnutí, musíme být opatrní při podávání slunečnice. Měli by mít dostatečný přísun vápníku, hlavně v době před snůškou a v době hnízdění (samičky královských papoušků snášejí poměrně velká vejce a mohlo by lehce dojít k odvápnění organismu). Rychle rostoucí mláďata zvýšený přísun vápníku též přivítají. Při jeho nedostatku totiž může lehce dojít k rachitidě a špatnému vývoji kostí.
Historie fríského koně sahá až 3000 let zpátky do minulosti. Své pojmenování dostal podle holandské provincie Friesland ležící v severním Holandsku. Tato část země je proslulá jejich chovem. Ve středověku byl fríský kůň oblíben rytíři především kvůli své síle a eleganci. V německém hřebčínu v Marbachu používali fríské koně již od 17. století. Hřebec Romke 234 byl v 70. letech 20. století využíván také k regeneraci chovu starokladrubského vraníka u nás ve Slatiňanech.
I přes svoji výjimečnost fríský kůň téměř vyhynul. V roce 1913 zbyli ve Frísku pouze tři plemenní hřebci. Plemeno zachránila až druhá světová válka, kdy se museli holandští zemědělci vrátit ke koním. K další krizi v chovu fríských koní došlo v 60. letech minulého století. Byla však zažehnána a chov se poté rozšířil do celého světa. Svaz chovatelů, který byl založen již v roce 1879, dostal v roce 1954 titul „Královský“.
Povahově jsou naprosto jedineční, jsou to koně inteligentní, klidní, mírní, přátelští, nelekaví a hraví. Jsou poslušní a citliví. Skromnost a vytrvalost fríských koní jsou pro toto plemeno dodnes charakteristické. Navzdory své imponující postavě je tento kůň nenáročný.
Kůň tohoto plemene je nápadný svými prostornými svižnými chody se značným kmihem zadních nohou a vysokou akcí v klusu.
Podmínky pro zapsání do plemenné knihy koní jsou velmi přísné. Klisny a hřebci mohou být podle své kvality a stavby těla zapsáni do různých kategorií. Posuzuje se i povaha a schopnost učení koně. Hřebec nebo klisna, jejichž potomek neodpovídá požadovaným nárokům, se automaticky posouvají o stupeň níž a zapisují se do nižší kategorie. Ne každá fríská klisna je tedy připuštěna k chovu. Výběrová kritéria jsou velmi přísná.
Dnešní fríský kůň je vždy vraník bez odznaků, v kohoutku měří klisny v průměru 156 cm a hřebci 163 cm. Je o něco menší a rychlejší než bývali jeho chladnokrevní předci. Přesto si zachoval sílu, odvahu a přívětivou povahu. Hlava je dlouhá a má inteligentní výraz. Krátké uši mají špičku zatočenou dovnitř. Hříva a ocas jsou dlouhé a husté a bývají často zvlněné. Tělo koně je svalnaté a robustní, dobře stavěné s válcovitým trupem. Dominantou je vysoko nasazený krk a záď s výrazným žlábkem. Typickým znakem plemene jsou nohy s rousy. Vznešené držení těla z něj činí ideálního koně pro slavnostní příležitosti.
Fríský kůň dospívá poněkud později, teprve mezi 4. až 5. rokem. Trup má silný a hluboký, odpovídající robustní konstrukci. Mohutné plece s kohoutkem jsou ideálně přizpůsobené pro práci v zápřeži (frísové jsou silní, ale ne tak masivní jako těžká plemena). Linie krku a hřbetu z nich dělá ideální kočárové
Další složkou jídelníčku zakrslých králíčků se stávají různé větvičky dřevin, které mají pro králíčky několik významů. V první řadě i větvičky obsahují různé rostlinné a minerální látky, které králíčci potřebují ke svému zdravému vývoji. Zároveň ohlodávání větviček je pro králíčky vítanou kratochvílí. Řada králíčků se okusování různých větviček vydrží věnovat i několik hodin, jen tak je to neunaví a nepřestane bavit. Zároveň je okusování větviček zdravé pro králíčky, pomáhá jim to s jejich zoubky. Dá se také říct, že látky v kůře mají pro králíčkovy zuby stejný účinek jako zubní pasta pro lidské zuby. Zároveň je okusování větví tím nejlepším prostředkem pro broušení zoubků (králíček si ale brousí zoubky třeba také i o kořenovou zeleninu a kořeny bylinek).
Mezi vhodné dřeviny pro králičí okusovaní určitě patří planika, borovice (není vhodná příliš často, protože obsahuje éterické oleje), borůvka, bříza (u břízy zase listy působí velmi močopudně, proto je lepší tyto větve také nepoužívat ve větším množství), buk (zde je zase nevýhodou vysoký obsah kyseliny šťavelové), granátovník, habr (zde je zase vysoký obsah kyseliny tříslové, zároveň tento strom mívá problémy s plísní, proto je třeba vždy pořádně větev zkontrolovat), hloh (výhodný pro srdeční činnost králíčka), hrušeň, jabloň, jasan (zde je třeba vědět druh jasanu, některé typy jsou zcela nevhodné, zároveň se nikdy králíčkovi nepodávají plody a pupeny jasanu!), javor (i zde je důležité, aby větev neměla na sobě žádné pupeny a květy, a i tak je vhodnější dávat králíčkovi takovou větev v malém množství), jilm (zde je třeba dát si pozor na plody), jedle (obsahuje velké množství éterických olejů, proto je lepší ji dopřát králíčkovi jen občas a v malém množství), líska, lípa (lípa působí na králíčka močopudně, a proto je také lepší ji využívat málokdy), maliník, olivovník, olše (jen malé množství), ostružník, třešeň a švestka (jádra obsahují vysoké množství kyseliny kyanovodíkové, a proto jsou jedovatá, kůru a listy ale králíček zvládne, i přesto se velké množství nedoporučuje), platan, rybíz, smrk (i smrk obsahuje vysoké množství éterických olejů, a tak je velké množství pro králíčky nevhodné), topol (lepší podávat v malém množství), vrba (obsahuje kyselinu tříselnou a léčivé látky, a proto je opět lepší podávat menší množství).
Mezi nevhodné a i jedovaté dřeviny beze sporu patří: bez černý a bez hroznatý (je možné ale dát králíčkovi květy této dřeviny, jen ale v malé množství), bez chebdí (jedovatý), cedr (éterické oleje), všechny citrusové dřeviny (éterické oleje), dub (jedovatá tříslovina), durman (jedovatý), fíkovník smokvoň (jedovatý), jalovec (jedovatý), jírovec maďal zvaný kaštan (látky dráždící střeva), oleandr (jedovatý), ořešák královský, pámelník bílý, pižmovka mošusová, ptačí zob obecný, rododendron (jedovatý), svída (plody a listy jsou nejedlé), škumpa, šeřík, tis černý, trnovník akát, tůje, zimolez, zimostráz obecný, zlatý déšť.
U dřevin tedy platí stejné pravidlo jako u bylin, pokud si nejste jistí, že dřevina není pro králíčka škodlivá, je vhodnější ji zcela vynechat. Zároveň i u dřevin platí, že je lepší používat dřeviny, které nepocházejí z míst blízko silnic.
Svatý Hubert byl v osmém století franským biskupem a také se zasloužil o založení města Lutychu (dnes toto město leží v Belgii). Informace o jeho životě zprostředkovává v první řadě životopis nazvaný Vita sancti Huberti, který několik let po jeho smrti sepsal neznámý klerik. Zajímavé je, že v tomto životopise se neobjevuje slavná legenda o Hubertově setkání se zjevením jelena. Svatý Hubert se narodil do bohaté francouzské šlechtické rodiny někdy v rozmezí let 656 – 658. Jeho otec Bertrand byl vévodou a pobýval u dvora krále Theodoricha III., kde proto vyrůstal také Hubert. U královského dvora se Hubert učil rytířským dovednostem a ctnostem, v jeho výuce nesměla chybět jízda na koni, ani zacházení se zbraní, lov, či čtení, psaní a osvojování si tehdejší etikety. Hubert se také v Austrasii oženil s ženou jménem Floribana, ta ale zemřela při porodu. Hubert se již znovu neoženil. O jeho životě je také známo, že někdy v letech 685 – 688 se Hubert rozhodl opustit světský svět a vydat se na cestu duchovního. Navíc asi v roce 688 zemřel jeho otec a Hubert se zřekl následnických práv ve prospěch svých bratrů, opustil královský dvůr a uchýlil se k biskupu Lambertovi sídlícímu v Maastrichtu (ten byl také prohlášen za svatého). Biskup Lambert se mu stal učitelem a rádcem, zasvěcoval ho do kněžského povolání, učil ho vše, co bylo třeba a vedl ho až do Hubertova kněžského vysvěcení. V roce 709 se stal biskupem v diecézi Tongeren – Maastricht (dnešní území Holandska, Francie, Lucemburska). Na místo biskupa Lamberta nastoupil poté, co byl Lambert zavražděn. Hubert na něj ale nikdy nezapomněl, a když přesídlil do Lutychu, nechal zde na místě uložení ostatků svatého Lamberta postavit katedrálu. Hubert se v této oblasti také zasloužil o šíření křesťanské myšlenky, zakládání klášterů, budování kostelů, nesčetná kázání, a s tím spojenou christianizaci tohoto kraje. Za svou kněžskou činnost byl přezdíván „Apoštolem Ardenn“. V roce 721 byl papežem Sergiem I. jmenován prvním biskupem v Liége – Lutychu, zde také 30. května roku 727 zemřel poté, co se vracel z Furu, kde byl posvětit nový chrám. Cestou totiž onemocněl zimnicí. Biskup Hubert byl pochován v kostele sv. Petra, který sám založil. Již po jeho smrti věřící z tohoto kraje jeho ostatky uctívali, přestože nebyl kanonizován. Situace se změnila zhruba o sedmnáct let později, kdy jeho syn Floribert, který byl zároveň i jeho biskupský nástupce v Lutychu, nechal otevřít Hubertův hrob, aby bylo jeho tělo přeneseno do nového sarkofágu. Životopis vypráví, že i po těch letech bylo Hubertovo tě
