Papoušek královský se řadí mezi velké papoušky pocházející z Austrálie. Tento druh papouška potřebuje ke svému životu dostatečný prostor pro létání.
Chov
Pokud si přejete chovat tyto ptáky, potřebujete velkou voliéru, nebo alespoň klec s minimálními rozměry 60 x60 x 80 cm. Pokud ale přistoupíte k tomuto řešení, musíte počítat s tím, že váš papoušek bude potřebovat dlouhodobý každodenní prolet mimo klec, a ani tak nebude ve 100% kondici.
Nejvíce se jim tedy bude dařit v prostorné chráněné venkovní voliéře o rozměrech 1,5 x 5 x 0,7 m (v x d x š). Jako u většiny ptáků jim k přenocování a úkrytu poslouží nabídnutá budka. Nesnáší dlouhou dobu trvající chladné a vlhké počasí. Ve voliéře se doporučuje chov pouze jednoho páru tohoto druhu, tolerovat se však budou s jinými druhy. Lze jej chovat v celoročních voliérách bez vytápěného zázemí, potřebuje však alespoň závětří, kam by se mohl v zimě nebo při špatném počasí schovat.
Papoušek královský musí dostávat pestrou stravu. Běžná krmná dávka musí být obohacena o různé ovoce, luskoviny a zeleninu. Jen tak z něj učiníte zdravého, přátelského a krásně zbarveného společníka.
V přírodě jsou odchovy pozorovány v červenci i lednu. Hnízdní dutiny mívají vletový otvor poměrně nízko od země. Pro odchov v zajetí jim musíme poskytnout budku vysokou až 2 metry! Jako substrát do budky použijeme dřevěné hobliny smísené s rašelinou. Samec se začne samici dvořit a harmonizující pár, připravený k hnízdění, si obsah budky upraví dle vlastních představ. Kladnou odezvou na samčí dvoření je skutečnost, že samice přijme jeho pokusy o krmení. Snůška papoušků královských čítá nejčastěji 3 až 5 mírně lesklých vajec. Nezřídka se stane, že některé z vajec rodiče rozbijí, může za to jejich nemotorné chování při vstupu do budky. Proto se pro tento druh doporučuje mírný sklon budky, který problém s rozbíjením vajec zcela vyřeší. Délka sezení na vejcích se pohybuje kolem 20 dnů, samec v tomto období navštěvuje samici v budce, ale ta přesto po celou dobu zahřívá snůšku sama. Mláďata po vylíhnutí opeří asi po 35 dnech a samec je ve voliéře doprovází a učí létat. V prvních dnech po vylíhnutí, a v několika následujících dnech, samice neopouští hnízdní dutinu. V tuto dobu chodí krmit samec samici k otvoru hnízdní dutiny, posléze samice mláďata v hnízdě. Rodiče je ještě minimálně 3 až 4 týdny dokrmují (s odstavem není nutno spěchat, rodiče na ně nebývají agresivní). Mláďata se do věku 6 měsíců podobají samičce. Po uplynutí této doby začne hlavička samců červenat.
Papoušci královští dosahují pohlavní zralosti ve třech letech (některé samičky však mohou zahnízdit již ve druhém roce věku) a jsou plodní ještě ve 30 letech. Na krmení nijak zvlášť nároční – vezmou bez problémů vše nabízené a milují veškeré ovoce a zeleninu. Jelikož mají sklony k tloustnutí, musíme být opatrní při podávání slunečnice. Měli by mít dostatečný přísun vápníku, hlavně v době před snůškou a v době hnízdění (samičky královských papoušků snášejí poměrně velká vejce a mohlo by lehce dojít k odvápnění organismu). Rychle rostoucí mláďata zvýšený přísun vápníku též přivítají. Při jeho nedostatku totiž může lehce dojít k rachitidě a špatnému vývoji kostí.
Neoféma tyrkysová (Neophema pulchella) je shora zelená, prsa, břicho a spodinu má žlutavé až červené, maska na hlavě je světle modrá. Stejné barvy je i ohbí křídel, ramenní letky a konce hlavních letek. Samci mají na lopatkách červený proužek, u samic chybí a jsou matněji zbarveny. Mláďata se před prvním přepeřením podobají samicím. Oko je tmavě hnědé, zobák tmavě šedý, běhák růžově šedý. Neoféma tyrkysová dorůstá délky 23 cm a hmotnosti do 43 g.
Divoká populace tohoto papouška obývá výhradně východní cíp Austrálie, v Novém Jižním Walesu svým areálem zasahuje až do hlubokého vnitrozemí. Je hojná, vědci dokonce zaznamenali růst její populace v souvislosti s adaptací na nové zdroje potravy, a to na travní osiva v obydlených, zemědělsky obhospodařovaných oblastech. Pravděpodobně kvůli tomuto jsou neofémy nazývány také jako traváčci.
Jde o velice klidný druh, projevující se jemným, melodickým hlasem. Nemá tendenci oklovávat věci a ničit své okolí. Traváček tyrkysový se při ohleduplném zacházení dá výborně ochočit, svému majiteli důvěřuje. Je vhodný i pro začínající chovatele. Stejně jako ostatní neofémy je tento papoušek velmi odolný vůči chladu, takže jej lze chovat v celoroční voliéře. Musí však mít možnost skrýt se do závětří. Protože se jedná o aktivního letce, který potřebuje neustálý pohyb, měla by být neoféma tyrkysová chována ve voliéře dlouhé alespoň dva metry. Chov více jedinců najednou se nedoporučuje, protože v hnízdním období by mezi jednotlivými páry mohlo docházet k agresi. Samci mohou rovněž napadat vyvedená mláďata, pokud se pár rozhodne zahnízdit podruhé.
Neoféma tyrkysová se často chová i jako domácí mazlíček, i když její vlohy pro mluvení nejsou velké. Majitelé takových ptáků by ale měli počítat s tím, že i v bytě chovaná neoféma má potřebu denního proletu mimo klec a neměli by také zapomínat na možnost rosení nebo koupání. To je ostatně podmínka, kterou by měli dodržovat všichni chovatelé neofém – ptáci se potřebují pravidelně koupat, prospívá to jejich peří. V zajetí bylo odchováno několik barevných mutací tohoto papouška.
Pro hnízdění má ideální budka rozměr dna asi 18 x 18 cm a výšku asi 30–35 cm. Tito papoušci si nesplétají hnízdo, ale rádi snášejí vajíčka na jemnou navlhčenou vystýlku. Na dno budky můžete proto navršit trochu rašeliny, hoblin a pilin. Snůšku tvoří 4 až 5 bílých vajec, na kterých samička sedí asi 18 až 21 dnů. Mláďata jsou krmena semeny a vaječnou směsí. Přibližně po čtyřech týdnech vylétají z budky. Potom však musí být ještě nějaký čas voděna a přikrmována rodiči. Asi ve věku sedmi až deseti měsíců se dá určit jejich pohlaví, ale může trvat i rok a&nb
Neoféma modrohlavá (Neophema splendida) je krásně pestře zbarvený papoušek, který je u českých chovatelů poměrně rozšířený. Podobné zbarvení má málokterý papoušek. Hlava a konce křídel jsou světle modré, hruď krásně červená, břicho žluté a záda zelená. Oko je tmavě hnědé, zobák tmavě šedý, běhák šedorůžový. V přírodě můžeme volně tohoto ptáka nalézt na jihu Austrálie, kde žije v suchých oblastech. Objevíme jej od západního Nového Jižního Walesu až po jihovýchod Západní Austrálie. Obývá akáciové křoviny, skupiny keřů a stromů rostoucích podél kamenitých horských hřebenů, otevřenou krajinu porostlou tuhou a ostrou trávou nebo lebedou rostoucí ve zvláštních trsech. Vyhýbá se pobřežním oblastem a místům, kde jsou bažinaté kraje.
Velikost tohoto druhu je asi 19 cm včetně ocasu a hmotnost do 40 g. Neofémy se dožívají průměrně 12 let. Samec má červenou hruď a na rozdíl od samičky výraznější barvy. Pokud ptáci ještě nejsou přepeření a chceme rozeznat pohlaví, tak se podíváme ptákům pod křídlo. Samičky zde mívají bílý pásek. Samečkové pásek nemají.
Lze chovat v celoroční voliéře, ale v zimě musí mít neofémy možnost skrýt se do zázemí chráněného před větrem. Jde o vynikající letce, takže je zapotřebí prostorné chovné zařízení o délce alespoň dva metry. Papoušek by měl mít šanci se alespoň jednou denně prolétnout mimo klec.
Pro tento druh je ideální voliéra o rozměrech 2 x 2 x 1 m (d x v x š). Pokud chcete nechat tyto papoušky zahnízdit, je třeba, aby byli minimálně rok staří. Ideální rozměry pro budku jsou 25 x 25 cm a na výšku 35 cm. Vletový otvor postačí 7centimertový. Samička snáší v průměru 5 vajec. Inkubace trvá 20 dní. Mláďata vylétají z budky asi ve stáří jednoho měsíce. Když mláďata vylétnou z budky, podobají se matce. Velmi dobře se rozmnožují, obvykle zahnízdí i dvakrát, výjimečně třikrát za sezónu. Třetí hnízdění by se jim ale nemělo umožňovat, ptáci by se jím zbytečně vyčerpávali a hrozil by jim až úhyn.
V dnešní době je již vyšlechtěno mnoho barevných mutací. Mutace jsou různé, některé jsou třeba jen tmavší, jiné zase světlejší, ale některé jsou od přírodní formy úplně odlišné, například mutace modré, běloprsé, straky, modré skořice a mnoho dalších.
Mladí ptáci s přírodním zbarvením se prodávají za cenu okolo 450 korun. Barevné mutace mohou být několikanásobně dražší.
Rod zahrnuje menší zástupce skupiny papoušků ploskoocasých. V rodu je sedm druhů papoušků, z nichž je neoféma Bourkova (Neophema bourkii) zcela odlišně zbarvená než ostatní druhy rodu. Typickým znakem je velmi malý a dolů směřující zobák. Neofémy také vyhledávají sušší místa a většinu života tráví vysoko v korunách stromů.
Jsou to ptáci velice oblíbení a žádaní s poměrně dlouhým ocasem, přičemž mají dva až tři páry prostředních per o stejné délce, vnější se stupňovitě zkracují. Světlý příčný proužek na spodu křídel je rozdílný dle jednotlivých druhů. Všichni jsou velice dobrými letci, létají rychle, někdy však nepravidelně. Nejvíce se zdržují na zemi, kde hledají různá semena, která jsou hlavní složkou jejich potravy.
Jedná se o druh, který žije v Austrálii. Je to asi 20 cm velký papoušek. Co se týče chovu neofém, nejsou příliš náročné, tedy ne více než jiné druhy drobných papoušků. Většina těchto papoušků v našich podmínkách běžně přezimuje ve venkovních voliérách, které by měly být chráněny proti větru a navátí sněhu.
Nejlepší je chov jednoho páru, protože soužití více párů na stejném prostoru často vede k nepříjemnostem. Také tohoto ptáka můžeme chovat jednotlivě, ale při nedostatku ptačích kamarádů potřebuje hodně pozornosti svého chovatele.
Společným znakem všech neofém je to, že tráví hodně času na zemi, kde přebírají různá semena. Při vyrušení prudce vzlétnout a poletují po voliéře. Všechny neofémy jsou rychlými a obratnými letci.
V období toku jsou samečci značně agresivní, a proto je pěstujeme po párech zvlášť. Ve venkovním odchovu začíná doba hnízdění zpravidla v květnu (ovšem vše záleží na počasí). Samička snáší v průměru 5–6 bílých vajíček. Mláďata se líhnou za 18–20 dní. Budku opouští asi po 30 dnech. Často se stává, že sameček ještě dokrmuje mláďata, ale samička už sedí na nových vajíčkách.
Krmíme je směsí travních semen, různými druhy prosa, lesknicí, mohárem, loupaným i neloupaným ovsem, slunečnicí, semencem. Přidáváme jim naklíčený oves, pšenici, slunečnici. V období hnízdění a vyvádění mláďat mají rádi i vaječnou míchanici. Dále dobře berou také jablka, mrkev, pampelišku, ptačinec, žabinec, piškoty a tvrdé pečivo (rohlíky).
Pravidlem je, že antiparazitikum se nemá aplikovat v době snůšky a v době přepeřování. Rovněž musí být chovatel opatrný při odčervování nemocných papoušků, kteří jsou zesláblí (mají se volit nižší dávky a co nejméně toxické). Univerzální způsob odčervování, který by platil pro všechny chovy, nelze doporučit, odvíjí se to totiž od množství faktorů (způsob chovu, podmínky, období, stav papouška).
Doporučený způsob podání závisí i na druhu podané látky. U jedinců, kde hrozí riziko předávkování, je vhodná aplikace přímo do volete, jindy lze zase přistoupit na podávání do pitné vody.
Doporučuje se podávat fenbendazol (helmigal, panacur) v množství 20–30 mg na 1 kg váhy do zobáku 3–5 dní po sobě (nepoužívat v době přepeřování), nebo 125 mg/l pitné vody 5 dní po sobě, nebo 20 mg/kg do zobáku zopakovat za 14 dní, 100 mg/kg do krmiva 5 dní po sobě.
U papoušků chovaných v Evropě se nejčastěji vyskytují dva druhy oblých červů, a to škrkavky (Ascaridia spp.) a kapilárie (Capillaria spp.). Pokud je v chovu zaveden dobrý protiparazitární program a jsou dodržována hygienická opatření, nemusejí červi způsobovat vážnější potíže. Základem prevence parazitóz je preventivní vyšetření či odčervení ptáka při vstupu do chovu a zamezení kontaktu papoušků s vlastním trusem.
Pro úspěšný boj s červy je třeba brát v úvahu prepatentní periodu (tedy dobu, která uběhne od vylíhnutí larvy červa do okamžiku, kdy dospěje a začne klást vajíčka nové generace červů). U škrkavek činí tato prepatentní perioda 45–60 dní, u kapilárií 2–3 týdny. V některých rizikových chovech nemusí vůbec dostačovat odčervení dvakrát ročně, ale je třeba jej praktikovat zhruba čtyřikrát do roka i vícekrát.
Toto virové onemocnění má letální průběh. Onemocnění má dva projevy:
Efuzivní (vlhká) forma je typická výpotkem v břišní, případně hrudní dutině, ztíženým dýcháním, zvětšením břicha, horečkou, nechutenstvím. Je to dáno tvorbou komplexů protilátky a viru, které následně aktivují buňky imunitního systému. Následuje uvolňování mediátorů zánětu a dochází k vaskulitidě.
Neefuzivní (suchá) forma je vyšší stupeň odpovědi imunitního systému, který částečně omezí zánětlivou reakci. Dochází k tvorbě ložisek fibrinu, pyogranulomům na povrchu orgánů. Při této formě jsou častější neurologické příznaky onemocnění jako nekoordinované pohyby končetin, křeče, tremor, parézy končetin, dále změny na očích – krev nebo hnis v oční komoře, uveitida.
Koronaviry zahrnují skupinu virů, které mohou způsobovat jak onemocnění projevující se průjmy (enterální koronaviry), tak onemocnění FIP. Pro vznik FIP je nezbytná mutace koronaviru ve střevě. Koronavirus proniká do organismu oronasální cestou, po jeho pomnožení (převážně ve střevě) dochází k viremii. Infekce odezní většinou bez klinických potíží, případně se může objevit průjem. Zvíře, které se nakazilo, se může stát nosičem, i když samo žádné potíže nemá. Pro vznik FIP je nezbytná mutace koronaviru v hostiteli, čímž je virus změněn a je mu umožněn vstup do makrofágů, které se šíří po celém těle a aktivují další buňky imunitního systému. Imunitní komplexy jsou pak příčinou imunitně zprostředkované vaskulitidy.
Neoféma Bourkova (Neopsephotus bourkii) má horní část těla hnědavou se žlutavým lemováním pírek, prsa a břicho růžové, křídelní krovky modré. Na čele a nad očima přechází růžová barva do modré. U samic modravý proužek na čele chybí a jsou celkově matnější. Oko je tmavě hnědé, zobák tmavě šedý, stejně jako běhák. Tento druh dorůstá délky 20 cm a hmotnosti do 50 g.
Ve volné přírodě se vyskytuje v západní a střední části Austrálie. Jedna část její populace pronikla i na východ země. Žije převážně ve vnitrozemí v otevřené krajině, kde se živí travními semeny. Jde o velmi hojný druh papouška, vyskytuje se i v pasteveckých oblastech ve střední části Západní Austrálie. V Novém Jižním Walesu žije v otevřeném písčitém kraji s malými skupinami akácií či menšími křovinami blahovičníků. V severním teritoriu je vzácnější, častěji se objevuje v australském vnitrozemí.
Jde o vynikajícího letce, stejně jako v případě všech neofém. Je to odolný pták, který může být celoročně ve venkovní voliéře, ale měl by mít k dispozici chráněný zálet. V době hnízdění je agresivní, a tak je potřeba, aby byly jednotlivé páry chovány odděleně. Stejně tak by od páru měla být oddělena vyvedená mláďata, pokud se rozhodne znovu zahnízdit. Neoféma bourek dokáže v jedné sezóně hnízdit hned třikrát za sebou.
Neofémy jsou velmi citlivé na počasí, nesnáší průvan a vlhko. Pokud jsou chovány ve venkovní voliéře, je dobré zimovat je v temperované místnosti. Stačí místnost, kde teplota neklesne pod 5 °C.
Samička snáší 3 až 7 vajíček. Mláďata se líhnou asi za 18 dnů. Z budky vylétají přibližně po 28 dnech. Rodiče mladé přikrmují ještě asi jeden měsíc. Pokud chovný pár přikročí k další snůšce, je nutné mladé přemístit do samostatné klece, aby je samec nezranil.
Existují barevné mutace, z nichž běžně dostupné jsou růžová, lososová, žlutá, lutino, rubino. Neofémy jsou citlivé na správné krmení. Také je vhodné je odčervovat, protože trpí parazity. Jako všichni travní papoušci se pohybují hodně po zemi, a proto je potřeba často čistit klec (voliéru).
Pokud nemáte k dispozici prostorné voliéry, dokážou zahnízdit i v kleci o délce jednoho metru, šířce a výšce půl metru. Není to pro ně však ideální chovné zařízení, protože se v něm pořádně neproletí a zhoršuje to jejich kondici. Bourky lze chovat i jako domácí mazlíčky, i když neofémy obecně nepatří mezi učenlivé papoušky, kteří by dokázali dobře mluvit.
Mladí ptáci s přírodním zabarvením se prodávají za cenu okolo 450 korun. Barevné mutace mohou být výrazně a několikanásobně dražší.
Jedná se o mutace rozely pestré. Jsou to ptáci, kteří nemají schopnost ve svém opeření ukládat tmavé barvivo (melanin), a to dokonce ani na očním pozadí, takže mají červené oči. Na jejich opeření je viditelné pouze lipochromové vybarvení, tedy barva žlutá a červená.
Obě variace se liší pouze rozložením červené barvy. Zatímco lutino musí mít červenou barvu jen na místech, kde ji má přírodní rozela, rubino ji má na více místech, kde nahrazuje původní žlutou, navíc má především na zádech typickou kresbu. Rubino má svůj původ u červených rozel. Normální, standardní rozely mohou mít melanin zeslabený různými přídavnými faktory, například faktorem skořicovým nebo faktorem pastelovým. Zeslabování tmavého barviva pak končí právě vybarvením lutino, které působí jako samostatný faktor. Rozely červené mohou mít melanin zeslabovaný tímtéž způsobem a tato řada končí právě vybarvením rubino. Máme tedy dvě řady, normální a červenou.
Je zřejmé, že rozely červené, lutino i rubino, jsou barevné mutace geneticky vázané na pohlaví. Nejdříve byly vyšlechtěny rozely jen s částečným omezením melaninu, tedy skořicové a pastelové, přičemž pastelové mají recesivní dědičnost, u které štěpí i samice. Ve skutečnosti jsou však vzorce dědičnosti nejspíše daleko komplikovanější.
Rozela pestrá (Platycercus eximius) je nejpestřeji zbarvený zástupce celého rodu. Odshora až po břicho je červená, u zobáku má bílou lícní skvrnu. Dolní část břicha je žlutá, peří okolo nohou a kostřec jsou žlutavě zelené. Hřbetní letky má černé se zelenožlutým lemováním, lopatky jsou černé a ohbí křídla tmavě modré. Ocasní pera má zelená s modrým lemováním, spodní krovky ocasní jsou červené. Oko je černé, zobák světle šedý a běhák tmavě šedý. Tento druh dorůstá délky 33 cm a hmotnosti do 120 g.
Divoká populace obývá jihovýchodní Austrálii a Tasmánii. Na kontinentu se zdržuje spíše v přímořských oblastech a o biotop se dělí s rozelou Pennantovou. V hlubokém vnitrozemí se nevyskytuje. Jde o velmi hojný druh, existují tři poddruhy: východní, nádherná a tasmánská, která žije výhradně na ostrově Tasmánie. Odlišuje se větší bílou lícní skvrnou a mohutnější hlavou a hrudí.
Jde asi o nejčastěji chovaný druh rozely, respektive chovaných papoušků vůbec. Chovatelé oceňují její pestré zbarvení a odolnost, protože podobně jako většina australských druhů může být chována v celoroční venkovní voliéře bez vytápěných záletů. Jde o aktivního letce, proto vyžaduje prostornější voliéry o délce alespoň tři metry. Velmi dobře odolává mrazu, v zimě se dokonce ráda ve venkovní voliéře koupe.
Rozela pestrá se snadno odchovává, je tedy vhodná i pro začátečníky. Vedle přírodní barvy existuje celá řada barevných mutací. Mezi chovateli se vyskytují prakticky jen poddruhy rosela pestrá východní a rozela pestrá nádherná, ovšem prakticky už ne v čisté formě, protože se v zajetí poměrně často kříží. Vzhledem k tomu, že může být rozela v době hnízdění agresivní, je dobré chovat jednotlivé páry odděleně.
Cena mladých přírodně zbarvených ptáků se pohybuje okolo 600 korun, samice, páry a mutace mohou být dražší.
Rozela žlutolící (Platycercus icterotis) je nejmenší druh rozely, který je rovněž označován jako západní rozela, protože se vyskytuje v nejzápadnějším cípu Austrálie. Celkově je červená a červeně oranžová, lícní skvrny a příuší jsou žluté. Hřbet má černý se zeleným lemováním konce pírek. Ohbí křídla a křídelní krovky jsou modré, letky sytě modré s černým lemováním. Ocas je na středu zelený, krajní ocasní pera přecházejí do modré. Kostřec je zelený, oko černé, zobák světle šedý a běhák tmavě šedý. Rozela žlutolící dorůstá délky 26 cm a hmotnosti do 75 g.
Ve volné přírodě žije výhradně v jihozápadním cípu Austrálie, daleko od přirozených biotopů jiných druhů rozel. Je poměrně hojná, ptáci žijí v menších hejnech v otevřených lesích, travnatých krajinách u vodních toků a často v hospodářských oblastech. Bývá poměrně často odchytávána a dovážena do východních států Austrálie.
Rozdíl v pohlaví není u rozely žlutolící příliš obtížné určit. Sameček má sytější zbarvení než samička, která je také často menšího vzrůstu. Nápadné jsou jasně žluté lícní skvrny u samečků, které mají samičky ve světlejším zbarvení.
Ačkoli žije tento nejmenší druh rozel v přírodě v malých skupinkách, ve voliéře jejich vzájemné soužití často nefunguje. Vhodné je chovat pohromadě jen jeden pár, zvláště v hnízdním období.
Pro pár těchto papoušků je dostačující výlet o šířce nejméně 80 centimetrů a délce minimálně 2 metry. Pokud chováte ochočeného ptáka v pokojové kleci, musí mít denně možnost protáhnout si křídla mimo své obydlí.
Pohlavně dospívá již v prvním roce života. Ptáci se velmi rádi přehrabují v zemi, proto by mělo být dno voliér pokud možno přírodní. Ačkoli v přírodě žijí v menších hejnech, v zajetí se doporučuje chovat jednotlivé chovné páry odděleně, aby se zamezilo vzájemnému napadání ptáků. V době toku a během hnízdění jsou totiž agresivní.
Tito australští ptáci jsou otužilí a mohou bez problémů přezimovat venku. Musí však mít k dispozici vnitřní úkryt před mrazem.
Rozely žlutolící krmte směsí pro střední papoušky. Tu můžete doplňovat malými dávkami plevelů a ovoce. V hnízdním období chutná mláďatům také drobný a jemný hmyz.
Odchov těchto rozel má největší šanci na úspěch, pokud jejich pár (minimálně jeden a půl roku starý) umístíte do samostatné voliéry. Samička může být při volbě budky vybíravá, a proto budky rozvěste ve voliéře na různá místa. Vhodná budka má průměr dna asi 25 centimetrů. Na něj navršte silnou vrstvu ztrouchnivělého dřeva nebo rašelinu. Snůška obyčejně obsahuje 4 až 5 bílých vajec, na kterých samička sedí asi po dobu 18 až 20 dnů. Mladé rozely žlutolící rády dostávají jem
Papoušků rodu Poicephalus je celkem 9 druhů, žijících v různých biotopech. Od lesnatých oblastí, kde se vyskytují nejčastěji, až po suché savany.
Největší z nich je papoušek kapský. Jeho jižní forma je však ohrožena, a proto je papoušek kapský přísně chráněn. V současné době jej lze spatřit například v Ptačím parku Walsrode. K chovu jsou občas nabízeny spíše jeho severnější poddruhy. Druhým největším papouškem rodu Poicephalus je i u nás chovaný papoušek konžský. Ceny těchto papoušků jsou však značně vysoké.
Pionites je rod papoušků, do kterého se řadí dva druhy amazónků. Patří sem amazónek černotemenný a amazónek bělobřichý, každý z nich je členěn na několik poddruhů. Podle své velikosti se řadí mezi menší papoušky. Dorůstají do výšky okolo 23 cm, váží přibližně 160 g a dožívají se až 35 let.
Domovinou těchto papoušků je Střední a Jižní Amerika a Antily, kde žijí v korunách stromů a hnízdí v dutinách kmenů a větví. Protože pocházejí z tropů, na jejich jídelníčku nesmí chybět dostatek ovoce a zeleniny. Pokud se chovají ve venkovních voliérách, musí být jejich vnitřní části temperované, zejména když přijdou mlhy a sychravé počasí. Mráz jim kupodivu tolik nevadí, pokud je při něm slunečno.
Amazónci mají milou povahu, jsou klidní a dlouhověcí, takže v domácnosti mohou žít třeba třicet let. Ptáci dospívají kolem čtvrtého až pátého roku.
K chovu je nejlepší voliéra, ale stačí i dostatečně velká klec, pokud papouška budete denně vypouštět po místnosti, aby se protáhl. Můžete jej chovat samotného, ale pouze v případě, že mu budete věnovat dostatek péče a společnosti. Člověka, který je mu nejblíže a stará se o něho, pojme za svého partnera.
Pro chovné účely je naopak potřebná prostorná zahradní voliéra se zavěšenou hnízdní budkou. Úspěšný chov závisí na správné výživě, kondici, věku a vhodném chovatelském zařízení. Pro hnízdění je důležité i klidné prostředí. Nedoporučuje se chov v blízkosti ary nebo kakadua, kteří křičí a ruší je.
Změnou zimní stravy, příchodem jara, prodloužením dne a oteplením jdou papoušci do toku a brzy se spáří. Pokud se tak nestane, nezbývá než být trpělivý. Odborníci na jejich chov tvrdí, že některý chovný pár nemusí zahnízdit až 10 let, v některých případech dokonce vůbec, pokud nenastane mezi samcem a samicí soulad a harmonie.
Kontrola hnízda, které si amazónci staví v dutině špalku, je velice složitá. Člověk nesmí udělat chybu, jinak může vylekaná samička vajíčka opustit. Do hnízda se lze podívat, když samice vylétne napít se nebo vyprázdnit. Bez trpělivosti to nejde, mnohdy se na příhodný okamžik čeká i několik hodin. Zvlášť velký pozor musíte dávat u páru, který hnízdí poprvé.
Pár mívá dvě až čtyři vajíčka, jejichž inkubační doba zpravidla trvá 28 dní. Vylíhlá mláďata jsou holá a slepá a zpočátku je krmí jen samice. Asi po 14 dnech otevírají oči a v té době je začíná krmit i samec. Hnízdní budku opouštějí zhruba po 60 až 65 dnech od narození.
Amazónci se živí především širokým výběrem z řad rostlin, semen a plodů.
Amazónek modrohlavý (Pionus menstruus) je od ostatních druhů papoušků dobře rozeznatelný díky svému výrazně modře zbarvenému opeření hlavy, podle něhož také získal jméno. Toto opeření se však objevuje až v dospělosti, a proto se často stane, že je tento druh při nákupu dosti opomíjen a místo něj dostanou přednost papoušci, kteří mají nádherné zbarvení již v útlém věku. Tento papoušek vám může díky své oddané povaze, roztomilému chování a vysokému věku, kterého se dožívá (průměrně okolo 25 let, někteří jedinci až 40 let), být dobrým společníkem po podstatnou část vašeho života.
Řadí se mezi středně velké papoušky – dorůstá do délky okolo 27,5 cm a váží průměrně 245 gramů. Pohlaví nelze s jistotou vizuálně rozeznat. Celkově je zelený, hlavu a krk má modré, hrdlo růžově červené, příuší tmavě červené. Horní psa jsou zelená s olivově hnědým nádechem a modravým lemem konců pírek. Spodní krovky ocasní má červené, na konci modravě zelené. Ocas je zelený, u kořene na vnitřní straně červený, po stranách a na špici modrý. Zobák tmavě šedý, u kořene a po stranách červenější, oko tmavě hnědé, běhák zelenavě šedý. Mláďata mají celkově mdlejší barvy. Hlava je převážně zelená s několika modrými pírky.
V přírodě je amazonek modrohlavý široce rozšířen. Obývá téměř celou tropickou část a většinu severní části Jižní Ameriky kromě vysokých oblastí v Andách. Dále se vyskytuje také v zemích centrální Ameriky. Tráví čas ve větších hejnech, pouze v období páření a hnízdění jej můžeme spatřit v párech. Hejna se zdržují na otevřených zemědělských oblastech.
Do chovu je tento papoušek velmi vhodný. Jeho hlasové projevy nejsou nikterak nepříjemné ani tolik hlasité jako u některých jiných druhů papoušků. Pohlavní dospělosti dosahuje ve věku 3 let.
Úspěšný odchov je možný jen v dosti prostorné kleci, kde bude mít pár dostatek prostoru pro létání. Ptáci musí být totiž pro hnízdění v dobré kondici. Rovněž výběr partnera a soudružnost páru je pro úspěch chovu rozhodující. Hnízdní období začíná většinou v březnu až květnu, ale důležitým faktorem je i prostředí, kde jsou papoušci umístěni. Po páření samička snese obvykle 3 až 4 vajíčka. Po snesení prvního nebo druhého ihned nasedá. Doba inkubace trvá 26 dní. V budce mláďata rostou a opeřují se po dalších přibližně 70 dnů. Amazónek modrohlavý obvykle hnízdí dvakrát za sezónu. Jako hnízdní budka je nejvhodnější přírodní dutý kmen s průměrem 30 cm a výškou 50–70 cm. Budku je nutné vybavit vletovým otvorem o průměru 10 cm. Na dno budky se dává asi 15centimetrová vrstva dřevěných pilin.
Nejen během hnízdění vyžadují amazónci modrohlaví výbornou kondici. Kromě poskytnutí dost
Velmi častá otázka je: může pes Imodium? Většinou NE.
Imodium pro psy může být riskantní – zejména u kolii, border kolií, šeltií a australských ovčáků (MDR1 mutace). Může:
- způsobit útlum dýchání,
- ochromit pohyb střev,
- vést k intoxikaci.
Veterináři nedoporučují Imodium bez odborného dohledu.
Línání je přirozený jev výměny srsti, a proto bývá obtížné určit hranici mezi normálním fyziologickým a nadměrným patologickým línáním.
Fyziologické línání se ve zvětšené míře opakuje dvakrát do roka, a to na jaře, kdy se kočky zbavují zimní srsti, a na podzim, kdy se jim zimní srst opět obnovuje. Mimo to kočka mírně líná po celý rok, protože životnost jednoho chlupu je přibližně jeden měsíc. Poté chlup odpadává a na jeho místě vyrůstá nový. Pokud se kočka zdržuje převážně v bytě, jarní a podzimní línání není tolik výrazné. O to víc však líná v průběhu roku.
Obtěžující může být nadměrné línání, což je jakýsi stav mezi fyziologickým a patologickým línáním. Tento druh línání většinou ukazuje na nekvalitní stravu, používání nevhodných přípravků na úpravu srsti nebo třeba i velké stresové zatížení kočky. Tato porucha se dá vyléčit potravinovými doplňky a celkovým zlepšením péče o kočku.
Patologické línání je takové línání, při kterém vznikají lysá místa. Tehdy je nutné navštívit veterináře.
Telogenní defluxe je onemocnění, při kterém se všechny chlupy nacházejí v takzvané telogenní fázi růstu (u zdravé kočky se v srsti nacházejí chlupy ve třech fázích: anagenní fáze – chlup nově vyrůstá z chlupového folikulu, katagenní fáze – čerstvý chlup je pevně uchycený v kůži, telogenní fáze – chlup je těsně před vypadnutím). Chlupy tedy vypadávají ve velkém množství. Příčinami mohou být různé nemoci, hormonální poruchy nebo stres. Může se také jednat o vedlejší účinek některých léků.
Alopecie neboli ztráta srsti může mít několik příčin. Někdy se jedná o takzvanou psychogenní alopecii, která je způsobena nadměrným stresovým zatížením kočky (například kvůli novému členu domácnosti, změně bydliště nebo změně hierarchie v rodině). Kočka stres ventiluje lízáním srsti, čímž si sama způsobí tvorbu holých míst. Většinou si srst líže v ústraní, takže může být obtížné stanovit příčinu vypadávání chlupů. Pokud majitel nachází chomáčky chlupů na místech, kde kočka prováděla očistu srsti, ve zvratcích nebo v trusu, jedná se pravděpodobně o psychogenní alopecii.
K alopecii také mohou mít větší sklony přešlechtěné barevné mutace některých plemen. Takovéto kočky mají v chlupech nerovnoměrně rozmístěné pigmenty, a proto se u některých jedinců vyskytuje vysoká lomivost chlupů nebo vůbec nevyrůstají nové chlupy. U starších koček se vzácněji vyskytuje takzvaná paraneoplastická alopecie, která je způsobena vnitřním zhoubným bujením, nejčastěji rakovinou střev.
Vypadávání srsti, její matnost, lámavost nebo třeba i tvorba lupů většinou ukazují na nějaké vnitřní potíže a je vždy nutné navštívit veterináře.
Kočky s geny pro kadeřavou srst se objevovaly mezi kočkami odjakživa. Ne všechny geny jsou však stejné. Ve třicátých letech se na území Německa objevila kadeřavá kočka jménem Munk. Munk pocházel ze spáření ruské modré a hnědé angorské kočky a považuje se za nejstarší důkaz plemene nazývajícího se německý rex. Další zmínky o německém rexovi pocházejí z roku 1951. Kdy si lékařka Rosa Scheuer-Karpinová povšimla kudrnaté kočky v berlínské Hufenladově nemocnici. Kočku pojmenovala Ovečka a zkřížila ji s černým kocourem, který se také potuloval v okolí nemocnice. Všechna koťata měla klasickou rovnou srst. Až zpětné zkřížení Ovečky s jejím synem Fridolínem přineslo ovoce. Narodila se dvě kadeřavá koťata, a tak byla dokázána přítomnost mutace. Ovečku ještě několikrát spářila, čímž vytvořila základ plemene german rex. O pár let později se německý rex dostal do USA, kde byl křížen s oblíbenými cornish rexi, s nimiž měl stejný gen pro kadeřavou srst. Další podobné plemeno – devon rex má gen pro kadeřavost odlišný.
Německý rex má velmi milou a přítulnou povahu. Má rád společnost a nehodí se pro majitele, kteří jsou téměř celý den mimo dům. Rád se mazlí a vyžaduje pozornost svého pána. Jsou to kočky velmi inteligentní a temperamentní. Mají rády teplo, a proto se velmi dobře hodí do bytu. Němečtí rexové jsou výbornými lezci a akrobaty, neustále vás překvapují svými kousky a svou hravostí. Vůči ostatním kočkám se chovají dominantně. Německý rex chce být pánem bytu a dává to ostatním kočkám znatelně najevo. Vůči cizím lidem nebo dětem se chová kamarádsky a přístupně. Ke psům nejspíše zaujme podobný postoj jako k jiným kočkám, bude chtít být velitelem, a pokud se pes nepřizpůsobí, může dostat i pár pohlavků.
Německý rex je jedno ze čtyř plemen rexů, tedy koček s kadeřavou srstí. Dosahuje hmotnosti 3–5 kg. Stavbou těla se podobá obyčejné domácí kočce, srst je ale mírně zvlněná, jakoby po trvalé. Tělo je středně velké, silné a svalnaté, ale nikdy masivní nebo podsadité. Hruď je z profilu zakulacená a vysloveně silná. Záda jsou od ramen až po trup naprosto rovná. Standard německého rexe předepisuje jemné, středně dlouhé nohy. Tlapky jsou výrazné a mírně oválné. Ocas je středně dlouhý. Má silný kořen a směrem ke špičce se mírně zužuje. Žádoucí je dobré osrstění.
V kohoutku je kočka vysoká asi 30 cm, délka těla včetně ocasu pak činí kolem 80 cm. Kocouři jsou větší než samice a váží cca 3,5 až 7 kg, hmotnost koček se pohybuje od 2,5 do 4,5 kg.
Hlava plemene german rex je zakulacená s dostatečnou šířkou mezi ušima. Vnější linie hlavy by měla téměř rovně stoupat od tváří ke špičkám uší. Má vystouplé líc
