Téma: 

sysel obecný potrava


Facebook Twitter Pinterest Google + email tisk

SYSEL

Sysel nižší klasifikace

Sysel je vědecky zařazen jako Spermophilus, vyšší klasifikace Marmotini a nižší klasifikace je sysel krátkohlavý, alašanský, pruhoocasý, horský, Beldingův, Merriamův, obecný, kolumbijský, daurský, wyomingský, rudolící, žlutý, zlatavý, velký, mexický, mohavský, kavkazský, Parryův, perotský, malý, hnědavý, Richardsonův, zlatopruhý, tečkovaný, paličkovaný, hladkoocasý, Townsendův, páskovaný, dlouhoocasý, washingtonský, maloasijský.

Jak je vidět, existuje mnoho poddruhů syslů.

Detail odstavce: Sysel nižší klasifikace
Zdroj: Sysel
Zveřejněno: 30.1.2017

SYSEL

Sysel anglicky

Anglicky se sysel řekne squirrel.

Detail odstavce: Sysel anglicky
Zdroj: Sysel
Zveřejněno: 30.1.2017

SYSEL

Sysel perličkový

Sysel perličkový (Spermophilus suslicus) dosahuje délky těla 20–22 cm, ocas bývá dlouhý 2,9–4,6 cm, zadní tlapka 3–3,7 cm, hmotnost se u dospělého sysla perličkového pohybuje v rozmezí 200–360 g. Od trochu většího sysla obecného se odlišuje výraznějším bílým skvrněním na šedohnědých zádech. Světlé břicho je od zad oddělené okrovým zbarvením.

Sysel perličkový svým výskytem zasahuje do jihovýchodního Polska. Kolonie obývají suché stepní louky a pastviny. Je aktivní ve dne. Vyhrabává si nory s jedním šikmým a jedním kolmým vstupem a buduje komplikovaný systém podzemních chodeb.

Při vzrušení panáčkuje a ozývá se jemným hvizdem. Je to původně stepní živočich. Můžeme ho spatřit v polích nebo na travnatých plochách. Tito savci z čeledi veverkovitých dávají přednost lokalitám s nízkou trávou, kde mají dobrý výhled do okolí (z toho vyplývá jejich častý výskyt na golfových hřištích nebo letištích).

Zimu tráví sysel perličkový zimním spánkem. Jednou za rok se koncem dubna až začátkem června rodí samičce 4–8 (výjimečně 11) zprvu holých a slepých mláďat.

Živí se především zelenými částmi rostlin, semeny a zrním, někdy chytá i drobný hmyz a mláďata na zemi hnízdících ptáků. Při vyrušení si potravu zanáší v nevelkých lícních torbách do úkrytu. Vyjma migrujících (rozsídlujících se) jedinců se od hranic kolonie daleko nevzdaluje.

Sysel perličkový je kvalifikován jako kriticky ohrožený druh.

Detail odstavce: Sysel perličkový
Zdroj: Sysel
Zveřejněno: 30.1.2017

SYSEL

Sysel Parryův

Sysel Parryův (Spermophilus partii) žije v arktické tundře a zimu tráví spánkem v podzemních doupatech. Úplně strne a jeho tělesná teplota poklesne pod bod mrazu až na -3 °C. Zjistili to vědci, kteří spícím syslům umístili do těla teploměr. Je to vůbec nejnižší teplota, jakou kdy (živým) savcům naměřili. Mrazuvzdornost syslům dodávají zvláštní molekuly, které kolují v krvi a zabraňují tomu, aby se v ní vytvořily ledové krystaly.

Během zimního spánku, který trvá 7 měsíců, se sysel Parryův každé dva nebo tři týdny začne třást, čímž se jeho tělesná teplota vrátí na běžných 36,4 °C, a to na 12 až 15 hodin. Odborníci říkají, že tato doba je sice krátká, ale pro zachování funkcí mozku je velmi důležitá. Kromě toho má hlava sysla během hibernace o trochu vyšší teplotu než zbytek těla. Při laboratorních pokusech se ukázalo, že teplota jejich krku nikdy neklesla pod 0,7 °C. Sysel totiž dostává samovolné svalové křeče, při nichž jeho tělo kmitá tak rychle, že se zahřeje opět na normální teplotu, a to všechno, aniž by se sysel vůbec probudil. Potom co se sysel z hibernace probere, začne jeho mozek během pouhých dvou hodin normálně fungovat. Jedna studie naznačuje, že mozek pak pracuje dokonce ještě lépe.

Samci a samice arktických syslů vedou zcela odlišný způsob života. Zatímco samice jsou aktivní, samci mizí na dlouhé hodiny pryč a nedělají nic. Samice se v sezóně prakticky nezastaví. Musí si doplnit zásoby energie, o kterou přes zimu přišly, starají se o mláďata a doplňují zásoby potravin na příští zimu. Kdežto samci se převážně vyhřívají na slunci.

Sysel Parryův se živí především zelenými částmi rostlin, semeny a zrním, někdy chytá i drobný hmyz a mláďata na zemi hnízdících ptáků. Při vyrušení si potravu zanáší v nevelkých lícních torbách do úkrytu. Vyjma migrujících (rozsídlujících se) jedinců se od hranic kolonie daleko nevzdaluje.

Je kvalifikován jako kriticky ohrožený druh.

Detail odstavce: Sysel Parryův
Zdroj: Sysel
Zveřejněno: 30.1.2017

PAGEKON ŘASNATÝ

Potrava

Mláďata krmíme každý večer, dospělce každý druhý nebo třetí večer. Jídelníček tvoří hmyz (například cvrčci), kaše z přezrálého ovoce či dětské přesnídávky. Stravu je nutné doplnit vitamínovými přípravky (Nutri mix a podobně).

Detail odstavce: Potrava
Zdroj: Pagekon řasnatý
Zveřejněno: 12.5.2017

MÝVAL SEVERNÍ

Potrava

Jedná se o všežravce. V potravě je nevybíravý – jeho jídelníček zahrnuje různé plody (bukvice, žaludy), polní plodiny (kukuřici, brambory), drobné zemní i vodní živočichy (mlže, raky, žáby i rybky), vajíčka a mláďata ptáků.

Svoji potravu často namáčí do vody. Ne proto, aby ji umyl, ale proto, aby si ji pořádně ohmatal. Mýval je vybaven vynikajícím hmatem, jehož citlivost se ve vodě mnohonásobně zvyšuje.

Detail odstavce: Potrava
Zdroj: Mýval severní
Zveřejněno: 20.5.2017

SYSEL

Sysel Richardsonův

Sysel Richardsonův (Spermophilus richardsonii) je původem z amerického kontinentu, příliš se ale neliší od svého evropského příbuzného sysla obecného, kterého známe i z naší přírody. V dospělosti váží okolo půl kilogramu a měří asi 25 cm s délkou ocasu okolo 10 cm. Má krásný chlupatý ocásek, o který se opírá, když sedí na zadních a v předních zpracovává nějakou potravu, nebo jen tak natahuje tělíčko, aby lépe viděl, co se děje kolem.

Samičky zakládají nory, které obývají po celý život. I když žijí ve velkých skupinách, každá samička má vlastní noru, kterou před ostatními samicemi hájí. Během zimního období spí zimním spánkem, který u dospělých zvířat trvá 6–7 měsíců, u mláďat o něco méně.

Chov sysla v zajetí není náročný a je dokonce povolený. V přírodě ale žije ve skupinách, takže ani doma by neměl být sám. Sysli v kleci sice spolu někdy bojují, ale to patří k jejich rituálům a aktivitám, není třeba se bát o jejich zdraví.

V každém případě potřebují dostatečně velkou klec, pro dva sysli by měla mít rozměry alespoň 200 x 100 x 50 cm. A v ní pak musí být hodně pilin, případně promíchaných s mulčovací kůrou, aby měli v čem hrabat – to je totiž jejich oblíbená zábava, vždyť v přírodě si budují podzemní nory.

Jako krmení můžeme podávat směs pro činčily – semínka slunečnic, kukuřice, ovesných vloček, obilných zrnek a sušených banánů. Slunečnic by mělo být méně, jsou hodně tučné a sysli v bytě nemají tolik pohybu, takže by začali rychle tloustnout. Jednou za dva až tři dny jim podáme také živočišnou stravu – třeba moučné červy, v přírodě se totiž živí i hmyzem a larvami. Radost syslům udělá i jablko nebo hruška. Nezapomeňte jim dát také kamínek nebo větvičky na broušení zubů. Zelené jako pampelišky či jetel doplňují základní potravu.

V kleci potřebuje sysel boudičku, do které neproniká světlo. Sem si natahá seno, a když přijde období jeho dlouhého zimního spánku, zavrtá se do něj a spí. V teplém bytě se ale nebude nejspíš jednat o pravý zimní spánek, spíš se váš mazlíček jednou za dva až tři dny probudí, nají se, napije a jde pokračovat ve spánku. Moc ho neprobouzejte, jeho roční cyklus s dlouhým spánkem počítá, když ho nemá, život mu rychleji utíká.

Odchov se daří jen zřídka, zimní spánek je zřejmě důležitým klíčem k úspěchu, což bohužel v domácím chovu není jednoduché.

Detail odstavce: Sysel Richardsonův
Zdroj: Sysel
Zveřejněno: 30.1.2017

SYSEL

Sysel obecný

Sysel obecný (Citellus citellus) je okatý hlodavec z čeledi veverkovitých, má hustý, pískově zelenavý kožíšek. Toto zbarvení mu vydatně pomáhá při maskování se v místech, kde se pohybuje. Je o něco větší než jeho příbuzná – veverka. Na rozdíl od veverky má ale krátký ocas, malé ušní boltce a přiléhavou srst.

Vyskytuje se v jihovýchodní a střední Evropě (nejvíce na západ zasahuje do Čech) a dále i v Malé Asii. Do střední Evropy pronikl zřejmě poměrně pozdě, můžeme-li soudit podle materiálů z archeologických nalezišť, pak až v nejranějším středověku. Během posledních několika desetiletí však na mnoha místech vymizel a jeho výskyt získal silně ostrůvkovitý charakter.

V minulosti u nás tento hlodavec nebyl žádnou vzácností, právě naopak. Vzhledem k malému množství predátorů schopných mrštného a velmi pozorného sysla ulovit se přemnožil a páchal velké škody na zemědělských plodinách. V šedesátých letech dvacátého století však začala velmi rychle mizet jejich hlavní útočiště – polní remízky. Je však možné, že syslové od nás nemizí pouze kvůli zásahům do jejich přirozeného útočiště, ale i proto, že střední Evropa je na okraji území, kde se vyskytují. V České republice byl zaznamenán vůbec nejzápadnější výskyt tohoto druhu. Mimo pole ho můžeme také spatřit na udržovaných travnatých plochách sportovních hřišť, parků a podobně. Další jeho přirozenou domovinou jsou krátkostébelné travnaté stepi. Právě těmto nízkým travnatým plochám dávají syslové přednost, protože zde mají svoji nejoblíbenější potravu a mají dobrý výhled na okolí (uvidí tak velmi snadno svého nepřítele a stihnou uniknout do podzemních nor).

Počet známých současných lokalit nepřevyšuje dvě desítky a stále jich ubývá. Jsou ostrůvkovitě rozmístěny v západních, severních, středních i jižních Čechách a na střední i jižní Moravě. Příčiny nápadného ústupu nejsou zcela zřejmé, bezpochyby jde o důsledek působení řady faktorů počínaje proměnami v charakteru krajiny a konče změnou zemědělského hospodaření (velkoplošné kultury, zarůstání cest, mezí a úhorů), opomenout nelze ani možné vnitrodruhové a populační příčiny (například oscilace areálu).

Vyznačuje se kratším tělem na nízkých nohách, přiléhavým osrstěním (vypadá štíhlejší) a nedlouhým, přiléhavě osrstěným ocasem. Také zadní chodidla má z velké části pokryta chlupy. Zbarvení je na hřbetě žlutohnědé, rezavohnědé nebo pískově šedožluté s nejasnými světlými skvrnami, spodina těla bývá jednobarevně žlutá, jenom brada, krk a také úzké proužky kolem velkých černých očí jsou bílé. Ušní boltce jsou malé, jen částečně vystupující ze srsti. Délka těla je 18–24 cm, délka ocasu je 4,5–8 cm, syslové váží 240–340 g.

Sysel je sice druh s denní aktivitou, ale je velmi těžké ho spatřit. Pokud spatří nějaké nebezpečí, což člověk pro něj bezesporu je, postaví se na zadní a hlasitě pískne, aby upozornil ostatní z kolonie, a všichni bleskurychle mizí v podzemních norách. Vylézt za potravou se odváží až za dlouhou chvíli.

Mnozí lidé jsou toho názoru, že si sysel shromažďuje (syslí) zásoby na horší časy. Tyto horší časy, zimu, však přečkává hibernací a spoléhá se při tom na tukové zásoby, které si vytvořil přes léto. K tomuto mylnému názoru lidé došli patrně díky tomu, že uviděli sysla, jak si stébla obilí táhne do nory. Tato stébla však v klidu a bezpečí své úkrytové nory ihned zkonzumuje. Úkrytové nory jsou budovány mnohem blíž k povrchu než nory, ve kterých syslové přečkávají noc a zimu. Poskytnou jim však dostatek bezpečí před predátory.

Sysel obecný žije pospolitě v koloniích, z nichž největší mají i několik set obyvatel. V dospělé části osazenstva kolonie je mnohem více samic než samců (u mláďat bývá poměr pohlaví vyrovnaný). Kromě trvalých nor se šikmými a kolmými chodbami a hnízdním prostorem si hrabe i dočasné úkrytové nory. Hloubka chodeb nepřesahuje obvykle 80 cm a délka bývá 1,5–6 m. Orientuje se hlavně zrakem.

Zimu tráví zimním spánkem (hibernací) v norách s ucpanými vchody. Dospělá zvířata začínají zimovat už v srpnu (někdy i koncem července), mladí jedinci asi o měsíc později. Nedělají si zásoby potravy a spoléhají pouze na nashromážděnou vrstvu podkožního tuku. Zjara se sysel probouzí v březnu až dubnu, když se půda prohřeje na 6–8 °C.

Na povrchu se objevuje nejvíce v časných dopoledních hodinách a odpoledne, déletrvající deště nebo prudký sluneční žár přečkávají v podzemí. Ve zvlášť parných letech upadají i do letního spánku, který někdy přímo přechází v hibernaci.

Živí se především zelenými částmi rostlin, semeny a zrním, někdy chytá i drobný hmyz a mláďata na zemi hnízdících ptáků. Při vyrušení si potravu zanáší v nevelkých lícních torbách do úkrytu. Vyjma migrujících (rozsídlujících se) jedinců se od hranic kolonie daleko nevzdaluje.

Ačkoli má sysel jediné pokolení do roka, v minulosti se občas i přemnožoval. Doba březosti je 25–28 dní a k páření dochází brzy po probuzení ze zimního spánku (spermie dozrávají ke konci hibernace). Samice rodí od konce dubna do června 4–8 (1–11) holých a slepých mláďat o hmotnosti 4,5–6,5 g. Plně osrstěná jsou po 17–19 dnech života, koncem 4. týdne prohlédnou a sají ještě další 2 týdny, při tom se však už pohybují po kolonii. Pohlavně dospívají v následujícím roce. Značná část mláďat hyne během prvního přezimování, jen ojediněle se dožívají 6–8 let.

Hlavními přirozenými nepřáteli sysla jsou tchoři a hranostajové, z dravců raroh velký (dříve to byli i někteří orli). V současné době jde v ČR o zvláště chráněný (kriticky ohrožený) druh.

Detail odstavce: Sysel obecný
Zdroj: Sysel
Zveřejněno: 30.1.2017

VOMBAT

Vombat obecný

Vombati jsou vačnatci, ostatně jako většina původních australských savců. V dospělosti dorůstají až do délky 70 cm, hmotnosti až 40 kg, jsou zavalití a připomínají chlupaté a roztomilé medvědy. Způsobem obživy jsou však nejblíže hlodavcům. Jejich potravu tvoří tráva, kořínky, výhonky a hlízy.

Vombat obecný je vynikající „zákopník“ – vyhrabává si prostorné chodby dlouhé až 200 metrů. Vombat obecný si hloubí noru sám pro sebe, chluponosí a severní vombati žijí po skupinách do deseti jedinců (samců i samic) v jedné noře.

Venku se objevuje v noci, aby se pásl na svazích podél potoků a v údolích, v zimě se sluní za soumraku nebo za svítání. Mohutné tělo, široká hlava, zavalité končetiny a zploštělé drápy mu usnadňují hrabání. Je jedním ze tří druhů čeledi vombatovitých.

Vombat obecný má délku těla kolem 70 centimetrů, hmotnost se pak pohybuje v rozmezí 25–40 kilogramů. Ve volné přírodě obývá vombat obecný východní Austrálii a Tasmánii; kde se tento druh objevuje v lesích, pobřežních houštinách a na horských vřesovištích. Vombat obecný přes den většinou odpočívá a za potravou se vydává převážně v noci. Jeho potrava je převážně vegetariánská a tvoří ji tráva, ostřice, kořínky a hlízy. Před přímým sluncem se chrání, ale pokud není sluneční žár silný, rád se vyhřívá na slunci.

Samice před porodem důkladně vystele jednu komoru své nory suchou trávou a listím. Na svět přivádí jediné mládě, které ve vaku zůstává po dobu 6–7 měsíců. Během následujících tří měsíců se občas do vaku stále vrací kvůli potravě a úkrytu. Matku opouští ve věku dvanácti až patnácti měsíců, tudíž ve věku jednoho roku, a v přírodě se dožívá zhruba 18 let.

Tito vačnatci mají vzhledem k nízkoenergetické stravě, kterou se živí, velmi pomalý metabolismus. Trávení potravy jim trvá až jeden týden. S vodou se vombat také naučil skvěle hospodařit – většinu jí získá z potravy a močí jen velice málo. Velice zajímavé jsou také vombatí exkrementy: jsou velmi suché (obsahují maximálně 40 % vody) a jsou hranaté – původ jejich tvaru dosud nebyl přesně objasněn. Vombatí výkaly pravděpodobně slouží i k vzájemné komunikaci. Vombati je umísťují na vyvýšená místa, aby je případný další vombat mohl prozkoumat a zjistit, kdy tam jejich původce byl, co jedl a zda by neměl chuť se pářit.

Nory vombatům slouží v první řadě jako úkryt v době teplotních výkyvů. Ať už je venku kolem nuly, nebo vysoko přes 30 °C, v noře je útulných 16–26 °C. Doupata jsou však také jejich úkrytem před predátory, kterými jsou zejména psi dingo a také původní ďáblové medvědovití. Ulovit takového vombata ale není nijak jednoduché: Přestože se obvykle pohybuje velice pomalu, je schopen díky silným končetinám vyvinout rychlost až 40 km/h.

Pokud jej útočník následuje do nory, nastaví mu svou mohutnou zadní část vybavenou velice silnou kůží, kterou není vůbec snadné prokousnout. Ani vombatí ocas nenabízí mnoho možností k zachycení predátorem – je velice krátký. Dravci také hrozí poranění od samotného vačnatce – vombat ho natlačí na stěnu nebo strop nory a predátora tak díky své síle často i rozdrtí.

Detail odstavce: Vombat obecný
Zdroj: Vombat
Zveřejněno: 5.9.2016

NEMOCI U SRNEK

Srna obecná

Srna je oficiální označení pro samici srnce obecného. Srnec obecný má latinský název Capreolus capreolus. Mládě se označuje jako srnče. Srna se řadí k sudokopytníkům z čeledi jelenovitých. Se srnou se člověk v přírodě může setkat celkem často, přestože je to plaché zvíře. Obvykle ji je možné pozorovat u lesů a na loukách, není ale výjimkou, že se může zatoulat i do města (hlavně v noci). Nepříjemné setkání také může čekat řidiče, kterému může toto zvířátko skočit před auto, přestože srnec patří k menším druhům sudokopytníku z čeledi jelenovitých, i tak může nadělat na autě pořádnou paseku.

Detail odstavce: Srna obecná
Zdroj: Nemoci u srnek
Zveřejněno: 16.8.2017

KRAJTA PÍSMENKOVÁ

Potrava

V přírodě krajta loví různé plazy a savce. Velikost kořisti závisí na velikosti hada. V dospělosti je schopna zabít a pozřít i velké savce (například antilopy nebo opice), jelikož má roztažitelnou spodní čelist. Kořist polyká stejně jako ostatní hadi, tedy od hlavy. Krajta písmenková dokáže polknout zvíře, jež má i několikrát větší obvod než ona sama. Zaznamenány byly i útoky na člověka. Je to jedna z mála krajt, které po neúspěšném útoku (například po špatném uchopení) pronásledují kořist i několik desítek metrů. Vydrží velmi dlouho bez potravy.

V zajetí se krajta písmenková krmí kuřaty, myšmi, potkany, králíky, slepicemi a podobně. Co se týče množství, vždy se zohledňuje její velikost.

Poněvadž se tento druh vyznačuje silným sebeobranným pudem, je třeba krajty při krmení důsledně oddělovat a krmit zvlášť.

Detail odstavce: Potrava
Zdroj: Krajta písmenková
Zveřejněno: 29.9.2016

NEMOCI U SRNEK

Způsob života a potrava srn

Srny a obzvlášť tedy srnci patří k teritoriálním zvířatům, jejich teritorium bývá zhruba kolem 2 ha. Během roku se srnci / srny pohybují buď jednotlivě, nebo v páru, případně s rodinou. Na zimu se ale často sdružují do tlup, které je pak možné vidět na polích. Srny jsou plaché a neustále (ve dne - v noci) si hlídají blížící se nebezpečí, nahrává jim i to, že mají dobře vyvinuté smysly. Pokud jsou srny i srnci vyrušeni, projeví se hlasitým békáním (zvuk trochu se podobající psímu štěkání).

Srny patří k velmi vybíravým druhům jelenovitých, alespoň co se týká potravy. Přes rok spásají různé bylinky a traviny, na rozdíl od laní a jelenů nepohrdnou ani listy, pupeny, plody a kůrou různých dřevin, případně i zemědělskými plodinami. Na pastvu chodí tedy hlavně v noci. Přes zimu bývají pak dokrmovány myslivci, kteří jim ke krmelcům nosí například seno, atd.

Detail odstavce: Způsob života a potrava srn
Zdroj: Nemoci u srnek
Zveřejněno: 16.8.2017

ZAUZLENÍ STŘEV U PSA

Projevy a příznaky

Ileus se může v závislosti na příčině svého vzniku projevovat různě. Typickými varovnými příznaky rozvoje onemocnění jsou však zástava odchodů plynů a stolice, ať už v důsledku překážky, nebo zástavy peristaltiky. Ve střevě tak dochází k jejich hromadění, což způsobí roztáhnutí střev, které se projeví vzedmutím břicha. Jelikož se potrava kvůli překážce ucpávající střevo nemůže posouvat dále, dochází k úpornému zvracení, kdy pes zvrací zapáchající hnědou tekutinu. Tyto příznaky doprovází silná bolest, která může mít kolikovitý charakter (přichází ve vlnách, stupňuje se až do maxima, pak slábne a znovu se zesiluje), nebo může být trvalá, krutá a neutišitelná – tak tomu bývá u strangulačního ileu, kdy střevo trpí nedostatkem kyslíku. U nejvíce nebezpečného strangulačního ileu se také mohou objevit příznaky počínajícího šoku, tedy neklid nebo naopak výrazná spavost, bledá kůže se studeným potem, rychlé bušení srdce, zrychlené dýchání.

Detail odstavce: Projevy a příznaky
Zdroj: Zauzlení střev u psa
Zveřejněno: 19.5.2016

SRNKA

Prostředí a strava

Na rozdíl od jelenů počty srnčí zvěře v minulosti stoupaly. Vyhovuje jim totiž volné prostranství, které vznikalo po kácení lesů. U jelenů je tomu přesně naopak. Srnčí dnes můžeme spatřit po celé České republice i v Evropě, kde obývají nejen nížiny, ale i místa s poměrně vysokou nadmořskou výškou. Dříve se zdržovali na pasekách a v lesnatých porostech. V posledních desetiletích se však přizpůsobili, zejména v zimě, i životu na otevřeném prostranství mimo lesní paseky.

Srnec je co do potravy velmi vybíravý. Vytrvale vyhledává rostliny, které jsou zvláště výživné, tak aby potrava zabírala v žaludku co nejméně místa. Říká se o něm, že je přímo mlsný. Je to zřejmě tím, že jeho poměrně malé tělo vykazuje vysoký poměr povrchu k hmotnosti, a tak ztrácí hodně tepla. Proto potřebuje na jednotku hmotnosti více potravy (než například jelen), a tu lze zaručit pouze výběrem výživných rostlin. O důležitosti potravy pro srnčí zvěř svědčí to, že mladý středoevropský srnec má naději přežít zimu jen tehdy, váží-li alespoň 12–14 kg. Lehčí zvířata jsou schopna přežít zimu pouze s vydatným přikrmováním.

Detail odstavce: Prostředí a strava
Zdroj: Srnka
Zveřejněno: 24.4.2016

NEONKY

Neonka modrá

Neonka modrá (Paracheirodon simulans) je hejnová rybka, která se cítí dobře ve větším počtu. Mělo by být tedy chováno nejméně 10 kusů, ale čím víc, tím líp. V menším počtu mohou být tyto rybky plaché a stresované.

Neonka modrá obývá ve volné přírodě Jižní Ameriku, konkrétně povodí řek Rio Negro a Orinoco.

Modrá neonka má na rozdíl od obecné a červené neonky modrý pruh až do konce ocasu. Obvykle má i červený pruh (stejně jako neonka obecná), ale jsou k sehnání i neonky, které jej mají potlačený.

Je menší než ostatní druhy neonek a lépe udržuje hejno. Většinu času plave v hejnu ve volném prostoru v nádrži. Modrá neonka se dá chovat i v menších akváriích okolo 40 litrů. Lépe však vynikne ve větších hejnech a větších nádržích. Důležitá je hlavně délka, která by měla být nad 50 cm. Teplota vody by se měla pohybovat v rozmezí 23–27 °C.

Zářivý pruh je u samičky prohnutější, u samečka má přímější tvar. Samečci jsou také štíhlejší, samičky mají více zakulacená bříška. Pohlavní rozdíly jsou zřetelné již ve stáří dvou až tří měsíců.

Potrava by měla být přizpůsobena jejich menší velikosti. Vhodné je mražené krmivo – cyclop, dafnie, artemie, veškeré drobné sušené krmivo (například vločky), ale nejlepší krmivo je živé. Krmit je vhodnější málo, ale raději častěji.

Neonku modrou lze zakoupit ve zverimexech nebo přímo u akvaristů, kde se její cena pohybuje kolem 15 korun za kus.

Detail odstavce: Neonka modrá
Zdroj: Neonky
Zveřejněno: 1.2.2017

STRAVA KRÁLÍKA DOMÁCÍHO

Seno

Jednou možností je, že králík bude vychováván hlavně na seně (není krmen tedy čerstvou trávou). Seno je pro králíka důležitou součástí stravy, dává mu nutné živiny. Je vhodné seno umisťovat do nějakých jesliček, protože když se hodí králíkovi jen tak na zem, tak se stává, že králík po seně dupe. A seno využívané jako podestýlka není vhodné jako králičí potrava. Seno je pro králíka domácího důležité proto, že obsahuje velké množství vlákniny. Vláknina je pro něj důležitá, protože mu pomáhá, aby se mu ve střevech udržela správná rovnováha. Zároveň díky senu králík obrušuje své zoubky, což jak bylo napsáno, je pro něj důležité. Řada chovatelů používá jakékoliv seno, ale často se pak stává, že tím způsobí u králíka řadu nemocí. Seno může u králíků způsobit třeba zánět očí, když je velmi prašné. Někdy chovatelé dávají králíkovi seno dříve, než je dostatečně suché, tak si ale také zahrávají s králičím zdravím. Vlhké seno totiž plesniví a plíseň u králíka může způsobit řadu nemocí, které mu pak poškodí třeba játra a ledviny. I králík domácí, který je chovaný pro maso, může být ale zmlsaný, a tak se nemusí spokojit s každým senem, které mu chovatel „předhodí“. Na takového králíka se dá vyzrát, tak, že se do něj přidají některé byliny, které králíkovi voní (například jetel a pampelišku). Samozřejmě není seno jako seno, a pokud si chovatel suší seno sám, tak se klidně může stát, že omylem usuší něco, co je pro králíčka škodlivé, a tím králíkovi může velmi ublížit, případně i způsobit jeho smrt. Nevhodné je pro králíky také seno z míst blízko silnic, nebo psích parků. Takové seno může být různě infikováno, a tak opět může u králíčka vyvolat řadu zdravotních problémů.

Detail odstavce: Seno
Zdroj: Strava králíka domácího
Zveřejněno: 27.4.2017

SRNKA

Srnec obecný – zajímavosti

Mladí srnci nasazují v roce první parůžky, takzvané knoflíky, které jsou sotva viditelné a které v zimě shodí. První opravdové parohy dorostou do délky asi 10 cm a někdy se i větví, a i ty jsou na podzim shozeny. Brzy však začíná růst pár dalších parohů na očnicových hrbolech neboli pučnicích; jsou pokryty lýčím, a tak vypadají mohutnější, než ve skutečnosti jsou. Na konci růstu se prokrvené lýčí scvrkne a rozpadne se. Srnec pak vytlouká paroží v březnu až květnu třením o kmeny stromů nebo o zem. Vypadá to, jako by k otloukání připravené paroží srnce svědilo a přivádělo ho do vzrušeného stavu. Plně vyvinutá lodyha obvykle nese tři výsady (jde pak o šesteráka). Jedna výsada směřuje dopředu, střední přímo vzhůru a třetí téměř pravoúhle dozadu. Parohy s větším počtem výsad jsou výjimkou, ale u východoevropských a sibiřských srnců jsou parohy obecně mohutnější. V západní a střední Evropě dosahují délky okolo 30 cm, ale přitom zřetelně přesahují vztyčené srnčí slechy. Mladší srnci mívají lodyhy holé, ale u starších se objevují takzvané perly, bílé kulaté výstupky na růžici kolem pučnice. Při poranění se perly rozrůstají do takzvaných paruk, více méně beztvaré masy s hlubokými rýhami. U starých srnců paroží ustupuje, i když ne tak zřetelně jako u jelena. Šesterák postupně přejde na vidláka. U některých srnců jsou lodyhy tenké a téměř rovnoběžné, u jiných se objevuje široce rozložený typ paroží. Biologický význam větveného paroží je zřejmě v tom, aby se srnci při bojích o samice vážně nezraňovali, protože paroží se jim navzájem zaklesne.

Srnci, kteří již shodí parůžky, se nemohou zapojit do náhradní říje, protože po dobu shození a následného růstu parohů jsou neplodní.

Paroží srnců je vyživováno testosteronem a jedná se o kostní útvar.

Detail odstavce: Srnec obecný – zajímavosti
Zdroj: Srnka
Zveřejněno: 24.4.2016

ZAKRSLÝ KRÁLÍK - STRAVA

Dřeviny

Další složkou jídelníčku zakrslých králíčků se stávají různé větvičky dřevin, které mají pro králíčky několik významů. V první řadě i větvičky obsahují různé rostlinné a minerální látky, které králíčci potřebují ke svému zdravému vývoji. Zároveň ohlodávání větviček je pro králíčky vítanou kratochvílí. Řada králíčků se okusování různých větviček vydrží věnovat i několik hodin, jen tak je to neunaví a nepřestane bavit. Zároveň je okusování větviček zdravé pro králíčky, pomáhá jim to s jejich zoubky. Dá se také říct, že látky v kůře mají pro králíčkovy zuby stejný účinek jako zubní pasta pro lidské zuby. Zároveň je okusování větví tím nejlepším prostředkem pro broušení zoubků (králíček si ale brousí zoubky třeba také i o kořenovou zeleninu a kořeny bylinek). Mezi vhodné dřeviny pro králičí okusovaní určitě patří planika, borovice (není vhodná příliš často, protože obsahuje éterické oleje), borůvka, bříza (u břízy zase listy působí velmi močopudně, proto je lepší tyto větve také nepoužívat ve větším množství), buk (zde je zase nevýhodou vysoký obsah kyseliny šťavelové), granátovník, habr (zde je zase vysoký obsah kyseliny tříslové, zároveň tento strom mívá problémy s plísní, proto je třeba vždy pořádně větev zkontrolovat), hloh (výhodný pro srdeční činnost králíčka), hrušeň, jabloň, jasan (zde je třeba vědět druh jasanu, některé typy jsou zcela nevhodné, zároveň se nikdy králíčkovi nepodávají plody a pupeny jasanu!), javor (i zde je důležité, aby větev neměla na sobě žádné pupeny a květy, a i tak je vhodnější dávat králíčkovi takovou větev v malém množství), jilm (zde je třeba dát si pozor na plody), jedle (obsahuje velké množství éterických olejů, proto je lepší ji dopřát králíčkovi jen občas a v malém množství), líska, lípa (lípa působí na králíčka močopudně, a proto je také lepší ji využívat málokdy), maliník, olivovník, olše (jen malé množství), ostružník, třešeň a švestka (jádra obsahují vysoké množství kyseliny kyanovodíkové, a proto jsou jedovatá, kůru a listy ale králíček zvládne, i přesto se velké množství nedoporučuje), platan, rybíz, smrk (i smrk obsahuje vysoké množství éterických olejů, a tak je velké množství pro králíčky nevhodné), topol (lepší podávat v malém množství), vrba (obsahuje kyselinu tříselnou a léčivé látky, a proto je opět lepší podávat menší množství).

Mezi nevhodné a i jedovaté dřeviny beze sporu patří: bez černý a bez hroznatý (je možné ale dát králíčkovi květy této dřeviny, jen ale v malé množství), bez chebdí (jedovatý), cedr (éterické oleje), všechny citrusové dřeviny (éterické oleje), dub (jedovatá tříslovina), durman (jedovatý), fíkovník smokvoň (jedovatý), jalovec (jedovatý), jírovec maďal zvaný kaštan (látky dráždící střeva), oleandr (jedovatý), ořešák královský, pámelník bílý, pižmovka mošusová, ptačí zob obecný, rododendron (jedovatý), svída (plody a listy jsou nejedlé), škumpa, šeřík, tis černý, trnovník akát, tůje, zimolez, zimostráz obecný, zlatý déšť.

U dřevin tedy platí stejné pravidlo jako u bylin, pokud si nejste jistí, že dřevina není pro králíčka škodlivá, je vhodnější ji zcela vynechat. Zároveň i u dřevin platí, že je lepší používat dřeviny, které nepocházejí z míst blízko silnic.

Detail odstavce: Dřeviny
Zdroj: Zakrslý králík - strava
Zveřejněno: 28.3.2017

POICEPHALUS

Poicephalus senegalus versteri

Papoušek senegalský červenobřichý žije v Ghaně a západní Nigérii. Velikost papouška je 22 až 25 cm, hmotnost se pohybuje od 130 do 150 g. Samice snáší 2–4 ks vajec, inkubační doba je 28–30 dnů. Délka života je až 25 let.

Je velmi hojný v lesnatých savanách a otevřených lesích a často zalétá v malých hejnech i do zahrad na okrajích měst. Zdržuje se ve skupinách od 10 do 20 jedinců, v době hnízdění v párech. Samice snáší do stromové dutiny 3 až 4 vejce a sedí na nich 28 až 30 dnů. Mláďata opouštějí hnízdo obvykle ve stáří 11 týdnů. Potrava se skládá ze semen, výhonků a různého ovoce.

Papoušek senegalský hnízdí brzy na jaře a je závislý na období dozrávání vegetace. V této době vykazuje jeho opeření nejvyšší intenzitu barvy. Není nijak hlučný, přestože umí vydat pronikavé písknutí, projevuje se většinou jen mírně hlasitě a jeho přirozené hlasové projevy nejsou nepříjemné. Má-li tento bravurní letec možnost každodenního proletu po místnosti, spokojí se i se středně velkou klecí. Takové vlastnosti z něj činí velmi vhodný druh pro chov v bytech. Poznáme jej podle jasně žlutých očí. Na tmavých prstech má ostré drápy. Jejich úchop je pro člověka dosti bolestivý. Pustíme-li ho do voliéry, zůstane plachý.

Papoušek senegalský se v přirozeném prostředí živí semeny, bobulemi, ořechy, květy, listy a větvičkami stromů, příležitostně i hmyzem.

Voliéra pro tento druh papouška by měla mít železnou konstrukci se silnějším pletivem a rozměry alespoň 2 x 1 x 2 m (vnitřní část), s přilehlým výletem 4 x 1 x 2 m (d x š x v). Důležité je dostatečné vybavení bidly vodorovnými i svislými, protože rádi a často šplhají. Budky jim vyhovují vertikální, zavěšené ve vyšší úrovni. Rozměry budky by se měly pohybovat kolem 60 x 20 cm (výška x průměr), s vletovým otvorem 8 cm. Vzhledem k tomu, že v přírodě obsazují dutiny poměrně těsné, je vhodné, pokud to jde, předložit jim na výběr ještě i budku s menším vnitřním průměrem. V našich klimatických podmínkách připadá hlavní období hnízdění na listopad/prosinec, kdy je jim nutné vytvořit patřičné podmínky. Nezbytné je včasné přemístění z venkovních voliér do vytápěných prostor, respektive možnost přitápění ve vnitřní chráněné části u celoročních kombinovaných voliér.

Detail odstavce: Poicephalus senegalus versteri
Zdroj: Poicephalus
Zveřejněno: 30.12.2015

ZÁNĚT ŽALUDKU U PSA

Torze žaludku

Přetočení žaludku je jedno nejzávažnějších smrtelných nebezpečí, která psům hrozí. Pokud totiž nejsou během krátké doby operováni, umírají.

Přesné příčiny vzniku nejsou zcela známy, ale některé důležité faktory ano. Přetočení žaludku je pravděpodobně podmíněno geneticky, do hry však vstupují i rizikové faktory jako pohyb po krmení, nevhodná strava, ale i souhra všech faktorů a nešťastných náhod.

Pes má žaludek umístěný horizontálně. Můžete si ho představit jako balón upevněný ve dvou bodech v horizontální rovině. Když je naplněný a začne se hýbat, velmi lehce se přetočí a tím se zauzlují jeho konce. Ohrožena jsou především velká plemena psů. Existuje názor, že ke vzniku torze přispívá „volné“ zavěšení žaludku, který se může za určitých okolností otočit kolem své osy. Krmení, které se dostane do žaludku, vytvoří plyny, čímž se jeho objem enormně zvětší, a při pohybu se pak může žaludek otočit. Kvůli zaškrcení velkých cév se sníží krevní tlak, organismus je nedostatečně zásobován kyslíkem, dochází k šoku krevního oběhu a znemožnění peristaltiky. Kromě toho mohou odumřít části žaludeční stěny.

K přetočení žaludku dochází většinou několik minut až několik hodin po krmení. Jestliže psi bývají krmeni pozdě večer, pak majitel symptomy nezaznamená, protože prostě spí. Z tohoto důvodu se doporučuje (pokud pes nemá pelech v ložnici páníčků), nepodávat mu větší množství krmení po 18. hodině.

Jestliže se žaludek přetočí, nemůže se jeho obsah pohnout ani dozadu, ani dopředu. Dochází k tvorbě dalších plynů a potíže se ještě zhoršují. Mezi nejčastější příznaky patří zvětšování objemu břišní dutiny, zaujímání nepřirozených poloh, nahrbený postoj, neklid, neúspěšné snahy o zvracení, zvýšené slinění, které je doprovázené i projevy šoku (zrychlený dech, zrychlená srdeční činnost, bledost sliznic).

Hlavní nebezpečí představuje potrava, ze které se ve velké míře tvoří kvasnými procesy plyny. Bylo prokázáno, že pokud je pes krmený granulemi, ve kterých je více obilovin a málo kvalitních bílkovin, je riziko přetočení žaludku mnohem vyšší. Proto se vyvarujte podávání levných krmiv a rovněž granulí, ve kterých převažují rostlinné bílkoviny. Stejně tak dávejte pozor na množství vypité vody po jídle. I když je psovi podávána kvalitní potrava, při zvýšeném příjmu tekutin (když je břicho přeplněné a pes se následně pohybuje a skáče) se riziko torze několikanásobně zvyšuje. Další vlivy, které přetočení ovlivňují, jsou anatomické predispozice. Mezi další rizika patří hltání potravy, kdy pes polyká větší množství vzduchu; stres při krmení; zvracení; porucha průchodnosti trávicího traktu a další.

Pro potvrzení či vyloučení torze se provádí rentgenové vyšetření. Je-li torze zjištěna, následuje operace. Operační zákrok spočívá ve vstupu do dutiny břišní, odsátí vzduchu ze žaludku, návratu žaludku do přirozené polohy a kontrole sleziny. Po těchto úkonech většinou následuje zavedení sondy přes dutinu ústní a jícen do žaludku a opakovaný výplach žaludečního obsahu. V případě přítomnosti větších cizích těles se musí provést otevření žaludku a jejich odstranění.

Následuje zhodnocení vitality žaludeční stěny. Ta může i po velmi krátké době nedokrvení odumírat. Jde o velmi důležitou část operace, protože ponechání i malých okrsků nekrotické tkáně se projeví za dva až tři dny perforací (proděravěním) žaludeční stěny a následnou sepsí a smrtí pacienta. Pokud se takovýto okrsek na žaludeční stěně vyskytuje, je nutné ho odstranit.

Závěrečnou fázi operace představuje takzvaná gastropexe. Jde o techniku, při které se zhotoví spojení mezi žaludkem a břišní stěnou. Cílem je snížení rizika opakování onemocnění na minimum.

Po operaci následuje dvou- až třídenní fáze rekonvalescence, během níž po infuzní terapii následuje postupné zatížení trávicího aparátu tekutinami a dietní stravou.

Detail odstavce: Torze žaludku
Zdroj: Zánět žaludku u psa
Zveřejněno: 19.5.2016

CHILOBRACHYS FIMBRIATUS

Rozmnožování

Základním předpokladem úspěšného páření je fyzická blízkost dvou dospělých pavouků stejného druhu, určitá dávka vzájemných sympatií, vhodné prostředí a klid. Velice časté jsou pře, zda dávat samce do terária k samici či naopak, ale logická úvaha, která tento postup podporuje, je následující: ve volné přírodě samci po dosažení pohlavní dospělosti opouštějí svá obydlí a vydávají se pátrat po samicích, které zatím sedí doma a čekají, až si pro ně někdo přijde.

Samotné páření může mít velice rozdílný průběh. U některých druhů je to od začátku boj o život, kdy jen tak mezi řečí samec samici oplodní. Jindy je to pohodová akce bez jakýchkoliv známek násilí. Jsou případy, kdy k onomu okamžiku dojde doslova po pětiminutové známosti, ale fáze námluv může trvat i půl roku.

Po umístění do terária samec většinou chvíli zůstává v klidu a vyčkává, co se bude dít. Pokud je klid, začíná opatrně prozkoumávat okolí a zjišťovat, kam se to vlastně dostal a kdo je pánem domu. Pokud mu jeho citlivé chloupky a instinkt řeknou, že tam bydlí dospělá samice stejného druhu, většinou začne třást končetinami, případně makadly jemně klepat do podkladu a tím samici oznamovat svou přítomnost. Běžné jsou i drnčivé zvuky vydávané pomocí stridulačních plošek. Až si samec dodá dost odvahy a přesvědčí se, že ona samice je opravdu dospělá a svolná k páření, troufne si k ní velice opatrně přiblížit, případně ji jakoby jemně hladí po těle a uklidňuje ji.

Samotné páření probíhá tak, že samec samici pomocí tibiálních háků, které zachytí za její chelicery, nadzvedne natolik, že se svými bulby dostane k jejím spermatékám a oplodní ji. Poté se většinou snaží svou pozici bez výraznějších projevů opustit a zachránit si tak život.

V průběhu páření jsou sklípkani velice ostražití a na sebemenší vyrušení mohou reagovat podrážděně, což může vést k napadení kterékoliv zúčastněné strany, včetně chovatele.

Pavoučí vývoj začíná v kokonu, do něhož samice naklade vajíčka (přáním každého chovatele samozřejmě je, aby byla vajíčka oplodněná). Pro samotnou snůšku není nutné páření, někdy se stává, že dobře živená samice vytvoří kokon, aniž by o samce jen chloupkem na noze zavadila. Po uplynutí inkubační doby samice kokon roztrhne a vypustí na svět mláďata ve stáří prvního svleku (1. instar). Po dalších pár dnech se maličký pavouček svléká znovu a už konečně připomíná pavouka.

Koloběh potrava, svlékání, chvilkový růst, potrava bude vašeho chovance doprovázet až do smrti. Fáze pavoučího dospívání může být různě dlouhá. Obecně to je od několika měsíců po několik dlouhých let. Intervaly mezi jednotlivými svlékáními jsou ovlivněny množstvím krmení, věkem pavouka, ročním obdobím, teplotou, vlhkostí. Opět by se dalo obecně říct, že normální je 14 dní až několik let. U dospělé samice samozřejmě nečekejte, že se bude svlékat po dvou měsících.

Pohlavní dospělost pro samici není žádná velká změna – nemenstruuje. Naprosto jiné je to však pro samce – na koncích makadel se mu objeví bulby a na třetím článku prvního páru končetin tibiální háky, potřebné k páření

Jak již bylo řečeno, dosažením pohlavní dospělosti se toho v životě samice moc nezmění, ovšem u samce nastupuje krátké období hektické honby za partnerkou a naplněním životního údělu. Dospělí samci totiž žijí většinou maximálně dalších šest měsíců až rok a půl. V případě setkání se samicí se šance na rychlý odchod do věčných lovišť podstatně zvyšuje, protože u řady druhů je po páření běžný kanibalismus.

S nastupujícím stářím se u pavouků setkáváme se stejnými pochody jako u lidí – neschopnost udržet sebe sama v čistotě, stařecký třes, pomalé a nejisté pohyby, apatie, nechuť k jídlu. Celý tento proces ztráty důstojnosti končí pro pavouka vysvobozením – smrtí (s nohama staženýma pod tělo).

Detail odstavce: Rozmnožování
Zdroj: Chilobrachys fimbriatus
Zveřejněno: 29.12.2015