Sysel perličkový (Spermophilus suslicus) dosahuje délky těla 20–22 cm, ocas bývá dlouhý 2,9–4,6 cm, zadní tlapka 3–3,7 cm, hmotnost se u dospělého sysla perličkového pohybuje v rozmezí 200–360 g. Od trochu většího sysla obecného se odlišuje výraznějším bílým skvrněním na šedohnědých zádech. Světlé břicho je od zad oddělené okrovým zbarvením.
Sysel perličkový svým výskytem zasahuje do jihovýchodního Polska. Kolonie obývají suché stepní louky a pastviny. Je aktivní ve dne. Vyhrabává si nory s jedním šikmým a jedním kolmým vstupem a buduje komplikovaný systém podzemních chodeb.
Při vzrušení panáčkuje a ozývá se jemným hvizdem. Je to původně stepní živočich. Můžeme ho spatřit v polích nebo na travnatých plochách. Tito savci z čeledi veverkovitých dávají přednost lokalitám s nízkou trávou, kde mají dobrý výhled do okolí (z toho vyplývá jejich častý výskyt na golfových hřištích nebo letištích).
Zimu tráví sysel perličkový zimním spánkem. Jednou za rok se koncem dubna až začátkem června rodí samičce 4–8 (výjimečně 11) zprvu holých a slepých mláďat.
Živí se především zelenými částmi rostlin, semeny a zrním, někdy chytá i drobný hmyz a mláďata na zemi hnízdících ptáků. Při vyrušení si potravu zanáší v nevelkých lícních torbách do úkrytu. Vyjma migrujících (rozsídlujících se) jedinců se od hranic kolonie daleko nevzdaluje.
Sysel perličkový je kvalifikován jako kriticky ohrožený druh.
Sysel Parryův (Spermophilus partii) žije v arktické tundře a zimu tráví spánkem v podzemních doupatech. Úplně strne a jeho tělesná teplota poklesne pod bod mrazu až na -3 °C. Zjistili to vědci, kteří spícím syslům umístili do těla teploměr. Je to vůbec nejnižší teplota, jakou kdy (živým) savcům naměřili. Mrazuvzdornost syslům dodávají zvláštní molekuly, které kolují v krvi a zabraňují tomu, aby se v ní vytvořily ledové krystaly.
Během zimního spánku, který trvá 7 měsíců, se sysel Parryův každé dva nebo tři týdny začne třást, čímž se jeho tělesná teplota vrátí na běžných 36,4 °C, a to na 12 až 15 hodin. Odborníci říkají, že tato doba je sice krátká, ale pro zachování funkcí mozku je velmi důležitá. Kromě toho má hlava sysla během hibernace o trochu vyšší teplotu než zbytek těla. Při laboratorních pokusech se ukázalo, že teplota jejich krku nikdy neklesla pod 0,7 °C. Sysel totiž dostává samovolné svalové křeče, při nichž jeho tělo kmitá tak rychle, že se zahřeje opět na normální teplotu, a to všechno, aniž by se sysel vůbec probudil. Potom co se sysel z hibernace probere, začne jeho mozek během pouhých dvou hodin normálně fungovat. Jedna studie naznačuje, že mozek pak pracuje dokonce ještě lépe.
Samci a samice arktických syslů vedou zcela odlišný způsob života. Zatímco samice jsou aktivní, samci mizí na dlouhé hodiny pryč a nedělají nic. Samice se v sezóně prakticky nezastaví. Musí si doplnit zásoby energie, o kterou přes zimu přišly, starají se o mláďata a doplňují zásoby potravin na příští zimu. Kdežto samci se převážně vyhřívají na slunci.
Sysel Parryův se živí především zelenými částmi rostlin, semeny a zrním, někdy chytá i drobný hmyz a mláďata na zemi hnízdících ptáků. Při vyrušení si potravu zanáší v nevelkých lícních torbách do úkrytu. Vyjma migrujících (rozsídlujících se) jedinců se od hranic kolonie daleko nevzdaluje.
Sysel Richardsonův (Spermophilus richardsonii) je původem z amerického kontinentu, příliš se ale neliší od svého evropského příbuzného sysla obecného, kterého známe i z naší přírody. V dospělosti váží okolo půl kilogramu a měří asi 25 cm s délkou ocasu okolo 10 cm. Má krásný chlupatý ocásek, o který se opírá, když sedí na zadních a v předních zpracovává nějakou potravu, nebo jen tak natahuje tělíčko, aby lépe viděl, co se děje kolem.
Samičky zakládají nory, které obývají po celý život. I když žijí ve velkých skupinách, každá samička má vlastní noru, kterou před ostatními samicemi hájí. Během zimního období spí zimním spánkem, který u dospělých zvířat trvá 6–7 měsíců, u mláďat o něco méně.
Chov sysla v zajetí není náročný a je dokonce povolený. V přírodě ale žije ve skupinách, takže ani doma by neměl být sám. Sysli v kleci sice spolu někdy bojují, ale to patří k jejich rituálům a aktivitám, není třeba se bát o jejich zdraví.
V každém případě potřebují dostatečně velkou klec, pro dva sysli by měla mít rozměry alespoň 200 x 100 x 50 cm. A v ní pak musí být hodně pilin, případně promíchaných s mulčovací kůrou, aby měli v čem hrabat – to je totiž jejich oblíbená zábava, vždyť v přírodě si budují podzemní nory.
Jako krmení můžeme podávat směs pro činčily – semínka slunečnic, kukuřice, ovesných vloček, obilných zrnek a sušených banánů. Slunečnic by mělo být méně, jsou hodně tučné a sysli v bytě nemají tolik pohybu, takže by začali rychle tloustnout. Jednou za dva až tři dny jim podáme také živočišnou stravu – třeba moučné červy, v přírodě se totiž živí i hmyzem a larvami. Radost syslům udělá i jablko nebo hruška. Nezapomeňte jim dát také kamínek nebo větvičky na broušení zubů. Zelené jako pampelišky či jetel doplňují základní potravu.
V kleci potřebuje sysel boudičku, do které neproniká světlo. Sem si natahá seno, a když přijde období jeho dlouhého zimního spánku, zavrtá se do něj a spí. V teplém bytě se ale nebude nejspíš jednat o pravý zimní spánek, spíš se váš mazlíček jednou za dva až tři dny probudí, nají se, napije a jde pokračovat ve spánku. Moc ho neprobouzejte, jeho roční cyklus s dlouhým spánkem počítá, když ho nemá, život mu rychleji utíká.
Odchov se daří jen zřídka, zimní spánek je zřejmě důležitým klíčem k úspěchu, což bohužel v domácím chovu není jednoduché.
Syselobecný (Citellus citellus) je okatý hlodavec z čeledi veverkovitých, má hustý, pískově zelenavý kožíšek. Toto zbarvení mu vydatně pomáhá při maskování se v místech, kde se pohybuje. Je o něco větší než jeho příbuzná – veverka. Na rozdíl od veverky má ale krátký ocas, malé ušní boltce a přiléhavou srst.
Vyskytuje se v jihovýchodní a střední Evropě (nejvíce na západ zasahuje do Čech) a dále i v Malé Asii. Do střední Evropy pronikl zřejmě poměrně pozdě, můžeme-li soudit podle materiálů z archeologických nalezišť, pak až v nejranějším středověku. Během posledních několika desetiletí však na mnoha místech vymizel a jeho výskyt získal silně ostrůvkovitý charakter.
V minulosti u nás tento hlodavec nebyl žádnou vzácností, právě naopak. Vzhledem k malému množství predátorů schopných mrštného a velmi pozorného sysla ulovit se přemnožil a páchal velké škody na zemědělských plodinách. V šedesátých letech dvacátého století však začala velmi rychle mizet jejich hlavní útočiště – polní remízky. Je však možné, že syslové od nás nemizí pouze kvůli zásahům do jejich přirozeného útočiště, ale i proto, že střední Evropa je na okraji území, kde se vyskytují. V České republice byl zaznamenán vůbec nejzápadnější výskyt tohoto druhu. Mimo pole ho můžeme také spatřit na udržovaných travnatých plochách sportovních hřišť, parků a podobně. Další jeho přirozenou domovinou jsou krátkostébelné travnaté stepi. Právě těmto nízkým travnatým plochám dávají syslové přednost, protože zde mají svoji nejoblíbenější potravu a mají dobrý výhled na okolí (uvidí tak velmi snadno svého nepřítele a stihnou uniknout do podzemních nor).
Počet známých současných lokalit nepřevyšuje dvě desítky a stále jich ubývá. Jsou ostrůvkovitě rozmístěny v západních, severních, středních i jižních Čechách a na střední i jižní Moravě. Příčiny nápadného ústupu nejsou zcela zřejmé, bezpochyby jde o důsledek působení řady faktorů počínaje proměnami v charakteru krajiny a konče změnou zemědělského hospodaření (velkoplošné kultury, zarůstání cest, mezí a úhorů), opomenout nelze ani možné vnitrodruhové a populační příčiny (například oscilace areálu).
Vyznačuje se kratším tělem na nízkých nohách, přiléhavým osrstěním (vypadá štíhlejší) a nedlouhým, přiléhavě osrstěným ocasem. Také zadní chodidla má z velké části pokryta chlupy. Zbarvení je na hřbetě žlutohnědé, rezavohnědé nebo pískově šedožluté s nejasnými světlými skvrnami, spodina těla bývá jednobarevně žlutá, jenom brada, krk a také úzké proužky kolem velkých černých očí jsou bílé. Ušní boltce jsou malé, jen částečně vystupující ze srsti. Délka těla je 18–24 cm, délka ocasu je 4,5–8 cm, syslové váží 240–340 g.
Sysel je sice druh s denní aktivitou, ale je velmi těžké ho spatřit. Pokud spatří nějaké nebezpečí, což člověk pro něj bezesporu je, postaví se na zadní a hlasitě pískne, aby upozornil ostatní z kolonie, a všichni bleskurychle mizí v podzemních norách. Vylézt za potravou se odváží až za dlouhou chvíli.
Mnozí lidé jsou toho názoru, že si sysel shromažďuje (syslí) zásoby na horší časy. Tyto horší časy, zimu, však přečkává hibernací a spoléhá se při tom na tukové zásoby, které si vytvořil přes léto. K tomuto mylnému názoru lidé došli patrně díky tomu, že uviděli sysla, jak si stébla obilí táhne do nory. Tato stébla však v klidu a bezpečí své úkrytové nory ihned zkonzumuje. Úkrytové nory jsou budovány mnohem blíž k povrchu než nory, ve kterých syslové přečkávají noc a zimu. Poskytnou jim však dostatek bezpečí před predátory.
Syselobecný žije pospolitě v koloniích, z nichž největší mají i několik set obyvatel. V dospělé části osazenstva kolonie je mnohem více samic než samců (u mláďat bývá poměr pohlaví vyrovnaný). Kromě trvalých nor se šikmými a kolmými chodbami a hnízdním prostorem si hrabe i dočasné úkrytové nory. Hloubka chodeb nepřesahuje obvykle 80 cm a délka bývá 1,5–6 m. Orientuje se hlavně zrakem.
Zimu tráví zimním spánkem (hibernací) v norách s ucpanými vchody. Dospělá zvířata začínají zimovat už v srpnu (někdy i koncem července), mladí jedinci asi o měsíc později. Nedělají si zásoby potravy a spoléhají pouze na nashromážděnou vrstvu podkožního tuku. Zjara se sysel probouzí v březnu až dubnu, když se půda prohřeje na 6–8 °C.
Na povrchu se objevuje nejvíce v časných dopoledních hodinách a odpoledne, déletrvající deště nebo prudký sluneční žár přečkávají v podzemí. Ve zvlášť parných letech upadají i do letního spánku, který někdy přímo přechází v hibernaci.
Živí se především zelenými částmi rostlin, semeny a zrním, někdy chytá i drobný hmyz a mláďata na zemi hnízdících ptáků. Při vyrušení si potravu zanáší v nevelkých lícních torbách do úkrytu. Vyjma migrujících (rozsídlujících se) jedinců se od hranic kolonie daleko nevzdaluje.
Ačkoli má sysel jediné pokolení do roka, v minulosti se občas i přemnožoval. Doba březosti je 25–28 dní a k páření dochází brzy po probuzení ze zimního spánku (spermie dozrávají ke konci hibernace). Samice rodí od konce dubna do června 4–8 (1–11) holých a slepých mláďat o hmotnosti 4,5–6,5 g. Plně osrstěná jsou po 17–19 dnech života, koncem 4. týdne prohlédnou a sají ještě další 2 týdny, při tom se však už pohybují po kolonii. Pohlavně dospívají v následujícím roce. Značná část mláďat hyne během prvního přezimování, jen ojediněle se dožívají 6–8 let.
Hlavními přirozenými nepřáteli sysla jsou tchoři a hranostajové, z dravců raroh velký (dříve to byli i někteří orli). V současné době jde v ČR o zvláště chráněný (kriticky ohrožený) druh.
Srna je oficiální označení pro samici srnce obecného. Srnec obecný má latinský název Capreolus capreolus. Mládě se označuje jako srnče. Srna se řadí k sudokopytníkům z čeledi jelenovitých. Se srnou se člověk v přírodě může setkat celkem často, přestože je to plaché zvíře. Obvykle ji je možné pozorovat u lesů a na loukách, není ale výjimkou, že se může zatoulat i do města (hlavně v noci). Nepříjemné setkání také může čekat řidiče, kterému může toto zvířátko skočit před auto, přestože srnec patří k menším druhům sudokopytníku z čeledi jelenovitých, i tak může nadělat na autě pořádnou paseku.
Vombati jsou vačnatci, ostatně jako většina původních australských savců. V dospělosti dorůstají až do délky 70 cm, hmotnosti až 40 kg, jsou zavalití a připomínají chlupaté a roztomilé medvědy. Způsobem obživy jsou však nejblíže hlodavcům. Jejich potravu tvoří tráva, kořínky, výhonky a hlízy.
Vombat obecný je vynikající „zákopník“ – vyhrabává si prostorné chodby dlouhé až 200 metrů. Vombat obecný si hloubí noru sám pro sebe, chluponosí a severní vombati žijí po skupinách do deseti jedinců (samců i samic) v jedné noře.
Venku se objevuje v noci, aby se pásl na svazích podél potoků a v údolích, v zimě se sluní za soumraku nebo za svítání. Mohutné tělo, široká hlava, zavalité končetiny a zploštělé drápy mu usnadňují hrabání. Je jedním ze tří druhů čeledi vombatovitých.
Vombat obecný má délku těla kolem 70 centimetrů, hmotnost se pak pohybuje v rozmezí 25–40 kilogramů. Ve volné přírodě obývá vombat obecný východní Austrálii a Tasmánii; kde se tento druh objevuje v lesích, pobřežních houštinách a na horských vřesovištích. Vombat obecný přes den většinou odpočívá a za potravou se vydává převážně v noci. Jeho potrava je převážně vegetariánská a tvoří ji tráva, ostřice, kořínky a hlízy. Před přímým sluncem se chrání, ale pokud není sluneční žár silný, rád se vyhřívá na slunci.
Samice před porodem důkladně vystele jednu komoru své nory suchou trávou a listím. Na svět přivádí jediné mládě, které ve vaku zůstává po dobu 6–7 měsíců. Během následujících tří měsíců se občas do vaku stále vrací kvůli potravě a úkrytu. Matku opouští ve věku dvanácti až patnácti měsíců, tudíž ve věku jednoho roku, a v přírodě se dožívá zhruba 18 let.
Tito vačnatci mají vzhledem k nízkoenergetické stravě, kterou se živí, velmi pomalý metabolismus. Trávení potravy jim trvá až jeden týden. S vodou se vombat také naučil skvěle hospodařit – většinu jí získá z potravy a močí jen velice málo. Velice zajímavé jsou také vombatí exkrementy: jsou velmi suché (obsahují maximálně 40 % vody) a jsou hranaté – původ jejich tvaru dosud nebyl přesně objasněn. Vombatí výkaly pravděpodobně slouží i k vzájemné komunikaci. Vombati je umísťují na vyvýšená místa, aby je případný další vombat mohl prozkoumat a zjistit, kdy tam jejich původce byl, co jedl a zda by neměl chuť se pářit.
Nory vombatům slouží v první řadě jako úkryt v době teplotních výkyvů. Ať už je venku kolem nuly, nebo vysoko přes 30 °C, v noře je útulných 16–26 °C. Doupata jsou však také jejich úkrytem před predátory, kterými jsou zejména psi dingo a také původní ďáblové medvědovití. Ulovit takového vombata ale není nijak jednoduché: Přestože se obvykle pohybuje velice pomalu, je schopen díky silným končetinám vyvinout rychlost až 40 km/h.
Pokud jej útočník následuje do nory, nastaví mu svou mohutnou zadní část vybavenou velice silnou kůží, kterou není vůbec snadné prokousnout. Ani vombatí ocas nenabízí mnoho možností k zachycení predátorem – je velice krátký. Dravci také hrozí poranění od samotného vačnatce – vombat ho natlačí na stěnu nebo strop nory a predátora tak díky své síle často i rozdrtí.
21. února 2008 vláda jižní Austrálie - ministerstvo životního prostředí, vody a přírodních zdrojů zařadilo vombata obecného mezi vzácné druhy, ale není chráněn proti nadměrnému využívání prostřednictvím mezinárodního obchodu.
Vombat chlupatý severní
Zařazen mezi kriticky ohrožené druhy a byl chráněn proti nadměrnému využívání prostřednictvím mezinárodního obchodu. Současný stav ochrany (CITES status) můžete vidět zde: https://www.speciesplus.net/#/taxon_concepts/5983/legal.
Vombat chlupatý jižní
Dne 21. listopadu 2012 vláda Nového Jižního Walesu (Úřad pro životní prostředí a dědictví) zařadila vombata chlupatého jižního mezi ohrožené druhy, ale není chráněn proti nadměrnému využívání prostřednictvím mezinárodního obchodu.
Podle obrázku to vypadá jako modřina nebo prasklá céva. Každá prsní žláza má pomerně velkou žílu, která ji živí. Když pak fenečka od někud spadne nebo si jinak namůže tuto oblast, nebo její žíla je nevhodně umístěná, tak se může stát, že praskne a vytvoří se hematom. Pokud toto přišlo náhle a je to nebolestivé, pak se téměř jistě jedná o prasklou prsní cévu. Pro zrychlení ústupu hematomu můžete použít ledování po dobu 10 minut několikrát denně. Když by i po dalších týdnech modřina nezmizela, tak bude potřeba vyšetření cév v oblasti bradavky a podle výsledků se stanoví další postup.
