Informace od profesionálů

HLAVNÍ STRÁNKA

  

BETA BOJOVNICE

  

PES

  

KOČKA

  

KRÁLÍK

  
čtěte níže
Téma

NEMOCNÁ SLINIVKA U PSA

Obsah

Nemoci srsti u koček

Pravidelná péče o kočku a její srst je zárukou zdraví zvířete. Přirozeně se kočka zcela samostatně stará o čistotu svého těla. Dlouho se umývá, důkladně vylizuje svoji srst a všechny úseky těla, ke kterým se může dostat. Majitel však kočičce může pomoci každodenním vyčesáváním srsti, masírováním kůže a tím jí dodávat radost, zábavu a potěšení. Kočka se potom cítí mnohem lépe a s vděčností vaši pomoc přijímá. Výsledkem je srst čistá, lesklá a méně pelichající.

Kočce, která je nemocná, se objevují v srsti malé okrouhlé lysiny. Příčinou mohou být blechy, vši a roztoči žijící v kožichu kočky, ti mohou napadnout i člověka. Dochází tak k podráždění kůže, která svědí a objevují se na ní červené skvrny. Nutná je rychlá návštěva veterináře, který kočku ošetří. A také dezinfikovat místo na spaní a potřeby na údržbu kočičí srsti.

Zdroj: Vyrážka u koček

Diskuze

V diskuzi BETA BOJOVNICE JE MOC KLIDNÁ se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Nada.

Dobrý den . Moje bojovnice je moc klidná,drží se u hladiny a moc neplave. Druhá bojovnice je zvlášť a je aktivní. Mám strach že je nemocná. Děkuji za odpověď

Na tento příspěvěk jestě nikdo nereagoval. Chcete se k němu vyjádřit? Klikněte na tlačítko a bude moci vložit svůj komentář.

Zdroj: diskuze Beta bojovnice je moc klidná

Cukrovka

Stejně jako lidi, tak psi může zasáhnout to, že jejich slinivka břišní nedokáže produkovat dostatek inzulínu, a tím u psa vzniká diabetes mellitus, takzvaná cukrovka. V některých případech sice inzulín ve slinivce vzniká, ale nepůsobí na buňky, tak jak by měl. Správně by totiž měl inzulín pomáhat přesouvat glukózu z krve do buněk lidského těla, které by pak glukózu využili k potřebné energii. Cukrovka se dá u psa léčit, důležité ale je, aby si majitel zdravotní problémy psa uvědomil a vyhledal odbornou pomoc. Mezi příznaky diabetu patří nadměrný pocit žízně, časté močení, ztráta hmotnosti, únava, zvýšená podrážděnost, vracející se infekce, rozmazané vidění, zhoršení hojivosti ran. Pokud se diabetes potvrdí, obvykle veterinář předepíše inzulínové injekce. Cukrovka může zasáhnout psy velkých i malých plemen.

Zdroj: Nemoci starých psů

Diskuze

V diskuzi USPÁNÍ PSA se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Pavla.

Chtěla bych se zeptat zda je normální uspání psa způsobem,že při vědomí bez jakéhokoli podání oblbující látky veterinářka vrazí injekci do srdce vašeho miláčka.Toto jsem zažila u doktorky Primusové.Byl to ten nejhorší zážitek,který mám dodnes před očima.

Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Gabriela Bucharová.

Není!!! Mám stejný zážitek s kočičkou před 15ti lety, a dodnes si vyčítám, že jsem ji tam odvezla, a připravila ji takový konec. Mně se to stalo na veterině v Pardubicích pod nemocnicí. Je to už dlouho, kočička byla hodně nemocná, ale pořád to vidím, a je mi z toho zle, jak necitlivě se doktor choval.

Zdroj: diskuze Uspání psa

Léčba

K vyšetření přítomnosti trudníka se používá hluboký kožní seškrab a odběr chlupů. Seškrab i odběr chlupů se provádí v místech, kde nemocná tkáň přechází ve zdravou. Chlupy jdou v těchto místech lehce vytrhnout, spíše vypadávají samy. Bolestivost vyšetření je závislá na oblasti, odkud se vzorek odebírá. Převážně ho ale psi snášejí dobře.

Názory na léčbu se různí. Je nutné se vyvarovat léčení steroidy, které snižují obranyschopnost. Nejšetrnějšími způsoby léčby jsou například obojky a pipety obsahující amitraz (Preventix, Pro Meris Duo, Advocate – tento jediný amitraz neobsahuje). Nejedná se o žádnou razantní léčbu a psa tím nijak nevystavujeme stresu. Účinnost těchto přípravků bývá však podstatně nižší než u razantnějších léčebných postupů. Dalším velmi rozšířeným způsobem léčby jsou koupele (Ectodex, Tactic). Koupele jsou velmi nepříjemnou procedurou jak pro psa, tak pro majitele, a to kvůli jejich charakteristickému zápachu a četnosti použití. Je nutné je provádět v otevřené, větratelné místnosti. Pro psa i člověka jsou mnohdy stresující a bohužel dlouhodobou záležitostí.

Dezinfekce prostředí je mýtus, který se nezakládá na pravdě. Neexistuje jiná prevence než koupě štěněte od naprosto zdravých rodičů. Bohužel ne vždy je možné rozpoznat, zda jsou, či nejsou rodiče zdraví. Mnohdy to ani chovatel sám neví.

Zdroj: Trudník psí

Poradna

V naší poradně s názvem MŮŽE TO BÝT NÁDOR? se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Monika Hladíková.

Dobrý den, mám dvouletou fenečku norwich teriéra. Koupila jsem ji, když jí bylo 11 měsíců. Zjistila jsem , že je vážně nemocná a několik prvních měsíců jsme doslova bojovali o její život. Zjistilo se, že má jaterní zkrat, abnormálně velké srdce, je alergička, astmatička. Bere léky na podporu jaterní funkce a veterinarní dietu. Bohužel její tělíčko má problém fungovat i s vet. dietou, ale alespoň nemívá záchvaty.
Objevil se jí na přední tlapce maličký hrbolek, ten ale rychle rostl. Podle pana veterináře to může být bradavice a nebo nádorek. Bohužel kvůli jejímu špatnému zdravotnímu stavu pan doktor nechce odebrat vzorek na cytologické vyšetření - že by jí musel dát narkózu a tu by nemusela přežít. Mám si najít jiného pana doktora, který je lépe vybavený, pokud by nastala nějaká komplikace.
Dočetla jsem se, že je možnost cytologického vyšetření i odběrem jehlou, bez narkózy, je to bezpečné?
Můžu poprosit o posouzení přiložené fotografie - nechce mi ji váš program přijmout :-( co by to mohlo být? Hledala jsem na internetě a nejvíc mi to připomíná cystický útvar.
S fenečkou půjdu samozřejmě k jinému veterináři, ale zajímal by mě váš názor.
koupila jsem jí i sanicell, můžu ho podávat při jejích zdravotních problémech bez porady veterináře?
Předem děkuji za odpověď.
Hladíková

Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Cempírek.

Z vašeho dotazu je zřejmé, že velmi soucítíte se svou fenečkou, a že se snažíte sehnat pomoc, kde se dá. Bohužel ale přes internet se u takto nemocného zvířete dá radit jen s velkým rizikem neúspěchu. Proto zůstaňte u svého původního plánu - vyhledat veterinární kliniku, kde budou shopni a ochotni vám pomoci. Tim můžete svému zvířeti pomoci nejlépe.

Zdraví Cempírek!

Zdroj: diskuze Může to být nádor?

Nemoci

Vzhledem k velikosti tohoto plemene se odvíjí řada specifických zdravotních problémů a komplikací.

  • Velmi častým problémem čivav je luxace čéšky. Toto malé plemeno trpí na vnitřní luxaci, což je vrozená vada. Rozlišují se 4 stupně luxací, přičemž první stupeň se projevuje většinou až po větší zátěži, kdy pes noze občas ulehčí, poposkočí. Řeší se klidem, léky od bolesti a chondroprotektivy. Naopak u nejvážnějšího 4. stupně je již stav luxace permanentní a jediné řešení je chirurgické. Zde již končetiny nejdou natáhnout – jsou ve stálém pokrčení.
  • Dalším zdravotním jevem, na který je potřeba se u čivav zaměřit, je fontanela (otvor v lebce). U štěňat čivavy bývá velká, ale s postupem věku se zmenšuje až u některých dospělých psů zcela mizí. Fontanela je rizikem při pádu či úrazu pejska, neboť hrozí výraznější poranění mozku.
  • Dalším zdravotním problémem častým pro toto malé plemeno je odontolitiáza a záněty dásní. Již od štěněte je proto vhodné navykat pejska na pravidelné čištění zubů a péči o chrup.
  • Nachlazení a kašel může tyto malé pejsky také potrápit. Takto nemocná čivava obvykle neztrácí úplně sovu hravost. Často k její léčbě pomůže jitrocelový sirup, který se podává na piškotu. V zimě je někdy vhodné čivavu obléci do teplých oblečků, aby neprochladla.

Chovatelé čivav se obvykle sami chlubí tím, že lehce poznají, kdy je jejich pejsek nemocný, protože v tom okamžiku ztrácí zájem o hry a nemají tu správnou „jiskru v oku“.

Zdroj: Čivava

Psí selhání jater

Příčiny selhání jater u psů mohou být různé, vrozené, infekční, parazitární, otravy, ztučnění u obézních zvířat, nádory a další.

Projevy onemocnění

Majitel většinou začne pozorovat u svého psa s jaterním selháním zvýšenou žíznivost, unavitelnost, zvíře začne obtížně vstávat, může se objevovat zvracení a průjmy. Toxiny, které nemocná játra nedokážou z krve odstranit, mohou atakovat centrální nervovou soustavu a pak dochází k neurologickým příznakům. Ty zahrnují například také křečové a záchvatovité stavy, které se někdy mylně pokládají za epilepsii a mohou způsobit smrt psa.

Diagnostika se většinou provádí pomocí vyšetření krve, v níž lze najít ve zvýšené míře jaterní enzymy, které se za normálních okolností nacházejí pouze uvnitř zdravých jaterních buněk a jejich hladina v krvi je tudíž nízká. Podle výše hladin těchto enzymů se pak určuje míra poškození jater. Dále je možné provést ultrazvukové vyšetření, které odhalí většinou nádorové změny.

Léčba

V případě náhlého selhání jaterních funkcí se zvířeti podává dle stavu nejprve infuzní terapie. Po stabilizaci pacienta se přistupuje k dlouhodobé léčbě, stejně jako u pozvolného selhávání jater. Při léčbě záleží na zjištění příčiny onemocnění. To není v mnoha případech možné, a tak se přistupuje k ochranné léčbě jater. Ta spočívá v podávání takzvaných hepatoprotektiv, což jsou léky s příznivými účinky na jaterní buňky, a v dlouhodobém používání jaterních diet v podobě suchých nebo konzervovaných krmiv určených přímo k tomuto účelu. Pokud majitel přijde včas k veterinárnímu lékaři, může pes trpící zhoršením jaterních funkcí prožít ještě dlouhá léta.

Zdroj: Onemocnění jater u psa

Dieta při slinivce

Slinivku břišní dělíme z funkčního hlediska na dvě části, tedy na takzvanou endokrinní (produkuje inzulin) a exokrinní (produkuje břišní šťávy).

Mezi nejčastější onemocnění slinivky břišní patří záněty a méně častá sekreční nedostatečnost slinivky břišní, označovaná zkratkou EPI (exokrinní pankreatická insuficience). V minulosti bylo toto onemocnění diagnostikováno prakticky jen u německých ovčáků a jejich kříženců a případně kolií, u nichž byl již v minulosti prokázán dědičný sklon k onemocnění slinivky břišní (autosomálně recesivní typ dědičnosti). V posledních deseti letech se paleta postižených plemen postupně rozšířila nejdříve na ostatní větší plemena. Dnes je tak obtížné označit některé plemeno za odolnější. Mezi pacienty jsou i „voříšci“, i když stále převažují němečtí ovčáci.

Slinivka břišní neboli pankreas je nevelká protáhlá žláza uložená za žaludkem podél prvního úseku tenkého střeva – dvanáctníku. Toto umístění je důležité proto, že žláza vyrábí „trávicí šťávu“, která vytéká do dvanáctníku a má nezastupitelnou úlohu při trávení bílkovin, tuků i škrobů. Pří jejím nedostatku nemůže tělo využít přijatou potravu, která tak vychází nestrávená se stolicí. Pes vlastně strádá hladem přesto, že přijímá většinou více potravy, než bývá obvyklé. Skutečnost, že pes neprospívá či hubne i při zvýšené žravosti a mívá i nekvalitní srst či nemocnou kůži, bývá také jedním z nejčastějších důvodů první návštěvy veterinární ordinace. V pokročilejších případech se přidávají kašovitá objemná šedožlutá stolice až přechodné vodnaté průjmy, plynatost, občasné zvracení, zvrácené chutě (požírání trusu) nebo stavy nechutenství, skleslosti až apatie a nechutí k pohybu. Takové problémy již obvykle signalizují zjitřené onemocnění slinivky břišní. Nejvážnější situace se vyznačuje záchvatovými stavy, nezřídka zaměňovanými s padoucnicí (epilepsií), nebo prudkou otravou. Pes často projevuje bolestivost při zvednutí pod bříškem za hrudní kostí nebo ulevuje bolesti v „prosebné“ pozici s předníma nohama nataženýma dopředu, hrudí na podlaze a zadníma nohama postavenýma. V nejtěžším záchvatu leží bezvládně na boku a nereaguje, poněvadž se nachází ve stavu šoku, který může skončit i celkovým selháním krevního oběhu a uhynutím. Naštěstí u psů, na rozdíl od lidí, bývají tyto stavy vzácnější a nekončí tak často smrtí.

Popsané příznaky jsou souhrnem pozorování mnoha případů s velmi variabilním výskytem a spíše při vleklém onemocnění slinivky břišní. Hlavní nepříjemnou vlastností je nevypočitatelnost jak dalšího průběhu, tak závažnosti onemocnění. Pro veterináře je proto odpověď na otázku o vyhlídkách nemocného psa do budoucna velmi obtížná. Velmi obtížná je ale i diagnóza tohoto onemocnění. Prakticky neexistuje naprosto jednoznačný diagnostický test, takže diagnóza onemocnění slinivky břišní zůstává jen na úrovni podezření. To může být vysloveno až na podkladě úvahy vycházející z podrobné informace majitele o chování psa a odborného vyšetření v ordinaci, doplněného řadou vyšetření krve a stolice. K ověření bývá třeba i opakovaných vyšetření k porovnání nálezů. Z toho přirozeně vyplývá i finanční náročnost pro majitele postiženého psa.

Příznaky, průběh onemocnění a osud psa závisí v první řadě na druhu a rozsahu poškození žlázy. Pokud se potíže objeví již u velmi mladého psa, bývá příčinou dědičná vada ve vývoji žlázy a její funkci. Slinivka v takovém případě již v mladém věku prakticky vymizí. Nástup onemocnění ve středním a vyšším věku psa bývá spíše následkem skrytého poškození žlázy plíživými procesy včetně vleklého zánětu. Záludnost spočívá v tom, že se příznaky objeví teprve při zničení 80–90 % funkční tkáně, poněvadž slinivka, podobně jako například játra či ledviny, má obrovskou rezervní funkční kapacitu, která i léta zakrývá probíhající onemocnění. Jediná jistota při onemocnění slinivky břišní spočívá v jeho nepříjemné doživotní definitivnosti. Tuto zásadní skutečnost je třeba si uvědomit při vyslovení podloženého podezření na toto onemocnění, jelikož další život psa bude více či méně nepříznivě ovlivněn. Přinejmenším je takový pes citlivý na způsob výživy a nesnáší zejména změny a stravovací zátěž. Většinou vyžaduje i dietní způsob výživy. Závažným handicapem je nemocná slinivka pro služební, pracovní a sportovní plemena, protože tito psi většinou již nesnesou nezbytnou fyzickou zátěž a jsou z těchto důvodů z využití vyřazeni.

Z ochablé funkce slinivky vyplývá pro život psa a jeho majitele další komplikace. To, co nevyrobí nemocná slinivka, musí být psovi dodáváno při každém krmení uměle v podobě tablet či tobolek doživotně nebo v nejpříznivějších případech v určitých obdobích. Přísun trávicích enzymů v tabletách musí být navíc poměrně vydatný, poněvadž kyselé prostředí v žaludku zničí až 90 % podávaného preparátu. Na místo působení, do dvanáctníku za žaludkem, se tak dostane jen malá část účinné složky. To je další finanční i praktická zátěž, se kterou musí majitel počítat. Útěchou může být zkušenost veterinářů, že 80 % psů s vleklou nedostatečností slinivky břišní reaguje na správně vyladěnou léčbu i dietu dobře. Jejich trávení a celková kondice se očividně zlepší tak, že nezasvěcený ani nepozná, že jsou nemocní.

Velmi důležitou roli v léčení, ale zřejmě i v prevenci onemocnění, respektive poruch funkce slinivky břišní, má dieta nebo způsob výživy psa. Dietní opatření musí respektovat tyto tři nejzákladnější požadavky: nízký obsah tuku, vysoce kvalitní bílkovina, krmení po menších dávkách. Trávení tuků je nejnáročnější trávicí proces a závisí z velké části na dobré funkci slinivky břišní. Je ironií psího osudu v péči člověka, že se dostává do situace, kdy nedovede strávit tuky, zatímco jako masožravec dokázal v přírodních podmínkách využít více než 50 % tuku v potravě. Dnes například víme, že „pankreatická“ dieta pro psa, ať komerční či vypočítaná z domácích surovin, nemá obsahovat více než 20 g tuku na každých 1 000 kalorií a je označována jako „nízkotučná“. Snadná stravitelnost bílkovinných složek krmiva může být zajištěna jen používáním vysoce kvalitních bílkovin živočišného původu v čisté svalovině, vejcích, eventuálně mléčných výrobcích. Bylo například prokázáno, že u psů krmených nekvalitními jatečními odpady s obsahem hůře stravitelného kolagenu ve šlachách, vazech a podobně, dochází již po 3–4 týdnech k ochabnutí funkce slinivky břišní a po delší době nekvalitního krmení až k jejímu onemocnění. Rozhodně nelze psovi s nemocnou slinivkou předkládat bílkovinu původu rostlinného (sója, luštěniny), protože i zdravý pes využije tuto méně kvalitní bílkovinu sotva z 50 %.

Pokud jde o objem krmiva, je pes nemocný nedostatečností slinivky břišní citlivý na příjem velkého množství potravy najednou. Vyžaduje krmení po menších dávkách nejméně 3x denně, což může představovat další praktickou obtíž pro majitele psa, pokud není zrovna v důchodu. Naštěstí průmysl vyrábějící krmiva pro psy pamatuje v programu svých „léčebných“ diet i na tyto případy a dodává již i na náš trh speciální, lehce stravitelné diety. Jsou však k dostání jen u veterinárních lékařů a jejich používání je vázáno na lékařský dohled. Pro případy, kdy pes odmítá komerční krmiva, nebo pro střídání propočítáváme podobné diety i z domácích surovin. Velkým omylem, kterého se majitelé nemocných psů často dopouštějí, je předčasná tendence k návratu na normální stravu, jakmile se u psa zlepší vzhled stolice, normalizuje se chuť a trochu se zlepší kondice. Měsíční dietní zkouška s přídavkem trávicích enzymů představuje minimální dobu k ověření správnosti zavedeného stravovacího režimu. Za běžnou považují zahraniční autoři dobu 4 měsíců „pankreatické“ diety, která naznačí i tendence dalšího vývoje onemocnění, míru nezbytných dietních opatření a dovolí někdy i opatrný návrat k normálnímu krmení. Vše se musí přizpůsobit individualitě pacienta, aby byly vyhlídky na přijatelný „psí“ život i s nemocnou slinivkou. Ještě náročnější je režim u psa po záchvatu při zjitřeném onemocnění slinivky břišní. Tehdy je třeba zklidnit břišní orgány 2–4denní hladovkou jen za přístupu k tekutinám (voda, čaj). Poté zkoušíme nabídnout malé množství potravy složené z nasekaného vařeného hovězího masa se 4 díly vařené rýže několikrát denně. Od třetího týdne lze podávat eventuálně i mléčné výrobky. Dávky krmiva se postupně zvětšují a zpestřují. Nemají obsahovat mnoho hrubé vlákniny například ze zeleniny. I zde se často chybuje příliš rychlým zvyšováním dávek krmiva. Nestrávené zbytky potravy pak přirozeně způsobí průjem. Podobně nesprávná je i snaha dopřát psovi „to nejlepší“ a předložit mu hned granule nejvydatnějšího typu, byť renomované značky. Trávení takového krmiva je poměrně náročné a vyžaduje postupný návyk i u zdravého psa. Někteří psi si na ně nezvyknou vůbec. Podle zkušeností z posledních let vyvolává nekompromisní přechod na granulovaná krmiva u některých psů časem i útlum činnosti slinivky břišní až její onemocnění. Vůbec nejhorší je střídání tradiční domácí stravy a granulí dokonce i během jednoho dne, které dokáže rozladit trávení velmi rychle. Bohužel, psi zatím spíše doplácejí na dříve nevídanou pestrost nabídky krmiv, než aby z toho měli užitek. Ideál vidíme v odstavení štěněte na kvalitní kompletní granulovanou směs a setrvání u vyzkoušené značky po celý život. K tomu je ovšem třeba zorientovat se na trhu krmiv, mít zajištěný trvalý zdroj vybraného krmiva a mít na to finance. Pro současnou dobu u nás je, bohužel, charakteristický pravý opak. Nakupuje se většinou náhodně nebo „co jedna paní doporučila“, co je právě k dostání nebo na co zbývají peníze. Střídají se značky. Nečtou se viněty, kde je napsáno, pro kterou věkovou kategorii je krmivo určeno. Když dojde zásoba granulí, předloží se psovi zase zbytky od oběda.

Dřív, než se rozhodneme převést svého psa na průmyslové krmivo, je třeba naznačená úskalí zvážit. Přechod dospělého psa na nový způsob výživy pak musí být pozvolný, s postupným navykáním během 2–3 týdnů. Pokud pes nové krmivo vytrvale odmítá nebo mu působí zažívací potíže, nelze věc lámat přes koleno a musíme zůstat u původního způsobu krmení. Vzpomeňme, že prvním orgánem, který zareaguje na nepohodu ve stravování, bude většinou slinivka břišní!

Zdroj: Dietní jídlo pro psa

Příznaky rýmy u psa

Zánět nosní sliznice se nevyhýbá ani našim čtyřnohým mazlíčkům. Může být různého původu, někdy se navíc komplikuje zánětem sliznic vedlejších nosních dutin.

Charakteristické projevy: sekret z nosu, pravidelné kýchání, slzení z očí, zarudlé sliznice, únava, nepřirozená ochablost, někdy se může přidat horečka a kašel.

Přestože se jedná o banální infekci, která většinou přejde sama a nezpůsobuje vážnější komplikace (výjimku představují mladá, stará nebo jinak chronicky nemocná zvířata), je vhodné zavést jistá režimová opatření. Zvíře nechte několik dní v klidu a teple. Jestliže se stav do 3 dnů nezlepší, nebo se naopak zhoršuje, je třeba vzít zvíře k veterinárnímu lékaři. Pokud má pes už od začátku onemocnění horečku, s návštěvou veterináře neotálejte. Z vyšetření pak vyplyne, zda je nutné nasadit léčbu antibiotiky, nebo podávat léky na potlačení horečky. Postarejte se o to, aby zvíře dostatečně pilo. Pokud odmítá pít, namáčejte mu granule ve větším množství vody. Nikdy mu nepodávejte brufen nebo aspirin, mohli byste ho otrávit. Také je vhodné omezit přímý kontakt s jinými psy nebo kočkami, nebezpečí nákazy je velmi vysoké.

U chronické rýmy se kýchání objevuje jen občas. Naopak přítomnost cizího tělesa v nosní dutině je provázena bouřlivým kýcháním a někdy také krvavou rýmou vytékající převážně z jedné nosní dírky. Nádorové či plísňové onemocnění se pak obvykle projevuje výtokem rýmy z jedné nosní dírky a až později z obou nosních dírek. Charakter výtoku z nosu se mění – může být někdy vodnatý, někdy krvavý.

Ačkoliv akutní rýma je velmi častým onemocněním u psů a v naprosté většině případů se vyřeší sama, je třeba pozorně sledovat charakter rýmy a v případě změny sekretu, či pokud se objeví krev, je třeba navštívit veterináře. Musíme především zajistit, aby pes normálně jedl a pil. Někteří psi s rýmou mají potíže s nechutenstvím, protože vůni jídla necítí. Zejména je nutné dávat pozor, zda pes opravdu pije, protože i slabá teplota může psa rychle dehydratovat.

Nejčastější příčinnou rýmy nebo zánětu nosních dutin je virová infekce. Primární bakteriální zánět dutin či rýma jsou u psů spíše výjimkou, ale sekundární bakteriální infekce bývají častou komplikací virových infekcí.

Alergická rýma či zánět dutin se mohou objevovat sezonně v závislosti na produkci pylů nebo v průběhu celého roku jako reakce na znečištění životního prostředí, prašnost, plísně, parfémy, osvěžovače vzduchu či toxické chemikálie (pesticidy, herbicidy).

Rýmu a zánět může také způsobit absces kořene zubu, pokud se rozšíří do čelistní oblasti. Občas může psa dráždit vdechnutý předmět. Nestává se to často, protože pes většinu vdechnutých částic ihned vydechne. Někdy ale může vdechnout třísku, osinu nebo nějaký předmět, který uvízne v nosní dutině a působí podráždění a infekci. Také nemoci plísňového a nádorového původu v oblasti nosní dutiny způsobují chronické obtíže.

Zdroj: Rýma u psa

Špinavé uši u koček

Onemocnění uší, které se projevuje „špínou“ v uších, je jednou z častých příčin, proč je majitel kočky nucen navštívit svého veterinárního lékaře.

Většinou se jedná o zánět zevního zvukovodu (otitis externa), ale postižen může být i samotný boltec. Postižení boltce je častěji vidět jako následek automutilace (sebepoškozování) při zánětu samotného zvukovodu. U koček mezi hlavní příčiny tohoto problému patří ušní svrab, jehož původcem je parazit Otodectes cynotis. Nemocná zvířata mají „špinavé ucho“, jakoby vyplněné tmavým mazem podobným kávové sedlině.

Méně časté jsou záněty bakteriálního původu. U některých zvířat je zánět ucha sekundárním projevem jiného onemocnění, jako je například alergie na krmivo, atopie nebo některá autoimunitní onemocnění. Zánět může být rovněž reakcí na přítomnost cizího tělesa v zevním zvukovodu – nejčastěji jde o zbytky travních osin. U koček se také setkáváme zánětem vyvolaným přítomností polypu, který jako překážka irituje okolní tkáně. Některé záněty jsou naopak způsobeny majiteli, například při neopatrném čištění uší vatovými tampony. U některých zvířat jsou záněty zvukovodu častější než u jiných. V kanálu zvukovodu se může hromadit vlhkost, která podporuje růst kvasinek, následně přemnožené kvasinky vyvolají zánět. Opakované záněty mohou způsobit zúžení zvukovodu a opět vytvořit vhodné podmínky pro vznik dalšího zánětu. Jakmile máte podezření, že vaše zvíře trpí zánětem ucha, je dobré vyhledat veterinárního lékaře.

Jak se to pozná

Prvním příznakem počínajícího ušního problému bývá časté poklepávání hlavou a kočka se škrábe za ušima, případně se tře o různé předměty. Někdy může být zvíře citlivé na dotek v oblasti ucha, někdy i hlavy celkově. Některá zvířata mohou být až agresivní. Pokud máte v domácnosti větší počet zvířat, můžete pozorovat, že ostatní zvířata budou očichávat nebo olizovat ucho nemocného zvířete. V případě, že si k boltci čichnete, ucítíte pravděpodobně pronikavý zápach. Často lze pozorovat přítomnost velkého množství mazu.

Léčba

Léčba je vždy individuální dle příčiny onemocnění. Základem léčby je ale vždy prevence, a proto je třeba se o uši vašeho mazlíčka pečlivě starat. Aby si zvíře na čištění uší zvyklo, je třeba ho k tomu vést už od mladého věku. Uši by se v žádném případě neměly čistit na sucho, ale je potřeba použít speciální kapky do uší pro kočky (nejčastěji s obsahem chlorhexidin). Do ucha nakapeme několik kapek přípravku a promneme chrupavku ucha u jeho báze. Poté jen vytřeme maz, který zůstal na boltci. Na čištění uší určitě nepoužíváme vatové tampóny jako u lidí, pouze si dáme vatu na prst a čistíme ucho jen tam, kam dosáhneme. V opačném případě zatlačujeme maz hlouběji k bubínku a podporujeme tím vznik zánětu. Pravidelnou péčí o uši je možné rychleji odhalit počínající problém, proto je dobré nepodceňovat její význam.

Zdroj: Kočka se škrábe v uších

Selhání ledvin u koček

Onemocnění ledvin v mnoha případech ohrožuje život kočky, proto si žádá rychlou léčbu. Problémy ledvin může způsobit nedostatek tekutin, ale i nevhodná strava. Některá krmiva pro kočky obsahují vysoké množství soli, aby lépe chutnala.

Při nedostatečném příjmu tekutin se tvoří v moči a močovém měchýři močové kameny nebo močový písek. Tyto kameny mohou bolestivě zraňovat, nebo dokonce zcela ucpat močovody. Zadržování moči poškozuje ledviny a následkem je akutní selhání ledvin. Ledviny jsou zodpovědné za filtrování rozkladných produktů metabolismu z krve a za jejich následné vylučování. Přísluší jim tedy velmi důležitý úkol odstraňovat jedy. Jestliže je funkčnost ledvin jakkoli narušena, nebezpečné látky se hromadí v těle a kočka onemocní.

Příčinou onemocnění ledvin mohou být i vrozené vady (zejména u dlouhosrstých plemen), bakteriální infekce, virové choroby, například kočičí leukémie a kočičí zánět pobřišnice, otravy a nádory. Roli hraje i dědičnost.

Náhlé neboli akutní selhání ledvin může vzniknout i v důsledku otrav, bakteriálních a virových infekcí, ucpáním močovodů, případně v důsledku onemocnění srdce. Tyto akutní případy, přestože jsou okamžitě a včas úspěšně léčeny, mohou vést k chronickému poškození ledvin.

Postupné zhoršování funkce ledvin je nevyhnutelnou součástí procesu stárnutí a vyskytuje se (v různém rozsahu a stupni) u mnoha zvířat. Poškození je trvalé, a pokud se neléčí, končí vždy smrtí. Postupem času (stárnutím) dochází k poškození tak velké části ledvin, že ledviny už nejsou schopny odfiltrovat z krve všechny zplodiny, které se pak hromadí v krvi. Tento proces, který se nazývá chronické selhání ledvin, je u koček starších 7 let velmi častý.

Jedním z prvních příznaků nemoci je ztráta schopnosti produkovat koncentrovanou, tmavou moč. Aby se organismus mohl zbavit stejně velkého množství zplodin, musí vyprodukovat větší množství zředěné moči. Kočka má větší žízeň než obvykle, hodně pije a močí mnohem častěji (může se objevit krev v moči). S postupující nemocí se mohou objevit i další příznaky. Kočka je smutná, apatická, ztrácí chuť k příjímání potravy, opakovaně zvrací, hubne a její srst se stává matnou. Páchne jí z úst a v dutině ústní se objevují vředy. V poslední fázi nemoci upadne do kómatu. Mnohé z uvedených příznaků se vyskytují i u jiných nemocí. Při podezření je tak nutné navštívit veterináře, který kočku vyšetří celkově a zároveň vyšetří krev a moč.

Poškozené ledvinné buňky nelze obnovit, ale přesto se dá udělat mnoho, aby se nemocná kočka cítila lépe. Nejdůležitější je snížit zátěž na zbývající zdravou tkáň ledvin. Toho lze dosáhnout změnou výživy. U veterináře je k dostání speciální krmivo, které snižuje odpadní látky v krvi. Uvedená krmiva mají i zvýšený obsah vitamínů a minerálních látek. Léčená kočka nesmí dostávat žádné zbytky jídel ani žádné pamlsky, protože by to nepříznivě ovlivňovalo působení diety.

Zdroj: Krev v moči u kočky

Co je to všenka psí

Jsou dva hostitelé, a to veš psí a všenka psí.

Veš psí

Veš psí u psa parazituje jako opravdová veš, která saje krev, zato všenka, která má kousací ústní ústrojí, se živí se kůží a chlupy. Jsou to dva různé druhy parazitů s odlišnou životní strategií a u postiženého psa jejich přítomnost způsobuje trochu odlišné klinické příznaky.

Veš psí (Linognathus setosus) je 1–2 mm velký zploštělý bezkřídlý hmyz. Má nápadně malou protáhlou špičatou hlavu, nemá žádné oči a k pohybu v srsti jí slouží šest silných nohou opatřených drápkem. Živí se krví hostitele. Parazituje na psovi i na lišce. Preferovaným místem výskytu je hlava a krk, zvláště převislé uši některých plemen, dále kůže pod zplstnatělou srstí, hromadí se také okolo očí či pod obojkem. Jsou to pomalu se pohybující zvířata, při rozhrnutí srsti jsou zakousnuté vši snadno vidět. Svého hostitele dobrovolně nikdy neopouštějí. Dospělá samička klade jedno vajíčko denně. Hnidu lepí ke kořínkům chlupů. Trvá 10– 15 dní, než se z vajíčka vylíhne nymfa podobná dospělci, jen menší. Nymfa dospívá asi za dva týdny a cyklus se opakuje. Mimo hostitele přežije veš jen 1–2 dny. K přenosu dochází přímým kontaktem mezi psy, štěňata se nakazí od matky, psi získají vši také ležením ve společných peleších či sdílením hřebenů a dek. Na vypadaných chlupech mohou být živé hnidy, na kterých vši přežívají poněkud déle.

Bodání vší způsobuje na psí kůži vznik svědivých pupínků. Malé množství vší a tím pádem i štípanců může uniknout pozornosti, ale při větším počtu si pes štípance rozškrábe do krve, do poškozené kůže se dostane infekce, srst je olámaná, matná, suchá, pocuchaná. Vlhká srst napadených psů je cítit po myšině. Zanícená svědivá kůže na uších může připomínat svrab. Vši mohou navíc sát tolik krve, že u svého hostitele, typicky u štěněte, způsobí chudokrevnost s bledými sliznicemi, nebo dokonce celkovou slabost a oslabení imunity.

Všenka psí

Všenka psí (Trichodectes canis) je 1–2 mm velký bezkřídlý hmyz s krátkou širokou hlavičkou. Všenka je zbarvená do žluta. Stejně jako veš se pohybuje pomocí šesti končetin s drápky. Na rozdíl od vši velmi čile. Neustálým lezením v srsti způsobuje velké svědění. Všenka psí nesaje krev, ale okusuje pokožku a živí se kůží, srstí a organickými nečistotami. Pes domácí je hlavním hostitelem této všenky, ale stejně tak může parazitovat i na vlku, kojotech, šakalech a liškách. Na zamořeném psovi se nachází především na hlavě, krku a na zádech a ocasu. Shromažďuje se kolem tělních otvorů či ran. Drží se u kořínků chlupů, rychle běhá a nemusí být snadné ji spatřit. Životní cyklus je podobný jako u vši. Samička klade několik vajíček za den, které lepí jednotlivě ke kořínkům. Z hnid se za 2–3 týdny líhne nymfa, která se vyvíjí o něco déle než veš, takže cyklus trvá 30–40 dní. Dobou přežití mimo hostitele a přenosem se všenka neliší od vši psí.

Všenky krev nesají, ale psí kůži dráždí svým neustálým pohybem a kousáním. Psa invaze všenek velice svědí. Rozmnožování je tak rychlé, že všenky zanedlouho svým množstvím způsobují svému hostiteli značné potíže. Světle žlutá všenka psí se živí odlupujícími se částečkami kůže. Všenky samotné viditelně nepoškozují kůži, viditelné změny na kůži a srsti jsou způsobené škrábáním, olizováním se či vykusováním. U některých zvířat mohou být příznaky zavšivení sotva znatelné nebo jen mírné, jako například zvýšené množství lupů v srsti doprovázené mírným svěděním. U jiných se objevuje suchá, hrubá, rozježená, řídká srst až lysivost. Některé psy mohou všenky trápit natolik, že se rozškrábou do krve, dojde k druhotné bakteriální nebo kvasinkové infekci a nemocná kůže je plná vřídků a strupů. Někdy dlouhotrvající svědění způsobuje i poruchy chování, agresivitu, odmítání doteků a celkově špatnou ovladatelnost psa.

Zde můžete vidět obrázky, jak vypadá všenka psí.

Zdroj: Všenka psí

Kočičí plíseň

Mezi častá onemocnění kůže u koček patří plísňová kožní onemocnění.

Plísňová onemocnění jsou nejčastěji způsobena houbou patřící do skupiny nazvané dermatofyta – Microsporum canis. Tato nemoc je přenosná na člověka, a proto patří do infekčních nemocí zvaných zoonózy. Zdrojem této nemoci jsou nejčastěji nemocná zvířata, mohou to být ale i takzvaní asymptomatičtí nosiči. Jedná se o kočky, na kterých nejsou vidět žádné příznaky této nemoci, ale v jejich srsti houba přežívá a tím nakazí ostatní zvířata. Uvádí se, že tato houba je odpovědná za 90 % kožních plísňových onemocnění kočkovitých šelem (tento údaj platí pro naše geografické podmínky).

Mezi dalšího původce plísně řadíme Trichophyton mentagrofites, který se u koček vyskytuje jen zřídka a napadá především psy. Ostatní druhy plísní jsou velmi ojedinělé.

Lze říci, že toto onemocnění nejčastěji napadá jedince s oslabenou imunitou, kteří trpí ještě jinou chorobou, vyhublá nebo stresovaná zvířata, mladá nebo stará zvířata, která ještě, nebo už, nemají vybudovaný silný obranný systém. Ve větší míře jsou postiženy dlouhosrsté a polodlouhosrsté kočky. Pokud se onemocnění přenese na člověka, jsou napadeny nejčastěji děti, staří lidé nebo lidé s citlivou pokožkou. K přenosu dochází přímým kontaktem s postiženým zvířetem nebo s takzvaným nosičem. Zdrojem houby mohou být vypadané infikované chlupy, kousky odpadlé kůže. Přenašeči jsou i parazité – blechy nebo vši. Z tohoto důvodu nemoc nejčastěji postihuje kočky s volným pohybem nebo bezprizorní toulavé kočky.

Obě tyto výše uvedené houby parazitují na povrchových částech zrohovatělé kůže, a jelikož v infekčním stadiu nemohou samy proniknout do kůže, najdou si cestu přes drobné ranky nebo oděrky. Na kůži potom nacházíme zarudlá ložiska pokrytá šupinkami. Většinou se nejprve objevují na hlavě a šíří se dále po celém těle, kde vytvářejí mapovité skvrny. K plísním se mohou přidat i bakterie, které způsobují hnisání těchto postižených míst. Postižená místa silně svědí a kočka má tendenci si srst vytrhávat. Pokud plísně postihnou i drápky, začínají se lámat, což je pro kočku velmi bolestivé a často pak kulhá.

Než přistoupíme k samotné léčbě, měli bychom zjistit, zda kočka netrpí jinou nemocí a zda plíseň není jen doprovodné onemocnění vzniklé oslabením organismu. Často při vyléčení primárního onemocnění dochází k samovolnému vyhojení. Nesmíme zapomenout provést důkladné odblešení a odstranění jiných parazitů, kteří rovněž oslabují organismus. Při léčení samotné plísně budeme potřebovat pomoc veterinárního lékaře, neboť musíme rozlišit, o jaký druh plísně se jedná. Toto rozlišení je možné pouze kultivací seškrabaných kožních strupů a srsti. Další možností je vyšetření pod mikroskopem, kdy se při velkém zvětšení hledají infekční stadia hub. Teprve na základě tohoto zjištění může veterinární lékař naordinovat účinnou léčbu. U nás je nejvíce rozšířená vakcína proti kožním plísním. Není však stejně účinná pro všechna zvířata a mnohdy léčba probíhá i několik měsíců. Používání mastí proti plísním je u koček velmi problematické, jelikož kočka si léčiva olíže. Rovněž tablety se nedoporučují, protože mohou mít závažné vedlejší příznaky. Pokud se plíseň vyskytuje jen v malé míře, můžeme ji vyléčit koupáním v protiplísňových šamponech. Kočku musíme koupat celou. Před započetím tohoto druhu léčby, tedy před koupáním, je nutno napadené oblasti oholit.

Protože se jedná o nemoc s dlouhodobou léčbou, je důležité dbát hlavně na prevenci. Je potřeba dodržovat hygienu prostředí a chovatelských pomůcek.

Zdroj: Vyrážka u koček

Příčiny zvýšených jaterních testů

Játra mají v organismu takzvanou detoxikační úlohu. Jsou tedy orgánem, který zbavuje tělo škodlivin, a to jak tělu vlastních, tak i exogenních (přijatých v potravě). Z toho vyplývá, že zhorší-li se funkce jater, je organismus otravován zevnitř a trpí tím všechny ostatní orgánové systémy. Kromě toho je při onemocnění jater narušen metabolismus mnoha důležitých látek – tuků, cukrů, vitamínů, minerálů. Příčiny selhání jaterních funkcí mohou být různé, například vrozené, infekční, parazitární, otravy, zatučnění u obézních zvířat, nádory a další. Majitel většinou začne pozorovat u svého psa nebo kočky zvýšenou žíznivost, unavitelnost, zvíře začne obtížně vstávat, může se objevovat zvracení a průjmy. Toxiny, které nemocná játra nedokážou z krve odstranit, mohou atakovat centrální nervovou soustavu a pak dochází i k neurologickým příznakům. Ty zahrnují například křečové a záchvatovité stavy, které se někdy mylně pokládají za epilepsii.

Diagnostika se většinou rutinně provádí vyšetřením krve, v níž lze najít ve zvýšené míře jaterní enzymy, které se za normálních okolností nacházejí pouze uvnitř zdravých jaterních buněk a jejich hladina v krvi je tudíž nízká. Podle výše hladiny těchto enzymů se pak určuje míra poškození jater. Dále je možné provést ultrasonografické vyšetření, které odhalí zejména nádorové změny. V případě náhlého selhání jaterních funkcí se zvířeti podává nejprve dle stavu infuzní terapie. Po stabilizaci pacienta se přistupuje k dlouhodobé léčbě, stejně jako u pozvolného selhávání jater. Při léčbě samozřejmě záleží na zjištění příčiny onemocnění, to ale není v mnoha případech možné, a tak se veterinární lékař soustředí na takzvanou ochrannou léčbu jater. Ta spočívá v podávání hepatoprotektiv (léků s příznivým účinkem na jaterní buňky) a dlouhodobém zkrmování jaterních diet, což jsou suchá nebo konzervovaná krmiva určená přímo k tomuto účelu. Pokud majitel přijde včas k veterinárnímu lékaři, tedy při nástupu výše uvedených příznaků, případně i jen když se mu zvíře delší čas nezdá být ve své kůži, může i pacient trpící zhoršením jaterních funkcí prožít ještě dlouhá léta.

Rakovina jater znamená maligní nádor hepatocytů (jaterních buněk). U psů se můžeme setkat i s benigním, respektive nezhoubným nádorem jater. Hepatocyty jsou vzrůstem a tvarem abnormální, respektive jaterní buňky jsou hyperplastické, což má později vliv i na jejich správnou funkčnost. V souvislosti s pokročilejším stadiem rakoviny jater se do organismu vyplavuje nadmíra jaterních enzymů. Rakovina jater je zřídka zaměněna s chronickou hepatitidou, respektive se zánětem jater. Rakovinové buňky mohou z jater metastazovat do plic, lymfatických uzlin, ledvin, střev, mozku anebo sleziny. Symptomů rakoviny je mnoho, a to nejen v případě postižení jaterního epitelu. Záleží na tom, jak se organismus daného psa zachová. V prvním stadiu rakoviny nemusí majitel ani pes nic zaznamenat. V pozdějších stadiích ale bývá často pozdě na účinnou léčbu. Vzniklý adenom jater může svým tlakem vyvolat změnu funkčnosti ostatních orgánů. V případě, že nádor na játrech tlačí, například na plíce, pes či fena mohou kašlat, ale nádor se plic dotýkat nemusí. V praxi vlastně v prvních fázích rakoviny nemusí mít vliv na nic, respektive pouze na činnost sekrece hepatálních hormonů. Zmíněné příznaky jsou bohužel individuální a snadno zaměnitelné s jiným onemocněním. Pro korektní diagnózu je nutné provést krevní test a sledovat míru přítomný jaterních enzymů. Stanovení diagnózy, pokud veterinárního lékaře napadne, že by se mohlo jednat o rakovinu jater, bývá vcelku rychlé. Největším vodítkem je již výše zmíněná činnost jater, respektive množství vylučovaných jaterních enzymů. Kromě krevního testu se může přistoupit k detekci dysplazie, k čemuž je potřebný vzorek jaterní tekutiny, který se odebere za pomocí jehly. Tento postup je vhodné provést při zjištění rakoviny v prvních stadiích. V odebraném jaterním vzorku totiž lze nalézt předrakovinové buňky. Teoreticky je možné provést i biopsii, což se v praxi nedoporučuje, protože se vytvářejí zbytečná rizika. V pokročilejším stadiu je možné u psa nádor na játrech detekovat za pomocí RTG. Na rentgenovém snímku se poté zjistí, do jaké míry jsou atakovány okolní orgány a jak je tumor velký. Pokud je možné nádor odstranit, obvykle se tak učiní. K chemoterapii se nepřistupuje, protože u psů nebylo zjištěno, že by na rakovinu jater měla pozitivní účinky.

Zdroj: Zvýšené jaterní testy u psa

Autoři obsahu

Mgr. Michal Vinš

Mgr. Světluše Vinšová

Mgr. Jitka Konášová


ČeskáVeterina

O nás

Kontakt

Ochrana osobních údajů a cookies

 SiteMAP