Informace od profesionálů

HLAVNÍ STRÁNKA

  

BETA BOJOVNICE

  

PES

  

KOČKA

  

KRÁLÍK

  
čtěte níže
Téma

PODRÁŽDĚNÁ SLINIVKA U PSA

Obsah

Cukrovka

Stejně jako lidi, tak psi může zasáhnout to, že jejich slinivka břišní nedokáže produkovat dostatek inzulínu, a tím u psa vzniká diabetes mellitus, takzvaná cukrovka. V některých případech sice inzulín ve slinivce vzniká, ale nepůsobí na buňky, tak jak by měl. Správně by totiž měl inzulín pomáhat přesouvat glukózu z krve do buněk lidského těla, které by pak glukózu využili k potřebné energii. Cukrovka se dá u psa léčit, důležité ale je, aby si majitel zdravotní problémy psa uvědomil a vyhledal odbornou pomoc. Mezi příznaky diabetu patří nadměrný pocit žízně, časté močení, ztráta hmotnosti, únava, zvýšená podrážděnost, vracející se infekce, rozmazané vidění, zhoršení hojivosti ran. Pokud se diabetes potvrdí, obvykle veterinář předepíše inzulínové injekce. Cukrovka může zasáhnout psy velkých i malých plemen.

Zdroj: Nemoci starých psů

Dieta při slinivce

Slinivku břišní dělíme z funkčního hlediska na dvě části, tedy na takzvanou endokrinní (produkuje inzulin) a exokrinní (produkuje břišní šťávy).

Mezi nejčastější onemocnění slinivky břišní patří záněty a méně častá sekreční nedostatečnost slinivky břišní, označovaná zkratkou EPI (exokrinní pankreatická insuficience). V minulosti bylo toto onemocnění diagnostikováno prakticky jen u německých ovčáků a jejich kříženců a případně kolií, u nichž byl již v minulosti prokázán dědičný sklon k onemocnění slinivky břišní (autosomálně recesivní typ dědičnosti). V posledních deseti letech se paleta postižených plemen postupně rozšířila nejdříve na ostatní větší plemena. Dnes je tak obtížné označit některé plemeno za odolnější. Mezi pacienty jsou i „voříšci“, i když stále převažují němečtí ovčáci.

Slinivka břišní neboli pankreas je nevelká protáhlá žláza uložená za žaludkem podél prvního úseku tenkého střeva – dvanáctníku. Toto umístění je důležité proto, že žláza vyrábí „trávicí šťávu“, která vytéká do dvanáctníku a má nezastupitelnou úlohu při trávení bílkovin, tuků i škrobů. Pří jejím nedostatku nemůže tělo využít přijatou potravu, která tak vychází nestrávená se stolicí. Pes vlastně strádá hladem přesto, že přijímá většinou více potravy, než bývá obvyklé. Skutečnost, že pes neprospívá či hubne i při zvýšené žravosti a mívá i nekvalitní srst či nemocnou kůži, bývá také jedním z nejčastějších důvodů první návštěvy veterinární ordinace. V pokročilejších případech se přidávají kašovitá objemná šedožlutá stolice až přechodné vodnaté průjmy, plynatost, občasné zvracení, zvrácené chutě (požírání trusu) nebo stavy nechutenství, skleslosti až apatie a nechutí k pohybu. Takové problémy již obvykle signalizují zjitřené onemocnění slinivky břišní. Nejvážnější situace se vyznačuje záchvatovými stavy, nezřídka zaměňovanými s padoucnicí (epilepsií), nebo prudkou otravou. Pes často projevuje bolestivost při zvednutí pod bříškem za hrudní kostí nebo ulevuje bolesti v „prosebné“ pozici s předníma nohama nataženýma dopředu, hrudí na podlaze a zadníma nohama postavenýma. V nejtěžším záchvatu leží bezvládně na boku a nereaguje, poněvadž se nachází ve stavu šoku, který může skončit i celkovým selháním krevního oběhu a uhynutím. Naštěstí u psů, na rozdíl od lidí, bývají tyto stavy vzácnější a nekončí tak často smrtí.

Popsané příznaky jsou souhrnem pozorování mnoha případů s velmi variabilním výskytem a spíše při vleklém onemocnění slinivky břišní. Hlavní nepříjemnou vlastností je nevypočitatelnost jak dalšího průběhu, tak závažnosti onemocnění. Pro veterináře je proto odpověď na otázku o vyhlídkách nemocného psa do budoucna velmi obtížná. Velmi obtížná je ale i diagnóza tohoto onemocnění. Prakticky neexistuje naprosto jednoznačný diagnostický test, takže diagnóza onemocnění slinivky břišní zůstává jen na úrovni podezření. To může být vysloveno až na podkladě úvahy vycházející z podrobné informace majitele o chování psa a odborného vyšetření v ordinaci, doplněného řadou vyšetření krve a stolice. K ověření bývá třeba i opakovaných vyšetření k porovnání nálezů. Z toho přirozeně vyplývá i finanční náročnost pro majitele postiženého psa.

Příznaky, průběh onemocnění a osud psa závisí v první řadě na druhu a rozsahu poškození žlázy. Pokud se potíže objeví již u velmi mladého psa, bývá příčinou dědičná vada ve vývoji žlázy a její funkci. Slinivka v takovém případě již v mladém věku prakticky vymizí. Nástup onemocnění ve středním a vyšším věku psa bývá spíše následkem skrytého poškození žlázy plíživými procesy včetně vleklého zánětu. Záludnost spočívá v tom, že se příznaky objeví teprve při zničení 80–90 % funkční tkáně, poněvadž slinivka, podobně jako například játra či ledviny, má obrovskou rezervní funkční kapacitu, která i léta zakrývá probíhající onemocnění. Jediná jistota při onemocnění slinivky břišní spočívá v jeho nepříjemné doživotní definitivnosti. Tuto zásadní skutečnost je třeba si uvědomit při vyslovení podloženého podezření na toto onemocnění, jelikož další život psa bude více či méně nepříznivě ovlivněn. Přinejmenším je takový pes citlivý na způsob výživy a nesnáší zejména změny a stravovací zátěž. Většinou vyžaduje i dietní způsob výživy. Závažným handicapem je nemocná slinivka pro služební, pracovní a sportovní plemena, protože tito psi většinou již nesnesou nezbytnou fyzickou zátěž a jsou z těchto důvodů z využití vyřazeni.

Z ochablé funkce slinivky vyplývá pro život psa a jeho majitele další komplikace. To, co nevyrobí nemocná slinivka, musí být psovi dodáváno při každém krmení uměle v podobě tablet či tobolek doživotně nebo v nejpříznivějších případech v určitých obdobích. Přísun trávicích enzymů v tabletách musí být navíc poměrně vydatný, poněvadž kyselé prostředí v žaludku zničí až 90 % podávaného preparátu. Na místo působení, do dvanáctníku za žaludkem, se tak dostane jen malá část účinné složky. To je další finanční i praktická zátěž, se kterou musí majitel počítat. Útěchou může být zkušenost veterinářů, že 80 % psů s vleklou nedostatečností slinivky břišní reaguje na správně vyladěnou léčbu i dietu dobře. Jejich trávení a celková kondice se očividně zlepší tak, že nezasvěcený ani nepozná, že jsou nemocní.

Velmi důležitou roli v léčení, ale zřejmě i v prevenci onemocnění, respektive poruch funkce slinivky břišní, má dieta nebo způsob výživy psa. Dietní opatření musí respektovat tyto tři nejzákladnější požadavky: nízký obsah tuku, vysoce kvalitní bílkovina, krmení po menších dávkách. Trávení tuků je nejnáročnější trávicí proces a závisí z velké části na dobré funkci slinivky břišní. Je ironií psího osudu v péči člověka, že se dostává do situace, kdy nedovede strávit tuky, zatímco jako masožravec dokázal v přírodních podmínkách využít více než 50 % tuku v potravě. Dnes například víme, že „pankreatická“ dieta pro psa, ať komerční či vypočítaná z domácích surovin, nemá obsahovat více než 20 g tuku na každých 1 000 kalorií a je označována jako „nízkotučná“. Snadná stravitelnost bílkovinných složek krmiva může být zajištěna jen používáním vysoce kvalitních bílkovin živočišného původu v čisté svalovině, vejcích, eventuálně mléčných výrobcích. Bylo například prokázáno, že u psů krmených nekvalitními jatečními odpady s obsahem hůře stravitelného kolagenu ve šlachách, vazech a podobně, dochází již po 3–4 týdnech k ochabnutí funkce slinivky břišní a po delší době nekvalitního krmení až k jejímu onemocnění. Rozhodně nelze psovi s nemocnou slinivkou předkládat bílkovinu původu rostlinného (sója, luštěniny), protože i zdravý pes využije tuto méně kvalitní bílkovinu sotva z 50 %.

Pokud jde o objem krmiva, je pes nemocný nedostatečností slinivky břišní citlivý na příjem velkého množství potravy najednou. Vyžaduje krmení po menších dávkách nejméně 3x denně, což může představovat další praktickou obtíž pro majitele psa, pokud není zrovna v důchodu. Naštěstí průmysl vyrábějící krmiva pro psy pamatuje v programu svých „léčebných“ diet i na tyto případy a dodává již i na náš trh speciální, lehce stravitelné diety. Jsou však k dostání jen u veterinárních lékařů a jejich používání je vázáno na lékařský dohled. Pro případy, kdy pes odmítá komerční krmiva, nebo pro střídání propočítáváme podobné diety i z domácích surovin. Velkým omylem, kterého se majitelé nemocných psů často dopouštějí, je předčasná tendence k návratu na normální stravu, jakmile se u psa zlepší vzhled stolice, normalizuje se chuť a trochu se zlepší kondice. Měsíční dietní zkouška s přídavkem trávicích enzymů představuje minimální dobu k ověření správnosti zavedeného stravovacího režimu. Za běžnou považují zahraniční autoři dobu 4 měsíců „pankreatické“ diety, která naznačí i tendence dalšího vývoje onemocnění, míru nezbytných dietních opatření a dovolí někdy i opatrný návrat k normálnímu krmení. Vše se musí přizpůsobit individualitě pacienta, aby byly vyhlídky na přijatelný „psí“ život i s nemocnou slinivkou. Ještě náročnější je režim u psa po záchvatu při zjitřeném onemocnění slinivky břišní. Tehdy je třeba zklidnit břišní orgány 2–4denní hladovkou jen za přístupu k tekutinám (voda, čaj). Poté zkoušíme nabídnout malé množství potravy složené z nasekaného vařeného hovězího masa se 4 díly vařené rýže několikrát denně. Od třetího týdne lze podávat eventuálně i mléčné výrobky. Dávky krmiva se postupně zvětšují a zpestřují. Nemají obsahovat mnoho hrubé vlákniny například ze zeleniny. I zde se často chybuje příliš rychlým zvyšováním dávek krmiva. Nestrávené zbytky potravy pak přirozeně způsobí průjem. Podobně nesprávná je i snaha dopřát psovi „to nejlepší“ a předložit mu hned granule nejvydatnějšího typu, byť renomované značky. Trávení takového krmiva je poměrně náročné a vyžaduje postupný návyk i u zdravého psa. Někteří psi si na ně nezvyknou vůbec. Podle zkušeností z posledních let vyvolává nekompromisní přechod na granulovaná krmiva u některých psů časem i útlum činnosti slinivky břišní až její onemocnění. Vůbec nejhorší je střídání tradiční domácí stravy a granulí dokonce i během jednoho dne, které dokáže rozladit trávení velmi rychle. Bohužel, psi zatím spíše doplácejí na dříve nevídanou pestrost nabídky krmiv, než aby z toho měli užitek. Ideál vidíme v odstavení štěněte na kvalitní kompletní granulovanou směs a setrvání u vyzkoušené značky po celý život. K tomu je ovšem třeba zorientovat se na trhu krmiv, mít zajištěný trvalý zdroj vybraného krmiva a mít na to finance. Pro současnou dobu u nás je, bohužel, charakteristický pravý opak. Nakupuje se většinou náhodně nebo „co jedna paní doporučila“, co je právě k dostání nebo na co zbývají peníze. Střídají se značky. Nečtou se viněty, kde je napsáno, pro kterou věkovou kategorii je krmivo určeno. Když dojde zásoba granulí, předloží se psovi zase zbytky od oběda.

Dřív, než se rozhodneme převést svého psa na průmyslové krmivo, je třeba naznačená úskalí zvážit. Přechod dospělého psa na nový způsob výživy pak musí být pozvolný, s postupným navykáním během 2–3 týdnů. Pokud pes nové krmivo vytrvale odmítá nebo mu působí zažívací potíže, nelze věc lámat přes koleno a musíme zůstat u původního způsobu krmení. Vzpomeňme, že prvním orgánem, který zareaguje na nepohodu ve stravování, bude většinou slinivka břišní!

Zdroj: Dietní jídlo pro psa

Příčiny

Loupání varlat může způsobovat kožní problémy u psů nebo kožní nemoci psů. Jednou z možností je, že došlo k nějakému traumatu nebo jinému podráždění oblasti varlat. To může způsobit otoky a bolest a je to v podstatě přirozená reakce psa, který se začne lízat v oblasti, která je podrážděná. Ale toto lízání jen dráždí kůži dále, takže si pes způsobí kožní infekci, která může následně způsobovat mokvání nebo vytváření šupinaté struktury. Kůže poškozená v důsledku infekce nebo zánětu se po několika dnech přirozeně odlupuje. Vnější vrstva se odtrhne, když je natáhnutá a poškozená, takže to může být to, co vidíte – odlupování v důsledku zánětu nebo infekce. Tato infekce může být zatím jen povrchní.

Loupání kůže na varlatech může být způsobeno také infekcí parazity nebo plísněmi. Paraziti mohou být na toto místo zavlečeni při venčení. Tyto infekce způsobují psovi svědění a to ho nutí si varlata stále lízat, ty pak mokvají a dochází k rozšiřování infekce.

Mezi možné příčiny loupání varlat může patřit i napadení trudníkem. Většina psů je nositelem těchto parazitů, kteří nepůsobí obyčejně žádné problémy, ale dráždí mladé psy, jejichž přirozený obranný systém není ještě plně rozvinutý. Vyvolávají tak vznik lupínků a zánět kůže na hlavě a na plecích štěňat, ve výjimečných případech se mohou vyskytnout i na varlatech. Tyto části těla pak trpí zánětem zvaným mladická pyometra. Příznakem výskytu trudníku je typický zápach po myších, vypadávání srsti a odlupování mastné kůže. Onemocnění zpravidla probíhá ve formě šupinaté nebo pupenečkovité. Při šupinaté formě jsou charakteristickým příznakem drobné, různě velké okrsky s prořídlou srstí na kůži hlavy (okolí očí, na čele, na pyscích, na nose), případně i dalších místech těla. Řídnutí srsti se může stupňovat, až se vytvoří lysá místa s šedavě zbarvenou až zarudlou kůží. V případě pupenečkovité formy je možné v místě vylysání pozorovat dobře hmatné uzlíky, které mnohdy hnisají, zduří a praskají. Pak lze nalézt na postižených místech strupy zaschlé krve a hnisu. Postižená ložiska jsou holá, zarudlá a vyskytuje se zde zvýšená tvorba šupin. Generalizovaná (celková) forma onemocnění se může vyskytovat v jakémkoli věku a kdekoliv na těle. Nedoléčená generalizovaná demodikóza často přechází v úporný zánět meziprstí. Pokud léčení nebylo zahájeno do 24 hodin od začátku onemocnění, může nastat opravdové soužení. Veterinář obvykle předepisuje různé léky a antibiotika pro zmírnění příznaků; speciálními šampony se dá odstranit mastnota srsti i charakteristický zápach.

Na šourku u psů se objevuje i dermatitida, která vyvolává podráždění a nutí psa ke škrábání. Důsledkem škrábání je další šíření zánětu, silnější svědění až vypadávání srsti. Zánět může mít mnoho příčin, mezi ty nejpravděpodobnější patří kožní virózy, bakteriální, plísňová i parazitární onemocnění, k dalším patří například poruchy žláz s vnitřní sekrecí, imunitní poruchy a poruchy pigmentace či keratinizace. Příznaky zánětu jsou škrábání, vypadávání srsti, pes se olizuje a kouše se do svědivých míst, má vyrážku, suchou kůži, lupy, kůži citlivou na dotek, mírně zvýšenou teplotu. Léčba vždy závisí na příčině zánětu, je potřeba navštívit veterinárního lékaře.

Zdroj: Loupání varlat u psů

Autoři obsahu

Mgr. Michal Vinš

Mgr. Jitka Konášová


ČeskáVeterina

O nás

Kontakt

Ochrana osobních údajů a cookies

 SiteMAP