Informace od profesionálů

HLAVNÍ STRÁNKA

  

BETA BOJOVNICE

  

PES

  

KOČKA

  

KRÁLÍK

  
Téma

DUŠNOST U KONÍ

Léčba dušnosti u koně

Při akutním záchvatu dechové tísně či dušnosti je třeba ihned volat veterináře a informovat ho o naléhavosti situace. Při těžkém záchvatu představuje každá vteřina velké riziko a často se bojuje o život koně. Je-li dyspnoe méně dramatická, je také nutné volat veterináře, protože nikdy nemůžete vědět, zda se stav náhle nezhorší nebo nezanechá nenapravitelné škody na dýchacím traktu koně.

V každém případě, je-li to možné, zajistěte koni dostatek čerstvého vzduchu (dejte ho ven) a držte ho v naprostém klidu, stínu a chladnu. Jakákoli fyzická či psychická námaha zatěžuje ještě více jeho dýchací systém a celou situaci může zhoršit.

Pokud se jedná o chronický stav („dušnost“ čili COPD nebo chronickou infekci dýchacího traktu), je třeba kontaktovat veterináře a domluvit se s ním na řádném vyšetření. Čím přesněji zjistí diagnózu a rozsah poškození dýchacího aparátu, tím lépe může určit léčbu, nebo aspoň udržovací péči a zatížení koně. Jedině tak lze předejít zhoršování onemocnění a ulehčit koni jeho život.

Tomuto onemocnění můžete účinně předcházet pouhým nastavením kvalitních zoohygienických podmínek chovu vašeho koně.

Primární léčba by měla spočívat v alespoň částečném uvolnění hladkého svalstva, tedy podání bronchodilatantik, například ventipulmin, a dále k ředění hlenu, například dembrexin, bromhexin a podobně. Nutností je okamžitý přesun koně (samozřejmě s ohledem na jeho aktuální stav) do vyhovujících podmínek. Imunosupresiva jako kortikoidy podáváme jen krátce, a to ve zvlášť závažných případech, kdy může být ohrožen život koně – při jejich podání je nutné vždy dodržovat základní pravidla.

Zdroj: Dušnost u koní

Video

Video o chovu, svodu a výcviku fríských koní můžete zhlédnout zde.

Zdroj: Fríský kůň

Příznaky dušnosti

Dušnost koní je jednou z nejrozšířenějších civilizačních chorob koní a je velkým trápením mnoha koní a jejich majitelů.

Dušnost je stav ztíženého dýchání, který má příčinu většinou ne v infekci, ale ve špatném vzduchu, který kůň dýchá. Zvířeti totiž neprospívá stájové klima, prach, čpavek, alergeny ze sena a další vlivy, se kterými se ve volné přírodě nebo na pastvině jen tak nesetká. Jakmile koně zavřeme do stáje, neprospíváme tím jeho dýchání. U některých koní, kteří jsou na špatné klima náchylnější, se pak může rozvinout dušnost. Koním, kteří jsou tomuto prostředí vystavováni dlouhodobě, se mohou zanítit drobné dýchací cesty, jsou prokrvenější a tvoří se v nich hlen. Dýchací cesty se zužují otokem, koně to dráždí ke kašli, obtížněji dýchá, z nosu může vytékat hlen. Vzácný není ani vznik alergií v důsledku opakovaných zánětů. Při vdechnutí alergenu dochází ke stahům svaloviny dýchacích cest – nejčastějšími alergeny bývají spory plísní ze sena a slámy, jízdárenský povrch nebo vzácně pyly. Následně vzniká obstrukce dýchacích cest (RAO neboli COPD), velmi podobná lidskému astmatu. Plicní sklípky se poškozují, mohou se potrhat a vznikají nevratné změny. Příčinou dušnosti může být i nedoléčená nebo špatně léčená infekce dýchacích cest.

Dyspnoe můžeme rozdělit podle toho, ve které fázi dýchacího cyklu se vyskytuje, a to na inspirační (při nádechu), exspirační (při výdechu) nebo smíšenou. Zde se potom ještě příznaky rozdělují na mírné, středně těžké a těžké.

Inspirační dušnost – mírný stupeň se projeví prodlouženou dobou vdechu (délka vdechu = délce výdechu), kdežto u zdravého koně je v klidu výdech delší než nádech; dále se může projevit prohloubeným dýcháním a mírným zvýšením dechové frekvence. Středně těžká dyspnoe se pozná podle vpadávání mezižeberních prostor, otevírání nozder při nádechu, a to i v klidu. Těžká dyspnoe se projevuje velkým úsilím koně při nádechu – třese se po celém těle, stojí odplecený (hrudní končetiny široko od sebe) s nataženou hlavou a krkem, lapá po dechu, má snahu dýchat ústy, při nádechu se mu vtahuje řiť, sliznice jsou cyanotické (nedostatečné okysličení krve).

Exspirační dušnost – mírný stupeň se projeví prodloužením výdechu, výdech může mít dvě fáze, kůň si trochu pomáhá břišními svaly. Střední stupeň se projeví očividným zapojením břišního lisu (břišních svalů) do výdechu, objevuje se dýchavičná stružka (prohlubeň za posledním žebrem). Těžká exspirační dyspnoe je charakteristická pumpováním břicha při výdechu, kůň z plic vytlačuje vzduch „celým tělem“, vtahuje se mu řiť.

Smíšená dušnost – kombinují se příznaky inspirační i exspirační dušnosti.

Zdroj: Dušnost u koní

Příčiny dušnosti

Inspirační dušností trpí koně, kteří mají z nějakého důvodu zúžené dýchací cesty, takže jejich nádech je namáhavý. Celkem často se ale snížená průchodnost zhorší i u vydechování vzduchu, takže se v takových případech setkáme s dyspnoí smíšenou. Mezi nejčastější příčiny dušnosti u koní patří problémy spjaté s nosním i laryngeálním stridorem. Záněty dýchacích cest jakéhokoli původu (podráždění, infekce viry, baktériemi, plísněmi, alergie, akutní i chronické). Při nich se v dýchacích cestách hromadí hlen, dochází k otoku sliznice dýchacích cest, průdušky a průdušinky se reflexně stahují (bronchokonstrikce). Velice nebezpečná je alergie podobná lidskému astmatu, kdy dochází k prudkému zúžení bronchiolů (bronchokonstrikce), například při „záchvatu“ u známého COPD, reakce na včelí štípnutí a podobně. Nelze zapomenout ani na plicní červivost (Dictyocaulus arnfieldi), přestože jsou tyto případy u nás vzácné. Další příčinou mohou být některé otravy, například organofosfáty, různé alergie a stavy, kdy dochází k otokům v oblasti hlavy (hroší hlava), hltanu, hrtanu a krku, protože oteklá tkáň tlačí na dýchací cesty a zužuje je; podobně mohou působit různé nádory okolních tkání. Některé příčiny lze vyléčit úplně, jiné lze zmírnit, v určitých případech však zvířeti již nelze pomoct. Důležité je proto co nejrychlejší vyšetření veterinářem a zahájení včasné a správné léčby.

Exspirační dušnost samotná je projevem nedostatečné elasticity plicní tkáně. Setkáváme se s ní například u zvířat postižených chronickou formou COPD či jiného, obvykle chronického onemocnění plic. Dále u koňů starších, kdy již plíce nejsou dostatečně elastické, a v neposlední řadě u zvířat, která prodělala onemocnění dýchacích cest a nedostatečně se z něho vyléčila. S takovým stavem již nelze často nic dělat, protože plicní tkáň bývá nevratně změněná. Vhodně stanovenou léčbou a neúnavnou péčí však obvykle můžeme zabránit zhoršování problému a koně udržovat v přijatelném stavu. I to však s konečnou platností řekne až veterinář.

Zdroj: Dušnost u koní

Chov

Pro evropské podmínky udává tón plemenná kniha Friesch Paarden Stamboek (FPS) se sídlem v Drachtenu v Holandsku. Jsou zde registrováni plemenní hřebci i klisny. O zařazení rozhoduje jak exteriér (výška, typ, nohy a rámec), tak index příbuzenské plemenitby a výkonnostní faktory. Hříbě je většinou hodnoceno komisařem přímo z Holandska. Po třetím roce probíhá další exteriérová inspekce.

V ČR příliš fríských koní zatím není. Často se spíše importují levná hříbata. V poslední době se však v importu objevují i velmi dobré kusy, které budou jistě přínosem. Pro české chovatele byla založena Asociace chovatelů fríských koní.

V minulosti se frísové využívali především jako koně rytířů, v zemědělství nebo v klusáckých dostizích. Pracovali také na venkově. Dnes je považujeme za koně reprezentativní, které vídáme především na přehlídkách. Díky své pohyblivosti a temperamentu jsou ceněni rovněž v drezúře či při různých show v cirkusové manéži. Především jsou to ale koně kočároví, známí například z tradičních přehlídek, kde bývají zapřaženi do dvoukolových vysokých vozíků zvaných „sjees“. Vozatajci jsou při nich oblečeni do typických selských krojů. Dávno už jsou doby, kdy měl tento kůň hlavní postavení v pohřebnictví.

Od roku 1986 zajišťuje spřežení fríských koní rozvážku zboží u jednoho z významných obchodních domů v Londýně.

Zdroj: Fríský kůň

Sarkom u koní

I u koní se vyskytují sarkomy, nejčastěji postinjekční sarkom, ale častěji se vyskytují sarkoidy.

Postinjekční sarkom – se nejčastěji vyskytuje jako reakce na vakcinaci proti vzteklině, také se může jednat o reakci na aluminiové adjuvans ve vakcíně, kortikoidové či penicilinové injekce. Tumory se mohou začít objevovat za 2–10 měsíců po vakcinaci. Postinjekční sarkomy se dělí na 3 typy, přičemž typ 1 je nejméně agresivní a typ 3 je nejvíce agresivní. Diagnostika spočívá v provedení cytologie či biopsie a histologickém potvrzení. Nejefektivnější léčba postinjekčního sarkomu je jeho chirurgické odstranění minimálně 3 cm do hloubky a 3 cm do šířky. U nekompletně odstraněných nebo neresekovatelných útvarů je možnost využití radioterapie, chemoterapie a imunoterapie.

Sarkoidy – patří u koní k nejčastěji se vyskytujícím tumorům kůže. Sarkoidy můžeme považovat klinicky i patologicky za formu kožní rakoviny, jejichž chování je nepředvídatelné a jejich terapie problematická. Sarkoidy převážně vypadají jako bradavice. Výskyt sarkoidů není na pohlaví ani věku závislý, větší tendenci k onemocnění mají plemena s tenčí kůží (quarter horse, arabský plnokrevník), nebyla jasně prokázána dědičná závislost. Formy sarkoidů mají vysokou tendenci k recidivám a při jejich poškození (traumatem, hmyzem, iatrogenně při biopsii) se snadno přemění v agresivnější typ sarkoidu. Některé typy (okultní) zůstávají nezměněny dlouhou dobu, jiné typy (fibroblastický) mohou agresivně růst během dnů až týdnů. Zajímavostí je, že někdy dojde ke spontánnímu odeznění onemocnění, kůň se stane rezistentní k recidivě (tento fakt bude jistě předmětem dalšího bádání). Vždy je lepší řešit sarkoid, který je malý a lehce dostupný, většina sarkoidů se časem nestane menšími, právě naopak. Sarkoidy nemetastazují do vnitřních orgánů, tudíž koně přímo na životě neohrožují, ale svou lokalizací a velikostí (v místě podbřišníku, pod sedlem) mohou vadit mechanicky a snížit tak využitelnost koně. U koní rozlišujeme 6 typů sarkoidů: okultní (cirkulární okrsek bez srsti), verukózní (bradavička se zesílenou kůží), modulární (ohraničená podkožní léze), fibroblastický (živé maso), smíšený (verukózní s okultní lézí a fibroblastickou a nodulární lézí), malevolentní (velice agresivní na kostech).

Sarkoidy představují pro veterinární lékaře terapeutickou výzvu. Je nutné správně určit typ sarkoidu a podle toho zvolit nejvhodnější terapii. Je potřeba pečlivě zvážit nutnost odběru bioptátu k histopatologickému vyšetření, neboť biopsie může vyvolat nekontrolovatelné rozšíření sarkoidu. Ve většině případů biopsii neprovádíme a zahajujeme terapii co nejdříve. Volba terapeutických metod závisí na typu sarkoidu, velikosti, počtu, anatomické lokalizaci, době trvání a předchozí léčbě. Dříve léčené sarkoidy jsou s každou další terapií zvládnutelné obtížněji. Mnoho léčebných metod je finančně náročných a často je zapotřebí opakovaná léčba.

Prevence postinjekčních sarkomů u koní spočívá ve vakcinaci v místech, kde je možnost snadné resekce případného tumoru, cytologie či biopsie postvakcinačního útvaru, který perzistuje déle než 4 měsíce, jeho velikost je větší než 2 cm a výrazně se zvětšuje měsíc po vakcinaci.

Principy biologického chování sarkomů měkkých tkání platí i u postvakcinačních sarkomů. Metastatický potenciál těchto novotvarů je malý (obvykle 10 až 15 %). Velmi ojediněle a v dlouhém časovém horizontu po diagnóze sarkomu se můžeme setkat s metastazujícím procesem v mízní uzlině nebo v plicích. Avšak přes 80 % nádorů recidivuje po kompletním chirurgickém odstranění. Je to dáno mikroskopickým pronikáním neoplastické tkáně daleko od palpovatelné masy tumoru.

Prognóza závisí na několika faktorech. Relativně dobrou prognózu mají malé novotvary odebrané s velkým okolím, ve kterém nebyla histologicky prokázána neoplastická infiltrace. Dobu remise významně prodlužuje souběžná terapie (chemoterapie, radioterapie). Špatnou prognózu mají rozsáhlé, chirurgicky kompletně neresekovatelné procesy nebo znovu po odstranění objevivší se neoplazie, přítomnost metastáz a histologicky prokázaná nekompletní excise (přítomnost infiltrace v okraji chirurgicky odstraněné tkáně).

Zdroj: Sarkom u zvířat

Příčiny

Náhlé zduření končetiny, které doprovází kulhání a případně narušení celkového stavu, je běžným zdravotním problémem u koní všech věkových kategorií, různých plemen i rozdílného pracovního využití. Tento klinický příznak bývá výsledkem poměrně pestrého souboru vyvolávajících příčin, mezi kterými figurují úrazy, nemoci šlach, šlachových pochev a kloubů, vnitřní choroby i kožní problémy. Jednou z nejčastějších příčin nejenom akutního, ale i chronického otoku je takzvaná podkožní flegmona spojená se zánětem mízních cév.

Onemocnění, které je v odborné i laické literatuře známo pod názvem lymfangitida, je způsobeno širokou škálou mikroorganismů. Vstupní branou infekce akutní flegmony jsou většinou nepatrné povrchové rány, záněty v ohbí spěnky nebo hniloba rohového střelu; zvažuje se však také možné šíření krví. V některých případech nemoc propuká až po zhojení uvedených patologických procesů. Bakterie se rychle množí a šíří a u některých koní se mohou vytvářet ojedinělá nebo mnohočetná ložiska hnisu. Ve vzácných těžkých případech se vyvíjí celkové onemocnění, které může vyústit v otravu krve a skončit smrtelně. Chronická flegmona („sloní noha“) je charakterizována ukládáním nově tvořené pojivové tkáně v podkoží, což způsobuje nevstřebatelné tuhoelastické zbytnění končetiny. Současně dochází k trvalému poškození krevních a mízních cév, které zapříčiňuje místní narušení oběhu a městnání mízy. Onemocnění se vyskytuje mnohem častěji na pánevních než na hrudních končetinách.

Pojem sloní noha se většinou používá až pro případ, kdy flegmona přešla do chronického stadia, podkoží zvazivovatělo, noha je tlustá, poměrně tvrdá, chladná a nebolestivá.

Flegmona znamená jakékoli neohraničené nahromadění hnisu ve tkáni způsobené prudkým zánětem pojivové tkáně, vyvolaným hnisotvornými nebo hnilobnými bakteriemi (opakem je absces, což je ohraničené nahromadění hnisu). Flegmona ale může být i plynová, hnilobná či nekrotická, a to podle svého původce a vzhledu. Takže výraz flegmona by byl přesnější právě pro případ, kdy se kůň poranil, rankou se do podkoží dostaly bakterie a tvoří se hnis (hnisavý zánět podkoží). U flegmony, kterou způsobil zánět lymfatických cév, se ranka většinou nenajde.

V místě a okolí zánětu se nahromadí ve tkáních tekutina, což se navenek projeví jako otok. Jeho velikost a závažnost závisí na rozsahu a lokalizaci zánětu a jeho příčině. Zánětlivý otok je teplý, tvrdý a bolestivý, vyskytuje-li se na končetině, kůň obvykle kulhá. Akutní zánět podkoží a mízních cév, vzniklý převážně následkem průniku bakterií skrze kůži drobnou nebo větší rankou, může při špatné léčbě přejít v trvalé zbytnění končetiny čili sloní nohu.

Zdroj: Sloní noha u koně

Charakteristika

Historie fríského koně sahá až 3000 let zpátky do minulosti. Své pojmenování dostal podle holandské provincie Friesland ležící v severním Holandsku. Tato část země je proslulá jejich chovem. Ve středověku byl fríský kůň oblíben rytíři především kvůli své síle a eleganci. V německém hřebčínu v Marbachu používali fríské koně již od 17. století. Hřebec Romke 234 byl v 70. letech 20. století využíván také k regeneraci chovu starokladrubského vraníka u nás ve Slatiňanech.

I přes svoji výjimečnost fríský kůň téměř vyhynul. V roce 1913 zbyli ve Frísku pouze tři plemenní hřebci. Plemeno zachránila až druhá světová válka, kdy se museli holandští zemědělci vrátit ke koním. K další krizi v chovu fríských koní došlo v 60. letech minulého století. Byla však zažehnána a chov se poté rozšířil do celého světa. Svaz chovatelů, který byl založen již v roce 1879, dostal v roce 1954 titul „Královský“.

Povahově jsou naprosto jedineční, jsou to koně inteligentní, klidní, mírní, přátelští, nelekaví a hraví. Jsou poslušní a citliví. Skromnost a vytrvalost fríských koní jsou pro toto plemeno dodnes charakteristické. Navzdory své imponující postavě je tento kůň nenáročný.

Kůň tohoto plemene je nápadný svými prostornými svižnými chody se značným kmihem zadních nohou a vysokou akcí v klusu.

Podmínky pro zapsání do plemenné knihy koní jsou velmi přísné. Klisny a hřebci mohou být podle své kvality a stavby těla zapsáni do různých kategorií. Posuzuje se i povaha a schopnost učení koně. Hřebec nebo klisna, jejichž potomek neodpovídá požadovaným nárokům, se automaticky posouvají o stupeň níž a zapisují se do nižší kategorie. Ne každá fríská klisna je tedy připuštěna k chovu. Výběrová kritéria jsou velmi přísná.

Dnešní fríský kůň je vždy vraník bez odznaků, v kohoutku měří klisny v průměru 156 cm a hřebci 163 cm. Je o něco menší a rychlejší než bývali jeho chladnokrevní předci. Přesto si zachoval sílu, odvahu a přívětivou povahu. Hlava je dlouhá a má inteligentní výraz. Krátké uši mají špičku zatočenou dovnitř. Hříva a ocas jsou dlouhé a husté a bývají často zvlněné. Tělo koně je svalnaté a robustní, dobře stavěné s válcovitým trupem. Dominantou je vysoko nasazený krk a záď s výrazným žlábkem. Typickým znakem plemene jsou nohy s rousy. Vznešené držení těla z něj činí ideálního koně pro slavnostní příležitosti.

Fríský kůň dospívá poněkud později, teprve mezi 4. až 5. rokem. Trup má silný a hluboký, odpovídající robustní konstrukci. Mohutné plece s kohoutkem jsou ideálně přizpůsobené pro práci v zápřeži (frísové jsou silní, ale ne tak masivní jako těžká plemena). Linie krku a hřbetu z nich dělá ideální kočárové koně. Záď je charakteristicky skloněná a někdy poněkud nízká, ocas je velmi bohatý a nízko nasazený. Nohy jsou krátké, silné s dobře utvářenými kvalitními kostmi. Kopyta jsou nižší tmavé rohoviny a nenáchylná k chorobám.

Fríský kůň se v současnosti chová ve třech liniích:

  1. barokní – nejméně chovaný typ;
  2. střední – univerzální – nejrozšířenější, vhodný pod sedlo i do zápřahu;
  3. moderní – jedná se o „lehčího“ fríského koně, je velmi ušlechtilý a vhodný více pod sedlo, bývá vyšší v kohoutku a využívá se pro drezurní ježdění.
Barva je pouze černá (povoleny jsou jen jednotlivé bílé chlupy, nikdy nesmí jít o ucelený bílý odznak, nesmí být odznaky na nohách). Typickým znakem je hustá dlouhá černá vlnitá hříva a stejně hustý ohon až na zem. Hříbata se rodí s vlnitou srstí, připomínající persián.

Zdroj: Fríský kůň

Příznaky a průběh

Charakteristickým příznakem onemocnění zvaného „sloní noha“ je akutní, progresivně se zvětšující otok postižené končetiny, který vzniká náhle a velmi často takzvaně „přes noc“. Končetina je zduřelá od korunky až po kolenní či loketní kloub, při postižení pánevní končetiny se na vnitřní ploše stehna vytváří charakteristický val. Zduření je těstovité konzistence, teplé a bolestivé při palpaci. Těstovitý otok, při kterém zůstávají po dotyku v kůži prohloubené otisky prstů, je typický pro zánětlivý proces probíhající v podkoží a tento příznak lze použít pro odlišení zánětů lokalizovaných v hlouběji ležících tkáních. Rána na končetině, která se stala vstupní branou infekce, nemusí být vůbec nalezena. U těžkých případů může být patrné prosakování vodnaté tekutiny přes kůži a při opožděné nebo nesprávné léčbě mohou vzniknout rozsáhlé trhliny vedoucí ke vzniku plošných, otevřených a obtížně se hojících ran. Mízní uzliny v tříselné krajině jsou zduřelé, tuhé a citlivé na tlak. Postižení koně obvykle velmi silně kulhají, takže v řadě případů jsou zvěrolékaři pacienti avizováni s podezřením na zlomeninu. Kulhání se zesiluje s přibývajícím napětím tkáni, v klidu ve stoje je končetina odlehčována.

Celkový zdravotní stav pacienta bývá narušen. Vnitřní tělesná teplota je často výrazně zvýšená (40–41 °C), teplotní křivku charakterizuje strmý vzestup a jen pozvolný pokles hodnot. U řady koní stoupá také tepová a dechová frekvence; v těžkých případech se objevuje nápadná apatie a nechutenství.

U mnoha koní při včasné a správné léčbě lokální klinické příznaky během několika dnů odeznívají a celkový stav zvířete se upravuje. Po vstřebání zánětlivého výpotku dochází k úplnému vyléčení. U komplikovanějších případů může během 10–14 dní dojít k provalení ložisek hnisu. Dojde-li k porušení kůže, ať už provalením hnisu a vznikem vředů, nebo následkem nepřiměřeného napětí, vznikají často obtížně se hojící granulující rány. Komplikací prudké lymfangitidy je rovněž zánět šlachových pochev.

Chronická lymfangitida postihuje zvláště pánevní končetiny a vyznačuje se výrazným zvětšením jejich obvodu i ztrátou kožní elasticity. V blízkosti kloubů a v místech ohýbání se tvoří silné kožní řasy, které se už nemohou vyhladit. Zesílené partie těla nejsou ani bolestivé, ani teplejší. Kůže je někdy pokryta strupy, a pokud se zvíře škrábe, tyto krusty odpadávají a obnažují krvácející kožní povrchy. Srst více či méně vypadává, zježené chlupy stojí kolmo ke kožnímu povrchu. Zduření mírného stupně nezpůsobuje funkční poruchy. V pokročilých případech je však příčinou kulhání. V příčných rýhách se často rozvíjejí ekzémy a vznikají trhliny. Pokud se na postižených místech pacient dodatečně zraní, rány se hojí velmi špatně za vzniku nevzhledné vystouplé jizvy. Výrazný otok končetiny těsně nad kopytem vede k horší kvalitě nově se tvořící rohoviny. Celkový stav koně nebývá ovlivněn.

Zdroj: Sloní noha u koně

Léčba

Akutní zánětlivé otoky na končetinách se zpočátku chladí. Je to běžná a stará forma léčby zánětu vodou (hydroterapie), konkrétně chladnou vodou, která snižuje nadměrné prokrvení zaníceného místa, čímž se zabrání vzniku bolestivého otoku, který může také svým tlakem poškodit další buňky a tkáně. Zamezí se také prostupu dalších zánětlivých látek z krve do tkání, takže se zmírní bolest a další případné poškození okolních buněk a tkání. Akutní záněty se obecně mají chladit pouze v prvních fázích, tedy dva, maximálně tři dny, protože omezením prokrvení se snižuje také schopnost tkáně se léčit a odvádět krví pryč odpadní produkty či zbytky poškozených tkání.

Zánět starší dvou (tří) dnů se má naopak zahřívat, aby se zlepšilo prokrvení, které podpoří hojení. Pozor, střídavé chlazení a po jeho ukončení opětovné zahřátí tkáně vede k popraskání zanícených lymfatických cév, které se může hojit jizvou, čili zvazivovatěním podkoží – to se může po určité době projevit trvalým zesílením nohy koně (sloní nohou). Proto pokud existuje podezření, že je končetina koně oteklá následkem lymfangitidy (flegmóny), nemá se chladit. Jediné chlazení by zde mělo smysl a nevedlo by tolik k poškození tkáně, kdyby se končetina chladila v perakutním stadiu, tedy v době, kdy flegmóna teprve vzniká (kdy noha roste před očima). Pak by mohlo dojít k zastavení zánětu.

Zánětlivé otoky dobře reagují na chlad v případě, že zahájíme první pomoc včas. Došlo-li k poranění koně (upadnutí, kopnutí, odření, škrábnutí), je třeba zajistit zvířeti absolutní klid, ihned ošetřit případnou ránu a okolí poranění chladit vodou. Chladíme 10–30 minut (čím je poranění hlubší, tím déle chladíme; na končetinách postačí chladit 10–15 minut), potom chladit přestaneme. Takto opakujeme několikrát denně. Můžeme přikládat chladivé Priesnitzovy obklady (dnes se už nedoporučuje přikládat led) nebo stříkat slabý proud studené vody. Chlad jednak zpomaluje, až zastavuje tvorbu otoku, jednak příslušnou tkáň znecitlivuje, takže ulevuje od bolesti. Pokud dáváme na postižené místo obklady, musíme dbát na to, aby se nezapařily a končetinu naopak nehřály. Chladivé gely a masti jsou v těchto akutních stavech málo účinné.

Chlazení má smysl pouze tehdy, když chladíme zánětlivý otok ne starší než 48 hodin. Pokud ani do 48 hodin nedojde k vymizení otoku, je třeba volat veterináře. Výjimkou v chlazení je lymfangitis, která se však často vyvine až později, obvykle po vniku infekce neošetřenou nebo špatně ošetřenou rankou. Při ní poměrně rychle oteče celá dolní část končetiny, otok je velice bolestivý na dotek, silně hřeje a kůň obvykle výrazně kulhá. V tomto případě je nutné ihned zavolat veterináře, který koni podá antibiotika a určí další postup léčby. Záněty a infekce hlubších tkání, jako jsou svaly, klouby, šlachy a jejich pochvy nebo i okostice, sice obvykle dobře reagují na chlazení a absolutní klid koně, přesto však vyžadují veterinární vyšetření a případně i další léčbu.

To, zda je zapotřebí použít teplo vlhké, tedy zapařovací obvazy, nebo teplo suché, tedy jen bandáže, by měl rozhodnout přivolaný veterinář. Důležité však je podávat koni ihned antibiotika, a to alespoň 5 dní. První dva až tři dny je většinou končetina ještě bolestivá, takže není vhodné koně nutit k pohybu. Jakmile však bolest ustoupí, lze ho pravidelně provádět na ruce po tvrdším povrchu. Pokud majitel zvládá lymfodrenáž, může ji na končetině provádět. Jakmile se stav koně zlepší (nejlépe po ukončení podávání antibiotik), doporučuje se co nejvíce pohybu, výběh, procházky, později i obvyklá jezdecká práce. Lepší je pohyb po tvrdém rovném povrchu, který nejlépe podpoří vstřebávání tekutiny v podkoží a zlepší prokrvení končetiny a její hojení. Pohyb se kombinuje se zahříváním končetiny. Počítejte s tím, že po každém stání v boxu a po každém sundání obvazu bude končetina oteklejší, pohyb by to však měl zlepšit. Úplné navrácení do původního stavu však potrvá několik týdnů.

Zdroj: Flegmóna u koní

Panacur pro koně

Pasta k perorální aplikaci obsahující fenbendazol působí jak na dospělce, tak i na vývojová stadia gastrointestinálních a respiratorních nematodů. Přípravek má rovněž ovicidní účinek na vajíčka oblých červů.

Po perorální aplikaci se fenbendazol vstřebává jen částečně a poté se metabolizuje v játrech. Fenbendazol a jeho metabolity jsou distribuovány po celém těle, ale nejvyšší koncentrace dosahují v játrech. Fenbendazol a jeho metabolity se vylučují z těla především trusem (> 90 ) a v menší míře i v moči a mléce.

Účinnou látkou je fenbendazolum 187,5 mg v 1 g. Přípravek lze aplikovat zvířatům v kterémkoli stupni březosti a laktace. Podává se perorálně v krmivu nebo přímo do tlamy.

Používá se u koní například k léčbě a tlumení napadení dospělci i nezralými stadii oblých červů gastrointestinálního traktu. Přípravek má ovicidní účinek na vajíčka oblých červů, účinně léčí a tlumí následující infekce oblými červy:

  • velcí strongyli (dospělci a migrující larvální stadia S. vulgaris; dospělci a tkáňová larvální stadia S. edentatus);
  • benzimidazol vnímaví dospělci a vývojová stadia malých strongylů (Cyathostoma), včetně larev 3. a 4. stadia encystovaných v mukóze; přípravek je taktéž účinný proti encystovaným inhibovaným larvám 3. stadia v mukóze;
  • dospělci a nezralá stadia Oxyuris spp., Strongyloides spp. a Parascaris equorum.

Doporučená dávka je 7,5 mg fenbendazolu na 1 kg živé hmotnosti jednorázově (obsah jednoho injektoru na 600 kg živé hmotnosti).

Zvýšené dávky při specifických infekcích:

  • 5denní aplikace: Při léčbě a tlumení migrujících a tkáňových larválních stadií velkých strongylů, encystovaných mukózních larev 3. a 4. stadia malých strongylů a encystovaných inhibovaných larev 3. stadia malých strongylů v mukóze aplikujte 7,5 mg fenbendazolu na 1 kg živé hmotnosti (obsah jednoho injektoru na 600 kg živé hmotnosti) denně po dobu 5 následujících dnů.
  • Jednorázová aplikace: Při léčbě a tlumení encystovaných mukózních larválních stadií malých strongylů aplikujte 30 mg fenbendazolu na 1 kg živé hmotnosti jednorázově (obsah jednoho injektoru na 150 kg živé hmotnosti).

Při léčbě a tlumení migrujících stadií velkých strongylů aplikujte 60 mg fenbendazolu na 1 kg živé hmotnosti jednorázově (obsah jednoho injektoru na 75 kg živé hmotnosti).

Při léčbě a tlumení Strongyloides westeri u hříbat aplikujte 50  mg fenbendazolu na 1 kg živé hmotnosti jednorázově (obsah jednoho injektoru na 90 kg živé hmotnosti).

Všichni koně by se měli pravidelně odčervovat jednou dávkou přípravku každých 6–8 týdnů. Léčba encystovaných inhibovaných a encystovaných mukózních larválních stadií by se měla provádět na podzim (nejlépe koncem října nebo v listopadu) a opět zjara (nejlépe v únoru). Avšak koně, které nebylo možné odčervit v rámci pravidelného programu, nebo nově zařazené koně s neznámou historií odčervení, lze odčervit kdykoliv během roku.

Zdroj: Panacur

Příznaky

V případě hnisavého zánětu podkoží obecně mluvíme o flegmóně, pokud jsou postiženy lymfatické cévy, nazýváme tento stav lymfangitidou. Ve většině případů se obojí kombinuje a oba tyto výrazy tak popisují stejný problém. Zánět se podkožní pojivovou tkání obvykle šíří velmi rychle a zanícená noha takřka před očima zvětšuje svůj objem. Zanedlouho vypadá jako sloup. Obvykle také hřeje, je na pohmat tvrdá a velmi bolestivá. Může se stát, že koně bolí natolik, že se na ni odmítá postavit nebo viditelně kulhá. Někdy může mít kůň horečku a celkově mu není dobře.

Flegmóna znamená jakékoli neohraničené nahromadění hnisu ve tkáni způsobené prudkým zánětem pojivové tkáně, vyvolaným hnisotvornými nebo hnilobnými bakteriemi (absces je naopak ohraničené nahromadění hnisu). Flegmóna může být i plynová, hnilobná, nekrotická, a to podle původce a vzhledu. Výraz flegmóna se tak užívá nejčastěji pro případ, kdy se kůň poraní, rankou se do podkoží dostanou bakterie a tvoří hnis (hnisavý zánět podkoží). U flegmóny, která způsobuje zánět lymfatických cév, se ranka většinou nenajde.

V místě a okolí zánětu se nahromadí ve tkáních tekutina, což se navenek projeví jako otok. Jeho velikost a závažnost závisí na rozsahu a lokalizaci zánětu a jeho příčině. Zánětlivý otok je teplý, tvrdý a bolestivý, vyskytuje-li se na končetině, kůň obvykle kulhá. Akutní zánět podkoží a mízních cév, vzniklý převážně následkem průniku bakterií skrze kůži drobnou nebo větší rankou, může při špatné léčbě přejít v trvalé zbytnění končetiny, čili v takzvanou sloní nohu.

Pojem sloní noha se většinou používá až pro případ, kdy flegmóna přejde do chronického stadia, podkoží „zvazivovatí“, noha je tlustá, poměrně tvrdá, chladná a nebolestivá. Takový stav se většinou už nikdy úplně nespraví. Příčinou je špatně nebo nedostatečně léčená akutní flegmóna.

Příčinou zánětlivého otoku může být jakékoli poranění na těle (škrábnutí, uhození, odření, kousnutí, kopnutí, otlačení), poranění hlubší tkáně (natažení, pohmoždění svalu, poranění šlachy, šlachové pochvy, vazu, kloubu, a to při podvrtnutí, pádu nebo nadměrné námaze), dále infekce kůže a podkoží (například po nedostatečném ošetření rány, podlomy, zánět po bodnutí hmyzem) nebo hlubší tkáně lymfangitis.

Po plošném tupém úderu nebo zhmoždění tkáně (kopnutí, kousnutí koněm) se v místě měkkých tkání může vytvořit krevní podlitina (modřina), která se také projeví otokem, bolestivostí a může či nemusí hřát. Jako otok může vypadat i absces, což je nahromadění hnisu v uzavřené dutině ve tkáni, nebo takzvaná kloubní nálevka, to je zvýšená náplň kloubu.

Zdroj: Flegmóna u koní

Anigran

Anigran je přípravek kombinující kyselinu hyaluronovou s jodovým komplexem, určený pro ošetřování špatně se hojících, chronických, infikovaných, ale i akutních ran.

Anigran představuje produkt první volby při ošetřování komplikovaných ran u zvířat. Výborné uplatnění nachází nejen při hojení chronických, nehojících se ran, ale také při ošetřování traumatických ran, které jsou ohroženy komplikacemi. Je úspěšně využíván k hojení poranění distální části končetin koní, které se problematicky hojí. Vysoká efektivita produktu je založena na synergickém působení kyseliny hyaluronové a jodového komplexu v ráně. Anigran účinným způsobem podporuje granulaci a epitelizaci ran, eliminuje riziko rozvoje infekce, snižuje tvorbu hypertrofických jizev a zkracuje celkovou dobu terapie.

Anigran zajišťuje hydrataci rány, vytváří vhodné podmínky pro regeneraci a aktivně podporuje hojící proces. Příznivým vedlejším efektem je snížená tvorba nevzhledných hypertrofických jizev, zkrácení doby terapie a potlačení tvorby hypergranulační tkáně. Další výhodou Anigranu je skutečnost, že po ošetření zvířete již není vždy nutné držet je v suchém prostředí.

Kyselina hyaluronová díky své vysoké afinitě k vodě zabraňuje přisychání obvazu k ráně a udržuje bezprostřední okolí rány dostatečně hydratované. Tím podporuje životaschopnost a přirozenou migraci buněk. Kyselina hyaluronová je přírodní polysacharid, který je přirozenou součástí kožních tkání a je jednou z hlavních složek mezibuněčné hmoty. Během procesu hojení vysoká afinita kyseliny hyaluronové k vodě zabraňuje přisychání obvazu na ránu, vytváří v ráně přirozené vlhké prostředí a tím podporuje viabilitu a přirozenou migraci buněk. Při aplikaci do rány dochází k nasávání tekutin a růstových faktorů z okolí rány, které se tímto v ráně koncentrují a pozitivně ovlivňují proces hojení.

Jod, který dodává gelu typicky medové zabarvení, zajišťuje potlačení patogenů v ráně. Použitý jodový komplex nebyl již dále chemicky modifikován, a to z důvodu potlačení možného rizika vzniku alergických reakcí. S tím je nutno počítat u infikovaných ran – jod z krytí rány vyprchá během 24 hodin a poté je nutné na infikovaných ranách obvaz vyměnit.

Do malých ran je možné Anigran aplikovat přímo, například pomocí injekční stříkačky. Do větších ran se Anigran aplikuje pomocí sterilní gázy. Na gázový čtverec odpovídající velkosti rány naneste gel, který zapracuje tak, aby jím byl zcela prosycen. Dostatečné nasycení gázy se snadno pozná tím, že při stlačení mezi prsty lze malé množství gelu z gázy vytlačit. Gelem nasycenou gázu aplikujte na spodinu rány. Při ošetřování dutin nebo větších píštělí je možné nasycenou gázu použít jako drén. Dle stupně exsudace se ošetřená rána následně kryje vhodným sekundárním krytím. U suchých nebo velmi mírně exsudujících ran je vhodné zabránit vysychání gelu v ráně například použitím filmu.

Rány bez infekce se převazují za 2 až 3 dny, infikované rány za 1 den. Dávkování je závislé na velikosti rány – na ránu o velikosti 5 x 5 cm se aplikují 2 ml, na ránu 10 x 10 cm se nanáší 7–8 ml.

Používá se na chronické, nehojící se rány; hluboké rány, dutiny, píštěle; akutní, traumatické rány; zhmožděniny; tržná poranění, kousnutí; pooperační dehiscence; špatně se hojící sutury.

Cena Anigranu se pohybuje kolem 1 000 Kč, záleží na dodavateli. Je možné jej zakoupit v lékárně nebo u veterinárního lékaře.

Zdroj: Zranění u psa

Kdo je svatý Hubert

Svatý Hubert byl v osmém století franským biskupem a také se zasloužil o založení města Lutychu (dnes toto město leží v Belgii). Informace o jeho životě zprostředkovává v první řadě životopis nazvaný Vita sancti Huberti, který několik let po jeho smrti sepsal neznámý klerik. Zajímavé je, že v tomto životopise se neobjevuje slavná legenda o Hubertově setkání se zjevením jelena. Svatý Hubert se narodil do bohaté francouzské šlechtické rodiny někdy v rozmezí let 656 – 658. Jeho otec Bertrand byl vévodou a pobýval u dvora krále Theodoricha III., kde proto vyrůstal také Hubert. U královského dvora se Hubert učil rytířským dovednostem a ctnostem, v jeho výuce nesměla chybět jízda na koni, ani zacházení se zbraní, lov, či čtení, psaní a osvojování si tehdejší etikety. Hubert se také v Austrasii oženil s ženou jménem Floribana, ta ale zemřela při porodu. Hubert se již znovu neoženil. O jeho životě je také známo, že někdy v letech 685 – 688 se Hubert rozhodl opustit světský svět a vydat se na cestu duchovního. Navíc asi v roce 688 zemřel jeho otec a Hubert se zřekl následnických práv ve prospěch svých bratrů, opustil královský dvůr a uchýlil se k biskupu Lambertovi sídlícímu v Maastrichtu (ten byl také prohlášen za svatého). Biskup Lambert se mu stal učitelem a rádcem, zasvěcoval ho do kněžského povolání, učil ho vše, co bylo třeba a vedl ho až do Hubertova kněžského vysvěcení. V roce 709 se stal biskupem v diecézi Tongeren – Maastricht (dnešní území Holandska, Francie, Lucemburska). Na místo biskupa Lamberta nastoupil poté, co byl Lambert zavražděn. Hubert na něj ale nikdy nezapomněl, a když přesídlil do Lutychu, nechal zde na místě uložení ostatků svatého Lamberta postavit katedrálu. Hubert se v této oblasti také zasloužil o šíření křesťanské myšlenky, zakládání klášterů, budování kostelů, nesčetná kázání, a s tím spojenou christianizaci tohoto kraje. Za svou kněžskou činnost byl přezdíván „Apoštolem Ardenn“. V roce 721 byl papežem Sergiem I. jmenován prvním biskupem v Liége – Lutychu, zde také 30. května roku 727 zemřel poté, co se vracel z Furu, kde byl posvětit nový chrám. Cestou totiž onemocněl zimnicí. Biskup Hubert byl pochován v kostele sv. Petra, který sám založil. Již po jeho smrti věřící z tohoto kraje jeho ostatky uctívali, přestože nebyl kanonizován. Situace se změnila zhruba o sedmnáct let později, kdy jeho syn Floribert, který byl zároveň i jeho biskupský nástupce v Lutychu, nechal otevřít Hubertův hrob, aby bylo jeho tělo přeneseno do nového sarkofágu. Životopis vypráví, že i po těch letech bylo Hubertovo tělo stále neporušeno. Při této příležitosti vznikl již zmíněný Hubertův životopis a církev navíc zasvětila Hubertovi i svátek (3. listopad). Hubertovy ostatky pak byly znovu přesunuty v roce 825 do benediktinského kláštera Andage – Andain v Ardennách. Protože většina obyvatel Ardenn byla zaměstnána jako lovci, vyžadovali za patrona také lovce, a tím Hubert byl. Stal se tak jejich patronem. Podle dalších Hubertových životopisů byly jeho ostatky ve 12. století uložené do stříbrné a pozlacené schránky na oltáři uprostřed kostela, ale v 16. století se relikviář ztratil (pravděpodobně po vpádu Hugenotů), a od té doby se jeho ostatky nenalezly.

Kromě životopisů je s postavou svatého Huberta spojena i tato legenda.

Zdroj: Svatý Hubert

Léčba boulí po očkování

Výrobci vakcín postupně eliminují rizika, která mohou být zdrojem nežádoucích reakcí. Na druhé straně se zdá, že poněkud přibývá počet postižených psů, pravděpodobně v souvislosti se změnami životního prostředí, způsobu krmení i zdrojů výživy a především s příbuzenskou plemenitbou a úzkou selekcí. Nejčastější predispozice k popisovaným problémům se objevují u malých a zakrslých plemen (hladkosrstý jezevčík, yorkšírský teriér, trpasličí hladkosrstý pinč, čivava, maltézský pinč, mops a další), vzhledem k věku je nejčastější výskyt postvakcinačních reakcí u štěňat a mladých zvířat do 1 roku věku. V těchto případech většinou k opakovaným reakcím po dalších vakcinacích v následujících měsících či letech nedochází (nejde zpravidla o klasickou anafylaxi), ale přesto je zvýšená pozornost na místě.

Alergie na očkování se může projevit jako dušnost, naskákají boule, psa kůže svědí, vyskytují se problémy s pohybem, psi kňučí, jsou nervózní, mohou zvracet. Je potřeba se o řešení poradit s veterinářem. Existují různé varianty očkovacích látek, může se změnit interval, ve kterém dochází k očkování, a je dobré psa proočkovat ráno, abyste mohli vyhledat pomoc lékaře v případě problémů.

Vzniknou-li po očkování u psa boule, většinou tato reakce sama zmizí, pokud ne a boule přetrvávají, je nezbytné vyhledat veterinárního lékaře, který rozhodne o dalším postupu (může podat antihistaminika, bulku vytáhnout jehlou nebo ji chirurgicky odstranit).

Zdroj: Boule u psa po očkování

Srdeční parazité

Srdeční endoparazité žijí v srdečních dutinách. Psi se nakazí bodnutím krev sajícím hmyzem. Klinické příznaky u nakažených zvířat jsou vesměs podobné. Převládají především zažívací problémy jako průjem, plynatost, kolikové stavy, zvracení. Pozorujeme nechutenství, apatii, špatný výživný stav, zhoršenou kvalitu srsti, pruritus (svědění) kůže a konečníku, anemii, v případě srdeční červivosti a škrkavek dyspnoe (dušnost) a kašel.

Prevencí je především zabránit nakažení psa zárodky parazitů. Pes se nakazí buď z okolního prostředí, ve kterém je přítomen kontaminovaný trus jiných zvířat, nebo přímým kontaktem s nakaženým zvířetem (při očichávání se). Další možný způsob je nakažení přes mezihostitele pozřením jeho celého (blecha, všenka) nebo jeho nakažené části (maso hospodářských zvířat). Specifickým způsobem nakažení je bodnutí krev sajícím hmyzem v případě srdeční červivosti. Je tedy nutné psy venčit mimo frekventovaná místa a odstraňovat jejich výkaly. Udržovat je prosté vnějších parazitů, krmit je pouze nezávadnou, tepelně opracovanou potravou, případně je v letní sezóně ošetřit repelentními prostředky. Dalším způsobem ochrany je podávání antiparazitik preventivně během celého života zvířete. Běžný interval je každé 3 až 4 měsíce. V případě podezření na endoparazitární onemocnění nebo v případě přímého nálezu parazita je nutné zahájit léčbu. Nejprve je potřeba co nejpřesněji určit druh cizopasníka, nejlépe konzultací s veterinárním lékařem. Lékovou formu a dávkování by měl stanovit odborník.

Zdroj: Parazité u psů

Koupel pro psy a kočky

Onemocnění způsobené parazity se nazývá parazitóza. Podle původců onemocnění dělíme parazitózy na dvě základní skupiny, a to na ektoparazitózy (způsobené zevními parazity) a endoparazitózy (způsobené parazity vnitřními). Základní rozdíl mezi endoparazity a ektoparazity je následující: vnitřní parazité (endoparazité) pronikají do hostitelského organismu a žijí v něm po celou dobu svého života nebo v určité časové periodě svého vývoje (tasemnice, motolice, oblí červi, prvoci a podobně). Vnější parazité (endoparazité) zůstávají na povrchu organismu (blechy, klíšťata, trudníci, svrab, dravčíci, sametky, vši, jiný hmyz).

Jako parazitizmus je označován vztah dvou organismů, z nichž jeden organismus (parazit) má zisk a druhý na tento vztah doplácí (hostitel). Parazit se přitom může živit tkáněmi hostitele nebo se přiživovat na jeho potravě, případně může mít z hostitelova organismu i jiný prospěch. Pro vztah parazit–hostitel je typické, že parazit hostitelský organismus nezabíjí. Svou činností ale působí hostitelskému organismu nepříjemné komplikace, které se týkají zejména jeho zdravotní stavu: průjmy, svědění, vznik druhotné infekce pro průniku parazita do organismu, přenos virového nebo bakteriálního onemocnění a podobně. Některá z těchto onemocnění jsou přenosná ze zvířat na člověka, v tomto případě poté hovoříme o zoonózách a tento parazit je nazýván zoonotickým.

Lék proti parazitům se nazývá antiparazitikum. Mezi antiparazitika náleží i anthelmintika (přípravky proti červům).

Kategorie endoparazitóz náleží k posouzení veterinárním lékařům, a to včetně aplikace léčiva. Ve volném prodeji, respektive v prodeji mimo lékárny a u oprávněných prodejců, se můžete ale běžně setkat s antiparazitiky působícími proti ektoparazitózám.

Zablešení – je asi nejrozšířenější u psů, koček, ale i člověka. Parazitem je blecha kočičí (Ctenocephalides felis), zoonotický parazit. V domácnosti nebo v prostředí s výskytem blechy se setkáváme se všemi jejími vývojovými stadii – od vajíček přes larvy, kukly i dospělce. Na hostiteli se vyskytuje dospělec, který saje krev. Typickým příznakem zablešení zvířete je vysoká svědivost kožíšku, výskyt drobných tmavých částeček v srsti – blešího trusu. Blechu lze při důkladné prohlídce srsti také zahlédnout. Poměrně častým kožním problémem při zablešení citlivých jedinců jsou zarudlá místa, která si zvíře rozškrábe z důvodu vysoké svědivosti až do krve. Výskyt podobných příznaků se označuje jako „alergie na bleší kousnutí“. Vajíčka, larvy a kukly nalezneme v místě odpočinku zvířat, jedná se o takzvaná místa „horkého výskytu“ označována jako „HOT SPOTS“. Blecha kočičí je přenašečem tasemnice psí a bakterie, která vyvolává u člověka takzvanou nemoc z kočičího škrábnutí.

Klíšťata – dominantní výskyt na území ČR platí pro klíště obecné (Ixodes ricinus). Na první pohled je rozeznatelné od pijáka lužního poměrně snadno – piják má tygrovaný vzhled štítku, klíště je jednobarevné. Problémy způsobují pijáci i klíšťata. U klíšťat je obecně známo riziko přenosu boreliózy a klíšťové encefalitidy. Piják lužní, který se dostává do povědomí s postupem jižní flóry a fauny na sever, to znamená i k nám, je přenašečem původce babesiózy psů. Jedná se o krevní parazitózu, při které parazit napadá červené krvinky. Akutní průběh této parazitózy má letální účinky (zvíře umírá).

Trudníci – jedná se o roztoče v chlupových cibulkách, vyskytujícího se na zvířatech běžně, a to bez příznaků onemocnění. K rozvoji demodikózy (nebo také červené prašiviny) může dojít při oslabení psa. U koček se vyskytuje vzácně. Jde o parazita nepřenosného na jiný živočišný druh.

Svrab psa, koček – je typický svěděním a kožními změnami. Rozlišuje se podle původce. U člověka vyvolává takzvaný pseudosvrab.

Dravčíkovitost – dravčíci se často označují i lidovým pojmem „pohyblivé lupy“. Vyskytují se u štěňat a koťat, často se přenáší na člověka, na kterém se ale nemnoží.

Ušní svrab psů a koček – původcem je roztoč, který vyvolává parazitární zánět zevního zvukovodu.

Zavšivení psů a koček – u psů se setkáváme se vší a všenkou, u koček se všenkami. Působí proti nim běžné přípravky proti blechám.

Komáři, muchničky, ovádi – u psů ojedinělý výskyt zejména v obličejové části a na břiše, to znamená na místech nechráněných srstí. Problémy bývají zejména u koní.

U zanedbaných zvířat s proleženinami nebo poraněných zvířat se můžeme setkat s takzvanou myiázou – larvami much v otevřené ráně. U psů je možný výskyt například při použití ochranného límce, kdy si pes nemůže ošetřit ránu sám. Poměrně časté je pak v letním období u koní v pastevním chovu, kteří utrpěli zranění.

Použití antiparazitik

Antiparazitika proti ektoparazitózám se dělí do dvou skupin, a to podle účinku na parazita. První skupinu tvoří přípravky, které mají účinek pouze repelentní (odpuzující), většinou se jedná o přípravky na bázi rostlinných silic, olejů a podobně, patří tedy do skupiny takzvaných antiparazitárních „eko“ prostředků. Druhou skupinu tvoří přípravky, které mají na parazity účinek letální (smrtící).

Pro účinek antiparazitika je podstatná koncentrace a druh účinné látky, která je v něm použita. Od použité účinné látky se pak odvíjí délka působení, účinnost a také použitelnost pro určitý druh zvířat. Bližší informace naleznete vždy v popisu výrobku a z praktického hlediska je velmi vhodné sledovat také druh zvířete, pro které je výrobek určen. Zejména u koček je problém s vyšší citlivostí na antiparazitika různého druhu. Všechna antiparazitika určená pro léčbu ektoparazitóz jsou pro kočky v různé míře toxická. Proto nepodávejte kočkám antiparazitika, která pro ně nejsou výslovně výrobcem doporučena, to znamená, že například psí obojek na kočku rozhodně nepatří, pokud není výslovně uvedeno jinak (závislé na použité účinné látce výrobku – přípravku).

Aplikační formy antiparazitik mohou být různé. Nejčastějšími a nejoblíbenějšími jsou obojky nebo roztoky aplikované buď jako spot-on, nebo pour-on, či sprej, případně koupel. Spot-on je forma roztoku v pipetě, který se aplikuje po rozhrnutí srsti v oblasti kohoutku, u velkých plemen kohoutek + kořen ocasu, pour-on je taktéž pipeta, roztok se ale aplikuje po celé délce hřbetní linie. Další možností je injekční aplikace, ta je však pouze záležitostí veterinárního lékaře.

K výběru antiparazitika vzhledem ke zvyšující se odolnosti ektoparazitů na účinné látky antiparazitárních přípravků je velmi vhodné aniparazitika střídat a vybírat je podle obsahu účinné látky. To znamená střídat druhy účinných látek antiparazitik v rámci jedné sezóny v případě použití výrobku s kratší účinností, nebo střídat druhy účinných látek antiparazitik v po sobě jdoucích sezónách, to znamená věnovat pozornost ne obchodním názvům přípravků, ale jejich obsahu. Pozor! Kombinace jednotlivých ektoparazitik se obecně nedoporučuje! Zvláště ne ektoparazitik s letálním účinkem na parazita! Není ani vhodné použití jednoho delšího obojku na dva malé psy nebo zkrácení obojku dlouhého pro malého psa. Mohlo by dojít buď k nedostatečné koncentraci účinné látky, a tedy k neúčinnosti antiparazitika, nebo k předávkování účinné látky na kilogram zvířete, které by mohlo být spojeno s možným nežádoucím negativním účinkem (podle obsahu účinné látky).

Proficare antiparazitní šampón s tee tree olejem 300 ml

Jemný antiparazitní šampón pro psy určený pro pravidelnou péči o srst psa. Šampón Proficare má silný a dlouhodobý účinek proti zevním parazitům. Účinné látky spolehlivě hubí blechy a vši a napomáhají odpuzovat klíšťata a bodavý hmyz. Obsažený čistý australský čajovníkový olej tiší svědění podrážděné kůže a přispívá k hojení drobných zánětů. Šampón má rovněž vynikající mycí vlastnosti. Díky svému složení a neutrálnímu pH je maximálně šetrný vůči pokožce a srsti. Po jeho použití je srst hebká, lesklá a dobře se rozčesává. Je vhodný pro všechna plemena psů.

Návod k použití: Přiměřené množství šampónu naneste na namočenou srst, rovnoměrně rozetřete a napěňte. Poté srst důkladně opláchněte. V případě potřeby postup zopakujte. Nakonec srst vysušte ručníkem, případně vyfénujte.

Nepoužívejte u koček a na štěňata mladší 3 měsíců.

Bea Rival antiparazitní šampón kočka 220 ml

Rival pro kočky je účinný antiparazitární šampón s následnými repelentními účinky100% účinnost šampónu zajišťuje antiparazitární složka Cypermethrin®, která okamžitě zahubí všechny parazity ve všech vývojových stadiích (blechy, klíšťata – i přisátá, vši a jiné), a jeho další repelentní účinky zaručuje přírodní olej tea tree, který také dává tomuto výrobku charakteristickou vůni. Je netoxický, bezpečný a obsahuje přetučňující složky, které zabraňují vysušování kůže a srsti. Šampón před použitím zředíme vodou v poměru 1 : 3. Účinnost minimálně 4 týdny.

Návod k použití: Šampón zředíme vodou v poměru 1 : 3. Do namočené srsti naneseme odpovídající množství šampónu a rozpěníme. Pěnu necháme několik minut působit. Dbáme, aby se šampón ani pěna nedostaly do kontaktu se sliznicemi (oči, nos, tlama). Důkladně spláchneme vodou. Pro dokonalý výsledek doporučujeme postup zopakovat. Srst vysušíme fénem nebo necháme volně proschnout.

Zdroj: Koupel na parazity

Povaha

V období formování plemene byla hlavním úkolem australského ovčáka manipulace s až několika tisícihlavými stády ovcí a dobytka na sezónní pastvy či za účelem prodeje až na vzdálenosti v rámci stovek mil. Jednalo se v podstatě o nepřetržitou práci kolem dobytka od jara do zimy (do prvního sněhu).

Přesný původ plemene je celkem nejasný, existují minimálně dvě teorie, jak australský ovčák vznikl. Jedna tvrdí, že jeho předchůdci byli ovčáčtí psi Basků, kteří migrovali z Evropy do Austrálie a potom do Ameriky, kam si s sebou přivezli jak speciální plemeno ovcí Merino, tak své „malé modré psy“, potomky pyrenejských a katalánských ovčáků, přikřížené s německou kolií a dalšími evropskými ovčáckými plemeny. Jiná teorie uvádí, že australský ovčák vznikl křížením britských a španělských ovčáckých psů, kteří se do Ameriky dostali s evropskými emigranty. Jisté ale je, že navzdory svému jménu vzniklo toto plemeno, tak jak ho známe dnes, v Americe. Největšího rozmachu a popularity dosáhl australský ovčák ve 20. století, a to díky své účasti na výstavách dobytka a koní, kde překvapoval diváky svými dovednostmi.

Mezi hlavní vlastnosti, pro něž byl nedocenitelným pomocníkem, patřila především jeho univerzálnost: skvělý cit pro manipulaci se stádem jak drsného dobytka, tak ovcí (velice často „mix“ jehňat, bahnic i beranů). Kromě pasení byl díky svému přirozeně ochranitelskému pudu skvělým hlídačem stáda i svého domova a jednalo se o jedince přirozeně teritoriálního. Vynikal svou rychlostí, hbitostí, vytrvalostí, odolností, odvahou a schopností samostatného rozhodování i práce v drsných podmínkách v podstatě ve dne v noci. Zároveň však byl popisován jako výjimečný společník pro svého pána či jeho rodinu. Pro všechny tyto vlastnosti zaznamenal v USA jako farmářský pes vysoký nárůst popularity.

Australský ovčák je pes s nadprůměrnou inteligencí, je dokonce tak inteligentní, že zaujímá jedno z prvních míst v žebříčcích IQ mezi všemi psy. Má ve svých genech silně zakořeněný pastevecký a ochranitelský pud. Je to pes velmi oddaný svému pánu a rodině, při jejich obraně je schopen nasadit život. Je spolehlivý, ostražitý, vytrvalý, rychle a rád se učí, vůči cizím lidem a zvířatům není nepřátelský, přestože dokáže být ostrý a autoritativní. Je výborným rodinným společníkem, ale je také hodně závislý na své rodině a miluje kontakt s člověkem, proto není vhodné chovat ho venku v kotci. Má rád hodně prostoru a miluje plavání. Možná ze všeho nejraději má ale rád běhání vedle koně. Australský ovčák je velký pracant, a proto musí být neustále něčím zaměstnán, aby se nenudil a nenacházel si zábavu sám. Pro své výjimečné vlastnosti je používán při agility, v psích sportech, v canisterapii, ale i v záchranářských složkách.

Jeho charakteristický zjev – u psů navíc podtržený bohatým osrstěním na límci – působí velmi elegantně. Jeho dobrácký výraz může „klamat“. Australský ovčák má být nedůvěřivý k cizím lidem (neplést si s hysterickými projevy bázlivosti, o agresi nemluvě) a novým věcem, jak píše standard, přesto dobrácká povaha vítající každého nového člověka či psa není v běžném životě k zahození.

Australský ovčák (nazývaný jako „aussík“) je de facto ve všem zastáncem zlaté střední cesty, ničeho nemá moc ani málo, a proto se v poslední době u nás dostává lehce i do podvědomí laické veřejnosti. Je středně velký, středně silný, se srstí, která nevyžaduje obden vyčesávat, ale taky nebudete nacházet všude zapíchané štětinky jako u krátkosrstých plemen. S australským ovčákem je možné provozovat snad všechny možné i nemožné kynologické sporty či aktivity. Ale dělat s ním za každou cenu nějaký sport není vůbec podmínkou spokojeného života, váš pes bude rád za každou chvíli strávenou s vámi. Jestli to bude v lese na procházce, u vody na dece, nebo doma na gauči, je úplně jedno, pes bude spokojený, že je s vámi. S inteligencí, kterou „aussík“ disponuje, se velmi rychle učí, to vám dokáže během několika prvních dnů. I tento fakt přispívá k tomu, že lidi začne poté bavit učit pejska novým a novým věcem, ač to původně neměli v plánu.

Australský ovčák je silný, robustní pes s obdélníkovou stavbou těla. Průměrná výška v kohoutku u psa je 51 až 58,5 cm a u fen 46 až 54 cm. Váha bývá mezi 18 a 28 kg. Hlavu má silnou, suchou, vyváženou k tělu, černý nebo hnědý nos, mandlové oči, které mohou být hnědé, modré, jantarové, ale i dvoubarevné, a trojúhelníkovité uši, které mohou být překlopené i visící. Hřbetní linie je rovná, silná, hrudník hluboký, avšak ne široký. Žebra jsou dobře klenutá a břicho mírně vtažené. Ocas je rovný. Srst je jemná, lesklá a může být rovná až lehce zvlněná. Hustota podsady se mění s ročním obdobím (zpravidla dvakrát ročně vylíná), srst však vždy dobře chrání před vodou a chladem. Existuje několik barevných variant: blue merle (modře mramorovaná), red merle (játrová), black solid (černá) a red solid (červená). Všechny barvy mohou (ale nemusí) mít bílé nebo hnědé znaky. Průměrná délka života je 12 až 14 let.

Toto plemeno je zatížené některými genetickými vadami, které se mohou, ale nemusí projevit. Jde především o nemoci očí, dysplazii kyčelního kloubu a epilepsii. Srst stačí vyčesávat jednou za týden, v době línání častěji. Australský ovčák potřebuje časté vycházky a hodně pohybu, je vhodné s sebou brát něco na aportování, protože je to přirozený aportér. Obecně se dá říci, že potřebuje, abyste se mu věnovali několik hodin denně.

Dospělé psy odčervujeme pravidelně každých 3–6 měsíců. V případě přítomnosti parazitů v trusu je potřeba odčervení zopakovat podle pokynů veterinárního lékaře. Pokud chceme mít jistotu a neodčervovat naslepo, je možné nechat zhotovit laboratorní vyšetření trusu a odčervit pouze v případě, pokud je v něm pozitivní nález. Pokud je nález negativní, odčervení není potřeba. Za směrodatné lze však považovat pouze negativní výsledky několika po sobě jdoucích laboratorních vyšetření trusu, protože u jednotlivého trusu hrozí, že byl odebraný v době, kdy se vajíčka právě neuvolňovala.

Mezi možné infekční choroby patří psinka, infekční zánět jater, leptospiróza, parvoviróza. Mezi běžné nemoci se řadí průjem, zácpa, zánět uší, otrava, škrkavky, tasemnice.

K nepříjemným průvodcům psa nepatří jen vnitřní, ale také vnější parazité. Nejen že psa zneklidňují pobíháním v srsti, svěděním a odsáváním krve, ale často jsou blechy a všenky mezihostiteli tasemnice, kterou pak přenesou na psa. Klíšťata přenášejí zase viry a bakterie, kterými mohou psa nakazit. Proto je zapotřebí, abyste psí kožich pravidelně a pečlivě kontrolovali a při prvních známkách ektoparazitů provedli nejen odhmyzení zvířete, ale ve většině případů i důkladnou očistu prostředí, ve kterém se pes zdržuje, jinak se některých parazitů nezbavíte. Vhodné prostředky léčby, ochrany i očisty prostředí vám poradí váš veterinář. Doporučí vám rovněž preventivní přípravky, kterými můžete zabránit nebo silně omezit napadení zvířete vnějšími parazity. Mezi nejčastější vnější parazity patří blecha, veš, všenka, sviluška podzimní, zákožka psí, dravčík psí, trudník psí, klíště, kloš.

Zajímavostí je, že indiáni tyto psy nazývali „psi s očima duchů“, a to pro jejich zajímavou barvu. Australští ovčáci byli také mezi psy, kteří pomáhali záchranářům po útoku na WTC v New Yorku v září 2001 (v sutinách cítí člověka až na 30 m).

Zdroj: Australský ovčák

Co dělat, když pes špatně dýchá

Počítání dechů za minutu a posouzení způsobu dýchání může být velmi důležité při akutních stavech. Proto zjistěte, jakou dechovou frekvenci má váš pes za normálních okolností. Nejlepší je dech posuzovat, když pes spí. Nikdy nepočítejte dechy v době, kdy je mu teplo nebo hodně běhá. Normální dechová frekvence je 10 až 30 dechů za minutu. Pokud se pes dýcháním právě chladí, může mít klidně i 200 dechů za minutu. Posouzení způsobu dýchání je také důležité. Při normálním dýchání se při nádechu hrudník roztáhne a při výdechu se zase vrátí do původní polohy. Vydechování by nemělo vyžadovat žádnou námahu. Pokud si všimnete, že váš pes při výdechu používá břišní svaly, vydává hlasité zvuky, lapá po dechu, dýchá povrchově nebo ho dýchání bolí, navštivte veterinárního lékaře. Nejste-li si jisti, jestli váš pes vůbec dýchá, dejte mu před nos kousek vaty. Pokud se vata hýbe, pes dýchá. Můžete také použít zrcátko, dejte jej psovi před čenich, a když se na něm sráží pára, pes dýchá.

Zrychlené dýchání u psa může být způsobeno přehřátím. Jestliže pes zrychleně dýchá kvůli přehřátí, odveďte ho do (pokud možno) chladné, větrané místnosti a ochlaďte ho. Ideálně mu můžete dát tlapky do chladné vody nebo ho zabalit do namočeného ručníku. K ochlazování nepoužívejte ledovou vodu, protože velká změna teploty by psovi mohla způsobit šok. V horkých dnech psa nikdy fyzicky nepřetěžujte.

Někteří psi dýchají zrychleně také v případě, když cítí strach, úzkost nebo napětí. To jsou všechno emoce, které mohou způsobit zvýšení tělesné teploty.

Pokud zrychlené dýchání doprovází zvracení, průjem či nafouknuté břicho, na nic nečekejte a vyhledejte pomoc veterinárního lékaře. Když se pes rychle zadýchává nebo nemůže popadnout dech i po menší fyzické aktivitě, může to signalizovat onemocnění srdce nebo plic. Obecně platí, že brachycefalická plemena, tedy plemena s krátkými nebo zploštělými čenichy, mají větší problémy s dýcháním než psi s dlouhým čenichem. Vzhledem ke stavbě své lebky jsou totiž vystaveni většímu riziku respiračních problémů – je pro ně těžší se ochladit. Proto na to myslete, jestli máte doma buldoka, boxera, buldočka nebo třeba mopse, a tato plemena během parných dnů maximálně šetřete.

Jestliže máte jen podezření, že na abnormální změnu dýchacího rytmu vašeho psa opravdu nemá vliv okolní prostředí či jeho předešlá aktivita, anebo má pes problém s normálním pohybem či vstát – rozhodně je na místě vyhledat veterinárního lékaře. Rychlé dýchání u psů může způsobovat mnoho typů nemocí. Může jít o problém s erytrocyty, plícemi a jinými vnitřními a mimo jiné životně důležitými orgány psa.

Pokud pes dýchá výrazně jiným způsobem, to znamená, že se zvyšuje frekvence dechů, které jsou chrčivé nebo šelestící, a přidruží se i suchý kašel, jedná se pravděpodobně o příznak onemocnění průdušnice, průdušek nebo plic. Často je to provázeno teplotou, poruchami příjmu potravy nebo bolestivostí při nádechu. I počínající zánět v oblasti dýchacích cest se může rozvinout v život ohrožující stav, a proto by měl být včas vyšetřen veterinářem. Kromě toho je třeba i vyloučit sice vzácnou, ale přesto dosud se vyskytující nemoc – virovou psinku, kterou doprovázejí obdobné příznaky. Zánětlivé onemocnění průdušek je často způsobované podchlazením, promoknutím. Může se rozšířit i do plicní tkáně a vyvolat zápal plic. Pokud je doprovázeno bolestivostí mezižeberní tkáně, naznačuje to zánět pohrudnice. Dýchací obtíže, dušnost nebo chroptění jsou příznaky shromažďování sekretu na plicích. Ten ovšem může signalizovat i další možné problémy, jako je krvácení do hrudního prostoru po úrazu (provázené navíc bledými nebo namodralými spojivkami a dásněmi) nebo po otravě (příznakem otravy je i malátnost), těžká vada srdce a krevního oběhu, vdechnuté cizí těleso nebo nádor v hrudní dutině.

Zdroj: Divné dýchání u psa

Nejčastější příčiny zranění psů

Tržné rány, pokousání – nejprve zkontrolujte, zda nedošlo k poranění větších cév. V případě, že pes krvácí, začněte krvácení ihned zastavovat. U rozsáhlejších poranění neprodleně vyhledejte veterinární pomoc. Nejprve tedy zastavte krvácení, pak ránu ošetřujte! Lehké plošné krvácení nebo krvácení z malých ran se zastaví většinou samo (takové krvácení je užitečné, protože vyplavuje z rány nečistoty, případně i choroboplodné zárodky). Sraženou krev z rány neodstraňujte. Silnější krvácení zastavte využitím tlakového obvazu, obinadla nebo tamponu. Tlakový obvaz vystačí na mírnější rány, které je možno ovázat. Pružné obinadlo se používá nejčastěji při zástavě krvácení na končetinách, končetinu oviňte nad ránou a opatrně utahujte, dokud se krvácení nezastaví, obinadlo však nesmíte ponechat na končetině déle než 1 až 2 hodiny. Tampon použijte pro silně krvácející rány na místech, která lze obtížně vázat. Nikdy nepoužívejte zásyp! Vlastní ošetření rány proveďte až po zastavení krvácení. Povrchové ranky a odřeniny ošetřete jodovou tinkturou nebo jinou dezinfekční tekutinou, popřípadě sprejem (Septonex spray). Ránu znečištěnou prachem nebo hlínou a podobně nejprve vyčistěte 3% roztokem peroxidu vodíku, nouzově alespoň čistou vodou. Rány, které se mohou snadno znečistit (například na končetinách) ošetřete a zakryjte obvazem. Při vážnějším poranění je nutné neprodleně zajistit ošetření u veterinárního lékaře.

Popáleniny a poleptání – bezprostředně po popálení sprchujte postižené místo chladnou vodou asi 15 minut. Pozor však na podchlazení psa. Po ochlazení ránu překryjte čistým obvazem nebo gázou. Drobné popáleniny zasahující pouze pokožku můžete ošetřit sami. Zpočátku dvakrát denně, později jedenkrát denně místo očistěte a odstraňte nečistoty 0,5% dezinfekčním roztokem. Pokud je rána suchá, můžete použít dezinfekční mast. Rozsáhlejší popáleniny vyžadují každodenní ošetřování lékařem. Poleptání kyselinou – ránu opakovaně oplachujte roztokem sody bikarbony (do 1 litru čisté vody přidejte čajovou lžičku sody). Poté ihned kontaktujte veterináře!

Pohmožděnina – vzniká nárazem tupého a tvrdého předmětu na tělo. Ten poškodí měkké části těla a neprorazí kůži. Postižené místo oteče, je teplejší a bolestivé. V případě, že je zhmožděna končetina, objevuje se u psa kulhání různé intenzity. Menší pohmožděniny se mohou projevit jako krevní podlitiny, poruší-li se větší cévy a podkožní krvácení roztáhne tkanivo, vzniká krevní výron. Na malé a čerstvé pohmožděniny, případně krevní výrony, přikládejte studené obklady. Dalším opatřením je zajištění klidu psa. V případě, že kulhání neustoupí do několika dnů, je třeba navštívit veterinárního lékaře.

Zlomenina – příznakem zlomeniny je velká bolestivost, změna polohy končetiny, silné kulhání nebo chůze po třech končetinách, následný otok postižené oblasti. Při pohybu třecích ploch je slyšitelný charakteristický chřestící zvuk, takzvaná krepitace. V případě otevřené zlomeniny je viditelná otevřená rána se zlomenou kostí. Nutným opatřením první pomoci je znehybnění postižené končetiny dlahou a obvazem a dopravení postiženého psa k veterinárnímu lékaři. V případě otevřené zlomeniny je nutné nejprve provést zástavu případného krvácení.

Tonutí – nejprve odstraňte co nejvíce vody z dýchacích cest. U malého zvířete zvolte vytřepání hlavou dolů, ale dejte pozor na trauma krční páteře. Velkého psa přehněte přes koleno nebo židli a opakovaným tlakem na hrudník vodu vymačkávejte. Pokud zvíře nedýchá, začněte umělé dýchání, pokud nenahmatáte ani pulz, zahajte masáž srdce.

Otrava – různé jedy vyvolávají různé příznaky. Většina jedů způsobí krátce po pozření zvracení nebo průjmy, kterými se organismus snaží zbavit nežádoucích látek. U většiny jedů probíhají příznaky bezprostředně po příjmu jedu nebo po jeho vstřebání do krve a zanesení do orgánů a tkání. Hlavními příznaky otrav jsou zvracení, průjem, skleslost a malátnost psa, nechutenství, u některých jedů slinotok, rozšíření nebo zúžení zornic, snížení tělesné teploty, u jedů na bázi warfarinu příznaky vnitřního krvácení (bledost sliznic, malátnost, skleslost, krvácení z přirozených tělních otvorů a do podkoží, srdeční slabost). Při podezření na otravu je důležité co nejdříve vyvolat u psa zvracení, čímž dojde k vyprázdnění žaludku. K tomu je možné použít silný roztok kuchyňské soli (do vody jedna polévková lžíce soli). Po vyprázdnění žaludku a odeznění dávivých příznaků je vhodné podat projímadlo (například 20 až 30 g jedlého oleje) a následně podat 2 až 5 tablet živočišného uhlí buď ve formě prášku (navlhčený), nebo v tabletách (navlhčené nebo rozpuštěné ve vodě). Nutností je vyhledat odbornou pomoc veterinárního lékaře, vhodné je zajistit část podezřelého krmiva k chemickému vyšetření, které zprostředkuje veterinární lékař.

Uštknutí – poraněné místo vydezinfikujte a podle možností ostříhejte nebo oholte okolí rány. Ránu nevysávejte, nechlaďte ani nezaškrcujte – jed v místě uštknutí způsobí pod rankou rozsáhlé nekrózy. Psa musíte neprodleně odvézt k veterinárnímu lékaři. Dodržování klidového režimu poraněného zvířete je nezbytností! Komplikace po uštknutí se mohou projevit i po 24 hodinách, po několika dnech se mohou dostavit příznaky selhání ledvin jako následek poškození tkáně toxinem, důležité je tedy neustále psa monitorovat.

Úpal, úžeh – úpal a úžeh se vyskytují zejména v letních měsících. Příznaky jsou vysoká rektální teplota (nad 40,5 °C), rychlé dýchání, zrychlený slabý tep, apatie, odmítání pohybu, třes, svalové záškuby, zvracení. Při poskytnutí první pomoci je nutné co nejdříve přerušit práci a odvést psa do stínu. Polévat jeho tělo studenou vodou, ne však končetiny – chlad způsobuje zúžení cév, sníží se množství vypařovaného tepla. Na hlavu a srdeční krajinu pokládejte studené obklady nebo sáčky s ledem. Nabídněte psovi malé množství tekutiny, ne ledové! Velké množství vyvolá zvracení, což zhoršuje stav – křeče, dehydratace. Zajistěte přepravu postiženého psa k veterinárnímu lékaři. Teplota by se měla snižovat pozvolna, asi o 1 °C za hodinu. V případě, že je nezbytné nechat psa v zaparkovaném automobilu, je nutné najít pro parkování takové místo, na které v době během vaší nepřítomnosti nezačne svítit slunce. Zajistěte dostatečné větrání vnitřního prostoru vozu (například použitím okenní mřížky, pootevřením okýnka tak, aby pes nevylezl), vůz i psa pravidelně kontrolujte a zajistěte pro psa přísun čerstvé vody.

Podchlazení – rektální teplota pod 36 °C, nastává při delším pobytu v chladném prostředí. Nejprve musíte začít psa postupně ohřívat zvnějšku. Na povrch těla položte deky, termofory, rukavice naplněné teplou vodou, elektrické podložky (ale pozor na popálení). U mírnějších forem je možné zvíře ponořit do vody o teplotě 40–45 °C, tento způsob však nemůžete použít u těžkého podchlazení – rozšíří se povrchové cévy a tím se zvýší ztráty tepla. Tělesná teplota by měla stoupat o jeden stupeň za hodinu. Nezapomeňte kontaktovat veterinárního lékaře, kontaktujte ho ihned, pokud se vám nepodaří zvednout teplotu psa nad 36 °C. Podchlazení může vést k nepravidelnostem srdečního rytmu až k selhání srdce.

Úraz elektrickým proudem – nejdříve ze všeho dejte psa z dosahu elektrického proudu. Dávejte pozor, abyste i vy nebyli zasaženi proudem. Pokud pes nedýchá a nemá pulz, zahajte umělé dýchání a masáž srdce. Pokud se vám zvíře podaří oživit, ihned ho přepravte k veterináři. Pokud je poranění tepelné, má podobu popálenin a pes nejeví známky celkových potíží, ošetřete ránu 0,5% dezinfekčním roztokem.

Poranění hlavy a páteře – psa položte na pevnou (tvrdší) podložku vhodnou pro transport, například prkno, lepenka, složená deka. Hlavu umístěte výš než tělo, nejlépe v úhlu 45 °, úhel hlavy a krku by měl být asi 20 °. Tělo podložte postupně už od lopatek, aby nebyla hlava zalomena. Při transportu zabraňte zvířeti v pohybu. Pokud jste u nehody a při transportu sami, psa k podložce zafixujte obvazy, dekou nebo třeba izolepou.

Poranění vnitřních orgánů – poranění orgánů se rozpozná velice těžko, záleží na intenzitě poranění orgánu, jaké se objeví příznaky. Většinou se objeví náhlé blednutí sliznic, snížení tělesné teploty, malátnost a únava, při těžkém postižení brzy pes zkolabuje a uhyne. Pokud máte jen podezření na poranění vnitřních orgánů, zajistěte psovi klid, dostatek tekutin a co nejrychleji jej dopravte k veterináři. Podezření na krvácení do dutiny břišní nesmíte podceňovat. Nejčastěji se pozná tak, že se dutina břišní zvětšuje, pes má bledé sliznice a namáhavě dýchá. Krvácení do dutiny břišní se eliminuje tak, že vyvinete protitlak z vnějšku – břicho zabandážujete; obvaz nesmí být příliš utažený – musíte pod něj bez problémů vložit prst; nadměrný tlak může zhoršit dýchání. Psa uklidňujte a co nejrychleji transportujte k veterináři.

Rány se zabodnutým cizím tělesem – v případě vražení předmětu hluboko do těla, například větev, tyč, šíp, se jej nesnažte na místě vytáhnout, aby nedošlo k poškození důležitých struktur, ale pokud je to možné, pouze zkraťte venkovní část, aby při převozu pacienta na veterinární pracoviště nedocházelo pohybem předmětu k dalšímu zraňování.

Poranění hrudníku s průnikem vzduchu – pokud dojde k poranění hrudníku a vniknutí vzduchu do hrudního koše, dochází ke kolapsu plíce a na zvířeti lze pozorovat výraznou dušnost. Ihned musíte omezit další průnik vzduchu několikavrstvým obvazem s vrstvou igelitu nebo jiného neprodyšného materiálu a zvíře dopravit na veterinární ošetření.

Resuscitace poskytuje mozku, srdečnímu svalu a ostatním orgánům potřebný kyslík v době, kdy dojde k zástavě srdce a váš pes není schopen sám dýchat. Pokud pes nereaguje, vyhodnoťte jeho stav a v případě nutnosti proveďte resuscitaci. Pokud je po ruce pomocník, provádějte resuscitaci společně!

Technika resuscitace zahrnuje uvolnění dýchacích cest, dýchání a krevní oběh. Prvním krokem bude uvolnění dýchacích cest, kdy psovi narovnáte hlavu a krk. Jednou rukou pak uchopte jeho horní čelist, otevřte mu tlamu a volnou rukou vytáhněte jazyk. Pokud nemůžete jazyk zachytit, použijte kousek látky. Vyčistěte mu tlamu od jakýchkoli zbytků jídla, zvratků a podobně. Dále musíte zjistit, zda váš pes dýchá. Přidržte jeho hlavu a krk natažené v jedné rovině a jazyk vytažený dopředu. Sehněte se k němu obličejem směrem k hrudníku a přiložte tvář k jeho čenichu. Na 10 sekund sledujte, poslouchejte a snažte se pocítit jeho dech. Dále sledujte pohyby hrudníku. Pokud pes dýchá, spočítejte dechovou frekvenci. Pak změřte pulz a teplotu, zkontrolujte zbarvení dásní, dobu naplnění kapilár, a zda je pes dehydrován. Zavolejte veterináře.

Pokud pes nedýchá, začněte s umělým dýcháním. Narovnejte mu hlavu a krk, aby je měl v rovině, přidržte vytažený jazyk dopředu a uchopte ho kolem tlamy, aby ji měl zavřenou. Pak přiložte svá ústa přes jeho čenich a vdechněte vzduch do jeho nozder. Sledujte, jak se psovi zvedá hrudník. Pak svá ústa odtáhněte, aby vzduch z plic mohl volně unikat.

Když se hrudník nezvedá, pysky jsou příliš sevřené a pes nevydechuje vzduch dostatečnou silou, má nějakou přepážku v dolních cestách dýchacích. Ať už se jeho hrudník zvedá, či nikoli, měli byste mu rychle poskytnout další 2 vdechy. Dále je nutné zkontrolovat krevní oběh, a to tak, že nahmatáte pulz nebo si na 10 sekund poslechnete srdce. Pokud je pulz hmatatelný, ale pes nedýchá, musíte okamžitě začít s umělým dýcháním:

  • malý pes (méně než 10 kg): 20–25 vdechů za minutu (asi 1 vdech na 3 sekundy);
  • středně velký a velký pes: 15–20 vdechů za minutu (asi 1 vdech za 4 sekundy).

Každý vdech by měl být pomalý a trvat nejméně 1–1,5 s. Po minutě umělého dýchání mu na 5 sekund změřte pulz a poslechněte si, jestli se vrací dech. Když nedýchá, pokračujte v umělém dýchání. Někdy se stane, že se vzduch dostane do břicha. Položte ruku dlaní na jeho levý bok, těsně pod žebry, a jemně stlačte. Pokud zjistíte slabý a povrchní dech, snižte frekvenci na 10–15 vdechů za minutu.

Pokud se stane, že pulz není možné nahmatat a váš pes nedýchá, musíte k umělému dýchání připojit masáž srdce. U malého psa provádějte stlačování hrudníku tak, že ho uchopíte oběma rukama kolem nejširšího místa jeho hrudníku, asi 2–3 cm od jeho lokte, aby váš palec směřoval jedním směrem a ostatní prsty opačným směrem. Pak stlačujte hrudní koš z obou stran asi o 2–4 cm v časovém intervalu 120–150krát za minutu.

U středního a velkého psa se masáž provádí z boku. Obě ruce (na sobě) položte na levou stranu nejširšího místa hrudního koše, asi 5–7 cm od lokte. Hrudník stlačujte asi o 4–5 cm v časovém intervalu 80–100krát za minutu. Pokud hrudník stlačujete 120krát za minutu, měli byste vdechnout při každém šestém stlačení. U středních a velkých psů byste měli střídat dva vdechy s 15 stlaky hrudníku, a to nejméně 12krát za minutu. Pokud máte po ruce druhou osobu, rozdělte si dýchání a masáž. Frekvence se nemění, jen vdechovat by se mělo s každým druhým či třetím stlačením, nehledě na velikost psa – zvýšíme tak přísun kyslíku.

S resuscitací byste měli pokračovat, dokud ji nepřevezme veterinář, nebo nejste vyčerpání a nemůžete pokračovat, nebo neucítíte bušení srdce či pulz.

Zdroj: Zranění u psa

Autoři obsahu

Mgr. Michal Vinš

Mgr. Jitka Konášová


ČeskáVeterina

O nás

Kontakt

Ochrana osobních údajů a cookies

SiteMAP

RSS

NABÍDKA OBCHODU

Klas LKVB6 90 tbl.

Klas LKVB6 90 tbl.

Cena: 578 Kč

Energy  Artrin 50 ml

Energy Artrin 50 ml

Cena: 330 Kč