Zajímáte se o téma KOŽNÍ NEMOCI KONÍ? Tak právě pro vás je určen tento článek. Sarkom je nádor měkkých tkání (svalů a podkoží) a kostí, vyznačující se sice nízkou mírou metastazování, ovšem o to vyšší lokální agresivitou a velmi intenzivním růstem. I po radikální chirurgické léčbě se často vrací a navzdory pokrokům v medicíně je střední doba přežití něco málo přes jeden rok.
Sarkom u koní
I u koní se vyskytují sarkomy, nejčastěji postinjekční sarkom, ale častěji se vyskytují sarkoidy.
Postinjekční sarkom – se nejčastěji vyskytuje jako reakce na vakcinaci proti vzteklině, také se může jednat o reakci na aluminiové adjuvans ve vakcíně, kortikoidové či penicilinové injekce. Tumory se mohou začít objevovat za 2–10 měsíců po vakcinaci. Postinjekční sarkomy se dělí na 3 typy, přičemž typ 1 je nejméně agresivní a typ 3 je nejvíce agresivní. Diagnostika spočívá v provedení cytologie či biopsie a histologickém potvrzení. Nejefektivnější léčba postinjekčního sarkomu je jeho chirurgické odstranění minimálně 3 cm do hloubky a 3 cm do šířky. U nekompletně odstraněných nebo neresekovatelných útvarů je možnost využití radioterapie, chemoterapie a imunoterapie.
Sarkoidy – patří u koní k nejčastěji se vyskytujícím tumorům kůže. Sarkoidy můžeme považovat klinicky i patologicky za formu kožní rakoviny, jejichž chování je nepředvídatelné a jejich terapie problematická. Sarkoidy převážně vypadají jako bradavice. Výskyt sarkoidů není na pohlaví ani věku závislý, větší tendenci k onemocnění mají plemena s tenčí kůží (quarter horse, arabský plnokrevník), nebyla jasně prokázána dědičná závislost. Formy sarkoidů mají vysokou tendenci k recidivám a při jejich poškození (traumatem, hmyzem, iatrogenně při biopsii) se snadno přemění v agresivnější typ sarkoidu. Některé typy (okultní) zůstávají nezměněny dlouhou dobu, jiné typy (fibroblastický) mohou agresivně růst během dnů až týdnů. Zajímavostí je, že někdy dojde ke spontánnímu odeznění onemocnění, kůň se stane rezistentní k recidivě (tento fakt bude jistě předmětem dalšího bádání). Vždy je lepší řešit sarkoid, který je malý a lehce dostupný, většina sarkoidů se časem nestane menšími, právě naopak. Sarkoidy nemetastazují do vnitřních orgánů, tudíž koně přímo na životě neohrožují, ale svou lokalizací a velikostí (v místě podbřišníku, pod sedlem) mohou vadit mechanicky a snížit tak využitelnost koně. U koní rozlišujeme 6 typů sarkoidů: okultní (cirkulární okrsek bez srsti), verukózní (bradavička se zesílenou kůží), modulární (ohraničená podkožní léze), fibroblastický (živé maso), smíšený (verukózní s okultní lézí a fibroblastickou a nodulární lézí), malevolentní (velice agresivní na kostech).
Sarkoidy představují pro veterinární lékaře terapeutickou výzvu. Je nutné správně určit typ sarkoidu a podle toho zvolit nejvhodnější terapii. Je potřeba pečlivě zvážit nutnost odběru bioptátu k histopatologickému vyšetření, neboť biopsie může vyvolat nekontrolovatelné rozšíření sarkoidu. Ve většině případů biopsii neprovádíme a zahajujeme terapii co nejdříve. Volba t
Ve svém příspěvku PREDNISON PRO PSA PŘI OCHRNUTI se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Lucie Dudyova.
Dobrý den,opravdu může pomoct prednison,když nám pes ochrnul na zadní packy?Podle veterináře je to buď skriply nerv v páteři nebo vyhřezla plotýnka.Uz je to paty den,co nechodí a ty nohy tahá za sebou jak kus hadru.Prasky bere zatím druhý den,ale když ji vidím,tak se mi nechce věřit,že to rozchodi.Dekuji za odpoved
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Eva horakova.
mela jsem barzojku kristi a nerozchodila nastaly prolezeniny sla spat moc smutne eva jeste mame koni jeji sestru ta ma zas ledovou bolestivou nozicku taky ji neumeji pomoct ale ta chodi a budem ji pomahat ye vsech nasich sil i kdyz se dozila jiz krasnych12let je to moje zlaticko
Dušnost koní je jednou z nejrozšířenějších civilizačních chorob koní a je velkým trápením mnoha koní a jejich majitelů.
Dušnost je stav ztíženého dýchání, který má příčinu většinou ne v infekci, ale ve špatném vzduchu, který kůň dýchá. Zvířeti totiž neprospívá stájové klima, prach, čpavek, alergeny ze sena a další vlivy, se kterými se ve volné přírodě nebo na pastvině jen tak nesetká. Jakmile koně zavřeme do stáje, neprospíváme tím jeho dýchání. U některých koní, kteří jsou na špatné klima náchylnější, se pak může rozvinout dušnost. Koním, kteří jsou tomuto prostředí vystavováni dlouhodobě, se mohou zanítit drobné dýchací cesty, jsou prokrvenější a tvoří se v nich hlen. Dýchací cesty se zužují otokem, koně to dráždí ke kašli, obtížněji dýchá, z nosu může vytékat hlen. Vzácný není ani vznik alergií v důsledku opakovaných zánětů. Při vdechnutí alergenu dochází ke stahům svaloviny dýchacích cest – nejčastějšími alergeny bývají spory plísní ze sena a slámy, jízdárenský povrch nebo vzácně pyly. Následně vzniká obstrukce dýchacích cest (RAO neboli COPD), velmi podobná lidskému astmatu. Plicní sklípky se poškozují, mohou se potrhat a vznikají nevratné změny. Příčinou dušnosti může být i nedoléčená nebo špatně léčená infekce dýchacích cest.
Dyspnoe můžeme rozdělit podle toho, ve které fázi dýchacího cyklu se vyskytuje, a to na inspirační (při nádechu), exspirační (při výdechu) nebo smíšenou. Zde se potom ještě příznaky rozdělují na mírné, středně těžké a těžké.
Inspirační dušnost – mírný stupeň se projeví prodlouženou dobou vdechu (délka vdechu = délce výdechu), kdežto u zdravého koně je v klidu výdech delší než nádech; dále se může projevit prohloubeným dýcháním a mírným zvýšením dechové frekvence. Středně těžká dyspnoe se pozná podle vpadávání mezižeberních prostor, otevírání nozder při nádechu, a to i v klidu. Těžká dyspnoe se projevuje velkým úsilím koně při nádechu – třese se po celém těle, stojí odplecený (hrudní končetiny široko od sebe) s nataženou hlavou a krkem, lapá po dechu, má snahu dýchat ústy, při nádechu se mu vtahuje řiť, sliznice jsou cyanotické (nedostatečné okysličení krve).
Exspirační dušnost – mírný stupeň se projeví prodloužením výdechu, výdech může mít dvě fáze, kůň si trochu pomáhá břišními svaly. Střední stupeň se projeví očividným zapojením břišního lisu (břišních svalů) do výdechu, objevuje se dýchavičná stružka (prohlubeň za posledním žebrem). Těžká exspirační dyspnoe je charakteristická pumpováním břicha při výdechu, kůň z plic vytlačuje vzduch „celým tělem“, vtahuje se mu řiť.
Smíšená dušnost – kombinují se příznaky inspirační i exspirační dušnosti.
Ve svém příspěvku DUŠNOST U KONÍ se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Dana.
Dobrý den, kobylka 10 let, od září pokašlává. Ne moc, ve stáji jen vyjímečně, ale po práci častěji. A pokud venku nacválám, kašle intenzivněji, vždy cval ukončuji...může to být dušnost?
Na tento příspěvěk jestě nikdo nereagoval. Chcete se k němu vyjádřit? Klikněte na tlačítko a budete moci vložit svůj komentář.
Pro evropské podmínky udává tón plemenná kniha Friesch Paarden Stamboek (FPS) se sídlem v Drachtenu v Holandsku. Jsou zde registrováni plemenní hřebci i klisny. O zařazení rozhoduje jak exteriér (výška, typ, nohy a rámec), tak index příbuzenské plemenitby a výkonnostní faktory. Hříbě je většinou hodnoceno komisařem přímo z Holandska. Po třetím roce probíhá další exteriérová inspekce.
V ČR příliš fríských koní zatím není. Často se spíše importují levná hříbata. V poslední době se však v importu objevují i velmi dobré kusy, které budou jistě přínosem. Pro české chovatele byla založena Asociace chovatelů fríských koní.
V minulosti se frísové využívali především jako koně rytířů, v zemědělství nebo v klusáckých dostizích. Pracovali také na venkově. Dnes je považujeme za koně reprezentativní, které vídáme především na přehlídkách. Díky své pohyblivosti a temperamentu jsou ceněni rovněž v drezúře či při různých show v cirkusové manéži. Především jsou to ale koně kočároví, známí například z tradičních přehlídek, kde bývají zapřaženi do dvoukolových vysokých vozíků zvaných „sjees“. Vozatajci jsou při nich oblečeni do typických selských krojů. Dávno už jsou doby, kdy měl tento kůň hlavní postavení v pohřebnictví.
Od roku 1986 zajišťuje spřežení fríských koní rozvážku zboží u jednoho z významných obchodních domů v Londýně.
Akutní zánětlivé otoky na končetinách se zpočátku chladí. Je to běžná a stará forma léčby zánětu vodou (hydroterapie), konkrétně chladnou vodou, která snižuje nadměrné prokrvení zaníceného místa, čímž se zabrání vzniku bolestivého otoku, který může také svým tlakem poškodit další buňky a tkáně. Zamezí se také prostupu dalších zánětlivých látek z krve do tkání, takže se zmírní bolest a další případné poškození okolních buněk a tkání. Akutní záněty se obecně mají chladit pouze v prvních fázích, tedy dva, maximálně tři dny, protože omezením prokrvení se snižuje také schopnost tkáně se léčit a odvádět krví pryč odpadní produkty či zbytky poškozených tkání.
Zánět starší dvou (tří) dnů se má naopak zahřívat, aby se zlepšilo prokrvení, které podpoří hojení. Pozor, střídavé chlazení a po jeho ukončení opětovné zahřátí tkáně vede k popraskání zanícených lymfatických cév, které se může hojit jizvou, čili zvazivovatěním podkoží – to se může po určité době projevit trvalým zesílením nohy koně (sloní nohou). Proto pokud existuje podezření, že je končetina koně oteklá následkem lymfangitidy (flegmóny), nemá se chladit. Jediné chlazení by zde mělo smysl a nevedlo by tolik k poškození tkáně, kdyby se končetina chladila v perakutním stadiu, tedy v době, kdy flegmóna teprve vzniká (kdy noha roste před očima). Pak by mohlo dojít k zastavení zánětu.
Zánětlivé otoky dobře reagují na chlad v případě, že zahájíme první pomoc včas. Došlo-li k poranění koně (upadnutí, kopnutí, odření, škrábnutí), je třeba zajistit zvířeti absolutní klid, ihned ošetřit případnou ránu a okolí poranění chladit vodou. Chladíme 10–30 minut (čím je poranění hlubší, tím déle chladíme; na končetinách postačí chladit 10–15 minut), potom chladit přestaneme. Takto opakujeme několikrát denně. Můžeme přikládat chladivé Priesnitzovy obklady (dnes se už nedoporučuje přikládat led) nebo stříkat slabý proud studené vody. Chlad jednak zpomaluje, až zastavuje tvorbu otoku, jednak příslušnou tkáň znecitlivuje, takže ulevuje od bolesti. Pokud dáváme na postižené místo obklady, musíme dbát na to, aby se nezapařily a končetinu naopak nehřály. Chladivé gely a masti jsou v těchto akutních stavech málo účinné.
Chlazení má smysl pouze tehdy, když chladíme zánětlivý otok ne starší než 48 hodin. Pokud ani do 48 hodin nedojde k vymizení otoku, je třeba volat veterináře. Výjimkou v chlazení je lymfangitis, která se však často vyvine až později, obvykle po vniku infekce neošetřenou nebo špatně ošetřenou rankou. Při ní poměrně rychle oteče celá dolní část končetiny, otok je velice bolestivý na dotek, silně hřeje a kůň obvykle výrazně kulhá. V tomto případě je nutné ihned zavolat veterináře, který koni
Při akutním záchvatu dechové tísně či dušnosti je třeba ihned volat veterináře a informovat ho o naléhavosti situace. Při těžkém záchvatu představuje každá vteřina velké riziko a často se bojuje o život koně. Je-li dyspnoe méně dramatická, je také nutné volat veterináře, protože nikdy nemůžete vědět, zda se stav náhle nezhorší nebo nezanechá nenapravitelné škody na dýchacím traktu koně.
V každém případě, je-li to možné, zajistěte koni dostatek čerstvého vzduchu (dejte ho ven) a držte ho v naprostém klidu, stínu a chladnu. Jakákoli fyzická či psychická námaha zatěžuje ještě více jeho dýchací systém a celou situaci může zhoršit.
Pokud se jedná o chronický stav („dušnost“ čili COPD nebo chronickou infekci dýchacího traktu), je třeba kontaktovat veterináře a domluvit se s ním na řádném vyšetření. Čím přesněji zjistí diagnózu a rozsah poškození dýchacího aparátu, tím lépe může určit léčbu, nebo aspoň udržovací péči a zatížení koně. Jedině tak lze předejít zhoršování onemocnění a ulehčit koni jeho život.
Tomuto onemocnění můžete účinně předcházet pouhým nastavením kvalitních zoohygienických podmínek chovu vašeho koně.
Primární léčba by měla spočívat v alespoň částečném uvolnění hladkého svalstva, tedy podání bronchodilatantik, například ventipulmin, a dále k ředění hlenu, například dembrexin, bromhexin a podobně. Nutností je okamžitý přesun koně (samozřejmě s ohledem na jeho aktuální stav) do vyhovujících podmínek. Imunosupresiva jako kortikoidy podáváme jen krátce, a to ve zvlášť závažných případech, kdy může být ohrožen život koně – při jejich podání je nutné vždy dodržovat základní pravidla.
Ve svém příspěvku BETTA BOJOVNICE se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Venda.
Dopřejte vašemu beťákovi slanou koupel. Slaná voda ho zbaví této nemoci. V čase, kdy bude ryba v soli, vyčistěte akvárko horkou vodou a vydesinfikujte ho savem. Pak do čisté vody rybu přeneste. Slanou koupel uděláte rozmícháním 5 litrů vody a 0,5 kg soli. Ryba se začne olupovat a tím se zbaví nemoci. Ryba musí být stále v teplé vodě o teplotě, na kterou je zvyklá.
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Veronika.
Historie fríského koně sahá až 3000 let zpátky do minulosti. Své pojmenování dostal podle holandské provincie Friesland ležící v severním Holandsku. Tato část země je proslulá jejich chovem. Ve středověku byl fríský kůň oblíben rytíři především kvůli své síle a eleganci. V německém hřebčínu v Marbachu používali fríské koně již od 17. století. Hřebec Romke 234 byl v 70. letech 20. století využíván také k regeneraci chovu starokladrubského vraníka u nás ve Slatiňanech.
I přes svoji výjimečnost fríský kůň téměř vyhynul. V roce 1913 zbyli ve Frísku pouze tři plemenní hřebci. Plemeno zachránila až druhá světová válka, kdy se museli holandští zemědělci vrátit ke koním. K další krizi v chovu fríských koní došlo v 60. letech minulého století. Byla však zažehnána a chov se poté rozšířil do celého světa. Svaz chovatelů, který byl založen již v roce 1879, dostal v roce 1954 titul „Královský“.
Povahově jsou naprosto jedineční, jsou to koně inteligentní, klidní, mírní, přátelští, nelekaví a hraví. Jsou poslušní a citliví. Skromnost a vytrvalost fríských koní jsou pro toto plemeno dodnes charakteristické. Navzdory své imponující postavě je tento kůň nenáročný.
Kůň tohoto plemene je nápadný svými prostornými svižnými chody se značným kmihem zadních nohou a vysokou akcí v klusu.
Podmínky pro zapsání do plemenné knihy koní jsou velmi přísné. Klisny a hřebci mohou být podle své kvality a stavby těla zapsáni do různých kategorií. Posuzuje se i povaha a schopnost učení koně. Hřebec nebo klisna, jejichž potomek neodpovídá požadovaným nárokům, se automaticky posouvají o stupeň níž a zapisují se do nižší kategorie. Ne každá fríská klisna je tedy připuštěna k chovu. Výběrová kritéria jsou velmi přísná.
Dnešní fríský kůň je vždy vraník bez odznaků, v kohoutku měří klisny v průměru 156 cm a hřebci 163 cm. Je o něco menší a rychlejší než bývali jeho chladnokrevní předci. Přesto si zachoval sílu, odvahu a přívětivou povahu. Hlava je dlouhá a má inteligentní výraz. Krátké uši mají špičku zatočenou dovnitř. Hříva a ocas jsou dlouhé a husté a bývají často zvlněné. Tělo koně je svalnaté a robustní, dobře stavěné s válcovitým trupem. Dominantou je vysoko nasazený krk a záď s výrazným žlábkem. Typickým znakem plemene jsou nohy s rousy. Vznešené držení těla z něj činí ideálního koně pro slavnostní příležitosti.
Fríský kůň dospívá poněkud později, teprve mezi 4. až 5. rokem. Trup má silný a hluboký, odpovídající robustní konstrukci. Mohutné plece s kohoutkem jsou ideálně přizpůsobené pro práci v zápřeži (frísové jsou silní, ale ne tak masivní jako těžká plemena). Linie krku a hřbetu z nich dělá ideální kočárové
U koní starších 2 měsíců, kterým byl podán až pětinásobek doporučené dávky, ani u dospělých koní, kterým byl podán až desetinásobek doporučené dávky, nebyly zjištěny žádné nežádoucí účinky.
Přechodně snížená chuť k jídlu, zvýšená teplota, ptyalismus a změny vidění byly pozorovány u koní, kterým byla dvakrát podána Ivermektinová perorální pasta nebo jednou perorální pasta v dávkách desetkrát vyšších než je doporučená dávka (tzn. 2 mg/kg živé hmotnosti). Všechny změny odezněly během pěti dnů.
Žádná antidota nebyla stanovena, avšak symptomatická léčba může být prospěšná.
V naší poradně s názvem KRÁLÍK DOMÁCÍ A JEHO NEMOCI se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Petr Svoboda.
Dotaz:
Pokud má králík ušní svrab (prašivinu), je možné bez obav jeho maso konzumovat?
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Cempírek.
Svrab je výlučně kožní onemocnění, které nijak neovlivňuje svalovinu ani vnitřní orgány. Vzhledem k tomu, že u jatečných králíků se celá kůže stahuje, nehraje její onemocnění žádnou roli v kvalitě masa.
Nemoci pohlavního ústrojí – hnisavý zánět dělohy, zánět předkožky
Nemoci pohybového ústrojí – záněty svalů, kloubů a šlach, dysplazie kyčelních kloubů, zlomeniny kloubů, zlomeniny kostí, křivice
Nemoci nervového ústrojí – zánět mozku a míchy, otřes a zhmoždění mozku a míchy
Nemoci očí – zánět spojivek, zánět víček, vchlípení a vychlípení víček, suchý zánět rohovky a spojivky, zákal rohovky, zákal čočky
Nemoci uší – onemocnění zevního zvukovodu, krevní výlev v ušním boltci
Onemocnění kůže – zánět kůže, kopřivka, svrab
Parazitární onemocnění psů – škrkavky, tasemnice, blechy, vši, všenky, klíšťata
Infekční nemoci jsou nemoci, jejichž původci jsou živé mikroorganismy (patogenní bakterie, houby, viry, rickettsie, chlamydie, protozoa) schopné pronikat do organismu zvířat, vyvolat onemocnění a dále se přenášet na zdravé jedince.
Přenos infekčních nemocí je realizován přímým nebo nepřímým (zprostředkovaným) vzájemným kontaktem nemocného zvířete se zdravým. Bránou vstupu původce onemocnění je kůže a viditelné sliznice očí, dýchací, trávicí a močopohlavní systém.
Při prvních příznacích infekčního onemocnění psa je nutné vždy co nejdříve vyhledat veterinárního lékaře, který zvíře odborně vyšetří a zahájí odpovídající léčbu. Infekční onemocnění ohrožuje nejen zdraví a život postiženého psa, ale i ostatní psy, se kterými přijde do kontaktu.
Invaze cizopasníků, jak vnějších, tak vnitřních, způsobují značné komplikace zdravotního stavu u všech věkových kategorií psů. U štěňat mohou způsobovat i přímé ztráty uhynutím, často významnou měrou zasahují skrytě do vývinu a růstu a disponují organismus pro celou řadu onemocnění.
Ve svém příspěvku KOŽNÍ PROBLÉM se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Sochorová Jana.
Dobrý den,prosila bych o radu,která se týká 10 leté NO.Stále se drbe a vykusuje. V oblasti třísel a paždí přední nohy se objevila jakoby opruzenina-zapařenina .Namazala jsem to rozt. betedine a zdálo se,že se to uklidnuje,ale pak jsem zjistila ,že tato místa úplně zčernala a pokračuje to dál ,když to nechám tak se to rozbolaví jako zapařenina .Tato fenka věčinu času je doma.Strava jsou granule a kapsičky.CHut k jídlu je normální.Prosím o radu Děkuji.
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel František Peršín.
MÁM MALTEZSKÉHO PINČE. KOLEM ZADEČKU M CHLUPY DO ČERVENA. POTŘEBOVAL JSEM ŘEŠIT SVŮJ KOŽNÍ PROBLÉM S DOPORUČENÍM NA ŘEP ÍKLÉKAŘSKÝ. POMOHLO A APLIKOVAL JSEM ODVAR NA VTÍRÁNÍ KOLEM ZADEČKU. JE TO SUPER. PAK I POD A KOLEM OČIČEK PO VÝTOCÍCH. VŠE ZABÍRÁ PRAKTIKUJI TÉMĚŘ DENNĚ. I U SEBE. VŠE BEZ PROBLÉMU
FANDA
Charakteristickým příznakem onemocnění zvaného „sloní noha“ je akutní, progresivně se zvětšující otok postižené končetiny, který vzniká náhle a velmi často takzvaně „přes noc“. Končetina je zduřelá od korunky až po kolenní či loketní kloub, při postižení pánevní končetiny se na vnitřní ploše stehna vytváří charakteristický val. Zduření je těstovité konzistence, teplé a bolestivé při palpaci. Těstovitý otok, při kterém zůstávají po dotyku v kůži prohloubené otisky prstů, je typický pro zánětlivý proces probíhající v podkoží a tento příznak lze použít pro odlišení zánětů lokalizovaných v hlouběji ležících tkáních. Rána na končetině, která se stala vstupní branou infekce, nemusí být vůbec nalezena. U těžkých případů může být patrné prosakování vodnaté tekutiny přes kůži a při opožděné nebo nesprávné léčbě mohou vzniknout rozsáhlé trhliny vedoucí ke vzniku plošných, otevřených a obtížně se hojících ran. Mízní uzliny v tříselné krajině jsou zduřelé, tuhé a citlivé na tlak. Postižení koně obvykle velmi silně kulhají, takže v řadě případů jsou zvěrolékaři pacienti avizováni s podezřením na zlomeninu. Kulhání se zesiluje s přibývajícím napětím tkáni, v klidu ve stoje je končetina odlehčována.
Celkový zdravotní stav pacienta bývá narušen. Vnitřní tělesná teplota je často výrazně zvýšená (40–41 °C), teplotní křivku charakterizuje strmý vzestup a jen pozvolný pokles hodnot. U řady koní stoupá také tepová a dechová frekvence; v těžkých případech se objevuje nápadná apatie a nechutenství.
U mnoha koní při včasné a správné léčbě lokální klinické příznaky během několika dnů odeznívají a celkový stav zvířete se upravuje. Po vstřebání zánětlivého výpotku dochází k úplnému vyléčení. U komplikovanějších případů může během 10–14 dní dojít k provalení ložisek hnisu. Dojde-li k porušení kůže, ať už provalením hnisu a vznikem vředů, nebo následkem nepřiměřeného napětí, vznikají často obtížně se hojící granulující rány. Komplikací prudké lymfangitidy je rovněž zánět šlachových pochev.
Chronická lymfangitida postihuje zvláště pánevní končetiny a vyznačuje se výrazným zvětšením jejich obvodu i ztrátou kožní elasticity. V blízkosti kloubů a v místech ohýbání se tvoří silné kožní řasy, které se už nemohou vyhladit. Zesílené partie těla nejsou ani bolestivé, ani teplejší. Kůže je někdy pokryta strupy, a pokud se zvíře škrábe, tyto krusty odpadávají a obnažují krvácející kožní povrchy. Srst více či méně vypadává, zježené chlupy stojí kolmo ke kožnímu povrchu. Zduření mírného stupně nezpůsobuje funkční poruchy. V pokročilých případech je však příčinou kulhání. V příčných rýhách se často rozvíjejí ekzémy a vznikaj
V naší poradně s názvem STRUPY NA KŮŽI U KOČEK se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Milan Karabčík.
Zdravím je zimní počasí a kočka se neustále drbe prohlédl jsem jí a nahmatal malé stroupky po celé délce hřbetu od hlavy až k ocasu jinde ne jsem z vesnice a kočka chodí denně ven chytá myši a samozřejmě přijde do styku i s jinýma kočkama . Divné je že nejde ani do svých oblíbených pelíšků.
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Veterinář.
Kočičí miliární dermatitida, často nazývaná kočičí stupy, je běžné kožní onemocnění, které postihuje kočky všech věkových kategorií a plemen. Tento stav je charakterizován malými, vyvýšenými a krustovitými lézemi, které se obvykle nacházejí na hlavě, krku a zádech kočky. Tyto hrbolky na krku a zádech kočky mohou extrémně svědit, což způsobuje, že se kočka škrábe a kouše si postižená místa, což vede k dalšímu podráždění a potenciální sekundární infekci kůže. Miliární dermatitida u koček může být způsobena různými faktory, ale dva nejčastější jsou přecitlivělost na bleší kousnutí a alergie, a to i alergie na ostatní kočky. Zde můžete vidět, jak vypadá miliární dermatitida u koček: https://www.google.cz/image…
Léčba kočičí miliární dermatitidy začíná identifikací a řešením základní příčiny, jako jsou blechy, alergie nebo infekce. Váš veterinář může předepsat topické krémy nebo masti, perorální léky nebo doporučit hypoalergenní dietu, která pomůže zvládnout příznaky.
Při správné a trvalé léčbě může mnoho koček zaznamenat výrazné zlepšení svého stavu a vést pohodlný život.
Chcete-li pomoci vaší kočce s miliární dermatitidou, existují různé možnosti léčby.
Zde je to, co můžete udělat:
1. K hubení blech používejte přípravky proti blechám: Pokud jsou problémem blechy, je nezbytné zavést účinná opatření proti blechám.
2. Poraďte se se svým veterinárním lékařem o změně stravy: Pokud máte podezření na alergie na kočičí krmivo, může být doporučena hypoalergenní nebo nová proteinová dieta.
3. Aplikujte předepsanou kontaktní léčbu: Léčivé šampony, spreje nebo krémy mohou pomoci zmírnit svědění a zklidnit kočičí kůži.
4. Podávejte předepsané léky: Antihistaminika nebo kortikosteroidy mohou být použity ke snížení zánětu a zmírnění alergických reakcí u koček.
5. Léčba sekundárních infekcí: Antibiotika nebo antifungální léky mohou být předepsány, pokud se v důsledku poškrábání vyvinuly bakteriální nebo plísňové infekce.
Závěrem lze říci, že miliární dermatitida je běžné kožní onemocnění u koček, které může být způsobeno bleší alergickou dermatitidou, alergeny z prostředí, potravinovými alergiemi a folikulitidou. Ačkoli jsou příznaky u různých případů často podobné, je důležité rozpoznat příčinu miliární dermatitidy vaší kočky, abyste jim mohli poskytnout tu nejlepší možnou léčbu a péči. Promluvte si se svým veterinářem o potenciálních spouštěcích mechanismech miliární dermatitidy vaší kočky a o tom, co můžete udělat pro zmírnění jejích příznaků.
Náhlé zduření končetiny, které doprovází kulhání a případně narušení celkového stavu, je běžným zdravotním problémem u koní všech věkových kategorií, různých plemen i rozdílného pracovního využití. Tento klinický příznak bývá výsledkem poměrně pestrého souboru vyvolávajících příčin, mezi kterými figurují úrazy, nemoci šlach, šlachových pochev a kloubů, vnitřní choroby i kožní problémy. Jednou z nejčastějších příčin nejenom akutního, ale i chronického otoku je takzvaná podkožní flegmona spojená se zánětem mízních cév.
Onemocnění, které je v odborné i laické literatuře známo pod názvem lymfangitida, je způsobeno širokou škálou mikroorganismů. Vstupní branou infekce akutní flegmony jsou většinou nepatrné povrchové rány, záněty v ohbí spěnky nebo hniloba rohového střelu; zvažuje se však také možné šíření krví. V některých případech nemoc propuká až po zhojení uvedených patologických procesů. Bakterie se rychle množí a šíří a u některých koní se mohou vytvářet ojedinělá nebo mnohočetná ložiska hnisu. Ve vzácných těžkých případech se vyvíjí celkové onemocnění, které může vyústit v otravu krve a skončit smrtelně. Chronická flegmona („sloní noha“) je charakterizována ukládáním nově tvořené pojivové tkáně v podkoží, což způsobuje nevstřebatelné tuhoelastické zbytnění končetiny. Současně dochází k trvalému poškození krevních a mízních cév, které zapříčiňuje místní narušení oběhu a městnání mízy. Onemocnění se vyskytuje mnohem častěji na pánevních než na hrudních končetinách.
Pojem sloní noha se většinou používá až pro případ, kdy flegmona přešla do chronického stadia, podkoží zvazivovatělo, noha je tlustá, poměrně tvrdá, chladná a nebolestivá.
Flegmona znamená jakékoli neohraničené nahromadění hnisu ve tkáni způsobené prudkým zánětem pojivové tkáně, vyvolaným hnisotvornými nebo hnilobnými bakteriemi (opakem je absces, což je ohraničené nahromadění hnisu). Flegmona ale může být i plynová, hnilobná či nekrotická, a to podle svého původce a vzhledu. Takže výraz flegmona by byl přesnější právě pro případ, kdy se kůň poranil, rankou se do podkoží dostaly bakterie a tvoří se hnis (hnisavý zánět podkoží). U flegmony, kterou způsobil zánět lymfatických cév, se ranka většinou nenajde.
V místě a okolí zánětu se nahromadí ve tkáních tekutina, což se navenek projeví jako otok. Jeho velikost a závažnost závisí na rozsahu a lokalizaci zánětu a jeho příčině. Zánětlivý otok je teplý, tvrdý a bolestivý, vyskytuje-li se na končetině, kůň obvykle kulhá. Akutní zánět podkoží a mízních cév, vzniklý převážně následkem průniku bakterií skrze kůži drobnou nebo větší rankou, může při špatné léčbě přejít v trvalé zbytnění končetiny čili sloní nohu.
Inspirační dušností trpí koně, kteří mají z nějakého důvodu zúžené dýchací cesty, takže jejich nádech je namáhavý. Celkem často se ale snížená průchodnost zhorší i u vydechování vzduchu, takže se v takových případech setkáme s dyspnoí smíšenou. Mezi nejčastější příčiny dušnosti u koní patří problémy spjaté s nosním i laryngeálním stridorem. Záněty dýchacích cest jakéhokoli původu (podráždění, infekce viry, baktériemi, plísněmi, alergie, akutní i chronické). Při nich se v dýchacích cestách hromadí hlen, dochází k otoku sliznice dýchacích cest, průdušky a průdušinky se reflexně stahují (bronchokonstrikce). Velice nebezpečná je alergie podobná lidskému astmatu, kdy dochází k prudkému zúžení bronchiolů (bronchokonstrikce), například při „záchvatu“ u známého COPD, reakce na včelí štípnutí a podobně. Nelze zapomenout ani na plicní červivost (Dictyocaulus arnfieldi), přestože jsou tyto případy u nás vzácné. Další příčinou mohou být některé otravy, například organofosfáty, různé alergie a stavy, kdy dochází k otokům v oblasti hlavy (hroší hlava), hltanu, hrtanu a krku, protože oteklá tkáň tlačí na dýchací cesty a zužuje je; podobně mohou působit různé nádory okolních tkání. Některé příčiny lze vyléčit úplně, jiné lze zmírnit, v určitých případech však zvířeti již nelze pomoct. Důležité je proto co nejrychlejší vyšetření veterinářem a zahájení včasné a správné léčby.
Exspirační dušnost samotná je projevem nedostatečné elasticity plicní tkáně. Setkáváme se s ní například u zvířat postižených chronickou formou COPD či jiného, obvykle chronického onemocnění plic. Dále u koňů starších, kdy již plíce nejsou dostatečně elastické, a v neposlední řadě u zvířat, která prodělala onemocnění dýchacích cest a nedostatečně se z něho vyléčila. S takovým stavem již nelze často nic dělat, protože plicní tkáň bývá nevratně změněná. Vhodně stanovenou léčbou a neúnavnou péčí však obvykle můžeme zabránit zhoršování problému a koně udržovat v přijatelném stavu. I to však s konečnou platností řekne až veterinář.
Onemocnění způsobené parazity se nazývá parazitóza. Podle původců onemocnění dělíme parazitózy na dvě základní skupiny, a to na ektoparazitózy (způsobené zevními parazity) a endoparazitózy (způsobené parazity vnitřními). Základní rozdíl mezi endoparazity a ektoparazity je následující: vnitřní parazité (endoparazité) pronikají do hostitelského organismu a žijí v něm po celou dobu svého života nebo v určité časové periodě svého vývoje (tasemnice, motolice, oblí červi, prvoci a podobně). Vnější parazité (endoparazité) zůstávají na povrchu organismu (blechy, klíšťata, trudníci, svrab, dravčíci, sametky, vši, jiný hmyz).
Jako parazitizmus je označován vztah dvou organismů, z nichž jeden organismus (parazit) má zisk a druhý na tento vztah doplácí (hostitel). Parazit se přitom může živit tkáněmi hostitele nebo se přiživovat na jeho potravě, případně může mít z hostitelova organismu i jiný prospěch. Pro vztah parazit–hostitel je typické, že parazit hostitelský organismus nezabíjí. Svou činností ale působí hostitelskému organismu nepříjemné komplikace, které se týkají zejména jeho zdravotní stavu: průjmy, svědění, vznik druhotné infekce pro průniku parazita do organismu, přenos virového nebo bakteriálního onemocnění a podobně. Některá z těchto onemocnění jsou přenosná ze zvířat na člověka, v tomto případě poté hovoříme o zoonózách a tento parazit je nazýván zoonotickým.
Lék proti parazitům se nazývá antiparazitikum. Mezi antiparazitika náleží i anthelmintika (přípravky proti červům).
Kategorie endoparazitóz náleží k posouzení veterinárním lékařům, a to včetně aplikace léčiva. Ve volném prodeji, respektive v prodeji mimo lékárny a u oprávněných prodejců, se můžete ale běžně setkat s antiparazitiky působícími proti ektoparazitózám.
Zablešení – je asi nejrozšířenější u psů, koček, ale i člověka. Parazitem je blecha kočičí (Ctenocephalides felis), zoonotický parazit. V domácnosti nebo v prostředí s výskytem blechy se setkáváme se všemi jejími vývojovými stadii – od vajíček přes larvy, kukly i dospělce. Na hostiteli se vyskytuje dospělec, který saje krev. Typickým příznakem zablešení zvířete je vysoká svědivost kožíšku, výskyt drobných tmavých částeček v srsti – blešího trusu. Blechu lze při důkladné prohlídce srsti také zahlédnout. Poměrně častým kožním problémem při zablešení citlivých jedinců jsou zarudlá místa, která si zvíře rozškrábe z důvodu vysoké svědivosti až do krve. Výskyt podobných příznaků se označuje jako „alergie na bleší kousnutí“. Vajíčka, larvy a kukly nalezneme v místě odpočinku zvířat, jedná se o takzvaná místa „horkého výskytu“ označována jako „HOT SPOTS“. Blecha kočičí je přenašečem tasemnice psí a&nb
Kůže je bariérou ochraňující vnitřní prostředí organismu od vnějšího světa, zejména proti škodlivým chemikáliím a mikroorganismům. Srst psovi poskytuje tepelně izolační ochranu. V kůži jsou smyslové receptory reagující na změny vnější teploty. Při změnách teploty se chlupy napřimují nebo pokládají; srst tak pomáhá zvýšit nebo snížit ztráty tělesného tepla. Do chlupového váčku v kůži ústí mazová žláz, vylučující tukovou látku, která dává srsti lesk. Je voděodolná a chrání a zvláčňuje pokožku. Kůže nejen chrání organismus proti vnějšímu nebezpečí, ale ovlivňuje také reakci imunitního systému v případě poranění.
Kůže se skládá ze dvou vrstev. Povrchová vrstva (pokožka, epidermis) není příliš silná a průběžným odlupováním odumřelých buněk si udržuje svou ochrannou funkci. Pod pokožkou je silná, elastická a pevná škára (dermis), která zajišťuje krevní zásobení a inervaci pokožkových buněk. Ve škáře se nacházejí kožní žlázy, chlupové váčky (folikuly), cévy a smyslové receptory, které umožňují vnímat hmat, bolest, tlak i teplotu.
Chlupy psa rostou periodicky. První, aktivní fáze růstu je následována přechodnou a poté odpočinkovou fází. Jakmile vyroste nový chlup, starý vypadne; tento proces se nazývá línání. Růstový cyklus srsti je ovlivněn mnoha faktory, například změnou vnější teploty, zvyšováním či snižováním fotoperiody, hormony, výživou, stresem a genetickými vlivy. Chlupy se obměňují především na jaře, kdy líná zimní srst, a znovu na podzim, kdy je krátký letní kožich nahrazován delším a hustším zimním. Změny v produkci hormonů hypofýzy, štítné žlázy, nadledvin a pohlavních žláz dramaticky ovlivňují strukturu a hustotu srsti. Samčí hormony stimulují růst, zatímco samičí mají opačný efekt.
Srst psa je mnohem variabilnější než u jiných domácích zvířat, neboť z jednotlivých chlupových váčků může vyrůstat více chlupů odlišné struktury. Silné primární chlupy, nazývané pesíky, mohou být obklopeny menšími, jemnějšími chlupy, takzvanou podsadou.
Srst a pokožka psa potřebují pravidelné čištění a kartáčování, příležitostné stříhání či úpravu srsti (trimování). Pravidelné kartáčování udržuje srst ve výborném stavu a prokrví pokožku. Máte také příležitost všimnout si čehokoli neobvyklého, co může znamenat zdravotní problém. Menším a starším psům musíte pravidelně stříhat drápy a psům jakéhokoli věku prospívá péče o zuby, uši a oči. Psí srst se čistí samovolně, ale většině psů prospěje občasná koupel. Dlouhosrstá plemena vyžadují častější pozornost.
Hladká srst, například u boxera, je na údržbu velmi jednoduchá. Jednou nebo dvakrát týdně mu gumovým kartáčem nebo speciální psí rukavicí přejeďte proti srsti, abyste odstranili lupy, špínu a uvolněné chlupy. Potom ho flanelovou utěrkou utřete, aby&nbs
V období formování plemene byla hlavním úkolem australského ovčáka manipulace s až několika tisícihlavými stády ovcí a dobytka na sezónní pastvy či za účelem prodeje až na vzdálenosti v rámci stovek mil. Jednalo se v podstatě o nepřetržitou práci kolem dobytka od jara do zimy (do prvního sněhu).
Přesný původ plemene je celkem nejasný, existují minimálně dvě teorie, jak australský ovčák vznikl. Jedna tvrdí, že jeho předchůdci byli ovčáčtí psi Basků, kteří migrovali z Evropy do Austrálie a potom do Ameriky, kam si s sebou přivezli jak speciální plemeno ovcí Merino, tak své „malé modré psy“, potomky pyrenejských a katalánských ovčáků, přikřížené s německou kolií a dalšími evropskými ovčáckými plemeny. Jiná teorie uvádí, že australský ovčák vznikl křížením britských a španělských ovčáckých psů, kteří se do Ameriky dostali s evropskými emigranty. Jisté ale je, že navzdory svému jménu vzniklo toto plemeno, tak jak ho známe dnes, v Americe. Největšího rozmachu a popularity dosáhl australský ovčák ve 20. století, a to díky své účasti na výstavách dobytka a koní, kde překvapoval diváky svými dovednostmi.
Mezi hlavní vlastnosti, pro něž byl nedocenitelným pomocníkem, patřila především jeho univerzálnost: skvělý cit pro manipulaci se stádem jak drsného dobytka, tak ovcí (velice často „mix“ jehňat, bahnic i beranů). Kromě pasení byl díky svému přirozeně ochranitelskému pudu skvělým hlídačem stáda i svého domova a jednalo se o jedince přirozeně teritoriálního. Vynikal svou rychlostí, hbitostí, vytrvalostí, odolností, odvahou a schopností samostatného rozhodování i práce v drsných podmínkách v podstatě ve dne v noci. Zároveň však byl popisován jako výjimečný společník pro svého pána či jeho rodinu. Pro všechny tyto vlastnosti zaznamenal v USA jako farmářský pes vysoký nárůst popularity.
Australský ovčák je pes s nadprůměrnou inteligencí, je dokonce tak inteligentní, že zaujímá jedno z prvních míst v žebříčcích IQ mezi všemi psy. Má ve svých genech silně zakořeněný pastevecký a ochranitelský pud. Je to pes velmi oddaný svému pánu a rodině, při jejich obraně je schopen nasadit život. Je spolehlivý, ostražitý, vytrvalý, rychle a rád se učí, vůči cizím lidem a zvířatům není nepřátelský, přestože dokáže být ostrý a autoritativní. Je výborným rodinným společníkem, ale je také hodně závislý na své rodině a miluje kontakt s člověkem, proto není vhodné chovat ho venku v kotci. Má rád hodně prostoru a miluje plavání. Možná ze všeho nejraději má ale rád běhání vedle koně. Australský ovčák je velký pracant, a proto musí být neustále něčím zaměstnán, aby se nenudil a nenacházel si zábavu sám. Pro své výjimečné vlastnosti je používán při agility, v&nb
Vašeho zakrslého králíka může například ohrozit kokcidióza, toto onemocnění způsobuje přemnožení bakterií ve střevech a játrech králíčka. Obvykle se kokcidióza může týkat králíčků starých do deseti týdnů.
Králíčka také může ohrozit svrab, který způsobují roztoči, na postiženém místě se pak vytváří strupy. Stejně jako když člověka postihne svrab, tak se usilovně škrábe, tak stejně reagují i králíčci. Nejčastěji svrab postihuje nos a uši.
Smrtelnou nemocí pro všechny králíky je králičí mor, který způsobí viry. Králičí mor se přenese přímým kontaktem s nemocným jedincem, nebo také bodnutím hmyzu. Proti této nemoci se králíčci očkují jednou zhruba za půl roku.
Další smrtelnou chorobou je myxomatóza, také způsobená virem. Nemoc se opět šíří například bodnutím hmyzu (např. komár). Opět se proti této nemoci králíčci očkují.
Zakrslého králíčka také může ohrozit rýma. Ta se projevuje stejně jako u lidí kýcháním a výtokem z nosu. Pokud je rýma infekční, tak může být také komplikovaná řadou dalších infekcí, tím se zhoršuje nejen průběh nemoci, ale i její léčení.
Dalším králičím onemocněním může být i pasteurelóza. I toto bakteriální onemocnění bývá pro králíka smrtelné, důležité je, jestli včas dostane léky. Nemoc se projevuje dýchacími problémy a způsobují ji hlavně hlodavci.
Stejně jako člověka, tak i zakrslého králíčka může postihnout průjem, který může být způsobený prochladnutím, zkaženou nebo příliš studenou potravou (například zelenina vyndaná čerstvě z lednice), ale i vlhkou podestýlkou. Pokud by králíčka průjem přeci jen zasáhl, je třeba králíčkovi 1 - 2 dny dopřát jen seno a vodu. Pokud by se ale průjem ani potom nezlepšoval, je třeba navštívit veterináře. Přesným opačným pólem je zácpa. Králíček trpící zácpou je nadmutý, nejí a viditelně se krčí. Opět to může být způsobenou prochladnutím, ale i také tím, že králíček prostě snědl to, co neměl. Ze stejného soudku je také možné nadmutí králíčka, které opět způsobí například studená, nebo mokrá zelenina. Takový králíček nesedí v křečích, spíše hodně polehává, protože nadmutí mu způsobuje problémy s dýcháním. U nadmutí je dobré vyhledat lékaře, abyste se ujistili, že se nejedná o symptom jiného onemocnění.
Králík také může onemocnět pseudotuberkulózou, která je dokonce přenosná na člověka. Takový králíček mívá problémy s dýcháním a hodně hubne.
Králíčka také může zasáhnout salmonelóza, která je stejně jako pseudotuberkulóza přenosná na člověka, naštěstí se u králíčků příliš nevyskytuje.
Další smrtelnou chorobou je tularemie, která se projevuje zduřením uzlin.
U králíčků především tedy u samic jsou samozřejmě možné záněty mléčných žláz (obvykle v době kojení mláďat, která mo
