Díky husté srsti není problém držet toto plemeno celoročně venku, ale je možné ho chovat i v bytě, ovšem za předpokladu, že mu budete denně věnovat určité množství času. Ona to nebude žádná oběť, vždyť sledovat spokojeného „aussíka“ v dokonalém, elegantním pohybu, pobíhajícího v podvečer na poli či v parku, je 100x lepší než televize či sociální sítě na internetu. Navíc se potkáte s dalšími lidmi, pro které je pes více než jen tvor od pradávna patřící na venkovský dvůr k boudě.
Švýcarský pasteveckýpes není jediný, existuje mnoho blízce příbuzných plemen, například entlebušský salašnický pes, který se rodí již se zakrnělým ocasem, bernský salašnický pes, nebo appenzellský salašnický pes s ocasem stočeným nad hřbet.
Chovatelských stanic australských ovčáků je několik, je možné si je vyhledat ve vyhledávači na internetu. Chovatelské stanice nabízejí štěňata k odběru s průkazem původu nebo bez průkazu původu.
Existuje několik barevných variant: blue merle (modře mramorovaná), red merle (játrová), black solid (černá) a red solid (červená). Všechny barvy mohou (ale nemusí) mít bílé nebo hnědé znaky.
Někdy také zkráceně nazývaný švýcarský pasteveckýpes, se vyznačuje silnou pohyblivostí, vytrvalostí a odolností proti rozmarům počasí. Je nenáročný na péči. Je velmi inteligentní, rychle se učí, má neustálou chuť pracovat, je vyrovnaný a klidný, ale přesto je vynikajícím a neúplatným hlídačem. Velký švýcarský salašnický pes je ze všech plemen psů pravděpodobně nejlepším, nejohleduplnějším, nejinteligentnějším a nejspolehlivějším hlídačem.
Výběr chovatele je velmi důležitý. Zdraví vašeho budoucího štěňátka do jisté míry závisí právě na něm. To, jak chovatel pečoval o fenu štěňátka, o její správné krmení, dostatek vitamínů, pohybu a hlavně lásky. To vše se v budoucnu na štěněti projeví. Zkontrolujte si, zda má pejsek obě varlata.
Australského ovčáka s průkazem původu je nejlépe koupit z chovných stanic, je vhodné si chovnou stanici ověřit a zjistit si na ni recenze. Cena štěněte se pohybuje od 6 000 do 10 000 korun. Cenu ovlivňuje, zda má štěně průkaz původu, kredit chovné stanice, původ rodičů. Na trhu je možné zakoupit i psy bez průkazu původu, jejich cena se pohybuje do 5 000 korun.
I když byl první jedinec plemene australský ovčák do naší republiky dovezen z USA před více než 12 lety, do nedávné doby se dali jedinci australského ovčáka v České republice počítat na prstech jedné ruky. Především neznalost tohoto plemene a rozmach border kolií, které bylo možno vidět nejen v soutěžích, na obalech krmiv a v televizní reklamě, které se těší rovněž velmi vysoké inteligenci a pracovitosti, a dokonce možná i snadnější dostupnosti, byly zřejmě příčinou, proč čeští chovatelé na australského ovčáka nějak „pozapomněli“. Možná že i nevhodná a spíše negativní reklama, i když zcela bezdůvodně, byla zpočátku tomuto jedinečnému plemeni spíše na škodu. S rozvojem kynologických sportů a se stále větší možností našich chovatelů cestovat do zahraničí a vidět toto plemeno při vrcholných soutěžích a především setkávat se osobně s povahou tohoto plemene, však lze nyní konstatovat, že je v české plemenné knize spolu s importy a jednotlivými zápisy vrhů štěňat zapsáno již více než 200 jedinců.
Zatímco na Slovensku dosud nebyl odchován jediný vrh, několik jedinců mají v Polsku, a to velice kvalitních a v mnoha sportech již úspěšně soutěžících. Opačná situace je směrem na západ od nás. Velmi početně jsou aktivní chovatelské stanice zastoupeny především ve Francii, kde je jich více než 40. V Německu je to přibližně 90 aktivních chovných stanic, kde většina chovatelů zapisuje svá štěňata pouze v ASCA organizaci, nikoliv pod FCI, a v Rakousku je to přibližně 20 chovných stanic. Významný rozvoj s mnoha importy ze země původu probíhá také v Itálii, Španělsku a oblibu má toto plemeno v mnoha severský zemích. Například ve Finsku je plemeno AUO známo, chováno a aktivně používáno téměř 15 let!
je nápadně malá rohovka, často unilaterální, spojená jinak s normálně vyvinutým okem. Často je diagnostikována společně s dalšími abnormalitami. Zejména s mikroftalmií. Plemenná predispozice je uváděna u plemen trpasličí pudl, knírač, bobtail, bernardýn, kolie, kokršpaněl a australský ovčák. Terapie neexistuje.
Dermoid
je okrsek kompletně vybavené tkáně, lokalizovaný mezi rohovkou a sklérou. Dermoid bývá klinicky diagnostikován několik týdnů po narození, odstranit jej lze superficiální keratotomií. Jezevčík, dalmatin, dobrman, německý ovčák, bernardýn a anglický buldok jsou predisponovaná plemena právě pro výskyt dermoidu.
Kongenitální zákal rohovky
je porucha transparence rohovky vzniklá během embryogeneze nebo z důvodu intrauterinní infekce. Setkáme se s ní u štěňat při prvním otevření víčkové štěrbiny. Tato zakalení se mohou samovolně projasnit do stáří několika měsíců (3-5) po narození. Léčba není nutná. Nejčastěji tento problém postihuje kolii, bišonka, pudla, yorkshirského teriéra, anglického špringršpaněla.
V období formování plemene byla hlavním úkolem australského ovčáka manipulace s až několika tisícihlavými stády ovcí a dobytka na sezónní pastvy či za účelem prodeje až na vzdálenosti v rámci stovek mil. Jednalo se v podstatě o nepřetržitou práci kolem dobytka od jara do zimy (do prvního sněhu).
Přesný původ plemene je celkem nejasný, existují minimálně dvě teorie, jak australský ovčák vznikl. Jedna tvrdí, že jeho předchůdci byli ovčáčtí psi Basků, kteří migrovali z Evropy do Austrálie a potom do Ameriky, kam si s sebou přivezli jak speciální plemeno ovcí Merino, tak své „malé modré psy“, potomky pyrenejských a katalánských ovčáků, přikřížené s německou kolií a dalšími evropskými ovčáckými plemeny. Jiná teorie uvádí, že australský ovčák vznikl křížením britských a španělských ovčáckých psů, kteří se do Ameriky dostali s evropskými emigranty. Jisté ale je, že navzdory svému jménu vzniklo toto plemeno, tak jak ho známe dnes, v Americe. Největšího rozmachu a popularity dosáhl australský ovčák ve 20. století, a to díky své účasti na výstavách dobytka a koní, kde překvapoval diváky svými dovednostmi.
Mezi hlavní vlastnosti, pro něž byl nedocenitelným pomocníkem, patřila především jeho univerzálnost: skvělý cit pro manipulaci se stádem jak drsného dobytka, tak ovcí (velice často „mix“ jehňat, bahnic i beranů). Kromě pasení byl díky svému přirozeně ochranitelskému pudu skvělým hlídačem stáda i svého domova a jednalo se o jedince přirozeně teritoriálního. Vynikal svou rychlostí, hbitostí, vytrvalostí, odolností, odvahou a schopností samostatného rozhodování i práce v drsných podmínkách v podstatě ve dne v noci. Zároveň však byl popisován jako výjimečný společník pro svého pána či jeho rodinu. Pro všechny tyto vlastnosti zaznamenal v USA jako farmářský pes vysoký nárůst popularity.
Australský ovčák je pes s nadprůměrnou inteligencí, je dokonce tak inteligentní, že zaujímá jedno z prvních míst v žebříčcích IQ mezi všemi psy. Má ve svých genech silně zakořeněný pastevecký a ochranitelský pud. Je to pes velmi oddaný svému pánu a rodině, při jejich obraně je schopen nasadit život. Je spolehlivý, ostražitý, vytrvalý, rychle a rád se učí, vůči cizím lidem a zvířatům není nepřátelský, přestože dokáže být ostrý a autoritativní. Je výborným rodinným společníkem, ale je také hodně závislý na své rodině a miluje kontakt s člověkem, proto není vhodné chovat ho venku v kotci. Má rád hodně prostoru a miluje plavání. Možná ze všeho nejraději má ale rád běhání vedle koně. Australský ovčák je velký pracant, a proto musí být neustále něčím zaměstnán, aby se nenudil a nenacházel si zábavu sám. Pro své výjimečné vlastnosti je používán při agility, v psích sportech, v canisterapii, ale i v záchranářských složkách.
Jeho charakteristický zjev – u psů navíc podtržený bohatým osrstěním na límci – působí velmi elegantně. Jeho dobrácký výraz může „klamat“. Australský ovčák má být nedůvěřivý k cizím lidem (neplést si s hysterickými projevy bázlivosti, o agresi nemluvě) a novým věcem, jak píše standard, přesto dobrácká povaha vítající každého nového člověka či psa není v běžném životě k zahození.
Australský ovčák (nazývaný jako „aussík“) je de facto ve všem zastáncem zlaté střední cesty, ničeho nemá moc ani málo, a proto se v poslední době u nás dostává lehce i do podvědomí laické veřejnosti. Je středně velký, středně silný, se srstí, která nevyžaduje obden vyčesávat, ale taky nebudete nacházet všude zapíchané štětinky jako u krátkosrstých plemen. S australským ovčákem je možné provozovat snad všechny možné i nemožné kynologické sporty či aktivity. Ale dělat s ním za každou cenu nějaký sport není vůbec podmínkou spokojeného života, váš pes bude rád za každou chvíli strávenou s vámi. Jestli to bude v lese na procházce, u vody na dece, nebo doma na gauči, je úplně jedno, pes bude spokojený, že je s vámi. S inteligencí, kterou „aussík“ disponuje, se velmi rychle učí, to vám dokáže během několika prvních dnů. I tento fakt přispívá k tomu, že lidi začne poté bavit učit pejska novým a novým věcem, ač to původně neměli v plánu.
Australský ovčák je silný, robustní pes s obdélníkovou stavbou těla. Průměrná výška v kohoutku u psa je 51 až 58,5 cm a u fen 46 až 54 cm. Váha bývá mezi 18 a 28 kg. Hlavu má silnou, suchou, vyváženou k tělu, černý nebo hnědý nos, mandlové oči, které mohou být hnědé, modré, jantarové, ale i dvoubarevné, a trojúhelníkovité uši, které mohou být překlopené i visící. Hřbetní linie je rovná, silná, hrudník hluboký, avšak ne široký. Žebra jsou dobře klenutá a břicho mírně vtažené. Ocas je rovný. Srst je jemná, lesklá a může být rovná až lehce zvlněná. Hustota podsady se mění s ročním obdobím (zpravidla dvakrát ročně vylíná), srst však vždy dobře chrání před vodou a chladem. Existuje několik barevných variant: blue merle (modře mramorovaná), red merle (játrová), black solid (černá) a red solid (červená). Všechny barvy mohou (ale nemusí) mít bílé nebo hnědé znaky. Průměrná délka života je 12 až 14 let.
Toto plemeno je zatížené některými genetickými vadami, které se mohou, ale nemusí projevit. Jde především o nemoci očí, dysplazii kyčelního kloubu a epilepsii. Srst stačí vyčesávat jednou za týden, v době línání častěji. Australský ovčák potřebuje časté vycházky a hodně pohybu, je vhodné s sebou brát něco na aportování, protože je to přirozený aportér. Obecně se dá říci, že potřebuje, abyste se mu věnovali několik hodin denně.
Dospělé psy odčervujeme pravidelně každých 3–6 měsíců. V případě přítomnosti parazitů v trusu je potřeba odčervení zopakovat podle pokynů veterinárního lékaře. Pokud chceme mít jistotu a neodčervovat naslepo, je možné nechat zhotovit laboratorní vyšetření trusu a odčervit pouze v případě, pokud je v něm pozitivní nález. Pokud je nález negativní, odčervení není potřeba. Za směrodatné lze však považovat pouze negativní výsledky několika po sobě jdoucích laboratorních vyšetření trusu, protože u jednotlivého trusu hrozí, že byl odebraný v době, kdy se vajíčka právě neuvolňovala.
Mezi možné infekční choroby patří psinka, infekční zánět jater, leptospiróza, parvoviróza. Mezi běžné nemoci se řadí průjem, zácpa, zánět uší, otrava, škrkavky, tasemnice.
K nepříjemným průvodcům psa nepatří jen vnitřní, ale také vnější parazité. Nejen že psa zneklidňují pobíháním v srsti, svěděním a odsáváním krve, ale často jsou blechy a všenky mezihostiteli tasemnice, kterou pak přenesou na psa. Klíšťata přenášejí zase viry a bakterie, kterými mohou psa nakazit. Proto je zapotřebí, abyste psí kožich pravidelně a pečlivě kontrolovali a při prvních známkách ektoparazitů provedli nejen odhmyzení zvířete, ale ve většině případů i důkladnou očistu prostředí, ve kterém se pes zdržuje, jinak se některých parazitů nezbavíte. Vhodné prostředky léčby, ochrany i očisty prostředí vám poradí váš veterinář. Doporučí vám rovněž preventivní přípravky, kterými můžete zabránit nebo silně omezit napadení zvířete vnějšími parazity. Mezi nejčastější vnější parazity patří blecha, veš, všenka, sviluška podzimní, zákožka psí, dravčík psí, trudník psí, klíště, kloš.
Zajímavostí je, že indiáni tyto psy nazývali „psi s očima duchů“, a to pro jejich zajímavou barvu. Australští ovčáci byli také mezi psy, kteří pomáhali záchranářům po útoku na WTC v New Yorku v září 2001 (v sutinách cítí člověka až na 30 m).
Pomeraniani jsou typičtí svým přátelským, hravým a temperamentním chováním. Milují být v přítomnosti svých majitelů a též se ví, že své páníčky velmi brání. Jsou ostražití a na jakoukoli změnu ve svém prostředí reagují štěkáním, mohou tudíž štěkat velmi často. Čas o samotě většinou snášejí dobře v prostředí, kde jsou hračky.
Psí plemeno pomeranian se řadí ke skupině německých špiců. V mnoha zemích je pomeranian známý jako trpasličí špic. Jeho postava je kompaktní a robustní, s velmi osrstěným ocasem, jenž je vysoko posazený a plochý. Pomeraniany charakterizuje mimo jiné jakýsi límec u krku tvořený krycí srstí a také jemné chloupky na zadních končetinách. Krycí srst je dlouhá, rovná a tvrdá, s texturou. Podsada je oproti tomu měkká, hustá a krátká. Pomeranian může mít různou barvu srsti: bílou, černou, hnědou, červenou, krémovou, černou s pálením, hnědou s pálením, žíhanou a další. Mezi nejčastější barvy patří oranžová, černá a krémová. V poslední době si lidé velmi oblíbili zbarvení merle, které v sobě kombinuje modrou a převážně bílou barvu srsti.
Pomeranian je malé psí plemeno, jehož zástupci dosahují výšky v kohoutku 13 až 28 cm a hmotnosti 1,9 až 3,5 kg.
Ačkoli mají pomeraniani dvojitou tlustou srst, péče o ni není nikterak náročná. Chovatelé doporučují srst jednou denně vyčesat pro udržení její kvality, jelikož ji pomeranian pravidelně ztrácí. Zkracovat by se pak měla každý měsíc až dva. Rovněž je třeba věnovat pozornost stavu uší, očí a zubů.
Co se týče věku, pomeraniani se obecně dožívají 12 až 16 let.
Chovatelé nesouhlasí s tím, že FCI standard z roku 1998 přiřadil pomeraniana k německému špicovi, a tvrdí, že po sto letech vývoje se už jedná o samostatné plemeno. Taktéž se snaží vyhnout křížení pomeraniana s německým trpasličím špicem, a to už jen proto, aby se zachoval mírně odlišný vzhled.
Slovo pomeranian bylo odvozeno od slova pomořanský. Z Pomořan pocházel původně až třicetikilový pastevecký špic. Toto plemeno uznal až v roce 1870 anglický Kennel Club a v roce 1888 byl první špic dovezen do USA.
Za více než sto let se původní pomořanský špic úplně změnil: změnila se jeho srst, postavení nohou, chůze. Dnes se jedná o úplně jiného psa.
Obedience aneb „vysoká škola poslušnosti“, jak ji mnozí nazývají, je u nás velmi mladý psí sport. Vždyť teprve v roce 2007 byl v ČR založen klub Obedience ČR, který zastřešuje Český kynologický svaz. První oficiální závody se konaly 1. května 2008, první mistrovství ČR 15. listopadu 2008 při MVP v Praze. I přes mladost tohoto sportu mu pořád propadá víc a víc lidí, respektive lidí a jejich čtyřnohých společníků.
Obedience vznikla ve Velké Británii jako sport nenáročný na prostory a technické vybavení, zároveň ale divácky atraktivní, aby bylo možné ukázat lidem na výstavách i něco jiného než pouze exteriér psů. První závod obedience se konal roku 1949 v Londýně a již v roce 1950 se závodilo na Cruftově výstavě. Obedience v překladu znamená poslušnost, podrobení se, a tak se vlastně jedná o poslušnost, ale maličko jinou. Tady nejde o to, aby pes slepě a bez duše následoval psovoda, ale je zde důležitá souhra psa a psovoda, žádoucí je radostný a kontaktní projev psa s co největší přesností provedení cviku. Pes musí být maximálně soustředěný na psovoda, aby správně chápal, co se po něm chce. Nejde o to, aby se automaticky naučil několik cviků, ale o to, aby tyto cviky pochopil, a to tím, že mu vysvětlíme, co po něm chceme. Proto je při výcviku obedience nutné trénovat postupně, dopřát psovi čas, aby vše pochopil a aby to i „strávil“. Cvičí se bez vodítka, u vyšších kategorií dokonce bez obojku, takže pes skutečně cvičí, protože chce a práce se psovodem je mu příjemná.
Obedience představuje tedy něco víc než jen obyčejnou poslušnost, spíš můžeme mluvit o sportu, který vyžaduje přemýšlení. I ohebnost a hbitost přitom hrají určitou roli, neboť míra ovládání těla, která se po psovi požaduje, je v tomto případě enormní. Značná část úloh při obedienci zahrnuje chůzi u nohy. Ale ani tato zdánlivě jednoduchá věc není jen tak. Dokonalá chůze u nohy vyžaduje mnoho let tréninku a stále je co pilovat. Velkou roli hraje také ovládání psa na vzdálenost, aportování a kontrola pozic „Sedni“, „Lehni“, „Vstaň“ na dálku. Krásné na této kynologické disciplíně je i to, že se jí může věnovat každý pes, nezáleží na jeho stáří ani plemenu. Vhodná je i pro psy s onemocněním kloubů, protože nepředstavuje – kromě skoku přes překážku – žádnou mimořádnou zátěž. Samozřejmě je jednodušší pracovat s psími plemeny, která jsou pro práci extrémně nadšená, jako jsou například border kolie, australský ovčák, belgický ovčák nebo retrívři. Ale při zkouškách jsou k vidění samozřejmě i jiná plemena, jako důkaz toho, že úspěchu může dosáhnout každý. Možná, že bernardýn nebude nikdy působit tak nadšeně a obratně jako border kolie, ale i tak může být práce pro psa zábavou, a to by mělo vždy zůstat tím nejdůležitějším hlediskem.
Obedienci můžete trénovat se psem už od věku osmi týdnů. Právě oční kontakt a korektní sed u nohy jsou jednoduché úlohy, které se může naučit každé štěně. Doba, po kterou cvičení trvá, musí být samozřejmě velmi krátká. Zejména pracovním plemenům však obedience nabízí krásnou příležitost, jak se zaměstnat v prvním roce života, kdy je ještě nechceme fyzicky a psychicky zatěžovat rychlými a stresujícími druhy sportů.
Soutěžní prostor
Závody nebo zkoušky se pořádají jak pod širým nebem, tak v zastřešených prostorách. Venkovní prostor musí mít minimálně 25 x 40 m a prostor v halách minimálně 20 x 30 m. Celý terén musí být rovný a přehledný, pes musí dobře vidět aportovací činky a dřívka pro rozlišování předmětů. Podlaha hal nesmí být kluzká. Soutěžní prostor bývá viditelně ohraničený od okolního prostoru. Jako vybavení postačí několik kuželů na vymezení místa, dřevěný aport, dřívka na identifikaci, kleštičky na manipulaci s dřívky a skládatelná překážka.
Za zmínku určitě stojí, že soutěžní prostor při zkouškách a závodech hlídá jeden nebo hned dva rozhodčí, kteří mají pomocníka (stewarda), který dává pokyn soutěžícím k provádění jednotlivých i dílčích cviků a vykonává další úkony spojené s průběhem soutěže.
Obedience kategorie
Obedience má 4 kategorie, každá z nich čítá 10 cviků, přičemž se hodnotí jak výkon psa, tak výkon psovoda. Kategorie jsou: OBZ, OB1, OB2, OB3. Tedy začátečníci a třídy 1 až 3. OB3 je kategorie nejtěžší, v níž jsou cviky shodné s mezinárodním zkušebním FCI řádem.
Start v kategorii OB1 není podmíněn žádnou jinou zkouškou, start v kategorii OB2 je podmíněný splněnou zkouškou v kategorii OB1, a to minimálně na známku „dobrý“, pro start v kategorii OB3 je nutné mít splněnou kategorii OB2 minimálně na známku „dobrý“. Minimální věk psů pro OBZ je 10 měsíců, pro OB1 12 měsíců, OB2 14 měsíců a pro OB3 15 měsíců.
Závodit v obedienci může každý člověk s pejskem, který má chuť pracovat, ať už má průkaz původu, nebo ne (výjimkou je OB3, kde musí mít psovod minimálně 15 let a pes musí mít průkaz původu). Podmínkou ale je, že pes nesmí být agresivní a psovod nesmí být na psa hrubý, a to ani slovně!
Trénink
Na trénink obedience není potřeba mít nic zvláštního. Cvičit se dá kdekoliv, na louce, v parku, třeba i na prázdném parkovišti. Postačí kužely, dřívka a aport, které se v klidu vměstnají do batohu. Takže pocvičit si můžete i při procházce přírodou. Trénuje se formou hry, proto je důležité mít na cvičení chuť a mít z něho radost. Je lepší cvičení vynechat než cvičit v den, kdy nemáte náladu.
Cane corso je ostražitý a schopný bleskurychle reagovat na vnější podněty. Je neustále bdělý, což je dáno i jeho vysoce vyvinutým teritoriálním instinktem. Citlivě se zajímá o to, co se děje s vámi (registruje pocity pána, změny jeho nálad) i kolem vás (registruje přítomnost cizích osob, zachytí signály hrozícího nebezpečí).
Cane corso se nikdy nedá vetřelcem zaskočit, i když přijde tiše a nečekaně. Jestliže vetřelec zůstane stát (sedne si, lehne) a rezignuje, pes nezaútočí, pouze varuje. Pes štěkotem přivolává vůdce smečky – pána, aby o osudu vetřelce rozhodl sám. Cane corso je vynikající hlídač a strážce díky tomu, že dostal do vínku hlubokou nedůvěru k cizím lidem. Výchovou jeho přirozenou nedůvěřivost k cizím lidem neotupíte. Navíc pes přesně vycítí váš vztah k jednotlivým lidem a podle toho se k nim bude i chovat.
Cane corso je na molossa poměrně smířlivý pes, než začne konat, přemýšlí a zvažuje. Vycítí, kdo to s ním myslí dobře a kdo ne, takže neútočí veterináře a figuranty. Cizí lidé s ním mohou v přítomnosti pána manipulovat, ale jen do jisté míry, takže se například na canisterapii nehodí.
Cane corso chrání své lidi a střeží své teritorium bez ohledu na vlastní bezpečnost či život. Je-li jeho člověk napaden, probudí se v něm pasteveckýpes: brání do poslední kapky krve, bojuje na život a na smrt, pud sebezáchovy je obrovskou dávkou adrenalinu potlačen. Jediným zájmem psa je ubránit člověka a teritorium, to ostatní je pro něj vedlejší. Cane corso bojuje se stejným nasazením, s jakým bojuje středoasijec, kavkazan, anatol a další pastevci s vlky, se stejnou houževnatostí, s jakou bojuje staford či pitbul se psy. Reakce psa vždy odpovídá míře ohrožení, u psychicky zdravého psa se za žádných okolností neprojeví extrémní, tedy slepá agresivita. Cane corso není pes člověku nebezpečný. Je to typicky pracovní pes, který vždy pracoval pro člověka a s člověkem.
Cane corso je snadno vychovatelný a vycvičitelný pes. V přátelském prostředí to bude pes přátelský, nikoli však vtíravý, v cizím neutrálním prostředí bude klidný a zároveň pozorný, v cizím nepřátelském prostředí bude pozorný, ale zároveň klidný. V případě ohrožení pána pak bleskurychle přejde z klidového režimu do režimu bojového a zaútočí. Majitelé psů-obranářů nesmějí dopustit, aby se dostali do situace, kdy bude pes nucen zasáhnout.
U mnoha jedinců služebních plemen se musí vynaložit jisté úsilí, aby zaútočili na figuranta „ohrožujícího“ jej či psovoda. Odměna a trest jsou při výchově psa klíčové pomůcky, ale musí být vždy spravedlivé, přiměřené a vykonané hned.
Příslušníci plemene Cane corso se mohou věnovat nejen základnímu výcviku poslušnosti, ale díky své inteligenci a dobré cvičitelnosti i všestrannému, případně speciálnímu výcviku. Ovladatelnost je u tohoto plemene v každém případě nezbytná. Kvůli své velikosti a silně vyvinutému obrannému instinktu může neovladatelný pes způsobit svému majiteli velké problémy. Správně socializovaný a vychovaný jedinec, který zvládá alespoň základní poslušnost, je skvělým společníkem a nevyvolává žádné konflikty. Ovladatelnost svého psa si můžeme prověřit zkouškou z výkonu, například zkouškou ZZO (Zkouška základní ovladatelnosti) nebo ZOP (Základní ovladatelnost psa).
Na výcvik obran mají lidé často zkreslené a mylné názory pramenící z neznalosti principů, na kterých je tento výcvik založen. Je třeba si uvědomit skutečnost, že správně vedený trénink obran (zvláště je-li při nácviku využíváno loveckého pudu) přispívá k duševnímu a fyzickému rozvoji psa, ne k podpoře a rozvíjení jeho agresivity.
Psi, kteří se věnují sportovním obranám, nemají potřebu napadat lidi a mají to v hlavě srovnané na rozdíl od psů v tomto směru nepolíbených. Vycvičení psi vědí, že kousat se může pouze do ochranného rukávu, peška či hadru a že figurant není nepřítel, ale partner při hře, který rozpohybuje kořist (hračku) a pak se se psem o ni přetahuje (bojuje). Tato hra je v podstatě simulováním lovu kořisti. Lov je pro psa přirozená činnost, jíž si tato šelma v minulosti obstarávala obživu, a vlohy (pudy) pro lovení ve psech zůstaly. Pokud psům nedopřejeme zábavu podobnou lovu nebo lov samotný (myslivost, coursing, dostihy, dogfrisbee, flyball, sportovní obrany a podobně), mohou nejen strádat, ale z nudy vymyslet i nějakou lumpárnu, jako je lov koček, cyklistů a tak dále.
Vzhledem k fyzickým a duševním vlohám plemene cane corso se doporučuje majitelům těchto psů, věnovat se právě výcviku obran. Samozřejmě se musí jednat o majitele, kteří se se svými psy cvičí i poslušnost a stačí na ně fyzicky! Bohužel ne každý člověk si před pořízením štěněte cane corso řádně promyslí, zda bude schopen zvládnout dospělého psa a má-li duševní a fyzické předpoklady pro výchovu a výcvik daného plemene (to platí i pro jiná plemena).
Kromě loveckého pudu se při obraně může (v některých případech dokonce musí) uplatnit i pud obranný. Jde o přirozenou schopnost psa bránit sebe a svou smečku před útokem. Pokud pes reaguje na útok aktivně a snaží se útočníka zahnat či kousnout, hovoříme o takzvané aktivní obranné reakci. Pokud pes před útočníkem uteče nebo se snaží střetu s ním vyhnout, jde o takzvanou pasivní obranou reakci. Každému musí být jasné, že pes, který má sloužit nejen jako skvělý společník, ale i jako ochránce svého pána, by měl v případě napadení vykázat aktivní obrannou reakci. Pes, který nikoho bezdůvodně nenapadá, je schopen se klidně pohybovat mezi cizími lidmi a zvířaty, přičemž je schopen kdykoli zakročit, je-li jeho pán ohrožen. Není nutné při výcviku obran u cane corso rozvíjet zlobu na člověka, ale spíše se zaměřit na rozvíjení kořistnického pudu. Lov kořisti (ochranného rukávu) je pro ně skvělá zábava. Ochranu rodiny se moc učit nemusí, tu mají v sobě zakódovanou po svých předcích, kteří byli pro tuto vlastnost v Itálii po staletí chováni.
Onemocnění způsobené parazity se nazývá parazitóza. Podle původců onemocnění dělíme parazitózy na dvě základní skupiny, a to na ektoparazitózy (způsobené zevními parazity) a endoparazitózy (způsobené parazity vnitřními). Základní rozdíl mezi endoparazity a ektoparazity je následující: vnitřní parazité (endoparazité) pronikají do hostitelského organismu a žijí v něm po celou dobu svého života nebo v určité časové periodě svého vývoje (tasemnice, motolice, oblí červi, prvoci a podobně). Vnější parazité (endoparazité) zůstávají na povrchu organismu (blechy, klíšťata, trudníci, svrab, dravčíci, sametky, vši, jiný hmyz).
Jako parazitizmus je označován vztah dvou organismů, z nichž jeden organismus (parazit) má zisk a druhý na tento vztah doplácí (hostitel). Parazit se přitom může živit tkáněmi hostitele nebo se přiživovat na jeho potravě, případně může mít z hostitelova organismu i jiný prospěch. Pro vztah parazit–hostitel je typické, že parazit hostitelský organismus nezabíjí. Svou činností ale působí hostitelskému organismu nepříjemné komplikace, které se týkají zejména jeho zdravotní stavu: průjmy, svědění, vznik druhotné infekce pro průniku parazita do organismu, přenos virového nebo bakteriálního onemocnění a podobně. Některá z těchto onemocnění jsou přenosná ze zvířat na člověka, v tomto případě poté hovoříme o zoonózách a tento parazit je nazýván zoonotickým.
Lék proti parazitům se nazývá antiparazitikum. Mezi antiparazitika náleží i anthelmintika (přípravky proti červům).
Kategorie endoparazitóz náleží k posouzení veterinárním lékařům, a to včetně aplikace léčiva. Ve volném prodeji, respektive v prodeji mimo lékárny a u oprávněných prodejců, se můžete ale běžně setkat s antiparazitiky působícími proti ektoparazitózám.
Zablešení – je asi nejrozšířenější u psů, koček, ale i člověka. Parazitem je blecha kočičí (Ctenocephalides felis), zoonotický parazit. V domácnosti nebo v prostředí s výskytem blechy se setkáváme se všemi jejími vývojovými stadii – od vajíček přes larvy, kukly i dospělce. Na hostiteli se vyskytuje dospělec, který saje krev. Typickým příznakem zablešení zvířete je vysoká svědivost kožíšku, výskyt drobných tmavých částeček v srsti – blešího trusu. Blechu lze při důkladné prohlídce srsti také zahlédnout. Poměrně častým kožním problémem při zablešení citlivých jedinců jsou zarudlá místa, která si zvíře rozškrábe z důvodu vysoké svědivosti až do krve. Výskyt podobných příznaků se označuje jako „alergie na bleší kousnutí“. Vajíčka, larvy a kukly nalezneme v místě odpočinku zvířat, jedná se o takzvaná místa „horkého výskytu“ označována jako „HOT SPOTS“. Blecha kočičí je přenašečem tasemnice psí a bakterie, která vyvolává u člověka takzvanou nemoc z kočičího škrábnutí.
Klíšťata – dominantní výskyt na území ČR platí pro klíště obecné (Ixodes ricinus). Na první pohled je rozeznatelné od pijáka lužního poměrně snadno – piják má tygrovaný vzhled štítku, klíště je jednobarevné. Problémy způsobují pijáci i klíšťata. U klíšťat je obecně známo riziko přenosu boreliózy a klíšťové encefalitidy. Piják lužní, který se dostává do povědomí s postupem jižní flóry a fauny na sever, to znamená i k nám, je přenašečem původce babesiózy psů. Jedná se o krevní parazitózu, při které parazit napadá červené krvinky. Akutní průběh této parazitózy má letální účinky (zvíře umírá).
Trudníci – jedná se o roztoče v chlupových cibulkách, vyskytujícího se na zvířatech běžně, a to bez příznaků onemocnění. K rozvoji demodikózy (nebo také červené prašiviny) může dojít při oslabení psa. U koček se vyskytuje vzácně. Jde o parazita nepřenosného na jiný živočišný druh.
Svrab psa, koček – je typický svěděním a kožními změnami. Rozlišuje se podle původce. U člověka vyvolává takzvaný pseudosvrab.
Dravčíkovitost – dravčíci se často označují i lidovým pojmem „pohyblivé lupy“. Vyskytují se u štěňat a koťat, často se přenáší na člověka, na kterém se ale nemnoží.
Ušní svrab psů a koček – původcem je roztoč, který vyvolává parazitární zánět zevního zvukovodu.
Zavšivení psů a koček – u psů se setkáváme se vší a všenkou, u koček se všenkami. Působí proti nim běžné přípravky proti blechám.
Komáři, muchničky, ovádi – u psů ojedinělý výskyt zejména v obličejové části a na břiše, to znamená na místech nechráněných srstí. Problémy bývají zejména u koní.
U zanedbaných zvířat s proleženinami nebo poraněných zvířat se můžeme setkat s takzvanou myiázou – larvami much v otevřené ráně. U psů je možný výskyt například při použití ochranného límce, kdy si pes nemůže ošetřit ránu sám. Poměrně časté je pak v letním období u koní v pastevním chovu, kteří utrpěli zranění.
Použití antiparazitik
Antiparazitika proti ektoparazitózám se dělí do dvou skupin, a to podle účinku na parazita. První skupinu tvoří přípravky, které mají účinek pouze repelentní (odpuzující), většinou se jedná o přípravky na bázi rostlinných silic, olejů a podobně, patří tedy do skupiny takzvaných antiparazitárních „eko“ prostředků. Druhou skupinu tvoří přípravky, které mají na parazity účinek letální (smrtící).
Pro účinek antiparazitika je podstatná koncentrace a druh účinné látky, která je v něm použita. Od použité účinné látky se pak odvíjí délka působení, účinnost a také použitelnost pro určitý druh zvířat. Bližší informace naleznete vždy v popisu výrobku a z praktického hlediska je velmi vhodné sledovat také druh zvířete, pro které je výrobek určen. Zejména u koček je problém s vyšší citlivostí na antiparazitika různého druhu. Všechna antiparazitika určená pro léčbu ektoparazitóz jsou pro kočky v různé míře toxická. Proto nepodávejte kočkám antiparazitika, která pro ně nejsou výslovně výrobcem doporučena, to znamená, že například psí obojek na kočku rozhodně nepatří, pokud není výslovně uvedeno jinak (závislé na použité účinné látce výrobku – přípravku).
Aplikační formy antiparazitik mohou být různé. Nejčastějšími a nejoblíbenějšími jsou obojky nebo roztoky aplikované buď jako spot-on, nebo pour-on, či sprej, případně koupel. Spot-on je forma roztoku v pipetě, který se aplikuje po rozhrnutí srsti v oblasti kohoutku, u velkých plemen kohoutek + kořen ocasu, pour-on je taktéž pipeta, roztok se ale aplikuje po celé délce hřbetní linie. Další možností je injekční aplikace, ta je však pouze záležitostí veterinárního lékaře.
K výběru antiparazitika vzhledem ke zvyšující se odolnosti ektoparazitů na účinné látky antiparazitárních přípravků je velmi vhodné aniparazitika střídat a vybírat je podle obsahu účinné látky. To znamená střídat druhy účinných látek antiparazitik v rámci jedné sezóny v případě použití výrobku s kratší účinností, nebo střídat druhy účinných látek antiparazitik v po sobě jdoucích sezónách, to znamená věnovat pozornost ne obchodním názvům přípravků, ale jejich obsahu. Pozor! Kombinace jednotlivých ektoparazitik se obecně nedoporučuje! Zvláště ne ektoparazitik s letálním účinkem na parazita! Není ani vhodné použití jednoho delšího obojku na dva malé psy nebo zkrácení obojku dlouhého pro malého psa. Mohlo by dojít buď k nedostatečné koncentraci účinné látky, a tedy k neúčinnosti antiparazitika, nebo k předávkování účinné látky na kilogram zvířete, které by mohlo být spojeno s možným nežádoucím negativním účinkem (podle obsahu účinné látky).
Proficare antiparazitní šampón s tee tree olejem 300 ml
Jemný antiparazitní šampón pro psy určený pro pravidelnou péči o srst psa. Šampón Proficare má silný a dlouhodobý účinek proti zevním parazitům. Účinné látky spolehlivě hubí blechy a vši a napomáhají odpuzovat klíšťata a bodavý hmyz. Obsažený čistý australský čajovníkový olej tiší svědění podrážděné kůže a přispívá k hojení drobných zánětů. Šampón má rovněž vynikající mycí vlastnosti. Díky svému složení a neutrálnímu pH je maximálně šetrný vůči pokožce a srsti. Po jeho použití je srst hebká, lesklá a dobře se rozčesává. Je vhodný pro všechna plemena psů.
Návod k použití: Přiměřené množství šampónu naneste na namočenou srst, rovnoměrně rozetřete a napěňte. Poté srst důkladně opláchněte. V případě potřeby postup zopakujte. Nakonec srst vysušte ručníkem, případně vyfénujte.
Nepoužívejte u koček a na štěňata mladší 3 měsíců.
Bea Rival antiparazitní šampón kočka 220 ml
Rival pro kočky je účinný antiparazitární šampón s následnými repelentními účinky100% účinnost šampónu zajišťuje antiparazitární složka Cypermethrin®, která okamžitě zahubí všechny parazity ve všech vývojových stadiích (blechy, klíšťata – i přisátá, vši a jiné), a jeho další repelentní účinky zaručuje přírodní olej tea tree, který také dává tomuto výrobku charakteristickou vůni. Je netoxický, bezpečný a obsahuje přetučňující složky, které zabraňují vysušování kůže a srsti. Šampón před použitím zředíme vodou v poměru 1 : 3. Účinnost minimálně 4 týdny.
Návod k použití: Šampón zředíme vodou v poměru 1 : 3. Do namočené srsti naneseme odpovídající množství šampónu a rozpěníme. Pěnu necháme několik minut působit. Dbáme, aby se šampón ani pěna nedostaly do kontaktu se sliznicemi (oči, nos, tlama). Důkladně spláchneme vodou. Pro dokonalý výsledek doporučujeme postup zopakovat. Srst vysušíme fénem nebo necháme volně proschnout.
