Tento elektronický obojek určený spíše pro psy s nepříliš tvrdohlavou povahou, který využívá k zamezení štěkání vysílání ultrazvuku. Obojek detekuje štěkání pomocí zvukového mikrofonu. Po aktivaci zvukem vyšle ultrazvukový tón, který je pro psa natolik nepříjemný, že ho odradí od dalšího štěkání. Pes se rychle naučí spojovat svoje štěkání s tímto nepříjemným zvukem.
Ultrazvukový obojek není vhodný pro použití při několika psech. Mikrofon v obojku zachycuje zvuky do 2,5 metru, takže pokud štěká v blízkosti psa s tímto obojkem jiný pes, může se ultrazvukový obojek spustit a vyslat i nežádoucí korekci.
Jelikož tento obojek využívá jen ultrazvukovou korekci, není velmi vhodný pro tvrdohlavé psy. Doporučuje se pro malé psy, ale není vyloučena účinnost i na velké. Pokud zjistíte, že u vašeho psa nefunguje, je potřeba provést výměnu za obojek s impulsem.
Ultrazvukový obojek je vhodný pouze pro použití v interiéru. Je nevhodný pro hluché psy a psy s poškozeným sluchem. Signál je slyšitelný i pro člověka a ostatní zvířata.
Surikatí kolonie čítá obvykle 10 – 30 jedinců. Vede ji dominantní pár, který se jediný smí rozmnožovat. Na něm je pak rozhodnutí, kolik mláďat jiné samice přežije a zda vůbec. Slepá a holá mláďata zůstávají čtyři týdny v noře, kde dostávají mateřské mléko. Nemusí být jen od jejich matky, ale i od ostatních samic, kterým se mléko tvoří. Matka po několika týdnech noru opouští a na její místo nastupují „chůvy“. Už po deseti dnech po porodu totiž může být dominantní samice opět březí a takové množství mláďat by sama neuhlídala. Proto jsou její potomci vychovávány společnými silami. Každý jedinec v kolonii má přesně dané své poslání. Ať již to jsou zmiňované chůvy, dále pak pozorovatelé nebo obstarávači potravy. Vyhledáváním potravy je zaměstnáno nejvíce členů kolonie. Aby při něm nebyli rušeni a byli v bezpečí, stojí na vyvýšených místech v jejich blízkosti pozorovatelé. Ti bedlivě sledují okolní krajinu, na zemi i ve vzduchu. Podle tytu nebezpečí vydávají varovné zvuky – od pištění a jakéhosi kvokání až po ostré štěkavé a vrčivé zvuky. Pokud hrozí nebezpečí ze vzduchu, nejlépe je ukrýt se rychle pod zem. V případě pozemního útoku se surikaty seběhnou k sobě, začnou urychleně hrabat a vytvářením oblaku prachu se snaží nepřítele zmást. Pokud to nevyjde, naježí srst, zlostně štěkají a jako jeden muž vyskakují do vzduchu. Nezřídka se jim podaří protivníka přemoci. Každá surikatí komunita si hájí své území a odhání ostatní tlupy. Všichni její členové se neustále vzájemně obírají, čistí srst, skotačí a odpočívají pospolu. Dokonce používají i společné toalety. Celá komunita tak načichne společným pachem, který ostatním sděluje - tady jsme doma my.
Obojky proti vytí jsou stejné jako obojky proti štěkání. Disponují funkcemi varovného zvukového signálu a korekčního elektrického impulsu. K dispozici je pět úrovní nastavení korekčních impulsů, aby bylo dosaženo co možná nejšetrnějšího napomínání. Mohou pracovat i ve vaší nepřítomnosti.
V základním nejšetrnějším režimu je pes napomínán pouze zvukem (pípnutím). Pokud pes pokračuje ve štěkání, lze použít i elektrické impulsy, které psa odnaučí štěkat. Dle zkušeností je to otázka hodin, případně dní. Samozřejmě je to do značné míry individuální a u každého psa tomu bude jinak.
V pohotovostním režimu zařízení čeká na zvukový projev psa. Při prvním zavytí vydá obojek zvukový signál nebo zvukový signál s korekčním impulsem, jehož intenzita závisí na zvoleném režimu. Pokračuje-li pes ve vytí, zařízení opět vydá zvukový signál nebo zvukový signál s korekčním impulsem. Tento zvukový signál nebo zvukový signál s korekčním impulsem vydá obojek maximálně 5x a poté se automaticky zastaví. Po delší odmlce psa (10 až 15 sekund) se systém opět přepne do pohotovostního režimu, další zavytí bude provázeno zvukovým signálem nebo zvukovým signálem spolu s korekčním impulsem.
V bytech lze použít i obojek s ultrazvukem. Mikrofon v obojku zachycuje zvuky do 2,5 metru, pokud pes vyje, obojek vyšle ultrazvukový tón.
Stejně jako člověk může se i pejsek dostat snadno do stresu. Ten je u zvířat způsobován situacemi, které jsou pro ně nové, jako například změna prostředí. Některé pejsky zase stresují náhlé a hlasité zvuky, jako jsou bouřky nebo ohňostroje. Ale jak svému zvířecímu miláčkovi od těchto pocitů úzkosti pomoci? Řešením jsou léky na zklidnění pro psa. Nejčastěji se jedná o antidepresiva ve formě tabletek, která mají zpravidla velice rychlý nástup účinku, a tak je psí stres během chvíle pryč. Dlouhodobějším řešením na stres u psa je zklidňující obojek, ze kterého se postupně uvolňují feromony a vůně heřmánku a levandule, a tak bude váš domácí mazlíček po celou dobu nošení klidný.
Pro pejsky jsou například doslova za trest silvestrovské oslavy. K podávání uklidňujících léků pro zvířátka by se však lidé měli uchýlit až v případě, že se jejich mazlíček opravdu hodně bojí. V opačném případě by se jich měli vyvarovat. Ideální je, pokud víme, že se bojí, nebrat je ven, ale nechat je v místnosti, ideálně temné, aby neviděli a slyšeli co nejméně. Vhodné je třeba pustit rádio nebo televizi, aby zvuk přehlušil výbuchy. Pokud se bojí opravdu moc, pak je vhodné podat některé léky.
Existují takové, které jsou na bázi aminokyselin, hormonů. Podávají se třeba týden dopředu před silvestrem nebo kdykoliv v průběhu života, pokud se psi něčeho bojí. Obsažené uklidňující látky vylučují takzvané hormony štěstí. Nepůsobí tak, že by pes usnul, jen ho uklidní. Je také možnost podat pejskovi některý z registrovaných gelů na bázi sedativ, a to třeba před půlnocí, přičemž zvíře poté tak napůl usne, na každého pejska to však může působit jinak.
Podnětem pro pořízení elektronického protištěkacího obojku často bývají například stížnosti sousedů na neustálé štěkání psa, pokud majitel není doma. Obojky je možné využít i při výchově venku, pokud například pes neustále štěká na kolemjdoucí nebo ostatní zvířata.
Pes by měl impuls zaregistrovat, ale neměl by pro něho být příliš bolestivý – to poznáte tak, že pes reaguje zakňučením. Kvalitní obojky umožňují nastavit různé míry impulsů.
Od protištěkacího obojku majitel většinou očekává, že se pes odnaučí štěkat, respektive neštěkat v jeho nepřítomnosti. Doporučují se spíše účinné elektronické protištěkací obojky, které jsou stále využívanější. K elektrostatickému signálu přitom nemusí vždy dojít. Důležité je zohlednit při výběru také velikost a váhu psa, stejně tak jako napájení obojku (většinou přes baterie) nebo jeho další funkce. Požadovat bychom měli vždy kvalitu – proto je vhodné dát přednost protištěkacím obojkům od renomovaných výrobců. Získáte tím jistotu funkčnosti i bezpečnosti.
K oblíbeným protištěkacím obojkům patří například značka Petrainer, která nabízí výborný poměr výkon–cena. Obojky od této značky mají pokročilé funkce a vynikající kvalitu. Výborné zkušenosti jsou také s obojky Aetertek a EasyPet. Ty jsou sice už dražší, ale mají velmi propracovaný systém detekování štěkotu. Z dalších značek se doporučují třeba protištěkací obojky PetSafe, Dogtra, SpotDog nebo od firmy NUM AXES.
Ultrazvukové obojky nejsou vhodné pro velké psy, neboť pro ně nejsou dostatečně účinné, další jejich nevýhodou je jejich použití u psů s volnou kůží, protože zde dochází k posunu mimo hrtan, čímž se obojek stává neúčinným.
Ultrazvukový elektronický obojek pak není vhodný používat v případě, že vlastníme několik psů. Mikrofon v obojku totiž zachycuje zvuky do 2,5 metru, takže pokud štěká v blízkosti psa s tímto obojkem jiný pes, může se ultrazvukový obojek spustit a vyslat tak nežádoucí korekci.
Je dobré si uvědomit, že zakrslý králík patří ke společenským zvířatům. Obvykle si na lidi snadno zvykne, když je s nimi od malička. Pak se z něj stává věrný společník, který svého páníčka následuje po celém bytě. Pokud ale nemáte čas se mu věnovat, pak pro vás králíček není vhodnou volbou. Může se začít bát lidí, s tím pak bývá spojená i jeho vysoká agresivita.
Výhodou králíčka také je, že obvykle patří k tichým zvířátkům, což znamená, že nevydává žádné výrazné zvuky, ale někdy může rušit svoji aktivitou, králíčci totiž obvykle ožívají večer a brzy ráno, což není každému člověku příjemné. Pokud pořizujete králíčka pro své dítě, pravděpodobně bude chtít, aby s ním králíček sdílel pokoj. To ale není úplně vhodné, protože večer je opravdu králíček nejaktivnější a rušil by spánek dítěte. V tu chvílí opravdu nezáleží na tom, jestli ho na noc necháte zavřeného v kleci (věřte mi, najde si něco, čím bude moc mlátit, šustit, vrzat), nebo volně pobíhat.
Zakrslí králíci patří také k čistotným zvířátkům, která jsou schopná naučit se chodit na svůj záchod jako kočky. Záchod je samozřejmě nutné pravidelně čistit. I tady si je třeba uvědomit, že není králík jako králík. Opět je jejich schopnost naučit se chodit na připravený záchod individuální. Problémem může být, pokud budete zpočátku v jeho výchově nedůslední, nebo se na ni úplně vykašlete, tak nemůžete čekat, že bude králíček čistotný. Nikdo se jen tak sám nenaučí používat záchod. Někdy se ale stává, že vychovatel je důsledný, snaží se, a i přesto to králíčka nedokáže naučit. I to se bohužel stává. Nečistotní králíčci, ať už z jakéhokoliv důvodu, obvykle čůrají a bobkují kdekoliv po celém bytě a kleci, případně rádi vyhrabávají připravený záchod. Na čistotnost králíčka má vliv i puberta (ta na něj přijde asi již 6 měsíců po narození), v tu chvíli se může z každého králíčka stát pořádný čuník. Stává se, že pubertální králíčci si značkují celý byt i jejich páníčka. V lepším případě to dělají bobky, v horším případě všude stříkají moč.
Jak dokazuje schopnost naučit se chodit na svůj záchod, patří zakrslí králíci k učenlivým zvířátkům. Kromě toho, že se tedy naučí této čistotnosti, mohou se také naučit přiběhnout na určitá zavolání. Tato schopnost je ale velmi individuální. Existují králíčci, kteří přiběhnou i na zavolání svého jména, pak jsou ale králíčci, kteří za vámi přijdou, jen když sami chtějí, případně když pro ně máte nějakou vhodnou motivaci (například oblíbený pamlsek, zeleninu). Dokonce někteří králíčci se i naučí, že něco nesmí, pokud při jejich „tréninku“ využíváte stále stejně znějící povely. Ale jak tu již zaznělo, jedná se o velmi individuální vlastnosti králíčků, zároveň je také nutná důslednost jejich majitele. Králíček se také s přehledem naučí rozeznávat zvuky. Dokáže se naučit poznat zvuk otevírající se skříně, v níž pro něj schováváte pamlsky, pak hned čeká, co dostane. Stejně tak ale dokáže poznat zvuky, které nemá rád, například prskání pánve, pak se hned běží schovat. I vychovaný králíček je ale svým způsobem průzkumník a ničitel. Některé věci se prostě nedají odnaučit a králíčci rádi objevují a zkouší poznat různé věci (jak jinak než pomocí zoubků). Králíčci velmi rádi takhle okusují pokojové rostliny, knihy, časopisy, kabely, gauče a různá oblečení. Vše, co se jim připlete do cesty, může skončit okousané, překousané nebo různě dírkované. V podstatě nemá úplně smysl se na králíčka zlobit, některé věci se prostě neodnaučí (samozřejmě to můžete zkoušet, někteří králíčci se třeba naučí, že knihy kousat nesmí, s jiným materiálem jim to ale již nejde). Pokud si tedy vyberete králíčka jako domácí zvířátko, je lepší všechno lehce zničitelné odstranit z jeho dosahu.
Králíčci jsou tedy schopní se nechat nějakým způsobem vycvičit, ale zároveň mají rádi své „tradice“, neradi přijímají jakékoliv změny. Někteří králíčci mají problém třeba se změnou uspořádání nábytku, nebo přijetím nového člena rodiny (ať už dalšího zvířátka, ale nebo i dítěte), dokonce problémem může být i přemístění jejich záchodku nebo změna steliva. Jakákoli změna může u králíčků vyvolat stres, který je pro zakrslé králíky opravdu nebezpečný.
Zakrslý králík sice patří k příliš nenáročným zvířátkům, ale i tak je třeba mu věnovat pozornost a čas. Pro žádného králíčka rozhodně není dobré, když tráví celý den v kleci a je pak vypuštěný ven jen třeba na hodinku. Takový králíček se pak obvykle stává velmi nespolečenským, a případně i agresivním. Nejlepší je, když máte prostor, kde můžete králíčka nechat celý den pobíhat, aniž byste se báli, že něco zničí (například chodba) a zároveň mu také věnujete dost pozornosti, aby si k vám mohl přijít pro pohlazení a pomazlení. Pokud ho totiž necháte jen pobíhat bez zájmu o něj, koledujete si o to, aby se vás bál a vyrostl z něj nezkrotný neposeda. Opravdu důležité je se mu věnovat, hrát s ním hry, mazlit se, i mluvení na něj králíček velmi ocení. Osamocený králíček je stejně jako člověk nakonec velmi nešťastný. Pokud nemáte na králíčka tolik času a bojíte se, že by mohl kvůli tomu „zdivočet“, tak se doporučuje mu pořídit kamaráda (ideálně opačného pohlaví, ale pozor, pokud nechcete mít hromadu mladých, je nutná kastrace). Nikdy by ale králíčci neměli sdílet jednu klec dohromady. Nedělalo by to dobrotu a mohli by spolu bojovat.
Zúžení průdušnice je pravděpodobně ovlivněno mnoha faktory a příznaky jsou spojeny s nenormální či sníženou tvorbou vláken a amorfní hmoty chrupavky a také se sníženou schopností glykosaminoglykanových molekul vázat vodu, což ovlivňuje pevnost chrupavky. Ztráta pevnosti chrupavky vede k rozšíření a zploštění průdušnice a současně k zánětlivému procesu a problémům s dýcháním (zúžené průdušky). Onemocnění se dělí na čtyři stupně, a to podle zúžení průměru průdušnice.
Diagnostika se provádí na základě klinických projevů charakterizovaných typickými zvuky, podobnými husímu kejhání, které pes vydává při kašli; neschopností fyzického výkonu a problémy s dýcháním. U psa se objevuje špatné dýchání, těžké dýchání, dýchavičnost. Pro diagnostiku se dále využívá RTG vyšetření a fluoroskopie. Ultrazvukové vyšetření je použitelné pouze pro extratorakální část průdušnice a kvalita poskytnuté informace je nižší než při RTG vyšetření. Endoskopické vyšetření podává o tracheálním kolapsu kvalitnější informaci – přesně hodnotí rozsah poškození, včetně stavu hlavních průdušek, kdy může dojít k zúžení průdušky. Lze použít pevné i ohebné endoskopy, přičemž pevné jsou vhodnější z hlediska rychlosti vyšetření. Při vyšetření se používá lehká injekční anestezie, při níž zůstávají zachovány tracheální reflexy, takže je možno zjistit rozsah a stupeň poškození. U pacientů v pokročilém stadiu onemocnění je anestezie riziková, zvláště při současných srdečních a plicních problémech. Pokud se uvažuje o chirurgickém řešení, je endoskopie nezbytná. Chirurgické řešení v pokročilém stadiu onemocnění a u psích pacientů se současnými kardiopulmonálními problémy rovněž nebývá nejlepším řešením.
Terapie léky pomáhá kontrolovat respiratorní problémy spojené s obtížným dýcháním, jako je cyanóza a synkopy. Kortikoidy s krátkým účinkem omezují otoky a zánětlivé stavy. Potlačení kašle a celkové zklidnění jsou důležité pro stabilizaci zvířete. Pro lékovou terapii chronického onemocnění lze použít kombinaci bronchodilatans, kortikosteroidů, antibiotik a sedativ, čímž se však postup onemocnění nezastaví.
Tracheomalacie je regresivní změna průdušnice s výrazným změknutím chrupavek. Může způsobovat poruchy ventilace. Chirurgické řešení lze užít v případech, kdy je postižena pouze průdušnice (ne hlavní průdušky). Možné chirurgické techniky jsou tracheostomie, aplikace dorsálního ligamenta, ventrální incize tracheálních prstenců a použití externích polypropylenových protéz. Díky technikám používajícím externí protézy lze dosáhnout dobrých výsledků. Protože však podle zkušeností úspěch chirurgického řešení závisí na udržení dobrého prokrvení trachey v průběhu umístění protézy, navrhuje se použití modifikované prstencové protézy.
Amazoňan modročelý patří k nejznámějším a nejčastěji chovaným druhům amazoňanů. Má zelenou barvu, přičemž peříčka jsou lemována tmavě (černě), zejména na krku a zádech. Čelo a přední uzdička jsou modré, přední část temene má barvu žlutou s bílým nádechem. Zadní část temene, okolí očí, příušní a lícní oblast a hrdlo mohou být rovněž žluté. Zjednodušeně řečeno: amazoňan modročelý je jasně zelený pták s modro-žluto-bílou hlavou. Dva stejné jedince byste však hledali velmi obtížně, neboť rozsah žluté a modré barvy je značně variabilní.
Ohbí křídel jsou červená, loketní pajetky tvoří červené zrcátko, vnější letky jsou lemovány modře. Zobák má tmavošedý, oči oranžové (mláďata mají duhovku tmavohnědou), nohy šedé. Dorůstá do délky 35–40 cm a váží až 500 g, jedná se tedy o poměrně velkého ptáka. Samci jsou výrazněji vybarvení a mohutnější než samice, mají také větší hlavu a zobák.
Forma Amazona xanthopteryx (původem z Paraguaye, Bolívie, Argentiny) má žluté tváře a rozsáhlé žluté a červené znaky na křídlech. Mláďata mají oči hnědé, dospělí ptáci oranžovožluté. Mladé kusy poznáme podle méně výrazného zbarvení (ve srovnání s dospělými jedinci). Dospělí ptáci, zvláště samci, snadno přilnou k jedné osobě a mohou ji agresivně bránit před ostatními lidmi. Představují oblíbená domácí zvířata, ale oproti jiným amazoňanům jsou náchylnější k nemocem.
Samice snáší 3–5 vajec, inkubační doba je 24–26 dnů.
Ve volné přírodě žije v severovýchodní Brazílii, Paraguayi a severní Argentině. Jedná se o vůbec nejrozšířenější druh amazoňana, jehož populace se odhaduje na desítky až stovky tisíc jedinců. Hojně se dovážel do Spojených států amerických a Evropy, až musel být odchyt tohoto druhu zakázán. Existují dva poddruhy: amazoňan modročelý severní (Amazona aestiva aestiva) a amazoňan modročelý jižní (Amazona aestiva xanthopteryx). Někteří zoologové uvádějí až šest poddruhů, protože existuje větší množství barevných variací tohoto druhu.
Amazoňan modročelý rád šplhá a má potřebu neustále něco ohryzávat, proto je vhodné opatřit mu roztřepený provaz a pravidelně ho zásobovat čerstvými vrbovými větvemi.
Většina těchto papoušků se naučí poměrně dobře imitovat lidský hlas a jiné zvuky. Tito ptáci bývají také velice hluční, tudíž se nehodí do domácnosti obklopené sousedy.
Papoušci se rádi nechávají „sprchovat“ (hlavně za teplého počasí). K tomu nám poslouží rozprašovač naplněný vlažnou vodou.
Amazoňan chovaný od raného mládí v lidské společnosti se upne na svého ošetřovatele nebo si v rámci rodiny najde svého oblíbence, kterému dovolí všechno.
Amazoňan modročelý se dožívá vysokého věku jako většina papoušků, délka života však samozřejmě závisí na výživě, kvalitě domova a na mnoha jiných faktorech. Při dobré péči se dožívá asi 50 let.
Rozela nebo rosela (rozšířenější název, avšak encyklopedicky nepoužívaný) je rod ptáků z čeledi papouškovitých. Latinský název zní Platycercus, což znamená plochý (široký) ocas. Rozely jsou převážně semenožravé a žijí v pobřežních oblastech Austrálie a na blízkých ostrovech, vyhýbají se aridnímu australskému vnitrozemí. Obývají lesy, buš, farmy, parky a zahrady. Rozely byly vysazeny také na Novém Zélandu a ostrově Norfolk.
Rozela je papoušek střední velikosti, pestře zbarvený (dle mutace), dobře se množící, tudíž většinou lehce odchovatelný, proto je oblíbený u chovatelů začátečníků. Pro chov je doporučována venkovní voliéra s co nejdelším proletem (to proto, že rozely jsou vynikající letci) a závětřím, místem, kam se rozely mohou schovat před nepřízní počasí.
Jsou to odolní ptáci, kteří vydrží venku i naši zimu, ale jsou nesnášenliví vůči ostatním ptákům svého i jiného druhu. Proto se musí chovat odděleně – jen jeden pár na jednu voliéru. Jsou známy i případy, které tuto teorii vyvracejí. Ale raději to nezkoušejte, může to vést ke zmrzačení nebo zabití papouška.
Krmíme směsí zrnin, kterou lze zakoupit v obchodech nebo na specializovaných burzách. Aby krmení bylo pestré, podáváme ovoce, zeleninu, různé trávy a větvičky stromů (ty velmi dobře poslouží k okusu, při kterém si papoušek zabrousí zobák, avšak záleží na druhu předkládaných větví, jejich tvrdosti, která má na tuto skutečnost vliv).
Rozela pestrá je relativně dlouhověký papoušek. V dobrých podmínkách se může dožít až 20 let. Tito ptáci jsou velice smělí, zvědaví a neustále aktivní. Zvuky, které vydávají, jsou na poslech líbivé – nejde o nepříjemné křiklouny. Jako téměř všichni papoušci se i tyto rozely dají jako mladí jedinci dobře ochočit. Při nedostatku ptačích společníků však vyžadují od svého chovatele mnoho pozornosti.
Mladý pták má matné barvy, je postavou menší. Čerstvě vylétlé mladé rozely mají oproti starším jedincům kratší letky a ocasní pera, oranžový zobák. Dospělí jedinci mají zobák šedý, syté barvy peří a vylétané robustní postavy. Ocasní pera a letky jsou delší. Zobák větší a silnější. Rozdíl mezi mladým a dospělým ptákem je tedy na první pohled značný.
U rozel není pohlavní dimorfismus nikterak výrazný. Zkušený chovatel rozezná od pohledu samici od samce, začátečníkovi by to však mohlo činit potíže. Samec je oproti samici větší, robustnější. Jeho peří má sytější barvy. Temeno je větší, stejně jako celá hlava a zobák. Samice je menší, matněji zbarvená. Zobák a hlava by měly být u samce vždy větší než u samice. Rozely dospívají ve stáří jednoho roku.
Na jaře, obvykle koncem dubna, začíná tok. Ten můžeme vyvolat také tím, že zpestříme krmení a začneme zkrmovat vaječnou míchanici. Tok rozel chovaných ve venkovních nevytápěných voliérách je závislý na teplotě. U samice se tok nijak výrazně neprojevuje. Zato samec bude nahánět samici po voliéře, někdy se ji snaží nahnat do budky. Vzdouváním hrudníku, pokyvováním hlavou, roztahováním ocasních per do vějíře a krčením křídly v ramenou se projevuje tok u samce. Při tomto divadle vydává samec tokavé zvuky, kterými vábí samičku. Tu bude stále intenzivněji krmit. Po čase budete moci sledovat páření, které probíhá i několikrát denně. Později se začne samice zdržovat v budce čím dál tím častěji. Pak už lze jen čekat na první vejce. Rozely snášejí vejce v celkem pravidelných intervalech. Zpravidla jedno vejce denně, popřípadě obden. V jedné snůšce může být 6 až 9 vajec. Většinou je oplodněno kolem 6 vajec. Inkubační doba je 19 až 21 dní. Po tuto dobu se samice zdržuje v budce skoro celý den a zahřívá snůšku. Mimo budku samici uvidíte, když se půjde napít, najíst, popřípadě vyprázdnit. Ale ani to není jisté – u některých párů chodí do budky samici krmit samec, takže samice budku opouští jen k nutnému vyprázdnění se. Po dalších přibližně 23 dnech se v budce objeví první holátko. Další se budou líhnout v intervalech, ve kterých byla vejce snášena. Za dalších 4 až 5 týdnů budou mláďata opeřená a postupně budou zvídavě vylézat z budky. V tuto dobu nejsou ještě samostatná, jsou stále závislá na rodičích, kteří je nadále krmí. Časem mláďata od rodičů odkoukají způsob, jakým se stravují, a budou se pokoušet je napodobovat. Potrvá ještě aspoň 5 týdnů, než přijdou na to, jak správně rozlousknout různé druhy zrnin. Lépe jim ze začátku půjde okusování měkké dužiny jablka. Proto se doporučuje hodně ovoce, kterým se budou mladí zprvu živit. Asi po 6 týdnech od vylétnutí budou mláďata samostatná. Jestliže se první snůška vydaří brzy, bude chtít samec pářit ještě jednou. Je proto lepší mláďata odstavit (pokud již jsou samostatná) do samostatné voliéry a nechat páru klid a volnost pro další páření. Znovu pářit začne samec takřka okamžitě. A brzy se budete těšit z dalšího odchovu. Jeho průběh se od prvního nebude nijak lišit. Dva odchovy za sezónu však nejsou pravidlem.
Pro chovatele může být v praxi velmi těžké poznat rozdíl mezi tím, zda se pes klepe, či u něj nastal svalový třes či svalové chvění. Pokud se pes třese, nemusí být na vině pouze svalová tkáň.
Kromě vrozených onemocnění a jiných příčin svalového třesu může být důvodem i okamžitý pocit psa, například vzrušení, napětí, strach a podobně. Na druhou stranu to může být dlouhodobý svalový třes u starých psů, který bývá neléčitelný. Teoreticky může existovat léčba, obvykle se k ní však nepřistupuje, neboť záleží na individuálním případu a na míře postižení psa. V případě malých a krátkosrstých psů, kteří nejsou fyziologicky přizpůsobeni k nízkým teplotám, může za svalový třes logicky pocit zimy.
Náhlý a stupňující, vytrvalý a na první pohled bezpříčinný svalový třes může být způsoben otravou psa. Ačkoliv si je v dnešní době každý člověk vědom, popřípadě alespoň tuší, že psi nemohou lidskou kořeněnou stravu, někomu nedomluvíte. Je zde i několik potravin, u kterých byste nečekali, že v konečném důsledku mohou psa zabít, přičemž pro člověka mohou být i prospěšná. Pes sice například s potěšením pozře čokoládu, ale ve větším množství pro něj může být fatální.
Otřesy jsou nedobrovolné, rytmické a opakující se pohyby svalů, které se střídají mezi kontrakcí a relaxací, obvykle zahrnují pohyby tam a zpět (záškuby) jedné nebo více částí těla. Otřesy mohou být rychlé, nebo to naopak mohou být pomalé vibrace, a mohou objevit v kterékoli části těla. Syndrom třesu postihuje většinou mladé psy, případně psy ve středním věku.
Záchvat nebo křeč je náhlá nadměrná činnost nervů v mozku, která vede k nekontrolovatelným stahům svalů a k abnormálnímu chování. Může trvat několik minut i několik vteřin. Takovéto záchvaty jsou příznakem nervové poruchy, nejsou samy o sobě nemocí. Původ záchvatů bývá často velmi obtížné diagnostikovat, to ale neznamená, že se pro vašeho pejska nedá nic dělat. Během záchvatu se soustřeďte na pozorování veškerých průvodních příznaků a zároveň zabraňte poranění psa. Nikdy se nesnažte otevřít mu tlamu a manipulovat s jeho jazykem – můžete být pokousáni! Snažte se navodit ticho, náhlé hlasité ostré zvuky mohou záchvat prodlužovat nebo zhoršovat. Po záchvatu poskytněte psovi dostatek času na vzpamatování se. Mluvte na něj, uklidněte ho. Co nejdříve po záchvatu dohodněte návštěvu veterináře. Pokud záchvat trvá déle než 10 minut, měl by ho veterinář vidět okamžitě.
V některých případech je třes projevem hyperaktivity, je dlouhotrvající a častý. V těchto případech je vhodné zamyslet se nad cviky, které psa uklidní. Například jako odměnu psovi neházet míček nebo se s ním nepřetahovat, ale spíše ho odměnit pamlskem, pohladit ho.
Dalším důvodem třesu psa může být stres. Pes může být stresován podobnými jevy jako člověk. Mezi časté důvody patří návštěva veterináře, bouřka, neznámé prostředí, neznámí lidé anebo neznámá zvířata. Na rozdíl od třesu z radosti má pes při stresu další příznaky. Mezi tyto projevy úzkosti, respektive strachu u psa patří: těžké nebo naopak zrychlené dýchání, žvýkání či kousání okolních věcí, pomatené pohyby, vrčení, kňučení, projevy agrese a podobně.
Třes u psa může být i projevem onemocnění ledvin, které zpočátku nemusejí doprovázet žádné vizuálně pozorovatelné příznaky. Samotný třes může být jen mírný a den ode dne se stupňovat. Poruchu ledvin doprovází dále časté močení a pocity žízně, což se u psa projeví častějším pitím. Přestože jsou počáteční příznaky mírné, konečný proces selhání ledvin je velmi rychlý, proto je nutné toto onemocnění nepodcenit.
Počítání dechů za minutu a posouzení způsobu dýchání může být velmi důležité při akutních stavech. Proto zjistěte, jakou dechovou frekvenci má váš pes za normálních okolností. Nejlepší je dech posuzovat, když pes spí. Nikdy nepočítejte dechy v době, kdy je mu teplo nebo hodně běhá. Normální dechová frekvence je 10 až 30 dechů za minutu. Pokud se pes dýcháním právě chladí, může mít klidně i 200 dechů za minutu. Posouzení způsobu dýchání je také důležité. Při normálním dýchání se při nádechu hrudník roztáhne a při výdechu se zase vrátí do původní polohy. Vydechování by nemělo vyžadovat žádnou námahu. Pokud si všimnete, že váš pes při výdechu používá břišní svaly, vydává hlasité zvuky, lapá po dechu, dýchá povrchově nebo ho dýchání bolí, navštivte veterinárního lékaře. Nejste-li si jisti, jestli váš pes vůbec dýchá, dejte mu před nos kousek vaty. Pokud se vata hýbe, pes dýchá. Můžete také použít zrcátko, dejte jej psovi před čenich, a když se na něm sráží pára, pes dýchá.
Zrychlené dýchání u psa může být způsobeno přehřátím. Jestliže pes zrychleně dýchá kvůli přehřátí, odveďte ho do (pokud možno) chladné, větrané místnosti a ochlaďte ho. Ideálně mu můžete dát tlapky do chladné vody nebo ho zabalit do namočeného ručníku. K ochlazování nepoužívejte ledovou vodu, protože velká změna teploty by psovi mohla způsobit šok. V horkých dnech psa nikdy fyzicky nepřetěžujte.
Někteří psi dýchají zrychleně také v případě, když cítí strach, úzkost nebo napětí. To jsou všechno emoce, které mohou způsobit zvýšení tělesné teploty.
Pokud zrychlené dýchání doprovází zvracení, průjem či nafouknuté břicho, na nic nečekejte a vyhledejte pomoc veterinárního lékaře. Když se pes rychle zadýchává nebo nemůže popadnout dech i po menší fyzické aktivitě, může to signalizovat onemocnění srdce nebo plic. Obecně platí, že brachycefalická plemena, tedy plemena s krátkými nebo zploštělými čenichy, mají větší problémy s dýcháním než psi s dlouhým čenichem. Vzhledem ke stavbě své lebky jsou totiž vystaveni většímu riziku respiračních problémů – je pro ně těžší se ochladit. Proto na to myslete, jestli máte doma buldoka, boxera, buldočka nebo třeba mopse, a tato plemena během parných dnů maximálně šetřete.
Jestliže máte jen podezření, že na abnormální změnu dýchacího rytmu vašeho psa opravdu nemá vliv okolní prostředí či jeho předešlá aktivita, anebo má pes problém s normálním pohybem či vstát – rozhodně je na místě vyhledat veterinárního lékaře. Rychlé dýchání u psů může způsobovat mnoho typů nemocí. Může jít o problém s erytrocyty, plícemi a jinými vnitřními a mimo jiné životně důležitými orgány psa.
Pokud pes dýchá výrazně jiným způsobem, to znamená, že se zvyšuje frekvence dechů, které jsou chrčivé nebo šelestící, a přidruží se i suchý kašel, jedná se pravděpodobně o příznak onemocnění průdušnice, průdušek nebo plic. Často je to provázeno teplotou, poruchami příjmu potravy nebo bolestivostí při nádechu. I počínající zánět v oblasti dýchacích cest se může rozvinout v život ohrožující stav, a proto by měl být včas vyšetřen veterinářem. Kromě toho je třeba i vyloučit sice vzácnou, ale přesto dosud se vyskytující nemoc – virovou psinku, kterou doprovázejí obdobné příznaky. Zánětlivé onemocnění průdušek je často způsobované podchlazením, promoknutím. Může se rozšířit i do plicní tkáně a vyvolat zápal plic. Pokud je doprovázeno bolestivostí mezižeberní tkáně, naznačuje to zánět pohrudnice. Dýchací obtíže, dušnost nebo chroptění jsou příznaky shromažďování sekretu na plicích. Ten ovšem může signalizovat i další možné problémy, jako je krvácení do hrudního prostoru po úrazu (provázené navíc bledými nebo namodralými spojivkami a dásněmi) nebo po otravě (příznakem otravy je i malátnost), těžká vada srdce a krevního oběhu, vdechnuté cizí těleso nebo nádor v hrudní dutině.
Základním předpokladem úspěšného páření je fyzická blízkost dvou dospělých pavouků stejného druhu, určitá dávka vzájemných sympatií, vhodné prostředí a klid. Velice časté jsou pře, zda dávat samce do terária k samici či naopak, ale logická úvaha, která tento postup podporuje, je následující: ve volné přírodě samci po dosažení pohlavní dospělosti opouštějí svá obydlí a vydávají se pátrat po samicích, které zatím sedí doma a čekají, až si pro ně někdo přijde.
Samotné páření může mít velice rozdílný průběh. U některých druhů je to od začátku boj o život, kdy jen tak mezi řečí samec samici oplodní. Jindy je to pohodová akce bez jakýchkoliv známek násilí. Jsou případy, kdy k onomu okamžiku dojde doslova po pětiminutové známosti, ale fáze námluv může trvat i půl roku.
Po umístění do terária samec většinou chvíli zůstává v klidu a vyčkává, co se bude dít. Pokud je klid, začíná opatrně prozkoumávat okolí a zjišťovat, kam se to vlastně dostal a kdo je pánem domu. Pokud mu jeho citlivé chloupky a instinkt řeknou, že tam bydlí dospělá samice stejného druhu, většinou začne třást končetinami, případně makadly jemně klepat do podkladu a tím samici oznamovat svou přítomnost. Běžné jsou i drnčivé zvuky vydávané pomocí stridulačních plošek. Až si samec dodá dost odvahy a přesvědčí se, že ona samice je opravdu dospělá a svolná k páření, troufne si k ní velice opatrně přiblížit, případně ji jakoby jemně hladí po těle a uklidňuje ji.
Samotné páření probíhá tak, že samec samici pomocí tibiálních háků, které zachytí za její chelicery, nadzvedne natolik, že se svými bulby dostane k jejím spermatékám a oplodní ji. Poté se většinou snaží svou pozici bez výraznějších projevů opustit a zachránit si tak život.
V průběhu páření jsou sklípkani velice ostražití a na sebemenší vyrušení mohou reagovat podrážděně, což může vést k napadení kterékoliv zúčastněné strany, včetně chovatele.
Pavoučí vývoj začíná v kokonu, do něhož samice naklade vajíčka (přáním každého chovatele samozřejmě je, aby byla vajíčka oplodněná). Pro samotnou snůšku není nutné páření, někdy se stává, že dobře živená samice vytvoří kokon, aniž by o samce jen chloupkem na noze zavadila. Po uplynutí inkubační doby samice kokon roztrhne a vypustí na svět mláďata ve stáří prvního svleku (1. instar). Po dalších pár dnech se maličký pavouček svléká znovu a už konečně připomíná pavouka.
Koloběh potrava, svlékání, chvilkový růst, potrava bude vašeho chovance doprovázet až do smrti. Fáze pavoučího dospívání může být různě dlouhá. Obecně to je od několika měsíců po několik dlouhých let. Intervaly mezi jednotlivými svlékáními jsou ovlivněny množstvím krmení, věkem pavouka, ročním obdobím, teplotou, vlhkostí. Opět by se dalo obecně říct, že normální je 14 dní až několik let. U dospělé samice samozřejmě nečekejte, že se bude svlékat po dvou měsících.
Pohlavní dospělost pro samici není žádná velká změna – nemenstruuje. Naprosto jiné je to však pro samce – na koncích makadel se mu objeví bulby a na třetím článku prvního páru končetin tibiální háky, potřebné k páření
Jak již bylo řečeno, dosažením pohlavní dospělosti se toho v životě samice moc nezmění, ovšem u samce nastupuje krátké období hektické honby za partnerkou a naplněním životního údělu. Dospělí samci totiž žijí většinou maximálně dalších šest měsíců až rok a půl. V případě setkání se samicí se šance na rychlý odchod do věčných lovišť podstatně zvyšuje, protože u řady druhů je po páření běžný kanibalismus.
S nastupujícím stářím se u pavouků setkáváme se stejnými pochody jako u lidí – neschopnost udržet sebe sama v čistotě, stařecký třes, pomalé a nejisté pohyby, apatie, nechuť k jídlu. Celý tento proces ztráty důstojnosti končí pro pavouka vysvobozením – smrtí (s nohama staženýma pod tělo).
Na výchově pejska začněte pracovat okamžitě, jakmile si ho přivedete domů. Klidně už v 8 týdnech. Práce se štěnětem je mnohem snadnější než s dospívajícím puberťákem, u kterého se na výchovu zapomnělo. Výcvik štěněte však nemusí být vůbec snadný, pokud je neposlušné.
Cvičit pejska neznamená s ním hned trávit 2 hodiny na cvičáku, tak dlouho pozornost neudrží ani dospělý pes. Cvičit můžete 5 minut při každém venčení.
Na každé venčení byste měli mít s sebou následující vybavení (jak na manipulaci s pejskem, tak na jeho výcvik):
obojek a vodítko – obojek bude nosit pejsek po celý život, měl by si na něho zvyknout co nejdřív; snadno ho za něho chytnete nebo připnete k vodítku;
hračku – osvědčený je uzlík na přetahování, upoutáte jím pejskovu pozornost a zabavíte ho;
pamlsky – díky pamlskům pejsci většinou udělají vše, na dobrotu se naláká každý pejsek.
Pejska oslovujeme jménem, voláme na něj a neustále mu jej opakujeme. Zároveň však učíme štěně základům slušného chování a socializaci, to znamená, že mrňouska bereme všude s sebou. Vozíme ho autem, bereme do města mezi lidi (obzvlášť je dobré mezi malé děti, aby si jej chovaly a hrály si s ním). Vyroste vám tak sebevědomý a nebojácný pes. Po jméně můžeme začít učit štěně přivolání, zalehnutí či sednutí, které se učí formou hry, a můžeme použít i pamlsky jako odměny. Je dobré štěněti na obojek připevnit tenkou šňůrku několik metrů dlouhou, která nám bude sloužit jako prodloužená ruka.
Mezi nejčastější chyby při výcviku patří:
Neznalost práce s pejskem – bývá asi nejčastější příčinou všech neposlušných psů. Člověk si pořídí psa a vůbec netuší, jak s pejskem pracovat. Mezitím štěněcí období je to nejdůležitější. Nejdříve si tedy něco nastudujte z knížek, nebo se jděte podívat na cvičák.
Trestání pejska – musíte štěně nejdřív naučit všechny povely, a netrestat ho za to, že neposlouchá, když jste ho to nenaučili, když neví, co se po něm chce.
Negativní přístup – navazuje na předchozí bod. Lidé si myslí, že když budou na pejska křičet, že poslechne. Opak je pravdou. Pejsek se bude bát a povel nesplní.
Nedůslednost – často se volá na psy „ke mně, k noze, čekej“ a další povely zakřičené téměř společně. Jak má pejsek vědět, jaký povel splnit? Nakonec pejsek nesplní ani jeden, dostane vynadáno a páníčkovi je to jedno.
Ignorace – s trendem mít pejska je trend nechat ho dělat cokoli. Při útoku na jiného psa je to majiteli jedno, při nežádoucím skákání na lidi je to majiteli také jedno a pes nedostane žádný signál, že některé věci se prostě nesmí.
Cvičit a pracovat se štěnětem můžete při každém venčení vždycky pár minut. Začít můžete hned po vyčůrání. Velká pochvala pejska a nějaká dobrota slouží jako odměna. Ze začátku byste měli pejska naučit reagovat na tyto základní povely:
reakce na jméno;
přivolání „ke mně“;
povel „k noze“;
povel „čekej“;
povel „sedni“ a „lehni“;
povel „nesmíš“ nebo „fuj“.
Když povely budete opakovat několikrát denně při každé procházce v různém prostředí a pokaždé pejska odměníte nějakou dobrotou, pejsek si postupně uvědomí, že když vykoná povel, dostane dobrotu, a bude vaše povely plnit s nadšením.
Pejska pozitivně motivujte. Když budete cvičit přivolání, nesmíte křičet „ke mně!“ jako byste chtěli pejska zabít, ale dejte do volání pozitivní tón a nadšení. Pokud se ještě budete od pejska vzdalovat, zaujme ho to a poběží za vámi. Hned ho s nadšením chvalte a dejte mu odměnu. Podobné je to s ostatními povely.
Nezapomínejte na to, že musíte chtít po pejskovi vždy jeden povel a nekřičet na něj současně „ke mně“, „k noze“, „sedni“. Pejsek pak neví, co jaký povel znamená, a nebude poslouchat. Nechejte pejska vykonat například „sedni“, pochvalte ho a pak dejte další povel, například „zůstaň“, nebo „k noze“.
Na vykonání povelu trvejte! Musíte být důslední a mít trpělivost, ale jen tak dokážete pejska v budoucnu za jakékoliv situace zvládnout.
Pochvala a radostný tón hlasu je to nejdůležitější! Za vše správně provedené pejska hodně chvalte a mějte pozitivní tón hlasu. Čím více budete přehánět v radosti, tím bude i pejsek veselejší a bude vykonávat povely s radostí.
Opravdu s výcvikem začněte ihned, jakmile si přivedete pejska domů. Nečekejte, až pejsek odroste. Cvičení pak bude náročnější. Pejska cvičte při každém venčení pár minut. Zvykne si, že se po něm něco chce, a bude reagovat v různém prostředí. Chvíle opravdu stačí, aby pejsek pochopil a zároveň aby se mu cvičení neznepříjemnilo, Na důležité povely si nejprve najděte nějaké klidné místo, kde bude mít pejsek minimum rozptýlení. Až bude umět povely, můžete přejít cvičit do rušnějšího prostředí. Pokud odběhne za jiným pejskem, dojděte si pro něho. Z 90 % je pro štěňata psí kamarád zajímavější než vy a stejně na povel nepřiběhne, pokud to již nemá natrénováno.
S pejskem pracujte vždy pozitivně naladěni. Nekřičte na něho, netrestejte ho. Pejsek neví, za co je trestaný. Pozitivně ho motivujte například ukázáním oblíbené hračky nebo pamlskem.
Buďte důslední, nechte pejska zadaný povel vykonat přesně. Jakmile polevíte, bude si to pamatovat a nebude povely v budoucnu plnit.
Povely učte postupně, aby si je pejsek zapamatoval. Jeden den můžete cvičit „sedni“, druhý den povel „zůstaň“. K výcviku je dobré využívat další pomůcky, jako je například psí píšťalka nebo clicker. Mnohdy na píšťalku pejsek reaguje daleko lépe než na lidský hlas. Na přivolání je píšťalka nenahraditelná.
Pejska hodně socializujte. Choďte do psích parků nebo psích školek. Nechte pejska seznámit se s ostatními bez ohledu na rasu věk a velikost. Zbytečně ho neupínejte na vodítko. Jen tak může být v dospělosti klidný a vyrovnaný bez agresivních sklonů.
Věk, kdy pejskovi představíme ovce, je individuální. Dejte svému pejskovi čas a buďte trpěliví. Používáme zásadně hodné, na psa zvyklé a neútočící ovce. Ovce si dáme do malé ohrádky, aby nemohly na psa a pes nemohl na ovce. Chodíme kolem ohrádky a pejska povzbuzujeme různými zvuky jako „ššššš“, „ččččč“ nebo jinými vzrušivými zvuky a chválíme ho. Pejsek nemusí hned napoprvé projevovat zájem, rozhodně to neznamená, že nemá vlohy, každý pes začíná pást v jiném věku. Někteří mohou pást už ve třech měsících a jiní třeba v roce.
V případě, že by ovce v ohrádce byly pro štěně stále málo atraktivní, můžeme za pomoci zkušeného staršího psa vzít ovce na volnou plochu. Starší pes tlačí ovce na nás a my tak můžeme lépe kontrolovat činnost štěněte. Ve chvíli, kdy štěně začne sledovat ovce a chce je obíhat, máte vyhráno a trénink může začít.
Trénink začněte tím, že jsou ovce opět v ohrádce a pejska necháte obíhat okolo ohrádky (ale ne 360°, tělem mu zabráníte oběhnout vás, čímž ho otočíte na druhou stranu). Pomalu obcházejte ohrádku a sledujte chování štěněte, občas se zastavte a čekejte na reakci psa. V ideálním případě by se v tu chvíli pejsek měl také zastavit na druhé straně stáda (tedy přímo naproti vám). Můžete mu pomoci i tím, že ho zkusíte na druhé straně zastavit. Není třeba trvat přesně na „dvanácté hodině“, můžete ho nechat zastavit třeba na „za pět dvanáct“ nebo „pět po dvanácté“. Jakmile pejsek začne „dvanáctku“ držet, vezměte ovečky ven z ohrádky a jen tak choďte, hodně měňte směry, aby pejsek musel pořád hnát ovečky na vás. Jestliže se pejsek již drží na „dvanáctce“ začněte trénovat jiný povel a „dvanáctku“ už trénujte jen okrajově třeba na konci tréninku, mohlo by se jinak stát, že se na přihánění pes „nafixuje“ a potom byste měli velký problém u odhánění („drive“).
Obojek je aktivován pouze vibracemi hlasivek při štěkání psa, přičemž je vyloučeno spuštění jiným psem. Při štěkání psa obojek dle nastavení buď vydává samotný ultrazvukový signál, nebo se na krku psa rozechvěje vibracemi, nebo obojí současně. Tím upoutá pozornost psa a přeruší jeho (často vytrvalé) štěkání. Tento obojek je vhodný pro čivavy, yorkšíry, krysaříky, maltézské či boloňské psíky a všechna malá plemena psů, pro které jsou jiné obojky moc silné. I mezi malými křiklouny se ale zcela určitě naleznou takoví, kterým protivný zvuk nebo chvění obojku nezabrání v jejich rozhodnutí nám o sobě neustále hlasitě dávat vědět. Více než na velikosti totiž záleží na citlivosti a vnímavosti psa. V případě, že ultrazvukový obojek u vašeho psa nebude fungovat, budete jej muset nahradit obojkem elektronickým.
Nasadit čtyřnohému příteli elektronický obojek proti štěkání není žádná ostuda. K výchově psů je používají i zkušení kynologové. Aby pomůcka splnila očekávání, je nutné věnovat jejímu výběru dostatečnou pozornost. Často diskutovaný je také etický, respektive bezpečnostní rozměr protištěkacích obojků.
Moderní protištěkací obojky nemají s týráním zvířat vůbec nic společného. Musí splňovat přísná kritéria a parametry. Je tedy zaručena bezpečnost psa i jeho pána. Elektronickými obojky se zabývala mimo jiné Ústřední komise pro ochranu zvířat, která došla k závěru, že protištěkací obojky prodělaly v uplynulých letech takový technický vývoj, že jsou na hony vzdálené svým předchůdcům používajícím silnější stimuly a nevybaveným ani regulačními mechanismy. Existuje dokonce Mezinárodní asociace výrobců elektronických obojků (ECMA), která sdružuje výrobce respektující šetrné zacházení se zvířaty.
Princip protištěkacího obojku je jednoduchý. Jedná se o elektronické (nikoli elektrické) zařízení, které snadno rozpozná, když pes štěká nebo vyje. Když váš pes, například v době, kdy nejste doma, začne štěkat, obojek se aktivuje a psa napomene. Upozornění přitom většinou probíhá ve třech fázích. Prvním je zvukový signál, následuje vibrace. Pokud pes na signály nereaguje, přichází korekční elektrostatický impuls. K tomu ale většinou dochází jen výjimečně, respektive na začátku používání obojku. Pes totiž velmi brzy pochopí souvislost a souslednost jednotlivých upozornění.
Druhy elektronických protištěkacích obojků:
Ultrazvukové protištěkací obojky vysílají ultrazvuk, který je pejskům nepříjemný. Vyslání ultrazvuku je aktivováno štěkotem psa. Nevýhodou tohoto typu protištěkacích obojků je relativně nízká účinnost – ne každému psovi vadí.
Vibrační protištěkací obojky se vyznačují už vyšší účinností. Vibrace se také aktivují štěkotem psa, jsou mu nepříjemné a tím ho nabádají, aby přestal štěkat.
Sprejové protištěkací obojky napomínají psa stříknutím spreje u čenichu. Tato metoda ho nebolí, ale je velmi nepříjemná, a proto i účinná.
Elektronické protištěkací obojky patří k nejúčinnějším a využívají elektrostatický impuls. Tyto obojky mají několik stupňů napomenutí. Posledním stupněm je právě elektrostatický impuls. Některé typy obojků umožňují stupňování tohoto impulsu. Když pes se štěkotem přestane, obojek se deaktivuje. Stejně tak impulsy přestane vysílat za situace, kdy se uklidní.
Elektronické obojky se obecně doporučují používat u psů od 6 měsíců věku, kteří dostali základní výcvik (jako sedni, lehni, nesmíš a podobně). Určitě ale při výběru protištěkacího obojku čtěte, pro jak starého nebo velkého psa je určený. Nastavte také správnou míru impulsu.
Pes by měl impuls zaregistrovat, ale neměl by pro něho být příliš bolestivý – to poznáte tak, že pes reaguje zakňučením. Kvalitní obojky umožňují nastavit různé míry impulsů.
Protištěkací obojky se vyrábějí pro krátkosrsté i dlouhosrsté psy, pro malá i velká plemena. Majitelé psů o váze od 5 do 50 kg to mají jednodušší, protože pro ně bude vhodná velká většina obojků. Každý si ale může vybrat ten správný – v případě malých psů je jen třeba zvážit, zda pro ně impuls nebude moc silný. U mohutných plemen naopak hrozí, že obojek nebude dostatečně účinný.
Obojek proti štěkání s ultrazvukem je obojek určený spíše pro psy s nepříliš tvrdohlavou povahou. Obojek detekuje štěkání pomocí zvukového mikrofonu. Po aktivaci zvukem vyšle ultrazvukový tón, který je pro psa natolik nepříjemný, že ho odradí od dalšího štěkání. Hmotnost zařízení se pohybuje v rozmezí 30–40 g. Ultrazvukový obojek není vhodný pro použití při několika psech. Mikrofon v obojku zachycuje zvuky do 2,5 metru, takže pokud štěká v blízkosti psa, který má tento obojek, jiný pes, může se ultrazvukový obojek spustit a tak vyslat i nežádoucí korekci. Ultrazvukový obojek je vhodný pro všechny psy, ale pro tvrdohlavější psy a větší plemena nemusí být účinný – v tom případě se doporučuje obojek s impulsem. Ultrazvukový obojek je nastavitelný pro obvod krku od 15 cm do 80 cm. K napájení obojku se používají dvě 3V baterie (CR2032). Ty se dají běžně zakoupit v různých obchodech.
Při hodnocení zkoušky ZOP lze celkem získat 100 bodů. Minimální počet bodů pro splnění zkoušky je 70. Rozhoduje celkový počet získaných bodů za všechny cviky v obou částech zkoušky dohromady. Známky: výborně – 90 až 100 bodů, velmi dobře – 80 až 89 bodů, dobře – 70 až 79 bodů, nesplnil – 0 až 69 bodů.
Kritéria pro zkoušku ZOP:
Stáří psa nejméně 10 měsíců.
Účast na zkoušce není podmíněná splněním jiného stupně zkoušky.
Povelová technika je pro všechny cviky uvedena v části „Připomínky a provádění a popis cviků“.
Obecně platí, že u cviků zkoušky ZOP může psovod užívat zvukové i posunkové povely, a to současně.
Přejímka psů bývá brzo ráno. Vyplatí se přijet co nejdříve, stihnete si pak možná ještě zatrénovat a seznámit psa s prostředím. Nejdříve se vyráží na stopy, takže počítejte s tím, že si nějaký čas počkáte. Když přijdete na místo zkoušky, nezapomeňte podat rozhodčímu hlášení. Po zkoušce se zase odhlásíte. Pak už jen počkáte na oficiální ukončení a obdržíte patřičné dokumenty.
Je nutné, abyste byli členy nějakého kynologického klubu, jinak nebudete na zkoušku vůbec vpuštěni. Může to být nějaká základní kynologická organizace nebo třeba klub chovatelů určitého plemene, nebo také klubu agilit či obedience, ale pouze pod podmínkou, že si objednáte i známku ČKS na patřičný rok.
Na zkoušku si vezměte tedy nějaký průkaz dokazující členství, známku ČKS, doklad o zaplacení členství na určitý rok. Dále pak očkovací průkaz s platným očkováním, průkaz původu (pokud jej máte, pokud ne, vystaví vám rozhodčí výkonnostní průkaz), zkontrolujte, zda má pes čitelné tetování nebo čip. Dále potřebujete ke zkouškám ZOP látkový nebo kožený obojek, aport (pokud jej zkouška obsahuje). Vhodná je rovněž miska s vodou a nějaké pamlsky (pozor, při výkonu zkoušky je u sebe nesmíte mít).
Zkouška ZOP se skládá ze základní části (přivolání, ovladatelnost na vodítku, ovladatelnost bez vodítka, sedni-lehni-vstaň, odložení), cviky skupinové a speciální (ovladatelnost na vodítku ve skupině, sedni-lehni-vstaň na vodítku ve skupině, odložení vleže ve skupině, přenesení psa psovodem a cizí osobou, chůze po nepříjemném materiálu).
Popis provádění cviků pro základní část:
Přivolání (varianta A) – povel „ke mně“ a upažení levé ruky s následným připažením „k noze“ a tlesknutím dlaní levé ruky na levé stehno. Psovod vyjde s neupoutaným psem. Na pokyn rozhodčího se pes na povel „volno“ musí vzdálit od psovoda nejméně 10 kroků, psovod se na pokyn rozhodčího zastaví a otočí se čelem ke psovi, na další pokyn rozhodčího přivolá psa povelem „ke mně“. Pes má radostně a přímou cestou přiběhnout k psovodovi a usednout před něj. Na další povel „k noze“ má pes usednout k noze psovoda.
Přivolání (varianta B) – povel „k noze“ a tlesknutí dlaní levé ruky na levé stehno, případně „sedni“ a tlesknutí dlaní levé ruky na levé stehno (možno použít u zastavení). Psovod vyjde s neupoutaným psem. Na pokyn rozhodčího se pes na povel „volno“ musí vzdálit od psovoda nejméně 10 kroků. Psovod na pokyn rozhodčího zavelí „k noze“. Pes se má radostně a přímou cestou zařadit k levé noze psovoda a pokračovat s ním v chůzi. Na pokyn rozhodčího se psovod zastaví a pes na povel „k noze“ nebo „sedni“ usedá k jeho levé noze. Součástí obou variant je i cvik VOLNO – povel „volno“ a ukázání pravou rukou do žádaného směru. Na tento povel se pes musí vzdálit minimálně 10 kroků od psovoda. Pokud se pes nevzdaluje ani po 3. povelu, může být cvik PŘIVOLÁNÍ anulován.
Ovladatelnost na vodítku – povel „k noze“ a tlesknutí (dlaní levé ruky na levé stehno „sedni“). Pes na vodítku ochotně a ukázněně následuje psovoda vedle jeho levé nohy tak, aby byl svým kohoutkem na její úrovni. Pes nesmí psovoda předbíhat ani se opožďovat, nesmí bránit psovodovi v pohybu. Vodítko je stále v pravé ruce a má být prověšené. Podle pokynů rozhodčího se provádějí obraty vpravo, vlevo a čelem vzad, a to za pohybu i v klidu. Výkon se provádí v normální chůzi, v pomalé chůzi či poklusem. Povel „k noze“ je povolen při každém vykročení ze základní polohy, při změně směru či způsobu chůze (klus, pomalá chůze) a při zastavení (zde možno i povel „sedni“). Jiné ovlivňování – pohyby rukou, tělem či zvuky – není povoleno.
Ovladatelnost bez vodítka – povel „k noze“ a tlesknutí (dlaní levé ruky na levé stehno „sedni“). Pes bez vodítka ochotně a ukázněně následuje psovoda vedle jeho levé nohy tak, aby svým kohoutkem byl na její úrovni. Pes nesmí psovoda předbíhat ani se opožďovat, nesmí bránit psovodovi v pohybu. Podle pokynů rozhodčího se provádějí obraty vpravo, vlevo a čelem vzad, a to za pohybu i v klidu. Výkon se provádí v normální chůzi, v pomalé chůzi, či poklusem. Povel „k noze“ je povolen při každém vykročení ze základní polohy, při změně směru či způsobu chůze (klus, pomalá chůze) a při zastavení (zde možno i povel „sedni“). Pes by se v žádném směru neměl vzdálit od nohy psovoda více než 2O cm. Jiné ovlivňování – pohyby rukou, tělem či zvuky – není povoleno.
Sedni-lehni-vstaň – povel „sedni“ – lehký úder levou rukou na levé stehno; „lehni“ – mávnutí levou rukou nad hlavou a trupem psa zepředu dozadu; „vstaň“ – mírné pokrčení v kolenou. Pes je na vodítku. Pokyny k vydání povelu dává rozhodčí. Pes po provedení každé polohy v ní setrvá tak dlouho, dokud mu psovod nedá jiný povel. U zkoušky ZOP je možno tolerovat mírně upravené posunkové povely.
Odložení – povel „lehni“ – mávnutí levou rukou nad hlavou a trupem psa zepředu dozadu, „zůstaň“ – mírné přiložení dlaně levé ruky před čenich psa. Psovod položí na určeném místě psa a dá mu povel „zůstaň“. Na pokyn rozhodčího se psovod vzdálí od psa 30 kroků, otočí se směrem ke psovi a zůstane klidně stát. U psa nesmí zůstat vodítko ani jiný předmět. Během tohoto cviku probíhá přezkoušení dalšího psa v poslušnosti. Opakování povelu znamená anulaci cviku. Pokud se pes vzdálí z místa o více než 3 m, je cvik také anulován. Při nepřízni počasí (silná rosa, silný déšť, mráz) může psovod po předchozí dohodě s rozhodčím odložit psa na vlastní textilní podložku velikosti svého psa. Rozhodčí však zkontroluje nezávadnost podložky (čistota, zápach).
Popis provádění cviků skupinové a speciální části:
Počet psů ve skupině je 3 až 5, velikost i složení skupiny určuje vedoucí zkoušek po dohodě s rozhodčím. Je žádoucí, aby ve skupině byli psi přátelští, kteří k sobě necítí žádnou antipatii, neboť i jakýkoliv projev agresivity vůči ostatním psům či psovodům ve skupině může znamenat vyloučení psa ze zkoušky. Pokud není uvedeno jinak, platí pro cviky v této části stejné povely i podmínky provádění jako v části základní. Cviky však na pokyny rozhodčího provádějí všichni psovodi i psi ve skupině současně.
Pro pohyb celé skupiny může rozhodčí použít další povely. „Vlevo/vpravo 1 protichodem“ – povel se vydává, když jde skupina v zástupu za sebou. Po povelu se psovod na prvním místě otočí ve smyslu povelem daného směru (v poloměru cca 1 m) do protisměru (o 180 °), ostatní pokračují každý až do místa, kde se 1. otáčel, a provedou totéž. Skupina jde nakonec protisměrně. „Vlevo/vpravo 1 otočit“ – obdoba předchozího povelu s tím rozdílem, že se 1. psovod na povel otáčí v daném směru v poloměru asi 1 m tak dlouho, dokud neuslyší povel „směr přímý“.
Bude-li ve skupině některý pes neukázněný tak, že svým chováním naruší opakovaně cvičení ostatních psů, může být jeho posuzování rozhodčím ukončeno.
Vzdálenost psovodů ve skupině upraví před začátkem posuzování rozhodčí. Mezery by však po celou dobu posuzování neměly být menší než 2 metry a větší než 4 metry. Psovodi ve skupině jsou povinni upravit své tempo chůze tak, aby řadu nepředbíhali, ani se příliš neopožďovali.
Ovladatelnost na vodítku ve skupině – povel „k noze“ a tlesknout (dlaní levé ruky na levé stehno „sedni“). Pes na vodítku ochotně a ukázněně následuje psovoda vedle jeho levé nohy tak, aby svým kohoutkem byl na její úrovni. Pes nesmí psovoda předbíhat ani se opožďovat, nesmí bránit psovodovi v pohybu. Vodítko je stále v pravé ruce a má být prověšené. Podle pokynů rozhodčího se provádějí obraty vpravo, vlevo a čelem vzad, a to za pohybu i v klidu. Výkon se provádí v normální chůzi, v pomalé chůzi či poklusem. Povel „k noze“ je povolen při každém vykročení ze základní polohy, při změně směru či způsobu chůze (klus, pomalá chůze) a při zastavení (zde možno i povel „sedni“). Jiné ovlivňování – pohyby rukou, tělem či zvuky – není povoleno.
Sedni-lehni-vstaň na vodítku ve skupině – povel „sedni“ – lehký úder levou rukou na levé stehno, „lehni“ – mávnutí levou rukou nad hlavou a trupem psa zepředu dozadu. „Vstaň“ – mírné pokrčení v kolenou. Pes je na vodítku. Pokyny k vydání povelu dává rozhodčí. Pes po provedení každé polohy v ní setrvá tak dlouho, dokud mu psovod nedá jiný povel. U zkoušky ZOP je možno tolerovat mírně upravené posunkové povely.
Odložení vleže ve skupině – povel „lehni“ – mávnutí levou rukou nad hlavou a trupem psa zepředu dozadu, „zůstaň“ – mírné přiložení dlaně levé ruky před čenich psa. Psovod položí na určeném místě psa a dá mu povel „zůstaň“. Na pokyn rozhodčího se psovod vzdálí od psa 30 kroků, otočí se směrem ke psovi a zůstane klidně stát po dobu 2 minut. U psa nesmí zůstat vodítko ani jiný předmět.
Přenesení psa psovodem a cizí osobou ve skupině – součástí tohoto cviku je přezkoušení návyku psa na náhubek. Pes má náhubek nasazen po celou dobu trvání cviku. Pokud pes projeví v průběhu cviku agresivitu k psovodovi či k cizí osobě (pomocníkovi), je cvik ukončen a anulován. Ze zkoušky však pes vyloučen není. Pes má sebou nechat manipulovat bez náznaku strachu a s dostatečným sebevědomím. Nemá z náruče skákat ani se vzpírat. Psovod ho může v průběhu cviku chválit a povzbuzovat. Průběh cviku pro psy, které unese jedna osoba: Psovod zvedne svého psa opatřeného náhubkem ze země či z vyvýšené podložky (lavice, stůl) a v náručí ho nese 10 metrů k cizí osobě (pomocníkovi). Zde psa cizí osobě předá a ta jej v náručí přenese zpět do výchozího místa. Tam psa opatrně položí na zem nebo na podložku. Psovod jde zároveň s pomocníkem a psa si na výchozím místě převezme. U psů, kteří musí být (pro svoji váhu) neseni více osobami: Psovod a cizí osoba (jeden, případně více pomocníků) zvednou psa opatřeného náhubkem ze země či vyvýšené podložky (lavice, stůl) tak, aby cizí osoba nesla psa u hlavy. Pak v náručí nesou psa 10 metrů. Mohou jít rovně a po 10 metrech psa položit na zem, nebo jdou 5 metrů a vrátí se zpět do výchozího místa, tam položí psa na podložku.
Chůze po nepříjemném materiálu – povel „k noze“ – tlesknutí dlaní levé ruky na levé stehno, „sedni“ při zastavení. Psovod se psem na vodítku u nohy přechází určený prostor, na pokyn rozhodčího se zastaví a psa u nohy posadí. Na další pokyn rozhodčího pokračuje v chůzi. Pes by se měl chovat přirozeně, měl by jít sebevědomě u nohy a po zastavení ihned usednout. Neměl by projevovat nechuť k provedení cviku ani bázlivost. Nepříjemným materiálem se zde rozumí takový povrch, který není pro pohyb psa zcela běžný a vyžaduje od psa, aby svůj pohyb tomuto materiálu přizpůsobil. Pro přípravu cviku se doporučují tyto druhy materiálu (igelit, hrubší štěrk, sutiny, vlnitý plech nebo laminát, pás linolea). Pro splnění cviku je nutné, aby se pes pohyboval alespoň po třech druzích materiálu. Každý druh má mít délku nejméně 3 metry a jednotlivé druhy mají na sebe navazovat. Pořadatel ručí za to, že pohyb psů bude bezpečný, ručí také za přípravu cviku.
Videa s výcvikem psů je možné dohledat i na internetu, jsou určitě inspirativní a naučná.
Křeček je malý samotářský hlodavec nenáročný na chov, a proto vhodný k dětem. Pochází z Asie, je aktivní večer a v noci, dožívá se 2–3 let. Křeček má dobře vyvinutý čich a sluch, dokáže poznat svého majitele. Přes den však téměř nevidí, takže se snadno poleká prudkých pohybů. Křečci jsou známí tím, že si do lícních torbiček schovávají jídlo.
Některé druhy křečků mohou dorůstat až do délky 18 cm, mají různé typy i barvy srsti (dlouhou, krátkou, saténovou). Váha křečků se pohybuje v rozmezí od 35 do 180 g, a to opět podle druhu. V zajetí jim pořídíme klec s podestýlkou, pítkem a miskou. Nezapomeneme na spousty prolézaček a úkrytů, které křečci zbožňují. Rádi ohlodávají kousky dřeva nebo kůry. Jsou to všežravci, uvítají semínka (kukuřici, slunečnici), zrní, oříšky, zeleninu i ovoce. Zvládnou i cvrčka nebo červa.
Ve volné přírodě obývali stepní oblasti, postupem času se rozšířili i na lidská pole. Hloubí si až 1 metr hluboké nory, ve kterých mají několik postranních příbytků. Mají výborný čich a sluch, naopak zrak je jejich slabší stránkou. Rovněž hmat je velice dobře vyvinutý – hlavně díky dlouhým vousům v okolí nosu.
Křečci bývají aktivní především večer a v noci, během dne většinou spí. Jsou to nenáročná zvířata, která se dají celkem snadno ochočit. Je velice zábavné sledovat je při jejich aktivitách, ať už při krmení, kdy si nacpávají lícní torby potravou, kterou si poté schovávají do „spižíren“, nebo při jejich akrobatických kouscích při hře.
Křečci se rozmnožují velice snadno. Běžně mívají několik vrhů během roku. Průměrná délka života křečků je 2–3 roky.
Základní složku potravy křečků tvoří kvalitní krmné směsi a také čerstvé zelené krmivo a ovoce. Jako doplnění zdroje bílkovin můžete nabídnout moučné červy nebo hmyz (například cvrčky). Pozor na příliš tučná krmiva s velkým množstvím olejnatých semen (například slunečnice) nebo ořechů.
Nezapomeňte, že křečkům trvale rostou zuby, takže potřebují mít neustále něco na okus, aby jim zuby nepřerostly (některé pamlsky, větvičky). Pozor na ostré špičky, aby si křečci neporanili lícní torby. Samozřejmostí je celodenní přístup k čerstvé vodě.
Křečci jsou drobní, a proto nejsou příliš nároční na životní prostor. Přesto čím více prostoru jim poskytnete, tím pro ně lépe. Důležitá je i výbava. Křečci rádi prolézají různými labyrinty nebo běhají v kolotoči. Vybavení je často součástí klecí nebo plastových boxů pro křečky a může být jedním z kritérií vašeho výběru.
Vhodnou ubikací pro křečky může být drátěná klec s plastovou vanou, plastový box nebo terárium (pozor na dobrou cirkulaci vzduchu). Výhodou plastových boxů nebo terárií je, že z nich křečci nevyhazují podestýlku jako u klece drátěné. Přes dráty klece navíc budete s křečkem v bližším kontaktu. Můžete vybírat ze široké nabídky klecí – od malých drátěných klecí s minimální výbavou až po vícepatrové klece nebo plastové boxy s labyrinty.
Velikost ubikace by měla mít například pro křečka syrského minimální rozměry bydlení cca 50 x 30 x 30 cm (šířka x hloubka x výška). Čím větší bude, tím lépe pro křečka. Pokud zvolíte klec, věnujte pozornost i mezerám mezi dráty. Rozteč drátů by neměla být větší než 8–9 mm.
Ubikaci je nutné umístit na klidné místo, křečci mají jemný sluch a hluk je zatěžuje. Dále by měla být na světlém místě, ale ne na přímém slunci. Nesmí být umístěna tam, kde bývá průvan, anebo v blízkosti topení (hrozí přehřátí). Při větrání místnosti můžeme klec zakrýt, aby na zvíře nefoukalo. Ideální teplota pro křečky je 20–25 °C.
U křečků není pohlaví jedince velmi podstatné, tedy pokud neplánujete křečky množit. Někteří chovatelé tvrdí, že je snazší ochočit samečka, druzí zase, že lepší je samička. Více však záleží na povaze jednotlivých zvířat.
Křečci nebývají příliš náchylní k nemocem. Přesto se nějaké nemoci nebo úrazy mohou vyskytnout a rozhodující je včasné rozpoznání prvních příznaků. K další péči patří pravidelná kontrola zubů proti přerůstání. Samozřejmostí je pravidelná výměna podestýlky.
Když si zvířátko lehá na záda, vydává kvičivé zvuky či utíká před vaší rukou, je to znamení, že chce mít klid. Respektujte tuto jeho potřebu a nechte ho odpočinout.
Ochočení křečka je velmi důležité. Abyste si s ním mohli hrát a brát ho do ruky, musíte si získat jeho důvěru. Chce to čas a trpělivost, důvěra křečka se získává postupně. Není dobré to odkládat, nejlépe se křeček ochočí, dokud je ještě mladý. Když se mu budete věnovat často a budete na něj mluvit, naučí se poznat váš hlas. Když dáváte ruku do klece, dávejte pozor, abyste nedělali prudké pohyby, tak malého tvora, jako je křeček, může vaše ruka snadno vyděsit. Ochočení křečka může trvat cca tři týdny, ale je to individuální, nemyslete si, že jsou všichni křečci stejní. Některý vám může začít důvěřovat po týdnu, jiný za měsíc.
Křeček se řídí převážně čichem. Pachové žlázy, kterými značkuje své teritorium, má ve slabinách. Zrak není hlavním smyslem, křeček používá hlavně čich a sluch. Je výborný běžec, skokan, rád šplhá a zdolává překážky. V přírodě se ukládá k zimnímu spánku.
Prosím poradite? Mám 2letou čivavu Lili. Poslední dobou se změnilo její chování. Z kamaradske, veselé Lili, je bojácná, zvuky lidé i ostatní pejsci. Sní vše na co přijde. Nejsem si vědoma že by ji někdo ublížil nebo něco jiného. Už nevím jak to napravit. Děkuji za odpověď
