Výmarskýohař je pes se silnou potřebou pohybu, bez zaměstnání je tento pes nešťastný a mohou se u něj projevit různé poruchy chování, které se mohou vystupňovat do stavu, kdy budete opravdu nuceni dát pryč.
Výmarskýohař se dá chovat i v bytě, ale musíte mu tento způsob života kompenzovat denními delšími procházkami v přírodě. V bytě vám hrozí, že jakmile se pes začne nudit, tak se zabaví sám, a to tím, že vám začne demolovat byt. Proto byste před jeho pořízením měli zvážit, zda na něj budete mít dostatek času.
V diskuzi VÝMARSKÝ OHAŘ se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Kateřina kempfová.
dobrý den chtěla jsem se zeptat jak často se musí chodit ven, chodíme s ním třikrát denně a je pořád aktivní. Děkuju kempfová kateřina
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Adéla.
Já mýmu klukovi dávám xanax a abych po něm nemusela sbírat když se vyvenčí tak kapu gutalax. Chodím s ním dvakrát denně a je v pohodě. Než si venku nalakuju nehty, je vybehanej a vysr...nej a doma je úplně jak beránek.
Výmarskýohař se dá koupit přímo od chovatele, a to s průkazem původu nebo bez něj. Zde záleží, kolik chcete do psa investovat při pořízení. Štěňata s průkazem původu se dají koupit kolem 12 000 korun a bez průkazu původu se jejich cena pohybuje kolem 4 000 korun.
Je možné koupit i vycvičeného psa (služebně nebo všestranně myslivecky upotřebitelného), jeho cena se může pohybovat od 50 000 do 150 000 korun, zde záleží, jaká ocenění například získal na výstavách.
Je to velmi inteligentní a přátelský pes s ochranářskými vlastnostmi. Miluje aportování.
Rád se neustále učí novým věcem. Je rád, když může být užitečný. Nesmí se zapomenout na dobrou výchovu, jinak se z něj stane velmi neposlušný pes. Je to vznešený pes, který zaujme svou elegancí a kovově stříbrošedou srstí. Vyniká svou hbitostí a poslušností, je to vhodný rodinný mazlíček.
Miluje hry s dětmi, ale zároveň se chová ostražitě vůči jiným osobám. Vůči domácím mazlíčkům či ostatním psům je nepřátelský. Ostrým štěkotem dává najevo, že chrání svého pána i jeho území.
Původně byl určen k lovu, ale v současné době se šlechtí pro společenské účely. Díky tomu se z něj stal výborný domácí společník, hlídací nebo výstavní pes. Výmarskýohař má rád pohyb, proto je nutné ho několikrát denně venčit. Nejlepší jsou pro něj dlouhé vycházky v přírodě. Tomuto plemenu vůbec nevadí, když ho majitel nechá spát venku v boudě.
Jedná se o plemeno velmi energické. Je nutné mu dopřát velké množství pohybu, dostatek kvalitní stravy, která musí být uzpůsobena podle jeho činnosti. O krátkosrsté plemeno nemusíme moc pečovat, stačí jednou za čas vykartáčovat srst. S dlouhosrstým plemenem je daleko větší práce, musí se pravidelně vyčesávat srst a kontrolovat čistota zvukovodu.
Výmarskýohař je vcelku přátelský a velmi energický pes. Velice vhodný je pro lovecké využití, a to díky své ostražitosti, hbitosti a systematickému vytrvalému hledání. Přesto nepatří mezi psy s přehnaným temperamentem, pokud se mu dostane důsledného výcviku poslušnosti, loveckého výcviku, nebývají s ním výrazné problémy. Výmarský krátkosrstý ohař se vyznačuje značnou inteligencí a chápavostí, někdy se však chová dominantně. Děti snáší dobře, ale měli bychom ho na ně zvykat už od štěněcího věku. Stejná zásada platí i pro ostatní psy a menší domácí zvířata, k cizím lidem se chová vyloženě nepřátelsky. I bez výcviku intuitivně brání svého pána a jeho rodinu, a to velmi odvážně. Výmarský krátkosrstý ohař je vhodný jako domácí společník.
Výmarský krátkosrstý ohař je středně velký až velký pes silné tělesné stavby, osvaleného těla. Morda je dlouhá a z pohledu z boku působí až hranatě. Celkový vzhled je elegantní a aristokratický. Štěně má oči blankytně modré, postupně dostávají jantarovou, tmavou až světlou barvu. U tohoto plemene pozorujeme pohlavní dimorfismus. Uši jsou poměrně široké, vysoko nasazené a na spodní straně mírně zaoblené. Zbarvení srsti je stříbřitě šedé, šedobéžové nebo myší šeď, uznávané jsou i přechody mezi těmito barvami. Hlava a uši bývají světlejší, na hřbetě se někdy táhne takzvaný úhoří pruh. Bílé znaky jsou přípustné na hrudi a prstech. U krátkosrsté varianty je srst krátká, jemná a hustší než u ostatních plemen krátkosrstých ohařů. Výška psů je 59–70 cm, u fen 57–65 cm. Váha se pohybuje kolem 25–30 kg.
Srst výmarského ohaře nevyžaduje přílišnou péči. Zvýšenou pozornost věnujte možnostem pohybu. Pokud nemíníte se psem vyrážet na lov, poskytněte mu velmi časté procházky plné aktivit. Díky výbornému čichu a loveckým vlastnostem je výmarskýohař k lovu doslova předurčen. Talent projevuje také na přinášení nebo plavání. Pokud se necítíte na opravdu důsledný výcvik, raději psa vezměte na cvičiště. Výmarský krátkosrstý ohař je vhodný i jako služební pes, v USA se využívá jako pes policejní. Krátká srst vyžaduje jen minimální péči.
V diskuzi VÝMARSKÝ OHAŘ se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Kateřina kempfová.
dobrý den chtěla jsem se zeptat jak často se musí chodit ven, chodíme s ním třikrát denně a je pořád aktivní. Děkuju kempfová kateřina
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Golik.
Dobrý den,chceme si pořídit do bytu pejska výmarského ohaře a chtěli bychom bližší informace ohledně venčení,stravy atd.abychom se mohli rozhodnout ,zda ho zvládneme
Existuje i dlouhosrstá a středně dlouhosrstá varianta výmarského ohaře – byly uznány FCI roku 1935. Z počátku nebyly tyto dlouhosrsté varianty uznávány, ačkoli se ve vrzích krátkosrstých „výmaranů“ rodila i štěňata dlouhosrstá. Díky Rakušanům Hegendorfovi a O. Stockmeyerovi se staly dlouhosrsté variety uznávané a posléze i oblíbené. Psi s dlouhou srstí jsou na údržbu pochopitelně náročnější.
Jedná se o vyrovnaného psa, který byl už od svého prvopočátku používán k lovu, často u něj tedy pozorujeme projevy loveckých instinktů. I přesto je dlouhosrstý výmarskýohař přátelský a snadno se přizpůsobí. Pokud ho nevychováte pevnou rukou vy, sám zjistí, jak na vás, a druhou šanci již nedostanete. Nechybí mu temperament a občas se chová trochu dominantně, svou rodinu však i bez výcviku automaticky a odvážně chrání. S dětmi si rozumí, přesto by si na ně měl zvykat už od štěněcího věku, stejně jako na ostatní psy a drobná zvířata.
Výmarskýohař je střední až velký pes atraktivního vzhledu, psi mají širší lebku než feny. Má dlouhou mordu, z pohledu z boku se zdá až hranatá. U štěňat nás zaujmou blankytně modré oči, které se však v dospělosti mění na jantarové, tmavé až světlé, s inteligentním výrazem. Uši ohaře jsou široké, vysoce nasazené, zaoblené mírně do špičky. Hrudník je silný, ale ne příliš široký. Dlouhosrstí psi se mohou chlubit měkkou dlouhou krycí srstí, která může být jak hladká, tak i mírně zvlněná. Přibližná délka srsti je 3–5 cm, v dolní části těla na krku, břiše a předhrudí může být i delší. Osrstění má stříbrnou až šedavou barvu, včetně přechodů mezi nimi. Hlava bývá světlejší, bílé znaky jsou přípustné jen v malé míře na hrudi a prstech. Setkáváme se také s takzvaným úhořím pruhem – výrazným tmavým zabarvením. V kohoutku psi měří 59–70 cm a váží cca 35 kg, feny 57–63 cm a 30 kg.
Dlouhosrstý výmarskýohař pochopitelně vyžaduje více péče než krátkosrstý. Jelikož patří mezi lovecká plemena, potřebuje dostatek pohybu venku a činnost, která ho zabaví. Díky delší srsti není tak náchylný na studené počasí, rád plave. Vyniká hbitostí, poslušností a vynikajícím čichem, je vhodný k loveckému výcviku, původně byl honicím psem a v 19. století se používal dokonce jako stavěč. Dlouhosrstý výmarskýohař je trochu pomalejší než jiní němečtí stavěči. Je to výborný lovecký pes, domácí mazlíček i výstavní plemeno.
Prvního dlouhosrstého výmarského ohaře k nám do Čech přivezl roku 1966 MUDr. Fiala a položil tak základy českých chovatelských stanic. Toto plemeno se už minimálně sto let chová pouze z čistokrevného základu, patří mezi nejstarší německé ohaře.
Mezi nejčastější nemoci patří onemocnění nervového systému, epilepsie, onemocnění reprodukčního systému, hypospadie, nemoci pohybového systému, onemocnění týkající se meziobratlových plotének, onemocnění krčního, bederního a hrudního disku, poruchy vývoje nebo růstu, onemocnění imunitního systému.
Za vadu je považováno vše, co se odchyluje od stanovených parametrů. Těžkými vadami jsou odchylky u typu či pohlavního výrazu, hrubé odchylky proporcí nebo velikosti, objevují se také odchylky v obličejové části (špičatá tlama), odchylky v čelistech a zubech (předkus, podkus), oční vady víček, pes má volnou kůži na krku, propadlý hřbet, anomálie postoje – pootevřena tlama, špatné našlapování při chůzi, různé zbarvení šedi, velkost a váha zvířete.
Jedná se o modrou variantu výmarského ohaře krátkosrstého.
První známý výskyt modrého výmarského ohaře se datuje již od roku 1940, kdy se ve vrhu stříbrošedých rodičů chovatele Roberta Pattayeho (tehdejšího prezidenta klubu výmarských ohařů v Rakousku) objevilo štěně modré barvy. Další výskyt byl zaznamenán v Německu, také ve vrhu, kde oba rodiče byli stříbrošedí, chovatele Ludwiga Gaula von Gailberga. Budeme-li se zajímat o to, kde se vlastně v liniích stříbrošedých vzaly geny nesoucí modrou barvu, dojdeme až k úvaze, jakou roli ve vývoji výmarského ohaře krátkosrstého sehrála různá křížení při vzniku tohoto plemene. Například německá modrá doga zde také figurovala. Nyní bychom se mohli dlouhou dobu zaobírat otázkami genetiky. Snad je nutná jen zmínka o míchání barev při křížení modrého a šedého jedince. Když se nakříží šedý s modrým, nikdy nevznikne mix barev, jelikož tyto dvě barvy jsou dvě odlišné entity a těmi také zůstávají. Není to tedy jako míchat šlehačku s kávou, ale jako byste míchali modré a šedé kuličky v misce. Když vylovíte hrst kuliček, vždy budete mít v dlani část modrých a část šedých. Bohužel – pro evropského chovatele – byli první jedinci s tímto krásným zbarvením odvezeni příslušníkem amerických ozbrojených sil do Spojených států amerických. Tam se stal tento pes velmi rychle populárním a velice oblíbeným, používaným buď k prvotnímu loveckému určení, nebo také jako pes záchranářský a služební. Zde byl také později uznán AKC (American Kennel Club) jako čistokrevný jedinec a získával mnoho nejvyšších výstavních ocenění. Některé z nejlepších linií v USA mají jeho geny. Doba uznání modrého „výmara“ do standardu AKC skončila bohužel rokem 1971, kdy klub chovatelů výmarských ohařů prohlásil modrou barvu srsti jako diskvalifikační. Stejně tak dopadli i „výmaři“ dlouhosrstí. Velkým překvapením byl pak fakt, kdy francouzský klub chovatelů výmarských ohařů uznal tuto modrou barvu za odstín šedé, a to z důvodu nespecifikovaného rozsahu odstínu šedé barvy.
Bez ohledu na barvu srsti je modrý ohař stejný jako stříbrošedý, jak vzhledem, tak vlohami, kterými disponují. Jejich hlavním využitím, jak jsme již zmínili výše, je lovecká činnost. Dále pak jsou v hojné míře využíváni na celnicích a jako psi záchranáři. Pro všechny tyto činnosti se výborně hodí díky svému vynikajícímu nosu. Jsou to psi velice vytrvalí, přátelští, temperamentní a velmi vychytralí. Tady je nutno upozornit nezkušené začínající chovatele na potřebu velké dávky opatrnosti a důrazu při výchově, jinak se může velmi rychle stát, že si pejsek vymění místo se svým páníčkem. Pokud se však při výchově výmarského ohaře nic nezanedbá, stane se tento čtyřnohý kamarád velmi rychle nepostradatelným členem rodiny, ať už jako domácí mazlíček, nebo lovecky či jinak vedený pes.
Ohaři jsou pravděpodobně vývojovým pokračováním vysokonohých honičů. Někteří, a to se soudí právě o výmarském ohaři, jsou dokonce výsledkem záměrného křížení některých z nich, konkrétně svatohubertského psa, francouzských honičů, menších, červeně zbarvených barvářů z německého území, předchůdců hanoverského a bavorského barváře, za přispění krve pointra. Jedním z honičů velmi blízkých svatohubertskému psu byli „šedí psi sv. Ludvíka“, kteří později splynuli s ostatními honiči. Šedě zbarvené psy velmi podobné výmarskému ohaři lze nalézt i na obraze vlámského malíře van Dycka z roku 1631. Karel August cestoval roku 1792 společně se S. Goethem do Francie, kde se obeznámil s francouzskými metodami lovu. Prý po svém návratu dovezl do Výmaru šedé francouzské psy – „šedé psy sv. Ludvíka“, kteří se pak stali známými pod názvem „psi Karla Augusta“. Příbuzenskou plemenitbou a řízenou selekcí pak byl upevněn typ těchto psů v ustálené plemeno držící si tuto jedinečnou barvu.
První výmarští ohaři se na výstavách objevili okolo roku 1880. V Berlíně jich bylo v roce 1880 vystaveno 14. Právě tehdy mohly být rozlišeny tři různé kmeny: 1. sanderlebenští ohaři z chovu úředního rady Pitschkeho ze Sanderelebenu; 2. weisenfelští ohaři z chovu O. Bacha; 3. durynští ohaři z výmarské oblasti. Weisenfelští psi byli o něco jemnější a elegantnější než starý typ, který byl prezentován durynskými psy. Sanderlebenští psi stáli mezi starým a moderním typem. Roku 1894 volal Hegewald po založení speciálního spolku, nejprve však neměl žádný úspěch. Teprve v roce 1879, kdy stanovila delegovaná komise znaky pro některá plemena německých psů, platil výmarskýohař ještě za modrou varietu německého krátkosrstého ohaře a byl také jako takový zanesen do chovné knihy. Dne 20. 6. 1897 se dospělo k tomu, že v Erfurtu byl v závěru jedné výstavy založen Spolek pro chov výmarského ohaře. Zároveň však byly založeny i konkurenční spolky a vedly se prudké spory o jediné správné barvě výmarského ohaře. Po první světové válce shromáždil major Herber ještě zbytky plemene a začal s budováním nového chovu.
Vedle krátkosrstých ohařů existovali snad vždy také dlouhosrstí šedí ohaři. Dlouhosrstá štěňata se opět objevovala ve verzích krátkosrstých rodičů. Protože se krátkosrstí ohaři chovali vůči dlouhosrstým vždy dominantně, mohl být dlouhosrstý faktor předáván po generace krátkosrstými psy dále, a když to pak náhoda chtěla, u dvou psů, kteří měli dlouhosrstý faktor ve svém dědičném znaku a byli spolu spářeni, se pak mohla objevit dlouhosrstá štěňata. Zpočátku neplatili tito dlouhosrstí psi za čistokrevné a spolek je odmítal zapsat do chovné knihy. Proto chovatelé zpravidla utráceli všechna dlouhosrstá štěňata. Teprve Rakušan Ludwig von Kapos Mére dopomohl dlouhosrstému výmarskému ohaři k průlomu. Na jedné výstavě ve Vídni v roce 1934 viděl dlouhosrstého výmarského ohaře, který na něho udělal velký dojem. Druhým průkopníkem, který se zasloužil o zájem o dlouhosrsté ohaře, byl myslivecký rada O. Stockmeyer, který choval výmarského ohaře již od roku 1913. Jeho služebním pánem byl princ Hans von Ratibor-Hohenlohe. Stockmeyer ho o kvalitách výmarského ohaře natolik přesvědčil, že každý zaměstnanec v lesním úřadě Grafenegg musel vlastnit výmarského ohaře. Hegendorfovi a Stockmeyerovi se podařilo přesvědčit předsedu „Stammvereins für Weimaraner“ o kvalitě dlouhosrstých výmarských ohařů, takže roku 1935 byla tato varieta srsti mezinárodně uznána FCI.
Anglický název tohoto psa je Waimaraner a německý Weimaraner Vorsterhund.
Jak již bylo zmíněno, u všech typů britských koček je povaha klidná, milá, přítulná a často velmi hodná. Svým majitelům jsou tyto kočky velmi oddané. Koťátka bývají velmi hravá a neposedná. Tyto kočky velmi rády spí a nevadí jim společnost jiných zvířátek, ale nemají problém ani se samotou. Tyto kočky sice milují přítomnost své lidské rodiny, zároveň ale nejsou ten typ, který se rád nosí, také nemají rády, když je někdo k něčemu nutí. Celkově jsou vhodné k dětem, protože umí být trpělivé. Nejaktivnější jsou jako mláďata, pak se jejich tempo zpomaluje. Britská kočka se zřídkakdy zaběhne.
Německý rex je nesmírně přítulná a oddaná kočka, přátelská a velmi společenská. Je hravá, bez problému navazuje přátelství s dětmi, psy či jinými kočkami.
Je to společenské plemeno, které příliš nevyhledává samotu. Vyžaduje pozornost i mazlení. Je velice inteligentní a temperamentní. Vůči ostatním zvířatům v domácnosti zaujímá dominantní postoj.
Velký špic dosahuje obvykle rozměrů kolem 46 cm (+/- 4 cm). Jeho váha se pohybuje v rozmezí 17,5 – 18,5 kg. Svými mírami se hodí více k rodinnému domu než do bytu, také potřebuje více pohybu než menší typy. Nejčastější zbarvení je bílé, hnědé a černé.
Povaha:
Povaha špiců je popsána výše. U německého špice velkého je jen menší sklon k popudlivosti. I tak je to ale veselý a hravý pes.
Strava:
Množství a kvalita potravy tohoto psa musí být přizpůsobena jeho věku a tělesné konstrukci.
Línání:
Výhodou tohoto psa je, že není nutná příliš velká péče o jeho srst, výjimkou je doba línání, kdy je vhodné denně pročesávat srst alespoň v místech, kde je hustší + podsada.
Toto plemeno patří mezi bystré, inteligentní. Štěňata jsou snadno vychovatelná a rychle se učí. Pudl má rád pohyb, ale je přizpůsobivý a věrný svému pánovi, hodí se tedy i ke starším lidem či k dětem. Vyniká svou hravostí a vynalézavostí. Je energický a rád štěká, což někdy může obtěžovat. Jinak je ale skvělý a oddaný společník, vnímavý kamarád a nenahraditelný hlídač. Jakmile si toto plemeno zamilujete, už nikdy nebudete chtít jiné.
Malý špic obvykle dosahuje velikosti kolem 26 cm (+/- 2 cm). Váha tohto psa se pohybuje kolem 1,8 – 2,5 kg. Nejčastějším zbarvením bývá: bílé, hnědé, černé, oranžové, vlčí.
Povaha:
Špicí povaha je vypsána již v kapitole výše. Jen je třeba zmínit, že i u špiců platí, že čím je pes menší, tím víc je uštěkanější. Navíc při setkání s většími psy se jim snaží zcela vyrovnat, svůj výškový „handicap“ pak dorovnává odvahou, která může páníčkovi způsobit potíže.
Strava:
Stejně jako u jiných psích plemen je i u německých špiců důležitá vyvážená strava, která má zajistit jejich správný vývoj a zdraví. Majitel by pro svého psího miláčka měl zajistit co nejkvalitnější krmivo. Množství (a typ) krmiva by měl odpovídat nejen velikosti psa, ale i jeho stáří. Majitel špice by měl volit krmivo, které bude prospěšné pro psí srst.
Línání:
Stejně jako jiní psi i špic líná, obvykle ho to postihuje jednou – dvakrát do roka. V tomto období je potřeba psa vyčesávat častěji, obzvlášť v místech, kde je srst hustší.
Zpočátku nebyla barva sibiřských koček pro chovatele při šlechtění nijak důležitá, i to je důvod, proč existuje víc uznávaných barevných variant. V současnosti jsou zakázané nepůvodní „moderní barvy“, které jsou jasným příznakem křížení různých plemen. Mezi nepovolené barvy patří čokoládová (všechny její odstíny, skořicová (všechny její odstíny), lila i plavá. Mezi uznávaná plemena patří například již zmíněná něvská maškaráda, černá i bílá varianta sibiřské kočky. Tyto barevné varianty se liší vlastně jen zbarvení, velikost, stavba těla i povaha je u koček velmi podobná.
Velký švýcarský salašnický pes se velice dobře snáší s ostatními zvířaty, nemá výrazný lovecký pud a bezdůvodně neštěká. Je to citlivý a oddaný pes a vyžaduje velkou pozornost. Potřebuje být nablízku svým lidem, sdílet pánův domov a podílet se na jeho životě. Jakýkoli izolovaný pobyt v kotci či na dvorku za domem je pro něj zcela nevhodný. Je to zcela nevtíravý společník, kterému prostě stačí, když si může lehnout v blízkosti rodiny a tiše pozorovat pána při práci na počítači nebo paničku při vaření. Velký švýcarský salašnický pes má vrozenou příchylnost k dětem, od kterých je ochoten leccos snést. Neznamená to ale, že se mohou děti nechat se psem zcela bez dozoru.
Střední špic bývá vysoký kolem 34 cm (+/- 4 cm). Středně velký špic dosahuje váhy kolem 10,5 – 11,5 kg.
Povaha:
Stejně jako ostatní špici i tento je přátelský a hravý, přestože původně býval určen hlavně k práci na statcích (na rozdíl od trpasličí varianty, od které to nikdo nemohl očekávat). Při nedůsledné výchově z něj může být vůči cizím lidem nedůtklivý a bojechtivý jedinec.
Strava:
Strava tohoto psa se nijak neliší od jeho špicích „kolegů“.
Línání:
Ani tomuto špici se línání nevyhne, zvládá ho ale stejně bezproblémově jako ostatní špici jen s občasnou péčí o srst.
