Facebook Síť X Pinterest email tisk

Téma

VÝMARSKÝ OHAŘ POVAHA


Výmarský ohař krátkosrstý

Výmarský ohař je vcelku přátelský a velmi energický pes. Velice vhodný je pro lovecké využití, a to díky své ostražitosti, hbitosti a systematickému vytrvalému hledání. Přesto nepatří mezi psy s přehnaným temperamentem, pokud se mu dostane důsledného výcviku poslušnosti, loveckého výcviku, nebývají s ním výrazné problémy. Výmarský krátkosrstý ohař se vyznačuje značnou inteligencí a chápavostí, někdy se však chová dominantně. Děti snáší dobře, ale měli bychom ho na ně zvykat už od štěněcího věku. Stejná zásada platí i pro ostatní psy a menší domácí zvířata, k cizím lidem se chová vyloženě nepřátelsky. I bez výcviku intuitivně brání svého pána a jeho rodinu, a to velmi odvážně. Výmarský krátkosrstý ohař je vhodný jako domácí společník.

Výmarský krátkosrstý ohař je středně velký až velký pes silné tělesné stavby, osvaleného těla. Morda je dlouhá a z pohledu z boku působí až hranatě. Celkový vzhled je elegantní a aristokratický. Štěně má oči blankytně modré, postupně dostávají jantarovou, tmavou až světlou barvu. U tohoto plemene pozorujeme pohlavní dimorfismus. Uši jsou poměrně široké, vysoko nasazené a na spodní straně mírně zaoblené. Zbarvení srsti je stříbřitě šedé, šedobéžové nebo myší šeď, uznávané jsou i přechody mezi těmito barvami. Hlava a uši bývají světlejší, na hřbetě se někdy táhne takzvaný úhoří pruh. Bílé znaky jsou přípustné na hrudi a prstech. U krátkosrsté varianty je srst krátká, jemná a hustší než u ostatních plemen krátkosrstých ohařů. Výška psů je 59–70 cm, u fen 57–65 cm. Váha se pohybuje kolem 25–30 kg.

Srst výmarského ohaře nevyžaduje přílišnou péči. Zvýšenou pozornost věnujte možnostem pohybu. Pokud nemíníte se psem vyrážet na lov, poskytněte mu velmi časté procházky plné aktivit. Díky výbornému čichu a loveckým vlastnostem je výmarský ohař k lovu doslova předurčen. Talent projevuje také na přinášení nebo plavání. Pokud se necítíte na opravdu důsledný výcvik, raději psa vezměte na cvičiště. Výmarský krátkosrstý ohař je vhodný i jako služební pes, v USA se využívá jako pes policejní. Krátká srst vyžaduje jen minimální péči.

Zdroj: článek Výmarský ohař

Příběh

Ve svém příspěvku VÝMARSKÝ OHAŘ se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Kateřina kempfová.

dobrý den chtěla jsem se zeptat jak často se musí chodit ven, chodíme s ním třikrát denně a je pořád aktivní. Děkuju kempfová kateřina

Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Adéla.

Já mýmu klukovi dávám xanax a abych po něm nemusela sbírat když se vyvenčí tak kapu gutalax. Chodím s ním dvakrát denně a je v pohodě. Než si venku nalakuju nehty, je vybehanej a vysr...nej a doma je úplně jak beránek.

Zdroj: příběh Výmarský ohař

Výmarský ohař dlouhosrstý

Existuje i dlouhosrstá a středně dlouhosrstá varianta výmarského ohaře – byly uznány FCI roku 1935. Z počátku nebyly tyto dlouhosrsté varianty uznávány, ačkoli se ve vrzích krátkosrstých „výmaranů“ rodila i štěňata dlouhosrstá. Díky Rakušanům Hegendorfovi a O. Stockmeyerovi se staly dlouhosrsté variety uznávané a posléze i oblíbené. Psi s dlouhou srstí jsou na údržbu pochopitelně náročnější.

Jedná se o vyrovnaného psa, který byl už od svého prvopočátku používán k lovu, často u něj tedy pozorujeme projevy loveckých instinktů. I přesto je dlouhosrstý výmarský ohař přátelský a snadno se přizpůsobí. Pokud ho nevychováte pevnou rukou vy, sám zjistí, jak na vás, a druhou šanci již nedostanete. Nechybí mu temperament a občas se chová trochu dominantně, svou rodinu však i bez výcviku automaticky a odvážně chrání. S dětmi si rozumí, přesto by si na ně měl zvykat už od štěněcího věku, stejně jako na ostatní psy a drobná zvířata.

Výmarský ohař je střední až velký pes atraktivního vzhledu, psi mají širší lebku než feny. Má dlouhou mordu, z pohledu z boku se zdá až hranatá. U štěňat nás zaujmou blankytně modré oči, které se však v dospělosti mění na jantarové, tmavé až světlé, s inteligentním výrazem. Uši ohaře jsou široké, vysoce nasazené, zaoblené mírně do špičky. Hrudník je silný, ale ne příliš široký. Dlouhosrstí psi se mohou chlubit měkkou dlouhou krycí srstí, která může být jak hladká, tak i mírně zvlněná. Přibližná délka srsti je 3–5 cm, v dolní části těla na krku, břiše a předhrudí může být i delší. Osrstění má stříbrnou až šedavou barvu, včetně přechodů mezi nimi. Hlava bývá světlejší, bílé znaky jsou přípustné jen v malé míře na hrudi a prstech. Setkáváme se také s takzvaným úhořím pruhem – výrazným tmavým zabarvením. V kohoutku psi měří 59–70 cm a váží cca 35 kg, feny 57–63 cm a 30 kg.

Dlouhosrstý výmarský ohař pochopitelně vyžaduje více péče než krátkosrstý. Jelikož patří mezi lovecká plemena, potřebuje dostatek pohybu venku a činnost, která ho zabaví. Díky delší srsti není tak náchylný na studené počasí, rád plave. Vyniká hbitostí, poslušností a vynikajícím čichem, je vhodný k loveckému výcviku, původně byl honicím psem a v 19. století se používal dokonce jako stavěč. Dlouhosrstý výmarský ohař je trochu pomalejší než jiní němečtí stavěči. Je to výborný lovecký pes, domácí mazlíček i výstavní plemeno.

Prvního dlouhosrstého výmarského ohaře k nám do Čech přivezl roku 1966 MUDr. Fiala a položil tak základy českých chovatelských stanic. Toto plemeno se už minimálně sto let chová pouze z čistokrevného základu, patří mezi nejstarší německé ohaře.

Zdroj: článek Výmarský ohař

Příběh

Ve svém příspěvku POVAHA BRITSKÉ KOČKY se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Krupka rudolf.

mam kocoura je utocny a kouse

Na tento příspěvěk jestě nikdo nereagoval. Chcete se k němu vyjádřit? Klikněte na tlačítko a budete moci vložit svůj komentář.

Reagovat

Zdroj: příběh Povaha britské kočky

Lovečtí psi - seznam

Pro myslivost uznávané rasy psů jsou:

  1. rasa ovčácká a pastevecká

  2. pinčové, knírači, dogovitá plemena typu mastifa, plemena molosoidní a švýcarští salašničtí psi

  3. teriéři

  4. jezevčíci

  5. špicové a tzv. primitivní plemena

  6. honiči barváři

  7. ohaři – stavěcí psi

  8. slídiči a retrívři

  9. plemena společenská

  10. chrti

Lovecká kynologie dělí lovecká plemena na ohaře, slídiče, honiče, barváře a norníky a případně přinašeče. Každý lovecký pes využívající se k tomuto účelu musí projít zkouškami, které vycházejí ze zkoušek pro jednotlivá plemena (jiné zkoušky mají chrti a jezevčíci například). Některá plemena uvedená v tomto soupisu se již příliš jako lovečtí psi nevyužívají, ale i tak v nich mohou zůstávat lovecké instinkty.

LOVECKÝ PES - OHAŘ

Země původu

Typ srsti

Plemeno

Značení

Angličtí

Krátkosrstý

Pointr

POI

Dlouhosrstý

Anglický setr

AS

Irský setr

IS

Irský červenobílý setr

RWS

Gordonsetr – Skotský setr

GS

Kontinentální

Hrubosrstý

Český fousek

CF

Německý drátosrstý ohař

NDO

Slovenský hrubosrstý stavač

SHO

Maďarský drátosrstý ohař

MOD

Pudlpointer

PP

Německý ostnosrstý ohař

NOO

Griffon Dá Arrêt À Poil Dur

GA

Griffon À Poil Laineux

GPL

Spinone Italiano

SPI

Dlouhosrstý

Německý ohař dlouhosrstý

DO

Velký münsterlandský ohař

VMO

Malý münsterlandský ohař

MMO

Výmarský ohař dlouhosrstý

VOD

Epagneul Breton

EB

Francouzská dlouhosrstý ohař

EF

Pikardský dlouhosrstý ohař

PDO

Dlouhosrstý modrý Pikardský ohař

MPO

Pont-Audemerský dlouhosrstý ohař

EPA

Drentsche Patrisijshond

DPH

Stabyhound

STA

LOVECKÝ PES - SLÍDIČ

Země původu

Plemeno

Značení

Velká Británie

Anglický kokršpaněl

AC

Velká Británie

Anglický špringršpaněl

ASS

Velká Británie

Velššpringršpaněl

WSS

Německo

Německý křepelák

NK

USA

Americký kokršpaněl

AK

Velká Británie

Clumber španěl

CS

Velká Británie

Field španěl

FS

Velká Británie

Sussex španěl

SS

Irsko

Irský vodní španěl

IWS

USA

Americký vodní španěl

AWS

Nizozemsko

Wetterhound

W

Nizozemsko

Kooikerhondje

KOO

LOVECKÝ PES – RETRÍVR (= PŘINAŠEČ)

Země původu

Plemeno

Značení

Velká Británie

Labrador retrívr

LR

Velká Británie

Zlatý retrívr

GR

Velká Británie

Flat coated retrívr

FCR

Velká Británie

Curly coated retrívr

CCR

USA

Chesapeake bay retrívr

CBR

Kanada

Nova Scotia duck tolling retrívr

NSR

LOVECKÝ PES - BARVÁŘ

Země původu

Plemeno

Značení

Německo

Hannoverský barvář

HB

Německo

Bavorský barvář

BB

Velká Británie

Anglický barvář - Bloodhound

BL

LOVECKÝ PES - HONIČ

Země původu

Plemeno

Značení

Rakousko

Alpský brakýř jezevčíkovitý

BJ

Slovensko

Slovenský kopov

SK

Sedmihradsko (Rumunsko)

Sedmihradský honič

SEH

Rakousko

Štýrský brakýř

BS

Velká Británie

Beagle (= bígl)

BEA

Francie

Basset hound

BH

Francie

Malý modrý gaskoňský honič

MMG

Francie

Velký vendéeský basset

GBG

Francie

Malý vendéeský basset

PBG

Švýcarsko

Švýcarský honič

SVH

Afrika (Zimbabwe, JAR)

Rhodézský ridgeback

RR

Chorvatsko

Dalmatin

DA

Rusko, Finsko

Karelský medvědí pes

KMP

Norsko

Norský losí pes šedý

NLS

Rusko

Západosibiřská lajka

ZSL

Švýcarsko

Bernský honič

BRH

Švýcarsko

Švycký honič

SVH

Jugoslávie

Posavski honič

PHO

USA

Black and tan coonhound

BTC

Francie

Porcelaine

POR

Švýcarsko

Luzernský honič

LZH

LOVECKÝ PES - TERIÉR

Země původu

Plemeno

Značení

Česká republika

Český teriér

CT

Velká Británie

Foxteriér (hladkosrstý, drsnosrstý)

FXH, FXD

Irsko

Irský teriér

IRT

Německo

jagdteriér

JGT

Velká Británie

velšteriér

WT

USA

Americký staffordshire teriér

AST

Velká Británie

Bedlington teriér

BDT

Velká Británie

Border teriér

BRT

Velká Británie

Cairn teriér

CR

Velká Británie

Dandie dinmont teriér

DDT

Velká Británie

Airedale teriér

AT

Irsko

Irský Glen of Imaal teriér

GIT

Irsko

Kerry blue teriér

KBT

Velká Británie

Lakeland teriér

LT

Velká Británie

Manchester teriér

MT

Velká Británie

Norfolk teriér

NFT

Velká Británie

Norwich teriér

NOT

Velká Británie

Parson russel teriér

PJR

Velká Británie

Sealyham teriér

SET

Velká Británie

Skotský teriér

ST

Velká Británie

Skye teriér

SKY

Irsko

Soft coated wheaten teriér

SCT

Velká Británie

Staffordshire bulteriér

SBT

Velká Británie

West highland white teriér

WHW

Velká Británie

Bulteriér

BT

Velká Británie

Jack russel teriér

JRT

Velká Británie

Patterdale teriér

PAT

LOVECKÝ PES - JEZEVČÍK

Země původu

Plemeno

Značení

Německo

Hladkosrstý standardní jezevčík

J

Německo

Dlouhosrstý standardní jezevčík

J

Německo

Drsnosrstý standardní jezevčík

J

Německo

Hladkosrstý trpasličí jezevčík

JTK

Německo

Dlouhosrstý trpasličí jezevčík

JTK

Německo

Drsnosrstý trpasličí jezevčík

JTK

Německo

Hladkosrstý králičí jezevčík

JTK

Německo

Dlouhosrstý králičí jezevčík

JTK

Německo

Drsnosrstý králičí jezevčík

JTK

Každá rasa psa je důkladněji i s fotografiemi popsána v knize „Atlas loveckých psů“.

Zdroj: článek Lovecký pes

Příběh

Ve svém příspěvku VÝMARSKÝ OHAŘ se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Kateřina kempfová.

dobrý den chtěla jsem se zeptat jak často se musí chodit ven, chodíme s ním třikrát denně a je pořád aktivní. Děkuju kempfová kateřina

Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Golik.

Dobrý den,chceme si pořídit do bytu pejska výmarského ohaře a chtěli bychom bližší informace ohledně venčení,stravy atd.abychom se mohli rozhodnout ,zda ho zvládneme

Zdroj: příběh Výmarský ohař

Výmarský ohař v bytě

Výmarský ohař je pes se silnou potřebou pohybu, bez zaměstnání je tento pes nešťastný a mohou se u něj projevit různé poruchy chování, které se mohou vystupňovat do stavu, kdy budete opravdu nuceni dát pryč.

Výmarský ohař se dá chovat i v bytě, ale musíte mu tento způsob života kompenzovat denními delšími procházkami v přírodě. V bytě vám hrozí, že jakmile se pes začne nudit, tak se zabaví sám, a to tím, že vám začne demolovat byt. Proto byste před jeho pořízením měli zvážit, zda na něj budete mít dostatek času.

Zdroj: článek Výmarský ohař

Výmarský ohař – historie

Ohaři jsou pravděpodobně vývojovým pokračováním vysokonohých honičů. Někteří, a to se soudí právě o výmarském ohaři, jsou dokonce výsledkem záměrného křížení některých z nich, konkrétně svatohubertského psa, francouzských honičů, menších, červeně zbarvených barvářů z německého území, předchůdců hanoverského a bavorského barváře, za přispění krve pointra. Jedním z honičů velmi blízkých svatohubertskému psu byli „šedí psi sv. Ludvíka“, kteří později splynuli s ostatními honiči. Šedě zbarvené psy velmi podobné výmarskému ohaři lze nalézt i na obraze vlámského malíře van Dycka z roku 1631. Karel August cestoval roku 1792 společně se S. Goethem do Francie, kde se obeznámil s francouzskými metodami lovu. Prý po svém návratu dovezl do Výmaru šedé francouzské psy – „šedé psy sv. Ludvíka“, kteří se pak stali známými pod názvem „psi Karla Augusta“. Příbuzenskou plemenitbou a řízenou selekcí pak byl upevněn typ těchto psů v ustálené plemeno držící si tuto jedinečnou barvu.

První výmarští ohaři se na výstavách objevili okolo roku 1880. V Berlíně jich bylo v roce 1880 vystaveno 14. Právě tehdy mohly být rozlišeny tři různé kmeny: 1. sanderlebenští ohaři z chovu úředního rady Pitschkeho ze Sanderelebenu; 2. weisenfelští ohaři z chovu O. Bacha; 3. durynští ohaři z výmarské oblasti. Weisenfelští psi byli o něco jemnější a elegantnější než starý typ, který byl prezentován durynskými psy. Sanderlebenští psi stáli mezi starým a moderním typem. Roku 1894 volal Hegewald po založení speciálního spolku, nejprve však neměl žádný úspěch. Teprve v roce 1879, kdy stanovila delegovaná komise znaky pro některá plemena německých psů, platil výmarský ohař ještě za modrou varietu německého krátkosrstého ohaře a byl také jako takový zanesen do chovné knihy. Dne 20. 6. 1897 se dospělo k tomu, že v Erfurtu byl v závěru jedné výstavy založen Spolek pro chov výmarského ohaře. Zároveň však byly založeny i konkurenční spolky a vedly se prudké spory o jediné správné barvě výmarského ohaře. Po první světové válce shromáždil major Herber ještě zbytky plemene a začal s budováním nového chovu.

Vedle krátkosrstých ohařů existovali snad vždy také dlouhosrstí šedí ohaři. Dlouhosrstá štěňata se opět objevovala ve verzích krátkosrstých rodičů. Protože se krátkosrstí ohaři chovali vůči dlouhosrstým vždy dominantně, mohl být dlouhosrstý faktor předáván po generace krátkosrstými psy dále, a když to pak náhoda chtěla, u dvou psů, kteří měli dlouhosrstý faktor ve svém dědičném znaku a byli spolu spářeni, se pak mohla objevit dlouhosrstá štěňata. Zpočátku neplatili tito dlouhosrstí psi za čistokrevné a spolek je odmítal zapsat do chovné knihy. Proto chovatelé zpravidla utráceli všechna dlouhosrstá štěňata. Teprve Rakušan Ludwig von Kapos Mére dopomohl dlouhosrstému výmarskému ohaři k průlomu. Na jedné výstavě ve Vídni v roce 1934 viděl dlouhosrstého výmarského ohaře, který na něho udělal velký dojem. Druhým průkopníkem, který se zasloužil o zájem o dlouhosrsté ohaře, byl myslivecký rada O. Stockmeyer, který choval výmarského ohaře již od roku 1913. Jeho služebním pánem byl princ Hans von Ratibor-Hohenlohe. Stockmeyer ho o kvalitách výmarského ohaře natolik přesvědčil, že každý zaměstnanec v lesním úřadě Grafenegg musel vlastnit výmarského ohaře. Hegendorfovi a Stockmeyerovi se podařilo přesvědčit předsedu „Stammvereins für Weimaraner“ o kvalitě dlouhosrstých výmarských ohařů, takže roku 1935 byla tato varieta srsti mezinárodně uznána FCI.

Anglický název tohoto psa je Waimaraner a německý Weimaraner Vorsterhund.

Zdroj: článek Výmarský ohař

Výchova a povaha

Je to velmi inteligentní a přátelský pes s ochranářskými vlastnostmi. Miluje aportování.

Rád se neustále učí novým věcem. Je rád, když může být užitečný. Nesmí se zapomenout na dobrou výchovu, jinak se z něj stane velmi neposlušný pes. Je to vznešený pes, který zaujme svou elegancí a kovově stříbrošedou srstí. Vyniká svou hbitostí a poslušností, je to vhodný rodinný mazlíček.

Miluje hry s dětmi, ale zároveň se chová ostražitě vůči jiným osobám. Vůči domácím mazlíčkům či ostatním psům je nepřátelský. Ostrým štěkotem dává najevo, že chrání svého pána i jeho území.

Původně byl určen k lovu, ale v současné době se šlechtí pro společenské účely. Díky tomu se z něj stal výborný domácí společník, hlídací nebo výstavní pes. Výmarský ohař má rád pohyb, proto je nutné ho několikrát denně venčit. Nejlepší jsou pro něj dlouhé vycházky v přírodě. Tomuto plemenu vůbec nevadí, když ho majitel nechá spát venku v boudě.

Jedná se o plemeno velmi energické. Je nutné mu dopřát velké množství pohybu, dostatek kvalitní stravy, která musí být uzpůsobena podle jeho činnosti. O krátkosrsté plemeno nemusíme moc pečovat, stačí jednou za čas vykartáčovat srst. S dlouhosrstým plemenem je daleko větší práce, musí se pravidelně vyčesávat srst a kontrolovat čistota zvukovodu.

Zdroj: článek Výmarský ohař

Výmarský ohař modrý

Jedná se o modrou variantu výmarského ohaře krátkosrstého.

První známý výskyt modrého výmarského ohaře se datuje již od roku 1940, kdy se ve vrhu stříbrošedých rodičů chovatele Roberta Pattayeho (tehdejšího prezidenta klubu výmarských ohařů v Rakousku) objevilo štěně modré barvy. Další výskyt byl zaznamenán v Německu, také ve vrhu, kde oba rodiče byli stříbrošedí, chovatele Ludwiga Gaula von Gailberga. Budeme-li se zajímat o to, kde se vlastně v liniích stříbrošedých vzaly geny nesoucí modrou barvu, dojdeme až k úvaze, jakou roli ve vývoji výmarského ohaře krátkosrstého sehrála různá křížení při vzniku tohoto plemene. Například německá modrá doga zde také figurovala. Nyní bychom se mohli dlouhou dobu zaobírat otázkami genetiky. Snad je nutná jen zmínka o míchání barev při křížení modrého a šedého jedince. Když se nakříží šedý s modrým, nikdy nevznikne mix barev, jelikož tyto dvě barvy jsou dvě odlišné entity a těmi také zůstávají. Není to tedy jako míchat šlehačku s kávou, ale jako byste míchali modré a šedé kuličky v misce. Když vylovíte hrst kuliček, vždy budete mít v dlani část modrých a část šedých. Bohužel – pro evropského chovatele – byli první jedinci s tímto krásným zbarvením odvezeni příslušníkem amerických ozbrojených sil do Spojených států amerických. Tam se stal tento pes velmi rychle populárním a velice oblíbeným, používaným buď k prvotnímu loveckému určení, nebo také jako pes záchranářský a služební. Zde byl také později uznán AKC (American Kennel Club) jako čistokrevný jedinec a získával mnoho nejvyšších výstavních ocenění. Některé z nejlepších linií v USA mají jeho geny. Doba uznání modrého „výmara“ do standardu AKC skončila bohužel rokem 1971, kdy klub chovatelů výmarských ohařů prohlásil modrou barvu srsti jako diskvalifikační. Stejně tak dopadli i „výmaři“ dlouhosrstí. Velkým překvapením byl pak fakt, kdy francouzský klub chovatelů výmarských ohařů uznal tuto modrou barvu za odstín šedé, a to z důvodu nespecifikovaného rozsahu odstínu šedé barvy.

Bez ohledu na barvu srsti je modrý ohař stejný jako stříbrošedý, jak vzhledem, tak vlohami, kterými disponují. Jejich hlavním využitím, jak jsme již zmínili výše, je lovecká činnost. Dále pak jsou v hojné míře využíváni na celnicích a jako psi záchranáři. Pro všechny tyto činnosti se výborně hodí díky svému vynikajícímu nosu. Jsou to psi velice vytrvalí, přátelští, temperamentní a velmi vychytralí. Tady je nutno upozornit nezkušené začínající chovatele na potřebu velké dávky opatrnosti a důrazu při výchově, jinak se může velmi rychle stát, že si pejsek vymění místo se svým páníčkem. Pokud se však při výchově výmarského ohaře nic nezanedbá, stane se tento čtyřnohý kamarád velmi rychle nepostradatelným členem rodiny, ať už jako domácí mazlíček, nebo lovecky či jinak vedený pes.

Zdroj: článek Výmarský ohař

Prodej a cena

Výmarský ohař se dá koupit přímo od chovatele, a to s průkazem původu nebo bez něj. Zde záleží, kolik chcete do psa investovat při pořízení. Štěňata s průkazem původu se dají koupit kolem 12 000 korun a bez průkazu původu se jejich cena pohybuje kolem 4 000 korun.

Je možné koupit i vycvičeného psa (služebně nebo všestranně myslivecky upotřebitelného), jeho cena se může pohybovat od 50 000 do 150 000 korun, zde záleží, jaká ocenění například získal na výstavách.

Zdroj: článek Výmarský ohař

Druhy britských koček

Černá britská krátkosrstá kočka

Tato černá britská krátkosrstá kočka má celé tělo pokryté černou krátkou srstí bez barevných variet. Při narození koťat může být srst lehce zrzavá, to ale časem zmizí. Tato kočka by se neměla příliš slunit, pak by její srst mohla získat hnědou barvu. Postava kočky je podsaditá, britské kočky váží od 4 kg do 9 kg. Hlava je kulatá a široká. Nos je krátký a černý. Uši jsou malé a mírně zakulacené. Oči jsou velké a kulaté. Barva očí je žlutá až měděná. Povaha této kočky je velmi milá a přítulná. Černá britská krátkosrstá kočka je klasika a žádné variety se u ní nepřipouštějí.

Bílá britská krátkosrstá kočka

Tento typ kočky má srst krátkou, hustou a čistě bílou bez odstínů žluté. Tělo je silné, robustní a tlapky mají růžovou barvu. Hlava je kulatá a široká. Nos je rovný a čenich má růžovou barvu. Oči jsou velké a kulaté. Obvyklá je u nich oranžová barva očí v různých odstínech. Přesto se u ní připouští varieta s modrýma očima či s nestejně zbarvenýma očima. Povaha této kočky je stejná jako u  kočky černé britské krátkosrsté.

Krémová britská krátkosrstá kočka

Srst této kočky je krátká, hustá a zároveň velmi jemná. Zbarvení srsti je jednobarevné a krémové. Tělo působí robustně a podsaditě. Tlapky mají růžovou barvu. Hlava je velká a kulatá s růžovým čenichem. Na svět se dívá velkýma, kulatýma očima, které mohou být oranžové až zlaté. U tohoto typu kočky se nepřipouštějí žádné variety. I tato kočka je oblíbená pro svoji povahu, protože je přítulná a přátelská.

Modrá britská krátkosrstá kočka

Srst této kočky je krátká a hustá. Barva srsti je modrá v různých odstínech. Důležité je, aby odstín byl po celém těle totožný. Koťata mohou být tygrovaná, ale to obvykle brzy zmizí. Tělo je podsadité a tlapky jsou modré. Hlava je kulatá a stejně jako tlapky i čenich je modrý. Oči jsou velké a kulaté, jejich barva může být měděná nebo oranžová. Jedinou přípustnou varietou je již samostatné plemeno zvané chartreuxská kočka (podle místa vyšlechtění), která je o něco silnější a větší než britská kočka a barva srsti má šedivější nádech. Povaha kočky modré britské krátkosrsté je opět přítulná, tento typ ale bývá často rozmazlený.

Modrokrémová britská krátkosrstá kočka

Jedná se v podstatě o kombinaci dvou předcházejících typů. Srst této kočky je krátká a hustá bez tygrování. Obě barvy srsti nesmí tvořit žádné skvrny. Obvykle se jedná o světlé zbarvení. Zajímavé je, že světlejší chloupky jsou jemnější než ty modré. Tělo je podsadité, tlapky mohou být růžové i modré, případně se může jednat o směs těchto barev. Hlava je kulatá a čenich má modrou barvu. Oči jsou velké a kulaté v odstínech oranžové až zlaté. Variety se u této kočky žádné nepřipouštějí. Pro tuto kočku je typická zvědavost a čilost.

Mramorovaná britská krátkosrstá kočka

Pro srst u tohoto druhu kočky je typické mramorování. Mramorování má černou barvu. Srst je krátká a na první pohled je vidět její kresba. Na nohou srst tvoří pruhy, které působí jako náramky. Stejně jako u ostatních britských koček je tělo podsadité. Tlapky mají barvu červenou. Hlava je kulatá a široká, čumák má výraznou červenou barvu. Oči jsou velké, kulaté v odstínech mědi a zlata. U oka bývá viditelný pruh. U této kočky jsou tři přípustné variety, první má na boku kresbu ve tvaru mraků, druhý má kresbu podobnou spirálám, třetí typ je stříbřitá černě mramorovaná britská kočka. Pro tuto kočku je typická přítulnost.

Želvovinová britská krátkosrstá kočka

I u této kočky je srst krátká a hustá. Červené, černé či krémové skvrny by měly být stejnoměrně rozmístěné po celém těle. Pokud taková kočka má navíc ještě na hlavně lysinku ve tvaru plamínku, je velmi ceněná. I tato kočka má podsadité tělo, tlapky jsou růžové, černé nebo kombinované. Hlava je kulatá a čenich má černou barvu. Oči jsou velké a kulaté v odstínech oranžové a měděné. Přípustnými varietami jsou želvovinová s bílou barvou a modřeželvovinová s bílou. Tato kočka je i svou povahou okouzlující, živá a bystrá, ráda si hraje.

Dvoubarevná britská krátkosrstá kočka

Dvoubarevná britská kočka má srst krátkou a hustou, srst tvoří barevné skvrny, které mají být i po tvářích. I zde je ceněné, pokud kočka má lysinku na obličeji obvykle ve tvaru véčka. Tělo je svalnaté až podsadité. Tlapky mají růžovou barvu, nebo barvu v odstínech skvrn po těle. Hlava je kulatá a i čenich může být buď růžový, či v barvách skvrn na srsti. Oč jsou velké a kulaté v odstínech mědi a oranžové barvy. U této kočky je několik přípustných variet. Kočka může být černobílá, modrobílá, červenobílá, krémovobílá, čokoládovobílá, modrokrémovobílá, lilověkrémovobílá, lilovobílá, černěkrémovobílá, čokoládověkrémovobílá. Povaha těchto koček je velmi přítulná.

Kouřová britská krátkosrstá kočka

Srst u této kočky je krátká a hustá. Spodní část srsti je světlá až stříbrná, horní část je černá. Tělo je podsadité a tlapky jsou černé stejně jako čenich. Oči jsou velké a kulaté v odstínech mědi, zlata a oranžové barvy. Přípustné jsou variety v barvách černé a modré. Povaha této krásné kočky je milá a přítulná.

Britská krátkosrstá kočka činčila

Srst u této kočky je krátká, hustá, převážně bílá, jen na bocích, hlavě, ocásku a uších má tmavé zabarvení. Bílá barva by měla být co nejsvětlejší bez žlutých odstínů. I tělo této kočky je svalnaté a tlapky jsou růžové. Hlava kulatá a široká a čenich je růžový. Oči jsou kulaté a velké, jejich barva je zelená černě orámovaná. U této kočky se připouští různá zbarvení špiček srsti. Povaha je velmi vyrovnaná.

Zdroj: článek Britská kočka

VÝMARSKÝ DLOUHOSRSTÝ OHAŘ

Postava: střední až velká elegantní postava

Výška (v kohoutku): pes = 59 – 70 cm, fena 57 – 65 cm

Zbarvení: stříbrné až šedavé

Lov: pernatá a srstnatá zvěř

Schopnosti:

  • dobrá práce po výstřelu
  • spolehlivost ve vystavování
  • vloha ke stopování
  • dobře dohledává drobnou zvěři, dosleduje spárkatou zvěř

Povaha: ochranářská povaha vůči svému pánu i majetku, vyrovnaný, přátelský, přizpůsobivý, temperamentní

Vztah:

  • k lidem: svou rodinu miluje a pánovi je oddán, k cizím lidem je nedůvěřivý
  • ke zvířatům: s ostatními psy vychází, ale ostatní zvířata může pronásledovat

Foto

Zdroj: článek Lovecká plemena – ohaři

VÝMARSKÝ KRÁTKOSRSTÝ OHAŘ

Postava: robustní, statná

Výška (v kohoutku): pes= 59 – 70 cm, fena = 57 – 65 cm

Zbarvení: stříbřitý šedé

Lov: pernatá i srstnatá zvěř

Schopnosti:

  • spolehlivost v práci před výstřelem
  • důslednost v hledání zvěře
  • reakce na pach zvěře není tak blesková
  • spolehlivý přinašeč postřelené zvěře
  • vrozená ostrost na zvěř ale i na lidi
  • výborně stopují
  • velká výdrž

Povaha: oddaný, ochranitelský, nebojácný, sebevědomý, energický

Vztah:

  • k lidem: je třeba, aby byl na děti zvyklý od štěněčího věku; silně brání svou rodinu a hlavně svého pána
  • ke zvířatům: na zvířata musí být zvyklý od narození, jinak má tendenci na ně útočit

Foto

Zdroj: článek Lovecká plemena – ohaři

Nemoci a vady výmarského ohaře

Mezi nejčastější nemoci patří onemocnění nervového systému, epilepsie, onemocnění reprodukčního systému, hypospadie, nemoci pohybového systému, onemocnění týkající se meziobratlových plotének, onemocnění krčního, bederního a hrudního disku, poruchy vývoje nebo růstu, onemocnění imunitního systému.

Za vadu je považováno vše, co se odchyluje od stanovených parametrů. Těžkými vadami jsou odchylky u typu či pohlavního výrazu, hrubé odchylky proporcí nebo velikosti, objevují se také odchylky v obličejové části (špičatá tlama), odchylky v čelistech a zubech (předkus, podkus), oční vady víček, pes má volnou kůži na krku, propadlý hřbet, anomálie postoje – pootevřena tlama, špatné našlapování při chůzi, různé zbarvení šedi, velkost a váha zvířete.

Zdroj: článek Výmarský ohař

Povaha

Jak již bylo zmíněno, u všech typů britských koček je povaha klidná, milá, přítulná a často velmi hodná. Svým majitelům jsou tyto kočky velmi oddané. Koťátka bývají velmi hravá a neposedná. Tyto kočky velmi rády spí a nevadí jim společnost jiných zvířátek, ale nemají problém ani se samotou. Tyto kočky sice milují přítomnost své lidské rodiny, zároveň ale nejsou ten typ, který se rád nosí, také nemají rády, když je někdo k něčemu nutí. Celkově jsou vhodné k dětem, protože umí být trpělivé. Nejaktivnější jsou jako mláďata, pak se jejich tempo zpomaluje. Britská kočka se zřídkakdy zaběhne.

Zdroj: článek Britská kočka

Americký pitbulteriér

Americký pitbulteriér je mírumilovný k lidem a zcela oddaný své rodině. Dokáže ji bránit i za cenu ztráty života. Také velmi těžce nese, když rodinu někdo opustí. Má vyrovnanou povahu, je kamarádský a hodí se i k dětem. Je to opravdu společenský pes, který má rád každou návštěvu, třebaže je vůči cizím lidem trochu rezervovaný. Je výjimečně odolný vůči fyzické a psychické zátěži, dokáže vytrvale a tvrdě pracovat a potřebuje být stále něčím zaměstnán. Při styku s jinými psy dává najevo svou nadřazenost, kterou má geneticky zakódovanou. Při správné výchově s ním však nejsou problémy a svou trochu pošramocenou pověst si určitě nezaslouží. Ve špatných rukou může být ovšem „pitbul nebezpečný, a to především proto, že se vždy chce svému pánovi zavděčit, což je snadno zneužitelné.

Po celá staletí chovateli podporovaná vlastnost pitbulů z něj tedy dnes činí problémového psa ve vztahu k jiným psům. Oproti tomu pitbulteriéry, kteří se v ringu pod tlakem zranění a bolesti obrátili proti člověku, „pitmani“ bez milosti utratili. Díky této tvrdé selekci je dnešní americký pitbulteriér pes pevné, vyrovnané, spolehlivé a bezmezně statečné povahy s vřelým vztahem k člověku.

Povaha pitbula je k lidem přátelská, svému pánovi a jeho rodině je bezmezně oddaný, je povahově velmi vyrovnaný a inteligentní. Je společenský, radostně vítá všechny návštěvy, a i když je k cizím lidem rezervovaný, není agresivní. Toto však platí pouze pro psy z dobrého chovu. Bohužel mnoho pitbulů u nás chovaných, jsou psi ze špatných spojení nebo kříženci. Extrémní vlastnosti, jako je game, se velice rychle ztrácí při nesprávné volbě chovného páru, a současně se bohužel ztrácí také další vlastnosti, jako je loajalita vůči lidem a vyrovnaná povaha. Proto je nutné krýt feny liniově odpovídajícími psy. Pro správnou volbu chovného páru je tedy nutné znát rodokmen obou rodičů a vědět, co s čím můžeme kombinovat.

Někteří „chovatelé“ kryjí cokoliv čímkoliv pouze za účelem zisku a výsledkem jsou psi, kteří mají s pitbulem společný pouze vzhled. Často u nich chybí typické vlastnosti plemene a objevuje se dokonce agresivita vůči lidem. Jsou to zkrátka bastardi vypadající jako pitbulové. Bohužel tito jedinci dělají pak ostudu celému plemenu a problémy jeho chovatelům.

Pitbul rozhodně není pes pro každého. Jeho fyzický fond a zděděné vlastnosti ho sice předurčují být dobrým společníkem do rodiny a ochráncem majetku, jeho výchova však vyžaduje mnohem více trpělivosti a důslednosti než výchova jiných plemen. Americký pitbulteriér si musí být neustále jist svým postavením, umístěním a žebříčku hierarchie v rodině. Vždy je také připraven vzít „vedení“ do svých rukou, k čemuž má větší sklony než mnohá jiná plemena. Zajisté by bylo velmi nebezpečné pro všechny členy rodiny, aby se stal jejím tyranem. K tomu nesmí nikdy dostat příležitost a majitel mu musí dávat pevně, ale vlídně najevo, kde je jeho místo. V každém případě je nutné si uvědomit, že to není jednoduchý pes, je znám svou tvrdohlavostí. Je to dáno jeho minulostí, kdy se musel rozhodovat sám a být zcela samostatný. Ze strany majitele proto musí být více trpělivosti a odpovědnosti, ale také neústupnosti, než je zvykem u jiných plemen. Ale pozor, přílišný tlak a spěch vedou k zatvrzení psa a majitel s ním jen velmi těžko kdy ještě pohne. Je to pes, který perfektně dovede těžit ze slabosti a nedůslednosti svého vůdce. To je zapotřebí mít neustále na mysli. Toto plemeno nelze v žádném případě doporučit začátečníkům nebo starším lidem bez zkušeností se psy. V tomto případě je vhodnější zvolit jiné plemeno, například stafordšírského bulteriéra.

Americký pitbulteriér je pevný, atletický pes s kvadratickou stavbou těla, působící sebejistým a spolehlivým dojmem. Hlava je hranatá, mohutná, mezi ušima široká, oči malé, oválné a hluboko nasazené. Má výrazné lícní kosti, silné čelisti, zuby s nůžkovým skusem, přičemž horní zuby překrývají spodní, nos se široce rozevřenými nozdrami a vysoko nasazené uši. Krk má americký pitbulteriér silný, stejně jako pevné svalnaté plece, krátký mírně se svažující hřbet a hluboký hrudník s dobře klenutými žebry. Ocas je krátký, nízko nasazený a ke konci se zužující. Má mohutné silné končetiny se středně velkými tlapami. Srst je krátká, lesklá a na dotyk tvrdá. Je přípustné jakékoli zbarvení. Váha se pohybuje od 13 do 22 kg u fen a od 16 do 30 kg u psů. Americký pitbulteriér se dožívá v průměru 12 let.

Chov začal ve Spojených státech na konci 19. století jako nově oficiálně zaregistrované plemeno. Je nesporné, že plemeno bylo původně vyšlechtěno k boji s ostatními psy, ovšem jen v aréně a jen s pitbuly, zde se nekladl důraz na exteriér těchto psů. Tato skutečnost ukazuje na to, že pitbul nikdy nebyl veden k útočnosti na člověka, protože to bylo naprosto nežádoucí. V ringu oddělovali od sebe zakousnuté psy lidé svýma holýma rukama, pokud pes zaútočil na člověka, byl utracen. Největší popularitu získal pitbulteriér před a v průběhu 1. světové války. Nejznámějším pitbulteriérem této doby byl zlatý pes s bílými znaky jménem Stubby, který varoval před plynovými útoky a zadržel německého špiona, získal za to hodnost seržanta a medaili. Popularita plemene se ale udržela i po válce.

V roce 1898 pan Bennet založil klub pro chov APBT pod názvem United Kennel Club – UKC. Na začátku 20. století vznikla v Americe další organizace American Dog Breeders Association – ADBA, kterou založil Guy McCord, přítel známého chovatele pitbulů Johna P. Colbyho. Od roku 1936 začal APBT také registrovat klub American Kennel Club – AKC, ovšem ti se rozhodli, že plemeno budou registrovat pod názvem americký stafordšírský teriér. Na konci 30. let byli tito psi registrováni jak pod UKC, AKC, tak pod ADBA. Chovatelé tedy v této době registrovali tyto psy jednak pod AKC jako americké stafordšírské teriéry, jednak pod ADBA a pod UKC jako americké pitbulteriéry. Chovatelé z AKC se pak zaměřili především na exteriér těchto psů a na to, aby co nejvíce odpovídali chovnému standardu. Zde tedy začal vznikat americký stafordšírský teriér, jak ho známe dnes. Chovatelé z UKC a ADBA naopak kladli důraz na pracovní vlohy a temperament pitbula.

Nejdůležitější součástí péče o pitbula je výchova, které se musíme věnovat již od útlého štěněčího věku. Je potřeba mít pevnou ruku a umět dodat správnou motivaci. Je nutné psa dobře socializovat, vybudovat si autoritu a hlavně si ji umět udržet. Americký pitbulteriér má rád hodně pohybu, dlouhé vycházky, miluje různé psí sporty, a toto vše je mu potřeba dát. Na procházce by měl mít pro jistotu náhubek i dobře vychovaný pes. Srst nepotřebuje žádnou nadstandardní péči.

Musí-li být pes umístěn mimo byt, není vhodné si toto plemeno pořizovat. V nejkrajnějším případě je nutné velmi dobře zateplit boudu, v lepším případě psa v zimě umístit v chodbě domu.

Neměl by být zavírán po delší dobu v kotci, ani sám v bytě. Velmi tím strádá a může začít demolovat byt či kotec. Pitbulové jsou vynalézaví, mrštní a jsou dobrými skokany, proto by měly být kotec i zahrada zabezpečeny dostatečně vysokým a pevným plotem. Rozhodně není bezpečné nechávat jej volně pobíhat po zahradě ve vaší nepřítomnosti. Může se podhrabat nebo přelézt plot, navíc jako hlídač je platný většinou jen svojí pověstí. Přátelsky se chovajícího zloděje drtivá většina zástupců tohoto plemene radostně přivítá. Najdou se však i tací pitbulové, kteří hlídají velice dobře, ale není to pro ně typické. Naopak na přímý útok na vaši osobu, bude většina reagovat rychlým protiútokem.

Všeobecně platí, že pitbul je pes milující lidi – svoji rodinu, ale i osoby úplně cizí. Není tedy vhodný pro samostatnou ostrahu objektů. Na takovou práci je třeba pes s vrozenou nedůvěrou vůči cizím lidem. Feny většinou nejsou tak tvrdohlavé jako psi, i když nemusí tomu tak být vždy. Přesto pro začátečníky s tímto plemenem obecně lze doporučit fenu. Jsou většinou poddajnější, přítulnější, s menší tendencí útočit na jiné psy, také se tolik nesnaží vydobýt si co nejvyšší příčku v hierarchii rodiny. Toto plemeno je poměrně dobře známo svou láskou k dětem. Tuto skutečnost by však rodiče neměli podceňovat a při přítomnosti psů s dětmi dohlédnout na jejich vzájemné chování, tolerování hry. Každopádně je vhodnější, přijde-li pitbul do rodiny, kde již děti jsou, a ne naopak. Při dodržení určitých zásad je tedy pitbul skvělým společníkem pro děti. Dokáže si s nimi hodiny hrát, je pro každou legraci. Má také obrovskou trpělivost s dětskými trapiči. Ale tady pozor! Že pitbul snáší dětské surovosti bez odporu, či dokonce s radostí, neznamená, že ho necháme dětmi trápit a nezasáhneme. Dříve či později by se mu to mohlo přestat líbit. Pitbul má s dětmi nadprůměrnou trpělivost, ale je také velmi citlivý na zacházení. Velmi dobře cítí, je-li s ním zacházeno bezcitně, a stává se pak, dle individuální povahy, buď bázlivým, nebo agresivním, nebo obojím. Další věc, na kterou nesmíte zapomínat, je temperament většiny pitbulteriérů. Mohou dítě nechtěně povalit a způsobit mu tak i poměrně vážný úraz. Zejména u nejmenších dětí je tedy nutná určitá opatrnost.

Při koupi je velmi důležitý výběr chovatele. Zdraví vašeho budoucího štěňátka do jisté míry závisí právě na něm. To, jak chovatel pečoval o fenu štěňátek, o její správné krmení, dostatek vitamínů, pohybu a hlavně lásky. To vše se v budoucnu na štěněti projeví. Pitbulteriéra je nejlépe koupit z chovných stanic, je vhodné si chovnou stanici ověřit a zjistit si na ni recenze. Cena štěněte se pohybuje od 4 000 do 14 000 korun. Cenu ovlivňuje, zda má štěně průkaz původu, kredit chovné stanice, původ rodičů.

Zdroj: článek Pes pitbull

Povaha

V období formování plemene byla hlavním úkolem australského ovčáka manipulace s až několika tisícihlavými stády ovcí a dobytka na sezónní pastvy či za účelem prodeje až na vzdálenosti v rámci stovek mil. Jednalo se v podstatě o nepřetržitou práci kolem dobytka od jara do zimy (do prvního sněhu).

Přesný původ plemene je celkem nejasný, existují minimálně dvě teorie, jak australský ovčák vznikl. Jedna tvrdí, že jeho předchůdci byli ovčáčtí psi Basků, kteří migrovali z Evropy do Austrálie a potom do Ameriky, kam si s sebou přivezli jak speciální plemeno ovcí Merino, tak své „malé modré psy“, potomky pyrenejských a katalánských ovčáků, přikřížené s německou kolií a dalšími evropskými ovčáckými plemeny. Jiná teorie uvádí, že australský ovčák vznikl křížením britských a španělských ovčáckých psů, kteří se do Ameriky dostali s evropskými emigranty. Jisté ale je, že navzdory svému jménu vzniklo toto plemeno, tak jak ho známe dnes, v Americe. Největšího rozmachu a popularity dosáhl australský ovčák ve 20. století, a to díky své účasti na výstavách dobytka a koní, kde překvapoval diváky svými dovednostmi.

Mezi hlavní vlastnosti, pro něž byl nedocenitelným pomocníkem, patřila především jeho univerzálnost: skvělý cit pro manipulaci se stádem jak drsného dobytka, tak ovcí (velice často „mix“ jehňat, bahnic i beranů). Kromě pasení byl díky svému přirozeně ochranitelskému pudu skvělým hlídačem stáda i svého domova a jednalo se o jedince přirozeně teritoriálního. Vynikal svou rychlostí, hbitostí, vytrvalostí, odolností, odvahou a schopností samostatného rozhodování i práce v drsných podmínkách v podstatě ve dne v noci. Zároveň však byl popisován jako výjimečný společník pro svého pána či jeho rodinu. Pro všechny tyto vlastnosti zaznamenal v USA jako farmářský pes vysoký nárůst popularity.

Australský ovčák je pes s nadprůměrnou inteligencí, je dokonce tak inteligentní, že zaujímá jedno z prvních míst v žebříčcích IQ mezi všemi psy. Má ve svých genech silně zakořeněný pastevecký a ochranitelský pud. Je to pes velmi oddaný svému pánu a rodině, při jejich obraně je schopen nasadit život. Je spolehlivý, ostražitý, vytrvalý, rychle a rád se učí, vůči cizím lidem a zvířatům není nepřátelský, přestože dokáže být ostrý a autoritativní. Je výborným rodinným společníkem, ale je také hodně závislý na své rodině a miluje kontakt s člověkem, proto není vhodné chovat ho venku v kotci. Má rád hodně prostoru a miluje plavání. Možná ze všeho nejraději má ale rád běhání vedle koně. Australský ovčák je velký pracant, a proto musí být neustále něčím zaměstnán, aby se nenudil a nenacházel si zábavu sám. Pro své výjimečné vlastnosti je používán při agility, v psích sportech, v canisterapii, ale i v záchranářských složkách.

Jeho charakteristický zjev – u psů navíc podtržený bohatým osrstěním na límci – působí velmi elegantně. Jeho dobrácký výraz může „klamat“. Australský ovčák má být nedůvěřivý k cizím lidem (neplést si s hysterickými projevy bázlivosti, o agresi nemluvě) a novým věcem, jak píše standard, přesto dobrácká povaha vítající každého nového člověka či psa není v běžném životě k zahození.

Australský ovčák (nazývaný jako „aussík“) je de facto ve všem zastáncem zlaté střední cesty, ničeho nemá moc ani málo, a proto se v poslední době u nás dostává lehce i do podvědomí laické veřejnosti. Je středně velký, středně silný, se srstí, která nevyžaduje obden vyčesávat, ale taky nebudete nacházet všude zapíchané štětinky jako u krátkosrstých plemen. S australským ovčákem je možné provozovat snad všechny možné i nemožné kynologické sporty či aktivity. Ale dělat s ním za každou cenu nějaký sport není vůbec podmínkou spokojeného života, váš pes bude rád za každou chvíli strávenou s vámi. Jestli to bude v lese na procházce, u vody na dece, nebo doma na gauči, je úplně jedno, pes bude spokojený, že je s vámi. S inteligencí, kterou „aussík“ disponuje, se velmi rychle učí, to vám dokáže během několika prvních dnů. I tento fakt přispívá k tomu, že lidi začne poté bavit učit pejska novým a novým věcem, ač to původně neměli v plánu.

Australský ovčák je silný, robustní pes s obdélníkovou stavbou těla. Průměrná výška v kohoutku u psa je 51 až 58,5 cm a u fen 46 až 54 cm. Váha bývá mezi 18 a 28 kg. Hlavu má silnou, suchou, vyváženou k tělu, černý nebo hnědý nos, mandlové oči, které mohou být hnědé, modré, jantarové, ale i dvoubarevné, a trojúhelníkovité uši, které mohou být překlopené i visící. Hřbetní linie je rovná, silná, hrudník hluboký, avšak ne široký. Žebra jsou dobře klenutá a břicho mírně vtažené. Ocas je rovný. Srst je jemná, lesklá a může být rovná až lehce zvlněná. Hustota podsady se mění s ročním obdobím (zpravidla dvakrát ročně vylíná), srst však vždy dobře chrání před vodou a chladem. Existuje několik barevných variant: blue merle (modře mramorovaná), red merle (játrová), black solid (černá) a red solid (červená). Všechny barvy mohou (ale nemusí) mít bílé nebo hnědé znaky. Průměrná délka života je 12 až 14 let.

Toto plemeno je zatížené některými genetickými vadami, které se mohou, ale nemusí projevit. Jde především o nemoci očí, dysplazii kyčelního kloubu a epilepsii. Srst stačí vyčesávat jednou za týden, v době línání častěji. Australský ovčák potřebuje časté vycházky a hodně pohybu, je vhodné s sebou brát něco na aportování, protože je to přirozený aportér. Obecně se dá říci, že potřebuje, abyste se mu věnovali několik hodin denně.

Dospělé psy odčervujeme pravidelně každých 3–6 měsíců. V případě přítomnosti parazitů v trusu je potřeba odčervení zopakovat podle pokynů veterinárního lékaře. Pokud chceme mít jistotu a neodčervovat naslepo, je možné nechat zhotovit laboratorní vyšetření trusu a odčervit pouze v případě, pokud je v něm pozitivní nález. Pokud je nález negativní, odčervení není potřeba. Za směrodatné lze však považovat pouze negativní výsledky několika po sobě jdoucích laboratorních vyšetření trusu, protože u jednotlivého trusu hrozí, že byl odebraný v době, kdy se vajíčka právě neuvolňovala.

Mezi možné infekční choroby patří psinka, infekční zánět jater, leptospiróza, parvoviróza. Mezi běžné nemoci se řadí průjem, zácpa, zánět uší, otrava, škrkavky, tasemnice.

K nepříjemným průvodcům psa nepatří jen vnitřní, ale také vnější parazité. Nejen že psa zneklidňují pobíháním v srsti, svěděním a odsáváním krve, ale často jsou blechy a všenky mezihostiteli tasemnice, kterou pak přenesou na psa. Klíšťata přenášejí zase viry a bakterie, kterými mohou psa nakazit. Proto je zapotřebí, abyste psí kožich pravidelně a pečlivě kontrolovali a při prvních známkách ektoparazitů provedli nejen odhmyzení zvířete, ale ve většině případů i důkladnou očistu prostředí, ve kterém se pes zdržuje, jinak se některých parazitů nezbavíte. Vhodné prostředky léčby, ochrany i očisty prostředí vám poradí váš veterinář. Doporučí vám rovněž preventivní přípravky, kterými můžete zabránit nebo silně omezit napadení zvířete vnějšími parazity. Mezi nejčastější vnější parazity patří blecha, veš, všenka, sviluška podzimní, zákožka psí, dravčík psí, trudník psí, klíště, kloš.

Zajímavostí je, že indiáni tyto psy nazývali „psi s očima duchů“, a to pro jejich zajímavou barvu. Australští ovčáci byli také mezi psy, kteří pomáhali záchranářům po útoku na WTC v New Yorku v září 2001 (v sutinách cítí člověka až na 30 m).

Zdroj: článek Australský ovčák

Další druhy mastina

Mezi další druhy mastina patří pyrenejský a neapolský.

Pyrenejský mastin

Pyrenejský mastin je inteligentní a bdělý pes. Je to spolehlivý a poslušný společník a ochránce. Ke své rodině jsou tito psi přátelští a oddaní. K cizím lidem se chovají ostražitě. S ostatními domácími zvířaty nemají problém, k jiným psům se chovají přátelsky. Jsou to výborní hlídači. Díky jejich inteligenci se snadno cvičí. Zbožňují děti a jejich trpělivost nezná mezí. Nesmí se jim však nijak ubližovat a být na ně tvrdý. Mají vrozený ochranitelský instinkt a také částečně samostatné rozhodování. Pyrenejský mastin i přes svoji mohutnost dokáže vyvinout značnou rychlost. Útočí jen v případě nouze, je-li opravdu ohrožena rodina nebo majetek.

Pyrenejský mastin pochází ze Španělska a jedná se o velmi staré plemeno. Do Španělska byl přivezen fénickými kupci. Tito dovezení psi byli využíváni jako pracovní a také byli dále kříženi s pyrenejským horským psem i španělským mastinem. Jeho historie však sahá mnohem hlouběji do minulosti a jeho původ můžeme dohledat až u velkých asijských mastifů. Pyrenejský mastin byl využíván později jako hlídač stád ovcí před vlky a medvědy. Aby měl chráněný krk, nosil ostnatý obojek carlanca. Čtyři až pět psů bylo schopno uhlídat stádo čítající přes 1 000 kusů. Jako samostatné plemeno byl uznán až koncem 19. století.

Pyrenejský mastin dorůstá výšky 72 až 81 cm, ale žádoucí je výška větší. Dosahuje váhy okolo 55 až 75 kg. Průměrná délka života je 10 až 13 let. Velká, dlouhá a silná hlava má lehce klenutou lebku. Uši jsou malé a přiléhají k lícním kostem. Oči jsou malé, mandlového tvaru a tmavé barvy. Skus je nůžkový. Krk je silný, pružný s volnou kůží a visícím lalokem. Tělo je mohutné a velké. Ocas je nasazen ve střední výšce a v klidu je nošen svěšený a sahá až k hleznům. Srst je silná, hustá a přiléhá k tělu. Zbarvení je základové bílé s černými, červenými nebo šedými skvrnami a výraznou maskou.

Srst pyrenejského mastina nevyžaduje speciální péči, díky její samočisticí schopnosti ji stačí jednou týdně vykartáčovat. Zvýšená pozornost je zapotřebí jen v období línání. Byť je to pes značně inteligentní a rychle chápe, potřebuje důslednou a vlídnou výchovu. Nikdy vás však nebude slepě poslouchat. Kvůli své velikosti je poněkud náročnější na chov a budoucí majitelé s tím musí počítat. Potřebuje dostatek pohybu, a to nejen na větším oploceném pozemku, ale také rád chodí na dlouhé procházky. Především v období dospívání a růstu potřebuje velké množství kvalitní potravy. Pyrenejský mastin může být držen celoročně venku jen za předpokladu, že má k dispozici boudu, do které by se mohl schovat za špatného počasí.

Neapolský mastin

Neapolský mastin je velmi náročné plemeno na chov i rodinné zázemí, stává se v podstatě plnohodnotným členem rodiny. Mastin nezná slova jako zrada nebo podraz. Jeho život musí být naplněný velkým přátelstvím s pánem. Kdekoli se ukáže, je středem pozornosti. Mastin je klidný člen rodiny, ale umí svoji rodinu znamenitě ochránit. Je velmi hrdý na svůj původ a také to dává někdy ostatním najevo.

Mastin se zapsal do povědomí jako hlídač. A jako hlídač je neustále bdělý a připravený bránit své pány a majetek. Ovšem v dnešní době to je spíše rodinný typ. Jeho silná a věrná povaha z něj dělá velmi vyrovnaného psa. Inteligence a ušlechtilost jsou mu vlastní. Jako každý jiný pes může být – když se cítí v ohrožení – velmi agresivní a obranářský. Nesmíme se nechat obalamutit jeho pomalostí a klidem. Jinak je mastin vcelku vyrovnaný a klidný pes.

Neapolský mastin pochází z Apeninského poloostrova. Tento pes je potomkem velkého římského molosskéko psa. Tato rasa se v dávnověku využívala především ke zvířecím zápasům v arénách, ale třeba i k boji ve válkách. Chovali ji nejen vojáci, ale i prostí občané, kterým psi hlídali majetek. S vojskem se plemeno rozšířilo do celé Evropy a stalo se základem pro mnoho dogovitých plemen. V minulém století se díky nekontrolovanému křížení dostal mastin na pokraj zániku. Od roku 1947 se podařilo obnovit jeho cílenou plemenitbu. V současné době není příliš rozšířen pro náročnost chovu.

Mastin je pes, který především vyniká svojí tělesnou stavbou. Jeho mohutná postava nenechá nikoho na pochybách o jeho síle. Je velmi těžký a robustní, délka jeho těla přesahuje kohoutkovou výšku. Hlavu má odpovídající postavě, stejně tak mohutnou. Na hlavě má nesčetně vrásek tvořených záhyby kůže. Mastin má velmi typicky svěšené horní pysky, které překrývají spodní část tlamy a při pohledu zepředu mají tvar obráceného „V“. Tento pes má vcelku krátkou čenichovou partii, oči má daleko od sebe. Uši jsou v poměru k velikosti samotného psa celkem malé. Jsou trojúhelníkového tvaru a přiléhají k lícím. Mohou být kupírovány a stejně tak i ocas. Krk je krátký a dobře rostlý. Záda jsou mírně širší než břicho. Ocas je u kořene silný a ke konci se zužuje. Srst má mastin lesklou, tvrdou, hrubou a všude stejně dlouhou (cca 1,5 cm). Barva srsti může být dosti různá. Především však bývá šedá, olověná, černá, hnědá, ale i žlutá. Tlapy má mastin kratší a silné. Jeho pohyb je pro něj stejně typický jako povaha nebo majestátnost. Svým pohybem může připomínat chůzi koček nebo medvěda. Málokdy se donutí k běhu. Spíše je pro něho typický krok a klus.

Velikost feny je v kohoutku 60–68 cm a u psů 65–75 cm. Váha feny se pohybuje v rozmezí 50–60 kg a u psů 60–70 kg. Mastin se dožívá 10–11 let.

Tento pes není náročný na pohyb. Ale při vybírání činnosti by se měl brát zřetel na jeho mohutnost a váhu. Vzhledem k tomu, že je to nyní převážně rodinný pes, neměl by se chovat trvale v kotcích. Měl by se svou rodinou žít již od útlého věku, aby s ní navázal úzký kontakt. Mastin je velmi náročný na zdravotní péči. Kvalitní péče o něj stojí i nemalé finanční prostředky.

Zvláštní péče musí být mastinovi věnována do třetího roku jeho života. Roste velmi rychle a jeho růst vyžaduje velkou opatrnost a zkušenost majitele. Jeho celková lymfatičnost s sebou nese volnost kloubů a vazů. Mastin proto patří mezi nejnáročnější plemena z hlediska kvality a vyváženosti stravy! Krmivo musí být optimalizováno na jeho věk a váhu. V jeho vývinu ho nesmíme nikdy přetěžovat! Musíme mu poskytnout dostatek času pro tvorbu kostí, kloubů a svalů. Není to proto rasa vhodná pro začínajícího kynologa!

Dominantní mastin určitě nepatří do špatných rukou. Na jeho výchovu je potřeba zkušená osoba a oddaný pán. Zvláště jeho vlohy k hlídání by měl ovládnout majitel, který má dobré zkušenosti s výchovou podobných plemen. Tvrdost ve výchově je u mastina naprosto nevhodná. Důslednost je však zárukou k úspěchu. Rozhodně se nejedná o služební plemeno. Mastin je velmi učenlivé a inteligentní zvíře. Cviky si snadno zapamatuje a naučí.

Zdroj: článek Španělský mastin

Autoři uvedeného obsahu

 Mgr. Michal Vinš

 Mgr. Jitka Konášová


výmarský ohař nemoci
<< PŘEDCHOZÍ PŘÍSPĚVEK
vymarsky ohar povaha
NÁSLEDUJÍCÍ PŘÍSPĚVEK >>
novinky a zajímavosti

Chcete odebírat naše novinky?


Dokažte, že jste člověk a napište sem číslicemi číslo tři.