VÝMARSKÝ OHAŘ NEMOCI a nejen to vám přinášíme v tomto článku. Jako snad jediný lovecký pes se výmarský ohař podroboval za účelem nabytí způsobilosti k chovu zkoušky ostrosti na člověka. Měl být hned od počátku nejen psem loveckým, nýbrž také dobrým, nebojácným obranářem. Výmarský ohař je velmi přátelský, dobře cvičitelný, v lovecké praxi považovaný za dostatečně ostrého a vynikajícího, vytrvalého stopaře.
Výmarskýohař krátkosrstý
Výmarskýohař je vcelku přátelský a velmi energický pes. Velice vhodný je pro lovecké využití, a to díky své ostražitosti, hbitosti a systematickému vytrvalému hledání. Přesto nepatří mezi psy s přehnaným temperamentem, pokud se mu dostane důsledného výcviku poslušnosti, loveckého výcviku, nebývají s ním výrazné problémy. Výmarský krátkosrstý ohař se vyznačuje značnou inteligencí a chápavostí, někdy se však chová dominantně. Děti snáší dobře, ale měli bychom ho na ně zvykat už od štěněcího věku. Stejná zásada platí i pro ostatní psy a menší domácí zvířata, k cizím lidem se chová vyloženě nepřátelsky. I bez výcviku intuitivně brání svého pána a jeho rodinu, a to velmi odvážně. Výmarský krátkosrstý ohař je vhodný jako domácí společník.
Výmarský krátkosrstý ohař je středně velký až velký pes silné tělesné stavby, osvaleného těla. Morda je dlouhá a z pohledu z boku působí až hranatě. Celkový vzhled je elegantní a aristokratický. Štěně má oči blankytně modré, postupně dostávají jantarovou, tmavou až světlou barvu. U tohoto plemene pozorujeme pohlavní dimorfismus. Uši jsou poměrně široké, vysoko nasazené a na spodní straně mírně zaoblené. Zbarvení srsti je stříbřitě šedé, šedobéžové nebo myší šeď, uznávané jsou i přechody mezi těmito barvami. Hlava a uši bývají světlejší, na hřbetě se někdy táhne takzvaný úhoří pruh. Bílé znaky jsou přípustné na hrudi a prstech. U krátkosrsté varianty je srst krátká, jemná a hustší než u ostatních plemen krátkosrstých ohařů. Výška psů je 59–70 cm, u fen 57–65 cm. Váha se pohybuje kolem 25–30 kg.
Srst výmarského ohaře nevyžaduje přílišnou péči. Zvýšenou pozornost věnujte možnostem pohybu. Pokud nemíníte se psem vyrážet na lov, poskytněte mu velmi časté procházky plné aktivit. Díky výbornému čichu a loveckým vlastnostem je výmarskýohař k lovu doslova předurčen. Talent projevuje také na přinášení nebo plavání. Pokud se necítíte na opravdu důsledný výcvik, raději psa vezměte na cvičiště. Výmarský krátkosrstý ohař je vhodný i jako služební pes, v USA se využívá jako pes policejní. Krátká srst vyžaduje jen minimální péči.
V naší poradně s názvem NEMOCI PSU se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Luboš.
Dobrý den,chtěl bych se zeptat mám pejska 13 let ,teriér začal hodně dýchat,často pije,často močí co by to mohlo být,děkuji s pozdravem Luboš
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Cempírek.
Pokud váš pes příliš pije, což je stav s názvem polydipsie, je to pravděpodobně proto, že ztrácí nadměrné množství vody z některého z mnoha důvodů. Řada nemocí vede k nadměrnému příjmu vody a výdeji moči, ale mezi nejčastější z těchto nemocí patří selhání ledvin, diabetes mellitus a Cushingova nemoc.
Méně častá příčina toho, že váš pejsek více pije, se nazývá psychogenní polydipsie. Jedná se o behaviorální stav s fyzickým projevem nadbytku žízně. Primární polydipsie je název stavu nadměrného pití vody, který není způsoben nemocí nebo psychózou.
Prvním a nejdůležitějším krokem při řešení nadměrného pití je diagnostikovat a potvrdit základní příčinu v ordinaci vašeho veterináře. Mnoho z příčin spojených s velkou žízní jsou velmi závažné a musí být vyřešeny co nejdříve. Jde zejména o nemoci ledvin, diabetes mellitus a hyperkalcemii, což je vysoká hladina vápníku v krvi.
To vše jsou komplikované a progresivní nemoci. Je důležité, aby tyto potenciální příčiny byly potvrzeny a kontrolovány dříve, než způsobí nevratné poškození.
Co dělat, když váš pes hodně pije?
Nikdy neomezujte přístup k vodě ve snaze snížit příjem vody. Omezení vody může mít za následek dehydrataci a nerovnováhu tekutin, což zhoršuje podmínky k uzdravení.
Nikdy neignorujte tento problém. Některé z příčin, které tyto změny způsobují, jsou velmi závažné a mohou být i fatální. Proto si co nejdříve sjednejte prohlídku u veterináře.
Existuje i dlouhosrstá a středně dlouhosrstá varianta výmarského ohaře – byly uznány FCI roku 1935. Z počátku nebyly tyto dlouhosrsté varianty uznávány, ačkoli se ve vrzích krátkosrstých „výmaranů“ rodila i štěňata dlouhosrstá. Díky Rakušanům Hegendorfovi a O. Stockmeyerovi se staly dlouhosrsté variety uznávané a posléze i oblíbené. Psi s dlouhou srstí jsou na údržbu pochopitelně náročnější.
Jedná se o vyrovnaného psa, který byl už od svého prvopočátku používán k lovu, často u něj tedy pozorujeme projevy loveckých instinktů. I přesto je dlouhosrstý výmarskýohař přátelský a snadno se přizpůsobí. Pokud ho nevychováte pevnou rukou vy, sám zjistí, jak na vás, a druhou šanci již nedostanete. Nechybí mu temperament a občas se chová trochu dominantně, svou rodinu však i bez výcviku automaticky a odvážně chrání. S dětmi si rozumí, přesto by si na ně měl zvykat už od štěněcího věku, stejně jako na ostatní psy a drobná zvířata.
Výmarskýohař je střední až velký pes atraktivního vzhledu, psi mají širší lebku než feny. Má dlouhou mordu, z pohledu z boku se zdá až hranatá. U štěňat nás zaujmou blankytně modré oči, které se však v dospělosti mění na jantarové, tmavé až světlé, s inteligentním výrazem. Uši ohaře jsou široké, vysoce nasazené, zaoblené mírně do špičky. Hrudník je silný, ale ne příliš široký. Dlouhosrstí psi se mohou chlubit měkkou dlouhou krycí srstí, která může být jak hladká, tak i mírně zvlněná. Přibližná délka srsti je 3–5 cm, v dolní části těla na krku, břiše a předhrudí může být i delší. Osrstění má stříbrnou až šedavou barvu, včetně přechodů mezi nimi. Hlava bývá světlejší, bílé znaky jsou přípustné jen v malé míře na hrudi a prstech. Setkáváme se také s takzvaným úhořím pruhem – výrazným tmavým zabarvením. V kohoutku psi měří 59–70 cm a váží cca 35 kg, feny 57–63 cm a 30 kg.
Dlouhosrstý výmarskýohař pochopitelně vyžaduje více péče než krátkosrstý. Jelikož patří mezi lovecká plemena, potřebuje dostatek pohybu venku a činnost, která ho zabaví. Díky delší srsti není tak náchylný na studené počasí, rád plave. Vyniká hbitostí, poslušností a vynikajícím čichem, je vhodný k loveckému výcviku, původně byl honicím psem a v 19. století se používal dokonce jako stavěč. Dlouhosrstý výmarskýohař je trochu pomalejší než jiní němečtí stavěči. Je to výborný lovecký pes, domácí mazlíček i výstavní plemeno.
Prvního dlouhosrstého výmarského ohaře k nám do Čech přivezl roku 1966 MUDr. Fiala a položil tak základy českých chovatelských stanic. Toto plemeno se už minimálně sto let chová pouze z čistokrevného základu, patří mezi nejstarší německé ohaře.
Ve svém příspěvku VÝMARSKÝ OHAŘ se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Kateřina kempfová.
dobrý den chtěla jsem se zeptat jak často se musí chodit ven, chodíme s ním třikrát denně a je pořád aktivní. Děkuju kempfová kateřina
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Adéla.
Já mýmu klukovi dávám xanax a abych po něm nemusela sbírat když se vyvenčí tak kapu gutalax. Chodím s ním dvakrát denně a je v pohodě. Než si venku nalakuju nehty, je vybehanej a vysr...nej a doma je úplně jak beránek.
pinčové, knírači, dogovitá plemena typu mastifa, plemena molosoidní a švýcarští salašničtí psi
teriéři
jezevčíci
špicové a tzv. primitivní plemena
honiči barváři
ohaři – stavěcí psi
slídiči a retrívři
plemena společenská
chrti
Lovecká kynologie dělí lovecká plemena na ohaře, slídiče, honiče, barváře a norníky a případně přinašeče. Každý lovecký pes využívající se k tomuto účelu musí projít zkouškami, které vycházejí ze zkoušek pro jednotlivá plemena (jiné zkoušky mají chrti a jezevčíci například). Některá plemena uvedená v tomto soupisu se již příliš jako lovečtí psi nevyužívají, ale i tak v nich mohou zůstávat lovecké instinkty.
Ve svém příspěvku VÝMARSKÝ OHAŘ se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Kateřina kempfová.
dobrý den chtěla jsem se zeptat jak často se musí chodit ven, chodíme s ním třikrát denně a je pořád aktivní. Děkuju kempfová kateřina
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Golik.
Dobrý den,chceme si pořídit do bytu pejska výmarského ohaře a chtěli bychom bližší informace ohledně venčení,stravy atd.abychom se mohli rozhodnout ,zda ho zvládneme
Výmarskýohař je pes se silnou potřebou pohybu, bez zaměstnání je tento pes nešťastný a mohou se u něj projevit různé poruchy chování, které se mohou vystupňovat do stavu, kdy budete opravdu nuceni dát pryč.
Výmarskýohař se dá chovat i v bytě, ale musíte mu tento způsob života kompenzovat denními delšími procházkami v přírodě. V bytě vám hrozí, že jakmile se pes začne nudit, tak se zabaví sám, a to tím, že vám začne demolovat byt. Proto byste před jeho pořízením měli zvážit, zda na něj budete mít dostatek času.
Ve svém příspěvku BETTA BOJOVNICE se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Venda.
Dopřejte vašemu beťákovi slanou koupel. Slaná voda ho zbaví této nemoci. V čase, kdy bude ryba v soli, vyčistěte akvárko horkou vodou a vydesinfikujte ho savem. Pak do čisté vody rybu přeneste. Slanou koupel uděláte rozmícháním 5 litrů vody a 0,5 kg soli. Ryba se začne olupovat a tím se zbaví nemoci. Ryba musí být stále v teplé vodě o teplotě, na kterou je zvyklá.
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Veronika.
Ohaři jsou pravděpodobně vývojovým pokračováním vysokonohých honičů. Někteří, a to se soudí právě o výmarském ohaři, jsou dokonce výsledkem záměrného křížení některých z nich, konkrétně svatohubertského psa, francouzských honičů, menších, červeně zbarvených barvářů z německého území, předchůdců hanoverského a bavorského barváře, za přispění krve pointra. Jedním z honičů velmi blízkých svatohubertskému psu byli „šedí psi sv. Ludvíka“, kteří později splynuli s ostatními honiči. Šedě zbarvené psy velmi podobné výmarskému ohaři lze nalézt i na obraze vlámského malíře van Dycka z roku 1631. Karel August cestoval roku 1792 společně se S. Goethem do Francie, kde se obeznámil s francouzskými metodami lovu. Prý po svém návratu dovezl do Výmaru šedé francouzské psy – „šedé psy sv. Ludvíka“, kteří se pak stali známými pod názvem „psi Karla Augusta“. Příbuzenskou plemenitbou a řízenou selekcí pak byl upevněn typ těchto psů v ustálené plemeno držící si tuto jedinečnou barvu.
První výmarští ohaři se na výstavách objevili okolo roku 1880. V Berlíně jich bylo v roce 1880 vystaveno 14. Právě tehdy mohly být rozlišeny tři různé kmeny: 1. sanderlebenští ohaři z chovu úředního rady Pitschkeho ze Sanderelebenu; 2. weisenfelští ohaři z chovu O. Bacha; 3. durynští ohaři z výmarské oblasti. Weisenfelští psi byli o něco jemnější a elegantnější než starý typ, který byl prezentován durynskými psy. Sanderlebenští psi stáli mezi starým a moderním typem. Roku 1894 volal Hegewald po založení speciálního spolku, nejprve však neměl žádný úspěch. Teprve v roce 1879, kdy stanovila delegovaná komise znaky pro některá plemena německých psů, platil výmarskýohař ještě za modrou varietu německého krátkosrstého ohaře a byl také jako takový zanesen do chovné knihy. Dne 20. 6. 1897 se dospělo k tomu, že v Erfurtu byl v závěru jedné výstavy založen Spolek pro chov výmarského ohaře. Zároveň však byly založeny i konkurenční spolky a vedly se prudké spory o jediné správné barvě výmarského ohaře. Po první světové válce shromáždil major Herber ještě zbytky plemene a začal s budováním nového chovu.
Vedle krátkosrstých ohařů existovali snad vždy také dlouhosrstí šedí ohaři. Dlouhosrstá štěňata se opět objevovala ve verzích krátkosrstých rodičů. Protože se krátkosrstí ohaři chovali vůči dlouhosrstým vždy dominantně, mohl být dlouhosrstý faktor předáván po generace krátkosrstými psy dále, a když to pak náhoda chtěla, u dvou psů, kteří měli dlouhosrstý faktor ve svém dědičném znaku a byli spolu spářeni, se pak mohla objevit dlouhosrstá štěňata. Zpočátku neplatili tito dlouhosrstí psi za čistokrevné a spolek je odmítal zapsat do chovné knihy. Proto cho
Jedná se o modrou variantu výmarského ohaře krátkosrstého.
První známý výskyt modrého výmarského ohaře se datuje již od roku 1940, kdy se ve vrhu stříbrošedých rodičů chovatele Roberta Pattayeho (tehdejšího prezidenta klubu výmarských ohařů v Rakousku) objevilo štěně modré barvy. Další výskyt byl zaznamenán v Německu, také ve vrhu, kde oba rodiče byli stříbrošedí, chovatele Ludwiga Gaula von Gailberga. Budeme-li se zajímat o to, kde se vlastně v liniích stříbrošedých vzaly geny nesoucí modrou barvu, dojdeme až k úvaze, jakou roli ve vývoji výmarského ohaře krátkosrstého sehrála různá křížení při vzniku tohoto plemene. Například německá modrá doga zde také figurovala. Nyní bychom se mohli dlouhou dobu zaobírat otázkami genetiky. Snad je nutná jen zmínka o míchání barev při křížení modrého a šedého jedince. Když se nakříží šedý s modrým, nikdy nevznikne mix barev, jelikož tyto dvě barvy jsou dvě odlišné entity a těmi také zůstávají. Není to tedy jako míchat šlehačku s kávou, ale jako byste míchali modré a šedé kuličky v misce. Když vylovíte hrst kuliček, vždy budete mít v dlani část modrých a část šedých. Bohužel – pro evropského chovatele – byli první jedinci s tímto krásným zbarvením odvezeni příslušníkem amerických ozbrojených sil do Spojených států amerických. Tam se stal tento pes velmi rychle populárním a velice oblíbeným, používaným buď k prvotnímu loveckému určení, nebo také jako pes záchranářský a služební. Zde byl také později uznán AKC (American Kennel Club) jako čistokrevný jedinec a získával mnoho nejvyšších výstavních ocenění. Některé z nejlepších linií v USA mají jeho geny. Doba uznání modrého „výmara“ do standardu AKC skončila bohužel rokem 1971, kdy klub chovatelů výmarských ohařů prohlásil modrou barvu srsti jako diskvalifikační. Stejně tak dopadli i „výmaři“ dlouhosrstí. Velkým překvapením byl pak fakt, kdy francouzský klub chovatelů výmarských ohařů uznal tuto modrou barvu za odstín šedé, a to z důvodu nespecifikovaného rozsahu odstínu šedé barvy.
Bez ohledu na barvu srsti je modrý ohař stejný jako stříbrošedý, jak vzhledem, tak vlohami, kterými disponují. Jejich hlavním využitím, jak jsme již zmínili výše, je lovecká činnost. Dále pak jsou v hojné míře využíváni na celnicích a jako psi záchranáři. Pro všechny tyto činnosti se výborně hodí díky svému vynikajícímu nosu. Jsou to psi velice vytrvalí, přátelští, temperamentní a velmi vychytralí. Tady je nutno upozornit nezkušené začínající chovatele na potřebu velké dávky opatrnosti a důrazu při výchově, jinak se může velmi rychle stát, že si pejsek vymění místo se svým páníčkem. Pokud se však při výchově výmarského ohaře nic nezanedbá, stane se tento čtyřnohý kamarád velmi rychle nepostradatelným členem rodiny, ať už jako domácí mazlíček, nebo lovecky či jinak vedený pes.
Výmarskýohař se dá koupit přímo od chovatele, a to s průkazem původu nebo bez něj. Zde záleží, kolik chcete do psa investovat při pořízení. Štěňata s průkazem původu se dají koupit kolem 12 000 korun a bez průkazu původu se jejich cena pohybuje kolem 4 000 korun.
Je možné koupit i vycvičeného psa (služebně nebo všestranně myslivecky upotřebitelného), jeho cena se může pohybovat od 50 000 do 150 000 korun, zde záleží, jaká ocenění například získal na výstavách.
Je to velmi inteligentní a přátelský pes s ochranářskými vlastnostmi. Miluje aportování.
Rád se neustále učí novým věcem. Je rád, když může být užitečný. Nesmí se zapomenout na dobrou výchovu, jinak se z něj stane velmi neposlušný pes. Je to vznešený pes, který zaujme svou elegancí a kovově stříbrošedou srstí. Vyniká svou hbitostí a poslušností, je to vhodný rodinný mazlíček.
Miluje hry s dětmi, ale zároveň se chová ostražitě vůči jiným osobám. Vůči domácím mazlíčkům či ostatním psům je nepřátelský. Ostrým štěkotem dává najevo, že chrání svého pána i jeho území.
Původně byl určen k lovu, ale v současné době se šlechtí pro společenské účely. Díky tomu se z něj stal výborný domácí společník, hlídací nebo výstavní pes. Výmarskýohař má rád pohyb, proto je nutné ho několikrát denně venčit. Nejlepší jsou pro něj dlouhé vycházky v přírodě. Tomuto plemenu vůbec nevadí, když ho majitel nechá spát venku v boudě.
Jedná se o plemeno velmi energické. Je nutné mu dopřát velké množství pohybu, dostatek kvalitní stravy, která musí být uzpůsobena podle jeho činnosti. O krátkosrsté plemeno nemusíme moc pečovat, stačí jednou za čas vykartáčovat srst. S dlouhosrstým plemenem je daleko větší práce, musí se pravidelně vyčesávat srst a kontrolovat čistota zvukovodu.
Mezi nejčastější nemoci patří onemocnění nervového systému, epilepsie, onemocnění reprodukčního systému, hypospadie, nemoci pohybového systému, onemocnění týkající se meziobratlových plotének, onemocnění krčního, bederního a hrudního disku, poruchy vývoje nebo růstu, onemocnění imunitního systému.
Za vadu je považováno vše, co se odchyluje od stanovených parametrů. Těžkými vadami jsou odchylky u typu či pohlavního výrazu, hrubé odchylky proporcí nebo velikosti, objevují se také odchylky v obličejové části (špičatá tlama), odchylky v čelistech a zubech (předkus, podkus), oční vady víček, pes má volnou kůži na krku, propadlý hřbet, anomálie postoje – pootevřena tlama, špatné našlapování při chůzi, různé zbarvení šedi, velkost a váha zvířete.
Nemoci pohlavního ústrojí – hnisavý zánět dělohy, zánět předkožky
Nemoci pohybového ústrojí – záněty svalů, kloubů a šlach, dysplazie kyčelních kloubů, zlomeniny kloubů, zlomeniny kostí, křivice
Nemoci nervového ústrojí – zánět mozku a míchy, otřes a zhmoždění mozku a míchy
Nemoci očí – zánět spojivek, zánět víček, vchlípení a vychlípení víček, suchý zánět rohovky a spojivky, zákal rohovky, zákal čočky
Nemoci uší – onemocnění zevního zvukovodu, krevní výlev v ušním boltci
Onemocnění kůže – zánět kůže, kopřivka, svrab
Parazitární onemocnění psů – škrkavky, tasemnice, blechy, vši, všenky, klíšťata
Infekční nemoci jsou nemoci, jejichž původci jsou živé mikroorganismy (patogenní bakterie, houby, viry, rickettsie, chlamydie, protozoa) schopné pronikat do organismu zvířat, vyvolat onemocnění a dále se přenášet na zdravé jedince.
Přenos infekčních nemocí je realizován přímým nebo nepřímým (zprostředkovaným) vzájemným kontaktem nemocného zvířete se zdravým. Bránou vstupu původce onemocnění je kůže a viditelné sliznice očí, dýchací, trávicí a močopohlavní systém.
Při prvních příznacích infekčního onemocnění psa je nutné vždy co nejdříve vyhledat veterinárního lékaře, který zvíře odborně vyšetří a zahájí odpovídající léčbu. Infekční onemocnění ohrožuje nejen zdraví a život postiženého psa, ale i ostatní psy, se kterými přijde do kontaktu.
Invaze cizopasníků, jak vnějších, tak vnitřních, způsobují značné komplikace zdravotního stavu u všech věkových kategorií psů. U štěňat mohou způsobovat i přímé ztráty uhynutím, často významnou měrou zasahují skrytě do vývinu a růstu a disponují organismus pro celou řadu onemocnění.
Vašeho zakrslého králíka může například ohrozit kokcidióza, toto onemocnění způsobuje přemnožení bakterií ve střevech a játrech králíčka. Obvykle se kokcidióza může týkat králíčků starých do deseti týdnů.
Králíčka také může ohrozit svrab, který způsobují roztoči, na postiženém místě se pak vytváří strupy. Stejně jako když člověka postihne svrab, tak se usilovně škrábe, tak stejně reagují i králíčci. Nejčastěji svrab postihuje nos a uši.
Smrtelnou nemocí pro všechny králíky je králičí mor, který způsobí viry. Králičí mor se přenese přímým kontaktem s nemocným jedincem, nebo také bodnutím hmyzu. Proti této nemoci se králíčci očkují jednou zhruba za půl roku.
Další smrtelnou chorobou je myxomatóza, také způsobená virem. Nemoc se opět šíří například bodnutím hmyzu (např. komár). Opět se proti této nemoci králíčci očkují.
Zakrslého králíčka také může ohrozit rýma. Ta se projevuje stejně jako u lidí kýcháním a výtokem z nosu. Pokud je rýma infekční, tak může být také komplikovaná řadou dalších infekcí, tím se zhoršuje nejen průběh nemoci, ale i její léčení.
Dalším králičím onemocněním může být i pasteurelóza. I toto bakteriální onemocnění bývá pro králíka smrtelné, důležité je, jestli včas dostane léky. Nemoc se projevuje dýchacími problémy a způsobují ji hlavně hlodavci.
Stejně jako člověka, tak i zakrslého králíčka může postihnout průjem, který může být způsobený prochladnutím, zkaženou nebo příliš studenou potravou (například zelenina vyndaná čerstvě z lednice), ale i vlhkou podestýlkou. Pokud by králíčka průjem přeci jen zasáhl, je třeba králíčkovi 1 - 2 dny dopřát jen seno a vodu. Pokud by se ale průjem ani potom nezlepšoval, je třeba navštívit veterináře. Přesným opačným pólem je zácpa. Králíček trpící zácpou je nadmutý, nejí a viditelně se krčí. Opět to může být způsobenou prochladnutím, ale i také tím, že králíček prostě snědl to, co neměl. Ze stejného soudku je také možné nadmutí králíčka, které opět způsobí například studená, nebo mokrá zelenina. Takový králíček nesedí v křečích, spíše hodně polehává, protože nadmutí mu způsobuje problémy s dýcháním. U nadmutí je dobré vyhledat lékaře, abyste se ujistili, že se nejedná o symptom jiného onemocnění.
Králík také může onemocnět pseudotuberkulózou, která je dokonce přenosná na člověka. Takový králíček mívá problémy s dýcháním a hodně hubne.
Králíčka také může zasáhnout salmonelóza, která je stejně jako pseudotuberkulóza přenosná na člověka, naštěstí se u králíčků příliš nevyskytuje.
Další smrtelnou chorobou je tularemie, která se projevuje zduřením uzlin.
U králíčků především tedy u samic jsou samozřejmě možné záněty mléčných žláz (obvykle v době kojení mláďat, která mo
Nemoci, jimiž se můžeme od psů nakazit, se odborně nazývají zoonózy. I když celkově známe téměř 150 takovýchto nemocí, důležité je, že v naší zemi se vyskytují jen některé z nich. Největší nebezpečí pro nás představuje vzteklina. Kromě ní nás ohrožují nemoci přenosné některými parazity, bakteriemi a některé plísně. Nejčastěji diskutovanými nemocemi jsou kromě již zmíněné vztekliny také leptospiróza a atoxokaróza.
Mnoha nákazám zvířat můžeme předejít očkováním, ať už povinným, či nepovinným. Doporučuje se také pravidelná kontrola trusu, případně odčervení zvířat přibližně každé tři měsíce. Při soužití se psem v jedné domácnosti je nejdůležitější dodržovat zvýšenou osobní hygienu, zvýšenou navíc v případě, že v domácnosti je nastávající maminka, malé dítě nebo starší lidé, protože ti mají slabší imunitu.
Zakrslí králíci jsou obvykle chováni jako domácí mazlíčci, takže jejich ztráta v důsledku nemoci (obzvlášť pokud ta nemoc má ošklivý průběh) u majitele jistě vyvolá lítost a smutek. To samozřejmě může cítit i chovatel králíků pro jejich maso, i když asi z jiných důvodů. Zde se nepředpokládá, že by si vybudoval ke králíkům citový vztah. Pravděpodobně ho ale i tak ztráta zasáhne, navíc se jistě objeví obavy z nakažlivosti nemoci, protože králíka domácího mohou zasáhnout různé velmi nakažlivé nemoci, které se snadno rozšíří i k dalším králíkům. A pro chovatele je pak taková ztráta ještě větší. Ztráta celého chovu může chovatele velmi poškodit, a proto je lepší řadě nemocí předcházet, případně pokud je to nutné umístit nemocného králíka do karantény. Chovatelé, kteří mají své králíky v králíkárnách, by alespoň dvakrát ročně měli králíkárny dezinfikovat. Dezinfekce králičích klecí může být jistou prevencí před šířením různých onemocnění. K dezinfekci králíkáren se často užívá chloramin a chlorové vápno.
Chovatelé se tedy obávají řady více či méně závažných onemocnění, jako je například:
Hned na úvod je třeba podotknout, že by čistokrevná koťata s průkazem původu z chovatelských stanic měla být odchovávána na zdravých rodičích a vyšetřena. V dnešní době je však chovatelů koček tolik a je tak velká poptávka po tomto oblíbeném plemeni, že mnozí genetické testování neprovádějí.
Mezi nejčastější genetické nemoci patří:
Polycystické onemocnění ledvin: Dědičné onemocnění, které se často vyskytuje u oblíbených plemen koček, nejčastěji u koček exotických a perských. Onemocnění se projevuje až po určité době, kdy jsou ledviny vyplněny cystami, jež brání jejich správné funkci. Jedná se o nevyléčitelné chronické onemocnění, které lze diagnostikovat pomocí USG (sonografické vyšetření) ve věku kolem 8–12 měsíců, kdy jsou cysty již detekovatelné, nebo pomocí genetických testů, jež potvrzují gen PKD1 zejména u koček perských, exotických a jejich kříženců. Pro ostatní plemena nemá tento test vypovídací hodnotu. Onemocnění se dědí, v populaci se vyskytují nosiči alely autozomálně dominantní, kteří nevykazují onemocnění, ale přenášejí ho. Jestliže se zkříží takovíto dva jedinci, jejich potomci budou 1 : 1 nosiči a nemocní. Choroba se projevuje selháním ledvin, anorexií, apatií, nechutenstvím, hubnutím, uremickým zápachem, zhoršenou kvalitou srsti, nadměrným pitím a močením. Nejčastěji se projevuje kolem sedmého roku života.
Deficit pyruvátkinázy: Onemocnění způsobené deficitem enzymu pyruvátkinázy, jež je autozomálně recesivně dědičné, což znamená, že příznaky nemoci mají pouze jedinci, kteří zdědí po obou svých rodičích zmutovaný gen (to odpovídá cca 25 % vrhu). Jedná se o hemolytické onemocnění, jež se vyznačuje sníženou životností erytrocytů (červených krvinek). Projevuje se únavou, anémií, hubnutím a zvětšováním břicha. Screeningový test na deficit pyruvátkinázy se doporučuje provádět především u chovných koček plemen se zvýšeným výskytem takto zmutovaného genu (sem patří i kočka mývalí).
Hypertrofická kardiomyopatie (HCM – hypertrophic cardiomyopathy): Onemocnění, jež postihuje jak zvířata, tak lidi. Projevuje se v různém věku jako důsledek srdečního přetížení způsobeného hypertrofovaným (zvětšeným) srdcem. Jedná se o zvětšení srdečního svalu, nejčastěji levé komory. Plemenné predispozice k dané chorobě mají mainské mývalí kočky, britské kočky, norské lesní kočky, ragdollové a další. Odhaduje se, že v populaci koček je až 20 % nemocných. Nemoc postihuje nejčastěji kocoury ve věku okolo 6 let, výjimkou ale nejsou ani koťata stará 6 měsíců. K projevům se řadí šelesty na srdci, zadýchávání, kašel a cyanóza sliznic. HCM vzniká také jako následek jiných onemocnění, například vysokého krevního tlaku nebo zvýšené činnosti štítné žlázy, a
