Informace od profesionálů

HLAVNÍ STRÁNKA

  

BETA BOJOVNICE

  

PES

  

KOČKA

  

KRÁLÍK

  
Téma

VÝCVIK AMERICKÉHO STAFORDA

Výcvik štěněte staforda

Předpokladem úspěšného výcviku staforda je dodržení některých důležitých zásad. K výcviku staforda je třeba velké a nekonečné množství trpělivosti a lásky. I když se vám zdá, že pes zrovna nesplnil dokonale to, co jste od něj žádali, nesmíte ho kárat. Naopak, za sebemenší snahu jej musíte pochválit a odměnit pamlskem nebo hrou. Jen tak lze udržet jeho zájem o různé cviky a motivovat ho k jejich plnění.

Staford je povahově velmi odlišný od německého ovčáka (jako ideálního zástupce služebních plemen), a proto není schopen intenzivního výcviku, který se u ovčáků s úspěchem používá. Veškeré činnosti musí staford vykonávat z lásky ke svému pánu-psovodovi. Je-li k některým cvikům donucen násilím, buď je úplně odmítne dělat, nebo pracuje s neochotou a chybně. Staford, který nemá svého psovoda hluboce rád a poslouchá jen z donucení či strachu, je nevyzpytatelný a může být i velmi nebezpečný.

Staford se hůře učí a není schopen napoprvé splnit to, co od něj psovod při výcviku chce. Potřebuje více času a několikeré opakování každého cviku, aby pochopil, co má udělat. Na rozdíl od německých ovčáků si ale to, co se dobře naučil, pamatuje a je schopen cvik i po delší přestávce bezchybně zopakovat.

Staforda je třeba cvičit v kratších, zhruba patnáctiminutových sériích, a pak si s ním pohrát a dát mu volno. Série cviků je žádoucí opakovat s odstupem nejméně dvou hodin. Výcvik touto metodou je sice pomalý, ale pro staforda vhodný. Jsou-li série cviků delší nebo jdou-li příliš rychle za sebou, pes se unaví, práce ho přestane bavit, nevnímá psovoda a neučí se.

Stavbou těla je staford plemeno cvalové. Je to sprinter, který vkládá do své činnosti mnohdy zbytečně mnoho energie. Vyhovuje mu tedy více krátký a silový výkon než pomalejší a vytrvalecká práce. Jeho fyzický fond mu neumožňuje nasazení po takovou dobu jako klusáckým plemenům (například již zmíněným německým ovčákům). Nelze s ním dělat několikahodinové stopy nebo dlouhodobé pátrací akce, ale výborně se hodí pro ochranu majetku, auta, zadržení útočníka nebo vyhledávání drog či zbraní. Obranářské disciplíny ho vyloženě baví.

Cvičit staforda v poslušnosti či pachových pracích lze s úspěchem i doma, není na to třeba speciálních obranářských disciplín. Výhodnější však je, aby výcvik probíhal na kynologickém cvičišti. Pro výcvik staforda lze použít zkušenosti získané s boxery, rotvajlery a dobrmany, aplikované s ještě větší láskou, trpělivostí a pochopením. Cvičený staford je plně srovnatelný s klasickými služebními plemeny a v mnohém je i předčí. Staford je v práci spolehlivý a poctivý – snaží se daný povel splnit s umíněností sobě vlastní, často za každou cenu. Proto i psovod musí být ke svému psu poctivý a nedávat mu takové úkoly, které pes nemůže splnit, nebo matoucími a nejasnými povely navozovat nejasné situace. Příkazy a povely musí být vždy stejné, jasné a jednoznačné.

Výcvik je možné zhlédnout na internetu, tady je malý útržek videonávodu výcviku.

Zdroj: Výcvik štěněte

Diskuze

V diskuzi VÝCVIK ČIVAVY se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Žaneta.

Dobrý večer dostala jsem pejska civavu je mu 4-5 měsíců a chtěla jsem se zeptat kolik mnozstvi davky krmiva mu presne mam dávat vim akorat 3krát denně dekuji tamchimova

Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Láďa.

Nasypte pejskovi granulky do misky a nechte ať si vezme sám kolik potřebuje.

Zdroj: diskuze Výcvik čivavy

Výcvik štěněte německého ovčáka

Výcvik u německého ovčáka musí začít již od útlého věku a musí být důsledný. Výcviku se musí věnovat opravdu dostatečné penzum času, aby byl účinný. Pracovat by se mělo s hlasem a jeho tónem. V době mezi sedmým a čtrnáctým týdnem života u štěněte probíhá velmi důležitá část vývoje, kdy je hodně citlivé na okolní prostředí. V této fázi by se štěně mělo naučit, aby nemělo strach z cizích lidí a zvířat, což se posléze projeví v jeho dospělých letech. Německý ovčák dokáže perfektně plnit pokyny svého pána a má vlohy se podřídit zcela i rozkazům a povelům, nicméně k těmto dovednostem se musí dovést postupem času a cestou učení. Chybné je použití násilí, protože pes se poté stane bázlivým a může být i nebezpečný pro svoje okolní prostředí. Cvičitel by měl pro psa z výcviku udělat spíše zábavu, pak bude určitě lépe reagovat na podněty. Cvičení by mělo probíhat v klidu a pohodě, nikam by se nemělo spěchat, ale každopádně se musíte vyvarovat nácvikových chyb. Výcvik základních povelů je založen na předchozí výchově psa. Jestliže by pes nebyl dobře vychovaný, nedá se od něj čekat ani potřebné plnění cviků. Celý výcvik je tedy postaven na výchově. Pro výcvik budete jednoznačně potřebovat trpělivost a pevné nervy. Hodit se bude i vodítko, náhubek či pamlsky. Cvičit německého ovčáka by měl vždycky pouze jeden člen domácnosti, protože každý by mohl mít na zvíře jiné nároky a pes by následně byl zmatený. Povely se musí dávat stále stejně, což znamená, že se nesmí měnit intonace hlasu či názvy povelů, aby si to pes mohl zapamatovat.

Před každým cvičením by se pes měl vydovádět a vyvenčit, aby následně nemyslel na něco jiného, než co je zapotřebí. Pro výcvik se hodí zvolit klidné místo, kde psa ani vás nebude nic vyrušovat. Pes by se v příliš rušném prostředí pořád díval jinam a všechno by ho přitahovalo více než samotný výcvik. Cvičit by se mělo nanejvýš pět minut v kuse a pak by měl pes dostat krátkou přestávku, během níž se odreaguje. Příliš zdlouhavé cvičení by nudilo psa i vás. Při vykonávání cviku by se pes měl slovně chválit a po správném dokončení by měl jako odměnu dostat pohlazení, hru nebo pamlsek. Odměna by měla přijít nejpozději pět vteřin po vykonání cviku. Velice důležitá je i důslednost, protože pokud byste netrvali na vykonání cviku, pes by si po čase mohl začít dělat, co by chtěl, a povely by mohl ignorovat.

Pes by měl zvládnout dva klíčové povely, aby se s jejich pomocí mohl naučit další. Těmi povely jsou: „sedni“ a „lehni“. Ideální je začít povelem sedni. Pes by se povely měl učit jedině na vodítku, jinak by mohl zbytečně pobíhat všude po okolí. Jak tedy na povel „sedni“? Ideální bude, když se pes za pomoci vodítka dostane na pozici vedle levé nohy. Vodítko si umístěte do pravé ruky a trochu se boky vytočte k psovi, aby se vám vodítko dobře drželo. Vodítko musí být napnuté směrem nahoru, ne do boku, aby pes nebyl tahán do boku nebo se nemusel někam otáčet. Levou ruku položte psovi na záď, aby se dal dobře tlačit směrem dolů. Vhodné je ho tlačit doprostřed mezi slabiny a ocas. Povel „sedni“ musí být vysloven zřetelně a důrazně, aby pes dostatečně zpozorněl. Těsně po vyslovení povelu zatlačte psovi přiměřeně na záď a donuťte ho, aby si sedl. Nezapomeňte mít vodítko pořád napnuté, aby si pes nelehl. Jakmile psa posadíte, pochvalte ho a můžete mu případně dát i pamlsek. Akci několikrát zopakujte a pokaždé lehce zmírněte tlak na psovu záď. Jakmile si budete myslet, že už si pes sedá dobrovolně a samostatně, můžete mu přestat pomáhat rukou. Povel „sedni“ se dá cvičit také při podávání krmiva. Krmení dáte do misky a psovi dáte čichnout, aby věděl, že je krmení v misce. Většinou když mu misku dáte trochu výš než je on, tak si sedne. Pokuste se tuto dobu vystihnout a krátce předtím, než si sedne, mu dejte pokyn „sedni“. Jestliže pes povel splní, pochvalte ho. Poté můžete misku položit a psovi dát povel, aby si mohl sníst svoje jídlo.

Dalším důležitým povelem je „ke mně“. Pes by po jeho vyslovení měl okamžitě přiběhnout ke svému majiteli. Měl by ihned všeho nechat a nejkratší cestou se vydat ke svému páníčkovi. Tento povel se dá dostatečně dobře cvičit až ve chvíli, kdy je štěně zvyklé na svoje jméno. Cvičit by se mělo v poklidném prostředí, kde zvíře nemůže utéct, nebo výcvik nemohou přerušovat třeba jedoucí automobily. Zavolejte na psa jménem, a jestliže se rozběhne vaším směrem, přidejte povel „ke mně“. Ideální je mít zvíře na delším vodítku, protože se cestou může někde pozastavit, takže v takovém případě se vyplatí škubnout vodítkem požadovaným směrem a opakovat povel. Jakmile štěně dorazí, musíte ho důkladně pochválit. Když ho budete chválit už cestou k vám, určitě nic nezkazíte a zvíře si aspoň bude více všímat plnění povelu. U malých štěňat většinou zpočátku dostačuje, když pouze přijdou.

V základní psí výbavě by neměl chybět ani povel „lehni“. Jde o poměrně užitečný povel při samotném výcviku, ale třeba i u veterinárního doktora. Občas je totiž lepší, když pes u veterináře leží, než kdyby seděl. Povel „lehni“ vychází z povelu „sedni“. Psa musíte posadit, vyslovit povel a vzít zespoda jeho přední tlapy a položit je na zem, aby pes ležel. Druhou rukou položenou na kohoutku mezitím jemně tlačte psa dolů. Potom se psa přestaňte dotýkat, a jakmile zůstane v poloze „lehni“, pochvalte ho. Další možnost výcviku představuje vodítko a škubnutí směrem dolů spolu s povelem „lehni“. Druhá možnost ovšem nemusí fungovat na každého psa a je o něco drsnější.

Jedním z nejdůležitějších povelů celého výcviku je povel „zůstaň“. Povel se dá využívat i při dalších cvičeních, ale také se hodí i v normálním životě. Pokud potřebujete, aby pes někde zůstal, měl by stačit jeden povel. Jak toho ovšem docílit? Úplně nejlépe se tento povel učí u psa, který už ovládá povel „lehni“. Hůř se mu totiž vstává než z pozice, ve které sedí, a proto máte o chvilku času navíc, abyste ho dostali zpátky do požadované pozice. Psovi dejte povel „lehni“ a nechte ho chvíli zůstat v této poloze. Pak dejte povel „zůstaň“ a ustupte o jeden krok. Jestliže pes opravdu zůstane přesně podle povelu, pochvalte ho. Tento postup několikrát zopakujte, a když se bude všechno dařit, můžete vzdálenost od psa o něco prodloužit. Ze začátku musíte psa opravdu hodně chválit a dávat mu přestávky. Povel by se měl cvičit opět v nerušeném prostředí, dokud ho pes nebude stoprocentně ovládat.

Výcvik je možné zhlédnout na internetu, tady je malý útržek videonávodu výcviku.

Zdroj: Výcvik štěněte

Diskuze

V diskuzi VÝCVIK ŠTĚNĚTE LABRADORA se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Karolína Polcerová.

Dobrý den,
moc děkuji za článek, protože labradora teď budeme mít.
Vaše rady se nám rozhodně budou hodit.

Děkuji Karolína Polcerová.

Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Pes.

australský ovčák je nej

Australský ovčák

Zdroj: diskuze Výcvik štěněte labradora

Výcvik štěněte border kolie

S výcvikem začínáme, jakmile má pes všechna povinná očkování za sebou (plus doba potřebná na vytvoření účinných protilátek) a může přijít do styku s jinými zvířaty. Tento čas je ideální na začátek opravdového výcviku. S výchovou psa začínáte už jen tím, že vedete psa na vodítku či štěněti zakazujete vstup na pohovku. Zpravidla platí, že čím dříve s výcvikem začnete, tím lépe. Ohledně vstupu na psí a další riziková místa se poraďte s veterinárním lékařem. Vakcinaci lze totiž v praxi nasadit různě.

Vzhledem k tomu, že je border kolie velmi živý a vášnivý pes nebo fenka, potřebuje i dostatek prostoru na vybití energie. Naprostá většina border kolií miluje aportování, a to i předměty z drsného materiálu, což jiní psi obvykle do tlamy nechtějí. Co se týče učení základních povelů, jeho průběh je naprosto stejný jako u jiných plemen psů.

Pozitivní přístup k výcviku je velmi kontroverzní a dokáže v mnohých chovatelích psů vyvolat horlivé emoce. Obvykle si – a to i přes racionální argumenty – stojí za svým zastánci pozitivního výcviku, nehledě na to, že se v praxi nebojí použít i metodu cukru a biče. Pozitivní výcvik zní dobře, ale v praxi nemusí fungovat. Pokud výcvik jde podle plánu, pozitivní přístup je fajn, ale co když pes totálně neuposlechne? Logicky musí následovat bič (trest).

Pozitivní metody obvykle obsahují i takzvaný klikr (clicker), kdy při zdárném dokončení povelu psa odměníte pamlskem a zároveň kliknete. Pes si následně dle podmíněného reflexu (I. P. Pavlova) spojí pamlsek s kliknutím. Poté stačí již pouze klikat a pes to de facto bere jako odměnu. Pes se musí cítit šťastný. Stejně tak byste na psa mohli klikat nebo ho podrbat za uchem a také to bude brát jako odměnu (podvědomě spojenou s pamlskem). Jakmile se výcviku psa věnujete déle, pes neplní povely, protože chce odměnu. V dobrém případě vaše pokyny plní, protože to bere jako automatické a „chce vám udělat radost“. V horším případě pes či fena plní pokyny, protože mají respekt, respektive strach z vaší autority. Hlavní nevýhodou pozitivní metody je fakt, že jakmile nefunguje cukr, není po ruce bič.

Metoda cukru a biče je přijatelnější. Rozhodně se pes nesmí mlátit rukou či jiným předmětem, nejenom že to není humánní, ale psovi můžeme nechtěně ublížit, pokřivit páteř a podobně. Hlavním racionálním opodstatněním metody cukru a biče je fakt, že matka svá štěňata také trestá, a to ne kousnutím, ale popotaháním za kůži a podobně. Užití elektronických obojků, ať si výrobci či prodejci říkají, co chtějí, může psovi přivodit fobii z konkrétního obojku, popřípadě jiné psychické poruchy. Nicméně border kolie, ale i jiní psi nejsou hloupí, snadno se vám stane, že pes poslechne pouze v případě, že má na sobě právě tento obojek.

Velmi důležitým kritériem pro úspěšný výcvik psa je i začátek výcviku. Border kolie doslova srší energií, tudíž před výcvikem bývá vhodná kratší procházka, popřípadě aportování. Na druhou stranu, každý pes je originál, na vhodný čas výcviku, zda před nebo po procházce, si přijdete časem sami. Ovšem například po podání krmiva není po psovi vhodné chtít de facto žádnou fyzickou aktivitu, neboť hrozí torze žaludku – border kolie jako plemeno psa středního vzrůstu není výjimkou.

Výcvik je možné zhlédnout na internetu, tady je malý útržek videonávodu výcviku.

Zdroj: Výcvik štěněte

Diskuze

V diskuzi VÝCVIK se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Yvona.

Dobrý den. Všude se píše, že pejsek má chodit po levé noze. Mám postiženou levou ruku je tedy přípustné naučit pejska po pravé noze, abych mohla lépe ovládat pravou rukou vodítko. Předem děkuji.

Na tento příspěvěk jestě nikdo nereagoval. Chcete se k němu vyjádřit? Klikněte na tlačítko a bude moci vložit svůj komentář.

Zdroj: diskuze Výcvik

Výcvik štěněte jorkšíra

Také tento hravý, přítulný, komunikativní a inteligentní pes potřebuje dobrou a důslednou výchovu. I když je temperamentní, je velmi učenlivý a přizpůsobivý. Pokud je pro něj výcvik příjemný a zajímavý, stává se velice milým a poslušným psem. Jorkšírský teriér je typický bytový pes, ale aby zůstal zdravý a vitální, potřebuje ke svému životu hodně pohybu. Tento pes je vhodný i k výcviku poslušnosti a obratnosti.

Je velmi inteligentní a přizpůsobivý, rád se učí a hraje si. Z některých jedinců se však mohou stát bázliví pejsci, což svědčí o nedůsledné výchově. Přestože jorkšírský teriér kvůli své trpasličí velikosti vypadá miloučce, je nutné ho od začátku důsledně usměrňovat a nerozmazlovat jej. Výchova i tak maličkého a něžného psa, jako je jorkšírský teriér, je opravdu důležitá.

První povel, který bychom psa měli naučit, je přísné „nesmíš“. Tento povel musíme začít užívat od samého začátku a uplatňovat ho vždy, když se pes chová neposlušně. Pokud se pes chová dobře, odměníme ho pochvalou vyslovenou přátelským tónem. Psi jsou extrémně citliví na tón hlasu, který jejich pán během výcviku užívá, a povzbuzení je tedy velmi důležité.

Povelu „ke mně“ se musí naučit každý pes, který bude chodit venku bez vodítka. Může trvat delší dobu, než si osvojí rychlou a jistou reakci (měli bychom ho přitom rovněž zavolat jménem), částečně proto, že štěně bude od nás možná příliš daleko, a také zpočátku nebude schopno rozlišit povel od hry. Začněme tím, že malé štěně budeme volat příslušným povelem a jménem pravidelně při každé příležitosti, aby rozpoznalo zvuk svého jména. Přirozená zvědavost štěněte vám pomůže zajistit si jeho pozornost a brzy si na povel bude chodit pro potravu. Pro jasnější výcvik štěně připneme na svinovací vodítko. Zavoláme ho k sobě jako obvykle a neprodleně ho odměníme. Pokud štěně okamžitě neuposlechne, jemně ho táhneme k sobě a opakujeme „ke mně“. Nakonec všechno ještě jednou zopakujeme.

Výcvik je možné zhlédnout na internetu, tady je malý útržek videonávodu výcviku.

Zdroj: Výcvik štěněte

Výcvik agility u border kolie

Agility (v anglickém překladu znamená hbitost) ve výcviku psů znamená sport se psy (něco jako parkur). Vzniklo okolo roku 1978 v Anglii a jedná se o sport, ve kterém jde o nejrychlejší překonání dráhy v určitý čas.

Začít trénovat se má s velkým psem nejdříve v roce a se psem menším ne dříve než v deseti měsících. Je to z toho důvodu, že pejsci nemají ještě zcela vyvinutý pohybový aparát a také se ještě nedokážou dostatečně soustředit. To všechno se musí teprve naučit. Když začnete pracovat na překážkách už se „skoro dospělým“ psem, který spoustu věcí zná, bude vaše práce pokračovat rychleji kupředu a oba z toho budete mít radost. A v neposlední řadě vám pejsek pak vydrží běhat do vyššího věku. Je spousta věcí, které by se měl pes do té doby naučit, aby pak byla práce na parkuru jednodušší.

Se štěňátkem můžete začít pracovat hned po pár dnech, kdy si ho přinesete domů. Malá štěňátka jsou velmi tvárná, a pokud budete postupovat správně, ani nemusí postřehnout, že se něco učí. Důležitá je pozitivní motivace a vaše důslednost. Jako vhodná motivace může být použito krmení – u žravých pejsků, nebo tahacích hraček – u těch „hravějších“. Míček není v tento moment moc vhodný, protože neutvrzuje kontakt mezi pejskem a psovodem a pejsek si s ním může hrát sám, nepotřebuje vás k tomu. Důležité je, abyste se svým štěňátkem navázali úzký kontakt. To znamená, že ho zpočátku musíte naučit, že na hraní jste tam vy. Klidně mu nechejte na kousání nějakou kostičku, aby se nenudilo, když nejste doma, ale hračky vytáhněte, až když budete doma. Skvělá věc jsou uzlíky. Štěňátkům se dobře drží, skvěle se o ně přetahuje a hlavně docela dost vydrží. Hru vždy začínejte i končete vy. Hru ukončete dřív, než to pejska přestane bavit, aby se příště víc těšil. Ze začátku si se štěňátkem hrajte v krátkých časových úsecích. Mimo tahání nezapomínejte taky na mazlení a škrábání. Venku se vám štěně bude držet poblíž nohou, tak toho využijte a kousek popoběhněte, a když vás následuje, hodně ho chvalte. Můžete ho opět i lákat na uzlík, který potom „uloví“, nebo na dobrůtku, kterou pak dostane. Až si na vás štěňátko zvykne a bude kolem vás pobíhat, sotva se na něj podíváte a vezmete hračku, můžete přistoupit k dalšímu stupni učení.

Nyní pár rad k učení s hračkou. Když už štěně ví, že uzlík nebo jiná věc je prima na tahání, a sotva ji uvidí, už se po ní sápe, je načase pokročit. Sedněte si na zem a zkuste pohodit uzlík kousek od sebe. Pozorujte, co pejsek dělá. Nijak nezasahujte, maximálně zkuste natáhnout ruku, když je u hračky. Pokud hračku uchopí, je načase, abyste si s ním začali hrát a přetahovat se. Časem vám bude pejsek hračku sám nosit a strkat vám ji do ruky, abyste se s ním přetahovali. Při přetahování o hračku můžete začít štěňátko učit otočky. Když bude zakousnuté v hračce, tak ho s citem otáčejte tak, že bude všemi čtyřmi na zemi a vy ho otočíte od sebe, k sobě a podobně. Nedělejte to nijak rychle ani na pejska nijak netlačte. Většinou to jde samo. Štěně je lehké a dobře se s ním manipuluje, a pokud vám věří, ani se manipulaci nebrání. Tohle cvičení vám vydrží na hodně dlouho. Postupem času můžete přidat zvolený povel, pak upoutat pozornost štěněte a rukou s hračkou otáčet nad štěnětem – ono bude sledovat hračku a otočí se samo. V úplném závěru tohoto cvičení vám bude stačit jen pohyb rukou anebo povel. Podobným způsobem se dá cvičit i s pamlskem u žravých pejsků. Jen nemůžete čekat, že vám pejsek někdy odhozený pamlsek přinese.

Nejdůležitějším cvikem je odložení na startu. Ten budete potřebovat po zbytek aktivního života. Pes se musí na startu soustředit na vás a musí čekat na váš povel. Jde o dost klíčový moment. Pokud psa nenaučíte dobře odložení a bude vám startovat, kdy bude chtít, nebudete mít na parkuru nikdy jistotu, kam doběhnete. Většinou se budete snažit celou cestu marně dohnat psa, který ani nemusí postřehnout, že za ním běžíte. A pokud trénujete někde na cvičáku s více psy a stále toho svého vracíte na start, či ho naháníte po hřišti, zdržujete výcvik a zbytečně všechny uvádíte do nepříjemné situace. Trénink tak ztrácí potřebnou kvalitu. Pokud máte svého psa neovladatelného, je to nekorektní vůči kolegům na tréninku.

Začněte nejprve v klidu doma a pak své snažení přesuňte i ven. Je to jednoduché. V první řadě si zvolte povel, jaký budete na toto odložení používat. Povel „zůstaň“ rozhodně není na místě. Pejsek nemá zůstat, dokud si pro něj nepřijdete, ale jen do té doby, než mu dáte další povel. Mohlo by vám to ztížit situaci, kdybyste chtěli s pejskem absolvovat i jiný výcvik než jen agility. Vhodný je povel „čekej“. Jednak u psa vzbudí pozornost, jednak se nebude plést s dlouhodobým odložením. Nejdřív to ale musíte pejskovi vysvětlit. Zvolte si polohu, z jaké budete chtít, aby pejsek startoval. Může to být ze sedu, lehu nebo ze stoje. Do požadované polohy pejska uveďte pomocí hračky nebo pamlsku. Vyslovte čekací povel a pak pejska moc pochvalte. To znamená, že mu dáte pamlsek anebo si s ním hrajete. Ze začátku vám bude stačit, když pejsek vydrží na místě chviličku, pak postupně prodlužujete čas, kdy má čekat, a posléze i svou vzdálenost. Když už můžete být třeba jen krok před pejskem, tak mu dejte povel, aby vás následoval, a současně se rozběhněte od něj pryč. Kdy vás dožene, následuje hra nebo pamlsek.

Pes se musí naučit vás při běhu vnímat. Není žádoucí, aby si vymýšlel své vlastní tratě anebo jen bezhlavě běžel dopředu. Je rozhodně jednodušší to psa naučit dobře hned v počátku, než potom složitě předělávat už zažité zlozvyky. Na parkuru byste měli oba tvořit tým, kde do běhání dáte oba své srdce, ale vy budete hlavou toho týmu a pes oním rychlým tělem. Pes by vás měl po celou dobu na parkuru sledovat, očekávat váš povel a věřit, že ho pošlete správně. Na vás bude ležet odpovědnost, že povel přijde včas, že se mu nebudete motat do dráhy a vždy budete tam, kde je vás zapotřebí, a že budete psovi při běhu oporou.

Další kroky: Už máte pejska, který je na vás správně fixovaný a dobře motivovaný. Vezmete si do ruky hračku nebo pamlsek a budete s pejskem pobíhat. Lákat ho na hračku nebo pamlsek. Můžete začít ze „startovacího“ odložení anebo vám může pejska někdo přidržet. Dáte pejskovi povel, aby vás následoval. Hračku nebo pamlsek máte v té ruce, kolem které chcete, aby pejsek běžel. Začínejte na krátkou vzdálenost a měňte strany, po kterých vás pejsek bude míjet. Jakmile pejsek přiběhne, lákáte ho na hračku a otočíte se kolem své osy, pejsek je na vnější straně. Výborné je i pouhé chození, kdy se mění strany, zatáčí od sebe k sobě, couvá. Taky práce na vodítku je skvělá. Těmito hrami naučíte svého psa číst vaše pohyby a vy se naučíte více rozumět jeho stylu pohybu. Můžete zkoušet i točky na čelo, za zády a podobně. Na to překážky nepotřebujete. Je dobré tyto cviky střídat s cviky vysílání, kdy pejska pouštíte před sebe (hodíte mu hračku nebo pamlsek). Ze začátku pokračujete s pejskem po straně, a až s tím nemá problém, můžete mu přebíhat za zády. Dalším vhodným cvikem jsou takzvané obíhačky. K tomu vám dobře poslouží strom, sloup nebo i krabice. Když už pejsek umí běhat na povel „vpřed“, není nic jednoduššího, jak ho naučit obíhat nějakou věc. Teď se pejsek učí soustředit nejen na vás, ale i na překonání nějaké překážky. Na tom si pak můžete taky nacvičit různé druhy otoček, vysílání z jedné ruky, z druhé ruky. Fantazii se meze nekladou. Úžasně se spolu vyřádíte a hlavně jeden druhého lépe poznáte. Nezapomínejte se do běhání zapojit aktivně. Pokud tohle zvládáte, zkuste „tunely“ a máte další cvičení, při němž si užijete hodně legrace.

Jestliže už vše výše popsané zvládnete, máte za sebou jistě téměř celý rok života se svým čtyřnohým parťákem a jste připraveni vyrazit na váš první trénink agility. Nejspíš začnete pejska učit skákat přes překážku. U psů kategorie „large“ začínáme rovnou s plnou výškou překážek, aby se pes naučil správný styl skoku. Na rozdíl od kategorií „small“ a „medium“ musí většina velkých psů přeskakovat svou výšku. Je proto nutné, aby se to naučili. Proto také s velkými psy začínáme cvičit skokovky až po roce života. Ze začátku to nepřeháníme. Začneme jednou skočkou a necháme psa překonat ji dvakrát, třikrát a pak jdeme trénovat na tunely. Druhou skočku přidáme, až pes zvládá skákat jednu skokovku z jakékoli vzdálenosti a úhlu. Jakmile to zvládne, pak už jde všechno rychle. Na pejska netlačte a netrestejte ho za vlastní chyby. Pamatujte si, že on to dělá jen tak dobře, jak dobře jste ho to naučili.

Zdroj: Výcvik štěňat border kolie

Diskuze

V diskuzi VÝCVIK ŠTĚNĚTE LABRADORA se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Franta.

Jak naučit štěně labradora mít rád vodu a koupání třeba venku vrece

Na tento příspěvěk jestě nikdo nereagoval. Chcete se k němu vyjádřit? Klikněte na tlačítko a bude moci vložit svůj komentář.

Zdroj: diskuze Výcvik štěněte labradora

Výcvik štěněte dobrmana

Měli byste si v prvním případě ujasnit, kdo bude páneček, aby pes nebyl zmatený. Ve smečce musí být člověk, kterého bude pes uznávat jako nejsilnější autoritu. Uvědomte si, že i když je malý pejsek moc roztomilý, je to v podstatě domestikovaný vlk a má úplně jinou psychiku než člověk. Opravdu jste si jisti volbou tohoto psa? Nejde jen o chvilkové nadšení? Budete na něj mít dostatek času, místa a finančních prostředků? Jestli ano, nic vám nestojí v cestě. Rozvažte, jestli chcete fenku nebo psa. U fenky musíte počítat s tím, že dvakrát ročně hárá. Je vhodnější na výcvik, protože se lépe soustředí. Při dospívání se ale může měnit její povaha. Pes je dominantnější a samostatnější. Jeho povaha se příliš nezmění, ale můžou se vyskytnout problémy, když chce „šéfovat“ rodině. Každý pes je jiná osobnost. Jeden způsob výcviku nemusí vyhovovat jiným psům. Při výcviku zjistěte, které metody nejvíce psovi i vám vyhovují. Nedržte si striktně návodu. Žádný neexistuje.

Zhodnoťte, na kterou odměnu pes nejlépe reaguje. Na piškoty, granule, na hračky – hadr, míček, klacek. Na některých cvičištích jsou piškoty zakázány, protože se drolí a psi při výcviku hledají drobečky. Naučte se důrazné povely. Dva povely můžou mít pro psa jeden význam, například „vstááň“, a „zůstááň“ (řešení: vstááň, zůůstaň), nebo „vpravo“, „vlevo“ (řešení: left, right [rajt], nebo vprravo, vlevo. Psovi nesmí dva odlišné povely splynout.

Intonace hlasu: Pes nerozlišuje význam jednotlivých slov. Když mu budete sladkým, příjemným hlasem říkat, jaký je zlobivý, tak se bude tetelit štěstím. Naučte se říkat povely jasně, důrazně. Nekřičte. Rozlišujte pochvalu, kárání a povely. Štěněte se při zakázané činnosti nemusíte ani dotknout, ostrý, nepříjemný hlas ho dokáže dostatečně upozornit. Když udělá něco dobře, nešetřete pochvalou. Poklekněte k němu, poplácejte ho po hrudníku, spokojeným hlasem chvalte. S tím, jak se budou cviky upevňovat, mluvte na psa méně. Povel řekněte jednou, a když jej pes neudělá, zakročte. Například „sedni“: pes si nesedne, je zbytečné opakovat „sedni, sedni, sedni“, raději přitlačte na záď a pochvalte.

Tresty: Každý pes je jiný, co se týče odolnosti vůči trestům. Musíte vycítit, kde je ona hranice snesitelnosti. Na submisivního psa stačí někdy jenom zvýšit hlas a ostrým tónem dát najevo nesouhlas. Tělesný trest často není třeba. Na některé psy můžete křičet, jak chcete, ale až na pořádné škubnutí vodítka zareagují. Při nežádoucí činnosti je lepší tvrdší rychlý trest než malý trest, protože se situace bude stále opakovat. Například předcházení u chůze u nohy: pořádně se psem škubněte, lépe si to zapamatuje než neustálé tahání a napomínání.

Fuj: Povel, když pes dělá zakázanou činnost. Dobré je psa plesknout novinami a schovat je. Pes si myslí, že ho trestá nějaká „neznámá síla“ – hlas matky přírody. Povel „fuj“ dáváme v případě, když nechceme, aby pes činnost kdykoliv opakoval. Například když pes okusuje vodítko. Citlivějším psům stačí, když rázně řekneme povel. Pokud pes nereaguje na váš důrazný tón hlasu, škubněte vodítkem. Až pes nežádoucí činnosti zanechá, hodně ho pochvalte.

Nesmíš: Tento cvik se často zaměňuje s povelem fuj. Povel „nesmíš“ dáváme pouze v případě, že pes v tuto chvíli musí zanechat činnosti, ale jindy, když mu ji dovolíme dělat, může. Například při nedovoleném hraní s míčkem a podobně.

Přivolání: Je to ten nejzákladnější cvik, který je dobrý trénovat od útlého věku psa. Nejdřív můžete zkusit psa dát na vodítko a říci „volno“. Až se pes vzdálí, zavolat na něj jménem, potom povel „ke mně“ a pokleknout ke psu. Zatleskejte, zapískejte, musíte zaujmout jeho pozornost. Když nepřijde, přitáhnete si jej k sobě, pochválíte a dáte pamlsek. Co se týče jména, vyplatí se krátké, ale znělé. Potom psa vypusťte na volno. Když se vzdálí, zavoláte jménem a znovu povel „ke mně“ a začnete se od něj vzdalovat. Už malé štěně si hlídá svého pána, a když vidí, že se vzdalujete, přiběhne k vám. Nikdy nechoďte ke psovi. Zezačátku si tento cvik upevňujte doma, kde nejsou rušivé podněty. Přivolání zkoušejte často, ale ne když je pes opravdu zaneprázdněn a absolutně nevnímá. Zkuste po něm hodit kámen (malý) a znovu ho přivolejte. Někteří cvičitelé doporučují používat stopovku, ale mazanější psi rychle pochopí princip a na stopovce poslouchají jak hodinky. Ale jakmile se vypustí, tak vás ignorují. Někdy se stane, že pes uteče. Nechoďte za ním, je to zbytečné. A až pes přiběhne, nezlobte se na něj. Pochvalte ho, že přiběhl. Ten vztek musíte překonat. Když chodíte se psem do přírody, určitě si pořiďte ultrazvukovou píšťalku. Zavolejte psa a dvakrát pískněte. Pes si spojí zvuk píšťalky a vy si nezničíte hlasivky. Povel rukou: Upažíte levou ruku a zase připažíte – plynulý pohyb. Zezačátku stačí, když pes přiběhne. Pak trvejte na tom, aby před vás předsedal a v poslední fázi by si měl sednout k noze. Doporučuje se navštěvovat kynologické cvičiště. Předsudky typu, že pes bude zlý, hoďte za hlavu. Pes si lépe zvykne na přítomnost psů a ani na vycházkách jej nebudou tolik rozptylovat. A ještě jedna dobrá rada. Myslete rychleji než pes. Sledujte jeho pohyb. Jakmile zpozorní, zastaví se, nečekejte, až se rozběhne, ale dejte povel. Rozběhnutého psa těžko odvoláte.

Sedni: Nejdřív můžete zkoušet takový „předvýcvik“. Když si bude štěně sedat, řekněte mu „sedni“. Ale jinak si psa posaďte vedle nohy, chyťte ho za obojek a zvedejte mu hlavu nahoru a zadek dolů, přitom dejte povel „sedni“. Přidržte ho a chvalte. Když se bude bránit, nalákejte ho na pamlsek – zvedněte piškot nebo hračku nad něj a přitlačte na zadeček.

Lehni: Vezměte si do pravé ruky pamlsek. Přitlačte psa na zádi směrem k zemi a pamlsek dejte před něj. S povelem „lehni“ by si měl lehnout. Když bude pes vstávat, podržte ho obojkem u země a chvalte. Další možností je, že když bude pes sedět, tak mu nadzvednete tlapy a položíte ho. Počítejte s tím, že bude mít pes zezačátku tendenci zvedat se. Chvíli ho přitlačte k zemi, nalákejte ho na pamlsek.

Chůze u nohy: Nejdříve navykněte psa na obojek a vodítko (už jako malému štěňátku mu je pravidelně nandávejte a pomalu prodlužujte intervaly). Až bude pes obojí obstojně snášet, dejte si do pravé ruky pamlsek, aby na něj viděl, a dejte ho před něj s povelem „k noze“. Ujděte pár kroků a zopakujte postup. Na vylepšení tohoto cviku je dobré stoupnout si ke zdi, a když bude mít pes tendenci předbíhat, jemně ho přitlačte a zataraste mu cestu vaší nohou. Nebo krátce, ale výrazně škubněte vodítkem s povelem „k noze“. Pamatujte, že pes má chodit až na výjimky u levé nohy a vodítko se drží v pravé ruce. Nikdy psa netahejte, když bude předbíhat, řeknete povel, potom plesknete rukou o nohu a nakonec krátce a výrazně škubněte. Speciálně někteří labradoři jsou velmi líní a opožďují se krok za vámi. Zkuste si dát ruku s pamlskem do úrovně vaší hrudi a ukažte mu jej. Pejsek bude sledovat pamlsek a nebude pozadu. Povel rukou: Krátce tleskněte na své stehno.

Odložení: Tento cvik začněte dělat, až když bude pes ovládat povel „lehni“. Nejdříve psa položte, dejte mu povel „zůstaň“, nechte si ho na vodítku a udělejte krok od něj tak, aby vás pes viděl. Hlídejte, aby pořád ležel. Po chvíli se k němu vraťte a pochvalte ho. Postupně se vzdalujte dál a dál a prodlužujte interval čekání. Cvik můžete provádět také vsedě nebo vestoje.

Štěkot na povel: Nejdříve musíte psa nějak donutit, aby začal štěkat. Třeba ho přivázat ke stromu a kousek se vzdálit. Pes uvidí, že se vzdalujete a rozštěká se. Nebo až bude štěkat například na kočku, říkat mu „štěkej“. Pes si to časem spojí. Povel rukou: Dvakrát kmitnout prstem psovi před očima.

Výcvik je možné zhlédnout na internetu, tady je malý útržek videonávodu výcviku.

Zdroj: Výcvik štěněte

Diskuze

V diskuzi DORÁŽENÍ NA OSTATNÍ PSY I FENKY se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Petr.

Dobrý den.

Máme 11timěsíční b.kolii pejska. Základní výcvik má. Přivolání perfektní. Ale problém začíná,když se objeví cizí pes. V této chvíli nereaguje na žádný povel a běží dorážet a štěkat.
Cizích lidí si nevšímá,ze všema dětmi(i cizími)kamarád. Asi ve 4,5měsíci byl pokousanej jednou starší fenkou. Může mít tato jeho zkušenost na náš problém vliv? Uvažoval jsem o výcvikovým obojku(el.),ale nevím jestli je to zrovna vhodné pro tohle plemeno. V minulosti jsem cvičil něm.ovčáky a tohle se mě nestávalo.

Děkuji Petr

Na tento příspěvěk jestě nikdo nereagoval. Chcete se k němu vyjádřit? Klikněte na tlačítko a bude moci vložit svůj komentář.

Zdroj: diskuze Dorážení na ostatní psy i fenky

Výcvik štěněte labradora

Než se stane z vašeho štěněte dospělý pes, musíte projít několika fázemi. Nezapomeňte, že nikdy nezískáte sladkého, ochotného, poslušného a vychovaného psa za jednu noc, pro to musíte něco udělat sami.

Zacházejte se štěňátkem jako s batoletem. Nechejte ho hrát si, jíst, spát.

Ve věku 8 týdnů by se štěně nemělo procházet déle než 10 minut na vodítku po vašem boku (5 minut tam a 5 minut zpět). Naučte jej, že vodítko znamená zábavu, hurá, jde se ven. Na vodítku s ním dojděte k místu, kde je možné jej vypustit, a dejte mu povel „volno“. Důvěřujte svému štěňátku a mějte jej co nejvíce na volno, ono se vám odmění tím, že nebude mít tendence okamžitě vzít kramle.

Dejte pozor, aby si štěňátko mladší 12 měsíců nehrálo divoce se staršími psy. Mohlo by to vést například k poškození kolenních vazů. Cvičit se snažte před každým krmením. S povely štěňátko seznamujeme postupně, nevyžadujeme všechny cviky najednou: přivolání – povel „ke mně“; povel „sedni“; chůzi na vodítku u nohy; postupný nácvik výstavního postoje pro zájemce o výstavy.

Buďte trpěliví, cvik opakujte pouze několikrát, ale vícekrát denně. Zpočátku by výcvik neměl trvat déle než 10 minut, po ukončení výcviku pejska odměňte pamlskem, pochvalu musí dostat po každém správně provedeném cviku.

Komunikace s pejskem musí být s velkými rozdíly intonace v hlase a nebojte se dělat „šaškárny“. Pokud pejsek udělá něco správně, vesele vyšším hlasem ho chvalte třeba „No ty jsi pašák! To je šikulka!“.

Štěně nikdy netrestejte! Pouze důrazně hlubším hlasem vyslovte „fuj“ a tuto hlasovou intonaci používejte výhradně při kárání. Pokud budete psa bít, nezíská k vám důvěru a projeví se to například při povelu „ke mně“, který nebude nikdy spolehlivý.

Měli byste mít dva typy zákazů: „fuj“, který je absolutní, a „ne“, případně „nesmíš“, kterým zakazujete něco, co pejsek normálně může, ale v daný okamžik je to nežádoucí chování. Například: Pejsek se chystá dát si nějakou dobrotu z chodníku, použijte příkaz „fuj“. Dáváte pejskovi misku se žrádlem a pejsek se po vás sápe, řekněte důrazně „ne“.

Výcvik je možné zhlédnout na internetu, tady je malý útržek videonávodu výcviku.

Zdroj: Výcvik štěněte

Diskuze

V diskuzi VÝCVIK ŠTĚNĚTE LABRADORA se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Lenka Svobodová.

Dobrý den.Je vhodné mít psa /labradora) doma kde je podlahové topení? DěKuji

Na tento příspěvěk jestě nikdo nereagoval. Chcete se k němu vyjádřit? Klikněte na tlačítko a bude moci vložit svůj komentář.

Zdroj: diskuze Výcvik štěněte labradora

Výchova za účelem obrany

Cane corso je ostražitý a schopný bleskurychle reagovat na vnější podněty. Je neustále bdělý, což je dáno i jeho vysoce vyvinutým teritoriálním instinktem. Citlivě se zajímá o to, co se děje s vámi (registruje pocity pána, změny jeho nálad) i kolem vás (registruje přítomnost cizích osob, zachytí signály hrozícího nebezpečí).

Cane corso se nikdy nedá vetřelcem zaskočit, i když přijde tiše a nečekaně. Jestliže vetřelec zůstane stát (sedne si, lehne) a rezignuje, pes nezaútočí, pouze varuje. Pes štěkotem přivolává vůdce smečky – pána, aby o osudu vetřelce rozhodl sám. Cane corso je vynikající hlídač a strážce díky tomu, že dostal do vínku hlubokou nedůvěru k cizím lidem. Výchovou jeho přirozenou nedůvěřivost k cizím lidem neotupíte. Navíc pes přesně vycítí váš vztah k jednotlivým lidem a podle toho se k nim bude i chovat.

Cane corso je na molossa poměrně smířlivý pes, než začne konat, přemýšlí a zvažuje. Vycítí, kdo to s ním myslí dobře a kdo ne, takže neútočí veterináře a figuranty. Cizí lidé s ním mohou v přítomnosti pána manipulovat, ale jen do jisté míry, takže se například na canisterapii nehodí.

Cane corso chrání své lidi a střeží své teritorium bez ohledu na vlastní bezpečnost či život. Je-li jeho člověk napaden, probudí se v něm pastevecký pes: brání do poslední kapky krve, bojuje na život a na smrt, pud sebezáchovy je obrovskou dávkou adrenalinu potlačen. Jediným zájmem psa je ubránit člověka a teritorium, to ostatní je pro něj vedlejší. Cane corso bojuje se stejným nasazením, s jakým bojuje středoasijec, kavkazan, anatol a další pastevci s vlky, se stejnou houževnatostí, s jakou bojuje staford či pitbul se psy. Reakce psa vždy odpovídá míře ohrožení, u psychicky zdravého psa se za žádných okolností neprojeví extrémní, tedy slepá agresivita. Cane corso není pes člověku nebezpečný. Je to typicky pracovní pes, který vždy pracoval pro člověka a s člověkem.

Cane corso je snadno vychovatelný a vycvičitelný pes. V přátelském prostředí to bude pes přátelský, nikoli však vtíravý, v cizím neutrálním prostředí bude klidný a zároveň pozorný, v cizím nepřátelském prostředí bude pozorný, ale zároveň klidný. V případě ohrožení pána pak bleskurychle přejde z klidového režimu do režimu bojového a zaútočí. Majitelé psů-obranářů nesmějí dopustit, aby se dostali do situace, kdy bude pes nucen zasáhnout.

U mnoha jedinců služebních plemen se musí vynaložit jisté úsilí, aby zaútočili na figuranta „ohrožujícího“ jej či psovoda. Odměna a trest jsou při výchově psa klíčové pomůcky, ale musí být vždy spravedlivé, přiměřené a vykonané hned.

Příslušníci plemene Cane corso se mohou věnovat nejen základnímu výcviku poslušnosti, ale díky své inteligenci a dobré cvičitelnosti i všestrannému, případně speciálnímu výcviku. Ovladatelnost je u tohoto plemene v každém případě nezbytná. Kvůli své velikosti a silně vyvinutému obrannému instinktu může neovladatelný pes způsobit svému majiteli velké problémy. Správně socializovaný a vychovaný jedinec, který zvládá alespoň základní poslušnost, je skvělým společníkem a nevyvolává žádné konflikty. Ovladatelnost svého psa si můžeme prověřit zkouškou z výkonu, například zkouškou ZZO (Zkouška základní ovladatelnosti) nebo ZOP (Základní ovladatelnost psa).

Na výcvik obran mají lidé často zkreslené a mylné názory pramenící z neznalosti principů, na kterých je tento výcvik založen. Je třeba si uvědomit skutečnost, že správně vedený trénink obran (zvláště je-li při nácviku využíváno loveckého pudu) přispívá k duševnímu a fyzickému rozvoji psa, ne k podpoře a rozvíjení jeho agresivity.

Psi, kteří se věnují sportovním obranám, nemají potřebu napadat lidi a mají to v hlavě srovnané na rozdíl od psů v tomto směru nepolíbených. Vycvičení psi vědí, že kousat se může pouze do ochranného rukávu, peška či hadru a že figurant není nepřítel, ale partner při hře, který rozpohybuje kořist (hračku) a pak se se psem o ni přetahuje (bojuje). Tato hra je v podstatě simulováním lovu kořisti. Lov je pro psa přirozená činnost, jíž si tato šelma v minulosti obstarávala obživu, a vlohy (pudy) pro lovení ve psech zůstaly. Pokud psům nedopřejeme zábavu podobnou lovu nebo lov samotný (myslivost, coursing, dostihy, dogfrisbee, flyball, sportovní obrany a podobně), mohou nejen strádat, ale z nudy vymyslet i nějakou lumpárnu, jako je lov koček, cyklistů a tak dále.

Vzhledem k fyzickým a duševním vlohám plemene cane corso se doporučuje majitelům těchto psů, věnovat se právě výcviku obran. Samozřejmě se musí jednat o majitele, kteří se se svými psy cvičí i poslušnost a stačí na ně fyzicky! Bohužel ne každý člověk si před pořízením štěněte cane corso řádně promyslí, zda bude schopen zvládnout dospělého psa a má-li duševní a fyzické předpoklady pro výchovu a výcvik daného plemene (to platí i pro jiná plemena).

Kromě loveckého pudu se při obraně může (v některých případech dokonce musí) uplatnit i pud obranný. Jde o přirozenou schopnost psa bránit sebe a svou smečku před útokem. Pokud pes reaguje na útok aktivně a snaží se útočníka zahnat či kousnout, hovoříme o takzvané aktivní obranné reakci. Pokud pes před útočníkem uteče nebo se snaží střetu s ním vyhnout, jde o takzvanou pasivní obranou reakci. Každému musí být jasné, že pes, který má sloužit nejen jako skvělý společník, ale i jako ochránce svého pána, by měl v případě napadení vykázat aktivní obrannou reakci. Pes, který nikoho bezdůvodně nenapadá, je schopen se klidně pohybovat mezi cizími lidmi a zvířaty, přičemž je schopen kdykoli zakročit, je-li jeho pán ohrožen. Není nutné při výcviku obran u cane corso rozvíjet zlobu na člověka, ale spíše se zaměřit na rozvíjení kořistnického pudu. Lov kořisti (ochranného rukávu) je pro ně skvělá zábava. Ochranu rodiny se moc učit nemusí, tu mají v sobě zakódovanou po svých předcích, kteří byli pro tuto vlastnost v Itálii po staletí chováni.

Zdroj: Cane corso - výcvik

Výchova a výcvik psa

K výcviku psa může dojít, až když je dostatečně vychován. Pod pojmem výchova je myšleno jeho navykání k čistotě, jeho socializace (správné reakce na nejrůznější podněty, správné chování k cizím lidem, psům a jiným domácím zvířatům). V rámci výchovy je důležité i zvládnout jeho ovladatelnost, aby nebyl na obtíž svému majiteli a jeho okolí. Výcvik psa může začít až v okamžiku, kdy na něj bude dostatečně psychicky i fyzicky vyspělý. Vždy je ale třeba u štěněte respektovat jeho potřebu odpočinku, hry a pohybu. Zhruba půl roku po narození štěněte se do jeho her začínají přidávat pravidla, což ho připravuje na výcvik. Při vycházkách se dá pes učit orientaci (například tím, že se mu páníček schová a čeká, až ho pes najde, za to ho pak odmění. Tím se pes učí spolupráci s pánem a zároveň je to jeho počátek „hlídání“ pána na lovu).

Každého psa je potřeba od počátku učit čistotě. Proto je třeba i v psinci mu vyčlenit jedno místo (obvykle vystlané pilinami, nebo pískem), kde může vykonat potřebu. Jiný způsob je, že je pes pravidelně vypouštěn z kotce k vykonání potřeby. Psa v bytě je třeba pravidelně venčit, ideálně se začíná hned po probuzení. Při každém venčení je zpočátku důležité psa chválit, tím se naučí, kde má vykonávat potřebu a že se má ozvat, jestliže potřebuje ven. Pes v bytě by neměl být nikdy trestán, jestliže vykonal potřebu v bytě, když nemohl jít ven. I pes žijící v bytě potřebuje mít zde místo sám pro sebe, kde bude odpočívat a nebude ho nikdo rušit. Může se jednat o nějaký koš, lehátko, ale klidně i transportní box. Pes by neměl také spát na holé zemi, protože u země je nejchladnější vzduch, který psi nemají příliš rádi. Výhodou transportního boxu je, že psovi vytváří vlastní klima, navíc si pes na box zvykne a nevadí mu pak žádný transport v něm. Samozřejmě se boxy doma nezamykají.

Pes je při výcviku cvičen hlavně k poslušnosti, ta je při lovu velmi důležitá, protože neposlušný a neovladatelný pes je při lovu velkou zátěží. O jakou poslušnost se jedná, záleží na loveckém plemeni, protože jiná poslušnost se vyžaduje od ohaře, jiná od honiče, teriéra i jezevčíka, protože všichni pracují odlišně. Honič, jezevčík, teriér jsou více nezávislí, protože pracují samostatně, neboť bývají při lovu často velmi vzdáleni od svého vůdce. Ohař naopak musí být pod kontrolou.

Výcvik v poslušnosti obvykle začíná zvykáním psa na jméno, začíná se hrou s přivoláním. Využívá se při tom pohlazení, laskání štěněte, a když přiběhne, je odměněn pamlskem. Postupně se tento podmíněný reflex posiluje ještě zapískáním. V kynologii se užívají určité signály, krátké písknutí znamená upozornění psa, a i například změnu směru. Dvě krátká zapísknutí slouží jako přivolání. Dlouhé zapískání znamená ulehnout. Dále se cvičí vodění na řemenu. Mladý pes musí být před upoutáním na řemen řádně proběhnutý, aby se na řemenu rychle zklidnil. Po upoutání na řemen má jít pes u levé nohy, nesmí tahat za řemen, nebo jít volně podle nohy na prověšeném řemeni. Při tomto výcviku se někdy využívá zdí domů, nebo třeba i ploty. Pokud se jde se psem podél zdi a on chce začít předbíhat, pak jej majitel kolenem mírně přitlačí ke zdi s povelem k noze. Toto cvičení se dá dělat i v tyčovině v lese, pes se musí naučit sledovat vůdce, netahat na řemeni a nezaskakovat za stromy. Další výcviky vychází z toho, o jaký typ loveckých plemen se jedná, liší se tak jejich zkoušky.

Zdroj: Lovecký pes

Využití a výcvik

Těmto blonďáčkům koluje v těle lovecká krev, která se uplatňovala v přinášení vodního ptactva z vody. Nemyslivci mohou tuto vlastnost využít např. u aportování. Psi jsou pro svou povahu v dnešní době využíváni častěji jako asistenční - vodící, canisterapeutičtí, záchranářští aj. pomocníci. Těžko v nich hledejte hlídacího či ochranářského psa. Výjimky se sice najdou, nicméně většina retrívrů by případného zloděje spíše přátelsky přivítala. V případě funkce rodinného psa je nutné odpovídající množství pohybu a minimálně základní výcvik poslušnosti. V současnosti je kromě klasických psích cvičišť stále častěji výcvik metodou pozitivního posilování, kde kromě přirozenějších a mnohdy lepších výsledků navíc vybudujete se psem silný vztah.

Zdroj: Zlatý retrívr

Jak správně na borderkolli

Na výchově pejska začněte pracovat okamžitě, jakmile si ho přivedete domů. Klidně už v 8 týdnech. Práce se štěnětem je mnohem snadnější než s dospívajícím puberťákem, u kterého se na výchovu zapomnělo. Výcvik štěněte však nemusí být vůbec snadný, pokud je neposlušné.

Cvičit pejska neznamená s ním hned trávit 2 hodiny na cvičáku, tak dlouho pozornost neudrží ani dospělý pes. Cvičit můžete 5 minut při každém venčení.

Na každé venčení byste měli mít s sebou následující vybavení (jak na manipulaci s pejskem, tak na jeho výcvik):

  • obojek a vodítko – obojek bude nosit pejsek po celý život, měl by si na něho zvyknout co nejdřív; snadno ho za něho chytnete nebo připnete k vodítku;
  • hračku – osvědčený je uzlík na přetahování, upoutáte jím pejskovu pozornost a zabavíte ho;
  • pamlsky – díky pamlskům pejsci většinou udělají vše, na dobrotu se naláká každý pejsek.
Pejska oslovujeme jménem, voláme na něj a neustále mu jej opakujeme. Zároveň však učíme štěně základům slušného chování a socializaci, to znamená, že mrňouska bereme všude s sebou. Vozíme ho autem, bereme do města mezi lidi (obzvlášť je dobré mezi malé děti, aby si jej chovaly a hrály si s ním). Vyroste vám tak sebevědomý a nebojácný pes. Po jméně můžeme začít učit štěně přivolání, zalehnutí či sednutí, které se učí formou hry, a můžeme použít i pamlsky jako odměny. Je dobré štěněti na obojek připevnit tenkou šňůrku několik metrů dlouhou, která nám bude sloužit jako prodloužená ruka.

Mezi nejčastější chyby při výcviku patří:

  • Neznalost práce s pejskem – bývá asi nejčastější příčinou všech neposlušných psů. Člověk si pořídí psa a vůbec netuší, jak s pejskem pracovat. Mezitím štěněcí období je to nejdůležitější. Nejdříve si tedy něco nastudujte z knížek, nebo se jděte podívat na cvičák.
  • Trestání pejska – musíte štěně nejdřív naučit všechny povely, a netrestat ho za to, že neposlouchá, když jste ho to nenaučili, když neví, co se po něm chce.
  • Negativní přístup – navazuje na předchozí bod. Lidé si myslí, že když budou na pejska křičet, že poslechne. Opak je pravdou. Pejsek se bude bát a povel nesplní.
  • Nedůslednost – často se volá na psy „ke mně, k noze, čekej“ a další povely zakřičené téměř společně. Jak má pejsek vědět, jaký povel splnit? Nakonec pejsek nesplní ani jeden, dostane vynadáno a páníčkovi je to jedno.
  • Ignorace – s trendem mít pejska je trend nechat ho dělat cokoli. Při útoku na jiného psa je to majiteli jedno, při nežádoucím skákání na lidi je to majiteli také jedno a pes nedostane žádný signál, že některé věci se prostě nesmí.
Cvičit a pracovat se štěnětem můžete při každém venčení vždycky pár minut. Začít můžete hned po vyčůrání. Velká pochvala pejska a nějaká dobrota slouží jako odměna. Ze začátku byste měli pejska naučit reagovat na tyto základní povely:
  • reakce na jméno;
  • přivolání „ke mně“;
  • povel „k noze“;
  • povel „čekej“;
  • povel „sedni“ a „lehni“;
  • povel „nesmíš“ nebo „fuj“.
Když povely budete opakovat několikrát denně při každé procházce v různém prostředí a pokaždé pejska odměníte nějakou dobrotou, pejsek si postupně uvědomí, že když vykoná povel, dostane dobrotu, a bude vaše povely plnit s nadšením.

Pejska pozitivně motivujte. Když budete cvičit přivolání, nesmíte křičet „ke mně!“ jako byste chtěli pejska zabít, ale dejte do volání pozitivní tón a nadšení. Pokud se ještě budete od pejska vzdalovat, zaujme ho to a poběží za vámi. Hned ho s nadšením chvalte a dejte mu odměnu. Podobné je to s ostatními povely.

Nezapomínejte na to, že musíte chtít po pejskovi vždy jeden povel a nekřičet na něj současně „ke mně“, „k noze“, „sedni“. Pejsek pak neví, co jaký povel znamená, a nebude poslouchat. Nechejte pejska vykonat například „sedni“, pochvalte ho a pak dejte další povel, například „zůstaň“, nebo „k noze“.

Na vykonání povelu trvejte! Musíte být důslední a mít trpělivost, ale jen tak dokážete pejska v budoucnu za jakékoliv situace zvládnout.

Pochvala a radostný tón hlasu je to nejdůležitější! Za vše správně provedené pejska hodně chvalte a mějte pozitivní tón hlasu. Čím více budete přehánět v radosti, tím bude i pejsek veselejší a bude vykonávat povely s radostí.

Opravdu s výcvikem začněte ihned, jakmile si přivedete pejska domů. Nečekejte, až pejsek odroste. Cvičení pak bude náročnější. Pejska cvičte při každém venčení pár minut. Zvykne si, že se po něm něco chce, a bude reagovat v různém prostředí. Chvíle opravdu stačí, aby pejsek pochopil a zároveň aby se mu cvičení neznepříjemnilo, Na důležité povely si nejprve najděte nějaké klidné místo, kde bude mít pejsek minimum rozptýlení. Až bude umět povely, můžete přejít cvičit do rušnějšího prostředí. Pokud odběhne za jiným pejskem, dojděte si pro něho. Z 90 % je pro štěňata psí kamarád zajímavější než vy a stejně na povel nepřiběhne, pokud to již nemá natrénováno.

S pejskem pracujte vždy pozitivně naladěni. Nekřičte na něho, netrestejte ho. Pejsek neví, za co je trestaný. Pozitivně ho motivujte například ukázáním oblíbené hračky nebo pamlskem.

Buďte důslední, nechte pejska zadaný povel vykonat přesně. Jakmile polevíte, bude si to pamatovat a nebude povely v budoucnu plnit.

Povely učte postupně, aby si je pejsek zapamatoval. Jeden den můžete cvičit „sedni“, druhý den povel „zůstaň“. K výcviku je dobré využívat další pomůcky, jako je například psí píšťalka nebo clicker. Mnohdy na píšťalku pejsek reaguje daleko lépe než na lidský hlas. Na přivolání je píšťalka nenahraditelná.

Pejska hodně socializujte. Choďte do psích parků nebo psích školek. Nechte pejska seznámit se s ostatními bez ohledu na rasu věk a velikost. Zbytečně ho neupínejte na vodítko. Jen tak může být v dospělosti klidný a vyrovnaný bez agresivních sklonů.

Věk, kdy pejskovi představíme ovce, je individuální. Dejte svému pejskovi čas a buďte trpěliví. Používáme zásadně hodné, na psa zvyklé a neútočící ovce. Ovce si dáme do malé ohrádky, aby nemohly na psa a pes nemohl na ovce. Chodíme kolem ohrádky a pejska povzbuzujeme různými zvuky jako „ššššš“, „ččččč“ nebo jinými vzrušivými zvuky a chválíme ho. Pejsek nemusí hned napoprvé projevovat zájem, rozhodně to neznamená, že nemá vlohy, každý pes začíná pást v jiném věku. Někteří mohou pást už ve třech měsících a jiní třeba v roce.

V případě, že by ovce v ohrádce byly pro štěně stále málo atraktivní, můžeme za pomoci zkušeného staršího psa vzít ovce na volnou plochu. Starší pes tlačí ovce na nás a my tak můžeme lépe kontrolovat činnost štěněte. Ve chvíli, kdy štěně začne sledovat ovce a chce je obíhat, máte vyhráno a trénink může začít.

Trénink začněte tím, že jsou ovce opět v ohrádce a pejska necháte obíhat okolo ohrádky (ale ne 360°, tělem mu zabráníte oběhnout vás, čímž ho otočíte na druhou stranu). Pomalu obcházejte ohrádku a sledujte chování štěněte, občas se zastavte a čekejte na reakci psa. V ideálním případě by se v tu chvíli pejsek měl také zastavit na druhé straně stáda (tedy přímo naproti vám). Můžete mu pomoci i tím, že ho zkusíte na druhé straně zastavit. Není třeba trvat přesně na „dvanácté hodině“, můžete ho nechat zastavit třeba na „za pět dvanáct“ nebo „pět po dvanácté“. Jakmile pejsek začne „dvanáctku“ držet, vezměte ovečky ven z ohrádky a jen tak choďte, hodně měňte směry, aby pejsek musel pořád hnát ovečky na vás. Jestliže se pejsek již drží na „dvanáctce“ začněte trénovat jiný povel a „dvanáctku“ už trénujte jen okrajově třeba na konci tréninku, mohlo by se jinak stát, že se na přihánění pes „nafixuje“ a potom byste měli velký problém u odhánění („drive“).

Zdroj: Výcvik štěňat border kolie

Výchova

Výchova malamuta musí být včasná a důsledná. Pes musí pochopit, kdo je pánem. Tento pes není vhodný pro služební výcvik, ale základní výcvik poslušnosti by měl zvládnout. Začít s výcvikem by se mělo okolo 12 měsíců, po dokončení fyzického vývoje psa.

Aljašský malamut potřebuje velmi mnoho pohybu, nejlépe v přirozeném prostředí. Majitel tohoto psa musí být sportovně založený a fyzicky zdatný. Je výborným společníkem při jízdě na kole nebo při joggingu. Vhodné sporty pro toto plemen je mushing, canicross, skijöring, bikejöring, weight pooling a rád plave. Pro roli hlídače se toto plemeno příliš nehodí. Není přirozeně ostrý, vůči lidem je absolutně neagresivní a málo štěká.

Výcvik malamuta je výzvou pro vaše schopnosti. U tohoto plemene je důležité s výchovou začít již v raném věku. Vždy by měl být pán v převaze, při výcviku musíte být důsledný. V opačném případě přestane poslouchat. Pes musí mít pocit, že je stále pod vaší kontrolou.

Zdroj: Aljašský malamut

Problémy

Dobrý pozor byste měli dávat na uši, jelikož toto plemeno má sklony k zánětu zvukovodů. Dobré je proto odmalička psa naučit na to, že je občas prohlédnete, při takové prohlídce si k uším přičichněte – pokud z nich vychází zápach, signalizuje to zánět. Také je prohmatejte, abyste zjistili, zda psa vaše doteky nebolí. Do drápků se nemusí nijak zasahovat, pokud si je pes brousí o chodník nebo beton, pokud ne, tak bude potřeba je nechat občas zastřihnout, buď doma, nebo u veterináře na každoroční prohlídce.

Pozor: Výchova i výcvik jsou u tohoto plemene nutností, nesmíte jej nechat zdivočet! Mělo by to fatální následky! Výcvik musí být dosti důrazný, ale ne tvrdý, to by se později obrátilo proti vám.

Zdroj: Cane corso - výcvik

Charakteristika

Cane corso je pes velmi odvážný a tvrdě brání svého pána a jeho rodinu. Nikdy však nezaútočí jako první. Je výborným hlídacím psem, který k tomuto účelu nepotřebuje speciální výcvik. V případě ohrožení pána, jeho rodiny nebo majetku umí razantně a tvrdě zakročit. Cane Corso patří podle FCI do skupiny 2 – pinčové a knírači, molossové, švýcarští horští a salašničtí psi; sekce 2.2 – psi molosského typu, horští psi, bez zkoušek z výkonu. Feny dorůstají výšky 58–64 cm, psi 62–68 cm. Váha se pohybuje u fen v rozmezí 38–45 kg, u psů 42–50 kg. V průměru se toto plemeno dožívá 11 let. Hlava má širokou lebku, typického molossoidního typu. Tlama je kratší, čtvercového charakteru s širokými čelistmi, horní pysk překrývá spodní. Nos je černý s otevřenými nozdrami. Oči jsou středně velké a oválné, zbarvení záleží na barvě srsti, ale mělo by být co nejtmavší. Uši trojúhelníkovitého tvaru jsou nasazeny poměrně vysoko a visí podél hlavy. Krk je svalnatý a silný, trup robustní, ale ne podsaditý. Hřbet je rovný a dobře osvalený. Hrudník je hluboký a dosahuje až k loktům. Ocas je vysoko nasazený a u kořene silný. Končetiny jsou svalnaté a silné, přední tlapky jsou kočičí, zadní mají spíše oválný a kompaktnější tvar. Srst tohoto plemene je hustá a krátká, lesklá. Zbarvení může být černé, olověně šedé, břidlicové, světle šedé, plavé, jelení červené, žluté či žíhané. U žlutých, červených nebo žíhaných je černá nebo šedá maska, která je pouze na tlamě. Srst tohoto plemene nepotřebuje žádnou speciální péči. Dobré je pravidelně kontrolovat uši, ve kterých se může objevit zánět. Cane corso potřebuje pevnou a důslednou výchovu, nesmí se s ním však jednat tvrdě. Přirozeně poslouchá autoritu rodiny a jeho výchova tak není příliš náročná, je však dobré nezanedbat základní výcvik.

Zdroj: Cane corso - výcvik

Bernský

Tento pes je vynikajícím přítelem svého pána i jeho rodiny a současně i odvážným hlídačem, který ale v nikom nebudí hrůzu. Bernský salašnický pes má zcela vyrovnanou a naprosto klidnou povahu. Je neobyčejně přátelský a miluje děti, ke kterým zaujímá vztah „starší sestry“ a bedlivě je střeží před každým nebezpečím. Je to také nadprůměrně bystrý a inteligentní pes, který svou rodinu neustále po očku střeží. Miluje pohyb a skotačení a je to stále dobře naladěný pes. Bernský salašnický pes patří mezi vyšší střední psy, jeho postava je spíše obdélníkového formátu, má poměrně velkou hlavu s neustále veselým výrazem. Jeho tělo bezpochyby zdobí nádherná tříbarevná srst. Bernský salašnický pes má zcela typickou polodlouhou srst s hustou podsadou. Tělo působí mohutným a silným dojmem s rovným hřbetem. Ocas má bernský salašnický pes dlouhý nejméně k hlezenním kloubům a při chůzi je nesen nad zemí. Končetiny jsou silné a dobře zaúhlené. Na silný, masivní krk navazuje velká hlava s plochou lebkou – oči musí být mandlového tvaru, tmavé barvy a s dobře přiléhajícími očními víčky. Uši jsou vysoko nasazené a spuštěné.

Srst u tohoto druhu je dlouhá, rovně splývavá nebo lehce zvlněná. Základní barva je černá, se sytým hnědočerveným pálením na tvářích, nad očima, na všech nohách a na hrudi, s bílými znaky na hlavě, na hrdle a na hrudi. Bílá lysina na hlavě se oboustranně rozšiřuje v bílé zbarvení mordy a nesmí zasahovat k hnědočerveným skvrnám nad očima, od těch musí být oddělena proužkem černé srsti. Žádoucí jsou také bílé tlapky a bílá špička ocasu. Přestože jde o dlouhosrsté plemeno, péče o jeho srst není nijak náročná. Nezbytné je pročesávání a kartáčování, postačí však jedenkrát do týdne. V období línání by se měl pes pročesávat denně. Koupání postačí 3–4krát do roka, ovšem je nutné použít kvalitní šampon určený speciálně pro psy. V případě zablácení postačí osprchování tlapek a břicha čistou vodou bez použití šamponu. Srst nepotřebuje žádné úpravy stříháním. Občas prohlédněte psovi zuby, jestli se na nich netvoří zubní kámen, který by bylo třeba odstranit, a zkontrolujte čistotu uší. Okolí očí udržujte také v čistotě. Pokud si pes neobrušuje drápky pohybem venku, například v zimě, je potřeba je zastřihnout.

Bernský salašnický pes se vůči všem důvěrně známým osobám chová velmi přítulně a mírumilovně a je dobře ovladatelný. K cizím lidem je zpočátku nedůvěřivý a udržuje si od nich odstup, nikdy se však neprojevuje agresivně. Ve společnosti ostatních psů je klidný a přátelský, nevyvolává rvačky. K dalším domácím zvířatům je velmi tolerantní a nemá žádné sklony je lovit. Toto plemeno je vhodným společníkem dětí. Má je velmi rád a je jim dobrým kamarádem. Pro jeho velikost, sílu a ochranitelské pudy však není vhodné, aby jej malé dítě samo vedlo na vodítku.

Výchova musí být vyrovnaná, důsledná a opravdu láskyplná. Tento pes se velmi rychle učí a je velice citlivý na hlas svého pana, jakýkoliv dril či nevhodné zacházení by tohoto psa mohly negativně poznamenat. Možný je i speciální výcvik, mnoho příslušníků tohoto plemene má složeno různé pracovní zkoušky, ať už jde o klasický kynologický výcvik, či například výcvik záchranářský. Psa ve vývinu nikdy nenechte chodit do schodů ani jej jinak nezatěžujte, aby veškerá energie směřovala na stavbu silných kostí, šlach a svalů. Bernský salašnický pes může být celoročně držen venku s podmínkou, že bude mít k dispozici zateplenou boudu. Pro toto plemeno je také velmi důležitá společnost člověka, ke svému zdárnému vývoji potřebuje vaši blízkost. Bouda pro psa by měla být tak velká, aby se v ní dospělý pes mohl postavit, otočit a pohodlně natáhnout. Podle plemenného standardu dosahuje bernský salašnický pes v dospělosti až 70 cm v kohoutku. Bouda by měla být zateplená, v zimních měsících navíc kryjte vchod například dekou. Deku nebo matraci umístěte také dovnitř boudy, popřípadě můžete vnitřek vystlat slámou, slámu je vhodné přidat hlavně v zimních měsících. Bouda by měla mít odnímatelnou střechu, aby se dala pohodlně vyčistit, a měla by být postavena na nožkách, což zabrání styku podlahy se zemí, který může zapříčinit hnití dřeva. Kotec velikostí přizpůsobte velikosti psa. Měl by stát na stinném místě a být bezpečně oplocen. Většinou je krytý ze tří stran stěnami, přední stranu tvoří oplocení s vchodem. Podlaha bývá dřevěná. Bouda uvnitř kotce odpovídá popisu výše.

Bernský salašnický pes je mnohostranný pracovní pes. Pracuje rád, rád plní zadané úkoly a velmi dobře se učí. V dnešních podmínkách se uplatní například jako záchranářský pes či při mnoha psích sportech. Navzdory své přátelské a mírumilovné povaze má přirozený hlídací instinkt, a pokud je potřeba, umí i tvrdě zasáhnout. Podmínkou však je, aby měl vytvořenou silnou citovou vazbu na svůj domov a své lidi. Pokud si tohoto psa pořídíte jako hlídače, kterého zavřete na zahradě a nebudete se mu věnovat, pravděpodobně hlídat nebude, má totiž silný sklon chránit majetek jen osobám jemu velmi blízkým. S tímto psem musíte často ven, protože miluje hodně pohybu – i když je chován na zahradě, potřebuje pravidelné vycházky. Nechte jej, pokud je to možné, volně běhat a hrát si. Postarejte se o to, aby měl mladý pes dostatek klidu a spánku. Bernský salašnický pes neutíká, protože má silně vyvinutý cit pro hranice svého teritoria. Většina příslušníků tohoto plemene miluje vodu a ráda plave.

Zde můžete vidět, jak vypadá bernský salašnický pes.

Zdroj: Velký švýcarský salašnický pes

Výchova štěněte ve věku 11–13 týdnů

Malé štěně si hraje svým psím způsobem a tím i poznává okolní svět, podobně jako malé dítě ručičkama sahá na všechno možné a se vším zvídavě kroutí a zkouší, tak i malé štěně pomocí čichu, tlamičky a zoubků testuje zajímavé předměty, věci, okolí a také lidské končetiny. Zůstává-li samo, ponecháme jej na místě nebo v místnosti, kde toho může poničit co nejméně, a poskytneme mu dostatek hraček na hraní. Hrajeme-li si se štěnětem a během hry ho pošťuchujeme dovádivě rukama, velmi rychle se dočkáme bolestivé odplaty sevřením tlamičky plné mléčných zoubků, ostrých jako jehly. Proto takové nerozumnosti neděláme a snažíme se pozornost rozdováděného štěněte vždy upoutat na hračku. Zdaří-li se, okamžitě ho pochválíme radostně povelem „hodný“. Jsou však i tací, kteří například napadají lidské ruce a jdoucí nohy sami od sebe, a protože je takové chování nežádoucí, musíme být na štěně přísní. Zná-li štěně přísný povel „fuj“, použijeme jej. Pokud je útok opakovaný a štěně nereflektuje ani na hračky, ani na povely, budete muset přistoupit k určité formě nátlaku. Výchova a výcvik jsou jedno a to samé od útlého dětství – toto je opravdu případ, kdy odmalička musí štěně pochopit, co si smí dovolit a co ne. Otec pes a matka fenka by zlobivé štěně potrestali uchopením za krk a přitlačením k zemi, prý i zatřepáním. Přidržíme se tedy všeobecné rady a rozdováděné štěně v tento moment nejdříve s citem uchopíme za kůži na krku a zatřepeme s ním, velmi krátce a zároveň musí přijít povel „fuj“. Když to nepomůže, zopakujeme. Pokud se akce setkala s úspěchem, pochválíme je povelem „hodný“ a pozornost štěněte upoutáme na nějakou hračku a podobně.

Je-li rozdováděné štěně zahryznuto do naší ruky nebo nohy a nereflektuje na povel „fuj“, uchopíme opatrně seshora přes hřbet nosu (v místě téměř nad koutky) tlamičku za pysky a s citem zmáčkneme, zároveň musí přijít kýžený povel přísným hlasem. Je-li stisk příliš slabý, což poznáme tak, že štěně stisk neuvolnilo a ruku nepustilo, přidáme více na intenzitě a znovu použijeme povel – až do žádoucího výsledku. V momentě, kdy štěně ruku pustí a odskočí, musí následovat velká pochvala s radostnou intonací „hodný“. Vzápětí zájem štěněte opět orientujeme na hračku, pamlsek nebo jinou zábavu. Dojde-li k opakování útoku, postupujeme stejně tak dlouho, než prosadíme svou. A právě o tyto momenty se opírají celé základy výchovy a výcviku. Podobně nedovolíme štěněti, aby na nás vrčelo – nebudeme jej za to trestat, ale opět použijeme přísný povel „fuj“, a přestane-li vrčet, pochválíme jej. Odmalička zvykáme štěně na to, že miska s krmením je samozřejmě jeho, ale musí si zvyknou na to, že s ní jeho pán může chtít manipulovat. V momentě, kdy předkládáme krmení a štěně se začne krmit, pohladíme jej a strčíme na pár vteřin do krmení jeden prst, když nereaguje, klidně jej pochválíme, pohladíme a vzdálíme se, aby se v klidu mohlo nakrmit. Pokud zavrčí nebo po ruce chňapne, pokáráme jej opět přísným povelem „fuj“ a prst necháme v misce, když ztichne, okamžitě a radostně jej pochválíme obvyklým způsobem. Pokud ještě vrčí dál, přísný povel „fuj“ zopakujeme a můžeme ho prstem lehce brnknout do nosu za trest, zmlkne-li, opět pochválíme. Jestli popsané způsoby nepomáhají, budete mít do budoucna trochu problém. Tím spíše musíte být důslední a tuto výchovu denně opakovat. Variace této výchovy u krmení spočívá i v tom, že štěněti misku s krmením (na začátku krmení) odeberete, okamžitě jej pochválíte a ihned zase misku vrátíte a vzdálíte se. Nedělejte to však u jednoho krmení víc než jednou. Jestli máte větší problémy, poraďte se s chovatelem. Štěně by nemělo být stresováno obavou, že o svoji potravu přijde – celá rodina včetně dětí by měla popřát štěněti klid u krmení.

Naprostá většina majitelů si přeje, aby je pes poslouchal, a naprostá většina psů příliš nebo vůbec neposlouchá. Není to tak složité, ale spíše namáhavé a nepohodlné. Malé štěňátko není možné nutit do výcviku, ale při velmi citlivém přístupu je možné už v tomto věku položit pevný základ k nejpožadovanějšímu cviku, jako je přivolání psa k majiteli. Pejskaři v tomto věku učí pracovní psy i stopovat. Níže uvedené instrukce se týkají štěněte 2,5 měsíce starého, ale dají se většinou použít u staršího štěněte i dospělého psa.

Pro samotný nácvik musíte dodržet následující podmínky. Nedodržíte-li je, nedočkáte se žádoucího výsledku.

  1. Pro zahájení nácviku přivolání použijeme vždy takové místo, kde se nebude štěně ničím a nikým rozptylovat, a to ani zvuky nebo krmením. (Krmení jako pamlsek si nachystáme jako odměnu do kapsy – čtvrtku dětského piškotu, kousek masa, sýr.) Cvičit můžeme doma v kuchyni, předsíni, pokoji, venku na dvoře, zahradě, na vycházce najdeme klidné místo – ovšem okolo musí být naprostý klid, aby se štěně ničím nerozptylovalo.
  2. S malým štěnětem si vyzkoušíme cvik jednou a dáme mu aspoň půl hodiny pauzu před opakováním. Během dne, započteno i s pauzami, neděláme cvik více než 3–4x, ale procvičujeme alespoň jednou denně.
  3. Štěně musí slyšet na své jméno.
  4. Vybereme si jeden jediný povel, například „ke mně“, a budeme vždy používat pouze tento vybraný povel při dalším výcviku.
  5. Má-li štěně zájem o pamlsky, úmyslně vybereme dobu před krmením, kdy je hladové a ještě více při chuti, aby byl podaný pamlsek jako odměna pro štěně co nejvíce přitažlivý.
  6. Zásadně cvičíme na volno, neposloucháme návody v některých knihách, které rády tvrdí, že štěně má být na dlouhém vodítku a po povelu přitaženo k majiteli. Tento způsob je přinucení ke cviku a přinucení (nátlak) je v tomto věku velmi nežádoucí a pro štěně nepříjemný. Bude-li mít slabší povahu, může se i vyděsit.
  7. Za provedení cviku musíte vždy štěně co nejvíce pochválit, pohladit a případně podat pamlsek, má-li o něj zájem. Čím více příjemných zážitků jako odměna za provedený cvik ho čeká, tím radostněji a ochotněji ho bude provádět.

Popis nácviku: Celý výcvik psů se opírá o složitou teorii podmíněných reflexů a podnětů, které tyto reflexy vytvářejí a spouští. Mezi každým majitelem a jeho psem je neviditelné pouto – pes či štěně má rádo svého pána a rádo jej následuje, je-li k tomu motivováno.

Stoupneme si nedaleko od štěněte, v začátku 2–3 metry, a zavoláme jeho jméno – musíme upoutat jeho pozornost. Štěně se podívá na nás. V ten okamžik se vydáme rychlou chůzí nebo poklusem pryč, můžeme opět zavolat jméno a hned k tomu povel a nepřestáváme se od něj vzdalovat – štěně vidí, že mu někam utíkáme, a honem se vydá za námi. V ten moment zopakujeme povel a nepřestáváme se mu vzdalovat – v momentě, kdy nás dostihne, se zastavíme, podřepneme, zopakujeme povel, a co nejradostněji jej několikrát pochválíme povelem „hodný“, a pokud mu chutnají pamlsky, odměníme je pamlskem. Jestliže dodržíte popsaná pravidla a způsob provedení, možná budete překvapeni, jak rychle zvládnete tento první krůček pro cvik přivolání. Neusínejte však na vavřínech a aspoň jednou denně cvik procvičujte, dodržujte pravidlo naprostého klidu v okolí a opatrně postupně zvětšujte vzdálenost štěněte od vás (ne víc než 8–10 metrů). Až bude štěně starší, je nutné celý cvik upevnit za rušivějších podnětů v okolí.

Očkování – ve věku ukončeného 3. měsíce se štěně očkuje nebo přeočkovává proti infekčním chorobám. Organismus štěněte je teprve teď schopen vytvořit dostatečně vysokou hladinu protilátek v krvi a provedené očkování ho chrání na dalších 12 měsíců. Používaných vakcín je mnoho, základem je vždy očkování proti psince, hepatitidě a parvoviróze, případně v kombinaci s dalšími nemocemi. Mějme vždy na paměti, že štěně musí být přímo v den očkování naprosto zdravé, bez teploty, průjmu a podobně a že musí být zbaveno vnitřních cizopasníků, především škrkavky psí. (Přítomnost škrkavek je při silnější invazi viditelná ve stolici, ale vajíčka viditelná nejsou; zpočátku přítomnost může prokázat jen laboratorní vyšetření.) Očkování samotné je vlastně vpravení velmi malého množství umrtveného viru do organismu a reakce na něj při tvorbě samotných protilátek není při normálním průběhu nijak viditelná. Štěně je však přece jenom oslabeno tvorbou protilátek, a proto velmi dbáme v dalších 14 dnech po očkování na to, aby nezmoklo, neprostydlo a nadměrně se nevyčerpalo dlouhou procházkou. Nekoupeme ho. Pochopitelně dbáme na správnou a dostatečnou výživu. Není-li k tomu vážný důvod, očkování neodkládáme – štěně přibližně od věku 3,5 měsíce začíná vyměňovat mléčný chrup za trvalý a pozdější očkování by se mohlo „podepsat“ na kvalitě skloviny jeho trvalého chrupu (vakcinace proti psince).

Zdroj: Výcvik špice pomeranian

Autoři obsahu

Mgr. Michal Vinš

Mgr. Světluše Vinšová

MVDr. Michaela Hrachová Čupová

Mgr. Jitka Konášová


ČeskáVeterina

O nás

Kontakt

Ochrana osobních údajů a cookies

 SiteMAP