Výcvik štěněte je jedním z nejdůležitějších kroků, které zásadně ovlivní jeho chování, psychickou pohodu i vztah k majiteli po celý život. Právě první měsíce rozhodují o tom, zda z vašeho psa vyroste vyrovnaný, poslušný a sebejistý parťák, nebo naopak nejistý a problematický jedinec. Mnoho chyb, které se projeví v dospělosti, má svůj původ právě v podceněné nebo chaotické výchově štěněte.
Tento článek podrobně vysvětluje základní principy výcviku a zároveň ukazuje, jak se výchova liší u jednotlivých plemen – od pracovních psů až po společenská plemena.
Výcvik štěněte staforda
Výcvik štěněte staforda je často obestřen předsudky, přestože při správné výchově jde o velmi oddaného a vyrovnaného psa. Klíčem je důslednost a včasná socializace.
Staford výchova a socializace
Staford výchova musí začít brzy a systematicky. Odborníci se shodují, že otázka jak cvičit staforda je především o budování vztahu a respektu.
časná socializace s lidmi i psy
jasně nastavené hranice
pravidelný pohyb a vybití energie
Výcvik amerického staforda v praxi
Výcvik amerického staforda by měl probíhat klidně a bez fyzických trestů. Pes reaguje velmi citlivě na tón hlasu a přístup majitele.
Na výchově pejska začněte pracovat okamžitě, jakmile si ho přivedete domů. Klidně už v 8 týdnech. Práce se štěnětem je mnohem snadnější než s dospívajícím puberťákem, u kterého se na výchovu zapomnělo. Výcvik štěněte však nemusí být vůbec snadný, pokud je neposlušné.
Cvičit pejska neznamená s ním hned trávit 2 hodiny na cvičáku, tak dlouho pozornost neudrží ani dospělý pes. Cvičit můžete 5 minut při každém venčení.
Na každé venčení byste měli mít s sebou následující vybavení (jak na manipulaci s pejskem, tak na jeho výcvik):
obojek a vodítko – obojek bude nosit pejsek po celý život, měl by si na něho zvyknout co nejdřív; snadno ho za něho chytnete nebo připnete k vodítku;
hračku – osvědčený je uzlík na přetahování, upoutáte jím pejskovu pozornost a zabavíte ho;
pamlsky – díky pamlskům pejsci většinou udělají vše, na dobrotu se naláká každý pejsek.
Pejska oslovujeme jménem, voláme na něj a neustále mu jej opakujeme. Zároveň však učíme štěně základům slušného chování a socializaci, to znamená, že mrňouska bereme všude s sebou. Vozíme ho autem, bereme do města mezi lidi (obzvlášť je dobré mezi malé děti, aby si jej chovaly a hrály si s ním). Vyroste vám tak sebevědomý a nebojácný pes. Po jméně můžeme začít učit štěně přivolání, zalehnutí či sednutí, které se učí formou hry, a můžeme použít i pamlsky jako odměny. Je dobré štěněti na obojek připevnit tenkou šňůrku několik metrů dlouhou, která nám bude sloužit jako prodloužená ruka.
Mezi nejčastější chyby při výcviku patří:
Neznalost práce s pejskem – bývá asi nejčastější příčinou všech neposlušných psů. Člověk si pořídí psa a vůbec netuší, jak s pejskem pracovat. Mezitím štěněcí období je to nejdůležitější. Nejdříve si tedy něco nastudujte z knížek, nebo se jděte podívat na cvičák.
Trestání pejska – musíte štěně nejdřív naučit všechny povely, a netrestat ho za to, že neposlouchá, když jste ho to nenaučili, když neví, co se po něm chce.
Negativní přístup – navazuje na předchozí bod. Lidé si myslí, že když budou na pejska křičet, že poslechne. Opak je pravdou. Pejsek se bude bát a povel nesplní.
Nedůslednost – často se volá na psy „ke mně, k noze, čekej“ a další povely zakřičené téměř společně. Jak má pejsek vědět, jaký povel splnit? Nakonec pejsek nesplní ani jeden, dostane vynadáno a páníčkovi je to jedno.
Ignorace – s trendem mít pejska je trend nechat ho dělat cokoli.
Obedience aneb „vysoká škola poslušnosti“, jak ji mnozí nazývají, je u nás velmi mladý psí sport. Vždyť teprve v roce 2007 byl v ČR založen klub Obedience ČR, který zastřešuje Český kynologický svaz. První oficiální závody se konaly 1. května 2008, první mistrovství ČR 15. listopadu 2008 při MVP v Praze. I přes mladost tohoto sportu mu pořád propadá víc a víc lidí, respektive lidí a jejich čtyřnohých společníků.
Obedience vznikla ve Velké Británii jako sport nenáročný na prostory a technické vybavení, zároveň ale divácky atraktivní, aby bylo možné ukázat lidem na výstavách i něco jiného než pouze exteriér psů. První závod obedience se konal roku 1949 v Londýně a již v roce 1950 se závodilo na Cruftově výstavě. Obedience v překladu znamená poslušnost, podrobení se, a tak se vlastně jedná o poslušnost, ale maličko jinou. Tady nejde o to, aby pes slepě a bez duše následoval psovoda, ale je zde důležitá souhra psa a psovoda, žádoucí je radostný a kontaktní projev psa s co největší přesností provedení cviku. Pes musí být maximálně soustředěný na psovoda, aby správně chápal, co se po něm chce. Nejde o to, aby se automaticky naučil několik cviků, ale o to, aby tyto cviky pochopil, a to tím, že mu vysvětlíme, co po něm chceme. Proto je při výcviku obedience nutné trénovat postupně, dopřát psovi čas, aby vše pochopil a aby to i „strávil“. Cvičí se bez vodítka, u vyšších kategorií dokonce bez obojku, takže pes skutečně cvičí, protože chce a práce se psovodem je mu příjemná.
Obedience představuje tedy něco víc než jen obyčejnou poslušnost, spíš můžeme mluvit o sportu, který vyžaduje přemýšlení. I ohebnost a hbitost přitom hrají určitou roli, neboť míra ovládání těla, která se po psovi požaduje, je v tomto případě enormní. Značná část úloh při obedienci zahrnuje chůzi u nohy. Ale ani tato zdánlivě jednoduchá věc není jen tak. Dokonalá chůze u nohy vyžaduje mnoho let tréninku a stále je co pilovat. Velkou roli hraje také ovládání psa na vzdálenost, aportování a kontrola pozic „Sedni“, „Lehni“, „Vstaň“ na dálku. Krásné na této kynologické disciplíně je i to, že se jí může věnovat každý pes, nezáleží na jeho stáří ani plemenu. Vhodná je i pro psy s onemocněním kloubů, protože nepředstavuje – kromě skoku přes překážku – žádnou mimořádnou zátěž. Samozřejmě je jednodušší pracovat s psími plemeny, která jsou pro práci extrémně nadšená, jako jsou například border kolie, australský ovčák, belgický ovčák nebo retrívři. Ale při zkouškách jsou k vidění samozřejmě i jiná plemena, jako důkaz toho, že úspěchu může dosáhnout každý.
Agility (v anglickém překladu znamená hbitost) ve výcviku psů znamená sport se psy (něco jako parkur). Vzniklo okolo roku 1978 v Anglii a jedná se o sport, ve kterém jde o nejrychlejší překonání dráhy v určitý čas.
Začít trénovat se má s velkým psem nejdříve v roce a se psem menším ne dříve než v deseti měsících. Je to z toho důvodu, že pejsci nemají ještě zcela vyvinutý pohybový aparát a také se ještě nedokážou dostatečně soustředit. To všechno se musí teprve naučit. Když začnete pracovat na překážkách už se „skoro dospělým“ psem, který spoustu věcí zná, bude vaše práce pokračovat rychleji kupředu a oba z toho budete mít radost. A v neposlední řadě vám pejsek pak vydrží běhat do vyššího věku. Je spousta věcí, které by se měl pes do té doby naučit, aby pak byla práce na parkuru jednodušší.
Se štěňátkem můžete začít pracovat hned po pár dnech, kdy si ho přinesete domů. Malá štěňátka jsou velmi tvárná, a pokud budete postupovat správně, ani nemusí postřehnout, že se něco učí. Důležitá je pozitivní motivace a vaše důslednost. Jako vhodná motivace může být použito krmení – u žravých pejsků, nebo tahacích hraček – u těch „hravějších“. Míček není v tento moment moc vhodný, protože neutvrzuje kontakt mezi pejskem a psovodem a pejsek si s ním může hrát sám, nepotřebuje vás k tomu. Důležité je, abyste se svým štěňátkem navázali úzký kontakt. To znamená, že ho zpočátku musíte naučit, že na hraní jste tam vy. Klidně mu nechejte na kousání nějakou kostičku, aby se nenudilo, když nejste doma, ale hračky vytáhněte, až když budete doma. Skvělá věc jsou uzlíky. Štěňátkům se dobře drží, skvěle se o ně přetahuje a hlavně docela dost vydrží. Hru vždy začínejte i končete vy. Hru ukončete dřív, než to pejska přestane bavit, aby se příště víc těšil. Ze začátku si se štěňátkem hrajte v krátkých časových úsecích. Mimo tahání nezapomínejte taky na mazlení a škrábání. Venku se vám štěně bude držet poblíž nohou, tak toho využijte a kousek popoběhněte, a když vás následuje, hodně ho chvalte. Můžete ho opět i lákat na uzlík, který potom „uloví“, nebo na dobrůtku, kterou pak dostane. Až si na vás štěňátko zvykne a bude kolem vás pobíhat, sotva se na něj podíváte a vezmete hračku, můžete přistoupit k dalšímu stupni učení.
Nyní pár rad k učení s hračkou. Když už štěně ví, že uzlík nebo jiná věc je prima na tahání, a sotva ji uvidí, už se po ní sápe, je načase pokročit. Sedněte si na zem a zkuste pohodit uzlík kousek od sebe. Pozorujte, co pejsek dělá. Nijak nezasahujte, maximálně zkuste natáhnout ruku, když je u hračky.
Stopu vlka poznáte podle přímé linie chůze a kompaktního tvaru, zatímco pes zanechává nepravidelné a rozkročené stopy.
Rozdíl vlk vs pes není v jedné stopě, ale v celém vzoru. Stopa vlka je pravidelná a směřuje rovně, zatímco psí stopa je chaotická a mění směr. Pokud sledujete více kroků, rozdíl je velmi dobře viditelný. Největší chyba je hodnotit pouze jeden otisk bez kontextu.
Jak velká je stopa vlka v cm?
Stopa vlka má obvykle velikost přibližně 9 až 12 cm, ale velikost sama o sobě není spolehlivý znak.
Velikost stopy vlka může být podobná velkému psovi, což často vede k omylu. Rozdíl vlk pes proto není v centimetrech, ale ve tvaru a chování. Velká stopa neznamená automaticky vlka. Vždy je nutné sledovat i další znaky.
Může mít pes stejnou stopu jako vlk?
Ano, velký pes může mít velmi podobnou stopu jako vlk, zejména na první pohled.
Psí stopa vs vlk může být matoucí, protože velikost a tvar se mohou překrývat. Rozdíl poznáte až podle více stop za sebou. Pes se pohybuje jinak než vlk – mění směr, zastavuje a jeho stopy nejsou pravidelné.
Jak poznat vlka podle stop ve sněhu?
Ve sněhu poznáte vlka podle přímé linie a pravidelného rozestupu stop.
Stopa vlka ve sněhu může být větší kvůli roztání nebo tlaku, což zkresluje velikost. Rozhodující je směr a pravidelnost. Sníh zkresluje tvar, proto je nutné sledovat více kroků a ne jednu stopu.
Jak poznat vlka podle chůze?
Vlk chodí v přímé linii a šetří energii, zatímco pes se pohybuje nepravidelně.
Chůze vlka je efektivní a cílená, což se projevuje v pravidelných stopách. Psí chování je chaotické, s odbočkami a změnami směru. Rozdíl vlk pes je nejlépe vidět právě v pohybu, ne ve tvaru jedné stopy.
Co znamená stopa u domu?
Stopa u domu většinou patří psovi, protože vlci se lidem vyhýbají.
Stopa vlka u domu je velmi nepravděpodobná, i když ne nemožná. Většina stop v blízkosti lidí patří psům. Je důležité sledovat kontext – prostředí a chování stopy.
Jak poznat vlka podle jedné stopy?
Jednu stopu nelze spolehlivě určit jako vlka nebo psa.
Rozpoznání vlka vyžaduje sledování více stop a jejich vzoru. Jedna stopa může být zavádějící, protože terén ji může deformovat. Vždy sledujte linii a opakování znaků.
Je stopa vlka vždy větší než psí?
Ne, velikost stopy vlka nemusí být větší než u velkého psa.
Velikost stopy je jeden z nejvíce matoucích znaků. Velký pes může mít větší stopu než vlk. Rozhoduje tvar a chování, ne samotná velikost.
Jak poznat vlka v lese podle stop?
V lese poznáte vlka podle přímé linie a pravidelnosti stop.
Vlk v ČR není pro člověka běžně nebezpečný. Přímé útoky jsou extrémně vzácné a většina vlků se lidem aktivně vyhýbá.
Riziko útoku vlka na člověka je v českých podmínkách minimální, protože vlk má přirozený strach. Problém může nastat pouze při ztrátě plachosti nebo přikrmování. Z praxe vyplývá, že nejdůležitější je vlka nevyhledávat a nenechat ho zvyknout si na lidskou přítomnost.
Kolik vlků je v ČR aktuálně?
Počet vlků v ČR se odhaduje na zhruba 100 až 150 jedinců. Přesné číslo se mění podle sezóny a nových vrhů.
Počet vlků v ČR vychází z monitoringu smeček, fotopastí a genetických analýz. Důležité je, že vlci nejsou rovnoměrně rozloženi, ale soustředí se do konkrétních oblastí. V běžném životě to znamená, že většina lidí se s vlkem nikdy nesetká.
Kde je největší výskyt vlka v Česku?
Největší výskyt vlka v ČR je v pohraničních horách. Typicky Šumava, Krušné hory, Liberecko a Jeseníky.
Mapa výskytu vlka ukazuje tato území jako stabilní, ale i tam je reálné setkání vzácné. Vlk se pohybuje na velkých územích a většinou zůstává skrytý. Zkušenost z terénu ukazuje, že mnohem častěji najdete stopu než samotného vlka.
Může vlk napadnout psa?
Ano, vlk může napadnout psa. Riziko existuje hlavně u volně pobíhajících psů.
Vlk a pes jsou konkurenti nebo kořist, záleží na situaci. Největší riziko je v noci a v oblastech s výskytem vlků. Pes bez dozoru může vlka vyprovokovat nebo být považován za kořist. Doporučení z praxe je jasné: mít psa pod kontrolou a nepouštět ho na volno v rizikových oblastech.
Jak poznám stopu vlka?
Stopa vlka je užší, delší a pravidelnější než u psa. Typická je přímá linie chůze.
Rozdíl stopa vlk vs pes spočívá v symetrii a směru. Vlk šetří energii a chodí rovně, zatímco pes se pohybuje chaotičtěji. Z vlastní zkušenosti platí, že bez měření je určení velmi nepřesné a většina nálezů jsou ve skutečnosti psi.
Jak daleko se vlk pohybuje?
Vlk se může pohybovat desítky kilometrů denně. Teritorium jedné smečky je velmi rozsáhlé.
Pohyb vlka není náhodný – sleduje potravu a klidová místa. V praxi to znamená, že vlk může být jeden den v jedné oblasti a další den úplně jinde. Proto mapa výskytu neukazuje aktuální polohu, ale pouze obecný výskyt.
Vrací se vlci na stejné místo?
Ano, vlci se vrací do svého teritoria. Ale nepohybují se stále na stejném místě.
Vlčí teritorium je velké a vlci ho pravidelně obcházejí. To znamená, že můžete najít stopy jednou a pak dlouho nic.
Zkušení trenéři se shodují: „Na zkoušku ZOP neuspěje pes jen proto, že umí cviky. Musí je umět v jakékoli situaci.“
Důležitým aspektem je tzv. generalizace — tedy nácvik v různých prostředích.
Doporučení trenérů
cvičit krátce, ale pravidelně,
měnit prostředí — zahrada, ulice, park, cvičiště,
přidávat rušivé vlivy (jiní psi, lidé, zvuky),
pracovat s motivací psa — odměny, hračka.
Zkušenosti psovodů
Psovodi, kteří již zkouška ZOP absolvovali, doporučují předem navštívit několik tréninků přímo na cvičišti, kde se bude zkoušet. Pes si zvykne na prostředí a bude mnohem klidnější.
Další častou radou je nečekat, že pes bude perfektní hned. U většiny psů dochází k „krizi kolem puberty“, kdy poslušnost kolísá — trpělivost je klíčem k úspěchu.
Příznaky způsobené myositidou u psů se mohou značně lišit v závislosti na postižených svalech.
Myositida žvýkacích svalů zpočátku způsobuje otoky svalů na temeni hlavy a po týdnu nebo dvou později progresivní ochabování svalů (ztráta svalů). Pes má většinou potíže s pohybem čelistí, což způsobuje bolest a problémy při nabírání potravy nebo pití.
Nakonec myositida žvýkacích svalů způsobí, že se svaly zafixují, takže pes nemůže otevřít tlamu. Oči se mohou také zdát vpadlé, protože svaly za okem se zmenšují. Myositida ve svalech kolem oka zpočátku způsobuje protruzi oční bulvy. Kolem oka se může objevit otok, případně spojený s odchylkou oční bulvy a zhoršeným viděním.
Pes s generalizovanou myozitidou (polymyozitidou) má ztuhlou chůzi, bolesti svalů, slabost a nemůže normálně cvičit. V časných stádiích onemocnění dochází k celkovému svalovému otoku a později dochází k ochabování svalů. Mezi další příznaky spojené s polymyositidou patří regurgitace jídla a vody, potíže s polykáním a někdy problémy s dýcháním. Některá plemena psů (Rough coated collie, shetlandští ovčáčtí psi, australští honáčtí psi) mají onemocnění nazývané dermatomyozitida, při kterém se vyvinou kožní léze spojené se svalovou atrofií, bolestí nebo abnormální chůzí.
Buldočka lze doporučit především lidem žijícím ve městech v bytě, ale i na venkově v rodinném domě. Absolutně se však nehodí pro stálý pobyt venku v kotci, kde naopak mohou být jiná plemena docela spokojená. Vzhledem k jeho velké vázanosti na „lidskou smečku“ a velké potřebě sociálního kontaktu by osamělý buldoček někde v izolaci na zahradě velice trpěl. Také fyzicky není takovému ustájení uzpůsoben (krátká srst, holé bříško). Buldoček je ideální „městský pes“. Díky své přizpůsobivosti a skromnosti se spokojí i s malým prostorem ve vašem bytě, nebude sousedy obtěžovat zbytečným štěkotem, nehrozí od něj agresivní útok pro cizí příchozí. Není třeba, aby prošel náročným výcvikem, nácvik základních povelů s ním snadno zvládne i začátečník. V dnešní době je buldoček výborným společenským psem, nic víc, nic míň. Nemůžete od něho čekat pracovní nebo snad lovecké výkony.
Ani údržba jeho exteriéru není pro zaměstnaného a pracovně vytíženého člověka nijak náročná. Krátká srst vypadá stále dobře, jen výjimečně je třeba jednou za čas psa vykoupat. Srst francouzského buldočka není náročná na údržbu. Stačí jednou týdně vykartáčovat tvrdším kartáčem. V období línání odstraňujte vypadané chlupy gumovou masážní rukavicí.
Jelikož žádný pes není dokonalý, má i buldoček své slabiny. Jedná se o takzvané krátkolebé plemeno (stejně jako například německý boxer nebo doga). Jeho krátký čenich pak způsobuje, že je citlivý na přehřátí a v letních měsících při horkém počasí je mu nejlépe v chládku bytu nebo zahrady. V takovém počasí je nutno na delší procházky nebo túry zapomenout. Krátký čenich často způsobuje i problémy s dýcháním, psi takzvaně „chrochtají“, a tak téměř každý buldoček ve spánku chrápe.
Výchova není nijak složitá. Pes je to inteligentní a učí se rychle. Důslednost je však na místě. Plemeno velmi citlivě reaguje na změnu intonace hlasu. Francouzský buldoček si rád hraje a dovádí, není to ovšem vhodný společník na dlouhé procházky. Většina jedinců se spokojí s krátkými procházkami nebo dováděním na zahradě.
Pokud je pes zdravý, nepotřebuje ani žádný zvláštní přístup a péči, ani zvláštní krmení – jen kvalitní granule nebo vařenou stravu. V horkých dnech je třeba, aby měl dostatek vody, popřípadě bazének s vodou na chlazení a chládek k odpočinku. Hlavně potřebuje lásku, trpělivost a přátelský přístup. Na buldočka neplatí dril, ale pouze trpělivost a důslednost. Buldoček nemá rád hrubé zacházení, stačí na něj zvýšit hlas, a on už ví, že něco udělal špatně. Dá se snadno vychovat, a to i přes svoji tvrdohlavost. Výchova však musí být láskyplná, citlivá, leč důsledná.
