VAJÍČKA TASEMNICE bylo téma, které nás inspirovalo k vytvoření tohoto článku. Jako tasemnice označujeme ploché červy. Jsou to vnitřní parazité žijící v tenkém střevě psů.
Jak poznat tasemnici u psa
Tasemnice je malý plochý červ, který se skládá z článků (může dosáhnout délky několika milimetrů až metrů). Častěji než štěňata a mladé psy tasemnice napadá oslabené dospělé psy. Tasemnice se nepřenáší přímo, ale prostřednictvím mezihostitele, v němž se vyvíjí larvální stadium tasemnice – boubel. Parazitují ve střevech, odebírají živiny hostiteli a množí se vylučováním jednotlivým tělních článků do trusu.
Charakteristickým příznakem napadení zvířete tasemnicí je zejména přítomnost pohyblivých článků tasemnice v trusu psa nebo v okolí řitního otvoru, podobajících se semínkům okurky nebo rýži. Dále také otírání konečníku o podložku, zvýšená chuť k přijímání potravy, hubnutí psa, zhoršení kvality srsti, zažívací potíže. Zde můžete vidět fotografie, na kterých jsou vidět psovská hovínka s kousky tasemnice.
K napadení dochází buď požitím mezihostitele (například blechy), nebo syrového masa, popřípadě vnitřností s boubelem.
Opatřením je provedení odčervení vhodným odčervovacím preparátem v dávce doporučené výrobcem. Také je vhodné pravidelné provádění laboratorního vyšetření trusu a průběžné sledování trusu a okolí konečníku psa. Například u fen zůstávají tito parazité (škrkavky) v těle v jakési „spící podobě“ a jsou aktivováni probíhající březostí, přičemž infikují štěňata, a to jak v těle matky, tak poté po porodu při sání mateřského mléka.
Nezapomínejte také na odblešení, blecha a všenka psí přenášejí tasemnici psí a velmi často se pes nakazí taky touto cestou. Pes se škrábe a kouše a přitom snadno spolkne nakaženou všenku nebo blechu, se kterou se do jeho těla dostává i boubel tasemnice, která zraňuje střevní sliznici přísavkami a háčky na hlavičce a vylučuje pro psa jedovaté zplodiny své látkové výměny. Také ochuzuje psí organismus o živiny a látky z natrávené potravy, protože dospělá tasemnice parazituje právě v tenkém střevě, kde probíhá hlavní vstřebávání živin z potravy. Drobná poranění střevní sliznice se navíc mohou infikovat bakteriemi.
Pes nakažený tasemnicí hubne, i když dobře přijímá potravu, má matnou, zježenou srst, někdy trpí průjmem a zvracením. Zplodiny látkové výměny tasemnice u psa vyvolávají chudokrevnost, pokles červených krvinek a vyšší počet bílých krvinek.
U psa se vyskytuje více druhů tasemnic, které se mohou lišit svojí velikostí či druhem mezihostitele. Mezi nejčastější druhy tasemnice u psů patří například tasemnice psí, tasemnice vroubená či tasemnice hrášková. Tasemnice napadá především zranitelnější cílové skupiny, respektive starší psi nebo naopak štěňata.
Má několik vývojových stadií, kterými musí projít, aby se finálně usídlila v trávicím traktu hostitele. Nejprve musí být vajíčko tasemnice pozřeno mezihostitelem – tím může být třeba blecha, všenka i savci, jako například prase, zajíc, nebo dokonce člověk. V této fázi vajíčko proniká do těla mezihostitele a vznikne larva. Larva tasemnice proniká do různých tělních soustav a vytvoří boubel. Boubel je malý váček obsahující hlavičku budoucí tasemnice čekající na pozření finálním hostitelem. Když se tak stane, hlavička projde až do trávicího traktu, kde se rozbalí a svými háčky se přichytí ke stěně střeva psa.
Nejčastější tasemnicí psů je tasemnice psí (Dipylidium caninum). Její larva se vyvíjí v těle blechy. Když pes blechu rozkousne, larva tasemnice se uvolní a putuje přes žaludek až do střeva zvířete. Ve střevě se larva tasemnice svojí hlavičkou zachytí ve sliznici. Tady se začne larvální stadium vyvíjet v dospělce. Dospělá tasemnice se skládá z hlavičky, která je potřebná pro uchycení se ve střevě, a krčku, po kterém následuje řetěz postupně se tvořících článků. Každý článek je nezávislou jednotkou obsahující několik stovek vajíček.
Zralé články tasemnice, napěchované vajíčky, jsou odlučovány po jednom a vylučovány trusem. Někdy tyto články zpozorujete jako malé, plazící se útvary, podobné okurkovým semínkům nebo zrnkům rýže. Ve vnějším prostředí články vyschnou, puknou a uvolní vajíčkatasemnice. Vajíčka spolknou larvy blech. Zatímco se larva proměňuje v dospělou blechu, z vajíčka se vyvine larva tasemnice a celý cyklus začíná znova.
Ve svém příspěvku BABSKÁ RADA JAK NA KOČIČÍ BLECHY se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Vaclav Blaha.
dobry den,poradi mi prosim nekdo,jak na blechy u domaci kocky?mam dva petimesični kocoury,kteří chytli blechy v domě kde bydlím,od psa paní,která tu bydlí.utíkali mi na chodbu a otírali se o rohožku té paní.před třemi týdny jsem použil přípravek na hubení blech vtíráním do kuže,hodně blech jsem jim odstranil,ale trus na jejich kuži je stále,i když v podstatně menším množství.vše jsem vypral,nastříkal do okolí přípravek proti blechám,nikde jsem žádné larvy ani vajíčka nenašel,ale blechy na kočkách nacházím stále,i když málo.Má s tím někdo zkušenosti,zbavit se jich jiným způsobem než jenom použitím prostředků od veterináře?mám obavy používat tyto prostředky třeba po měsíci,jak mi radili na veterině,připadají mi kočky ještě dost malé,přece jen je to chemie,kočky se pohybují pouze v bytě,po baráku již neutíkají.děkuji za radu
Na tento příspěvěk jestě nikdo nereagoval. Chcete se k němu vyjádřit? Klikněte na tlačítko a budete moci vložit svůj komentář.
Tasemnice jsou vnitřní parazité žijící v tenkém střevě psů. Jejich dlouhé a ploché tělo je tvořeno hlavičkou s háčky a přísavkami (jimi se ve střevě přichytí) a velkým počtem článků. Zadní články, obsahující zralá vajíčka, se oddělují a s výkaly nebo i samovolně vycházejí z těla ven (bílorůžové články o velikosti cca 3 x 9 mm). K dokončení svého vývoje tasemnice potřebují jednoho nebo dva mezihostitele (blecha, různí savci, člověk).
Mezi nejrozšířenější tasemnice psů patří tasemnice psí (Dipilidium caninum), která je přenosná na člověka. Zvířata se nakazí pozřením blechy, která je nositelem larválního stadia tasemnice psí. Člověk se může nakazit pozřením larválního stadia tasemnice psí (náhodně s jídlem nebo při mazlení se zvířetem, když pes člověka olizuje), která se ve střevě člověka vyvine v dospělou tasemnici produkující vajíčka (mohou být nalezena ve stolici). Onemocnění u člověka probíhá s bolestmi v břiše, zvracením, průjmem.
Psi, kteří mají přístup k infikovaným domácím a divokým myším, potkanům, k syrovému masu, se mohou nakazit i dalšími tasemnicemi: Taenia pisiformis, Taenia taeniaeformis, Taenia hydatigena.
Dalšími významnými tasemnicemi parazitujícími ve střevech psů jsou tasemnice liščí (Echinococcus multilocularis) a měchožil zhoubný (Echinococus granulosus). Larvální stadia těchto tasemnic parazitují v různých orgánech různých zvířat i člověka (k nákaze došlo pozřením vajíček). U člověka se larva usídlí v různých orgánech (nejčastěji v játrech, plicích nebo mozku) a vytváří cystu. Způsobené potíže mohou připomínat růst nádoru. Psi a kočky se nakazí pozřením hlodavců, kteří jsou mezihostiteli těchto tasemnic.
Prevencí je především zabránit nakažení psa zárodky parazitů. Pes se nakazí buď z okolního prostředí, ve kterém je přítomen kontaminovaný trus jiných zvířat, nebo přímým kontaktem s nakaženým zvířetem, při očichávání se. Další způsob nakažení je přes mezihostitele, a to pozřením jeho celého (blecha, všenka) nebo jeho nakažené části (maso hospodářských zvířat). Specifický způsob nakažení je bodnutí krev sajícím hmyzem v případě srdeční červivosti. Je tedy nutné psy venčit mimo frekventovaná místa a odstraňovat jejich výkaly. Udržovat je prosté vnějších parazitů, krmit je pouze nezávadnou, tepelně opracovanou potravou, případně je v letní sezóně ošetřit repelentními prostředky. Dalším způsobem ochrany je preventivní podávání antiparazitik během celého života zvířete. Běžný interval je každé 3 až 4 měsíce. V případě podezření na endoparazitární onemocnění nebo v případě přímého nálezu parazita je nutné zahájit léčbu. Nejprve je potřeba co nejpřesněji určit druh cizopasníka, nejlépe konzultací u veterinárního lékaře. Lékovou formu a dávkování by měl stanovit odborník.
Přímé nakažení člověka není možné z prostého důvodu – všechny tasemnice potřebují v určité fázi svého životního cyklu takzvaného mezihostitele, ve kterém se z larvy vytvoří měchýřek se živou hlavičkou tasemnice, zvaný boubel. Boubele nejběžnějších tasemnic našich psů se tvoří v blechách nebo v břišní dutině králíků a jiných drobných živočichů. Jistě lze konstatovat, že za normální situace člověk blechu nevykousne ani se neživí syrovými vnitřnostmi králíků. Mimoto jsou tasemnice vybíravé a specializované na své druhy nedobrovolných hostitelů.
Blecha však náhodou může ulpět na zvířecí tlamě a do úst člověka může přeskočit při psím olizování. Mezi příznaky nákazy patří bolesti břicha, zvracení a průjem. Ve stolici se objevují vajíčkatasemnice. Tasemnice může v těle člověka vytvořit obrovské cysty podobné nádoru, které je často nutné odstranit operativně.
I u králíků se může objevit toto parazitní onemocnění, které je jinak typické pro kočkovité a psovité šelmy.
Projevy
Přítomnost tasemnice v těle králíka se neprojevuje nějak konkrétně. Chovatel to často zjistí až po smrti králíka, když vyjme jeho střeva.
Příčiny
Králík může do svého těla dostat tasemnici při přijímání krmiva, které bylo znečištěné právě výkaly takovýchto šelem (v jejich výkalech zůstávají vajíčkatasemnice).
Léčba
Léčba tasemnice se u králíků neprovádí.
Prevence
Prevencí je zamezení kontaktů psů a koček s krmivem králíků (ať už jsou to granule, tak ale i tráva, kterou pak chovatel suší a dává ji králíkům jako seno). Vhodné je také odčervovat psy a kočky (pak by se u nich tasemnice neměla objevit, tím pádem by jejich trus neměl vajíčkatasemnice přenášet.
Blecha patří mezi nejhojnější a nejčastější cizopasníky psa. Není nebezpečná jen svým vlastním cizopasením, ale i tím, že je mezihostitelem tasemnice psí.
Blecha je malý drobný parazit, velký 1–5 mm. Dokonalé přizpůsobení blech k cizopasnému způsobu života se projevuje v jejich stavbě těla. To je ze stran zploštělé, s mohutně vyvinutým třetím párem končetin. Blechy tak snadno pronikají srstí hostitele a znamenitě na velké vzdálenosti skáčou. Skoky dlouhé až 1,5 m jsou důležité pro šíření cizopasníka z jednoho hostitele na druhého. Celé tělo blechy je silně vyztužené chitinem, takže je velmi pevné. Je červenohnědě zbarvené, lesklé. Samice jsou větší než samci.
Dospělé blechy jsou stálí cizopasníci psa. Svého hostitele tu a tam nakrátko opouštějí, ale jen proto, aby zanedlouho cizopasili zase na jiném. Blecha psí dává přednost psům, ale příležitostně, po omezenou dobu, je schopna žít i na jiném hostiteli. Při zvlášť silném napadení psa mohou blechy dočasně přejít i na člověka.
Samice kladou vajíčka především do skulin v podlaze a nečistot v okolí lože psa. Při velmi silném napadení je kladou také přímo do jeho srsti. Vajíčka pak obyčejně spadnou a dostanou se mimo tělo psa. Za 5–12 dní se z nich líhnou larvy. Jsou asi 4–5 mm dlouhé, bělavé, porostlé jemnými chloupky. Vždy žijí mimo tělo hostitele, na zemi, obvykle v jeho blízkém okolí. Živí se organickými částečkami prachu. Přitom mohou pohltit i vajíčkatasemnice psí, narazí-li na ně. Obvykle po 9–11 dnech se larvy zakuklí. Klidové stadium ve vývoji blechy – kukla – trvá většinou 11–20 dní. Kukly lze nalézt v okolí hostitele. Zámotky opouštějí dospělci, kteří ihned vyhledávají psa, aby mohli sát krev. Jinou potravu nejsou schopni přijímat. Krev sají obě pohlaví. U samic předchází sání krve každé snůšce vajíček. Za příznivých podmínek může celý vývoj od vajíčka po dospělce trvat dokonce jen 18 dní. Dospělé blechy žijí průměrně 3–5 měsíců.
Jen výjimečně, u mimořádně zanedbaných jedinců, a zvláště za teplého počasí, může celý vývoj blechy včetně larvy a kukly proběhnout v srsti psa.
Pokožku hostitele dráždí blechy pouhým svým pohybem v srsti. Ale také ji poškozují, když ji nabodávají při přijímání potravy. To vše vyvolává velice silné svědění. Do bodných ranek, které způsobují sáním, vpouštějí blechy sliny obsahující podobně jako u klíšťat látky, které brání sražení krve. Tyto látky však také dráždí tkáně v okolí ranky, což opět vyvolává svědění. Pes se v těchto místech škrábe, a kam dosáhne zuby, tam se i kouše. Přitom může snadno pohltit blechu nakaženou tasemnicí a infikovat se. Mnohdy se pes škrábe a kouše při
Hlavním původcem zablešení je blecha psí (Ctenocephalides canis). Blecha psí je vzácnější, ale snadněji přechází na člověka. Je to drobný hmyz, který má tělo o velikosti 3 až 4 mm, má červenohnědou barvu, skáče na vzdálenost až 1,5 m. Poslední pár nohou je delší a je uzpůsobený ke skákání. Dospělé blechy se živí krví.
Blechy nakladou vajíčka do skulin v podlaze, mezi prkny kotce, do spárů v boudě a do čalounění křesel a psích pelíšků. Za 5 až 12 dní se z nich vylíhnou larvy, které žijí mimo tělo hostitele a živí se organickými částečkami prachu. Přitom, pokud na ně narazí, sežerou i vajíčkatasemnice psí. Po 9 až 11 dnech se zakuklí a takto přežívají 11 až 20 dnů, pak se z nich líhnou blechy, které ihned vyhledávají hostitele. Živí se již pouze jeho krví, a to samci i samice blech. Dospělci žijí 3 až 5 měsíců. Proto nestačí zlikvidovat blechy pouze na psovi, ale především odblešit pelech a všechna místa, kde se pes vyskytuje, protože právě tam se nacházejí vajíčka a larvy. Dospělci na psovi jsou už jen vrcholkem ledovce, většina bleší populace přebývá v okolním prostředí v podobě vajíček a larev.
Největším problémem při napadení blechami je alergická reakce na pokožce způsobená alergeny z bleších slin. Nejčastěji se svědivá ložiska u psů vyskytují v oblasti zad a kořene ocasu, na nohách, břichu, ve slabinách a na krku. Blechy jsou také mezihostitelem tasemnice.
Na ochranu psů proti vnějším parazitům se používají antiparazitární přípravky, které jsou k dispozici v podobě spreje, obojku nebo ve formě spot on. Záleží vždy na majiteli, jaký preparát pro své zvíře zvolí.
Hlavním původcem zablešení je blecha psí (Ctenocephalides canis). Blecha psí je vzácnější, ale snadněji přechází na člověka. Rovněž jde o drobný hmyz o velikosti 3 až 4 mm, má červenohnědou barvu, skáče na vzdálenost až 1,5 m. Poslední pár nohou je delší a je uzpůsobený ke skákání. Dospělé blechy se živí krví.
Blechy nakladou vajíčka do skulin v podlaze, mezi prkny kotce, do spárů v boudě a do čalounění křesel a psích pelíšků. Za 5 až 12 dní se z nich vylíhnou larvy, které žijí mimo tělo hostitele a živí se organickými částečkami prachu. Přitom, pokud na ně narazí, sežerou i vajíčkatasemnice psí. Po 9 až 11 dnech se zakuklí a takto přežívají 11 až 20 dnů, pak se z nich líhnou blechy, které ihned vyhledávají hostitele. Živí se již pouze jeho krví, a to samci i samice blech. Dospělci žijí 3 až 5 měsíců. Nestačí tedy zlikvidovat blechy pouze na psovi, ale především odblešit pelíšek a všechna místa, kde se pes vyskytuje, protože právě tam se nacházejí vajíčka a larvy, dospělci na psovi už jsou jen vrcholkem ledovce, většina bleší populace přebývá v okolním prostředí v podobě vajíček a larev.
Největším problémem při napadení blechami je alergická reakce na pokožce způsobená alergeny z bleších slin. Nejčastěji se svědivá ložiska u psů vyskytují v oblasti zad a kořene ocasu, na nohách, břichu, ve slabinách a na krku. Blechy jsou také mezihostitelem tasemnice.
Na ochranu psů proti vnějším parazitům se používají antiparazitární přípravky, které jsou ve formě spreje, obojku nebo coby spot on. Záleží vždy na majiteli, jaký preparát pro své zvíře zvolí.
Hlavním původcem zablešení je blecha kočičí (Ctenocephalides felis). Blecha je drobný hmyz, který má tělo o velikosti 3 až 4 mm, červenohnědou barvu, skáče na vzdálenost až 1,5 m. Poslední pár nohou je delší a je uzpůsobený ke skákání. Dospělé blechy se živí krví. Tato blecha žije jak na kočkách, tak na psech.
Blechy nakladou vajíčka do skulin v podlaze, do spojů v příbytku kočky a do čalounění křesel. Za 5 až 12 dní se z nich vylíhnou larvy, které žijí mimo tělo hostitele a živí se organickými částečkami prachu. Přitom, pokud na ně narazí, sežerou i vajíčkatasemnice. Po 9 až 11 dnech se zakuklí a takto přežívají 11 až 20 dnů, pak se z nich líhnou blechy, které ihned vyhledávají hostitele. Živí se již pouze jeho krví, a to samci i samice blech. Dospělci žijí 3 až 5 měsíců. Proto nestačí zlikvidovat blechy pouze na kočce, ale především je potřeba odblešit pelíšek a všechna místa, kde se kočka pohybuje (vlastně celý byt), protože právě tam se nacházejí vajíčka a larvy, dospělci na kočce už jsou jen vrcholkem ledovce, většina bleší populace přebývá v okolním prostředí v podobě vajíček a larev.
Největším problémem při napadení blechami je alergická reakce na pokožce způsobená alergeny z bleších slin. Nejčastěji se svědivá ložiska u koček vyskytují v oblasti zad a kořene ocasu, na nohách, břichu, ve slabinách a na krku. Blechy jsou také mezihostitelem tasemnice.
Na ochranu koček proti vnějším parazitům se používají antiparazitární přípravky, které jsou k dostání jako sprej, obojek nebo ve formě spot on. Záleží vždy na majiteli, jaký preparát pro své zvíře zvolí.
V období formování plemene byla hlavním úkolem australského ovčáka manipulace s až několika tisícihlavými stády ovcí a dobytka na sezónní pastvy či za účelem prodeje až na vzdálenosti v rámci stovek mil. Jednalo se v podstatě o nepřetržitou práci kolem dobytka od jara do zimy (do prvního sněhu).
Přesný původ plemene je celkem nejasný, existují minimálně dvě teorie, jak australský ovčák vznikl. Jedna tvrdí, že jeho předchůdci byli ovčáčtí psi Basků, kteří migrovali z Evropy do Austrálie a potom do Ameriky, kam si s sebou přivezli jak speciální plemeno ovcí Merino, tak své „malé modré psy“, potomky pyrenejských a katalánských ovčáků, přikřížené s německou kolií a dalšími evropskými ovčáckými plemeny. Jiná teorie uvádí, že australský ovčák vznikl křížením britských a španělských ovčáckých psů, kteří se do Ameriky dostali s evropskými emigranty. Jisté ale je, že navzdory svému jménu vzniklo toto plemeno, tak jak ho známe dnes, v Americe. Největšího rozmachu a popularity dosáhl australský ovčák ve 20. století, a to díky své účasti na výstavách dobytka a koní, kde překvapoval diváky svými dovednostmi.
Mezi hlavní vlastnosti, pro něž byl nedocenitelným pomocníkem, patřila především jeho univerzálnost: skvělý cit pro manipulaci se stádem jak drsného dobytka, tak ovcí (velice často „mix“ jehňat, bahnic i beranů). Kromě pasení byl díky svému přirozeně ochranitelskému pudu skvělým hlídačem stáda i svého domova a jednalo se o jedince přirozeně teritoriálního. Vynikal svou rychlostí, hbitostí, vytrvalostí, odolností, odvahou a schopností samostatného rozhodování i práce v drsných podmínkách v podstatě ve dne v noci. Zároveň však byl popisován jako výjimečný společník pro svého pána či jeho rodinu. Pro všechny tyto vlastnosti zaznamenal v USA jako farmářský pes vysoký nárůst popularity.
Australský ovčák je pes s nadprůměrnou inteligencí, je dokonce tak inteligentní, že zaujímá jedno z prvních míst v žebříčcích IQ mezi všemi psy. Má ve svých genech silně zakořeněný pastevecký a ochranitelský pud. Je to pes velmi oddaný svému pánu a rodině, při jejich obraně je schopen nasadit život. Je spolehlivý, ostražitý, vytrvalý, rychle a rád se učí, vůči cizím lidem a zvířatům není nepřátelský, přestože dokáže být ostrý a autoritativní. Je výborným rodinným společníkem, ale je také hodně závislý na své rodině a miluje kontakt s člověkem, proto není vhodné chovat ho venku v kotci. Má rád hodně prostoru a miluje plavání. Možná ze všeho nejraději má ale rád běhání vedle koně. Australský ovčák je velký pracant, a proto musí být neustále něčím zaměstnán, aby se nenudil a nenacházel si zábavu sám. Pro své výjimečné vlastnosti je používán při agility, v&nb
Přestože je jorkšír velmi malý, netrpí nijak zvlášť nemocemi. Nejdůležitější je vždy prevence, a to především co se týče infekčních onemocnění. Pravidelné očkování a odčervování by mělo být samozřejmostí. Problémem někdy bývají přetrvávající mléčné zuby, a to jak řezáky, tak i špičáky. Toto musíme hlídat a v případě potřeby dát odstranit odborným lékařem, jelikož perzistující zuby mohou negativně ovlivnit skus. Velmi často se objevuje zubní kámen, kterému lze předejít pravidelným čištěním zubů. Používáme pastu určenou pro pejsky, nikdy ne lidskou.
Nejčastější nemoci: tracheální kolaps, stomatitida a zubní kámen, hydrocefalus, luxace kolenní čéšky, aseptická nekróza hlavice femuru, kožní problémy, onemocnění dásní a chyby průdušnice.
Mezi možné infekční choroby patří psinka, infekční zánět jater, leptospiróza, parvoviróza. Mezi běžné nemoci se řadí průjem, zácpa, zánět uší, otrava, škrkavky, tasemnice.
Dospělé psy odčervujeme pravidelně každých 3–6 měsíců. V případě přítomnosti parazitů v trusu je potřeba odčervení zopakovat podle pokynů veterinárního lékaře. Pokud chceme mít jistotu a neodčervovat naslepo, je možné nechat zhotovit laboratorní vyšetření trusu a odčervit pouze v případě, pokud je v něm pozitivní nález. Pokud je nález negativní, odčervení není potřeba. Za směrodatné lze však považovat pouze negativní výsledky několika po sobě jdoucích laboratorních vyšetření trusu, protože u jednotlivého trusu hrozí, že byl odebraný v době, kdy se vajíčka právě neuvolňovala.
K nepříjemným průvodcům psa nepatří jen vnitřní, ale také vnější parazité. Nejen že psa zneklidňují pobíháním v srsti, svěděním a odsáváním krve, ale často jsou blechy a všenky mezihostiteli tasemnice, kterou pak přenesou na psa. Klíšťata přenášejí zase viry a bakterie, jimiž mohou psa nakazit. Proto je zapotřebí, abyste psí kožich pravidelně a pečlivě kontrolovali a při prvních známkách ektoparazitů provedli nejen odhmyzení zvířete, ale ve většině případů i důkladnou očistu prostředí, ve kterém se pes zdržuje, jinak se některých parazitů nezbavíte. Vhodné prostředky léčby, ochrany i očisty prostředí vám poradí váš veterinář. Doporučí vám rovněž i preventivní přípravky, kterými můžete zabránit nebo silně omezit napadení zvířete vnějšími parazity. Mezi vnější parazity patří blecha, veš, všenka, sviluška podzimní, zákožka psí, dravčík psí, trudník psí, klíště, kloš.
Základní vakcinační schéma štěňat a dospělých psů:
Maltézský psík se obvykle dožívá vysokého věku až 15 let. Navzdory křehkému vzhledu, který navozuje dojem vysoké zranitelnosti, se totiž jedná v zásadě o zdravé plemeno. Přesto inklinují maltézáčci k některým onemocněním ve zvýšené míře. Mezi častěji zaznamenané zdravotní potíže u maltézského psíka patří luxace pately. Tento zdravotní problém je ostatně typickým neduhem, který postihuje malá plemena psů. Maltézský psík rovněž trpí hojně na onemocnění očí (od silného slzení po progresivní retinární atropii), je proto třeba věnovat jim zvýšenou, intenzivní péči. Další zranitelnou oblastí je ústní dutina (riziko nemocí zubů a dásní).
Mezi možné infekční choroby patří psinka, infekční zánět jater, leptospiróza, parvoviróza. Mezi běžné nemoci se řadí průjem, zácpa, zánět uší, otrava, škrkavky, tasemnice.
Dospělé psy odčervujeme pravidelně každých 3–6 měsíců. V případě přítomnosti parazitů v trusu je potřeba odčervení zopakovat podle pokynů veterinárního lékaře. Pokud chceme mít jistotu a neodčervovat naslepo, je možné nechat zhotovit laboratorní vyšetření trusu a odčervit pouze v případě, pokud je v něm pozitivní nález. Pokud je nález negativní, odčervení není potřeba. Za směrodatné lze však považovat pouze negativní výsledky několika po sobě jdoucích laboratorních vyšetření trusu, protože při jednotlivém trusu hrozí, že byl odebraný v době, kdy se vajíčka právě neuvolňovaly.
K nepříjemným průvodcům psa nepatří jen vnitřní, ale také vnější parazité. Nejen že psa zneklidňují pobíháním v srsti, svěděním a odsáváním krve, ale často jsou blechy a všenky mezihostiteli tasemnice, kterou pak přenesou na psa. Klíšťata přenášejí zase viry a bakterie, kterými mohou psa nakazit. Proto je zapotřebí, abyste psí kožich pravidelně a pečlivě kontrolovali a při prvních známkách ektoparazitů provedli nejen odhmyzení zvířete, ale ve většině případů i důkladnou očistu prostředí, ve kterém se pes zdržuje, jinak se některých parazitů nezbavíte. Vhodné prostředky léčby, ochrany i očisty prostředí vám poradí váš veterinář. Doporučí vám rovněž i preventivní přípravky, kterými můžete zabránit nebo silně omezit napadení zvířete vnějšími parazity. Mezi vnější parazity patří blecha, veš, všenka, sviluška podzimní, zákožka psí, dravčík psí, trudník psí, klíště, kloš.
Onemocnění způsobené parazity se nazývá parazitóza. Podle původců onemocnění dělíme parazitózy na dvě základní skupiny, a to na ektoparazitózy (způsobené zevními parazity) a endoparazitózy (způsobené parazity vnitřními). Základní rozdíl mezi endoparazity a ektoparazity je následující: vnitřní parazité (endoparazité) pronikají do hostitelského organismu a žijí v něm po celou dobu svého života nebo v určité časové periodě svého vývoje (tasemnice, motolice, oblí červi, prvoci a podobně). Vnější parazité (endoparazité) zůstávají na povrchu organismu (blechy, klíšťata, trudníci, svrab, dravčíci, sametky, vši, jiný hmyz).
Jako parazitizmus je označován vztah dvou organismů, z nichž jeden organismus (parazit) má zisk a druhý na tento vztah doplácí (hostitel). Parazit se přitom může živit tkáněmi hostitele nebo se přiživovat na jeho potravě, případně může mít z hostitelova organismu i jiný prospěch. Pro vztah parazit–hostitel je typické, že parazit hostitelský organismus nezabíjí. Svou činností ale působí hostitelskému organismu nepříjemné komplikace, které se týkají zejména jeho zdravotní stavu: průjmy, svědění, vznik druhotné infekce pro průniku parazita do organismu, přenos virového nebo bakteriálního onemocnění a podobně. Některá z těchto onemocnění jsou přenosná ze zvířat na člověka, v tomto případě poté hovoříme o zoonózách a tento parazit je nazýván zoonotickým.
Lék proti parazitům se nazývá antiparazitikum. Mezi antiparazitika náleží i anthelmintika (přípravky proti červům).
Kategorie endoparazitóz náleží k posouzení veterinárním lékařům, a to včetně aplikace léčiva. Ve volném prodeji, respektive v prodeji mimo lékárny a u oprávněných prodejců, se můžete ale běžně setkat s antiparazitiky působícími proti ektoparazitózám.
Zablešení – je asi nejrozšířenější u psů, koček, ale i člověka. Parazitem je blecha kočičí (Ctenocephalides felis), zoonotický parazit. V domácnosti nebo v prostředí s výskytem blechy se setkáváme se všemi jejími vývojovými stadii – od vajíček přes larvy, kukly i dospělce. Na hostiteli se vyskytuje dospělec, který saje krev. Typickým příznakem zablešení zvířete je vysoká svědivost kožíšku, výskyt drobných tmavých částeček v srsti – blešího trusu. Blechu lze při důkladné prohlídce srsti také zahlédnout. Poměrně častým kožním problémem při zablešení citlivých jedinců jsou zarudlá místa, která si zvíře rozškrábe z důvodu vysoké svědivosti až do krve. Výskyt podobných příznaků se označuje jako „alergie na bleší kousnutí“. Vajíčka, larvy a kukly nalezneme v místě odpočinku zvířat, jedná se o takzvaná místa „horkého výskytu“ označována jako „HOT SPOTS“. Blecha kočičí je přenašečem tasemnice psí a&nb
Vývojový cyklus blechy zahrnuje vajíčko, larvu, kuklu a dospělce. Vajíčka jsou perleťově bílá, oválná a jejich velikost je něco kolem 0,5 mm. Volně vypadávají do okolního prostředí ze srsti zvířete, kam je blecha naklade. Z těchto vajíček obvykle 10 dní, ale klidně i dříve při velmi dobrých podmínkách, vylezou larvy, které jsou velké 2 až 5 mm. Ty se živí především trusem dospělých blech obsahujícím zbytky krve, přičemž přítomnost tohoto trusu je nezbytná pro jejich další vývoj.
Larvy se vyhýbají přímému slunečnímu světlu a zalézají do koberců, matrací, v přírodě do trávy, pod listí nebo do půdy. Larva blechy se 2x svléká během 5 až 11 dní a poté se zakuklí. Larvální stadia jsou velice citlivá na sucho, k jejich přežívání je nutná dostatečná vlhkost. Délka kukly je 5 mm a na její lepivý povrch se uchytí částice z okolního prostředí. Velké množství těchto kukel můžeme nalézt ve zvířecích pelíšcích, v matracích, čalouněném nábytku, na sedadlech aut a podobně.
Za dobrých podmínek začnou dospělé blechy vylézat z kukel již za 5 dní a stimulem je pro ně teplo a pohyb v okolí. Pokud je vlhko, teplo a dostatek blešího trusu jako potrava pro larvy, jsou nově vylíhlé dospělé blechy v prostředí už za 14 dní. V případě, že optimální podmínky nejsou, blechy si na ně v kuklách počkají až jeden rok!
Ve většině domácností však blechy dokončují svůj vývojový cyklus za 3 až 8 týdnů. Vylíhlá blecha může přežít i několik dní bez napití se krve. Volně žijící zvířata vnikají do zahrad a staví si hnízda v blízkosti domů. Vajíčka blech i trus dospělců se tedy dostávají do našeho blízkého prostředí a vylíhlé blechy čekají na vhodnou příležitost. Jakmile se blecha dostane na svého hostitele, do několika sekund či minut se napije jeho krve. Dospělci se páří do 24 hodin po napití a za dalších 24 až 36 hodin již samička začne klást vajíčka.
Samička blechy je schopna naklást až 50 vajíček denně a celkově vyprodukovat asi 1 300 vajíček. Vajíčka může klást asi 100 dní, ale počet kladených vajíček se postupně snižuje. K vyprodukování takového množství vajíček samičky blechy zkonzumují každý den množství krve, které je 15x větší, než je jejich hmotnost. Dospělé blechy většinou zůstávají na svém hostiteli a jen malý počet jedinců se stěhuje na jiné zvíře. Kočky při čištění srsti pozřou jen nezanedbatelné množství blech.
Světle žlutá všenka psí (Trichodectes canis) se živí odlupujícími se částečkami kůže, nesaje krev.
Všenky měří okolo 2 mm, mají žlutohnědou barvu, jsou ploché s krátkými silnými hákovitými drápky na konci každé končetiny, které používají k pevnému přichycení se k chlupům hostitele. Je možné je pozorovat pouhým okem. U zvířat obvykle napadají hlavu, podpaží, třísla a záda. Psy napadající druh Trichodectes canis může být rovněž mezihostitelem tasemnice psí. To je další důvod, proč je úspěšná eradikace všenek tak důležitá.
Všenka se podobá jak vzhledem, tak způsobem života vši. Všechna vývojová stadia i dospělí jedinci se však živí kožním mazem a vrchními vrstvičkami zrohovatělé pokožky a jen příležitostně sají krev. Je také mnohem pohyblivější než veš, takže při pokusu o chycení se snaží co nejrychleji schovat. Tělo všenky má šedavě bělavou barvu a mnohem širší hlavu než veš. Všenka psí cizopasí výhradně na psu, na člověka nepřechází. Vývojová stadia všenky jsou stejná jako vývojová stadia vši. Vývoj se odehrává pouze na těle psa, samice kladou vajíčka tak, že je přilepují k chlupům (takzvané hnidy). Z nich se pak vylíhnou larvy a po dokončení vývoje se vyvine dospělá všenka. Nález hnid tedy znamená, že pes může být napaden jak vší psí, tak všenkou. Přítomnost parazita vyvolává škrábání a kousání, které může vést k poranění kůže a následné infekci. Všenky hubíme stejně jako vši a blechy.
Na ochranu psů proti vnějším parazitům se používají antiparazitární přípravky, které jsou ve formě spreje, obojku, šamponu nebo jako spot-on. Záleží vždy na majiteli, jaký preparát pro své zvíře zvolí.
Zákon v České republice neudává žádnou očkovací povinnost. Ovšem doporučuje se dvakrát ročně očkovat proti července prasat. Odčervení by mělo být provedeno alespoň jednou ročně.
Onemocnění prasat je celá řada. Velkou roli hraje hygiena chovu, zootechnické podmínky, stres a výživa.
Červenka – původcem je bakterie Erysipelotrix rhusiopathiae. Vyskytuje se i u zdravých prasat, která onemocní při oslabení. Zdrojem nemoci jsou nakažená zvířata, hlodavci i předměty. Výskyt je nejčastější v létě. Typickým příznakem jsou tmavočervené kopřivkové skvrny. U chronické formy dochází ke změnám na srdci, kloubech a kůži. Při bílé formě ke zčervenání kůže nedojde. Léčí se antibiotiky nebo sérem, prevencí je očkování a dezinfekce.
Edémová choroba prasat – jde o nakažlivé onemocnění selat po odstavu. Projevuje se otoky hlavy, krku, víček, otoky stěn vnitřních orgánů, pohybovými poruchami, průjmem, obrnou svalů. Původem jsou hemolytické kmeny bakterie Escherichia coli. K propuknutí přispívají změny a stresy. Úhyn nastává do několika dní. Léčba probíhá pomocí hladovky, hyperimunního séra, antibiotik a sulfonamidů.
Mor prasat – u nás se příliš nevyskytuje. Jde o velmi infekční onemocnění virového původu, které se projevuje krvácením v trávicím a dýchacím aparátu. Šíří se přímo nakaženými prasaty, nebo nepřímo předměty a prostředím. K příznakům patří horečka, kašel, průjem s krví, krváceniny na kůži, zánět spojivek, výtok z nosu. Dochází k úhynu nebo přechodu do chronické formy.
Chřipka prasat – onemocnění způsobené viry a mykoplazmou, postihuje mladší kategorie prasat a vyvolávacím faktorem je i stres. Mezi příznaky patří vysoká teplota, výtok z očí a nosu, kašel, namáhavé a zrychlené dýchání. Selata, která přežijí, bývají oslabená a přenašeči. Chřipka může způsobit i narození mrtvých selat a poruchy plodnosti. Léčba probíhá antibiotiky.
Sípavka – chronické bakteriální onemocnění, které způsobuje deformaci kostí rypáku. Postihuje zejména mladší zvířata, u starších se příznaky neprojeví, ale vylučují zárodky. Projevuje se krvácením z nosu a výtokem z nosu, ztíženým dýcháním. Později postihuje i horní čelist a obličejové kosti. Léčba se neprovádí. Řešením je vyřazování postižených zvířat.
Dyzentérie prasat – bakteriální onemocnění projevující se silným průjmem a nekrózami ve střevě. Terapie probíhá antibiotiky a je nutná dezinfekce.
Enzootická pneumonie – onemocnění dýchacího aparátu způsobené mykoplazmou s přispěním špatných podmínek chovu. Typický je chronický kašel a nižší přírůstky. Terapie probíhá antibiotiky a zlepšením podmínek chovu.
Vnitřní parazité – stejně jako u ostatních druhů zvířat i u prasat s
