Zajímá vás téma VAJÍČKA ŠKRKAVKY? Tak právě pro vás je určen tento článek. Žijí na úkor svého hostitele, obtěžují ho svou přítomností (svědění, škrábání, oděrky, infekce, zánět, nekróza a sepse). Zaplavují psa produkty látkového metabolismu, odebírají mu živiny, oslabují jeho odolnost, způsobují poruchy trávení, poškozují střevní výstelku, porušují nervové dráhy, a navíc přenášejí různá infekční onemocnění.
Škrkavky u psa
Škrkavky (Toxocara canis) jsou u psů velmi rozšířené, mohou jim způsobovat značné zdravotní problémy.
Škrkavky jsou cizopasní oblí červi dlouzí 6 až 15 cm, kteří u psů žijí v tenkém střevě. Vylučují vajíčka, která se trusem dostávají do vnějšího prostředí, kde dozrávají a stávají se zdrojem infekce pro další zvířata, ale i pro lidi a především pro děti.
Pes se nakazí pozřením zralých vajíček, z nichž se v jeho střevě vylíhnou larvičky. Ty pronikají střevní sliznicí a pokračují dále v těle svého hostitele. Migrace larev závisí na stáří a pohlaví jedince. U štěňat do 3 měsíců stáří larvy krví migrují do plic, odkud bývají vykašlány, znovu polknuty a dostávají se do střeva, kde se vyvíjí v dospělé jedince. U starších psů larvy migrují krví do plic, ale také aktivně pronikají do nejrůznějších orgánů a tkání, kde se opouzdří. U březích fen se opouzdřené larvy aktivují, pronikají přes placentu a dostávají se do nenarozených štěňat. Larvy, které u feny migrovaly do mléčné žlázy, mohou štěňata infikovat při sání mléka.
Larvy při migraci mechanicky poškozují tkáně, jimiž cestují, a také s sebou zavlékají ze střeva nejrůznější mikroorganismy. Jedinci nakažení škrkavkami zaostávají v růstu, mají matnou srst, zvětšené břicho, dochází ke ztrátám hmotnosti, zvracení, objevuje se kašel, chudokrevnost. V těžkých případech může dojít k úhynu jedince.
Člověk se může nakazit kdekoliv a kdykoliv pozřením vajíček škrkavek. K tomu dochází například u dětí při hraní (na pískovištích, v parcích, zahradách), kdy pojídají písek, hlínu, olizují předměty. A právě při této činnosti může dojít k pozření vajíčka škrkavek. Další cestou nákazy je nedostatečná hygiena rukou, olizování prstů, konzumace potravy neumytýma rukama nebo i špatně omytého ovoce či zeleniny. Vylíhlé larvy migrují v těle člověka, pronikají krví nebo aktivním pohybem do nejrůznějších orgánů (játra, plíce, oko, mozek, svaly) a způsobují vážná poškození. V lidském těle mohou larvy zůstat životaschopné a pohyblivé i několik let. U člověka se onemocnění projevuje bolestmi břicha, teplotou, nechutenstvím, zvracením, krvavými průjmy, únavou kloubů a svalů, kožní vyrážkou. Příznaky mohou trvat několik týdnů až let. K méně častým příznakům onemocnění patří postižení mozku, srdce, ledvin, poruchy vidění, otoky kloubů.
Prevencí je především zabránit nakažení psa zárodky parazitů. Pes se nakazí buď z okolního prostředí, ve kterém je přítomen kontaminovaný trus jiných zvířat, nebo přímým kontaktem s nakaženým zvířetem, při očichávání se. Další způsob je nakažení přes mezihostitele pozřením jeho celého (blecha, všenka
Vývojový cyklus blechy zahrnuje vajíčko, larvu, kuklu a dospělce. Vajíčka jsou perleťově bílá, oválná a jejich velikost je něco kolem 0,5 mm. Volně vypadávají do okolního prostředí ze srsti zvířete, kam je blecha naklade. Z těchto vajíček obvykle 10 dní, ale klidně i dříve při velmi dobrých podmínkách, vylezou larvy, které jsou velké 2 až 5 mm. Ty se živí především trusem dospělých blech obsahujícím zbytky krve, přičemž přítomnost tohoto trusu je nezbytná pro jejich další vývoj.
Larvy se vyhýbají přímému slunečnímu světlu a zalézají do koberců, matrací, v přírodě do trávy, pod listí nebo do půdy. Larva blechy se 2x svléká během 5 až 11 dní a poté se zakuklí. Larvální stadia jsou velice citlivá na sucho, k jejich přežívání je nutná dostatečná vlhkost. Délka kukly je 5 mm a na její lepivý povrch se uchytí částice z okolního prostředí. Velké množství těchto kukel můžeme nalézt ve zvířecích pelíšcích, v matracích, čalouněném nábytku, na sedadlech aut a podobně.
Za dobrých podmínek začnou dospělé blechy vylézat z kukel již za 5 dní a stimulem je pro ně teplo a pohyb v okolí. Pokud je vlhko, teplo a dostatek blešího trusu jako potrava pro larvy, jsou nově vylíhlé dospělé blechy v prostředí už za 14 dní. V případě, že optimální podmínky nejsou, blechy si na ně v kuklách počkají až jeden rok!
Ve většině domácností však blechy dokončují svůj vývojový cyklus za 3 až 8 týdnů. Vylíhlá blecha může přežít i několik dní bez napití se krve. Volně žijící zvířata vnikají do zahrad a staví si hnízda v blízkosti domů. Vajíčka blech i trus dospělců se tedy dostávají do našeho blízkého prostředí a vylíhlé blechy čekají na vhodnou příležitost. Jakmile se blecha dostane na svého hostitele, do několika sekund či minut se napije jeho krve. Dospělci se páří do 24 hodin po napití a za dalších 24 až 36 hodin již samička začne klást vajíčka.
Samička blechy je schopna naklást až 50 vajíček denně a celkově vyprodukovat asi 1 300 vajíček. Vajíčka může klást asi 100 dní, ale počet kladených vajíček se postupně snižuje. K vyprodukování takového množství vajíček samičky blechy zkonzumují každý den množství krve, které je 15x větší, než je jejich hmotnost. Dospělé blechy většinou zůstávají na svém hostiteli a jen malý počet jedinců se stěhuje na jiné zvíře. Kočky při čištění srsti pozřou jen nezanedbatelné množství blech.
Ve svém příspěvku BABSKÁ RADA JAK NA KOČIČÍ BLECHY se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Vaclav Blaha.
dobry den,poradi mi prosim nekdo,jak na blechy u domaci kocky?mam dva petimesični kocoury,kteří chytli blechy v domě kde bydlím,od psa paní,která tu bydlí.utíkali mi na chodbu a otírali se o rohožku té paní.před třemi týdny jsem použil přípravek na hubení blech vtíráním do kuže,hodně blech jsem jim odstranil,ale trus na jejich kuži je stále,i když v podstatně menším množství.vše jsem vypral,nastříkal do okolí přípravek proti blechám,nikde jsem žádné larvy ani vajíčka nenašel,ale blechy na kočkách nacházím stále,i když málo.Má s tím někdo zkušenosti,zbavit se jich jiným způsobem než jenom použitím prostředků od veterináře?mám obavy používat tyto prostředky třeba po měsíci,jak mi radili na veterině,připadají mi kočky ještě dost malé,přece jen je to chemie,kočky se pohybují pouze v bytě,po baráku již neutíkají.děkuji za radu
Na tento příspěvěk jestě nikdo nereagoval. Chcete se k němu vyjádřit? Klikněte na tlačítko a budete moci vložit svůj komentář.
Škrkavka dětská (Ascaris lumbricoides) způsobující askariózu postihuje více než miliardu lidí po celém světě.
Oplozená vajíčka škrkavek se do vnějšího prostředí dostanou s trusem, do 3 týdnů se v zevním prostředí stanou infekční. Následuje pozření člověkem – přes žaludek migrují larvičky do krevního oběhu – odtud do plic, kde dráždí. Jsou tedy vykašlány a opět polknuty. Dostávají se tedy znovu do žaludku a poté finálně do tenkého střeva, kde pohlavně dospívají.
Příznaky onemocnění se odvíjejí od fáze cyklu škrkavek. U migrujících se vyskytuje horečka, kašel, vykašlávání krve, škrkavky mohou postihovat ledviny, oko,atd. Postižení střeva má kolikové projevy, zánětlivé stavy v dutině břišní až velmi vážnou obstrukci střeva škrkavkami.
Onemocnění se diagnostikuje koprologicky, k terapií se využívá řada preparátů, konkrétní doporučí Váš lékař.
Dospělý pes by měl být odčerven alespoň jednou za 3–6 měsíců, a to nejen, když jsou u něj objeveni parazité. Ty lze vypozorovat ve stolici v podobě vajíček či jiných stadií vývoje. Veterinář provádí takzvané koprologické vyšetření, tedy vyšetření trusu, kdy zjistí daného parazita a jak s ním nejlépe bojovat. Nejedná se o povinné vyšetření, ale chovatelé, kteří myslí na prevenci, běžně dodržují alespoň 6měsíční pravidelnost kontrol i bez náznaků potíží.
Frekvenci odčervování určuje veterinární lékař také na základě plemene, velikosti a věku psa, jeho zařazení a využití, rozhodující může být rovněž styk s hospodářskými zvířaty, u nichž se běžně vyvíjí cizopasníci přenosní na psy. Optimální frekvence odčervení psa může být 3x za rok, tedy každé 4 měsíce. Chovná fena by měla být odčervena během krytí a poté až společně se štěňaty. Během březosti bychom se měli odčervování raději vyhnout, některé přípravky mají totiž prokazatelně teratogenní efekt (Drontal). Jediným přípravkem schváleným pro použití během březosti je preparát Stronghold.
V praxi se psi většinou odčervují preventivně bez koprologického vyšetření, a to v rozmezí 3 až 6 měsíců. Pokud jsou přímo v trusu viditelní parazité nebo jejich články, je nutné po 14 dnech odčervení zopakovat. Při stanovení frekvence odčervování je nutné přihlédnout k využití psa (pracovní, lovečtí psi), zda je trvale doma či venku, v blízkosti hospodářských či jiných zvířat, jaký je počet psů v domácnosti, zda je v domácnosti malé dítě a podobně.
Bohužel přežívá mylná představa, že odčervení chrání zvíře proti vnitřním parazitům po dobu několika týdnů, nebo dokonce měsíců. Mnoho chovatelů nechává dospělého pejska odčervit jednou za půl roku, udělá si poznámku v kalendáři a dalších šest měsíců si s pocitem čistého svědomí užívá klid. Jenže díky nedostatečnému poučení se zatím scénář souboje s parazity může vyvíjet ve prospěch škodné škrkavky. Jejími vajíčky, kterých denně vyprodukuje několik set tisíc, jsou následně zamořeny prakticky všechny lokality, kde domácí mazlíčci kálejí. Stačí vzít psa vyvenčit do nejbližšího parku a vzhledem ke zvyku očichávat či olizovat pachové stopy máte slušnou šanci, že se již pár hodin po podání antiparazitik pozřením vajíček přítomných v kontaminované trávě znovu nakazí. Jelikož škrkavky ve střevě dospívají čtyři týdny, zbývá jim do dalšího termínu dehelmintizace spokojených pět měsíců přiživování.
Odčervování je ve skutečnosti jednorázový úkon a s očkováním, za které jej mnoho lidí zaměňuje, nemá absolutně nic společného. Zatímco očkovací látka působí jako prevence chránící psa dlouhodobě proti infekcím, konkrétním virům a bakteriím na
U sibiřské kočky se mohou projevit stejné nemoci, které postihují i jiná kočičí plemena, jako je vzteklina, borelióza (očkování koček proti tomuto onemocnění bývá zbytečné, málokdy mají klinické příznaky), panleukopénie (= kočičí mor), virová rhinotracheitis (= projevuje se kýcháním, rýmou, zánětem spojivek a horečkou), kaliciviróza (= virové onemocnění způsobující rýmu, nebo chřipku), infekční peritonitida (= zánět pobřišnice), FIV (= kočičí AIDS), kočičí leukóza (= kočičí leukémie), campylobakterióza (= připomíná salmonelózu, projevuje se zánětem tenkého a tlustého střeva), salmonelóza (= průjmové bakteriální onemocnění), tuberkulóza (= souchotiny), dermatofytóza (= kožní plíseň), motolice (= endoparaziti postihují plíce, játra, žlučovody), tasemnice (= střevní onemocnění způsobené parazity), hlístice (= spadají sem škrkavky kočičí postihují střeva, škrkavka šelmí, škrkavky způsobující plicní červivost, dále tenkohlavec liščí způsobující záněty slepého a tlustého střeva i paraziti napadající plíce), klíšťata, ušní svrab, notoedrový svrab (nejprve postihuje ušní boltce, pak hlavu a nakonec i celé tělo kočky), cheyletielóza (= dravčíkovitost, kožní nemoc), všenky, blechy.
Tento druh pocházející z tropů afrického kontinentu je u nás znám pod názvem oblovka velká. Na naše poměry dorůstá opravdu gigantických rozměrů a v současné době se stále více začíná rozšiřovat i její chov jakožto domácích mazlíčků.
Jde o největší druh šneka na světě, ulita může dorůstat až 30 cm, ale obvyklá velikost je 15–20 cm. Klasická achatina má žlutooranžovou ulitu s tmavými hnědými pruhy. Apex ulity bývá často načervenalý až červený (ale není u všech jedinců). Columella a patrová část obústí jsou vždy červené či červenohnědé. Výrazným rozpoznávacím znakem jsou dva vystouplé pruhy na konci nohy, které tvoří jakési „véčko“. Podobně tvarovanou zadní část nohy má jako jediná z rodu Achatina. Tyto znaky se pak vyskytují pouze u podrodu Archachatina. Tento druh se v zajetí špatně rozmnožuje a oproti ostatním druhům má vyšší nároky na teplo a vlhko. V případě, že nemá dostatek tepla a vlhkosti, rozmnožovat se nebude.
Pokožka útrobního vaku má schopnost vylučovat sloučeniny vápníku, které na povrchu vytvářejí ulitu. Ulita je tvořena několika závity, které se obtáčejí okolo středového „sloupku“ zvaného columella. Vrchol (apex) ulity je u achatin špičatý (u podrodu Archachatina je tupý) a spolu s columellou a obústím (vnitřní část vchodu do ulity) tak tvoří rozeznávací znaky při určování konkrétního druhu achatiny.
Díky cívkovému svalu dokáže šnek zatahovat a vytahovat nohu ven z ulity. Na noze jsou žlázy, ve kterých se tvoří sliz, který jednak pomáhá v pohybu a jednak chrání tělo šneka. Dýchání šneků zajišťují plíce, kyslík je pak hemolymfou rozváděn do celého těla šneka. V ústním otvoru mají achatiny radulu, na které je velké množství malinkých zubů, díky nimž šneci přijímají potravu. Tu „nekoušou“, ale pomocí raduly ji „strouhají“.
Pro ubytování oblovek je nejvhodnější skleněné nebo plastové terárium, jako podklad lze použít vlhký lignocel (kokosové vlákno) nebo rašelinu, přičemž výška substrátu by měla být cca 10 cm. Substrát by nikdy neměl vyschnout – udržujte jej neustále vlhký, ale ne přemokřený.
Vlhkost vzduchu by se měla pohybovat okolo 80 %, čehož lze dosáhnout pravidelným rosením. Stejně důležitá jako vlhkost je teplota. Některé druhy mohou prospívat i při pokojové teplotě, ale teplota okolí 28 °C je ideální. Afričtí šneci se nezimují, jsou aktivní po celý rok, proto i přes zimu topte na stejnou teplotu jako v létě. Do ubikace je vhodné umístit misku s vodou. Šneci jsou sice schopni vystačit si na pití s kapičkami vody na stěnách terária, ale někteří chodí pít i z misky. Navíc většina šneků se ráda koupe. Miska je ideální plochá, jen s nízkou hladinou, u hlubších misek pak vložte do
Tento druh má i svůj český název: měchýřovka východní. V současnosti se vyskytuje v mnoha teplých oblastech, kam byla druhotně zavlečena, původně pochází z Jižní Ameriky. Je to největší plž běžně chovaný v našich akváriích. Měchýřovka je citlivá na chemikálie, jako je malachitová zeleň, formaldehyd a všechny přípravky s obsahem mědi. Je důležitou součástí jídelníčku jihoamerických domorodců. Indiáni kmene Otomak užívají rozdrcené a spálené skořápky jako součást drogy niopo.
Ulita tohoto druhu je tenkostěnná, hladká. Má 5 závitů, které jsou ploché a svírají s osou ulity úhel 90°. Měchýřovka se vyskytuje v přírodní hnědé formě, častěji je však v akváriích chována v odstínech zlaté barvy. Na ulitě má zřetelně ohraničené tenké proužky hnědé barvy (v některých formách proužky chybí). Má růžovou i modrošedou nohu. Kromě žaberního dýchání čerpá i atmosférický vzduch chobotem, který vysouvá nad hladinu. Žábry jsou částečně přeměněny v jednoduchý plicní vak. Ústí ulity se zavírá stálým víčkem (operculum). Hmotnost může mít až 180 g. Měchýřovky nemají uši, jsou úplně hluché. Jejich zrak je spíše slabý a slouží k nalezení světlých a tmavých míst.
Na chov jedné dospělé ampullarie se doporučuje jako minimum 30 litrů vody, za optimum se považuje 50 litrů, jelikož její výkaly dost zatěžují vodu. Ve střevech má totiž velké množství mikroorganismů na pomoc s trávením potravy a právě jejich vypuzením s výkaly se může voda zakalit. Ráda také požírá patentky, například se přisaje na krmítko a vysává je. Dožívá se i 5 let, ale délka života je závislá na teplotě v akváriu – čím vyšší teplota, tím kratší život. Při teplotě pod 18 stupňů je téměř neaktivní. I při normální teplotě je běžné, že jsou šneci několik dní až týdnů neaktivní. Zvláště staří jedinci mohou být velmi málo aktivní. Jestliže však začne plž zapáchat nebo jeho tělo velmi změkne, je plž skutečně mrtvý a měl by být okamžitě odstraněn.
Na kvalitu vody není ampullarie náročná. Ve společenské nádrži je pomocníkem při boji se všemi druhy řas a slizovitými povlaky.
Krmení měchýřovek je velmi snadné, neboť žerou téměř cokoliv, co mohou roztrhat a co dostanou do svých úst. Žerou zeleninu (okurky, špenát, mrkev a salát), krmivo pro ryby, mrtvé ryby, jiné plže a jejich vajíčka, řasy, mořské garnáty. Vyžadují ale dostatek potravy včetně rostlinné, proto je doporučujeme přikrmovat například spařenými listy salátu, jinak vám pravděpodobně začnou ožírat rostliny, zejména ty s jemnými listy.
Tito plži jsou gonochoristé, to znamená, že k reprodukci je zapotřebí samce a samice. Je těžké jen podle vzhledu rozlišit samičku od samečka. Samička klade vajíčka,
Zdravotní problémy škrkavek se týkají především mláďat, u kterých (při zanedbání) je prognóza často až nepříznivá. U dospělých psů je prognóza příznivá.
Typickým, již velmi vážným, příznakem toxokarózy je tzv. škrkavkové břicho – zvětšené, bolestivé břicho vzniklé v důsledku ucpání střeva škrkavkami. Stav může doprovázet zvracení, průjmy, mláďata jsou smutná, hubená, nemají chuť k jídlu. Zhoršuje se také stav srsti - je matná, lomivá.
V důsledku postižení plic vzniká až zápal plic doprovázený ztíženým dýcháním, kašlem, výtoky z očí a nosu.
Nervový systém napadají škrkavky díky produkci nervového toxinu askaridinu, mohou vyvolat křeče až záchvaty připomínající epilepsii.
U koťat je časté překrytí očí třetím víčkem. Tento příznak ale není příliš specifický.
Vajíčka se prokazují mikroskopickým vyšetřením trusu, někdy lze pozorovat dospělce i ve zvratcích a trusu. U novorozených mláďat se diagnostika opírá o anamnézu a klinické příznaky (samice škrkavek ještě nekladou vajíčka).
Veš je cizopasník dlouhý 1–2 mm, který je dokonale přizpůsobený k cizopasnému způsobu života. Vším chybí křídla stejně jako blechám.
Veš je zploštělá shora dolů a má krátké silné končetiny, které nejsou přizpůsobeny ke skákání, takže je veš poměrně málo pohyblivá a lze ji snadno odhalit. Barva vši je šedavá až bělavá.
Dospělci i larvy vší se živí krví hostitele. Pohlavní dospělosti dosahují za 3 týdny. Dospělec se dožije 3 až 5 týdnů. Samice naklade až 150 vajíček. Vši žijí pouze v srsti, kam kladou i svá vajíčka. Ta se po 8 až 10 dnech změní v larvy, které se v dospělce vyvinou za 3 až 5 týdnů. Vši jsou dosti málo pohyblivé. Když se rozhrne srst zavšiveného psa, přisátá veš se nesnaží ukrýt. Blecha obvykle odskočí.
Nabodávání kůže vyvolává u psa úporné svědění, které má tytéž následky jako svědivost při zablešení. Pes se škrábe a kouše, čímž si na pokožce způsobuje drobná i větší zranění. Ta se druhotně mohou infikovat a vzniká ekzém.
Celý vývoj vši se na rozdíl od blechy odehrává na těle hostitele. Oplozené samice kladou vajíčka do srsti psa. Zvláštním tmelem je přilepují k jednotlivým chlupům. Vajíčka nalepená na chlupech se nazývají hnidy. Podle nálezu hnid lze také spolehlivě rozpoznat, že je pes zavšiven.
Ke svému vývoji potřebují vajíčka vší stálou teplotu těla hostitele. Při ní se larvy líhnou asi za 30 dní. Protože jsou tato vývojová stadia tvarem těla velice podobná dospělým vším, nazývají se někdy také nymfy. Klidové stadium neboli kukla ve vývoji vši chybí. Larvy či nymfy ale prodělávají další vývoj, vytvářejí se u nich pohlavní orgány a mění se v dospělé vši. Déletrvající zamoření se pozná podle zbarvení hnid. Ty jsou zpočátku bílé, na povrchu lesklé. Když je víčkem, které je na jednom konci, opustí larva nebo nymfa, změní se jejich barva. Nález hnid obojího zbarvení znamená, že pes je již dlouho hostitelem vší.
Pouze při silném napadení psa, kdy na jednom hostiteli může být i několik tisíc cizopasníků, se vši zdržují kdekoli. Jinak dávají přednost hlavě, zvláště čenichu, těsnému okolí pysků, očí a uší. Vyskytují se poměrně často také zespoda na krku, na prsou a na hrudi.
Vši se většinou přenášejí ze psa na psa přímým stykem. Nepřímý přenos je vzácný. Protože neskáčou, může k přenosu dojít jen při bezprostředním setkání dvou psů. Na člověka veš psí nepřechází. Zavšivení je dokladem špatné péče o psa. Vši milují klid, proto se jim daří zejména v srsti, která není ošetřována vůbec anebo jen nedostatečně. K slabšímu napadení může ovšem dojít i u řádně česaného a kartáčovaného psa, pokud se setkal
Blecha patří mezi nejhojnější a nejčastější cizopasníky psa. Není nebezpečná jen svým vlastním cizopasením, ale i tím, že je mezihostitelem tasemnice psí.
Blecha je malý drobný parazit, velký 1–5 mm. Dokonalé přizpůsobení blech k cizopasnému způsobu života se projevuje v jejich stavbě těla. To je ze stran zploštělé, s mohutně vyvinutým třetím párem končetin. Blechy tak snadno pronikají srstí hostitele a znamenitě na velké vzdálenosti skáčou. Skoky dlouhé až 1,5 m jsou důležité pro šíření cizopasníka z jednoho hostitele na druhého. Celé tělo blechy je silně vyztužené chitinem, takže je velmi pevné. Je červenohnědě zbarvené, lesklé. Samice jsou větší než samci.
Dospělé blechy jsou stálí cizopasníci psa. Svého hostitele tu a tam nakrátko opouštějí, ale jen proto, aby zanedlouho cizopasili zase na jiném. Blecha psí dává přednost psům, ale příležitostně, po omezenou dobu, je schopna žít i na jiném hostiteli. Při zvlášť silném napadení psa mohou blechy dočasně přejít i na člověka.
Samice kladou vajíčka především do skulin v podlaze a nečistot v okolí lože psa. Při velmi silném napadení je kladou také přímo do jeho srsti. Vajíčka pak obyčejně spadnou a dostanou se mimo tělo psa. Za 5–12 dní se z nich líhnou larvy. Jsou asi 4–5 mm dlouhé, bělavé, porostlé jemnými chloupky. Vždy žijí mimo tělo hostitele, na zemi, obvykle v jeho blízkém okolí. Živí se organickými částečkami prachu. Přitom mohou pohltit i vajíčka tasemnice psí, narazí-li na ně. Obvykle po 9–11 dnech se larvy zakuklí. Klidové stadium ve vývoji blechy – kukla – trvá většinou 11–20 dní. Kukly lze nalézt v okolí hostitele. Zámotky opouštějí dospělci, kteří ihned vyhledávají psa, aby mohli sát krev. Jinou potravu nejsou schopni přijímat. Krev sají obě pohlaví. U samic předchází sání krve každé snůšce vajíček. Za příznivých podmínek může celý vývoj od vajíčka po dospělce trvat dokonce jen 18 dní. Dospělé blechy žijí průměrně 3–5 měsíců.
Jen výjimečně, u mimořádně zanedbaných jedinců, a zvláště za teplého počasí, může celý vývoj blechy včetně larvy a kukly proběhnout v srsti psa.
Pokožku hostitele dráždí blechy pouhým svým pohybem v srsti. Ale také ji poškozují, když ji nabodávají při přijímání potravy. To vše vyvolává velice silné svědění. Do bodných ranek, které způsobují sáním, vpouštějí blechy sliny obsahující podobně jako u klíšťat látky, které brání sražení krve. Tyto látky však také dráždí tkáně v okolí ranky, což opět vyvolává svědění. Pes se v těchto místech škrábe, a kam dosáhne zuby, tam se i kouše. Přitom může snadno pohltit blechu nakaženou tasemnicí a infikovat se. Mnohdy se pes škrábe a kouše při
Askaridóza je poměrně častým parazitárním onemocněním prasat s největšími ztrátami u selat do 4 měsíců. Původcem je škrkavka prasečí (Ascaris suis) dosahující délky až 40 cm a šířky 6 mm.
K nakažení prasat dojde krmivem či vodou, selátka se mohou infikovat také díky sání na znečištěném vemeni matky. Vajíčka přenáší i hmyz (např. moucha) či znečištěné boty ošetřovatelů.
Po pozření vajíček se v tenkém střevě líhnou infekční larvičky, které se pak krví dostanou do jater, odtud přes srdce do plic. V plicích dráždí, nutí ke kašli - jsou tedy vykašlány a opět polknuty, čímž se finálně vrací do trávícího ústrojí.
Klinické příznaky u dospělých zvířat často nejsou příliš zjevné. Selátka pomalu rostou a nepřibírají, kašlou, mají horečku. V důsledku toxinů se mohou objevit i křeče a nervové příznaky. Patologicky jsou typické světlé, tzv. mléčné skvrny na játrech.
Onemocnění se diagnostikuje koprologickým vyšetřením či nálezem dospělců v trusu. K terapii se používají odčervovací prostředky podávané v krmivu či vodě.
V období formování plemene byla hlavním úkolem australského ovčáka manipulace s až několika tisícihlavými stády ovcí a dobytka na sezónní pastvy či za účelem prodeje až na vzdálenosti v rámci stovek mil. Jednalo se v podstatě o nepřetržitou práci kolem dobytka od jara do zimy (do prvního sněhu).
Přesný původ plemene je celkem nejasný, existují minimálně dvě teorie, jak australský ovčák vznikl. Jedna tvrdí, že jeho předchůdci byli ovčáčtí psi Basků, kteří migrovali z Evropy do Austrálie a potom do Ameriky, kam si s sebou přivezli jak speciální plemeno ovcí Merino, tak své „malé modré psy“, potomky pyrenejských a katalánských ovčáků, přikřížené s německou kolií a dalšími evropskými ovčáckými plemeny. Jiná teorie uvádí, že australský ovčák vznikl křížením britských a španělských ovčáckých psů, kteří se do Ameriky dostali s evropskými emigranty. Jisté ale je, že navzdory svému jménu vzniklo toto plemeno, tak jak ho známe dnes, v Americe. Největšího rozmachu a popularity dosáhl australský ovčák ve 20. století, a to díky své účasti na výstavách dobytka a koní, kde překvapoval diváky svými dovednostmi.
Mezi hlavní vlastnosti, pro něž byl nedocenitelným pomocníkem, patřila především jeho univerzálnost: skvělý cit pro manipulaci se stádem jak drsného dobytka, tak ovcí (velice často „mix“ jehňat, bahnic i beranů). Kromě pasení byl díky svému přirozeně ochranitelskému pudu skvělým hlídačem stáda i svého domova a jednalo se o jedince přirozeně teritoriálního. Vynikal svou rychlostí, hbitostí, vytrvalostí, odolností, odvahou a schopností samostatného rozhodování i práce v drsných podmínkách v podstatě ve dne v noci. Zároveň však byl popisován jako výjimečný společník pro svého pána či jeho rodinu. Pro všechny tyto vlastnosti zaznamenal v USA jako farmářský pes vysoký nárůst popularity.
Australský ovčák je pes s nadprůměrnou inteligencí, je dokonce tak inteligentní, že zaujímá jedno z prvních míst v žebříčcích IQ mezi všemi psy. Má ve svých genech silně zakořeněný pastevecký a ochranitelský pud. Je to pes velmi oddaný svému pánu a rodině, při jejich obraně je schopen nasadit život. Je spolehlivý, ostražitý, vytrvalý, rychle a rád se učí, vůči cizím lidem a zvířatům není nepřátelský, přestože dokáže být ostrý a autoritativní. Je výborným rodinným společníkem, ale je také hodně závislý na své rodině a miluje kontakt s člověkem, proto není vhodné chovat ho venku v kotci. Má rád hodně prostoru a miluje plavání. Možná ze všeho nejraději má ale rád běhání vedle koně. Australský ovčák je velký pracant, a proto musí být neustále něčím zaměstnán, aby se nenudil a nenacházel si zábavu sám. Pro své výjimečné vlastnosti je používán při agility, v&nb
Pravidlem je, že antiparazitikum se nemá aplikovat v době snůšky a v době přepeřování. Rovněž musí být chovatel opatrný při odčervování nemocných papoušků, kteří jsou zesláblí (mají se volit nižší dávky a co nejméně toxické). Univerzální způsob odčervování, který by platil pro všechny chovy, nelze doporučit, odvíjí se to totiž od množství faktorů (způsob chovu, podmínky, období, stav papouška).
Doporučený způsob podání závisí i na druhu podané látky. U jedinců, kde hrozí riziko předávkování, je vhodná aplikace přímo do volete, jindy lze zase přistoupit na podávání do pitné vody.
Doporučuje se podávat fenbendazol (helmigal, panacur) v množství 20–30 mg na 1 kg váhy do zobáku 3–5 dní po sobě (nepoužívat v době přepeřování), nebo 125 mg/l pitné vody 5 dní po sobě, nebo 20 mg/kg do zobáku zopakovat za 14 dní, 100 mg/kg do krmiva 5 dní po sobě.
U papoušků chovaných v Evropě se nejčastěji vyskytují dva druhy oblých červů, a to škrkavky (Ascaridia spp.) a kapilárie (Capillaria spp.). Pokud je v chovu zaveden dobrý protiparazitární program a jsou dodržována hygienická opatření, nemusejí červi způsobovat vážnější potíže. Základem prevence parazitóz je preventivní vyšetření či odčervení ptáka při vstupu do chovu a zamezení kontaktu papoušků s vlastním trusem.
Pro úspěšný boj s červy je třeba brát v úvahu prepatentní periodu (tedy dobu, která uběhne od vylíhnutí larvy červa do okamžiku, kdy dospěje a začne klást vajíčka nové generace červů). U škrkavek činí tato prepatentní perioda 45–60 dní, u kapilárií 2–3 týdny. V některých rizikových chovech nemusí vůbec dostačovat odčervení dvakrát ročně, ale je třeba jej praktikovat zhruba čtyřikrát do roka i vícekrát.
