Srna patří k nejmenším druhům jelenovitých. Obvykle váží kolem 15 – 35 kg a její výška v kohoutku je kolem 70 cm (srnec je větší než srna).
Barva srsti se liší v závislosti na ročním období. Přes léto má srst červenohnědou barvu, v zimě je více šedohnědá. Pro srnčata (mláďata) jsou také typické skvrny, které ale zhruba po 2. měsíci života zmizí. Srst obřitku je u srn i srnců bílá. Srny mají navíc obřitek okrouhlý se zástěrkou. Co se týká srsti srny, objevují se ale i výjimky, které mohou mít srst tmavou případně dokonce i bílou = albíni. Přestože se jedná o krásné exempláře (albíni), obvykle tato jejich „vada“ způsobuje i to, že jsou světloplaší a mají tedy problémy se zrakem. Přestože se jedná o výjimečné exempláře, myslivci se příliš neženou do jejich lovu, protože se obávají, že by jim smrt albína mohla přinést smůlu, říká se totiž, že kdo ho zastřelí, ten do roka zemře.
I srna má stejně jako člověk difyodontní chrup, což znamená, že nejprve jí vyrostou dočasné zuby a ty jsou až poté nahrazeny trvalými. Stav chrupu (ve které fázi výměny zubů srna je) je v myslivosti jedním z faktorů, podle nichž se pozná věk srny.
Srna na rozdíl od srnce nemá žádné paroží, pro srnce je ale paroží typické. Podle tvaru paroží se srnec rozlišuje na paličkáče (parůžky ještě nepronikly kůží na hlavě), špičáka (jedna část paroží), vidláka (dvě části), šesteráka (tři části) a výjimečně se v přírodě vyskytují i osmeráci. Srnci vytloukají paroží (po zpevnění paroží se srnci otíráním o kmeny stromů zbavují uschlého kožního obalu = lýčí paroží) zhruba v období března a dubna. Naopak ho shazují zhruba v měsíci říjnu. V přírodě se také někdy vyskytuje srnec parukář, což je srnec, u něhož došlo k poranění pučnic parůžků, nebo poranění varlat. Oba důvody pak mohou způsobit, že srnčí paroží se stává houbovité a je trvale v lýčí (kožním obalu). Lýčí se tedy u něj nedá vytlouct.
Zkušení myslivci snadno poznají i rozdíl ve stopě srny a srnce, přestože pro neznalce obě stopy vypadají v podstatě stejně. Více srdcovitý tvar stopy má srnec a srna má tvar stopy více vejčitý. Stopa bývá velká zhruba do 4 cm a široká do 2,5 cm a jedná se o otisk dvojice spárků, které jsou úzce sevřené. Délka kroku je kolem 40 cm (u srny je to méně než u srnce). Pokud je srna v klidu, tak je klidná i její chůze a ona tak ukládá zadní šlépěje do předních, a proto její stopy tvoří dvojstisky. Pokud ale běží, tak se zvyšuje délka kroku, ale zároveň srna klade zadní běhy před přední a vznikají tak oddělené otisky, které se nepřekrývají. Zároveň se změní ale i tvar spárek ve stopě, najednou jsou ve špičce více rozevřené a ve stopě se objevuje i malý otisk paspárků.
Pokud myslivci stopují srnu = srnce, mohou z jejich trusu a moči (= rez) určit, o jaké pohlaví se jedná (jen v zimě!) u srny se totiž trus a rez nachází na stejném místě = v místě mezi otisky zadních běhů. Naopak u srnce je rez uložená před trusem. To je dáno jejich způsobem vyprazdňování, které v podstatě probíhá jako u mladých psů. Srna stejně jako fena si přidřepne, zatímco srnec se mírně rozkročí jako mladí psi.
Ve svém příspěvku PŮDNÍ FILTRACE se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Carlos.
Článek jsem si se zájmem přečetl a docela se mi líbí. Jen co se týká půdní fitrace mám opačné zkušenosti a názor (konkrétně ve spojení s ponorným elektromotorkem). Osobně jí s oblibou používám právě v nejvíce zarostlém akváriu. Spíše než o odvádění živin, bych mluvil spíše o vyšší cirkulaci tepla a živin. Určitě je ovšem rozdíl mezi nároky některých rostlin a nechci nic paušalizovat. Stolitrovku mám spoustu let ve stavu, že jsem nemusel klidně půl roku řešit odkalování a čištění řas (neonky a ancitrus neudělaly takový binec). Jednou se mi při předělávání dna stalo že jsem v kalu narazil na klubko živých nitěnek i když jsem s nimi krmil naposledy rok zpět.... Jediné významné riziko u půdního fitru oproti jiným, vidím při třeba jednodenním výpadku proudu. Bakterie na dně které mají odbourávat odpad, bez množství kyslíku na kterém je jejich kolonie závislá umírají a rovnováha je nadlouho ztracená.
Na tento příspěvěk jestě nikdo nereagoval. Chcete se k němu vyjádřit? Klikněte na tlačítko a budete moci vložit svůj komentář.
Jedná se o nejčastější zákonem povolený lov jelenů. Takovýmto způsobem je možné lovit společně i samostatně. Jelen je vždy loven kulovnicí. Jak by měl probíhat společný lov jelena je dáno zákonem.
Osamělý lov
Čekaná
Pod pojmem čekaná je myšlen způsob lovu, při němž si myslivec vyhlédne vhodné místo, a na něm čeká, až se zvěř objeví. V místech, kam zvěř chodí nejčastěji, si myslivci staví kazatelny a posedy, z nichž mohou zvěř pohodlně pozorovat, mají lepší rozhled po okolních houštinách, zároveň je pak střelba bezpečnější a jistější. Je také menší pravděpodobnost, že zvěř myslivce navětří, když bude na posedu, než kdyby se skrýval někde na zemi v houští.
Obvykle se volí místo u houštin, odkud zvěř vytahuje nebo kam zatahuje, blízko u ochozů, kudy zvěř přichází, na okrajích luk, polí, kam zvěř vychází za potravou, blízko kališť i říjišť.
K úspěšné čekané je zapotřebí mít dobrý úkryt, příznivý vítr (musí foukat od zvěře k lovci, v opačném případě by zvěř lovce ucítila a nepřišla by na dostřel). Důležité je také správné chování lovce, který musí být co nejvíce potichu (oblečení musí být z nešustivého materiálu, neměl by mluvit, pokud má s sebou psa, ten nesmí štěkat), nesmí si nijak svítit (i světlo z mobilu by ho mohlo prozradit). Stejně tak může lovce prozradit i kouř, kuřáci si tedy v době čekané musí cigaretu odpustit.
Na čekanou chodí myslivci nejčastěji ráno a večer. Je důležité přijít o něco dříve, než se k místu přiblíží zvěř. A už při příchodu je třeba být co nejtišší a nebudit nijak pozornost.
Tímto způsobem lovu se loví nejen jeleni, ale veškerá spárkatá zvěř. Má totiž řadu výhod, v honitbě působí nejméně rušivě a zároveň poskytuje lovci dostatek času, aby si zvěř před výstřelem pořádně prohlédl a zhodnotil ji z hlediska chovnosti a odstřelu. Pokud je v místě navíc vybudovaná kazatelna, jedná se o velmi pohodlný způsob lovu.
Šoulačka
I tento způsob lovu je v honitbách velmi častý. Jde o to, že myslivec se pohybuje honitbou (= šoulá se), snaží se zvěř vyhledat, přiblížit se k ní a pak ji ulovit. K vyhledávání zvěře mu při tomto způsobu lovu mohou hodně pomoci jeho znalosti o chování zvěře, jejich zvycích, stopách, ložích, důležité je, aby také lovec poznal trus zvířete, které loví, aby nakonec nepronásledoval jinou zvěř. Stejně jako při čekané, i při šoulačce se musí lovec snažit pohybovat co nejvíce potichu. Při cestě lesem se lovec snaží co nejvíce se skrývat, a přitom pozorně sledovat své okolí a zároveň naslouchat zvukům lesa, protože i hlasy ptáků mu mohou napovědět, kde se zvěř ukrývá. I zde musí neustále kontrolovat směr větru, protože pokud by se vítr obrátil, lovec by byl prozrazen a všechna zvěř by před ním utekla. Při lovu myslivci nahrává protivítr, případně i boční vítr. Šoulat se dá různými terény lesa, dá se jít po připravených a udržovaných cestičkách (= šouláky), ale i nepřipravenou trasou. V noci je bezpečnější šoulat se známým a připraveným terénem, pak není nebezpečí pádu, nebo prozrazení se (šustění v křoví, šlapání na větve, drolící se povrch, kamínky). Neznámý terén totiž může lovce zavést do míst plných spadaných větví, a v takovém případě se lovec snadno prozradí.
Stejně jako čekaná i šoulačka se provozuje nejčastěji večer a ráno, protože v tomto období je zvěř nejvíce aktivní. Na šoulačku se dá vyrazit i ve dne, obvykle po dešti, nebo v říji jelenů.
Snad není třeba připomínat, že šoulačka se provozuje pěšky, případně se sáněmi, nebo povozem, ale rozhodně ne autem, nebo na jiném motorizovaném prostředku.
Nevýhodou šoulačky je, že lovec nemá moc času ke zhodnocení zvěře a mohl by se snadno zmýlit a odstřelit špatný kus. Šoulačka je tedy vhodnější pro zkušené lovce.
Přikrádání
Jedná se v podstatě o poslední fázi šoulačky, kdy lovec zvěř již objevil a snaží se dostat se k ní blíž, aby ji mohl lépe zhodnotit a zároveň i bezpečněji vystřelit. Přikrádání je velmi náročné, protože lovec se nesmí nijak prozradit a zvěř vyplašit. Musí neustále kontrolovat směr větru (ten se může kdykoliv změnit) a i terén, po němž se ke zvěři blíží, protože i sebemenší zaprasknutí může zvěř varovat. V této fázi se velmi často stává, že je lovec odhalen a zvěř uteče bez toho, aby lovec vůbec vystřelil. Problém může způsobit i necvičený, či špatně cvičený pes, který také může zvěř vyplašit.
Slídění
K tomuto typu lovu se využívá schopností loveckých psů = slídičů. Zvěř se takto loví obvykle v houštinách, nebo v rákosí. Myslivec během slídění střídavě popochází a předstupuje.
Lov vábením (= lovy lestné)
K tomuto způsobu lovu se mohou uchýlit lovci během šoulačky a někdy i čekané. Vábení se využívá, když jsou jeleni v říji. Jeleni se vábí napodobováním troubení slabšího říjícího jelena. Jelen se na takovéto vábení ozývá, a tím myslivec pozná, kde se jelen nachází. Na vábení se obvykle „chytnou“ jen mladší jeleni. Při vábení myslivec napodobuje hlas soka (u jelenů), hlas samice (častěji u srnců), nebo hlas mláděte.
Z troubení jelenů v říji dokáže zkušený lovec poznat, jestli jelen hledá laň, stojí u nich, jestli je zalehlý, nebo jestli se jedná o jelena, který varuje soka, nebo jestli je to jelen, který soka odbíjí.
Zkušený lovec totiž pozná, že jelen mrmlá, což znamená, že je jelen zalehlý. Mladého jelena zas lovec pozná tak, že troubí vytrvale a i přes den obyčejně vyšším hlasem. Naopak starší jeleni troubí méně a hlubším hlasem a méně často přes den vytahují.
Jeleni mají dva typy říje: halasnou a tichou. Halasná říje probíhá v době, kdy je pěkné počasí, a noci jsou chladnější. Špatné a deštivé počasí nahrává naopak tiché říji.
Lovci k napodobování hlasu jelena v říji využívají „řevnici“ (což může být volský roh, mušle tritonka, trubka z plastu, skleněný cylindr lampy).
Lovit s vábením je náročné a vyžaduje to zkušenost. Nejen že musí bezpečně ovládat hru na nástroj, ale musí mít i zkušenost se způsobem a projevy zvěře. I během lovu vábením musí myslivec respektovat některá pravidla lovu. Musí být správně oblečen (nenápadné, nešustivě), a zároveň nesmí hlasy lesa rušit nějakými nápadnými zvuky. Prozradit ho mohou i unáhlené pohyby.
Mezi lovy lestné kromě vábení patří také vnadění a atrapy.
Lov na obnově
Tento způsob se sice netýká jelenů, ale jedná se také o osamocený typ lovu. Loví se tak divoká prasata, která myslivec na sněhu stopuje do houštiny, kam prasata zalehla. Divočáci se totiž za špatného počasí neradi zdvihají z lože a jsou pomalejší, takže myslivec má čas na zamíření.
Společné lovy
Tyto typy jsou na lov jelena využívány opravdu jen výjimečně, jelenů totiž zas tolik v terénu nebývá.
Lov nátlačkou
Počet lidí účastnících se tohoto typu lovu je omezen, mělo by být zhruba pět střelců, dva honci a lovecký pes. Během tohoto lovu honci prochází terénem a zvedají zvěř, která volně odchází po ochozech, u nichž už ale čekají střelci. Aby byl lov nátlačkou úspěšný, je důležité aby lovci znali místa ochozů zvířat a zároveň, aby střelci byli co nejvíce potichu. Zároveň všechny povely musí probíhat tiše. Střelba při tomto typu lovu může být dost nebezpečná, střelci vždy musí věnovat velkou pozornost směru střelby, aby omylem nezranili jiného účastníka nátlačky. Proto by tento lov měl mít vždy závodčího, který určí směr střelby a všichni to musí respektovat. Při tomto typu lovu je opravdu důležité dodržovat kázeň, být na místech, která jsou povolená a „nepoflakovat se“ kolem. Všichni si musí dát pozor na odražené nebo roztříštěné střely.
Nátlačka se ale na lov jelena příliš nevyužívá, je spíše vhodná pro lov nedospělé černé zvěře a holé zvěře.
Pro tento typ lovu je vhodnější menší lečí, což je výhodou, protože lovci jdou po malém, známém terénu. Navíc počet účastníků je malý, a tak i průběh lovu je více v klidu, a tím je klidnější i zvěř, která pak postupuje pomalu, díky tomu mají pak střelci zvěř před výstřelem zhodnotit.
Lov nadháňkou
Při tomto typu lovu se používají psi honiči nebo slídiči (psi mající výšku do 55 cm v kohoutku, například i ohaři). Psi musí být řádně vycvičeni, aby se nenechali odlákat stopou jiné zvěře. Psi mají za úkol přihnat zvěř na střelce, kteří jsou rozestavěni u ochozu, nebo kteří leč obstaví. Když psi zvěř objeví, musí ji vytrvale pronásledovat. Při pronásledování může pes ztratit stopu, ale musí být schopen se vrátit a znovu ji nalézt.
Tento typ lovu se častěji uplatňuje v rozsáhlém a hůře přístupném terénu. Je určen tedy hlavně k lovu černé zvěře. Jejich nevýhodou je, že v průběhu lovu je v celé leči zneklidněná veškerá zvěř, a tak by se nadháňka neměla využívat příliš často.
Lov naháňkou
Lov naháňkou probíhá ve schůdnějším terénu, kde bývá větší počet k lovu určené zvěře.
Při naháňce stojí střelci na určených místech a honci na ně zvěř nahánějí. Při obstavování leče musí jít střelci co nejvíce potichu, nesmí být nijak slyšet (i proto je nevhodné šustivé oblečení), zároveň musí neustále kontrolovat vítr, aby je zvířata neucítila a neutekla dříve, než bude leč obstavena. I honci prochází lečí pomalu a bez křiku, zároveň mezi nimi musí být malé rozestupy, aby zvířata neprorážela cestu zpět. Střelci nesmí střílet do leče, aby neporanili omylem honce. Zároveň střelci nesmí opustit přidělené stanoviště, dokud nezazní signál, aby se nevystavili nebezpečí.
Ve svém příspěvku CO JE HYPERMANGAN se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Irena Fojtová.
Dobrý den,chěla bych se zeptat,jaký je rozdíl mezi červeným a zelenomodrým hypermangánem? Já jsem totiž dostala v lékárně zelenomodrý.Děkuji a s pozdravem.Fojtová
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Monika.
hypermangan-:
- dezinficiens, krystalky, které se rozpouští na VODNÝ slabě růžový roztok (fialový už je míc silný)
zelené barvivo-chirurgická zeleň=briliantová zeleň:
- dezinficiens (roztok vodný nebo s lihem)
- nebo to může být Novikův roztok, který obsahuje toto barvivo a zároveň kolodium, které zasychá v takový film+ další složky, často se tím potírá čerstvá řezná rána, odřenina, apod.
Mladý Hubert žil jako každý šlechtic jeho doby na královském dvoře. Život vedl velmi rozmařilý stejně jako ostatní mladíci jeho věku. Rád se věnoval všem dvorním zábavám, k nimž patřil i lov. Zrovna v den Velkého pátku se konala štvanice, i přesto že v tento čas byl lov zakázán. Hubert se štvanice zúčastnil s družinou přátel a sloužících. Během lovu se jim do cesty připletl překrásný silný jelen, kterého začali lesem pronásledovat. Jelen byl ale rychlý a vedl je stále hlouběji do lesa. Pronásledovatelé postupně lov vzdávali, jen Hubert vytrval a sám s koněm a psy se hnal temnými houštinami. I přes jeho snahu se mu náhle jelen ztratil z očí a vyčerpaný Hubert seskočil z koně a na skále si dopřál oddechu. Náhle nad sebou uslyšel podivný šramot, když pohlédl vzhůru, spatřil stát na skále právě toho jelena, kterého předtím hlubokým lesem bez přemýšlení pronásledoval. Jelen stál nad ním klidně, nezraněn, bez jakékoliv známky strachu. Tichá majestátnost jelena ale nebylo to, co Huberta na něm fascinovalo. Mezi parohy se nalézalo něco, z čeho vycházela silná záře, která způsobila, že se psi třásli strachy, a i kůň se hrůzou vzepjal. Sám Hubert při pohledu na jelena cítil bázeň, ale dodal si odvahu, a když se jelen nehýbal, přistoupil k němu blíž. V tom si uvědomil, že záře vychází z překrásného kříže, který se nacházel mezi parohy statného jelena. Náhle uslyšel tato slova: „Huberte, proč neustále hledáš a lovíš zvěř? Je už na čase, abys začal hledat mě, neboť já jsem Pán a Bůh, který byl za tebe a všechen lid ukřižovaný.“ Překvapený Hubert tiše zašeptal: „Pane Bože, již vícekrát jsem o tobě slyšel, ale dodnes jsem v Tebe nevěřil a nechtěl Tě jako pravého Boha. Bože, co chceš, abych udělal? Ukaž mně cestu pravdy a Tvé vůle.“ Po jeho odpovědi pokračoval hlas: „Huberte, musíš přemoci sám sebe, vezmi svůj kříž a následuj mne. Jdi k biskupovi Lambertovi do Maastrichtu. Bude tě učit a řekne ti, co musíš učinit, aby sis zasloužil život věčný.“ V tu chvíli již Hubert nevydržel a padl před mocí Ježíše Krista na kolena. Jelen pak zmizel stejně náhle a tiše, jak se objevil. Hubert se vypravil na zpáteční cestu a po návratu ke královskému dvoru se vzdal svého majetku i rodinných závazků a vydal se k biskupu Lambertovi, tak jak mu Bůh kázal. Biskup Lambert jej pak po čase vysvětil na kněze.
V naší poradně s názvem KRÁLÍK DOMÁCÍ A JEHO NEMOCI se k tomuto tématu vyjádřil uživatel KAREL SCHMAUS.
BOBKY VYHAZUJI OBDEN MAXIMALNĚ 3 DEN.......
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Milda.
Králík se chová podobně jako přežvýkavec, aby mohl strávit trávu / seno. Jelikož ale nemá 4 žaludky jako kráva, tak musí druhou etapu zvládnout z toho co vykajdí, tedy ze svých bobků. Tyto bobky jsou měkčí, obalené hlenem, a králík je vylučuje a pojídá přímo od řitního otvoru v nočních hodinách. Jsou to takzvané cékotrofy. Cékotrofy jsou výsledkem trávení králíka ve slepém střevě, tzv. céku, kde králík tráví vlákninu pomocí probiotických bakterií a tvoří se zde i vitamíny B a K. Výsledný měkký bobek – cékotrof – je zdrojem nejen těchto vitamínů, ale také minerálů a především bílkovin. Dejte tedy pozor, abyste nevyhazoval tyto měkké bobky. Tady je vidět rozdíl mezi bobky https://images.app.goo.gl/j…
A právě při takovýchto setkání může u laiků dojít k záměně srny a srnce s laní a jelenem. K záměně dochází také i u mláďat, kdy se řeší, jestli mládě srny, je srnče nebo kolouch. Správná odpověď je pak srnče. Matkou koloucha je laň. Sice oba druhy patří do řádu jelenovitých, a tak mají společné znaky, ale jsou věci, v nichž se také liší.
Srna a laň mají podobnou postavu, která je štíhlá s dlouhými nohama a krátkým ocasem. Rozdíl je ale ve váze a velikosti. Zatímco váha jelena a tedy i laně se pohybuje kolem 150 - 200 kg, tak u srny a srnce se váha pohybuje jen kolem 15 – 35 kg. Srna je také výrazně menší než laň.
Srna a laň mají také společné to, že ani srna ani laň nemá parohy (kostěné útvary na hlavě, kterou jsou většinou rozvětvené) na rozdíl od jejich samců, tedy od srnce a jelena. Parohy srnce se ale nerozkládají do stran, naopak vedou přímo nad hlavou zvířete a nejsou ani tak vysoké (zhruba 30 m). U jelena naopak parohy rostou do šířky a mohou mít mnohem více větví. U samců je také rozdíl v hřívě, kterou mají pod krkem. Jelen ji má více chlupatou, na rozdíl od srnce, u něhož se jeho „hříva“ v podstatě nijak neliší od zbytku srsti.
Rozdíl je také ve tvaru hlavy, kdy srnec má hlavu menší a také má menší čenich. Jelen má naopak lebku velkou a protáhlou. Rozdíl je také v dokončení výměny chrupu. U srny je chrup vyměněn do 15. měsíce života, u laně je to až ve 30. měsíci života.
Rozdíl mezi nimi je také v ocasech a v barvách pozadí. Zatímco srnec a srna mají ocas krátký a bílý, a okolí ocasu (obřitek známý také jako „zrcátko“) je také bílé, u srn dokonce zde může být srst i načechraná, tak laň má barvu srsti na obřitku více nažloutlou a toto zrcátko je také větší než u srny.
Kromě vzhledu se liší ale i ve stravě, laň se stravuje především trávou, kterou pase na loukách, srna naopak dává přednost listům keřů a stromů. Od toho se odvíjí i fakt, kde tato zvěř původně žila. Laně a jeleni se původně nacházeli více v bezlesích oblastech, zatímco srny a srnci žili více v lesích.
Srnčí říje probíhá zpravidla na přelomu července a srpna, ale může se podle klimatických podmínek posunout. Toto období trvá cca 14 dní, v případě neoplození srn může nastat ještě říje na podzim. Plod se začíná v srně vyvíjet od ledna, do této doby má srna takzvanou skrytou (utajenou) březost, kdy se vajíčko nevyvíjí. Srnec při říji honí srnu po pravidelných trasách, takže jsou často vidět v obilí nebo na loukách vyběhané osmičky. V říji srnec reaguje na pískání srny. Srnčí říje probíhá v teplých červencových a srpnových dnech. Srna je březí asi 40 týdnů. V květnu až červnu vrhá jedno až tři srnčata. Rodí se s otevřenýma očima, po dvou až třech týdnech je matka přestává kojit. Úplně se osamostatní po roce života. Pohlavně dospívají ve dvou letech.
Srna je svědomitou matkou, ale její sexuální pud je během říje silnější než mateřský. Můžeme spatřit, jak potom od sebe odhání své mládě nebo dočasně ignoruje jeho volání.
Srnec na počátku říje srnu začíná honit. Ovšem srna není ještě v tu dobu na vrcholu ovulace, proto srnci nedává příležitost ke kopulaci. Vzdálenost mezi srncem a srnou je na počátku velká. Honička pak probíhá ve velkých kruzích, kdy oba běhají za sebou. Často obíhají strom nebo keř. Jindy opisují v lukách velké osmičky či ovály. Nezřídka můžeme vidět, jak milenci obíhají stoh slámy. Honičky se odehrávají s přestávkami, v nichž se oba partneři v klidu pasou. Někdy jsou přestávky i několikahodinové. Honění srny může trvat také den nebo dva. Když se po této době u srny dostaví vrchol ovulace, zvolní svůj spěch a srnec se k ní začne přibližovat. Srna se pak náhle zastaví a dovolí srnci spojení. To však trvá jen velmi krátce – pouhých pět až osm vteřin. Kopulace se během dne opakuje ještě několikrát. Srnec se u srny zdrží jen dva až čtyři dny a potom jde vyhledávat jinou říjnou samici.
U srny se setkáváme s utajenou březostí (latencí), to znamená, že jsou oplodněná vajíčka přibližně čtyři a půl měsíce v klidu a opět se začnou vyvíjet až na začátku dalšího kalendářního roku. Potom vývoj trvá až do května nebo do června, kdy srna porodí mládě. Ovšem příroda nezapomíná ani na srny, které v létě nebyly oplodněny – nabízí jim náhradní podzimní říji. V listopadu nebo i v prosinci mohou být tyto srny dodatečně oplodněny mladými srnci, kteří ještě nosí parůžky. Ostatní srnci, kteří shazují parůžky na podzim, jsou totiž dočasně neplodní. Vývoj tohoto zárodku ale již neprochází utajenou březostí, plod se vyvíjí zcela normálně a potom se srnám rodí mláďata ve stejnou dobu jako těm, které byly oplodněny během léta.
Trofejové kusy jelena siky je vhodné lovit v měsíci říjnu. Pro úspěšný lov jelena siky je vhodnější ranní sezení, které se klidně ale protáhne až do pozdních odpoledních hodin. Lovec by se měl vyzbrojit trpělivostí, protože zvěř se v období říje může objevit kdykoliv. Výhodou pro lovce může být zvědavost jelena siky, která ho může donutit k zastavení se, a tím poskytne lovci čas k výstřelu.
I k lovu jelena siky se často využívá vábení. U vábení nestačí lovci umět dokonale napodobit hlas jelena v říji, potřebuje znát i správná místa spádů a stávanišť zvěře, stejně tak musí znát způsoby chování zvěře. Při lovu nesmí lovec zapomenout na to, že si ke svému lovu musí najít vhodné místo ke svému krytí, neustále musí hlídat směr větru.
Aby se lovec naučil správně napodobit hlas jelena, musí dlouhodobě odposlouchávat hlasy v honitbách s jelení zvěří, zároveň musí mít hudební sluch, kdy dokáže dokonale napodobit všechny varianty jeleního troubení.
Ulovit jelena siku bývá velmi obtížné, protože jelen sika patří k velmi obezřetným a opatrným zvířatům. Ulovit jelena siku zvládne často jen „profík“, protože jelen velmi dobře vidí a vždy si hlídá své okolí, takže zaznamená jakýkoliv šum v okolí, zároveň pokud jelen táhne na louku, nebo paseku, tak kontroluje nejen tento prostor, ale i prostor ve výškách. Při této kontrole dokáže díky svému dobrému zraku zahlédnout i malý pohyb v otevřené kazatelně. Pokud se jelen sika rozhodne, že přece jen na louku vstoupí, rychle mine zarostlá místa na krajích louky, kde by se mohl ukrývat lovec. Bezpečněji se cítí uprostřed louky.
Jelen sika i jeho laň mají velmi dobrou paměť, takže pokud jsou na některých místech víckrát ohroženi lovci, tak na takové místo už nevstoupí.
Na závěr je třeba zmínit, že pro jelena siku je typické, že při zásahu obvykle neklesne na místě, naopak je schopen ujít i třeba 150 metrů (pokud střelec mířil hůře – netrefil komoru – může být i vzdálenost mnohem větší).
Pro každého myslivce je důležité vědět, kdy probíhá srnčí říje. Říje u srnců probíhá zhruba měsíc v období od poloviny července do poloviny srpna. V červenci tedy začínají srnci soupeřit o přízeň samic (pohlavně dospělá srna je od 16. měsíce věku). Přestože je srnec polygamní, tak nepokládá srny najednou. Nejprve honí (srnec v době říje doslova honí srnu po pravidelných trasách) a pokládá jednu srnu, a až když její říjnost skončí, pokládá srnu další. Říjnost srny trvá zhruba 4 – 5 dní. Takže za ten měsíc, kdy probíhá srnčí říje, by srnec mohl stihnout oplodnit zhruba 6 srn (teoreticky). Srnec říjnou srnu pozná snadno, ta se ozývá pískáním, pokud by o stejnou srnu projevili zájem dva srnci, tak dochází k souboji, který samozřejmě vyhraje ten silnější a ten má tu čest srnu oplodnit. Zárodek plodu se pak zhruba 16 týdnu vůbec nemění, což se nazývá jako latentní gravidita = diapauza. Zajímavé je, že diapauza není vůbec nutná, pokud by srna byla oplodněná až v třeba v listopadu, tak diapauza nenastává a březost srny trvá tak jen pět měsíců. S diapauzou totiž březost trvá zhruba 9 měsíců. Srnčata se tak rodí zhruba v květnu, případně na začátku června. Srna může mít maximálně 2 mláďata (výjimečně tři), pro něž je typická barva srsti – hnědá s bílými skvrnami (tyto skvrny pak zmizí zhruba za 2 měsíce). Mláďata se rodí s otevřenýma očima. O mláďata se během prvních dní stará matka, která je chodí několikrát denně krmit, mezitím jsou mláďata schovaná někde v hustých křovích, polích i loukách. Srna srnčata kojí několik týdnů.
Během 16 měsíců od narození srnče dospěje, u srnčat je důležitá pohlavní dospělost, tak se pozná dospělý jedinec. Srny a srnci se ve volné přírodě mohou dožívat kolem 10 let života. Málokdy se to ale podaří, vzhledem k lovům (lov srnců je povolený v období května až září, lov srn a srnčat v období září až prosince) a častým nehodám.
Na rozdíl od jelenů počty srnčí zvěře v minulosti stoupaly. Vyhovuje jim totiž volné prostranství, které vznikalo po kácení lesů. U jelenů je tomu přesně naopak. Srnčí dnes můžeme spatřit po celé České republice i v Evropě, kde obývají nejen nížiny, ale i místa s poměrně vysokou nadmořskou výškou. Dříve se zdržovali na pasekách a v lesnatých porostech. V posledních desetiletích se však přizpůsobili, zejména v zimě, i životu na otevřeném prostranství mimo lesní paseky.
Srnec je co do potravy velmi vybíravý. Vytrvale vyhledává rostliny, které jsou zvláště výživné, tak aby potrava zabírala v žaludku co nejméně místa. Říká se o něm, že je přímo mlsný. Je to zřejmě tím, že jeho poměrně malé tělo vykazuje vysoký poměr povrchu k hmotnosti, a tak ztrácí hodně tepla. Proto potřebuje na jednotku hmotnosti více potravy (než například jelen), a tu lze zaručit pouze výběrem výživných rostlin. O důležitosti potravy pro srnčí zvěř svědčí to, že mladý středoevropský srnec má naději přežít zimu jen tehdy, váží-li alespoň 12–14 kg. Lehčí zvířata jsou schopna přežít zimu pouze s vydatným přikrmováním.
Srnčí zvěř se řadí ke spárkaté zvěři (spárky = pazneht těchto zvířat). Kromě srnce obecného se ke spárkaté zvěři řadí také jelen lesní, daněk evropský, jelen sika, jelen běloocasý, los evropský, muflon, kamzík horský, koza bezoárová, a dokonce i prase divoké. Většina těchto zvířat je v České republice lovená pro jejich zvěřinu a případně kůži. Konzumaci jejich masa ale mohou ohrozit nemoci spárkaté zvěře. Mezi něž patří mor prasat (100 % úmrtnost nakaženého jedince), slintavka, sněť slezinná (přenosná na člověka), aktinomykóza (bakteriální onemocnění), motoličnost (motolice, nepřenosná na člověka), střevní červivost, plicní červivost, svalovčitost (černá zvěř), střečkovitost (svalovina se dá jíst po odstranění napadených částí), zevní cizopasníci (komáři, muchničky, atd.).
Řada lovců při svých lovech na jelena se rozhodne navštívit i sousední Slovensko. Lov jelena na Slovensku je stejně jako v Čechách pro nemyslivce zpoplatněn a vymezen obdobím lovu. Na Slovensku je lov jelenů a kolouchů povolen v období od 1. srpna – do 15. ledna. Lov laně je povolený od 1. srpna – 31. prosince. Říje jelena je od 10. září do 30. září.
Ceník za odstřel jelena na Slovensku vychází z váhy paroží. Za váhu paroží se považuje váha celé lebky s parožím bez spodní čelisti. Je třeba mít k tomu povolenku a zároveň i pojištění. Následující ceník je pro Lesy Slovenskej republiky, štátny podnik v oblasti Košic, Prešova.
Poplatky na Slovensku za lovecký lístek a pojištění pro zahraniční lovce
Mezi starověké bohy lovu patří například Sumukan (Mezopotámie), Rutaš (Chetité v Malé Asii), Artemis (antické Řecko), Diana (starověký Řím), Curnunnose (Keltové). Tito bohové byli v závislosti zavádění křesťanství nahrazováni křesťanskými svatými. Především svatým Hubertem, ale před ním byl patronem lovců a myslivců svatý Eustach. I v českých zemích byl lovecký kult svatého Eustacha rozšířen, a to v 16. století, ale o dvě století později byl již nahrazen kultem svatého Huberta. Svátek svatého Eustacha slavili lovci 20. září, což je období začátku říje jelenů, naopak svátek svatého Huberta připadá na 3. listopad, tedy dobu kdy se konaly parforsní hony (štvanice).
V Čechách ale myslivci za svého svatého považovali i svatého Jiljí, či svatého Prokopa, jejich kulty se ale nikdy úplně nerozšířily.
Bylo v povaze věřících zasvěcovat svatým různé stavby či předměty, a patroni myslivců a lovců nejsou žádnou výjimkou. Svatý Eustach i svatý Hubert byli běžně zobrazováni na obrazech, sklech, keramice i ve dřevě, samozřejmě vznikaly jejich sochy.
Legendy o Eustachovi a o Hubertovi mají společný motiv zjevení jelena se zářícím křížem mezi parohy. Postava jelena se běžně objevuje také v řadě dalších křesťanských legend rozšířených po celé Evropě. Jelen je považován za charakteristickou evropskou zvěř, která působí velmi vznešeně. Řada lidských společností přisuzovala tomuto zvířeti různé kouzelné vlastnosti, jiné ho považovaly za symbol světla. Dokonce v prvních křesťanských legendách se sám Ježíš Kristus zjevuje v podobě jelena se stříbrným nebo zlatým parožím, z něhož vychází světlo, případně se zářícím křížem umístěným mezi parohy. Tento jelen navíc byl vždy desaterák, což mělo symbolický význam, deset bylo i božích přikázání. Ve středověku byla navíc jelenu přisuzována prorocká moc, zjevení jelena mělo oznamovat existenci a místo nálezu náboženských relikvií.
V legendách o svatém Eustachovi i svatém Hubertovi je kromě zjevení jelena i v podstatě stejný námět. Jde o to, že lovec nerespektuje zákaz lovu ve svátek, při lovu se mu zjeví již zmíněný jelen (= Ježíš Kristus) a přivede hříšníka ke konverzi.
Rozdíl mezi nimi je ve velikosti, ve způsobu života i v potravě. Jelení zvěř žila původně v bezlesých oblastech, srnčí naopak v hustých lesích. Jelen váží až 200 kg, laň o něco méně, zatímco srnec a srna něco přes 20 kg. Jelení zvěř u nás byla ve volné přírodě vyhubena někdy na počátku 19. století a pak opět vysazena. V její potravě převládá tráva, zatímco srnčí zvěř potřebuje listy keřů a stromů.
Srnčí je naše nejrozšířenější spárkatá zvěř. Tělo má dlouhé nejvíce 140 centimetrů, výšku v kohoutku až 90 centimetrů a dosahuje hmotnosti až 35 kg. Srny jsou menší než srnci. Letní srst je narezle červenohnědá, zimní šedohnědá až šedá. Typická je bílá skvrna na zadku, takzvaný obřitek. Srnec má na hlavě na pučnicích rostoucích z čelní kosti málo členité parůžky. Podle věku parůžky shazuje většinou od konce září až do prosince a poté mu začnou růst nové.
Srnčí zvěř je nejhojnější především v polních honitbách prostoupených remízky a menšími skupinami lesa. Je velmi přizpůsobivá a adaptovala se na různá stanoviště od otevřené zemědělské krajiny po souvislé horské lesy. Během léta žije srnčí zvěř většinou jednotlivě, v zimním období se sdružuje do různě početných tlup. Živí se bylinami, trávami, listy, pupeny, letorosty různých dřevin a také zemědělskými plodinami. Je vybíravější než například zvěř vysoká a trpí často poruchami trávení.
Říje probíhá od poloviny července do první poloviny srpna. Říjné srny se ozývají tenkým pískáním. Srna je březí 40 až 41 týdnů a koncem května a v červnu vrhá jedno až tři srnčata.
Srnčí zvěři nejlépe vyhovuje otevřená krajina s menšími lesíky, křovinami, loukami a poli. Během léta žije většinou jednotlivě na nevelkém území v okruhu 1–3 km. Nejvíce času věnuje odpočinku a přežvykování, vychází na pastvu v podvečer a v noci, není-li rušena, tak i ve dne. Pouze necelé tři hodiny denně prospí. V potravě převládají různé druhy bylin a trav, dále se v ní objevují větve a listy keřů, houby, spadané plody a polní plodiny. V otevřené krajině se začátkem podzimu obě pohlaví shlukují do různě početných tlup (10–100 jedinců), která se potulují po polích s ozimy, pícninami a zbytky okopanin či kukuřice. V nížinách leckde přivykl tomuto stádovému způsobu života celoročně, jinde se společenstva rozpadají až zjara, kdy samci začínají s vytloukáním paroží a osamostatňují se. Vedoucím zvířetem bývá nejčastěji některá ze starších samic. Hrubým bekavým hlasem varuje před nebezpečím a zároveň i soka před vstupem do teritoria, jehož hranice značí výměškem několika typů pachových žláz. K vlastní říji dochází až uprostřed léta a od října do listopadu samci paroží shazují. Z utajené březosti v trvání 40–41 týdnů připadá na vlastní vývoj zárodku jen asi polovina doby. Někdy ovšem dochází i k náhradní podzimní říji v listopadu a prosinci, a pak klidové stadium odpadá. Samice mívají 1–2 mláďata (vzácně i 3–4), která rodí na přelomu května a června. Zpočátku zůstávají v úkrytu ve vysokém podrostu a matku následují až po 2 týdnech. Navzájem se dorozumívají jemným pískáním. Od 3. týdne přecházejí postupně na zelenou potravu, ale mateřským mlékem se přikrmují až do zimy. Pohlavně dospívají ve 2. roce života a v zajetí se dožívají až 18 let. Srnec u nás patří k nejběžnější lovné zvěři (doba lovu je od 16. 8. do 30. 9., samice a mláďata se loví od 1. 9. do 31. 12.), počet úlovků rok od roku kolísá, v nejlepších letech se pohybuje i nad 110 000 kusy. Z řady civilizačních vlivů (nedostatek úkrytů, ruch v přírodě, ztráty způsobené automobily a zemědělskou mechanizací) se na populační dynamice srnců negativně projevuje i zvýšení osevních ploch řepky olejky, jejíž spásání srncům působí značné zažívací potíže, končící mnohdy až úhynem.
Mladí srnci nasazují v roce první parůžky, takzvané knoflíky, které jsou sotva viditelné a které v zimě shodí. První opravdové parohy dorostou do délky asi 10 cm a někdy se i větví, a i ty jsou na podzim shozeny. Brzy však začíná růst pár dalších parohů na očnicových hrbolech neboli pučnicích; jsou pokryty lýčím, a tak vypadají mohutnější, než ve skutečnosti jsou. Na konci růstu se prokrvené lýčí scvrkne a rozpadne se. Srnec pak vytlouká paroží v březnu až květnu třením o kmeny stromů nebo o zem. Vypadá to, jako by k otloukání připravené paroží srnce svědilo a přivádělo ho do vzrušeného stavu. Plně vyvinutá lodyha obvykle nese tři výsady (jde pak o šesteráka). Jedna výsada směřuje dopředu, střední přímo vzhůru a třetí téměř pravoúhle dozadu. Parohy s větším počtem výsad jsou výjimkou, ale u východoevropských a sibiřských srnců jsou parohy obecně mohutnější. V západní a střední Evropě dosahují délky okolo 30 cm, ale přitom zřetelně přesahují vztyčené srnčí slechy. Mladší srnci mívají lodyhy holé, ale u starších se objevují takzvané perly, bílé kulaté výstupky na růžici kolem pučnice. Při poranění se perly rozrůstají do takzvaných paruk, více méně beztvaré masy s hlubokými rýhami. U starých srnců paroží ustupuje, i když ne tak zřetelně jako u jelena. Šesterák postupně přejde na vidláka. U některých srnců jsou lodyhy tenké a téměř rovnoběžné, u jiných se objevuje široce rozložený typ paroží. Biologický význam větveného paroží je zřejmě v tom, aby se srnci při bojích o samice vážně nezraňovali, protože paroží se jim navzájem zaklesne.
Srnci, kteří již shodí parůžky, se nemohou zapojit do náhradní říje, protože po dobu shození a následného růstu parohů jsou neplodní.
Paroží srnců je vyživováno testosteronem a jedná se o kostní útvar.
Srna je oficiální označení pro samici srnce obecného. Srnec obecný má latinský název Capreolus capreolus. Mládě se označuje jako srnče. Srna se řadí k sudokopytníkům z čeledi jelenovitých. Se srnou se člověk v přírodě může setkat celkem často, přestože je to plaché zvíře. Obvykle ji je možné pozorovat u lesů a na loukách, není ale výjimkou, že se může zatoulat i do města (hlavně v noci). Nepříjemné setkání také může čekat řidiče, kterému může toto zvířátko skočit před auto, přestože srnec patří k menším druhům sudokopytníku z čeledi jelenovitých, i tak může nadělat na autě pořádnou paseku.
