SRNA BREZOST TRVA bylo téma, které nás inspirovalo k vytvoření tohoto článku. Se srnou se člověk v přírodě může setkat celkem často, přestože je to plaché zvíře. Obvykle ji je možné pozorovat u lesů a na loukách, není ale výjimkou, že se může zatoulat i do města (hlavně v noci). Nepříjemné setkání také může čekat řidiče, kterému může toto zvířátko skočit před auto, přestože srnec patří k menším druhům sudokopytníku z čeledi jelenovitých, i tak může nadělat na autě pořádnou paseku.
Shrnutí fyziologie srny / srnce
Srna patří k nejmenším druhům jelenovitých. Obvykle váží kolem 15 – 35 kg a její výška v kohoutku je kolem 70 cm (srnec je větší než srna).
Barva srsti se liší v závislosti na ročním období. Přes léto má srst červenohnědou barvu, v zimě je více šedohnědá. Pro srnčata (mláďata) jsou také typické skvrny, které ale zhruba po 2. měsíci života zmizí. Srst obřitku je u srn i srnců bílá. Srny mají navíc obřitek okrouhlý se zástěrkou. Co se týká srsti srny, objevují se ale i výjimky, které mohou mít srst tmavou případně dokonce i bílou = albíni. Přestože se jedná o krásné exempláře (albíni), obvykle tato jejich „vada“ způsobuje i to, že jsou světloplaší a mají tedy problémy se zrakem. Přestože se jedná o výjimečné exempláře, myslivci se příliš neženou do jejich lovu, protože se obávají, že by jim smrt albína mohla přinést smůlu, říká se totiž, že kdo ho zastřelí, ten do roka zemře.
I srna má stejně jako člověk difyodontní chrup, což znamená, že nejprve jí vyrostou dočasné zuby a ty jsou až poté nahrazeny trvalými. Stav chrupu (ve které fázi výměny zubů srna je) je v myslivosti jedním z faktorů, podle nichž se pozná věk srny.
Srna na rozdíl od srnce nemá žádné paroží, pro srnce je ale paroží typické. Podle tvaru paroží se srnec rozlišuje na paličkáče (parůžky ještě nepronikly kůží na hlavě), špičáka (jedna část paroží), vidláka (dvě části), šesteráka (tři části) a výjimečně se v přírodě vyskytují i osmeráci. Srnci vytloukají paroží (po zpevnění paroží se srnci otíráním o kmeny stromů zbavují uschlého kožního obalu = lýčí paroží) zhruba v období března a dubna. Naopak ho shazují zhruba v měsíci říjnu. V přírodě se také někdy vyskytuje srnec parukář, což je srnec, u něhož došlo k poranění pučnic parůžků, nebo poranění varlat. Oba důvody pak mohou způsobit, že srnčí paroží se stává houbovité a je trvale v lýčí (kožním obalu). Lýčí se tedy u něj nedá vytlouct.
Zkušení myslivci snadno poznají i rozdíl ve stopě srny a srnce, přestože pro neznalce obě stopy vypadají v podstatě stejně. Více srdcovitý tvar stopy má srnec a srna má tvar stopy více vejčitý. Stopa bývá velká zhruba do 4 cm a široká do 2,5 cm a jedná se o otisk dvojice spárků, které jsou úzce sevřené. Délka kroku je kolem 40 cm (u srny je to méně než u srnce). Pokud je srna v klidu, tak je klidná i její chůze a ona tak ukládá zadní šlépěje do předních, a proto její stopy tvoří dvojstisky. Pokud ale běží, tak se zvyšuje délka kroku, ale zároveň srna klade zadní běhy před přední a vznikají tak oddělené otisky, které se nepřekrývají. Zároveň se změní ale i
Ve svém příspěvku HEMATOM V UCHU se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Hana Janku.
Zdravím, naš pes má hematom v uchu. Veterinář mu to při slabé narkoze, vždy rozřízne a vyčistí, ale za dva dny je ucho opět hodně nateklé, takže jsme u veterináře 2krát do týdne už to trvá třetí týden. Domluvili jsme se že vždy když mu ucho trochu nateče, mohu mu tekutinu sama vymačkat. Tak 3krát až 4krát denně, mu ucho vymačkávám. Chci se zeptat, zahojí se ucho někdy? Je možné mu podat nějaké léky, nebo mast, aby hematom zmizel? Děkuji za odpověd.
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Michaela Hrachová.
Dobrý den,
je třeba zaměřit se na příčinu - velmi často to bývá např. neřešený zánět v uchu, kdy pejsek z důvodu svědění stále třepe hlavou a cévky v uchu praskají.
Pokud je ale již původní příčina vyřešena a problém stále trvá, bude zřejmě zapotřebí razantnější chirurgické ošetření v celkové narkóze, které spočívá v naříznutí a důkladném prošití ušního boltce s drenáží pro odtok tekutiny.
Po tomto zákroku je důležité, aby měl pes ochranný límec min. 14 dní a za účelem snížení bakteriální infekce byl pod antibiotickou clonou.
Nežádoucí reakcí bývá někdy zkrabacení boltce, což je ale pouze kosmetický problém. V případě tohoto typu zákroku recidivy časté nebývají.
Věřím v brzké vyřešení problému.
Hezký den,
MVDr. Čupová
Srnčí říje probíhá zpravidla na přelomu července a srpna, ale může se podle klimatických podmínek posunout. Toto období trvá cca 14 dní, v případě neoplození srn může nastat ještě říje na podzim. Plod se začíná v srně vyvíjet od ledna, do této doby má srna takzvanou skrytou (utajenou) březost, kdy se vajíčko nevyvíjí. Srnec při říji honí srnu po pravidelných trasách, takže jsou často vidět v obilí nebo na loukách vyběhané osmičky. V říji srnec reaguje na pískání srny. Srnčí říje probíhá v teplých červencových a srpnových dnech. Srna je březí asi 40 týdnů. V květnu až červnu vrhá jedno až tři srnčata. Rodí se s otevřenýma očima, po dvou až třech týdnech je matka přestává kojit. Úplně se osamostatní po roce života. Pohlavně dospívají ve dvou letech.
Srna je svědomitou matkou, ale její sexuální pud je během říje silnější než mateřský. Můžeme spatřit, jak potom od sebe odhání své mládě nebo dočasně ignoruje jeho volání.
Srnec na počátku říje srnu začíná honit. Ovšem srna není ještě v tu dobu na vrcholu ovulace, proto srnci nedává příležitost ke kopulaci. Vzdálenost mezi srncem a srnou je na počátku velká. Honička pak probíhá ve velkých kruzích, kdy oba běhají za sebou. Často obíhají strom nebo keř. Jindy opisují v lukách velké osmičky či ovály. Nezřídka můžeme vidět, jak milenci obíhají stoh slámy. Honičky se odehrávají s přestávkami, v nichž se oba partneři v klidu pasou. Někdy jsou přestávky i několikahodinové. Honění srny může trvat také den nebo dva. Když se po této době u srny dostaví vrchol ovulace, zvolní svůj spěch a srnec se k ní začne přibližovat. Srna se pak náhle zastaví a dovolí srnci spojení. To však trvá jen velmi krátce – pouhých pět až osm vteřin. Kopulace se během dne opakuje ještě několikrát. Srnec se u srny zdrží jen dva až čtyři dny a potom jde vyhledávat jinou říjnou samici.
U srny se setkáváme s utajenou březostí (latencí), to znamená, že jsou oplodněná vajíčka přibližně čtyři a půl měsíce v klidu a opět se začnou vyvíjet až na začátku dalšího kalendářního roku. Potom vývoj trvá až do května nebo do června, kdy srna porodí mládě. Ovšem příroda nezapomíná ani na srny, které v létě nebyly oplodněny – nabízí jim náhradní podzimní říji. V listopadu nebo i v prosinci mohou být tyto srny dodatečně oplodněny mladými srnci, kteří ještě nosí parůžky. Ostatní srnci, kteří shazují parůžky na podzim, jsou totiž dočasně neplodní. Vývoj tohoto zárodku ale již neprochází utajenou březostí, plod se vyvíjí zcela normálně a potom se srnám rodí mláďata ve stejnou dobu jako těm, které byly oplodněny během léta.
A právě při takovýchto setkání může u laiků dojít k záměně srny a srnce s laní a jelenem. K záměně dochází také i u mláďat, kdy se řeší, jestli mládě srny, je srnče nebo kolouch. Správná odpověď je pak srnče. Matkou koloucha je laň. Sice oba druhy patří do řádu jelenovitých, a tak mají společné znaky, ale jsou věci, v nichž se také liší.
Srna a laň mají podobnou postavu, která je štíhlá s dlouhými nohama a krátkým ocasem. Rozdíl je ale ve váze a velikosti. Zatímco váha jelena a tedy i laně se pohybuje kolem 150 - 200 kg, tak u srny a srnce se váha pohybuje jen kolem 15 – 35 kg. Srna je také výrazně menší než laň.
Srna a laň mají také společné to, že ani srna ani laň nemá parohy (kostěné útvary na hlavě, kterou jsou většinou rozvětvené) na rozdíl od jejich samců, tedy od srnce a jelena. Parohy srnce se ale nerozkládají do stran, naopak vedou přímo nad hlavou zvířete a nejsou ani tak vysoké (zhruba 30 m). U jelena naopak parohy rostou do šířky a mohou mít mnohem více větví. U samců je také rozdíl v hřívě, kterou mají pod krkem. Jelen ji má více chlupatou, na rozdíl od srnce, u něhož se jeho „hříva“ v podstatě nijak neliší od zbytku srsti.
Rozdíl je také ve tvaru hlavy, kdy srnec má hlavu menší a také má menší čenich. Jelen má naopak lebku velkou a protáhlou. Rozdíl je také v dokončení výměny chrupu. U srny je chrup vyměněn do 15. měsíce života, u laně je to až ve 30. měsíci života.
Rozdíl mezi nimi je také v ocasech a v barvách pozadí. Zatímco srnec a srna mají ocas krátký a bílý, a okolí ocasu (obřitek známý také jako „zrcátko“) je také bílé, u srn dokonce zde může být srst i načechraná, tak laň má barvu srsti na obřitku více nažloutlou a toto zrcátko je také větší než u srny.
Kromě vzhledu se liší ale i ve stravě, laň se stravuje především trávou, kterou pase na loukách, srna naopak dává přednost listům keřů a stromů. Od toho se odvíjí i fakt, kde tato zvěř původně žila. Laně a jeleni se původně nacházeli více v bezlesích oblastech, zatímco srny a srnci žili více v lesích.
Pro každého myslivce je důležité vědět, kdy probíhá srnčí říje. Říje u srnců probíhá zhruba měsíc v období od poloviny července do poloviny srpna. V červenci tedy začínají srnci soupeřit o přízeň samic (pohlavně dospělá srna je od 16. měsíce věku). Přestože je srnec polygamní, tak nepokládá srny najednou. Nejprve honí (srnec v době říje doslova honí srnu po pravidelných trasách) a pokládá jednu srnu, a až když její říjnost skončí, pokládá srnu další. Říjnost srny trvá zhruba 4 – 5 dní. Takže za ten měsíc, kdy probíhá srnčí říje, by srnec mohl stihnout oplodnit zhruba 6 srn (teoreticky). Srnec říjnou srnu pozná snadno, ta se ozývá pískáním, pokud by o stejnou srnu projevili zájem dva srnci, tak dochází k souboji, který samozřejmě vyhraje ten silnější a ten má tu čest srnu oplodnit. Zárodek plodu se pak zhruba 16 týdnu vůbec nemění, což se nazývá jako latentní gravidita = diapauza. Zajímavé je, že diapauza není vůbec nutná, pokud by srna byla oplodněná až v třeba v listopadu, tak diapauza nenastává a březost srny trvá tak jen pět měsíců. S diapauzou totiž březost trvá zhruba 9 měsíců. Srnčata se tak rodí zhruba v květnu, případně na začátku června. Srna může mít maximálně 2 mláďata (výjimečně tři), pro něž je typická barva srsti – hnědá s bílými skvrnami (tyto skvrny pak zmizí zhruba za 2 měsíce). Mláďata se rodí s otevřenýma očima. O mláďata se během prvních dní stará matka, která je chodí několikrát denně krmit, mezitím jsou mláďata schovaná někde v hustých křovích, polích i loukách. Srna srnčata kojí několik týdnů.
Během 16 měsíců od narození srnče dospěje, u srnčat je důležitá pohlavní dospělost, tak se pozná dospělý jedinec. Srny a srnci se ve volné přírodě mohou dožívat kolem 10 let života. Málokdy se to ale podaří, vzhledem k lovům (lov srnců je povolený v období května až září, lov srn a srnčat v období září až prosince) a častým nehodám.
Srna je oficiální označení pro samici srnce obecného. Srnec obecný má latinský název Capreolus capreolus. Mládě se označuje jako srnče. Srna se řadí k sudokopytníkům z čeledi jelenovitých. Se srnou se člověk v přírodě může setkat celkem často, přestože je to plaché zvíře. Obvykle ji je možné pozorovat u lesů a na loukách, není ale výjimkou, že se může zatoulat i do města (hlavně v noci). Nepříjemné setkání také může čekat řidiče, kterému může toto zvířátko skočit před auto, přestože srnec patří k menším druhům sudokopytníku z čeledi jelenovitých, i tak může nadělat na autě pořádnou paseku.
Rozdíl mezi nimi je ve velikosti, ve způsobu života i v potravě. Jelení zvěř žila původně v bezlesých oblastech, srnčí naopak v hustých lesích. Jelen váží až 200 kg, laň o něco méně, zatímco srnec a srna něco přes 20 kg. Jelení zvěř u nás byla ve volné přírodě vyhubena někdy na počátku 19. století a pak opět vysazena. V její potravě převládá tráva, zatímco srnčí zvěř potřebuje listy keřů a stromů.
Srnčí je naše nejrozšířenější spárkatá zvěř. Tělo má dlouhé nejvíce 140 centimetrů, výšku v kohoutku až 90 centimetrů a dosahuje hmotnosti až 35 kg. Srny jsou menší než srnci. Letní srst je narezle červenohnědá, zimní šedohnědá až šedá. Typická je bílá skvrna na zadku, takzvaný obřitek. Srnec má na hlavě na pučnicích rostoucích z čelní kosti málo členité parůžky. Podle věku parůžky shazuje většinou od konce září až do prosince a poté mu začnou růst nové.
Srnčí zvěř je nejhojnější především v polních honitbách prostoupených remízky a menšími skupinami lesa. Je velmi přizpůsobivá a adaptovala se na různá stanoviště od otevřené zemědělské krajiny po souvislé horské lesy. Během léta žije srnčí zvěř většinou jednotlivě, v zimním období se sdružuje do různě početných tlup. Živí se bylinami, trávami, listy, pupeny, letorosty různých dřevin a také zemědělskými plodinami. Je vybíravější než například zvěř vysoká a trpí často poruchami trávení.
Říje probíhá od poloviny července do první poloviny srpna. Říjné srny se ozývají tenkým pískáním. Srna je březí 40 až 41 týdnů a koncem května a v červnu vrhá jedno až tři srnčata.
Srnčí zvěři nejlépe vyhovuje otevřená krajina s menšími lesíky, křovinami, loukami a poli. Během léta žije většinou jednotlivě na nevelkém území v okruhu 1–3 km. Nejvíce času věnuje odpočinku a přežvykování, vychází na pastvu v podvečer a v noci, není-li rušena, tak i ve dne. Pouze necelé tři hodiny denně prospí. V potravě převládají různé druhy bylin a trav, dále se v ní objevují větve a listy keřů, houby, spadané plody a polní plodiny. V otevřené krajině se začátkem podzimu obě pohlaví shlukují do různě početných tlup (10–100 jedinců), která se potulují po polích s ozimy, pícninami a zbytky okopanin či kukuřice. V nížinách leckde přivykl tomuto stádovému způsobu života celoročně, jinde se společenstva rozpadají až zjara, kdy samci začínají s vytloukáním paroží a osamostatňují se. Vedoucím zvířetem bývá nejčastěji některá ze starších samic. Hrubým bekavým hlasem varuje před nebezpečím a zároveň i soka před vstupem do teritoria, jehož hranice značí výměškem několika typů pachových žláz. K vlastní říji dochází až uprostřed léta a od října do listopadu samci paroží shazují. Z utajené březosti v trvání 40–41 týdnů připadá na vlastní vývoj zárodku jen asi polovina doby. Někdy ovšem dochází i k náhradní podzimní říji v listopadu a prosinci, a pak klidové stadium odpadá. Samice mívají 1–2 mláďata (vzácně i 3–4), která rodí na přelomu května a června. Zpočátku zůstávají v úkrytu ve vysokém podrostu a matku následují až p
Jednou z nemocí, která postihuje srnčí zvěř je papilomatóza.
Příznaky
Jedná se o onemocnění způsobené papilomaviry. Toto onemocnění se pozná tak, že papilomaviry v těle srnky způsobují vývin kožních papilomů (= benigní nádor epitelu). Tyto papilomy se nacházejí v podkoží hlavně na končetinách, břiše, podbřišku, někdy ale i na hlavě a na krku zvěře. Těchto „nádorů“ může mít srna na těle i přes stovku a mohou mít různou velikost (maximálně 20 cm). Tyto nádory mohou mít různé zbarvení, mohou být světlé, ale i šedočerné. Novotvary mohou mít podobu boulí, ale i boláků a nádorů. Zvěř tedy vypadá znetvořeně. Toto onemocnění nelze léčit u volně žijících kusů.
Toto onemocnění přenáší hmyz (komár), ale i přímý a nepřímý (skrz předmět – větev, strom) s nakaženou srnou. Tyto papilomaviry nesjou na člověka přenosné.
Obrázky
Že papilomatóza není nic hezkého, dokazují obrázky uvedené zde: papilomatóza foto.
Rizika
Srnčí maso pocházející od srny nakažené papilomatózou není člověku nebezpečné. Papilomatóza není přenosná na člověka. Vir této nemoci navíc zlikviduje tepelná úprava masa.
Asi tou nejlepší péčí je udržovat dobré podmínky chovu a čistotu. Při přesunu prasat kotec vyčistit a umýt. Po vyschnutí také vydezinfikovat. Podobný postup by se měl provést i při používání přípravků od veterináře, aby se tak zabránilo opětovnému nakažení. Během přesouvání by se měla i prasata zbavit možných parazitů.
Selata denně vypijí lehce nad půl kilogramu vody. Až se odstaví, toto číslo může dosáhnout až pěti kilogramů. Prasata ve výkrmu spotřebují kolem čtyř až devíti kilogramů. Ještě mladé prasnice a kanci spotřebují deset až patnáct kilogramů. A nakonec kanci deset až dvacet kilogramů a prasnice téměř o dvacet kilogramů více vody, tedy dvacet pět až čtyřicet.
Při sestavování krmných dávek se vychází z denní spotřeby všech stravitelných živin. U duroca se na jeden kilogram přírůstku spotřebuje kolem 2,7 kg krmiva.
Krmivo je možné rozdělit na dvě základní skupiny, a to sacharidové a bílkovinné. Mezi vhodná sacharidová krmiva se řadí ječmen, oves, kukuřice, krmná pšenice. Dále tu má své místo krmná a cukrová řepa, brambory a sušené cukrovarské řízky. Krmivo s obsahem bílkovin lze dále rozdělit na živočišné a rostlinné. Živočišné bílkoviny pocházejí z rybí, masové, masokostní i krevní moučky. Do této skupiny dále patří syrovátka spolu s odstředěným mlékem. Ve druhé podskupině se vyskytuje šrot, krmný hrách, koňský bob, krmné kvasnice a pšeničné otruby spolu s obilnými klíčky.
Protože jsou prasata přímo závislá na příjmu aminokyselin, měla by se denní dávka skládat alespoň z dvaceti procent z bílkovinných krmiv s vysokým obsahem dusíkatých látek. Také je potřeba zajistit příjem vitamínu A a B. Vláknina pak v denním příjmu tvoří zajímavou složku – je limitována a slouží k vylepšení celkové stravitelnosti krmiva.
První říje se u duroca vyskytuje zhruba v šesti měsících. Nejvhodnějším věkem pro první zapouštění je zhruba sedm a půl měsíce. Březost trvá asi sto patnáct dnů. Prasnice si udělá zásoby pro období kojení. Tři dny před předpokládaným porodem se snižuje dávka krmiva. Den před porodem a samotným prasením se nekrmí, pouze napájí teplými nápoji. Pak se tři dny po porodu podává krmivo, které je schopna prasnice přijmout, tedy asi 2,4 kg. Od těchto dnů se dávka zvýší, a to tak, že se základní dávka navýší o 350 g za každé sající sele.
Práce chovatele spočívá v dezinfekci vemen a vnějších pohlavních orgánů. Čerstvě narozená selata je nutné otřít buď slámou, nebo osuškou, vytřít nosní a ústní dutinu. Je také potřeba odstranit pupeční šňůru a zbytek po šňůře vydezinfikovat. Pak se selátka uloží do odděleného prostoru v kotci na vyhří
Fenek – fenek berberský (Vulpes zerde) – je nejmenší ze všech lišek a snadno se pozná podle obrovských boltců.
Ve vzácných případech se sdružuje do skupin až po deseti, ale vztahy mezi jejich členy nejsou jasné. Každý si vyhrabává vlastní doupě několik metrů hluboké. Samci si značkují území močí a v době páření jsou velmi agresivní. Páření probíhá uprostřed nebo koncem zimy, a pokud je vrh ztracen, páří se znovu. Samice se o potomky starají samy, brání hnízdo, kde mláďata zůstávají dva měsíce pod jejich ochranou. Po celou tu dobu samec nesmí do hnízda vstoupit.
Areál fenků leží v pouštních oblastech severní Afriky, Sinajského a Arabského poloostrova. Vyskytují se v Maroku, Tunisku, Libyi, Alžírsku, Egyptě i Saúdské Arábii a také v Mali, Mauretánii, Čadu, Nigeru a Súdánu až do 15–35° severní šířky. Fenek je zvíře dokonale přizpůsobené životu na Sahaře, preferuje písčitou poušť, kde obývá stabilní písečné duny. Zároveň potřebuje stanoviště, kde rostou trávy nebo keře.
Fenci se často chytají a prodávají jako mazlíčci, ale příležitostně se loví i pro kožešinu. Naštěstí žijí skrytě v nepřístupných oblastech, takže ztráty způsobené lovem nejsou velké. Navíc se fenek v zajetí dobře množí.
Fenek je aktivní převážně v noci, přes den se schovává před pouštním žárem v hlubokých norách vyhrabaných pod kameny a kořeny rostlin. Fenci jsou velmi aktivní, hraví a neuvěřitelně pohybliví – dospělý fenek dokáže z místa vyskočit 70 cm do výšky a přes jeden metr do dálky, což činí téměř čtyřnásobek jejich délky. Cítí-li se ohroženi, zahrabou se tak rychle, že doslova „zmizí v písku“. Fenci jsou velmi společenská zvířata a odpovídá tomu i množství různých zvuků, které slouží ke komunikaci s ostatními členy skupiny. Zřejmě i ocasní žláza slouží nějakým způsobem k posílení sociálních pout ve skupině.
Nory mívají několik vchodů a jedinou noru může obývat množství fenků, výsledkem je pak složité bludiště podzemních chodeb. Doupata jsou vystlána listy, trávou, peřím a srstí.
Žijí v rodinných skupinách složených z jednoho nebo několika dospělých párů, jejich letošních mláďat a možná i některých starších potomků. Občas může v jediné noře žít i víc takových rodin. Jediná rodina se může skládat i z 10 jedinců.
Na lov se vydávají v noci, a přestože žijí ve skupinách, potravu shánějí sami. Jsou to všežraví oportunisté a využívají jakýkoliv možný zdroj potravy. Výborně vidí a jejich citlivý sluch jim umožňuje slyšet kořist z velké dálky. Jejich potravou se stávají ještěři (paještěrka, gekon, scink), ptáci a jejich vejce, sarančata, brouci, štíři, pavouci i jiní bezobratlí a&nbs
Morče původně pochází z jihoamerického kontinentu. Dnes jsou tito hlodavci zdomácnělá zvířata, jejichž chov je rozšířen téměř po celém světě. Morčata jsou malá, krotká a neagresivní zvířata. Jejich chov není nikterak náročný.
Morče se při správné péči může dožít až 7 let. Dospělé morče dorůstá velikosti cca 35 cm a váží v průměru 0,7–1,8 kg (podle druhu).
U morčete dbejte především na to, aby dostatečně obrušovalo řezáky (aby je nemělo přerostlé), a pečujte o jeho drápky, které je dobré zastřihávat.
Do určité míry lze i tak malé zvíře, jako je morče, naučit čistotě. V dnešní době je na výběr mnoho druhů morčat s různými typy srsti – krátkosrstá, rozety, peruánci, šeltie, morčata se saténovou srstí a dokonce i skinny morčata (bezsrstá). Protože jsou morčata společenská zvířata, je dobré zvážit chov jednoho nebo více jedinců v závislosti na časových možnostech majitele. Pokud chcete mít z morčete mazlíčka, je dobré chovat pouze jedno. Obecně se uvádí, že je vhodnější chovat samičku. Samečci po dosažení pohlavní dospělosti šíří intenzivní zápach. Tomu však lze zabránit kastrací.
U morčat je zcela běžné požírání vlastního trusu – koprofágie. Zvíře tím totiž získává vlákninu, která udržuje ve střevech rovnováhu a pomáhá předcházet problémům se zažíváním.
Před morčaty je dobré dostatečně zabezpečit veškeré kabely od TV a jiných spotřebičů. Zvíře by je mohlo rozkousat a ublížit samo sobě.
Morčata jsou savci. Jsou to býložravci živící se výhradně rostlinnou stravou. Přirozenou potravou jsou nejrůznější rostliny, listy, kořeny a vše šťavnaté (traviny, byliny), ale také různá semena. Potrava pro morče by měla být co nejvíce pestrá. Základní složkou potravy je seno. Zvláště kopřivové seno mají morčata ráda, obsahuje mnoho živin a prospívá srsti. Krmnou dávku je dobré doplňovat vhodnou zeleninou, v létě čerstvou trávou a bylinkami. Občas můžeme přidat vhodné ovoce nebo pamlsek pro morčata. Nepostradatelnou součástí krmiva je podávání vitamínu C, který je zvlášť důležitý, protože si jej morče nedokáže samo vytvořit. Samozřejmostí je celodenní přístup k čerstvé vodě.
Ve volné přírodě morčata obývají skalnaté oblasti, bažiny, savanu a okraje lesů. Žijí v norách, které si vyhrabou sami, nebo obydlují opuštěné nory jiných zvířat. Žijí ve společenských skupinách a nejaktivnější jsou v noci. Mají skvěle vyvinutý sluch. Mimo sluchu také dobře vidí, protože jejich zorný úhel je poměrně velký, a dokonce dokážou rozlišovat barvy, především červenou, modrou, žlutou, dále také zelenou, oranžovou i fialovou. Čich morčat je lepší než čich člověka.
Morče je hlodavec, který nešplhá a neleze do výšky. Postačí mu tedy obydlí, které nemusí být vysoké. I přesto, že se morče po
Morče divoké je předkem morčete domácího. Liší se od sebe především stavbou těla. Divoký předek má tělo delší a hubenější, díky čemuž je také pohyblivější. Zbarvení je tmavohnědé až černohnědé. Kožich je poněkud tvrdší než u domácích morčat. Divoké morče má úzkou hlavu, což mu slouží k prolézání křovinami. Délka těla je 16–35 cm a hmotnost 400–700 g.
Ve volné přírodě nalezneme morče divoké v oblasti hor Jižní Ameriky, především žije v travnatých a křovinatých krajích od nížin Argentiny až po vysokohorská údolí v Andách, kde vystupují až do výše 5 000 metrů nad mořem. První zmínka o chovu morčat je stará už 9 tisíc let, kdy je chovali Indiáni pro jejich maso. V některých tamních oblastech se chová i dnes, uvádí se, že ročně je zabito a snědeno kolem 65 milionů morčat. Kromě zdroje masa bylo morče chováno i jako mazlíček pro děti. Už tehdy byly různé barevné typy, dokonce se vyskytovaly i rozety. Černá morčata byla hned po narození zabíjena kvůli pověrčivosti, že přináší smůlu.
Morče divoké je společenské zvíře, je aktivní ve dne i za soumraku. Žije v malých rodinných skupinách. Vyhrabává si jednoduché zemní nory nebo využívá opuštěná doupata jiných, podobně žijících zvířat. Málokdo by do morčat řekl, že jsou výbornými skokany, kteří dokážou vyskočit až do výšky jednoho metru.
Rozmnožování je téměř stejné jako u domácích morčat. Březost trvá 62–70 dní. Mláďata se rodí již se srstí, vidí, slyší, jsou zcela vyvinutá. Už druhý až třetí den mohou pojídat tuhou stravu, jsou tedy brzo samostatná. Samice mláďata kojí přibližně tři týdny.
Morče divoké lze zakoupit ve zverimexech nebo přímo u chovatelů, cena se pohybuje okolo 200 korun.
Březost kočky trvá ± 65 dnů, koťata narozená před 60. dnem obvykle nepřežijí, po 70. dnu březosti již kočka přenáší a k vyvolání porodu jí musí pomoci veterinární lékař.
Několik dní před porodem začne být kočka neklidná a začne se u ní projevovat hnízdní chování. Tato doba je nejpříhodnější k seznámení kočky s porodní bedýnkou. Porodní bedýnku uložte na klidné, stinné místo a kočičce čas od času ukažte, kde nový pelíšek má. Pokud kočku na bedýnku včas nezvyknete, může se stát, že si místo k porodu najde sama, a pak může porodit v posteli nebo třeba ve skříni.
Porodní bedýnka musí obsahovat podložku s vysokou absorpční schopností, dále si na porod připravte ručníky nebo žínky, kvalitní náhražkové mléko pro koťata a stříkačku bez jehly.
Začátek porodu poznáte podle slabých, postupně se zesilujících stahů, které jsou na břiše kočky dobře viditelné. Stahy od počátku až k samotnému porodu trvají obvykle dvě hodiny. Samotné vypuzení kotěte se pohybuje v rozmezí od 15 do 30 minut. Pokud bude porod probíhat rychleji, není důvod se strachovat, často se stává, že se koťata rodí už po deseti, či dokonce pěti minutách.
Normálně se koťata rodí hlavičkou a předními packami napřed. Dost často se však stává, že se rodí obráceně, zadečkem napřed. To jde hůře, a tak je třeba rodičce námahu usnadnit. Když kotě trochu povyleze, je nutno uchopit je pevně za zadní část těla (ale nemačkat) do kousku sterilizovaného froté ručníku nebo měkké látky a opatrně kočce pomáhat šroubovitým pohybem dokončit porod. Druhá ruka podepírá jemně břicho rodičky, aby se akce usnadnila. Pozor na nožičky kotěte, zejména u předního páru se může stát, že se v rodidlech zaklíní; pak je třeba nožičky co nejrychleji a nejšetrněji osvobodit. Objeví-li se při porodu nejdříve nožičky a porod pak dále nepokračuje, namažte si prst vazelínou nebo nějakým sterilním tukem a zaklíněné pacinky kotěte vtlačte zpátky do těla kočky. Kotě za chvíli změní svou polohu a při příštích stazích může třeba vyjít ven již normálně.
Čerstvě narozené kotě začne kočka omývat a sama překousne pupečník. Pokud tak kočka neučiní, musíte její funkci zastat vy. Pomocí nehtů v místě tlamičky kotěte opatrně protrhněte plodový obal a po tom, co kotě začne dýchat, přerušte pupečník asi 4 cm od bříška kotěte. Poté kotě podržte hlavičkou dolů, aby mu z čenichu a tlamičky vytekla plodová voda. Kotě můžete přiložit k matčinu struku ve chvíli, kdy plodová voda odteče a kotě se rozkřičí. Pokud se kotě nebude moci samo nadechnout, jemně ho třete žínkou, tím ho zahřejete, očistíte a rozpumpujete mu srdíčko. Musíte být velmi opatrní, abyste koťátku neublížili. Prstem mu ta
Co se týká rozmnožování, je důležitá pohlavní zralost, která nastává zhruba v období 4-6 měsíce věku, ale to neznamená, že je toto období ideální pro páření. Hlavně pro samičku je lepší s tím ještě nějakou dobu počkat. Co se týká říje samice, tak ta nastává při a po páření se samcem. Březost u ní trvá asi měsíc. Obvykle také platí, čím delší je doba do porodu (třeba o dva dny), tak je větší pravděpodobnost, že mláďat bude méně. Samec dospívá pohlavně už ve třech měsících.
Vyskytuje se v severozápadní Austrálii a na Nové Guineji. Dorůstá délky 60–90 cm, z čehož 44 cm tvoří ocas. Váží okolo 500 g. Dožívá se až 10 let věku. Pojmenována byla podle svého velkého varhánkovitého kožního límce, tvořeného z dlouhých chrupavek, který zastává jak funkci obranou (pokud se cítí ohrožena, roztáhne límec, čímž se zdá větší a výstražně prská), tak funkci vábící, kterou agama límcová využívá v období páření. V průměru tento límec může měřit až 26 cm. Po provedení obranného manévru obvykle prchnou agamy do korun stromů, kde jsou se svým světle zeleným až tmavě hnědým zbarvením těla skvěle zamaskovány.
Mezi potravu, kterou loví na stromech, patří většinou malí členovci (housenky a cikády), na zemi pak mravenci, termiti a pavouci nebo drobní obratlovci, jiné druhy menších ještěrů. Během období sucha, které trvá obvykle od dubna do srpna, upadají agamy ve volné přírodě do poloklidového stavu. Páření probíhá obvykle mezi zářím a říjnem, kdy samci přilákávají samice pomocí svých límců, které vznešeně roztahují, a o samice bojují, přičemž límce rozevírají a koušou svého protivníka do těla. Samice klade do hnízda v období dešťů (listopad až únor) obvykle 8–23 vajec. Vejce se nacházejí v prohlubních, které bývají 5–20 cm pod zemí a obvykle ve slunných oblastech. Inkubace trvá zhruba dva až tři měsíce a pohlaví závisí částečně na teplotě, přičemž se v extrémních teplotách vyvíjejí výhradně samice, ve středních teplotách (29–35 °C) se rodí zhruba stejné množství samců a samic.
Pro chov agamy límcové se doporučují větší ubikace rozměrů 1 x 1 x 2 m, jednotlivá „ochočená“ zvířata je možné držet v ubikaci 80 x 60 x 80 cm s pravidelnou možností pohybu volně po místnosti. Dno terária pokryjeme pískem a v prostoru nainstalujeme několik šikmo zapřených i vodorovných větví, jejichž síla by měla odpovídat síle ještěra. Miska s vodou nesmí chybět. Tyto agamy vyžadují vyšší intenzitu osvětlení zajišťovanou zářivkami nebo výbojkami a také podíl UV složky spektra. Denní teploty by se měly pohybovat kolem 30 °C s možností lokálního ohřevu zhruba na 38 °C. V noci je vhodný pokles na 22 °C, spojený s mírným večerním porosením. Během dvou až tří zimních měsíců je vhodné snížit teplotu na 18–20 °C. Krátce po návratu k běžné aktivitě dochází k páření a zhruba za 5 týdnů ke snůšce asi 10 vajec, která samičky zahrabávají. Při inkubační teplotě 28–31 °C trvá vývoj 78–92 dní a mladí se líhnou ve velikosti 14–16 cm.
Tato agama se dá koupit v některých zverimexech nebo na internetu, její cena se pohybuje mezi 1 000 až 3 000 korun za jeden kus.
