PSINKA U PSŮ

Přenos psinky na člověka

Psinka není přenosná na člověka.

Zdroj: Psinka

Co znamenají zvýšené jaterní testy

Zvýšené jaterní testy ukazují na poškození jater či infekční žloutenku. Definitivní potvrzení diagnózy by se dalo udělat odběrem vzorku tkáně jater. Podobné příznaky jako infekční hepatitida může z virových onemocnění způsobit psinka i parvoviróza, dále jakýkoliv zánět žaludku a střev způsobený dietní chybou či třeba salmonelózou, zánět slinivky, zauzlení střev, jakékoliv poškození jater či ledvin, leptospiróza nebo otrava jedem na krysy.

Zdroj: Příčiny onemocnění jater u psa

Očkování proti psince

Očkování je jediný, ale naštěstí spolehlivý způsob, jak psa proti nákaze psinkou ochránit. S očkováním se začíná u štěňat od 6. týdne věku, potom následují jedna až dvě revakcinace. Poslední očkování by mělo proběhnout až po 12. týdnu věku štěněte. Většina výrobců očkovacích látek dále doporučuje očkování každý rok. Dle doporučení Světové asociace veterinárních lékařů malých zvířat (WSAVA) a její imunologické komise stačí po provedení správného štěněčího očkování očkovat proti psince každé tři roky. Toto nové očkovací schéma je již možné s vakcínami značky Nobivac. Jde o očkování, které chrání, jak má, ale přitom nezatěžuje tělo víc, než je nutné.

Neměli bychom opomenout ani očkování starých psů, často je slyšet názory, že oni už to nepotřebují. Naopak, starší pes, stejně jako štěňata, je rizikovou věkovou kategorií. Štěňata očkovaných matek, která pila mlezivo, přijala i protilátky proti psince a ty je ochrání 6–10 týdnů proti infekci. Proto se u novorozených štěňat nemusíme nákazy psinkou bát. Na druhou stranu protilátky z mleziva trochu překáží při očkování. Štěňata, která se napila mleziva málo nebo vůbec, potřebují být naočkována už v šesti týdnech, jinak by se mohla nakazit, ale štěňata, která měla mleziva dost, si po očkování v šesti týdnech ještě neudělají žádné svoje protilátky, mají jich dost od matky. Proto se štěňata očkují tolikrát, aby si nakonec protilátky vytvořila všechna a nenakazilo se žádné.

Psinka je součástí všech kombinovaných vakcín proti infekčním psím onemocněním, včetně prvních štěněčích, takzvaných puppy-vakcíny. Na nálepce od očkovací látky je psinka vyznačena velkým tiskacím písmenem D.

Zdroj: Psinka

Léčba

Psinka není léčitelná, a pokud ji pes přežije, odnese si trvalé následky. Jedinou smysluplnou ochranou je preventivní očkování. Většina vakcín poskytuje maximální ochranu proti psince a vakcinační schémata mohou být zahájena již v 7 týdnech věku. Revakcinace mohou být prováděny ročně bez jakýchkoliv rizik. Jelikož se psinka v Evropě stále hojně vyskytuje, je systém ročních revakcinací optimálním řešením ochrany.

Protože je psinka virové onemocnění, antibiotika jen pomáhají chránit proti druhotné bakteriální infekci, která se často a ráda přidává kvůli poškození bílých krvinek psinkovým virem. Léčba samotné psinky je ale jenom podpůrná. Pes potřebuje naprostý klid, podávají se antibiotika, léky proti křečím, kapačky ke zvládnutí dehydratace kvůli průjmům a zvracením. Výsledek léčby se předem nedá odhadnout. Při rozvinutí vážných nervových příznaků nemá zvíře šanci na vyléčení a uhyne nebo je utraceno. Séra s protilátkami proti psince se dají použít jen v samém začátku onemocnění nebo preventivně u zvířat, která nejsou očkovaná a přišla do styku s nemocným zvířetem.

I když pes psinku přežije, často na něm choroba zanechá trvalé následky. Zánětlivá forma psinky se může objevit až se zpožděním několika let příznaky podobnými lidské roztroušené skleróze, třesem těla či ochrnutím. Ztráta čichu či zraku v důsledku psinky je nevratná. U psů, kteří prodělali psinku, jsou častým nálezem atrofovaná, ztenčená ložiska na sítnici tam, kde sítnici zničil množící se virus. Častá je trvalá neschopnost větší tělesné zátěže, pes po prodělané psince není schopen pracovního využití. U štěňat, která onemocněla ještě před výměnou mléčného chrupu, zničí virus psinky sklovinu trvalých zubů, výsledkem je takzvaný psinkový chrup. Nákaza u štěňat také často natrvalo poškodí jejich imunitní systém a zvířata dříve či později uhynou v důsledku nějakého druhotného onemocnění.

Proti psince ale existuje spolehlivá ochrana – očkování.

Zdroj: Psinka

Průběh onemocnění u psa

Jakmile se virus psinky dostane na sliznici horních cest dýchacích, začne se rychle množit. Nemnoží se však přímo na sliznici, ale v bílých krvinkách, které virus roznesou do krčních mízních uzlin a do mandlí. Druhý až čtvrtý den po infekci se množí hlavně tam, ale o dva dny později už se množí i ve slezině, ve sliznici žaludku a střev, v mízních uzlinách okolo střev a v játrech. Až teď se u nemocného psa objeví zvýšená teplota, ale ta v této fázi často unikne pozornosti. Virus proniká do krve a lavinovitě se šíří do sliznic celého těla a taky do mozku.

Co se stane potom, záleží na virulenci viru a na tom, jak dobře se organismus dokáže s infekcí vypořádat. U silných jedinců, kteří dokážou zmobilizovat svůj imunitní systém, se nestane vlastně nic. Ke zjevnému onemocnění psinkou nedojde a virus je často do 14 dní po infekci úplně zlikvidován. U psů, kteří sice zabojují, ale ke zničení všech virů to nestačí, se psinka již rozvine jako klinicky zjevná choroba, ale s lehčím průběhem.

Poškození sliznice dýchacích cest množícím se virem se projeví jako nachlazení s kašlem, které je nerozpoznatelné od psincového kašle. Pes nemá chuť k jídlu, má mírně zvýšenou teplotu, teče mu z očí či z nosu, kašle. Ve slabinách na břiše se může objevit vyrážka v podobě červených pupínků, které se vlivem bakterií změní v malé praskající vřídky. U starších psů je časté postižení nosní houby a polštářků na tlapkách, které zesílí, zhrubnou a mohou praskat. Při postižení nervové tkáně se může rozvinout zánětlivá forma psinky, chronický zánět mozku a mozkových blan.

Zdroj: Psinka

Příznaky a projevy

Psinka je virové onemocnění masožravců, z domácích zvířat se může nakazit pes. Je to vážná nová psí nemoc, která může způsobit smrt či trvalé následky u uzdraveného zvířete. V populacích neočkovaných zvířat způsobuje každých deset až dvacet let epidemie, přičemž poslední taková epidemie psinky byla v České republice v letech 1990–1992, kdy onemocnělo 40 % všech psů. Očkování proti psince sice není povinné ze zákona, ale je to určitě očkování, na kterém se nevyplatí šetřit.

Psinku způsobuje Morbillivirus, velký obalený RNA virus, který je příbuzný lidskému viru spalniček. Stejně jako spalničky je i psinka velice nakažlivá. Virus nepřežívá vyschnutí a vyšší teploty, v létě mimo nemocné zvíře proto dlouho nevydrží, ale v zimě, když je teplota venku kolem nuly, vydrží i několik týdnů. Ve vyloučených sekretech z nemocného zvířete je živý minimálně 20 minut.

Psinkou se mohou nakazit šelmy psovité, kromě psa tedy třeba i liška, lasicovité šelmy, kromě fretky i kuna, lasice, jezevec, výjimkou nejsou mývalové, medvědi, tuleni nebo třeba delfín. Člověku nebezpečí nehrozí. Psinka je kapénková infekce, zdravé zvíře se tedy může nakazit kontaktem s nemocným zvířetem a různými tělními výměšky, přičemž virus psinky je vylučován ještě 2 až 3 měsíce po infekci! Aby to nebylo málo, jen asi polovina nakažených zvířat onemocní zjevně psinkou, ostatní jen vylučují virus, aniž by na nich bylo cokoliv poznat.

Pokud zvíře přežije počáteční atak viru, má často trvalé následky, jako jsou deformované zuby, nervové tiky nebo predispozice k silným epileptickým záchvatům. Léčba je často neúčinná kvůli dlouhé inkubační době (často i tři týdny). Po vzplanutí je obvykle již pozdě na vakcinaci.

Případy psinky se častěji vyskytují za vlhkého a chladného počasí. Od 1 týdne až do 2 měsíců (!) po nakažení vylučuje infikovaný pes virus tělesnými sekrety: slinami, výtoky z nosu a očí, močí a exkrementy. Jelikož virus psinky přežívá i ve vnějším prostředí, může se zvíře nakazit kontaktem s virem na ulici nebo je virus zavlečen do domácnosti na šatech a obuvi. Virus mohou také přenášet psi s chronickou asymptomatickou (bezpříznakovou) formou psinky, kteří tak nakazí ostatní psy bez ohledu na podmínky prostředí.

Pokud není pes imunizován očkováním, je vůči tomuto viru náchylný v jakémkoliv věku.

Zdroj: Psinka

Specializace

Zdravotní tým se skládá ze dvou lékařů: MVDr. Rostislav Šimek a MVDr. Lucie Peřinová. Sestra: Karolína Cmíralová.

Veterinární klinika se zabývá interní medicínou, dermatologií, kardiologií, neurologií, stomatologií, chirurgií (měkkých a tvrdých tkání). Specializuje se na drobné savce a exotická zvířata.

Klinika nabízí rovněž poradnu pro psy, a to v oblasti vakcinace (vakcinační schéma, významná onemocnění), odčervení, péče o štěně, obezity, reprodukce (výživa březích a kojících fen, výživa osiřelých štěňat, porod), péče o seniora. Lékaři vám zde pomohou řešit i taková onemocnění psů, jako jsou parvoviróza, psinka, parainfluenza, panleukopénie, leptospiróza, borelióza, tetanus a vzteklina.

Poradna pro kočky se zabývá vakcinací a péčí o kotě (vakcinační schéma, významná onemocnění). Mezi významná onemocnění, s nimiž vám zdejší lékaři pomohou, patří herpesviróza, leukóza, caliciviróza, chlamydióza, infekční peritonitida a vzteklina.

Stomatologie – domácí péče

Také u zvířat je potřeba pečovat o chrup a celou ústní dutinu. Chrup ovlivňuje genetický předpoklad, nejčastější postižení chrupu mají čivavy, yorkšíři a pudlové.

Nejvíce můžeme ovlivnit kvalitu chrupu stravou. Vhodnou stravou je suchá a granulovaná (měkká strava se usazuje na zubech, které ničí. Na trhu je k dispozici i speciální strava pro předcházení stomatologickým problémům. Zvířata nejsou náchylná na zubní kaz, pokud jim nepodáváte zbytky z lidské stravy. Zvířatům se doporučuje čištění zubů pomocí kartáčku nebo prstem, ale vždy speciální zubní pastou pro zvířata, která usnadňuje čištění. Lze využít i tekutých přípravků pro čištění ústní dutiny, tyto přípravky je možné aplikovat přidáním do misky s pitnou vodou.

Zubní plak se odstraňuje pomocí mořské řasy v prášku, která se přimíchává do pitné vody. Silný zánět lze mazat speciálními gely.

V případě problémů s chrupem vašeho zvířete se nebojte obrátit na veterinární kliniku, kde vám vždy jistě rádi poradí.

Zdroj: Veterina Jesenice

Nemoci psů

Nemoci psů se dají rozdělit do několika kategorií podle postižení:

• Infekční onemocnění psů – vzteklina, parvoviróza, psinka, infekční zánět jater, infekční kašel, chřipka psů, leptospiróza
• Nemoci dýchacího ústrojí – akutní zánět nosní sliznice, zánět hltanu a hrtanu, zánět průdušek a plic, zánět pohrudnice, nádory na dýchacím ústrojí
• Nemoci krevního oběhu a krvetvorných orgánů – zánět srdečního svalu, zánět nitroblány srdeční, zbytnění a rozšíření srdce, srdeční slabost a srdeční vady, zánět tepny, zánět žíly, anémie, leukémie
• Nemoci trávicího ústrojí – zánět sliznice dutiny ústní, zubní kámen, zubní kaz, zánět mandlí, zánět žaludku, zánět střev, zácpa, hnisavý zánět análních váčků, zánět slinivky břišní, otočení žaludku
• Nemoci močového ústrojí – zánět ledvin, zánět močového měchýře, močové kameny
• Nemoci pohlavního ústrojí – hnisavý zánět dělohy, zánět předkožky
• Nemoci pohybového ústrojí – záněty svalů, kloubů a šlach, dysplazie kyčelních kloubů, zlomeniny kloubů, zlomeniny kostí, křivice
• Nemoci nervového ústrojí – zánět mozku a míchy, otřes a zhmoždění mozku a míchy
• Nemoci očí – zánět spojivek, zánět víček, vchlípení a vychlípení víček, suchý zánět rohovky a spojivky, zákal rohovky, zákal čočky
• Nemoci uší – onemocnění zevního zvukovodu, krevní výlev v ušním boltci
• Onemocnění kůže – zánět kůže, kopřivka, svrab
• Parazitární onemocnění psů – škrkavky, tasemnice, blechy, vši, všenky, klíšťata

Infekční nemoci jsou nemoci, jejichž původci jsou živé mikroorganismy (patogenní bakterie, houby, viry, rickettsie, chlamydie, protozoa) schopné pronikat do organismu zvířat, vyvolat onemocnění a dále se přenášet na zdravé jedince.

Přenos infekčních nemocí je realizován přímým nebo nepřímým (zprostředkovaným) vzájemným kontaktem nemocného zvířete se zdravým. Bránou vstupu původce onemocnění je kůže a viditelné sliznice očí, dýchací, trávicí a močopohlavní systém.

Při prvních příznacích infekčního onemocnění psa je nutné vždy co nejdříve vyhledat veterinárního lékaře, který zvíře odborně vyšetří a zahájí odpovídající léčbu. Infekční onemocnění ohrožuje nejen zdraví a život postiženého psa, ale i ostatní psy, se kterými přijde do kontaktu.

Invaze cizopasníků, jak vnějších, tak vnitřních, způsobují značné komplikace zdravotního stavu u všech věkových kategorií psů. U štěňat mohou způsobovat i přímé ztráty uhynutím, často významnou měrou zasahují skrytě do vývinu a růstu a disponují organismus pro celou řadu onemocnění.

Zdroj: Psí nemoci

Nemoci

Maltézský psík se obvykle dožívá vysokého věku až 15 let. Navzdory křehkému vzhledu, který navozuje dojem vysoké zranitelnosti, se totiž jedná v zásadě o zdravé plemeno. Přesto inklinují maltézáčci k některým onemocněním ve zvýšené míře. Mezi častěji zaznamenané zdravotní potíže u maltézského psíka patří luxace pately. Tento zdravotní problém je ostatně typickým neduhem, který postihuje malá plemena psů. Maltézský psík rovněž trpí hojně na onemocnění očí (od silného slzení po progresivní retinární atropii), je proto třeba věnovat jim zvýšenou, intenzivní péči. Další zranitelnou oblastí je ústní dutina (riziko nemocí zubů a dásní).

Mezi možné infekční choroby patří psinka, infekční zánět jater, leptospiróza, parvoviróza. Mezi běžné nemoci se řadí průjem, zácpa, zánět uší, otrava, škrkavky, tasemnice.

Dospělé psy odčervujeme pravidelně každých 3–6 měsíců. V případě přítomnosti parazitů v trusu je potřeba odčervení zopakovat podle pokynů veterinárního lékaře. Pokud chceme mít jistotu a neodčervovat naslepo, je možné nechat zhotovit laboratorní vyšetření trusu a odčervit pouze v případě, pokud je v něm pozitivní nález. Pokud je nález negativní, odčervení není potřeba. Za směrodatné lze však považovat pouze negativní výsledky několika po sobě jdoucích laboratorních vyšetření trusu, protože při jednotlivém trusu hrozí, že byl odebraný v době, kdy se vajíčka právě neuvolňovaly.

K nepříjemným průvodcům psa nepatří jen vnitřní, ale také vnější parazité. Nejen že psa zneklidňují pobíháním v srsti, svěděním a odsáváním krve, ale často jsou blechy a všenky mezihostiteli tasemnice, kterou pak přenesou na psa. Klíšťata přenášejí zase viry a bakterie, kterými mohou psa nakazit. Proto je zapotřebí, abyste psí kožich pravidelně a pečlivě kontrolovali a při prvních známkách ektoparazitů provedli nejen odhmyzení zvířete, ale ve většině případů i důkladnou očistu prostředí, ve kterém se pes zdržuje, jinak se některých parazitů nezbavíte. Vhodné prostředky léčby, ochrany i očisty prostředí vám poradí váš veterinář. Doporučí vám rovněž i preventivní přípravky, kterými můžete zabránit nebo silně omezit napadení zvířete vnějšími parazity. Mezi vnější parazity patří blecha, veš, všenka, sviluška podzimní, zákožka psí, dravčík psí, trudník psí, klíště, kloš.

Zdroj: Maltézský psík

Nemoci

Přestože je jorkšír velmi malý, netrpí nijak zvlášť nemocemi. Nejdůležitější je vždy prevence, a to především co se týče infekčních onemocnění. Pravidelné očkování a odčervování by mělo být samozřejmostí. Problémem někdy bývají přetrvávající mléčné zuby, a to jak řezáky, tak i špičáky. Toto musíme hlídat a v případě potřeby dát odstranit odborným lékařem, jelikož perzistující zuby mohou negativně ovlivnit skus. Velmi často se objevuje zubní kámen, kterému lze předejít pravidelným čištěním zubů. Používáme pastu určenou pro pejsky, nikdy ne lidskou.

Nejčastější nemoci: tracheální kolaps, stomatitida a zubní kámen, hydrocefalus, luxace kolenní čéšky, aseptická nekróza hlavice femuru, kožní problémy, onemocnění dásní a chyby průdušnice.

Mezi možné infekční choroby patří psinka, infekční zánět jater, leptospiróza, parvoviróza. Mezi běžné nemoci se řadí průjem, zácpa, zánět uší, otrava, škrkavky, tasemnice.

Dospělé psy odčervujeme pravidelně každých 3–6 měsíců. V případě přítomnosti parazitů v trusu je potřeba odčervení zopakovat podle pokynů veterinárního lékaře. Pokud chceme mít jistotu a neodčervovat naslepo, je možné nechat zhotovit laboratorní vyšetření trusu a odčervit pouze v případě, pokud je v něm pozitivní nález. Pokud je nález negativní, odčervení není potřeba. Za směrodatné lze však považovat pouze negativní výsledky několika po sobě jdoucích laboratorních vyšetření trusu, protože u jednotlivého trusu hrozí, že byl odebraný v době, kdy se vajíčka právě neuvolňovala.

K nepříjemným průvodcům psa nepatří jen vnitřní, ale také vnější parazité. Nejen že psa zneklidňují pobíháním v srsti, svěděním a odsáváním krve, ale často jsou blechy a všenky mezihostiteli tasemnice, kterou pak přenesou na psa. Klíšťata přenášejí zase viry a bakterie, jimiž mohou psa nakazit. Proto je zapotřebí, abyste psí kožich pravidelně a pečlivě kontrolovali a při prvních známkách ektoparazitů provedli nejen odhmyzení zvířete, ale ve většině případů i důkladnou očistu prostředí, ve kterém se pes zdržuje, jinak se některých parazitů nezbavíte. Vhodné prostředky léčby, ochrany i očisty prostředí vám poradí váš veterinář. Doporučí vám rovněž i preventivní přípravky, kterými můžete zabránit nebo silně omezit napadení zvířete vnějšími parazity. Mezi vnější parazity patří blecha, veš, všenka, sviluška podzimní, zákožka psí, dravčík psí, trudník psí, klíště, kloš.

Základní vakcinační schéma štěňat a dospělých psů:

• 6–9 týdnů věku – první očkování (DHPPi)
• 8–12 týdnů věku – první přeočkování (DHPPiL)
• 12–16 týdnů věku – druhé přeočkování (DHPPiL+R)
• vždy po 1 roce – roční přeočkování (DHPPiL+R)

Zdroj: Jorkšírský teriér

Léčba horečky u psa

Cílem vyšetření je zjistit, zda je vyšší tělesná teplota nebo horečka způsobená poruchou v regulaci tvorby a výdeje tepla, nebo je příznakem obranné reakce organismu.

U špatně vakcinovaných jedinců je třeba zvážit možnost infekčních onemocnění, jako je parvoviróza u štěňat s průjmem a zvracením a psinka s příznaky postižení dýchacích cest a nervové soustavy. U nich je základem diagnostiky pečlivé klinické vyšetření s důrazem na poslech hrudníku a palpaci dutiny břišní.

Přirozenou součástí diagnostiky je rovněž vyšetření vzorku krve. Zvýšený počet bílých krvinek například ukazuje na zánětlivé onemocnění, k anémii nebo poklesu počtu krevních destiček zase dochází u pacientů s imunitně zprostředkovaným onemocněním. Stanovení biochemických parametrů ulehčí lokalizaci onemocnění v těle, vyšetření vzorku moči, případně krve, a mikrobiologická kultivace moči potvrdí nebo vyloučí přítomnost choroboplodných zárodků v močových cestách i v celém organismu.

Nezbytnou součástí diagnostiky se stávají zobrazovací vyšetření – rentgenogramy hrudníku a ultrasonografie dutiny břišní jsou standardně používaná a efektivní vyšetření, která pomohou odhalit zvětšení orgánů, abnormální tvary či přítomnost tekutiny. Rentgenogramy kloubů a růstových zón kostí pak prokážou růstové problémy, záněty kloubů, u starších jedinců nádorové změny. Pacientům s dechovými potížemi a s nálezem srdečních šelestů je doporučována echokardiografie, která potvrdí přítomnost změn na srdečních chlopních u jedinců se zánětem srdeční nitroblány.

U psů bez specifických příznaků je důležité cytologické vyšetření zvětšených mízních uzlin, kožních lézí, uzlů a ulcerací, které mohou být projevem nádorového bujení či infekce. Imunologické vyšetření se provádí při podezření na nedostatečnou funkci imunitního systému (německý ovčák, irský setr, kokršpaněl), nebo naopak při autoimunitním onemocnění typu systémového lupu nebo hemolytické anémie. Je-li pacient importován ze zámoří, nebo byl s majiteli v zahraničí, je vhodné provést sérologické vyšetření s ohledem na možná exotická onemocnění, k nimž patří ehrlichióza, neosporóza, leishmaniáza, dirofilariáza a podobně.

Nejdůležitější je zvíře účinně ochladit. Doporučuje se balení do mokrých ručníků, postříkání chladnou vodou nebo postupné namočení celého těla v chladné vodě. Vhazování celého zvířete do ledové vody v napuštěné vaně není vhodné, protože vlivem velkého teplotního rozdílu může dojít k šokové reakci organismu a ta celý problém ještě prohloubí. Vždy dodržujte zásadu, že voda nesmí být ledová. Pokud zvíře reaguje a je schopno pít, nabízejte mu po menších dávkách chladnou (ne ledovou) vodu. Zvíře po poskytnutí prvotní pomoci dopravte co nejrychleji k veterinárnímu lékaři, který posoudí stav zvířete, provede potřebná vyšetření a zahájí komplexní léčbu.

Veterinární praxe často vyžaduje použití této skupiny léčiv, proto má veterinární trh k dispozici velký výběr bezpečných analgetik/antiflogistik, jako například Rimadyl, Norocarp, Carprodyl, Meloxidyl, která zvířecímu pacientovi pomohou zmírnit bolest, otok, horečku a zánět, aniž by hrozil vznik vážných zdravotních komplikací. Vždy se však o podávání léků na snížení horečky psa poraďte s veterinárním lékařem.

Zdroj: Horečka u psa

Léčba horečky

Cílem vyšetření je zjistit, zda je vyšší tělesná teplota nebo horečka způsobená poruchou v regulaci tvorby a výdeje tepla, nebo je příznakem obranné reakce organismu.

U špatně vakcinovaných jedinců je třeba zvážit možnost infekčních onemocnění, jako je parvoviróza u štěňat s průjmem a zvracením a psinka s příznaky postižení dýchacích cest a nervové soustavy, u nichž je pečlivé klinické vyšetření s důrazem na poslech hrudníku a palpaci dutiny břišní základem diagnostiky.

Klinické vyšetření štěňat je zaměřeno na vyšetření kostí, kloubů, u predisponovaných plemen i nervové soustavy. Pečlivý poslech hrudníku a vyšetření břicha mohou prokázat nálezy svědčící o zánětlivém nebo nádorovém onemocnění.

Přirozenou součástí diagnostiky je vyšetření vzorku krve, zvýšený počet bílých krvinek je známkou zánětlivého onemocnění, k anémii nebo poklesu počtu krevních destiček dochází u pacientů s imunitně zprostředkovaným onemocněním. Stanovení biochemických parametrů ulehčí lokalizaci onemocnění v těle, vyšetření vzorku moči, případně krve, a mikrobiologická kultivace moči potvrdí nebo vyloučí přítomnost choroboplodných zárodků v močových cestách i v celém organismu.

Nezbytnou součástí diagnostiky se stávají zobrazovací vyšetření – rentgenogramy hrudníku a ultrasonografie dutiny břišní jsou standardně používaná a efektivní vyšetření. Pomohou odhalit zvětšení orgánů, abnormální tvary, přítomnost tekutiny, rentgenogramy kloubů a růstových zón kostí pak prokážou růstové problémy, záněty kloubů, u starších jedinců nádorové změny. Pacientům s dechovými potížemi a s nálezem srdečních šelestů je doporučována echokardiografie, která potvrdí přítomnost změn na srdečních chlopních u jedinců se zánětem srdeční nitroblány.

U psů bez specifických příznaků je důležité cytologické vyšetření zvětšených mízních uzlin, kožních lézí, uzlů a ulcerací, které mohou být projevem nádorového bujení či infekce. Imunologické vyšetření se provádí při podezření na nedostatečnou funkci imunitního systému (německý ovčák, irský setr, kokršpaněl), nebo naopak při autoimunitním onemocnění typu systémového lupu nebo hemolytické anémie. Je-li pacient importován ze zámoří nebo byl s majiteli v zahraničí, je vhodné provést sérologické vyšetření s ohledem na možná exotická onemocnění, k nimž patří ehrlichióza, neosporóza, leishmaniáza, dirofilariáza a podobně.

Nejdůležitější je zvíře účinně ochladit. Doporučuje se balení do mokrých ručníků, postříkání chladnou vodou nebo postupné namočení celého těla v chladné vodě. Vhazování celého zvířete do ledové vody v napuštěné vaně není vhodné, protože vlivem velkého teplotního rozdílu může dojít k šokové reakci organismu a ta celý problém ještě prohloubí. Vždy dodržujte zásadu, že voda nesmí být ledová. Pokud zvíře reaguje a je schopno pít, nabízejte mu po menších dávkách chladnou (ne ledovou) vodu. Zvíře po poskytnutí prvotní pomoci dopravte co nejrychleji k veterinárnímu lékaři, který posoudí stav zvířete, provede potřebná vyšetření a zahájí komplexní léčbu.

Veterinární praxe často vyžaduje použití této skupiny léčiv, proto má veterinární trh k dispozici velký výběr bezpečných analgetik/antiflogistik, jako například Rimadyl, Norocarp, Carprodyl, Meloxidyl, která zvířecímu pacientovi pomohou zmírnit bolest, otok, horečku a zánět, aniž by hrozil vznik vážných zdravotních komplikací. Vždy se však o podávání léků na snížení horečky psa poraďte s veterinárním lékařem.

Zdroj: Léčba horečky u psů

Pes rychle dýchá a klepe se

Psi se třesou a rychle dýchají, když si hrají, protahují se anebo když se chtějí zbavit něčeho na svém kožichu, například vody. Třes a zrychlené dýchání se často vyskytují u malých plemen, v těchto případech se obvykle nejedná o zdraví ohrožující stav. V tomto případě může být důvodem strach nebo okolní nízká teplota. Existují i další důvody, proč se pes třese a zároveň není fyzicky nemocný, viz níže.

Příčiny třesu a zrychleného dýchání a jejich možná řešení:

• Radost

Psi mohou projevit svou radost rychlým dýcháním a třesem.

• Co s tím dělat

Tento jev do pár minut sám vymizí.

• Mokrá srst

Dalším důvodem třesu a rychlého dýchání u psů může být reflex oklepání se, kdy se pes jednoduše snaží uschnout rychleji. Tento reflex neprobíhá vědomě, pes nechce uschnout, ale tekoucí voda (nebo jiné předměty) ho na těle svědí/dráždí, a tak následuje oklepání a zrychlený dech psa.

• Co s tím dělat

Tyto projevy psů jsou zcela běžné a nepřinášejí nutnost léčby. Zklidněte psa nebo jej osušte.

• Hyperaktivita

Někdy jsou třes a zrychlené dýchání signálem projevu hyperaktivity.

• Co s tím dělat

V těchto případech třesu psa je vhodné se zamyslet nad cviky, které psa uklidní. Například jako odměnu psovi neházet míček nebo se s ním nepřetahovat, ale spíše ho odměnit pamlskem, pohladit ho a podobně.

• Stres

Dalším důvodem třesu u psa může být stres. Pes může být stresován podobnými jevy jako člověk. Mezi časté patří: návštěva veterináře, bouřka, neznámé prostředí, neznámí lidé anebo neznámá zvířata. Na rozdíl od třesu z radosti má pes při stresu ještě další příznaky. Mezi tyto projevy úzkosti, respektive strachu patří: těžké nebo naopak zrychlené dýchání, chvění se, žvýkání či kousání okolních věcí, pomatené pohyby, vrčení, kňučení, projevy agrese a podobně. Frustrace či deprivace mohou u psa vyvolat selhání kardiovaskulárního systému, respektive srdce.

• Co s tím dělat

U psa eliminujte spouštěče stresu. Pokud to není možné, pomalu psa na dané jevy zvykejte. Jestliže dojde k nenadálé situaci a pes je vystresovaný, zachovejte klidnou hlavu, mluvte na něj klidným hlasem a dělejte, jako že se nic neděje.

• Stáří

U starých psů se může objevovat třes a rychlé dýchání proto, že jsou celkově náchylnější vůči patogenům.

• Co s tím dělat

V tomto případě nelze stav psa léčit, ale příznaky lze zlepšit vhodnou formou terapie či medikace. Konzultujte stav psa s veterinářem.

• Addisonova nemoc

Addisonova nemoc je způsobena nedostatkem kortizolu (hydrokortizonu), což je hormon, který je syntetizovaný (vzniká) v nadledvinách. Tato nedostačující činnost nadledvin může být způsobena dědičností anebo vnějšími vlivy (stravou a podobně). Addisonovu chorobu v praxi zpravidla doprovází ztráta chuti k jídlu. Addisonova choroba se projevuje nedostatkem sodíku a naopak nadbytkem draslíku v těle jedince. Na kůži psa se mohou vyskytnout temné grafitové skvrny. V pozdějším stadiu doprovází tuto nemoc i poruchy srdečního rytmu (arteriální hypotenze), záchvaty, třes, zrychlené dýchání a další. Tento typ onemocnění se (nejen) u psů těžko diagnostikuje, neboť není moc častý a všechny příznaky jsou zaměnitelné s jinou nemocí.

• Co s tím dělat

Léčbu je nutné zahájit co nejdříve. Typ medikace se liší od forem (akutní a chronická) Addisonovy choroby.

• Onemocnění ledvin

Onemocnění ledvin zpočátku nemusejí doprovázet žádné vizuálně pozorovatelné příznaky. Samotný třes a zrychlené dýchání u psa může být jen mírné a den ode dne se stupňovat. Poruchu ledvin doprovází časté močení a pocity žízně, což se u psa projeví častějším pitím. Přestože jsou počáteční příznaky mírné, konečný proces selhání ledvin je velmi rychlý.

• Co s tím dělat

Je nutné toto onemocnění nepodcenit. Onemocnění ledvin u psů většinou nelze léčit, nicméně lze zmírnit příznaky a psovi prodloužit (téměř plnohodnotný) život.

• Otrava

Otrava u psů bývá způsobena pozřením většího množství listů jedovatých rostlin, čokolády (kakaa), hroznového vína, rozinek a podobně. Po otravě se kromě nekontrolovatelného třesu u psů vyskytuje malátnost, těžké dýchání, ztráta chuti k jídlu, zvracení, nadměrné slinění, pes nemusí být schopen vstát či sednout si.

• Co s tím dělat

Jestliže máte podezření, že příčinou třesu a rychlého dýchání jsou toxické látky, ihned konzultujte situaci se svým veterinářem.

• Psinka

Nejvíce jsou ohrožena štěňata, která nebyla řádně očkována. V České republice je na psinku povinné očkování. Dodnes na tuto nemoc není známý lék. Příznaky lze zmírnit podáním léků, které zamezí sekundární infekci. Psinku v praxi doprovázejí další příznaky, mezi něž patří nadměrné slinění, horečka (teplý čumák psa), kašel, výtok hlenu z čumáku, zrychlené dýchání a třes.

• Co s tím dělat

Při podezření na tento typ onemocnění co nejrychleji vyhledejte veterinární pomoc. Psovi nebo feně pravděpodobně budou nasazena antibiotika a další léky na ztlumení horečky a příznaků psinky.

• Syndrom třesu

Syndrom třesu u psů způsobuje psychické vypětí. Spouštěčem jsou většinou specifikované jevy nebo věci, kterých se pes bojí anebo v jejich blízkosti pociťuje úzkost a strach. Tento syndrom byl zaznamenán u „westíků“, dalšími náchylnými plemeny psů jsou bišonci, pudlové a maltézští psíci. V dnešní době byl ale tento syndrom pozorován i u velkých psích plemen.

• Co s tím dělat

Tento typ onemocnění naštěstí lze u psů léčit, a to podáním kortikosteroidů. Třes se začne zmírňovat již po prvním týdnu užívání kortikosteroidů. Kvůli přesné diagnóze ale vyhledejte veterinární péči.

Zdroj: Zrychlené dýchání u psa

Štěně

Když si přivezete domů štěně, nechte ho jeden nebo dva dny v klidu, poté začněte pomalu a opatrně s výchovou. Malé štěňátko je jako malé dítě – často spí, často jí, často vyměšuje a často si hraje – psím způsobem.

Výchova štěněte

Zcela určitě nejhorší jsou první týdny, malé štěně má velmi malý močový měchýř a často dělá loužičky. Proto je dobré vymezit mu prostor, kde je na podlaze položené linoleum. Které se snadno udržuje vytíráním. Zapamatujte si, že loužičku udělá vždy, když se vzbudí, nebo když se nakrmí. Když se vzbudí, vezměte jej do náruče, a přeneste na místo, kde chcete, aby potřebu vykonalo. Položte jej na požadované místo a pakliže vykoná potřebu, velmi radostně jej pochvalte, můžete přidat i oblíbený pamlsek, například kousek piškotu.

Doporučuje se úkon vykonávání potřeby doplnit i povelem, po čase štěně bude i na hlasový povel chápat, co se po něm chce. Při správné péči a vedení by se štěně mělo samo odebrat na stálé místo s novinami, nebo ještě lépe začne nepokojně pobíhat za vstupními dveřmi, kterými se chodí ven, kňučet a někdy i škrábat na dveře, protože ví, že se má jít venčit ven. Na štěněti poznáme i během hry, že se mu chce venčit – přestane si hrát, je roztěkané, začíná očichávat podlahu. Za již udělanou loužičku nemá smysl štěně trestat, nepochopí, že je trestáno za loužičku nebo hromádku, kterou udělalo před deseti vteřinami. Nastane-li situace, že k tomu dojde a vy již nestihnete tomu zabránit, při močení štěně přísně pokárejte a potom jej okamžitě přeneste na trávník a tam jej opět pochvalte a pohlaďte. Štěně si pak snadno vytvoří souvislost s tím, co se po něm chce.

Používání trestů

Pamatujte si jednu důležitou věc, a to pro další měsíce. Pakliže je to jen možné, vyvarujte se jakéhokoliv výrazného fyzického nátlaku a donucení, o bolestivých trestech nemluvě. Používáním trestů je hrubě narušováno vzájemné citové pouto, které se v této době utváří – naše štěně k nám lne, přišlo o maminku a sourozence a nová rodina pro něj představuje novou smečku, rodinu. Zážitky a vjemy z útlého věku si pes nese jako zkušenost po celý život, a jestliže je fyzický trest příliš silný nebo častý, štěně prožívá trest jako stres a začíná se bát.

Návyk na obojek a vodítko

Nácvik začněte velmi brzy– štěněti nasaďte neškrtící obojek, pokud se brání, rozptylte jej pamlskem nebo hračkou a v momentě, kdy se přestane bránit, jej pochvalte a obojek okamžitě sundejte. Několikrát denně toto můžete zopakovat, ne ihned za sebou, dobu obojku na krku prodlužujte. Později, až když štěně snáší obojek dobře, připněte vodítko a zkuste se s ním projít. Snáší-li to dobře, můžete ho začít jemným tahem usměrňovat, aby vás následovalo – brání-li se a couvá a snaží se vysmeknout z obojku, okamžitě povolte vodítko (zároveň tím eliminujete další zkušenost pro celý další život a totiž to, že tímto způsobem se dá velmi snadno vyvléct z obojku). Zároveň se snažte upoutat pozornost štěněte pamlskem nebo hračkou tak, aby vás následovalo, podaří-li se, musí přijít veliká pochvala a obvyklá odměna pohlazením s pamlskem. Poté dejte štěňátku pokoj a později opatrně opakujte. S vodítkem nikdy nedělejte trhavé pohyby, vždy jen mírný tah. Při správném postupu se obvykle štěně velmi rychle naučí chodit s obojkem a na vodítku.

Štěně si hraje

Čím je štěně starší, tím jeho hry nabírají na temperamentu a divokosti. Štěněti tedy opatřete dostatek hraček, nejlépe gumových, a nepoužívejte takové, u kterých hrozí spolknutí utrženého kousku, ani hračky příliš malé. Protože se malý raubíř seznamuje se svým okolím pomocí ostrých mléčných zubů, nechte ho bydlet v místnosti, kde toho může kousat co nejméně, a dejte mu dostatek hraček. V době, kdy jste doma, jej vezměte ven, aby se proběhlo a unavilo – únava je individuální, vyzkoušejte si to a neunavujte štěně vycházkou až do naprostého vyčerpání. Pokud štěně cílí svou hru na nežádoucí předměty, také na vaše ruce a nohy, snažte se ho vždy zaujmou jeho hračkou, a pakliže se jí chopí, pochvalte ho. Nepropadejte však iluzím, pokud štěně dobře hračky zná, láká ho hlavně to, co ještě nezná. Pokud odcházíte a štěně zůstává samo doma, odstraňte vždy z místnosti veškeré pro něj nebezpečné věci, například elektrické přívodní šňůry, jedovaté pokojové rostliny a také vše, co by mohlo zničit – obuv, oblečení, koberečky.

Zdraví štěněte

Štěně potřebuje styk s ostatními psy, aby si vytvořilo žádoucí vztahy, které se v této době utvářejí společně se vztahy k lidem. Ale pozor, nechte jej stýkat jen se psy, které dobře znáte a kteří jsou zdraví. V dnešní moderní době, kdy jsou psi očkovaní, je procento psů přenášejících infekční nemoci (hlavně psinka a parvoviróza) naštěstí malé.

Výživa štěňat

Od chovatele byste měli vědět, jakou potravou a jak často byste měli štěně krmit. Obecně platí, že prudce rostoucí štěně se krmí nejméně 4x denně (lépe 5x). Poměr bílkovin živočišného původu (hodnotné libové maso – svalovina, vajíčko, sýry, pribináčky) k příkrmům, což je zelenina, dále vločky (v menším množství spařené, syrové opatrně – nadýmají), nudle, rýže a podobně, by měl být 2 : 1. Příliš studené nebo příliš teplé krmení je nevhodné, ideální teplota je pokojová nebo taková, která nepřesahuje teplotu těla. V dnešní moderní době je na trhu dostatek granulovaných krmiv pro štěňata – na granule však pozor, krmte ve velmi malých dávkách. V žaludku nabírají potom až 4x na objemu, a podáváte-li je suché, musí mít štěně neustálý přístup k čerstvé pitné vodě. Vyzkoušejte si, jestli by štěněti nechutnaly granulky hodinu předtím namočené do teplé vody – během této doby naberou svůj objem a rozhodně jsou pro jeho žaludek lepší, navíc tvrdé granule se špatně rozkousávají, malé štěně s mléčným chrupem nemá, čím by granule chroupalo.

Odčervení štěněte

Štěně by mohlo mít především škrkavku psí. Chovatelé zpravidla odčervují feny před porodem a štěňata několikrát, než přejdou k novému majiteli. Informujte se u chovatele, zda odčervení bylo provedeno a jak. V případě podezření na přítomnost škrkavek (případně jiných střevních cizopasníků) se poraďte s veterinárním lékařem.

Zdroj: Biewer teriér

Povaha

V období formování plemene byla hlavním úkolem australského ovčáka manipulace s až několika tisícihlavými stády ovcí a dobytka na sezónní pastvy či za účelem prodeje až na vzdálenosti v rámci stovek mil. Jednalo se v podstatě o nepřetržitou práci kolem dobytka od jara do zimy (do prvního sněhu).

Přesný původ plemene je celkem nejasný, existují minimálně dvě teorie, jak australský ovčák vznikl. Jedna tvrdí, že jeho předchůdci byli ovčáčtí psi Basků, kteří migrovali z Evropy do Austrálie a potom do Ameriky, kam si s sebou přivezli jak speciální plemeno ovcí Merino, tak své „malé modré psy“, potomky pyrenejských a katalánských ovčáků, přikřížené s německou kolií a dalšími evropskými ovčáckými plemeny. Jiná teorie uvádí, že australský ovčák vznikl křížením britských a španělských ovčáckých psů, kteří se do Ameriky dostali s evropskými emigranty. Jisté ale je, že navzdory svému jménu vzniklo toto plemeno, tak jak ho známe dnes, v Americe. Největšího rozmachu a popularity dosáhl australský ovčák ve 20. století, a to díky své účasti na výstavách dobytka a koní, kde překvapoval diváky svými dovednostmi.

Mezi hlavní vlastnosti, pro něž byl nedocenitelným pomocníkem, patřila především jeho univerzálnost: skvělý cit pro manipulaci se stádem jak drsného dobytka, tak ovcí (velice často „mix“ jehňat, bahnic i beranů). Kromě pasení byl díky svému přirozeně ochranitelskému pudu skvělým hlídačem stáda i svého domova a jednalo se o jedince přirozeně teritoriálního. Vynikal svou rychlostí, hbitostí, vytrvalostí, odolností, odvahou a schopností samostatného rozhodování i práce v drsných podmínkách v podstatě ve dne v noci. Zároveň však byl popisován jako výjimečný společník pro svého pána či jeho rodinu. Pro všechny tyto vlastnosti zaznamenal v USA jako farmářský pes vysoký nárůst popularity.

Australský ovčák je pes s nadprůměrnou inteligencí, je dokonce tak inteligentní, že zaujímá jedno z prvních míst v žebříčcích IQ mezi všemi psy. Má ve svých genech silně zakořeněný pastevecký a ochranitelský pud. Je to pes velmi oddaný svému pánu a rodině, při jejich obraně je schopen nasadit život. Je spolehlivý, ostražitý, vytrvalý, rychle a rád se učí, vůči cizím lidem a zvířatům není nepřátelský, přestože dokáže být ostrý a autoritativní. Je výborným rodinným společníkem, ale je také hodně závislý na své rodině a miluje kontakt s člověkem, proto není vhodné chovat ho venku v kotci. Má rád hodně prostoru a miluje plavání. Možná ze všeho nejraději má ale rád běhání vedle koně. Australský ovčák je velký pracant, a proto musí být neustále něčím zaměstnán, aby se nenudil a nenacházel si zábavu sám. Pro své výjimečné vlastnosti je používán při agility, v psích sportech, v canisterapii, ale i v záchranářských složkách.

Jeho charakteristický zjev – u psů navíc podtržený bohatým osrstěním na límci – působí velmi elegantně. Jeho dobrácký výraz může „klamat“. Australský ovčák má být nedůvěřivý k cizím lidem (neplést si s hysterickými projevy bázlivosti, o agresi nemluvě) a novým věcem, jak píše standard, přesto dobrácká povaha vítající každého nového člověka či psa není v běžném životě k zahození.

Australský ovčák (nazývaný jako „aussík“) je de facto ve všem zastáncem zlaté střední cesty, ničeho nemá moc ani málo, a proto se v poslední době u nás dostává lehce i do podvědomí laické veřejnosti. Je středně velký, středně silný, se srstí, která nevyžaduje obden vyčesávat, ale taky nebudete nacházet všude zapíchané štětinky jako u krátkosrstých plemen. S australským ovčákem je možné provozovat snad všechny možné i nemožné kynologické sporty či aktivity. Ale dělat s ním za každou cenu nějaký sport není vůbec podmínkou spokojeného života, váš pes bude rád za každou chvíli strávenou s vámi. Jestli to bude v lese na procházce, u vody na dece, nebo doma na gauči, je úplně jedno, pes bude spokojený, že je s vámi. S inteligencí, kterou „aussík“ disponuje, se velmi rychle učí, to vám dokáže během několika prvních dnů. I tento fakt přispívá k tomu, že lidi začne poté bavit učit pejska novým a novým věcem, ač to původně neměli v plánu.

Australský ovčák je silný, robustní pes s obdélníkovou stavbou těla. Průměrná výška v kohoutku u psa je 51 až 58,5 cm a u fen 46 až 54 cm. Váha bývá mezi 18 a 28 kg. Hlavu má silnou, suchou, vyváženou k tělu, černý nebo hnědý nos, mandlové oči, které mohou být hnědé, modré, jantarové, ale i dvoubarevné, a trojúhelníkovité uši, které mohou být překlopené i visící. Hřbetní linie je rovná, silná, hrudník hluboký, avšak ne široký. Žebra jsou dobře klenutá a břicho mírně vtažené. Ocas je rovný. Srst je jemná, lesklá a může být rovná až lehce zvlněná. Hustota podsady se mění s ročním obdobím (zpravidla dvakrát ročně vylíná), srst však vždy dobře chrání před vodou a chladem. Existuje několik barevných variant: blue merle (modře mramorovaná), red merle (játrová), black solid (černá) a red solid (červená). Všechny barvy mohou (ale nemusí) mít bílé nebo hnědé znaky. Průměrná délka života je 12 až 14 let.

Toto plemeno je zatížené některými genetickými vadami, které se mohou, ale nemusí projevit. Jde především o nemoci očí, dysplazii kyčelního kloubu a epilepsii. Srst stačí vyčesávat jednou za týden, v době línání častěji. Australský ovčák potřebuje časté vycházky a hodně pohybu, je vhodné s sebou brát něco na aportování, protože je to přirozený aportér. Obecně se dá říci, že potřebuje, abyste se mu věnovali několik hodin denně.

Dospělé psy odčervujeme pravidelně každých 3–6 měsíců. V případě přítomnosti parazitů v trusu je potřeba odčervení zopakovat podle pokynů veterinárního lékaře. Pokud chceme mít jistotu a neodčervovat naslepo, je možné nechat zhotovit laboratorní vyšetření trusu a odčervit pouze v případě, pokud je v něm pozitivní nález. Pokud je nález negativní, odčervení není potřeba. Za směrodatné lze však považovat pouze negativní výsledky několika po sobě jdoucích laboratorních vyšetření trusu, protože u jednotlivého trusu hrozí, že byl odebraný v době, kdy se vajíčka právě neuvolňovala.

Mezi možné infekční choroby patří psinka, infekční zánět jater, leptospiróza, parvoviróza. Mezi běžné nemoci se řadí průjem, zácpa, zánět uší, otrava, škrkavky, tasemnice.

K nepříjemným průvodcům psa nepatří jen vnitřní, ale také vnější parazité. Nejen že psa zneklidňují pobíháním v srsti, svěděním a odsáváním krve, ale často jsou blechy a všenky mezihostiteli tasemnice, kterou pak přenesou na psa. Klíšťata přenášejí zase viry a bakterie, kterými mohou psa nakazit. Proto je zapotřebí, abyste psí kožich pravidelně a pečlivě kontrolovali a při prvních známkách ektoparazitů provedli nejen odhmyzení zvířete, ale ve většině případů i důkladnou očistu prostředí, ve kterém se pes zdržuje, jinak se některých parazitů nezbavíte. Vhodné prostředky léčby, ochrany i očisty prostředí vám poradí váš veterinář. Doporučí vám rovněž preventivní přípravky, kterými můžete zabránit nebo silně omezit napadení zvířete vnějšími parazity. Mezi nejčastější vnější parazity patří blecha, veš, všenka, sviluška podzimní, zákožka psí, dravčík psí, trudník psí, klíště, kloš.

Zajímavostí je, že indiáni tyto psy nazývali „psi s očima duchů“, a to pro jejich zajímavou barvu. Australští ovčáci byli také mezi psy, kteří pomáhali záchranářům po útoku na WTC v New Yorku v září 2001 (v sutinách cítí člověka až na 30 m).

Zdroj: Australský ovčák