Informace od profesionálů

HLAVNÍ STRÁNKA

  

BETA BOJOVNICE

  

PES

  

KOČKA

  

KRÁLÍK

  
čtěte níže
Téma

PRASE MOR

Obsah

Co je to BIOMEC

BIOMEC 10 mg/ml injekční roztok je injekční antiparazitikum s obsahem ivermektinu.

TYP PŘÍPRAVKU: Antiparazitika, repelenty

CÍLOVÉ DRUHY ZVÍŘAT: Ovce, Prase, Skot

Léková forma: injekční roztok.

Čirá, bezbarvá nebo nažloutlá kapalina.

Zdroj: BIOMEC - injekční antiparazitikum s obsahem Ivermektinu

Poradna

V naší poradně s názvem BIOMEC - INJEKČNÍ ANTIPARAZITIKUM S OBSAHEM IVERMEKTINU se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Ing Jozef Buran.

Múžem si u Vás objedna)t biomec. Ďakujem.

Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Cempírek.

BIOMEC 10 mg/ml je injekční roztok, antiparazitikum s obsahem ivermektinu pro cílové druhy zvířat: ovce, prase a skot. K dostání je pouze na veterinární předpis a nelze ho objednat přes internet.

Zdraví Cempírek!

Zdroj: diskuze BIOMEC - injekční antiparazitikum s obsahem Ivermektinu

Kvalita masa

Jatečné tělo zvířete lze rozdělit na tři části: masité, tučné a méněcenné.

Do první skupiny, tedy masité části, patří pečeně, krkovice, kýta a plec. Ve skupině druhé jsou části jako hřbetní a ledvinový tuk a bok. A do poslední skupiny se řadí hlava, lalok, nožičky a kolínka.

Celková jatečná výtěžnost se liší věkem. Čím menší a tím pádem lehčí zvíře se porazí, tím menší celkovou výtěžnost má v porovnání s prasetem o několik desítek kilogramů těžším. Výtěžnost se u prasete v průměru drží kolem osmdesáti procent. U duroca je podíl hlavních masitých částí zhruba padesát čtyři procent, z toho dvaadvacet procent tvoří kýta. Výška hřbetního tuku není vysoká – cca okolo jednoho a tři čtvrtě centimetru.

Zdroj: Prase duroc

Nemoci srnčí zvěře

Srnčí zvěř se řadí ke spárkaté zvěři (spárky = pazneht těchto zvířat). Kromě srnce obecného se ke spárkaté zvěři řadí také jelen lesní, daněk evropský, jelen sika, jelen běloocasý, los evropský, muflon, kamzík horský, koza bezoárová, a dokonce i prase divoké. Většina těchto zvířat je v České republice lovená pro jejich zvěřinu a případně kůži. Konzumaci jejich masa ale mohou ohrozit nemoci spárkaté zvěře. Mezi něž patří mor prasat (100 % úmrtnost nakaženého jedince), slintavka, sněť slezinná (přenosná na člověka), aktinomykóza (bakteriální onemocnění), motoličnost (motolice, nepřenosná na člověka), střevní červivost, plicní červivost, svalovčitost (černá zvěř), střečkovitost (svalovina se dá jíst po odstranění napadených částí), zevní cizopasníci (komáři, muchničky, atd.).

Zdroj: Nemoci u srnek

Plemeno duroc

Plemeno duroc vzniklo v USA. Vyšlechtěno bylo z původních červených prasat křížením s červenými guinejskými, španělskými a portugalskými prasaty. Poprvé se narodilo v roce 1860, a to v New Yorku. V roce 1882 byl tento druh zapsán do plemenné knihy.

Prase duroc má lepší parametry v reprodukci než ostatní otcovská plemena prasat. Vyznačuje se dobrou růstovou schopností a tvorbou svaloviny. U tohoto plemene je možno vykrmovat zvířata do vyšších porážkových hmotností, aniž by došlo k výraznějšímu zhoršení kvality masa (zejména protučnění). Plemeno je velkého tělesného rámce, klidného temperamentu, červenorezavého zbarvení. Výška v kohoutku je kolem osmdesáti pěti centimetrů a hmotnost okolo tři sta padesáti kilogramů.

Duroc je plemeno charakteristické svou odolností vůči stresu a infekcím. Uši jsou poloklopené, kýta a plec jsou dobře osvaleny. Záď zvířat je sražená. U kanců, ke kterým se nepřistupovalo nejlépe, se může projevit agresivita. Prevence je ale jednoduchá – správný přístup.

V podstatě se jedná o masný užitkový typ, který se dále vyznačuje těmito tvarovými vlastnostmi: Hlava je lehká, krátká, s výrazně pigmentovanou sliznicí rypáku. Krk je delší, dobře navazující na hrudník, který je středně dlouhý s mírně klenutými žebry. Hřbet je delší, klenutý, dostatečně široký, dobře osvalený. Záď je plynule navazující, sražená. Plec je dostatečně osvalená, pevně přitažená. Kýta je rovněž dobře osvalená. Končetiny jsou vyšší, suché, pevné, pigmentace spárků sytě černá.

Prase má strmější postoj, a to zvláště u zadních končetin. Kůže je pevná, zbarvení od žluté až po tmavě hnědou, štětiny jsou husté, tvrdé, občas kučeravé. Výrazným plemenným znakem tohoto prasete je jeho zbarvení. Je červené či rezavé spolu se širokou škálou jiných odstínů.

Výhodou je velmi dobrá konverze živin a denní přírůstek. Průměrný denní přírůstek se u tohoto plemene pohybuje kolem 900 gramů. Na 1 kilogram přírůstku se uvádí spotřeba krmiva 2,7 kilogramu. Kvalita masa je velmi dobrá.

Navzdory výrokům typu „ty seš ale prase“ je prase velmi čistotným hospodářským zvířetem. Vyměšuje mimo místo, kde spí, i mimo místo, kde žere. Zpravidla kálí po obvodu kotce, zejména tam, kde není pevná zeď. Souvisí to s vymezováním teritoria a pro chovatele je toto přirozené prasečí chování výhodou – při krmení shrábne výměšky na lopatu a chlívek stačí kydat dle potřeby, zpravidla jednou za týden až dva. Ve výkalech se prase válí, jen když je horko. Nemá totiž potní žlázy a v létě se přehřívá. V přírodě se válí v bahně, v kališti, a po uschnutí krusty na těle si ji odrbává o stromy. Zbavuje se tak staré kůže, komárů či případných kožních parazitů. Domácímu praseti uděláme dobře sprchou, přikrytím namočenou plachtou a drbáním – úplně nejlépe ocelovým kartáčem. A nebojíme se přitlačit.

Zdroj: Prase duroc

Výskyt a příčiny

Onemocnění bylo poprvé popsáno v Maďarsku v roce 1902 profesorem Aujeszkym, od té doby je nemoc prokázána celosvětově. Původcem je herpesvirus suis, jehož jediným rezervoárem je prase divoké i domácí. Příznaky se u prasat projevují různě – selátka trpí na neurologické potíže s vysokou úmrtností, u dospělých a starších zvířat nebývají příznaky příliš zjevné, infekci přežívají a stávají se zdrojem infekce.

V chovech domácích prasat se v ČR Aujeszkyho choroba nevyskytuje a na jatkách jsou prasata na tuto nemoc vyšetřována. Česká republika je od roku 1988 „zemí prostou“ této nákazy. Oproti tomu u divočáků byly zjištěny protilátky proti této nemoci u cca. 30% z celkového počtu zvířat na našem území. Znamená to, že třetina divokých prasat se během svého života s onemocněním setkala. Ne všechna z nich ale virus aktivně vylučují.

K onemocnění jsou vnímaví psi, skot, ovce, kozy, králíci, kočky i volně žijící zvířata, člověku riziko nehrozí. Přenos viru se uskutečňuje kontaktem s nemocným zvířetem (slinami, krví) či pozřením syrového prasečího masa a vnitřností.

Zdroj: Aujeszkyho choroba

Cyklus tasemnice psí

Má několik vývojových stadií, kterými musí projít, aby se finálně usídlila v trávicím traktu hostitele. Nejprve musí být vajíčko tasemnice pozřeno mezihostitelem – tím může být třeba blecha, všenka i savci, jako například prase, zajíc, nebo dokonce člověk. V této fázi vajíčko proniká do těla mezihostitele a vznikne larva. Larva tasemnice proniká do různých tělních soustav a vytvoří boubel. Boubel je malý váček obsahující hlavičku budoucí tasemnice čekající na pozření finálním hostitelem. Když se tak stane, hlavička projde až do trávicího traktu, kde se rozbalí a svými háčky se přichytí ke stěně střeva psa.

Nejčastější tasemnicí psů je tasemnice psí (Dipylidium caninum). Její larva se vyvíjí v těle blechy. Když pes blechu rozkousne, larva tasemnice se uvolní a putuje přes žaludek až do střeva zvířete. Ve střevě se larva tasemnice svojí hlavičkou zachytí ve sliznici. Tady se začne larvální stadium vyvíjet v dospělce. Dospělá tasemnice se skládá z hlavičky, která je potřebná pro uchycení se ve střevě, a krčku, po kterém následuje řetěz postupně se tvořících článků. Každý článek je nezávislou jednotkou obsahující několik stovek vajíček.

Zralé články tasemnice, napěchované vajíčky, jsou odlučovány po jednom a vylučovány trusem. Někdy tyto články zpozorujete jako malé, plazící se útvary, podobné okurkovým semínkům nebo zrnkům rýže. Ve vnějším prostředí články vyschnou, puknou a uvolní vajíčka tasemnice. Vajíčka spolknou larvy blech. Zatímco se larva proměňuje v dospělou blechu, z vajíčka se vyvine larva tasemnice a celý cyklus začíná znova.

Zdroj: Tasemnice u psa

Africký mor prasat

Africký mor prasat je vysoce nakažlivý, infikovaný chov musí být okamžitě utracen a oblast ohniska uzavřena. V České republice se nyní objevil africký mor prasat, který byl potvrzen u dvou uhynulých divokých prasat na Zlínsku.

V Česku se africký mor prasat, který původně přenesla klíšťata od afrických prasat bradavičnatých, nikdy nevyskytoval. Onemocnět mohou prasata domácí i divoká všech věkových kategorií. Africký mor prasat je akutní, vysoce nakažlivé onemocnění prasat podobné klasickému moru prasat. Je charakteristický vysokou, téměř 100% úmrtností. V populaci divokých prasat se virus šíří zejména přímým kontaktem, ale také krmivem, vodou a předměty.

Tato situace představuje vysoké epizootologické riziko pro státy EU, zvláště vzhledem k obtížně kontrolovatelným možným cestám zavlečení viru, jako jsou přirozené migrační trasy divokých prasat, nelegální přesuny zvířat a jejich produktů, ale i pohyb kontaminovaných dopravních prostředků a jiných předmětů či nářadí.

Protože je africký mor prasat nebezpečná nákaza, platí při jejím výskytu na území členského státu EU závazná pravidla. ČR jako každý jiný členský stát bude muset do 90 dní od potvrzení prvního případu zaslat Evropské komisi plán opatření k vymýcení onemocnění v definované infikované oblasti.

Africký mor prasat postihuje domácí i divoká prasata a může infikovat i hmyzího vektora – klíšťáka z rodu Ornithodoros. Tento vektor představuje současně nejvýznamnější rezervoár viru v přenosu nákazy. Zástupci tohoto rodu žijí v Africe, ale i v jiných oblastech a přicházejí do kontaktu jak s divoce žijícími druhy prasat, tak s prasaty domácími. Za přirozeného hostitele v Africe je považováno prase savanové, u něhož probíhá nákaza bez klinických příznaků a druh slouží pouze jako nosič infekce. Úloha dalších tamních druhů prasat divokých v přenosu nákazy nebyla zatím objasněna. V evropských podmínkách jsou k viru afrického moru prasat vnímavé všechny druhy prasat. Jejich vzájemný kontakt nebo kontaminace prostředí pak umožní propuknutí infekce. Velmi často je nákaza přenesena prostřednictvím syrových nebo nedostatečně tepelně upravených výrobků a odpadků obsahujících infikované vepřové maso. Velkým epizootologickým rizikem jsou prasata, která překonala infekci a která se mohou stát trvalými nosiči viru.

Zdroj: Mor prasat

Nároky na chov

Asi tou nejlepší péčí je udržovat dobré podmínky chovu a čistotu. Při přesunu prasat kotec vyčistit a umýt. Po vyschnutí také vydezinfikovat. Podobný postup by se měl provést i při používání přípravků od veterináře, aby se tak zabránilo opětovnému nakažení. Během přesouvání by se měla i prasata zbavit možných parazitů.

Selata denně vypijí lehce nad půl kilogramu vody. Až se odstaví, toto číslo může dosáhnout až pěti kilogramů. Prasata ve výkrmu spotřebují kolem čtyř až devíti kilogramů. Ještě mladé prasnice a kanci spotřebují deset až patnáct kilogramů. A nakonec kanci deset až dvacet kilogramů a prasnice téměř o dvacet kilogramů více vody, tedy dvacet pět až čtyřicet.

Při sestavování krmných dávek se vychází z denní spotřeby všech stravitelných živin. U duroca se na jeden kilogram přírůstku spotřebuje kolem 2,7 kg krmiva.

Krmivo je možné rozdělit na dvě základní skupiny, a to sacharidové a bílkovinné. Mezi vhodná sacharidová krmiva se řadí ječmen, oves, kukuřice, krmná pšenice. Dále tu má své místo krmná a cukrová řepa, brambory a sušené cukrovarské řízky. Krmivo s obsahem bílkovin lze dále rozdělit na živočišné a rostlinné. Živočišné bílkoviny pocházejí z rybí, masové, masokostní i krevní moučky. Do této skupiny dále patří syrovátka spolu s odstředěným mlékem. Ve druhé podskupině se vyskytuje šrot, krmný hrách, koňský bob, krmné kvasnice a pšeničné otruby spolu s obilnými klíčky.

Protože jsou prasata přímo závislá na příjmu aminokyselin, měla by se denní dávka skládat alespoň z dvaceti procent z bílkovinných krmiv s vysokým obsahem dusíkatých látek. Také je potřeba zajistit příjem vitamínu A a B. Vláknina pak v denním příjmu tvoří zajímavou složku – je limitována a slouží k vylepšení celkové stravitelnosti krmiva.

První říje se u duroca vyskytuje zhruba v šesti měsících. Nejvhodnějším věkem pro první zapouštění je zhruba sedm a půl měsíce. Březost trvá asi sto patnáct dnů. Prasnice si udělá zásoby pro období kojení. Tři dny před předpokládaným porodem se snižuje dávka krmiva. Den před porodem a samotným prasením se nekrmí, pouze napájí teplými nápoji. Pak se tři dny po porodu podává krmivo, které je schopna prasnice přijmout, tedy asi 2,4 kg. Od těchto dnů se dávka zvýší, a to tak, že se základní dávka navýší o 350 g za každé sající sele.

Práce chovatele spočívá v dezinfekci vemen a vnějších pohlavních orgánů. Čerstvě narozená selata je nutné otřít buď slámou, nebo osuškou, vytřít nosní a ústní dutinu. Je také potřeba odstranit pupeční šňůru a zbytek po šňůře vydezinfikovat. Pak se selátka uloží do odděleného prostoru v kotci na vyhřívanou palandu či do slámou vystlané bedýnky. Po ukončení prasení se přiloží ke strukům. Je vhodné, aby se první dny dávala bokem a zabránilo se tak jejich zalehnutí. Prasení trvá dvě až osm hodin, někdy ještě více. Lůžko z dělohy odejde celé po jedné až dvou hodinách po oprasení.

Po porodu je matka asi o dvacet kilogramů lehčí (samotný vrh tvoří tři čtvrtiny tohoto čísla, zbytek jsou plodové tekutiny, lůžko a ostatní), avšak i přesto je o třicet až padesát kilogramů těžší než normálně právě kvůli zásobám pro kojení.

Čerstvě narozené sele váží sotva 1,5 kg. Avšak duroc roste docela rychle, kolem 900 g za den. To znamená, že ve věku tří týdnů zvýší skoro třináctkrát svoji váhu. Denní přírůstky se postupně snižují.

Teplota ve stájích by se měla udržovat kolem dvaceti stupňů. Malá selata ovšem vyžadují teplotu kolem třiceti stupňů. Toto poměrně vysoké číslo se sníží na dvaadvacet stupňů, až selata dosáhnou věku tří až čtyř týdnů. Relativní vlhkost by se měla pohybovat okolo šedesáti procent. Průvan selatům nesvědčí, vyžaduje se malá rychlost proudícího vzduchu.

Selata se dají chovat buď v kotcích s podestýlkou, nebo v kotcích s kalištěm. Asi nejvhodnějším způsobem, aby selata nebyla zatěžována přílišným stresem, je odchov v „porodně“. Velikost kotců pro odstavená selata se pohybuje kolem půlky jednoho čtverečního metru. Půdorys kotce, ve kterém tráví čas kojící prasnice, by se měla pohybovat okolo čtyř metrů čtverečných. Když se jí dopřává volný pohyb, číslo je ještě o dva metry čtvereční větší. Kanec se pohybuje v individuálním kotci o velikosti zhruba šest metrů čtverečných. Pokud se zde budou zapouštět i prasnice, kotec je ještě o dva metry větší. Výše uvedené rozměry jsou uvedeny pro jedno zvíře.

Kotec by měl být rozdělen na vlhkou a suchou část. Vlhká část slouží ke kálení, druhá k odpočinku. Plocha k odpočinku by měla být dostatečně velká, aby mohla prasata společně odpočívat.

Doporučuje se i udělat kotec s podestýlkou. Sláma zvyšuje pohodlí, slouží jako izolace a částečně také jako krmivo. Navíc se zde prasata rychleji zabydlí a je možnost dalšího využití exkrementů. Nevýhodou tohoto řešení je však větší práce při odstraňování hnoje a dodávání podestýlky čisté. Navíc musí být tyto prostory o něco větší v porovnání s kotci bez přistýlky.

Vykrmované prase lze chovat volně v ohradě, ale zde by prase pomalu přibývalo a svalovina by byla tužší. Ohrada musí být pevná s přístřeškem, ve kterém nesmí chybět sláma. I venkovní výběh se musí pravidelně čistit od exkrementů.

Zdroj: Prase duroc

Nemoci

Zákon v České republice neudává žádnou očkovací povinnost. Ovšem doporučuje se dvakrát ročně očkovat proti července prasat. Odčervení by mělo být provedeno alespoň jednou ročně.

Onemocnění prasat je celá řada. Velkou roli hraje hygiena chovu, zootechnické podmínky, stres a výživa.

Červenka – původcem je bakterie Erysipelotrix rhusiopathiae. Vyskytuje se i u zdravých prasat, která onemocní při oslabení. Zdrojem nemoci jsou nakažená zvířata, hlodavci i předměty. Výskyt je nejčastější v létě. Typickým příznakem jsou tmavočervené kopřivkové skvrny. U chronické formy dochází ke změnám na srdci, kloubech a kůži. Při bílé formě ke zčervenání kůže nedojde. Léčí se antibiotiky nebo sérem, prevencí je očkování a dezinfekce.

Edémová choroba prasat – jde o nakažlivé onemocnění selat po odstavu. Projevuje se otoky hlavy, krku, víček, otoky stěn vnitřních orgánů, pohybovými poruchami, průjmem, obrnou svalů. Původem jsou hemolytické kmeny bakterie Escherichia coli. K propuknutí přispívají změny a stresy. Úhyn nastává do několika dní. Léčba probíhá pomocí hladovky, hyperimunního séra, antibiotik a sulfonamidů.

Mor prasat – u nás se příliš nevyskytuje. Jde o velmi infekční onemocnění virového původu, které se projevuje krvácením v trávicím a dýchacím aparátu. Šíří se přímo nakaženými prasaty, nebo nepřímo předměty a prostředím. K příznakům patří horečka, kašel, průjem s krví, krváceniny na kůži, zánět spojivek, výtok z nosu. Dochází k úhynu nebo přechodu do chronické formy.

Chřipka prasat – onemocnění způsobené viry a mykoplazmou, postihuje mladší kategorie prasat a vyvolávacím faktorem je i stres. Mezi příznaky patří vysoká teplota, výtok z očí a nosu, kašel, namáhavé a zrychlené dýchání. Selata, která přežijí, bývají oslabená a přenašeči. Chřipka může způsobit i narození mrtvých selat a poruchy plodnosti. Léčba probíhá antibiotiky.

Sípavka – chronické bakteriální onemocnění, které způsobuje deformaci kostí rypáku. Postihuje zejména mladší zvířata, u starších se příznaky neprojeví, ale vylučují zárodky. Projevuje se krvácením z nosu a výtokem z nosu, ztíženým dýcháním. Později postihuje i horní čelist a obličejové kosti. Léčba se neprovádí. Řešením je vyřazování postižených zvířat.

Dyzentérie prasat – bakteriální onemocnění projevující se silným průjmem a nekrózami ve střevě. Terapie probíhá antibiotiky a je nutná dezinfekce.

Enzootická pneumonie – onemocnění dýchacího aparátu způsobené mykoplazmou s přispěním špatných podmínek chovu. Typický je chronický kašel a nižší přírůstky. Terapie probíhá antibiotiky a zlepšením podmínek chovu.

Vnitřní parazité – stejně jako u ostatních druhů zvířat i u prasat se vyskytují vnitřní parazité. Může jít o škrkavky, plicní červy, tasemnice a další. Důležité je pravidelné odčervování.

Trichinelóza – svalovec stočený (Trichinella spiralis) je oblý červ, který se skrz střevo dostává krví a lymfou do orgánů a svalů. Ve svalech se larvy zapouzdří i na několik let. Výskyt je sporadický. Masem se může svalovcem nakazit i člověk, takže je nutné vyšetřovat vzorky svaloviny na tohoto parazita.

Svrab – vyskytuje se v chovech s nízkou úrovní hygieny. Vyvrtává v kůži prasete chodbičky, do kterých kladou samice vajíčka. Způsobuje svědění, na kůži jsou místa se strupy, přírůstky se snižují.

Syndrom MMA – onemocnění prasnic po porodu. Dochází k zánětu mléčné žlázy, dělohy a ke snížení produkce mléka. Příčinou bývá bakteriální infekce, přispívají i nesprávné podmínky ustájení a špatná výživa. Tímto onemocněním trpí také selata, která následně hynou. Terapií jsou především antibiotika a oxytocin ke zvýšení produkce mléka.

Anémie selat – anémie selat je způsobena nedostatkem železa, se kterým se selata rodí, a na které je mléko prasnic chudé. Prevencí je podání železa injekčně do svalů od 3. dne po narození a také přídavek vitamínů a minerálů do krmiva u starších selat.

Zdroj: Prase duroc

Autoři obsahu

Mgr. Michal Vinš

MVDr. Michaela Hrachová Čupová

Mgr. Jitka Konášová

Mgr. Marie Svobodová


ČeskáVeterina

O nás

Kontakt

Ochrana osobních údajů a cookies

 SiteMAP