Informace od profesionálů

HLAVNÍ STRÁNKA

  

BETA BOJOVNICE

  

PES

  

KOČKA

  

KRÁLÍK

  
čtěte níže
Téma

AFRICKÝ MOR PRASAT

Obsah

Video

V pořadu 90' ČT 24 proběhla podrobná diskuze o africkém prasečím moru, kde se vyjádřili přední odborníci a poskytli tak ucelený podrobný výklad. Video můžete shlédnout zde: africký prasečí mor video.

Zdroj: Mor prasat

Africký mor prasat

Africký mor prasat je vysoce nakažlivý, infikovaný chov musí být okamžitě utracen a oblast ohniska uzavřena. V České republice se nyní objevil africký mor prasat, který byl potvrzen u dvou uhynulých divokých prasat na Zlínsku.

V Česku se africký mor prasat, který původně přenesla klíšťata od afrických prasat bradavičnatých, nikdy nevyskytoval. Onemocnět mohou prasata domácí i divoká všech věkových kategorií. Africký mor prasat je akutní, vysoce nakažlivé onemocnění prasat podobné klasickému moru prasat. Je charakteristický vysokou, téměř 100% úmrtností. V populaci divokých prasat se virus šíří zejména přímým kontaktem, ale také krmivem, vodou a předměty.

Tato situace představuje vysoké epizootologické riziko pro státy EU, zvláště vzhledem k obtížně kontrolovatelným možným cestám zavlečení viru, jako jsou přirozené migrační trasy divokých prasat, nelegální přesuny zvířat a jejich produktů, ale i pohyb kontaminovaných dopravních prostředků a jiných předmětů či nářadí.

Protože je africký mor prasat nebezpečná nákaza, platí při jejím výskytu na území členského státu EU závazná pravidla. ČR jako každý jiný členský stát bude muset do 90 dní od potvrzení prvního případu zaslat Evropské komisi plán opatření k vymýcení onemocnění v definované infikované oblasti.

Africký mor prasat postihuje domácí i divoká prasata a může infikovat i hmyzího vektora – klíšťáka z rodu Ornithodoros. Tento vektor představuje současně nejvýznamnější rezervoár viru v přenosu nákazy. Zástupci tohoto rodu žijí v Africe, ale i v jiných oblastech a přicházejí do kontaktu jak s divoce žijícími druhy prasat, tak s prasaty domácími. Za přirozeného hostitele v Africe je považováno prase savanové, u něhož probíhá nákaza bez klinických příznaků a druh slouží pouze jako nosič infekce. Úloha dalších tamních druhů prasat divokých v přenosu nákazy nebyla zatím objasněna. V evropských podmínkách jsou k viru afrického moru prasat vnímavé všechny druhy prasat. Jejich vzájemný kontakt nebo kontaminace prostředí pak umožní propuknutí infekce. Velmi často je nákaza přenesena prostřednictvím syrových nebo nedostatečně tepelně upravených výrobků a odpadků obsahujících infikované vepřové maso. Velkým epizootologickým rizikem jsou prasata, která překonala infekci a která se mohou stát trvalými nosiči viru.

Zdroj: Mor prasat

Příznaky

Africký mor prasat se projevuje vysokou horečkou, která může trvat i několik dnů. První příznaky se objevují při poklesnutí teploty. Zvířata jsou malátná, těžce dýchají, nepřijímají potravu, trpí krvavým průjmem, zvrací a mají cyanotickou kůži. Vakcinace proti této nákaze neexistuje.

Africký mor prasat (AMP) je akutní, vysoce nakažlivé onemocnění prasat podobné klasickému moru prasat. Virus se nachází v krvi, tkáňových tekutinách, vnitřních orgánech a sekretech a exkretech nemocných zvířat. Je vysoce rezistentní vůči nízkým teplotám i vysušení. Virus se může vylučovat sekrety a exkrety již 1–2 dny před klinickými příznaky, nejvíce však v době septikémie. Klinické příznaky se podobají klasickému moru prasat (KMP), ale průběh je rychlejší. Patologickoanatomické změny charakterizuje výrazné zvětšení sleziny na rozdíl od KMP, petechie v mízních uzlinách, ledvinách a dalších vnitřních orgánech. Potvrzení diagnózy spočívá v identifikaci viru nebo protilátek. Odebírá se nesražená krev, slezina, játra, plíce, ledviny, gastrohepatické a submandibulární mízní uzliny a tonzily.

Po průniku viru do krevního řečiště dochází k jeho rychlému množení. Původce napadá přednostně retikuloendoteliální tkáň a výstelku krevních a lymfatických cév. Objevují se krváceniny, trombózy a infarkty. Nekrózy buněk v lymfatické tkáni mají za následek snížení počtu leukocytů a lymfocytů.

Prasata ztrácejí chuť přijímat potravu, trpí zažívacími potížemi, zácpou, zvracením a dýchacími poruchami. Objevují se krváceniny v kůži a na vnitřních orgánech. Kůže končetin, uší, hrudníku a břicha je překrvená nebo namodrale zbarvená. Březí prasnice mohou zmetat. Při chronické formě je průběh pozvolnější, což je typické pro endemicky zamořené oblasti. V regionech, kde se nákaza doposud nikdy nevyskytovala, naopak probíhá perakutně nebo akutně.

Zdroj: Mor prasat

Přenos na člověka

Pro člověka sice tato choroba nepředstavuje žádné riziko, ale pro divoká a domácí prasata je to velmi nebezpečné.

Zdroj: Mor prasat

Opatření

Základním opatřením pro ochranu nezamořených území je zákaz dovozu prasat a produktů ze zamořených oblastí. Dodržování zákazu krmení zvířat kuchyňskými odpady. Zamezení vniknutí volně žijících zvířat do hospodářství a pravidelné a důsledné čištění, dezinfekce, dezinsekce a deratizace stájí a jiných prostorů a zařízení. Jedním z přijatých opatření je také omezení exportu prasat do třetích zemí.

Vakcinace je v EU zakázaná a ani ve světě vakcína proti této nákaze v současné době neexistuje.

V případě vzniku nákazy je nutné včasné odhalení ohniska, jeho neprodlená izolace a vytvoření ochranného pásma. Všechna prasata v ohnisku se utratí a neškodně odstraní.

Zdroj: Mor prasat

Inkubační doba

Inkubační doba onemocnění trvá obvykle 4–19 dnů. Virus způsobuje řadu forem klinického onemocnění, které závisí na typu viru, plemeni postižených zvířat i na jejich tělesné kondici. Nákaza probíhá perakutně s náhlým úhynem či akutně s úhynem během několika málo dnů.

Zdroj: Mor prasat

Výskyt a příčiny

Onemocnění bylo poprvé popsáno v Maďarsku v roce 1902 profesorem Aujeszkym, od té doby je nemoc prokázána celosvětově. Původcem je herpesvirus suis, jehož jediným rezervoárem je prase divoké i domácí. Příznaky se u prasat projevují různě – selátka trpí na neurologické potíže s vysokou úmrtností, u dospělých a starších zvířat nebývají příznaky příliš zjevné, infekci přežívají a stávají se zdrojem infekce.

V chovech domácích prasat se v ČR Aujeszkyho choroba nevyskytuje a na jatkách jsou prasata na tuto nemoc vyšetřována. Česká republika je od roku 1988 „zemí prostou“ této nákazy. Oproti tomu u divočáků byly zjištěny protilátky proti této nemoci u cca. 30% z celkového počtu zvířat na našem území. Znamená to, že třetina divokých prasat se během svého života s onemocněním setkala. Ne všechna z nich ale virus aktivně vylučují.

K onemocnění jsou vnímaví psi, skot, ovce, kozy, králíci, kočky i volně žijící zvířata, člověku riziko nehrozí. Přenos viru se uskutečňuje kontaktem s nemocným zvířetem (slinami, krví) či pozřením syrového prasečího masa a vnitřností.

Zdroj: Aujeszkyho choroba

Původce

Původcem nákazy v ČR jsou divoká prasata. Tato nemoc byla zavlečena do Evropy z afrického kontinentu, kde se vyskytovala u prasat bradavičnatých a pomocí klíšťat byla šířena dále.

Nakažlivá choroba, kterou přenášejí volně žijící zvířata, se do země dostala nejspíš od divokého prasete, které přešlo přes hranice. V roce 2007 propukla nákaza v Gruzii, odkud se postupně rozšířila na západ do Arménie, Ázerbájdžánu a Ruské federace, následně pak do Pobaltí, Ukrajiny a Polska (výskyt zde byl potvrzen v roce 2014). Na polském území byla nákaza značně eliminována a její rozšíření potlačeno. V jižní části Polska nebyla nákaza zjištěna. a proto je trochu záhadou, jakým způsobem se dostala na naše území. Je pravdou, že černá zvěř je velmi migrující a za noc dokáže ujít i desítky kilometrů.

V okolí nálezu byla okamžitě stanovena ochranná zóna 10 km, ve které se nesmí lovit a krmit divoká prasata, dále musí myslivci aktivně vyhledávat a hlásit uhynulé divočáky. Chovatelé musí nahlásit všechna prasata v hospodářství a ustájit je tak, aby nemohla přijít do kontaktu s divokými prasaty.

Pokud by byl nakažen chov domácích prasat, dojde k jeho úplnému vybití pomocí elektrických kleští u dospělých prasat a selata budou zabita oxidem uhelnatým. Vybité kusy se nebudou vykrvovat, aby se nákaza nemohla šířit dále.

Od roku 2014 je v ČR prováděn monitoring u všech uhynulých divokých prasat. Do konce roku 2016 bylo sérologicky a virologicky vyšetřeno celkem 467 vzorků, všechny s negativním výsledkem.

Zdroj: Mor prasat

Škrkavka prasečí

Askaridóza je poměrně častým parazitárním onemocněním prasat s největšími ztrátami u selat do 4 měsíců. Původcem je škrkavka prasečí (Ascaris suis) dosahující délky až 40 cm a šířky 6 mm.

K nakažení prasat dojde krmivem či vodou, selátka se mohou infikovat také díky sání na znečištěném vemeni matky. Vajíčka přenáší i hmyz (např. moucha) či znečištěné boty ošetřovatelů.

Po pozření vajíček se v tenkém střevě líhnou infekční larvičky, které se pak krví dostanou do jater, odtud přes srdce do plic. V plicích dráždí, nutí ke kašli - jsou tedy vykašlány a opět polknuty, čímž se finálně vrací do trávícího ústrojí.

Klinické příznaky u dospělých zvířat často nejsou příliš zjevné. Selátka pomalu rostou a nepřibírají, kašlou, mají horečku. V důsledku toxinů se mohou objevit i křeče a nervové příznaky. Patologicky jsou typické světlé, tzv. mléčné skvrny na játrech.

Onemocnění se diagnostikuje koprologickým vyšetřením či nálezem dospělců v trusu. K terapii se používají odčervovací prostředky podávané v krmivu či vodě.

Zdroj: Škrkavka

Nemoci srnčí zvěře

Srnčí zvěř se řadí ke spárkaté zvěři (spárky = pazneht těchto zvířat). Kromě srnce obecného se ke spárkaté zvěři řadí také jelen lesní, daněk evropský, jelen sika, jelen běloocasý, los evropský, muflon, kamzík horský, koza bezoárová, a dokonce i prase divoké. Většina těchto zvířat je v České republice lovená pro jejich zvěřinu a případně kůži. Konzumaci jejich masa ale mohou ohrozit nemoci spárkaté zvěře. Mezi něž patří mor prasat (100 % úmrtnost nakaženého jedince), slintavka, sněť slezinná (přenosná na člověka), aktinomykóza (bakteriální onemocnění), motoličnost (motolice, nepřenosná na člověka), střevní červivost, plicní červivost, svalovčitost (černá zvěř), střečkovitost (svalovina se dá jíst po odstranění napadených částí), zevní cizopasníci (komáři, muchničky, atd.).

Zdroj: Nemoci u srnek

SEDMIHRADSKÝ HONIČ

Postava: silná postava působící atleticky

Výška (v kohoutku): vyšší typ: 55 – 65 cm, nižší typ 45 – 50 cm

Zbarvení: vyšší typ sedmihradského honiče má černou barvu ve spojení s tříslovými a někdy bílými znaky, nižší typ tohoto plemene má barvu červenohnědou s bílými znaky

Lov: pracuje samostatně, nebo ve dvojicích – lov divokých prasat, velké zvěře

Schopnosti:

  • vytrvalost a silný lovecký pud
  • otužilý
  • dobrá snášenlivost i extrémních klimatických podmínek
  • potřeba nadměrného množství pohybu
  • dobrá slyšitelnost jeho hlasu na velkou vzdálenost
  • vytrvalost ale tempo je pomalejší

Povaha: inteligentní, iniciativní, vytrvalý, přátelský, oddaný, odvážný

Vztah:

  • k lidem: dobře vychází s lidmi, i s dětmi, je velmi oddaní svému páníčkovi
  • ke zvířatům: dobře vychází s ostatními psy, ale kvůli loveckému pudu může mít problém s jinými zvířaty

Foto

Zdroj: Lovecká plemena – honiči

Nemoci

Zákon v České republice neudává žádnou očkovací povinnost. Ovšem doporučuje se dvakrát ročně očkovat proti července prasat. Odčervení by mělo být provedeno alespoň jednou ročně.

Onemocnění prasat je celá řada. Velkou roli hraje hygiena chovu, zootechnické podmínky, stres a výživa.

Červenka – původcem je bakterie Erysipelotrix rhusiopathiae. Vyskytuje se i u zdravých prasat, která onemocní při oslabení. Zdrojem nemoci jsou nakažená zvířata, hlodavci i předměty. Výskyt je nejčastější v létě. Typickým příznakem jsou tmavočervené kopřivkové skvrny. U chronické formy dochází ke změnám na srdci, kloubech a kůži. Při bílé formě ke zčervenání kůže nedojde. Léčí se antibiotiky nebo sérem, prevencí je očkování a dezinfekce.

Edémová choroba prasat – jde o nakažlivé onemocnění selat po odstavu. Projevuje se otoky hlavy, krku, víček, otoky stěn vnitřních orgánů, pohybovými poruchami, průjmem, obrnou svalů. Původem jsou hemolytické kmeny bakterie Escherichia coli. K propuknutí přispívají změny a stresy. Úhyn nastává do několika dní. Léčba probíhá pomocí hladovky, hyperimunního séra, antibiotik a sulfonamidů.

Mor prasat – u nás se příliš nevyskytuje. Jde o velmi infekční onemocnění virového původu, které se projevuje krvácením v trávicím a dýchacím aparátu. Šíří se přímo nakaženými prasaty, nebo nepřímo předměty a prostředím. K příznakům patří horečka, kašel, průjem s krví, krváceniny na kůži, zánět spojivek, výtok z nosu. Dochází k úhynu nebo přechodu do chronické formy.

Chřipka prasat – onemocnění způsobené viry a mykoplazmou, postihuje mladší kategorie prasat a vyvolávacím faktorem je i stres. Mezi příznaky patří vysoká teplota, výtok z očí a nosu, kašel, namáhavé a zrychlené dýchání. Selata, která přežijí, bývají oslabená a přenašeči. Chřipka může způsobit i narození mrtvých selat a poruchy plodnosti. Léčba probíhá antibiotiky.

Sípavka – chronické bakteriální onemocnění, které způsobuje deformaci kostí rypáku. Postihuje zejména mladší zvířata, u starších se příznaky neprojeví, ale vylučují zárodky. Projevuje se krvácením z nosu a výtokem z nosu, ztíženým dýcháním. Později postihuje i horní čelist a obličejové kosti. Léčba se neprovádí. Řešením je vyřazování postižených zvířat.

Dyzentérie prasat – bakteriální onemocnění projevující se silným průjmem a nekrózami ve střevě. Terapie probíhá antibiotiky a je nutná dezinfekce.

Enzootická pneumonie – onemocnění dýchacího aparátu způsobené mykoplazmou s přispěním špatných podmínek chovu. Typický je chronický kašel a nižší přírůstky. Terapie probíhá antibiotiky a zlepšením podmínek chovu.

Vnitřní parazité – stejně jako u ostatních druhů zvířat i u prasat se vyskytují vnitřní parazité. Může jít o škrkavky, plicní červy, tasemnice a další. Důležité je pravidelné odčervování.

Trichinelóza – svalovec stočený (Trichinella spiralis) je oblý červ, který se skrz střevo dostává krví a lymfou do orgánů a svalů. Ve svalech se larvy zapouzdří i na několik let. Výskyt je sporadický. Masem se může svalovcem nakazit i člověk, takže je nutné vyšetřovat vzorky svaloviny na tohoto parazita.

Svrab – vyskytuje se v chovech s nízkou úrovní hygieny. Vyvrtává v kůži prasete chodbičky, do kterých kladou samice vajíčka. Způsobuje svědění, na kůži jsou místa se strupy, přírůstky se snižují.

Syndrom MMA – onemocnění prasnic po porodu. Dochází k zánětu mléčné žlázy, dělohy a ke snížení produkce mléka. Příčinou bývá bakteriální infekce, přispívají i nesprávné podmínky ustájení a špatná výživa. Tímto onemocněním trpí také selata, která následně hynou. Terapií jsou především antibiotika a oxytocin ke zvýšení produkce mléka.

Anémie selat – anémie selat je způsobena nedostatkem železa, se kterým se selata rodí, a na které je mléko prasnic chudé. Prevencí je podání železa injekčně do svalů od 3. dne po narození a také přídavek vitamínů a minerálů do krmiva u starších selat.

Zdroj: Prase duroc

Projevy nemoci

Virus se množí v mandlích, poté je lymfou zanesen k mízním uzlinám a hlavovým nervům, odkud se dostává k nervovému systému, kde útočí a poškozuje nervové buňky. Inkubační doba je nejčastěji 3-6 dnů. Zvíře náhle přestane žrát, je apatické nebo naopak podrážděné, vrčí, mňouká, může zuřit, útočit na věci kolem sebe, ale nikdy - na rozdíl od vztekliny - neútočí na člověka. Nejvýraznějším příznakem je úporné svědění – především na hlavě, krku, hrudníku. Zvíře se úporně škrábe, často se rozedře do krve. U koček svědivost nemusí být zjevná. Postupně se ztrácí schopnost polykat, a proto dochází výraznému slinění. Zvířata hynou v důsledku úplné paralýzy.

Specifická léčba neexistuje, úmrtnost u této nemoci je téměř 100%. V minulosti se v chovech používaly vakcíny specifické pro prasata aplikované v rámci ozdravovacích programů. Po jejich úspěšném ukončení v roce 1987 byla vakcinace prasat zakázána. Vakcína pro psy a kočky není dosud na trhu, z legislativního hlediska by však použita být mohla (zákaz se vztahuje pouze na prasata).

Diagnostika onemocnění se opírá o důkladnou anamnézu, klinické vyšetření, patohistologické nálezy a především laboratorní vyšetření.

Zdroj: Aujeszkyho choroba

Plemeno duroc

Plemeno duroc vzniklo v USA. Vyšlechtěno bylo z původních červených prasat křížením s červenými guinejskými, španělskými a portugalskými prasaty. Poprvé se narodilo v roce 1860, a to v New Yorku. V roce 1882 byl tento druh zapsán do plemenné knihy.

Prase duroc má lepší parametry v reprodukci než ostatní otcovská plemena prasat. Vyznačuje se dobrou růstovou schopností a tvorbou svaloviny. U tohoto plemene je možno vykrmovat zvířata do vyšších porážkových hmotností, aniž by došlo k výraznějšímu zhoršení kvality masa (zejména protučnění). Plemeno je velkého tělesného rámce, klidného temperamentu, červenorezavého zbarvení. Výška v kohoutku je kolem osmdesáti pěti centimetrů a hmotnost okolo tři sta padesáti kilogramů.

Duroc je plemeno charakteristické svou odolností vůči stresu a infekcím. Uši jsou poloklopené, kýta a plec jsou dobře osvaleny. Záď zvířat je sražená. U kanců, ke kterým se nepřistupovalo nejlépe, se může projevit agresivita. Prevence je ale jednoduchá – správný přístup.

V podstatě se jedná o masný užitkový typ, který se dále vyznačuje těmito tvarovými vlastnostmi: Hlava je lehká, krátká, s výrazně pigmentovanou sliznicí rypáku. Krk je delší, dobře navazující na hrudník, který je středně dlouhý s mírně klenutými žebry. Hřbet je delší, klenutý, dostatečně široký, dobře osvalený. Záď je plynule navazující, sražená. Plec je dostatečně osvalená, pevně přitažená. Kýta je rovněž dobře osvalená. Končetiny jsou vyšší, suché, pevné, pigmentace spárků sytě černá.

Prase má strmější postoj, a to zvláště u zadních končetin. Kůže je pevná, zbarvení od žluté až po tmavě hnědou, štětiny jsou husté, tvrdé, občas kučeravé. Výrazným plemenným znakem tohoto prasete je jeho zbarvení. Je červené či rezavé spolu se širokou škálou jiných odstínů.

Výhodou je velmi dobrá konverze živin a denní přírůstek. Průměrný denní přírůstek se u tohoto plemene pohybuje kolem 900 gramů. Na 1 kilogram přírůstku se uvádí spotřeba krmiva 2,7 kilogramu. Kvalita masa je velmi dobrá.

Navzdory výrokům typu „ty seš ale prase“ je prase velmi čistotným hospodářským zvířetem. Vyměšuje mimo místo, kde spí, i mimo místo, kde žere. Zpravidla kálí po obvodu kotce, zejména tam, kde není pevná zeď. Souvisí to s vymezováním teritoria a pro chovatele je toto přirozené prasečí chování výhodou – při krmení shrábne výměšky na lopatu a chlívek stačí kydat dle potřeby, zpravidla jednou za týden až dva. Ve výkalech se prase válí, jen když je horko. Nemá totiž potní žlázy a v létě se přehřívá. V přírodě se válí v bahně, v kališti, a po uschnutí krusty na těle si ji odrbává o stromy. Zbavuje se tak staré kůže, komárů či případných kožních parazitů. Domácímu praseti uděláme dobře sprchou, přikrytím namočenou plachtou a drbáním – úplně nejlépe ocelovým kartáčem. A nebojíme se přitlačit.

Zdroj: Prase duroc

Střečkovitost

Srnčí zvěř může nakazit několik druhů střečků: střeček podkožní, střeček nosní a hltanový.

U člověka je potvrzený výskyt i střečka lidského. Střeček lidský se rovněž objevuje u koček, prasat a krav. Jeho larva se obvykle zavrtá pod kůži, kde žije 12 týdnů. S tímto parazitem se často setkávají cestovatelé do Střední a Jižní Ameriky.

Příznaky

Oplozené samičky střečků podkožních nalétávají od května do srpna na pasoucí zvěř a kladou do spodní části těla vajíčka (až 800 kusů!). Z těchto vajíček se během několika dní vylíhnou larvy, které pronikají pod kůži a migrují podkožím směrem k páteři. Toto jejich cestování trvá zhruba 7 měsíců. Koncem zimy se pak vrací do podkoží ale v oblasti hřbetu a beder, kde se začínají dělat typické střečkové boule. Zralé larvy pak naruší kůži a opouští hostitele. Kůže je v době, kdy se střečci dostávají z těla zvířete plná malých děr, otvory se pak zajizví. Vývoj larev zde v podkoží vyvolává zánět a právě jeho výpotkem se larvy živí. Svaly a svalovina by ale neměly být přítomnosti larev nijak poškozeny.

U nosních a hltanových střečků samičky nekladou vajíčka ale již larvy, které se pomocí háčků uchytí na sliznici. Larvy pak migrují do nosních dutin hostitele, kde také přečkají zimu a neustále díky parazitování na zvířeti rostou. Během své migrace se mohou dostat i do hltanu, nosních dutin, hlavových dutin a mohou poškodit i mozkový obal. Tyto larvy se živí hlenem.

Nebezpečí hltanových střečků spočívá v tom, že vývoj střečků probíhá v hltanu, a tak narušuje příjem potravy zvířete, díky čemuž je zvíře unavené a pohyb mu činí problém. Někdy také mohou střečci způsobit dýchací potíže.

Obrázky

Střečkovitost foto.

Rizika

Pokud je srnčí maso napadené střečky jen mírně, dá se odblanit a po správné tepelné úpravě i sníst. Pokud je ale napadení střečky rozsáhlé, je maso nepoživatelné. U této nemoci je tedy důležitý rozsah napadení cizopasnými mouchami.

Zdroj: Nemoci u srnek

Nemoci

Toto kočičí plemeno nebývá nijak extrémně náchylné k žádným nemocem. I přesto se stejně jako u jiných koček (a zvířat) i u nich mohou objevit různé geneticky podmíněné nemoci. Patří sem například:

Hypertrofická kardiomyopatie

Nemoc známá také pod zkratkou HCM. Jedná se o onemocnění srdce, při němž dochází ke změně velikosti srdeční komory (srdeční svaloviny zbytní), současně se zvětšují i srdeční síně, což má vliv na srdeční rytmus, dynamiku tlučení srdce a celkový vliv na funkci srdce. Nejčastěji postihuje levou stranu srdce. Toto onemocnění nepostihuje jen kočky, může se objevit i u lidí, výjimečně i u psů a dokonce i prasat. Jak onemocnění vzniká, nebylo dlouho jasné, (studie v USA i v Evropě gen zodpovědný za toto onemocnění objevily). Veterináři znali jen důsledky tohoto onemocnění, HCM může u kočky způsobit selhání oběhové soustavy, vznik krevních sraženin i náhlé srdeční selhání.

Nejčastěji HCM postihuje kočky zhruba ve věku 1 – 5 let. V některých případech se objevuje i u starších koček, ale to je obvykle důsledek stáří.

Polycistické onemocnění ledvin

Onemocnění známé také jako zkratka PKD. Jedná se o dědičné onemocnění, které nepostihuje jen kočky, ale i lidi i jiná zvířata. Pokud onemocnění je u jednoho kočičího rodiče, tak je u koťat 50 % předpoklad, že bude nemocné. Je to chronické onemocnění, které není možné vyléčit. I přesto toto onemocnění neznamená vždy smrt zvířete, vždy záleží na tom, jak je moc onemocnění vážné. Pokud je podezření na toto onemocnění, je možné kotě vyšetřit již v sedmi týdnech, ale vyšetření nemusí být přesné, protože ledviny koťátka jsou velmi malé. Mnohem přesnější vyšetření je možné v deseti měsících věku zvířete. K vyšetření se využívá genetický test vycházející z krve nebo stěrů ze sliznice dutiny ústní.

Nemoc se projevuje vznikem cysty v ledvinách, cysty jsou plné tekutiny. Pokud se nemoc u kočky diagnostikuje, je důležité stav kočky neustále sledovat, ale neznamená to, že kočce hrozí bezprostřední nebezpečí. Sledovat stav se musí hlavně proto, aby se předešlo bakteriální infekci, která by nemoc mohla provázet a mohla by vyvolat i otravu krve.

U koček, které neprojdou diagnostikou v mládí, se obvykle nemoc projeví zvětšením břicha kočky a selháním ledvin. V počáteční fázi se nemoc nijak neprojevuje, dokonce ani nepůsobí žádnou bolest, zvětšování cyst v ledvinách je tedy nenápadné. Počet cyst v ledvinách může být klidně i několik desítek (i 200), cysty se mohou lišitt tvarem i velikostí (mohou měřit až 2 cm). Cysty se mohou dokonce rozšířit i do jater. Přítomnost cyst v ledvinách kočky se obvykle projeví mezi 3. – 7. rokem života kočky. Mezi příznaky patří nechutenství, letargie, zvýšený příjem tekutin, časté nutkání k močení, hubnutí ale i vysoký krevní tlak. Vysoký krevní tlak majitel kočky sám nezjistí, ale ostatní příznaky by pro něj měly být signálem, že se s kočkou něco děje. Jak již bylo zmíněno, neexistuje žádná léčba tohoto onemocnění, veterinář může léčit jen symptomy nemoci a další nemoci, které se mohou na PKD nabalovat. Zároveň je nutné v rámci léčby kočce pomoci se zavodňováním a stravovat ji speciální dietou se sníženým obsahem bílkovin a fosforu.

Zdroj: Sibiřská kočka

Autoři obsahu

Mgr. Michal Vinš

Mgr. Jitka Konášová

MVDr. Michaela Hrachová Čupová


ČeskáVeterina

O nás

Kontakt

Ochrana osobních údajů a cookies

 SiteMAP