PAGEKON ŘASNATÝ KDY JE DOSPĚLÝ je jedno z témat, o kterém si můžete přečíst v tomto článku. Correlophus ciliatus, česky pagekon řasnatý, se řadí do čeledi ještěrů. Jde o druh velmi podobný naší ještěrce.
Jak vypadá pagekonřasnatý
Pagekonřasnatý obývá ve volné přírodě Novou Kaledonii a předsunuté ostrovy. Už jednou byl tento druh považován za zcela vyhynulý, ovšem v roce 1994 byl znovuobjeven.
Dospělí jedinci se vyznačují délkou těla až 22 cm. Na těle má od očí až po zátylí velké jednořadové ostnaté šupiny, které probíhají i po každé straně hřbetu až k ocasu. Tento pagekon se vyskytuje v různých barvách. Popsáni jsou jedinci jak rezavě červení, tak zelení, ale i bledě žlutí a hnědí.
Ocas je v koncové části oploštělý a ovíjivý. V nebezpečí může být část ocasu odlomena. Odlomená část už pak nikdy nedoroste do původní velikosti. Pagekonřasnatý obývá deštné pralesy, kde šplhá po stromech až do výšky 15 m.
V naší poradně s názvem BORDER KOLIE ŠTĚŇATA se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Nana.
A ješte bych se chtela prosim zeptat v jakym tydnu haraní se nejlepe nechavaji připustit nekdo říká 3 tyden nekdo 11 den tak ted newim co je pravda děkuji :)
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Cempírek.
Prvních 9 dní, kdy jsou vidět známky hárání na vulvě, fena nedovolí žádnému samci, aby se do ní dostal. Po těchto devíti dnech teprve přichází období, kdy to psovi dovolí. U každé fenky je tento začátek ovšem jiný a některé feny mají říji jen velmi krátkou, zvláště ty starší. Budete to tedy muset zkoušet hned od desátého dne hárání, dokud fena nepřestane být agresivní a odmitavá vůči samci.
Pro jeden pár pagekonů řasnatých potřebujeme terárium o rozměrech alespoň 60 x 60 x 100 cm. Na dno položíme rašelinu, kterou udržujeme stále vlhkou. K lezení a k úkrytu rozložíme v teráriu tenké větve, korkové roury, kořeny a vysadíme vhodné rostliny (například fíkus nebo filodendron). Zařízení terária doplňuje mělká miska s vodou.
Pagekonřasnatý požírá běžný hmyz, v obchodě zakoupený hmyz; občas ovocnou drť.
Vzhledem k přirozenému prostředí, kde pagekoni žijí, by se měla v teráriu udržovat teplota přes den v rozmezí 22–27 °C, přes noc může klesnout až na 20 °C (zkrátka v obou případech pokojová teplota). Terárium zařizujeme jako tropické, teplota by se měla pochybovat kolem 25 až 30°C, s nočním poklesem na pokojovou teplotu (čili zdroj tepla vypínáme).
V teráriu by neměly být ostré předměty (špičaté kameny), protože pagekonci rádi skáčou a mohli by se o ně poranit.
Tento gekon patří mezi poměrně nenáročné druhy ještěrů, jejichž chov mohou zvládnout i teraristi začátečníci. Jako u všech ostatních plazů je však nutné nastudovat si a poskytnout mu odpovídající životní podmínky.
Nejedná se o náročný druh, v dobrých podmínkách a s vhodnou stravou se může dožít až 10 let. Gekona nechytejte za ocas, v nebezpečí totiž ocas pouští a ten už jim nikdy nenaroste.
Pagekony je možné chovat v párech (samec + samice), ještě lépe ve skupinách jednoho samce s několika samicemi. Samec pak rozdělí svou pozornost mezi jednotlivé partnerky a neobtěžuje je tolik jako samotnou samici. Pokud nechcete odchovávat mláďata, lze samozřejmě zvířata držet individuálně nebo pouze skupinu samic. Dospělí samci se však k sobě chovají agresivně. Není vhodné ani dávat dohromady zvířata s větším velikostním rozdílem, ta menší by mohla posloužit jako snadná kořist.
Pohlaví lze dobře rozpoznat zhruba od pěti měsíců věku, kdy se u samců při kořeni ocasu vyvinou hemipenální kapsy. Dalším znakem jsou preanální póry u samců, které je možno pozorovat lupou a určit tak pohlaví ještě před vyvinutím hemipenálních kapes.
Mláďata pagekonů jsou velice pohyblivá a dobře skáčou. Manipulaci s těmi nejmenšími je vhodné omezit na minimum, aby nedošlo k jejich poranění. Starší mláďata je možné přivykat na kontakt s člověkem – snažíme se je nechytat pevně, spíš je nechat přelézat z ruky na ruku, dáváme ale pozor, aby při náhlém skoku nespadla z větší výšky. Dospělí gekoni bývají už klidnější, jsou většinou neagresivní a manipuluje se s nimi poměrně dobře.
Rostliny do tropického terária pro agamu, chameleona, leguána, varana
Při výběru rostlin do terárií pro ještěry se zaměřujeme na to, aby rostliny v teráriu dobře prospívaly (většinou to však nejde, protože si ještěři na rostlinkách smlsnou nebo je pošlapají a zdemolují) a aby se nic nestalo vašemu šupinatému kamarádovi. Volíme proto rostliny nejedovaté.
Agama vousatá – u agamy moc dlouho rostliny nevydrží. Asi nejvhodnější rostlinou jsou aloe a suchomilné tilandsie.
Gekončík noční, scink šestipruhý, scink obecný – vhodné jsou suchomilné tilandsie a kaktusy bez trnů (Astrophytum myriostigma).
Leguán zelený – díky jeho váze vydrží v teráriu pouze rostliny umělé. Pokud máme mládě a chceme mu zkrášlit terárium živými rostlinami, zvolíme rostliny do tropických terárií, tedy stejné jako pro chameleona, agamu kočinčinskou, felsumy, anolise.
Varan stepní – tento varan je rovněž dost těžký, a proto zde rostliny vydrží jen chvíli; vhodné jsou suchomilné tilandsie a tlustice.
Mláďata krmíme každý večer, dospělce každý druhý nebo třetí večer. Jídelníček tvoří hmyz (například cvrčci), kaše z přezrálého ovoce či dětské přesnídávky. Stravu je nutné doplnit vitamínovými přípravky (Nutri mix a podobně).
V první řadě nesmíte zapomenout na vhodné kvalitní krmivo. Zeptejte se chovatele, na co je štěně zvyklé, a při první návštěvě veterinárního lékaře si nechte poradit, co je pro štěně v této fázi života nejvhodnější. Pokud chcete krmivo změnit, nedělejte to nikdy najednou, ale vždy postupně alespoň v průběhu 3–5 dnů, předejdete tím různým trávicím potížím.
Když si novopečení majitelé vyzvedávají své7–8týdenní štěňátko, většinou září pýchou a láskou. Udělají všechno možné, jen aby se čerstvý rodinný přírůstek cítil ve svém novém domově co nejlépe a aby mu co nejlépe pomohli přizpůsobit se veliké změně v jeho životě. Majitelé jsou často „přesyceni“ informacemi o krmení, vakcinaci i odčervování, ale brzy vyvstane řada dalších otázek a najít na ně odpověď není vždy snadné. Nejdůležitější pravidlo je: Nic se nemá přehánět.
Štěně potřebuje dobré krmivo. A potřebuje ho dostatek. V tomto stadiu života potřebuje vyvážené krmivo k výživě rostoucích kostí, zubů a svalů, k udržení krásné srsti a pro správný vývoj veškerých orgánů. Potřebuje také dostatek energie, aby zvládl náročné celodenní hraní.
Krmení po odstavu: Pokud je štěňátko čerstvě odstavené, potřebuje zhruba 2x tolik energie než dospělý pes. Jak stárne, tato energetická spotřeba se snižuje. Jakmile dosáhne 40 % své dospělé váhy, bude potřebovat asi 1,6x víc energie než dospělý pes a při 80 % to bude jen 1,2x víc. Toto jsou samozřejmě pouze hrubé odhady, které se mohou pro každé plemeno mírně lišit.
Krmení štěňat: Než začne být štěně odstavováno (zhruba kolem 5. týdne věku), může začít s pevnou stravou 3x a víckrát denně. Nejlepší je začít s granulemi pro štěňata zalitými vodou a rozmíchanými na kaši. Od věku 7 týdnů je vhodné vodu v granulích ubírat a přejít na granule suché. Kolem 3. měsíce pak stačí počet denních dávek omezit na dvě.
Krmení vrhu: Dejte největší štěně na chvíli stranou, když se chystá první krmení, ať mají jeho sourozenci větší šanci se k misce také dostat, a zpátky ho pusťte až později, když má každý u misky své místo. Stejně tak by v době krmení štěňat neměla být přítomna fena – i ona by byla daleko rychlejší než štěňata.
Během prvních několika týdnů života by štěňátko samozřejmě mělo vypadat jako kulička, ale pokud tak vypadá i kolem 13. týdne, uberte trošku na krmné dávce. Ve věku 3,5–4 měsíce pak opět mírně omezte krmnou dávku – rozhodně ne tak, aby štěně bylo hubené, ale abyste měli jistotu, že nebude tlusté. Pokud si nejste jisti, jak na tom se svou váhou je, poraďte se s veterinářem.
Kolem 6. měsíce, v závislosti na plemeni, dochází k růstovému sprintu a pejsek se stává dlouhým a hubeným. Ale nestrac
Na výchově pejska začněte pracovat okamžitě, jakmile si ho přivedete domů. Klidně už v 8 týdnech. Práce se štěnětem je mnohem snadnější než s dospívajícím puberťákem, u kterého se na výchovu zapomnělo. Výcvik štěněte však nemusí být vůbec snadný, pokud je neposlušné.
Cvičit pejska neznamená s ním hned trávit 2 hodiny na cvičáku, tak dlouho pozornost neudrží ani dospělý pes. Cvičit můžete 5 minut při každém venčení.
Na každé venčení byste měli mít s sebou následující vybavení (jak na manipulaci s pejskem, tak na jeho výcvik):
obojek a vodítko – obojek bude nosit pejsek po celý život, měl by si na něho zvyknout co nejdřív; snadno ho za něho chytnete nebo připnete k vodítku;
hračku – osvědčený je uzlík na přetahování, upoutáte jím pejskovu pozornost a zabavíte ho;
pamlsky – díky pamlskům pejsci většinou udělají vše, na dobrotu se naláká každý pejsek.
Pejska oslovujeme jménem, voláme na něj a neustále mu jej opakujeme. Zároveň však učíme štěně základům slušného chování a socializaci, to znamená, že mrňouska bereme všude s sebou. Vozíme ho autem, bereme do města mezi lidi (obzvlášť je dobré mezi malé děti, aby si jej chovaly a hrály si s ním). Vyroste vám tak sebevědomý a nebojácný pes. Po jméně můžeme začít učit štěně přivolání, zalehnutí či sednutí, které se učí formou hry, a můžeme použít i pamlsky jako odměny. Je dobré štěněti na obojek připevnit tenkou šňůrku několik metrů dlouhou, která nám bude sloužit jako prodloužená ruka.
Mezi nejčastější chyby při výcviku patří:
Neznalost práce s pejskem – bývá asi nejčastější příčinou všech neposlušných psů. Člověk si pořídí psa a vůbec netuší, jak s pejskem pracovat. Mezitím štěněcí období je to nejdůležitější. Nejdříve si tedy něco nastudujte z knížek, nebo se jděte podívat na cvičák.
Trestání pejska – musíte štěně nejdřív naučit všechny povely, a netrestat ho za to, že neposlouchá, když jste ho to nenaučili, když neví, co se po něm chce.
Negativní přístup – navazuje na předchozí bod. Lidé si myslí, že když budou na pejska křičet, že poslechne. Opak je pravdou. Pejsek se bude bát a povel nesplní.
Nedůslednost – často se volá na psy „ke mně, k noze, čekej“ a další povely zakřičené téměř společně. Jak má pejsek vědět, jaký povel splnit? Nakonec pejsek nesplní ani jeden, dostane vynadáno a páníčkovi je to jedno.
Ignorace – s trendem mít pejska je trend nechat ho dělat cokoli. Při útoku na jiného psa je to majiteli jedno, při nežádoucím skákání na lidi je to majiteli také jedno a pes nedostane žádný signál, že
To, jaké vlastnosti bude mít dospělý francouzský buldoček, záleží už na jeho výchově v raném věku. Socializační období trvá zhruba do věku patnácti týdnů, a v tomto čase se štěně učí reagovat na různé životní situace. Je proto vhodné předkládat štěněti maximum podnětů a vést ho k tomu, aby na neobvyklé zážitky reagovalo klidně: vyzkoušet jízdu výtahem, autem či jinými dopravními prostředky, vyjít si na procházku do odlišného prostředí, než je štěně zvyklé, zvykat ho na provoz na silnicích, seznamovat psa se zvířaty, s dětmi i dospělými, navštívit veterináře, vyzkoušet vodítko a obojek.
Chovatel musí mít na paměti, že sám musí i na nečekané situace reagovat klidně, aby psa nestresoval vlastními netypickými reakcemi – a nikdy nezvedat psa do náruče. Důslednost je nejdůležitější moment při výchově francouzského buldočka. V zásadě platí, že cokoliv je jednou povoleno, mělo by být povoleno vždy a naopak, a že cokoliv zakáže jeden člen domácnosti, musí zakazovat i ostatní. Toto plemeno dokáže dobře vycítit jakékoliv zaváhání a umí jej využít ve svůj prospěch.
Pes se nejlépe naučí poslouchat povely za odměnu – pochvalu, pohlazení i pamlsek. Od chvíle, kdy se štěně ocitne v nové domácnosti, je třeba využívat každého kladného momentu v chování psa a spolu s příslušným povelem jej pochválit. Francouzský buldoček se rád zavděčí a bude proto opakovat všechno, za co byl pochválen.
Francouzští buldočci milují pozornost a každé odloučení pokládají za trest. Štěně tak v době, kdy rodina není doma, může ničit věci, a to jednak proto, aby se zabavilo, jednak proto, aby si vynutilo pozornost.
S tresty za podobně nevhodné chování je to složitější. Konkrétně za ničení věcí je lépe přivyknout jej na pokojovou boudu, avšak nikdy ne za trest. Pes by měl boudu chápat jako místo, kde je sám chráněný a kde by ho nikdo, tedy ani děti, neměl rušit. Štěně trestáme vždy těsně před tím, než má k nevhodnému chování dojít, například než se rozběhne za kočkou, a to tak, aby vůbec nepoznalo pocit uspokojení z dobře prohnané kočky. Pokud trest následuje až po činu, bude pes příště dávat přednost kladům požitku před zápory trestu.
Způsob trestání musí být umírněný. Není vhodné štěně uchopit za kůži na krku a zatřást s ním, protože to je způsob, kterým psi usmrcovali kořist. Trestat lze slovně, například výkřikem „Fuj!“, nejlépe tak, aby se leklo.
Výcvik k čistotnosti spočívá v prevenci, štěně musí od prvního dne u chovatele chodit často ven. Za každé vyprázdnění mimo domácnost následuje pochvala a opakování nějakého slova, které bude v budoucnu využíváno jako
Pro štěně byste měli být autorita vy. Vy budete vůdce smečky, který dá psovi jasně najevo, kdo je v této domácnosti tím pravým pánem. Pokud to neuděláte, budete mít s výchovou nemalé problémy. Autoritu získáte důsledným a laskavým způsobem. Trestání stále a za každou maličkost nepřipadá v úvahu – tím byste docílili, že se vás a lidí všeobecně začne pes bát, a to nesmíme v žádném případě dopustit!
Jako první a velmi důležité je štěně naučit čistotnosti. Určíme si tedy místo, kde chceme, aby štěně vykonávalo svoji potřebu. Toto místo vyložíme novinami (pod ně můžeme dát například igelit). Jak ale poznáme, že štěně potřebuje vykonat potřebu? Na to je jednoduchá odpověď. Štěňátku se většinou chce na záchod bezprostředně po probuzení. Štěně začne být neklidné, pobíhá dokola a někdy kňučí a očichává podlahu. Hned jak to u něj zpozorujete, vezměte ho na místo s novinami a po vykonání potřeby ho náležitě pochvalte. Štěně se bude divit, za co že jste ho to pochválili, a po mnoha opakování si uvědomí, proč tomu tak bylo. Tímto si navykne chodit samo od sebe na noviny – ze zvyku. K tomuto účelu je také vhodný takzvaný psí záchod. K sehnání je ve většině lépe vybavených chovatelských potřeb nebo na internetu.
Pokud, a stává se to často, štěně nevydrží a vykoná potřebu jinde než na určeném místě, nesmíme ho v žádném případě trestat (namáčet čumák do loužičky a podobně). Stejně to ničemu nepomůže a akorát se vás bude bát. Stačí ho k tomu místu přinést, ukázat mu to a říct důrazně „fuj“ nebo „nesmíš“. Vezmeme kousek novin, namočíme je do loužičky a odneseme na místo s novinami, kde chceme, aby pejsek čůral.
Ve třech měsících je štěně schopné ovládat své vylučování moči a stolice a v tomto věku je také vhodné jej učit chodit vykonávat potřebu ven. Pokaždé, když nastane ta chvíle, kdy bude chtít na záchod (nejčastěji při probuzení), zavoláte na něj například „jdeme ven“ a vezmete ho ven. Tam si určitě najde místo, kde potřebu vykoná, a opět ho pak pochválíme. Toto opakujeme až do doby, kdy vás pejsek sám upozorní, že chce jít ven.
Dále bychom měli štěně učit na obojek a vodítko. Samozřejmě by již mělo slyšet na své jméno a umět základní povely. Obojek štěněti nasazujeme u příležitosti spojené s příjemným pocitem, jako je hraní, krmení či mazlení, a to jen na krátkou dobu. Pohyb na vodítku se štěnětem trénujeme na místě, kde jej nic nebude rušit ani rozptylovat. Pes by měl být na vaší levé straně u nohy. Vodítko držíme v pravé ruce a levou přizpůsobujeme jeho délku. Chůzi na vodítku bychom neměli přehánět, stačí chvilka denně. V případě,
Pro každého myslivce je důležité vědět, kdy probíhá srnčí říje. Říje u srnců probíhá zhruba měsíc v období od poloviny července do poloviny srpna. V červenci tedy začínají srnci soupeřit o přízeň samic (pohlavně dospělá srna je od 16. měsíce věku). Přestože je srnec polygamní, tak nepokládá srny najednou. Nejprve honí (srnec v době říje doslova honí srnu po pravidelných trasách) a pokládá jednu srnu, a až když její říjnost skončí, pokládá srnu další. Říjnost srny trvá zhruba 4 – 5 dní. Takže za ten měsíc, kdy probíhá srnčí říje, by srnec mohl stihnout oplodnit zhruba 6 srn (teoreticky). Srnec říjnou srnu pozná snadno, ta se ozývá pískáním, pokud by o stejnou srnu projevili zájem dva srnci, tak dochází k souboji, který samozřejmě vyhraje ten silnější a ten má tu čest srnu oplodnit. Zárodek plodu se pak zhruba 16 týdnu vůbec nemění, což se nazývá jako latentní gravidita = diapauza. Zajímavé je, že diapauza není vůbec nutná, pokud by srna byla oplodněná až v třeba v listopadu, tak diapauza nenastává a březost srny trvá tak jen pět měsíců. S diapauzou totiž březost trvá zhruba 9 měsíců. Srnčata se tak rodí zhruba v květnu, případně na začátku června. Srna může mít maximálně 2 mláďata (výjimečně tři), pro něž je typická barva srsti – hnědá s bílými skvrnami (tyto skvrny pak zmizí zhruba za 2 měsíce). Mláďata se rodí s otevřenýma očima. O mláďata se během prvních dní stará matka, která je chodí několikrát denně krmit, mezitím jsou mláďata schovaná někde v hustých křovích, polích i loukách. Srna srnčata kojí několik týdnů.
Během 16 měsíců od narození srnče dospěje, u srnčat je důležitá pohlavní dospělost, tak se pozná dospělý jedinec. Srny a srnci se ve volné přírodě mohou dožívat kolem 10 let života. Málokdy se to ale podaří, vzhledem k lovům (lov srnců je povolený v období května až září, lov srn a srnčat v období září až prosince) a častým nehodám.
Dospělý pes by měl být odčerven alespoň jednou za 3–6 měsíců, a to nejen, když jsou u něj objeveni parazité. Ty lze vypozorovat ve stolici v podobě vajíček či jiných stadií vývoje. Veterinář provádí takzvané koprologické vyšetření, tedy vyšetření trusu, kdy zjistí daného parazita a jak s ním nejlépe bojovat. Nejedná se o povinné vyšetření, ale chovatelé, kteří myslí na prevenci, běžně dodržují alespoň 6měsíční pravidelnost kontrol i bez náznaků potíží.
Frekvenci odčervování určuje veterinární lékař také na základě plemene, velikosti a věku psa, jeho zařazení a využití, rozhodující může být rovněž styk s hospodářskými zvířaty, u nichž se běžně vyvíjí cizopasníci přenosní na psy. Optimální frekvence odčervení psa může být 3x za rok, tedy každé 4 měsíce. Chovná fena by měla být odčervena během krytí a poté až společně se štěňaty. Během březosti bychom se měli odčervování raději vyhnout, některé přípravky mají totiž prokazatelně teratogenní efekt (Drontal). Jediným přípravkem schváleným pro použití během březosti je preparát Stronghold.
V praxi se psi většinou odčervují preventivně bez koprologického vyšetření, a to v rozmezí 3 až 6 měsíců. Pokud jsou přímo v trusu viditelní parazité nebo jejich články, je nutné po 14 dnech odčervení zopakovat. Při stanovení frekvence odčervování je nutné přihlédnout k využití psa (pracovní, lovečtí psi), zda je trvale doma či venku, v blízkosti hospodářských či jiných zvířat, jaký je počet psů v domácnosti, zda je v domácnosti malé dítě a podobně.
Bohužel přežívá mylná představa, že odčervení chrání zvíře proti vnitřním parazitům po dobu několika týdnů, nebo dokonce měsíců. Mnoho chovatelů nechává dospělého pejska odčervit jednou za půl roku, udělá si poznámku v kalendáři a dalších šest měsíců si s pocitem čistého svědomí užívá klid. Jenže díky nedostatečnému poučení se zatím scénář souboje s parazity může vyvíjet ve prospěch škodné škrkavky. Jejími vajíčky, kterých denně vyprodukuje několik set tisíc, jsou následně zamořeny prakticky všechny lokality, kde domácí mazlíčci kálejí. Stačí vzít psa vyvenčit do nejbližšího parku a vzhledem ke zvyku očichávat či olizovat pachové stopy máte slušnou šanci, že se již pár hodin po podání antiparazitik pozřením vajíček přítomných v kontaminované trávě znovu nakazí. Jelikož škrkavky ve střevě dospívají čtyři týdny, zbývá jim do dalšího termínu dehelmintizace spokojených pět měsíců přiživování.
Odčervování je ve skutečnosti jednorázový úkon a s očkováním, za které jej mnoho lidí zaměňuje, nemá absolutně nic společného. Zatímco očkovací látka působí jako prevence chránící psa dlouhodobě proti infekcím, konkrétním virům a bakteriím na
Fenek – fenek berberský (Vulpes zerde) – je nejmenší ze všech lišek a snadno se pozná podle obrovských boltců.
Ve vzácných případech se sdružuje do skupin až po deseti, ale vztahy mezi jejich členy nejsou jasné. Každý si vyhrabává vlastní doupě několik metrů hluboké. Samci si značkují území močí a v době páření jsou velmi agresivní. Páření probíhá uprostřed nebo koncem zimy, a pokud je vrh ztracen, páří se znovu. Samice se o potomky starají samy, brání hnízdo, kde mláďata zůstávají dva měsíce pod jejich ochranou. Po celou tu dobu samec nesmí do hnízda vstoupit.
Areál fenků leží v pouštních oblastech severní Afriky, Sinajského a Arabského poloostrova. Vyskytují se v Maroku, Tunisku, Libyi, Alžírsku, Egyptě i Saúdské Arábii a také v Mali, Mauretánii, Čadu, Nigeru a Súdánu až do 15–35° severní šířky. Fenek je zvíře dokonale přizpůsobené životu na Sahaře, preferuje písčitou poušť, kde obývá stabilní písečné duny. Zároveň potřebuje stanoviště, kde rostou trávy nebo keře.
Fenci se často chytají a prodávají jako mazlíčci, ale příležitostně se loví i pro kožešinu. Naštěstí žijí skrytě v nepřístupných oblastech, takže ztráty způsobené lovem nejsou velké. Navíc se fenek v zajetí dobře množí.
Fenek je aktivní převážně v noci, přes den se schovává před pouštním žárem v hlubokých norách vyhrabaných pod kameny a kořeny rostlin. Fenci jsou velmi aktivní, hraví a neuvěřitelně pohybliví – dospělý fenek dokáže z místa vyskočit 70 cm do výšky a přes jeden metr do dálky, což činí téměř čtyřnásobek jejich délky. Cítí-li se ohroženi, zahrabou se tak rychle, že doslova „zmizí v písku“. Fenci jsou velmi společenská zvířata a odpovídá tomu i množství různých zvuků, které slouží ke komunikaci s ostatními členy skupiny. Zřejmě i ocasní žláza slouží nějakým způsobem k posílení sociálních pout ve skupině.
Nory mívají několik vchodů a jedinou noru může obývat množství fenků, výsledkem je pak složité bludiště podzemních chodeb. Doupata jsou vystlána listy, trávou, peřím a srstí.
Žijí v rodinných skupinách složených z jednoho nebo několika dospělých párů, jejich letošních mláďat a možná i některých starších potomků. Občas může v jediné noře žít i víc takových rodin. Jediná rodina se může skládat i z 10 jedinců.
Na lov se vydávají v noci, a přestože žijí ve skupinách, potravu shánějí sami. Jsou to všežraví oportunisté a využívají jakýkoliv možný zdroj potravy. Výborně vidí a jejich citlivý sluch jim umožňuje slyšet kořist z velké dálky. Jejich potravou se stávají ještěři (paještěrka, gekon, scink), ptáci a jejich vejce, sarančata, brouci, štíři, pavouci i jiní bezobratlí a&nbs
Jedním z oblíbených plemen zakrslých králíčků je bezesporu zakrslý beran. Zakrslý králíček beránek váží zhruba kolem 1,5 kg až 2 kg. Této váhy by měl dosáhnout zhruba na půl roce života. Přitom první měsíc váží zhruba 200 gramů. Pro tohoto králíčka je typické zavalité tělo, které je zároveň i krátké. Zakrslý beran nemá výrazný krk, naopak někdy může působit, že nemá krk žádný. Nohy zakrslého beránka jsou středně dlouhé, ale také velmi silné. Jeho hlava je široká a typické jsou pro něj dlouhé svěšené uši, na jejichž koncích jsou zvláštní hrbolky, které se nazývají korunky. Při pohledu zepředu mají uši tvar podkovy. Rozpětí uší je zhruba 25 cm. Barva srsti je různá, obvykle vychází z druhu plemene. Zakrslý beránek má několik plemen: divoce zbarvený, bílý červenooký, bílý modrooký, černý, madagaskarový – durynský, bílopesíkatý, divoce perlový strakáč, havanovitý, perlový modrý, perlový, rhönský, strakáč divoce zbarvený, strakáč madagaskarový – durynský, modrý. Jedná se tedy snad o všechny možné barevné kombinace pro zakrslé králíčky.
Zakrslý beránek patří mezi uznaná zakrslá plemena králíků za předpokladu, že se nejedná o zakrslého berana hřivnatého a nebo zakrslého berana teddyho, tito kříženci nejsou uznanými plemeny.
Chov zakrslého králíka beránka
Chov a péče o všechny zakrslé králíčky jsou rozepsány v jiném článku, a proto se zde nachází stručné shrnutí. Pro králíčka je důležité mít vlastní prostor. Nejlépe k tomu poslouží klec, která musí mít patřičné vybavení (miska na jídlo, miska nebo napáječka na vodu, jesličky na seno, záchod). Pokud má klec podlahu z drátků, je třeba na ni umístit nějakou pevnější podložku, aby si králíček neotlačil tlapky. Otlaky by mu mohly způsobit zdravotní problémy. Klec by měla mít kolem jednoho metru, to platí obzvlášť, když hodláte králíčka nechávat přes den, když nejste doma, zavřeného. Musí mít prostor, kde se může dostatečně „vyřádit“. Králičí záchod je nutné pravidelně čistit, pokud tak neučiníte, může ho králíček vyhrabávat, nebo ho přestane používat. Králíček se ve většině domácností může pohybovat volně po bytě. Byt by měl být tomu ale přizpůsoben. V dosahu králíčka by neměly být umístěné žádné knihy, časopisy, kabely, ani pokojové květiny. V podstatě nic, co by králíček mohl při volném pobíhání zničit, nebo co by mu mohlo nějak ublížit. Pokud budete králíčka vodit ven na procházku, je nutné ho na králičí „kšíry“ učit už od malička, u staršího králíčka to už téměř není možné. Králíček, který se navíc bude pohybovat venku, musí být očkován proti řadě chorob, které by si mohl zvenčí přinést. Pokud mu vytvoříte někde venku vhodnou ohrádku, tak je potřeba ji vhodně vybavit. Nesmí chybět hlavně voda a p
Tento pes je vynikajícím přítelem svého pána i jeho rodiny a současně i odvážným hlídačem, který ale v nikom nebudí hrůzu. Bernský salašnický pes má zcela vyrovnanou a naprosto klidnou povahu. Je neobyčejně přátelský a miluje děti, ke kterým zaujímá vztah „starší sestry“ a bedlivě je střeží před každým nebezpečím. Je to také nadprůměrně bystrý a inteligentní pes, který svou rodinu neustále po očku střeží. Miluje pohyb a skotačení a je to stále dobře naladěný pes. Bernský salašnický pes patří mezi vyšší střední psy, jeho postava je spíše obdélníkového formátu, má poměrně velkou hlavu s neustále veselým výrazem. Jeho tělo bezpochyby zdobí nádherná tříbarevná srst. Bernský salašnický pes má zcela typickou polodlouhou srst s hustou podsadou. Tělo působí mohutným a silným dojmem s rovným hřbetem. Ocas má bernský salašnický pes dlouhý nejméně k hlezenním kloubům a při chůzi je nesen nad zemí. Končetiny jsou silné a dobře zaúhlené. Na silný, masivní krk navazuje velká hlava s plochou lebkou – oči musí být mandlového tvaru, tmavé barvy a s dobře přiléhajícími očními víčky. Uši jsou vysoko nasazené a spuštěné.
Srst u tohoto druhu je dlouhá, rovně splývavá nebo lehce zvlněná. Základní barva je černá, se sytým hnědočerveným pálením na tvářích, nad očima, na všech nohách a na hrudi, s bílými znaky na hlavě, na hrdle a na hrudi. Bílá lysina na hlavě se oboustranně rozšiřuje v bílé zbarvení mordy a nesmí zasahovat k hnědočerveným skvrnám nad očima, od těch musí být oddělena proužkem černé srsti. Žádoucí jsou také bílé tlapky a bílá špička ocasu. Přestože jde o dlouhosrsté plemeno, péče o jeho srst není nijak náročná. Nezbytné je pročesávání a kartáčování, postačí však jedenkrát do týdne. V období línání by se měl pes pročesávat denně. Koupání postačí 3–4krát do roka, ovšem je nutné použít kvalitní šampon určený speciálně pro psy. V případě zablácení postačí osprchování tlapek a břicha čistou vodou bez použití šamponu. Srst nepotřebuje žádné úpravy stříháním. Občas prohlédněte psovi zuby, jestli se na nich netvoří zubní kámen, který by bylo třeba odstranit, a zkontrolujte čistotu uší. Okolí očí udržujte také v čistotě. Pokud si pes neobrušuje drápky pohybem venku, například v zimě, je potřeba je zastřihnout.
Bernský salašnický pes se vůči všem důvěrně známým osobám chová velmi přítulně a mírumilovně a je dobře ovladatelný. K cizím lidem je zpočátku nedůvěřivý a udržuje si od nich odstup, nikdy se však neprojevuje agresivně. Ve společnosti ostatních psů je klidný a přátelský, nevyvolává rvačky. K dalším domácím zvířatům je velmi tolerantní a nemá žádné sklony je lovit. Toto plemeno je vhodným společ
