Informace od profesionálů

HLAVNÍ STRÁNKA

  

BETA BOJOVNICE

  

PES

  

KOČKA

  

KRÁLÍK

  
Téma

MASTOCYTOM U PSA

Příznaky

Jedná se o takzvaný mezenchymální typ nádoru. Obvykle bývá dobře ohraničený. Jeho vzhled je dost variabilní. Při pohmatu bývá od měkké až k tuhé konzistenci. Opticky se v žádném případě nedá bezpečně odlišit od jiných nádorů kůže. Mastocytom patří mezi kulatobuněčné nádory kůže a podkoží. Je to nejčastější kožní tumor u psů. Jedná se o nádor, který se objevuje většinou u starších psů. Lokalizován je v kůži a podkoží, nejčastěji v oblasti pánevních končetin, perinea a genitálií.

Jeho vzhled se může u každého jedince lišit. Jedná se buď o solitární léze velikosti od několika milimetrů až do několika centimetrů, nebo může mít difúzní podobu připomínající zánět a otok kůže. Obrázky s příznaky u psa.

Tumor bývá bez srsti, povrch je často podrážděný, až s výskytem vředů a otevřených ran. Bývá svědivý, psi mají tendenci místo výskytu drbat a tím ještě zhoršují povrchové eroze. Mastocytomy mají různou velikost, často jsou svědivé, zarudlé, oteklé, se ztrátou srsti, na povrchu mohou ulcerovat, jsou měkké až tuhé konzistence, dobře ohraničené v podkoží. 50 % mastocytomů je zhoubných. Metastazují do mízních uzlin, sleziny, jater a kostní dřeně.

Mastocyty jsou buňky podobné bazofilním granulocytům. Jejich prekurzory mají původ v kostní dřeni a cestují do periferních tkání. Shromažďují se především na rozhraní vnitřního a vnějšího prostředí, jako je kůže, sliznice dýchacího a zažívacího traktu, spojivka, dutina ústní a nosní.

Chování a progrese mastocytomů jsou velice různorodé. Vyskytují se od dobře diferencovaných, pomalu rostoucích nádorů s nízkým potenciálem metastazovat, až po nediferencované, agresivní nádory s vysokým potenciálem k tvorbě metastází.

Mezi predisponovaná plemena patří boxer, bostonský teriér, labradorský retrívr, bígl, knírač.

Zdroj: Mastocytom u psů

Primární kožní novotvary

a) epiteliální

Cystické epidermální tumory

Jsou to duté kulovité útvary vyplněné keratinem. Jediným maligním útvarem této skupiny je matrikální karcinom, ten je ovšem velmi vzácný. Zbytek cystických novotvarů má příznivou prognózu, chirurgické odstranění bývá dostatečné. Komplikace může nastat v podobě zánětu po prasknutí stěny cysty.

Nejčastějším cystickým tumorem je keratoakantom, který se vyskytuje u psů ve věku okolo 5 let. Nachází se především na zádech, hrudníku, krku a končetinách. Predisponováni jsou norští elkhoundi, u čistokrevných plemen se s ním setkáváme častěji než u kříženců.

Specifickou je dermoidní cysta u mladých Rhodéských ridgebacků, která roste okolo přechodu normální srsti v srst opačného směru. Jde o vývojovou anomálii, proto je nevhodné používat tyto psy v chovu.

Papilom

Virové onemocnění, jehož původcem jsou papovaviry. „Bradavice“ se jako drobné světlé výrůstky vyskytují zejména na hlavě - okolo tlamy a očí. Častěji postihují zvířata mladší dva roky, u starších se mohou vyskytovat podobné útvary, jsou ale jiným typem tumorů. Prognóza onemocnění je zpravidla dobrá, útvary zhruba po dvou měsících růstu spontánně vymizí.

Spinocelulární karcinom

Jedná se o poměrně častý maligní tumor starších zvířat s výskytem na uších, pyscích, šourku, ale i na hřbetě a končetinách. U velkých plemen psů je jeho lokalizace častější okolo drápového lůžka, kde roste agresivně, a proto se zde často přistupuje k amputaci prstu. Na kůži světlých zvířat a na místech málo osrstěných je vyvolávajícím faktorem sluneční záření. Spinocelulární karcinom pomalu metastazuje do regionálních mízních uzlin. Terapie je chirurgická, případně doplněná radioterapií. Prognóza závisí na lokalizaci nádoru, výskytu metastáz a odvíjí se také od výsledků histologického vyšetření.

Aktinická keratóza

Jeví se jako šupinatější, vyvýšené útvary lokalizované u psů nejčastěji na vnitřní straně stehen. Nejsou pravými nádory, vznikají nadprodukcí keratinu. Vzhledem k možnému riziku vývoje ve spinocelulární karcinom je na místě okamžitá chirurgická excize.

Bazaliom

Bazaliomy jsou nejčastější kožní tumory koček, u psů bývají také četné. Nacházíme je u starších zvířat především na hlavě, krku a hrudníku. Nádor má nízký stupeň malignity, nemetastazuje. Prognóza je po chirurgickém odstranění příznivá.

Nádory kožních žláz

Poměrně časté nádory mazových žláz se jako ohraničené útvary nacházejí na víčkách, hřbetě a končetinách. Vyskytují se ve formě hyperplazie, adenomů a vzácněji adenokarcinomů, u kterých je horší prognóza z důvodu rizika recidiv po chirurgickém odstranění.

Nádory perianálních žláz jsou nejčastější u starších nekastrovaných psů – samců, u kastrátů a fen se s nimi setkáváme velmi vzácně. Jedná se o modifikované mazové žlázy s výskytem okolo řitního otvoru. Hyperplazie a adenomy jsou benigní nádory s příznivou prognózou, adenokarcinomy jsou maligní, hůře ohraničené, po chirurgickém odstranění často recidivující. Terapie je chirurgická – excize útvaru a kastrace (velmi úspěšná léčba u adenomu a hyperplazií, neúspěšná u adenokarcinomu samic).

Málo časté nádory apokrinních žláz bývají na hlavě, krku, končetinách a hřbetě. Prognóza závisí na povaze nádoru - u benigních bývá po chirurgickém odstranění dobrá, u karcinomů vzhledem k malignitě a metastazujícím vlastnostem nepříznivá.

Velmi vzácně se vyskytují nádory ekrinních žláz, málo časté nádory paranálních váčků, z nichž nejčastější adenokarcinomy mají z důvodu častých metastáz a recidiv nepříznivou prognózu.

b) mezenchymální

Vřetenobuněčné nádory

Do této skupiny patří nádory benigní (např. fibrom, fibropapilom) nacházející se u starších zvířat na končetinách a ve slabinách. Po chirurgickém odstranění je jejich prognóza příznivá.

Maligní vřetenaté nádory představuje např. fibrosarkom, který je ovšem častější u koček, hemangiopericitom je naopak u koček vzácností a Schwannom. U vysokého procenta těchto maligních nádorů dochází po chirurgickém odstranění k recidivám.

Kulatobuněčné nádory

Heterogenní skupina nádorů, kam náleží mimo jiné dva nejčastější nádory psů – histiocytom a mastocytom.

Především u mladých psů čistokrevných plemen je běžný benigní histiocytom. Ohraničené útvary se nacházejí na nose, ušních boltcích a končetinách. Do půl roku dochází u většiny z nich ke spontánní regresi. Léčbou je chirurgická excize, prognóza příznivá. Plemeno šarpej je predisponováno k mnohočetnému histiocytomu, u bernského salašnického psa je dědičným onemocněním systémová histiocytóza.

Mastocytom je nejčastějším maligním kožním nádorem psů. Typický je ve věku okolo 8 let, přičemž predispozici k jeho výskytu má např. boxer, zlatý a labradorský retrívr a teriéři. Vzhled mastocytomu je různorodý – nejčastěji jde o jednotlivé útvary v kůži či podkoží, na povrchu s vypadanou srstí a vředovitým vzhledem. Vyskytuje se především na pánevních končetinách a v okolí genitálií. Paraneoplastickými syndromy mastocytomu mohou být žaludeční vředy, špatná srážlivost krve a nízký počet krevních destiček. Léčba a prognóza se odvíjí od velké nepředvídatelnosti nádoru, je závislá na zjištěních histologických i klinických.

Ostatní mezenchymální nádory

Nádory vycházející z podkožních tukových buněk (adipocytů) se označují lipomy. Jako jednotlivé nebo mnohočetné měkké útvary jsou běžné především u starších psů v oblasti končetin, hrudníku a břicha. Terapie je chirurgická, u obézních zvířat je vhodná před zákrokem dieta, díky které se lipom zmenší. Prognóza je příznivá, z důvodu recidiv ovšem nepříznivější u infiltrativního lipomu.

Liposarkom je maligní tumor s nepříznivou prognózou. U psů a koček se vyskytuje vzácně.

Hemangiom bývá naopak častým nádorem psů. Vzniká z buněk cév jako ohraničený podkožní benigní útvar.

Melanocytární nádory

Melanocytomy (benigní melanomy) jsou v této skupině nádorů zastoupeny u psů zhruba ze dvou třetin. Nacházejí se nejčastěji na hlavě, v meziprstí, na trupu. Klinicky jej nelze rozlišit od maligního melanomu. Vzhledově se projevuje jako pigmentované ohraničené útvary.

Maligní melanomy mají i po chirurgickém odstranění tendenci k recidivám a často metastazují, proto je jejich prognóza nepříznivá. Bývají tmavé barvy, velikosti do 10 cm a často ulcerují.

Zdroj: Kožní nádory u psů

Příčiny

Kůže je bariérou ochraňující vnitřní prostředí organismu od vnějšího světa, zejména proti škodlivým chemikáliím a mikroorganismům. Srst psovi poskytuje tepelně izolační ochranu. V kůži jsou smyslové receptory reagující na změny vnější teploty. Při změnách teploty se chlupy napřimují nebo pokládají; srst tak pomáhá zvýšit nebo snížit ztráty tělesného tepla. Do chlupového váčku v kůži ústí mazová žláz, vylučující tukovou látku, která dává srsti lesk. Je voděodolná a chrání a zvláčňuje pokožku. Kůže nejen chrání organismus proti vnějšímu nebezpečí, ale ovlivňuje také reakci imunitního systému v případě poranění.

Kůže se skládá ze dvou vrstev. Povrchová vrstva (pokožka, epidermis) není příliš silná a průběžným odlupováním odumřelých buněk si udržuje svou ochrannou funkci. Pod pokožkou je silná, elastická a pevná škára (dermis), která zajišťuje krevní zásobení a inervaci pokožkových buněk. Ve škáře se nacházejí kožní žlázy, chlupové váčky (folikuly), cévy a smyslové receptory, které umožňují vnímat hmat, bolest, tlak i teplotu.

Chlupy psa rostou periodicky. První, aktivní fáze růstu je následována přechodnou a poté odpočinkovou fází. Jakmile vyroste nový chlup, starý vypadne; tento proces se nazývá línání. Růstový cyklus srsti je ovlivněn mnoha faktory, například změnou vnější teploty, zvyšováním či snižováním fotoperiody, hormony, výživou, stresem a genetickými vlivy. Chlupy se obměňují především na jaře, kdy líná zimní srst, a znovu na podzim, kdy je krátký letní kožich nahrazován delším a hustším zimním. Změny v produkci hormonů hypofýzy, štítné žlázy, nadledvin a pohlavních žláz dramaticky ovlivňují strukturu a hustotu srsti. Samčí hormony stimulují růst, zatímco samičí mají opačný efekt.

Srst psa je mnohem variabilnější než u jiných domácích zvířat, neboť z jednotlivých chlupových váčků může vyrůstat více chlupů odlišné struktury. Silné primární chlupy, nazývané pesíky, mohou být obklopeny menšími, jemnějšími chlupy, takzvanou podsadou.

Srst a pokožka psa potřebují pravidelné čištění a kartáčování, příležitostné stříhání či úpravu srsti (trimování). Pravidelné kartáčování udržuje srst ve výborném stavu a prokrví pokožku. Máte také příležitost všimnout si čehokoli neobvyklého, co může znamenat zdravotní problém. Menším a starším psům musíte pravidelně stříhat drápy a psům jakéhokoli věku prospívá péče o zuby, uši a oči. Psí srst se čistí samovolně, ale většině psů prospěje občasná koupel. Dlouhosrstá plemena vyžadují častější pozornost.

Hladká srst, například u boxera, je na údržbu velmi jednoduchá. Jednou nebo dvakrát týdně mu gumovým kartáčem nebo speciální psí rukavicí přejeďte proti srsti, abyste odstranili lupy, špínu a uvolněné chlupy. Potom ho flanelovou utěrkou utřete, aby srst dostala přirozený lesk. Na krátkou silnou srst například labradorského retrívra potřebujete různé pomůcky. Kovovým hřebenem rozčešte zacuchané chlupy a kartáčem s měkkými drátovitými štětinami odstraňte prach a nečistoty. Pečujte o srst psa alespoň jednou týdně. Je-li srst delší, jako například u zlatého retrívra, musíte psa česat a kartáčovat častěji, nejlépe denně, aspoň chvíli, aby si navykl na tento typ pozornosti.

Srst některých plemen rychle dorůstá (například u pudla) a potřebuje pravidelné stříhání. To je většinou nezbytné provádět každých šest až osm týdnů, v létě častěji, v chladné části roku méně často. Chcete-li stříhat psa sami, je dobré získat instrukce od zkušeného „střihače“. Pokud psa nechcete nechat stříhat, můžete ho příležitostně trimovat, abyste zabránili zcuchání uvolněných chlupů.

Vyberte si odborníka, který bude stříhat či koupat vašeho psa, stejně pozorně jako vybíráte veterináře. Zeptejte se na zkušenosti svých známých nebo si nechejte poradit od veterinárního personálu. Většina profesionálů učeše, vykoupá, usuší a ostříhá psa zhruba za čtyři hodiny. Vyhněte se těm, kteří zklidňují psa sedativy; ti určitě nemají „zlaté ruce“.

Kožní problémy jsou důvodem asi 40 % návštěv u veterináře. Často jde o podráždění kůže vnějšími parazity; většinu svědivých kožních potíží způsobují blechy. Nemusíte je vůbec zpozorovat, ale i jedna blecha dokáže kousnutím vyvolat zánět; pes se škrábe, olizuje a odlupují se mu z kůže stroupky; místo často krvácí. Mohou vzniknout i druhotné komplikace, jako je strupovitost, eroze, vředy, otoky, často dochází i ke ztrátě srsti. Diagnóza však může být pro podobné kožní změny zcela jiná (imunitní poruchy, přecitlivělost na některé léky a jiné).

Veterinář vašeho psa podrobně vyšetří a použije specifické metody, které pomohou určit příčinu vzniku kožní choroby. Může vyšetřit pokožku psa ultrafialovými paprsky (na přítomnost plísní); odebere maz nebo vzorek tkáně (pro kultivaci bakterií či kvasinek), provede seškrab pokožky (zjistí přítomnost parazitů) či vezme vzorek tkáně pro biopsii (vyšetření změny tkáně). V případě alergických kožních onemocnění pomohou stanovit diagnózu kožní a krevní testy nebo úpravy jídelníčku či prostředí, ve kterém se pes pohybuje.

Existuje mnoho základních příznaků, které ukazují na kožní onemocnění. Nejběžnější je svědění, vypadávání srsti, změna pigmentace, viditelné otoky, záněty, šupinovité a suché lupy či strupy, mokvavé eroze a vředy. Většina kožních chorob vykazuje alespoň některé z těchto klinických příznaků.

Pes si vždy najde dobrý důvod, aby se škrábal, ale někdy je bohužel obtížné určit přesnou příčinu svědění. Následkem toho se léčí spíše „svědivost“ než její skutečná příčina. Pes reaguje na svědění také olizováním, oštipováním či vykusováním srsti, třením o podložku, drbáním se o různé objekty a válením se. Svědivost kůže může vést až ke změně jeho osobnosti (ztráta tolerance, podrážděnost a agresivní projevy). Nejčastější příčinou škrábání jsou různé alergie a paraziti, hlavně blechy. Mnoho psů je alergických i na nepatrné množství slin, které blecha zanechá v místě kousnutí. Nepřiměřené škrábání pak může vést k zánětu kůže. Kožní mazové žlázy se mohou podráždit a vytvářejí pak značné množství mazu, který tvoří páchnoucí se strupy. Má-li pes blechy, klíšťata nebo jiné roztoče, ošetřete všechny své psy a kočky. Je nezbytné zničit také nedospělá nebo klidová stadia parazitů, která se drží v kobercích a škvírách podlah.

Kožní choroby způsobené bakteriemi (pyodermie, hnisavá onemocnění) se obyčejně vyskytují na již poškozené kůži, například v důsledku alergických reakcí. Bakterie se za této situace na povrchu kůže rozmnoží. Kožní infekce mohou způsobit vznik malých vřídků nebo pupínků vyplněných hnisem. Jsou-li vřídky škrábáním poškozeny nebo se samy roztrhnou, dojde k erozi (rozpadu) tkáně, jestliže se eroze prolomí hluboko do kůže, vznikne hluboký vřed.

Eroze a vředy mohou být i následkem akutní mokvavé dermatitidy, například ekzému (to je zánětu kůže způsobeného například hmyzím bodnutím či kousnutím) nebo takzvané pyotraumatické dermatitidy; zánětu kožní řasy pysku psa – bakterie se množí mezi záhyby kůže tlamy (časté u kokršpanělů); akné nebo impetiga (objevuje se u štěňat); flegmóny vyvíjející se u bodných ran; furunkulózy.

Jestliže je povrch kůže šupinatý, může se pokožka odlupovat v částečkách (lupech), anebo zůstávat a vytvářet zatvrdliny. Odlupování šupinek pokožky je často důsledkem mazotokového ekzému (seborea, mazotok) vyvolaného zvýšenou aktivitou kožních mazových žláz. Strupy jsou zaschlé masy séra, krve a buněk s hnisem, vytvořené následkem zánětu. Existuje několik možných příčin způsobujících šupinatění a strupovitost kůže, například bakteriální kožní infekce; záněty vyvolané nejčastěji kvasinkou rodu Malassezia; svrab, jako následek napadení roztočem zákožkou svrabovou; akné či folikulitida (zánět vlasových váčků); infekce roztoči dravčíky (rod Cheyletiella); leishmanióza, infekce krve způsobené prvoky rodu Leishmania; dědičný mazotok, vyskytuje se například u kokršpanělů; dermatofytóza; mozoly v oblasti loktů; tepelné popálení, chemické poleptání a spáleniny sluncem; nádorové onemocnění kůže; problémy spojené s poruchou imunity, například tvorba puchýřů (pemphigus foliaceus).

Dermatofytóza je vysoce nakažlivé onemocnění způsobené napadením chlupového folikulu plísní rodu Microsporum nebo Trichophyton. Rychle se šíří. Je mnohem častější u štěňat než u dospělých jedinců. Většinou nezpůsobuje svědivost, ale sekundární bakteriální infekce může na kůži vyvolat tvorbu strupů, které si pes olizuje a rozškrabává. Onemocnění se může přenést také na lidi, takže je nezbytné co nejrychleji psa vyléčit. Léčba zahrnuje užití protiplísňových šampónů, krémů či roztoků. Ošetřujte psa alespoň ještě dva týdny po vymizení klinických příznaků nebo po potvrzení negativního nálezu. Ve většině vážných případů veterinář doporučí antibiotika, která pes užívá alespoň čtyři týdny.

Furunkulóza je hnisavé onemocnění spojené se zánětem chlupového nebo mazového váčku a jeho nejbližšího okolí. Postihuje lysou kůži v okolí řitního otvoru. Je častá u německých ovčáků. Příčinou jsou imunitní poruchy, které jsou druhotně komplikovány hlubokou infekcí. Je nutné dlouhodobé léčení protizánětlivými léky a antibiotiky.

Alergie na potravu mohou také někdy vyvolat svědivost kůže. Krmte psa krmivem, které ještě nikdy nejedl, a to alespoň šest týdnů. Jestliže svědivost a jakékoli jiné související problémy zmizí, byla příčinou těchto potíží potravní alergie.

Obecné důvody svědivosti kůže:

  • paraziti – roztoči: klíšťata, dravčík, zákožka svrabová, sametka, krupovky; hmyz a blechy;
  • mikroorganismy – bakterie, plísně, kvasinky;
  • alergie – alergická dermatitida způsobená blešími slinami, potravinami, atopická dermatitida, kontaktní alergie, kopřivka.
Blechy jsou drobné, někdy se v srsti těžko hledají; máte-li podezření, podívejte se, zdali se v srsti psa nevyskytuje jejich černý trus.

Rozsáhlá ztráta srsti může být příznakem vážné choroby; pokud zjistíte u psa takovéto změny, poraďte se s veterinářem.

Zdroj: Strupy na těle u psa

Mastocytom a jeho metastáze

Rozlišuje se několik stupňů tohoto nádoru (dle histologické diferencovanosti buněk). Na základě klinického stadia (rozlišují se 4) se poté volí nejvhodnější terapie.

Podle klinického a histologického stadia, rychlosti a délky růstu, lokalizace a přítomnosti metastází se určuje prognóza pacienta.

Tumor tvoří žírné buňky – mastocyty, které obsahují četná granula s histaminem a heparinem. Histamin způsobuje svědění, otoky, zarudnutí, vředy duodena a žaludku. Heparin ovlivňuje krevní srážení a vyvolává krvácení.

Dále se provádí ultrasonografické a rentgenologické vyšetření na přítomnost metastází.

Metastáze je druhotné, dceřiné ložisko vyskytující se v určité vzdálenosti od původního nádoru. Vzniká nejen průnikem nádorových buněk do krevních a mízních cév, ale i šířením mezibuněčnými prostory (porogenně) a přichycením nádorových buněk na povrchy orgánů v břišní nebo hrudní dutině po jejich odloupnutí z mateřského nádoru. Pokud se tyto buňky dostanou do krevních cév, putují nejčastěji do jater a plic. Při průniku do cév mízních jsou zaneseny do nejbližších mízních uzlin. Rakovinné buňky jsou v cévách v malých shlucích či jednotlivě a běžnými diagnostickými metodami je nelze zjistit. Majitelé nejsou sami schopni rozeznat, zda daný uzlík je rakovina či ne. Panuje také mnoho mylných představ o rakovině.

Vlivem genetické mutace (vyvolané karcinogeny) dojde následně k nekontrolovatelnému růstu buněk. Klinické příznaky závisí na místě nádorového bujení a míře postižení daného orgánu. V počátečních stadiích nemoci nemusíme na psovi pozorovat žádné známky onemocnění, postupně dochází k progresivnímu snižování hmotnosti, často při zachovalé nebo i snížené chuti k jídlu, dále k celkovému chátrání, matné srsti a dle postižení různých orgánů k dalším příznakům.

Zdroj: Mastocytom u psů

Psí blechy

Blecha je nepříjemný parazit živící se krví jedince, kterého si vybrala za hostitele. Zvlášť aktivní jsou samičky, které se musejí opakovaně vydatně nasát, aby byly schopny produkovat potomstvo. Nakladená vajíčka blech padají z napadených zvířat na zem, kde prodělávají postupný vývoj přes larvu, kuklu až po dospělce, který opět naskakuje na vyhlédnutého jedince, a vše se opakuje. Blecha irituje psa opakovaným bodáním, které je samo o sobě nepříjemné a dráždící. Navíc u citlivých zvířat vyvolávají bleší sliny alergickou kožní reakci, která může u disponovaných jedinců dosáhnout hrozivých rozměrů. Tyto projevy, takzvaná alergie na bleší kousnutí, je schopen navodit i jediný parazit a opakovaným sáním jej prohlubovat. Nezanedbatelný je i fakt, že právě blechy přenášejí jiného, tentokrát vnitřního cizopasníka, a to tasemnici psí.

Vývojový cyklus blechy trvá v domácnosti zpravidla 3 až 4 týdny. Jedna samička je schopna po dobu cca tří měsíců denně vyprodukovat několik desítek vajíček. Nejsou-li aplikována opatření na jejich likvidaci, může postupné přemoření domácnosti bleší populací dosáhnout velmi nepříjemného stupně, a kromě zvířecích členů domácnosti to pravděpodobně pocítí i rodinní příslušníci.

U psa se blecha pozná podle toho, že se pes často drbe nebo kouše, nebo se mu na pokožce objeví vyrážka. Signálem jsou také vajíčka nebo bleší výkaly (tmavé tvrdé kuličky strávené krve) v psí srsti nebo v jeho pelechu. Při masivním zablešení nebo u hladkosrstých plemen psů jsou blechy lehce viditelné i pouhým okem. Blecha u psa zanechává neklamnou známku své přítomnosti v srsti, a to bleší trus, který připomíná mletou kávu. Bleší trus se nejčastěji objevuje v jemné srsti, například za ušními boltci.

Léčba zablešeného psa spočívá v ošetření insekticidním prostředkem nejen psa, ale i pelechu, boudy a dalších míst, ve kterých se pes pohybuje. Veterinář může doporučit řadu prostředků, které rychle zlikvidují blechy i jejich vajíčka. Obvykle fungují tak, že zabijí dospělé blechy (a promění psa v chodící past na blechy) nebo oslabují larvy. Protože konkrétní prostředek většinou zabije blechy jen v jednom vývojovém stadiu, je důležité doplnit jej pečlivým čištěním psího pelechu. Někdy postačí i sprej na blechy.

Prevencí proti blechám jsou různé přípravky ve formě tablet, sprejů nebo obojků. Co odpuzuje blechy je různé, ale dají se využít i babské rady.

Mezi babské rady patří použití vlastnoručně vyrobeného zásypu, který odpuzuje blechy. Na domácí bylinkový zásyp stačí mít po ruce pár dobře usušených léčivých bylinek, které lze zakoupit i v lékárně. Usušený rozmarýn, pelyněk, eukalyptus a routu vonnou zpracujeme ve hmoždíři na jemný prášek. Směs bylinek dobře promícháme. Hotový zásyp dáme do nádoby s víčkem, aby z bylinek nevyprchaly vzácné esence. Zásyp aplikujeme na kůži do srsti z nádobky přes víčko s vytvořenými otvory. Bylinkový zásyp by se měl dostat ke kořínkům chlupů, především na krku, zádech a břichu. Po aplikaci vezmeme psa na procházku, aby blechy z kožíšku neemigrovaly do bytu.

Další babskou radou je používání roztoku z citronu. Citron nakrájíme na slabé plátky, které přelijeme půllitrem vroucí vody a necháme přes noc vyluhovat. Ráno roztok scedíme přes plátýnko nebo cedník. Citronový macerát nanášíme pomocí houbičky na kůži psa, kde prostředek necháme zaschnout. Na kožní obtíže používáme denně.

Kousnutí od blechy vypadá viz foto.

Zdroj: Parazité v psí srsti

Příčiny, průběh a projev

Demodikóza je kožní onemocnění způsobené přemnožením parazita, konkrétně trudníka. Trudník psí je roztoč žijící v chlupových váčcích a mazových žlázách. Při onemocnění způsobuje zánět chlupových váčků, jehož důsledkem je vypadávání chlupů a tvorba zarudlých míst až puchýřků. V malém množství žije v kůži většiny savců a teprve při oslabení imunity dochází k jeho množení, a tedy i k typickým projevům demodikózy.

Trudníci mají doutníkovitý tvar těla velikosti 0,3–0,5 mm. K jejich přenosu z matky na štěně dochází v prvních dnech života štěněte, zejména při sání mléka. Demodex není jiným způsobem přenosný na zvíře ani člověka. Není tedy možné chytit jej při venčení v parku s ostatními psy a podobně.

Nejvíce postiženou skupinou psů jsou krátkosrstá plemena.

Demodikóza se projevuje již výše zmíněným vypadáváním srsti. Jedná se o okrouhlá ložiska s prořídlou srstí a šedou barvou kůže. Uhynulí a oslabení trudníci jsou zanášeni krví do míšních uzlin, které pak bývají zvětšené. Mohou se také objevovat drobné puchýřky. Je důležité dát pozor na to, aby si pes puchýřky neškrábal a nezanesl tak do nich infekci. Při infekci přichází na řadu antibiotika, která oslabují imunitu, a tím pádem posilují výskyt demodexe. Dostáváme se tak do začarovaného kruhu. Podle rozšíření a věku psa rozlišujeme několik forem demodikózy.

Formy demodikózy

  • Lokální – objevuje se jen na několika místech jako okrouhlá ložiska. Nejčastěji bývá na hlavě, okolo očí a na čumáku.
  • Generalizovaná – jde o větší výskyt ložisek. Objevuje se i na bocích psa, lopatkách a nohách. Nedoléčená generalizovaná forma často přechází v pododemodikózu.
  • Pododemodikóza – vyskytuje se v meziprstí. Tato forma je bolestivá a psa může výrazně omezit v pohybu. Jedná se o nejhorší formu.
  • Juvenilní – touto formou trpí nejčastěji štěňata ve věku od 3. do 10. měsíců, může se však vyskytnout až do 2 let věku. Velmi často se vyléčí sama a není potřeba žádného zásahu. Převážně se jedná o lokalizovanou formu, kdy jen malé procento přechází ve formu generalizovanou.
  • Adultní – u dospělých psů. Může být jak lokální, tak generalizovaná.
Oslabení imunity může být dáno geneticky, v důsledku závažného onemocnění nebo po dlouhodobém podávání imunosupresivních látek (například kortikosteroidů, protinádorové terapie). U štěňat nastává imunitní problém často po očkování. Před zahájením léčby (zejména u generalizované formy) je vhodné nejprve vyloučit zdravotní problém, popřípadě ho začít léčit. Po celou dobu léčby se doporučuje podávat látky na posílení imunity, například betaglukan, pupalkový olej, sirup s echinaceou, ostropestřec a jiné byliny. Současně s léčbou někteří majitelé nemocných psů přistupují k injekcím na posílení imunity. Toto řešení je velmi individuální.

Trudník psí napadá především mladé psy zhruba do jednoho roku a štěňata. Vždy dochází k přenosu pouze při styku zdravého psa s napadeným, například z matky na krmené štěně. Demodikózou ovšem mohou onemocnět i starší psi, a to zejména psi oslabení, nemocní, napadení střevními parazity. Má se za to, že trudník psí napadá více krátkosrstá plemena psů.

Průběh napadení trudníkem může být různý, od šupinaté formy, kdy je léčba při včasném zjištění jednodušší, až po rozsáhlejší formu, kdy se vytvářejí na těle psa strupy, které obsahují mimo jiné velké množství parazitů, a kdy je léčba již obtížnější.

Trudníci mohou pronikat i do místních uzlin a vnitřních orgánů psa, v tomto případě po zaléčení nemoc většinou propuká znovu. Trudník psí přežívá i několik dnů mimo hostitele, je tedy nutné asanovat i prostředí, ve kterém pes žije.

Zdroj: Trudník psí

Trudník

Jedná se o parazita způsobujícího u psů kožní onemocnění zvané červená prašivina neboli demodikóza. Trudníci jsou dlouzí okolo 0,2 až 0,3 mm. Mají doutníkovitý tvar a čtyři páry končetin. Usídlují se v mazových váčcích chlupů, kde se poměrně rychle množí, takže jich v jednom váčku mohou být během chvíle desítky. Jejich výskyt způsobuje primárně vypadávání srsti a dále se objevují různé infekce. Postižená místa hnisají a vznikají záněty.

Demodex cannis (trudník psí) napadá především mladé psy zhruba do jednoho roku a štěňata. Vždy dochází k přenosu pouze při styku zdravého psa s napadeným, například z matky na krmené štěně. Demodikózou ovšem mohou onemocnět i starší psi, a to zejména psi oslabení, nemocní, napadení střevními parazity. Má se za to, že trudník psí napadá častěji krátkosrstá plemena psů.

Průběh napadení trudníkem může být různý, od šupinaté formy, kdy je léčba při včasném zjištění jednodušší, až po rozsáhlejší formu, kdy se vytvářejí na těle psa strupy, které obsahují mimo jiné velké množství parazitů, a kdy je léčba již obtížnější. Demodikóza se projevuje vypadáváním srsti. Jedná se o okrouhlá ložiska s prořídlou srstí a šedou barvou kůže. Uhynulí a oslabení trudníci jsou zanášeni krví do mízních uzlin, které pak bývají zvětšené. Mohou se také objevovat drobné puchýřky. Je důležité dbát na to, aby si pes puchýřky neškrábal a nezanesl tak do nich infekci. Při infekci přichází na řadu antibiotika, která oslabují imunitu, a tím pádem posilují výskyt demodexe. Dostáváme se tak do začarovaného kruhu.

Trudníci mohou pronikat i do vnitřních orgánů psa a v tomto případě po zaléčení nemoc většinou propuká znovu. Trudník psí přežívá i několik dnů mimo hostitele, je tedy nutné asanovat i prostředí, ve kterém pes žije.

Názory na léčbu demodikózy se různí. Je však nutné vyvarovat se léčení steroidy, které snižují obranyschopnost postiženého jedince. Mezi nejšetrnější způsoby léčby patří například obojky a pipety obsahující amitraz (Preventix, Pro Meris Duo, Advocate – tento jediný amitraz neobsahuje). Nejedná se o žádnou razantní léčbu a psa tím nijak nevystavujeme stresu. Účinnost těchto přípravků bývá však podstatně nižší než u razantnějších léčebných postupů. Dalším velmi rozšířeným způsobem léčby jsou koupele (Ectodex, Tactic). Koupele jsou velmi nepříjemnou procedurou jak pro psa, tak chovatele, kvůli jejich charakteristickému zápachu a četnosti použití. Je nutné je provádět v otevřené, větratelné místnosti. Pro psa i majitele jsou mnohdy stresující a bohužel dlouhodobou záležitostí.

Trudník je přenosný i na člověka. Byly identifikovány dva druhy vyskytující se u člověka, a to Demodex folliculorum (trudník tukový) a Demodex brevis (trudník mazový). Tito roztoči se u člověka vyskytují ve vlasových nebo mazových folikulech, hlavně v oblasti brady, nosu, čela a zad, často je nalézáme i v oblasti řas, někdy jsou také nazývány jako demodikoza u člověka. Velmi nízký stupeň patogenity trudníků způsobuje, že převážná většina případů výskytu u lidí probíhá bez klinického projevu. Demodex u lidí se stanovuje na základě mikroskopického vyšetření vzorku postižených tkání, kdy nejpřesvědčivějším důkazem je nález živých trudníků a nejlépe i jejich různých vývojových stadií. Při léčbě demodikózy se doporučuje aplikovat lokálně různé olejové přípravky (například tea tree oil) a v těžších případech i lokální insekticidy, antibiotika nebo antiparazitika. Zásadní je pravidelná pečlivá hygiena obličeje, včetně řas.

Zdroj: Parazité v psí srsti

Prognóza

Remise znamená zničení všech zjištěných novotvarů. Téměř u všech nádorů je toho dosaženo prostřednictvím včasného chirurgického zákroku. Jakmile histopatologické vyšetření odhalí nebezpečí šíření nádoru do okolí, přistupuje se k chemoterapii, radioterapii. Pokud nelze primární tumor chirurgicky odstranit nebo se vyskytují metastáze, je nejúčinnější radioterapie, následována případně chemoterapií. V případě pokročilosti procesu je na místě paliativní terapie při současném zachování kvality života.

Při včasném odhalení a léčbě je procento přežití kolem 80 až 90 %, ale každý případ je individuální.

Zdroj: Mastocytom u psů

Léčba

Metody, jimiž se zjišťuje a vyšetřuje pokročilost onemocnění, zahrnují klinické vyšetření, tenkojehelnou aspirační biopsii, biopsii a histopatologické vyšetření vzorku, rentgenologické a ultrazvukové vyšetření, magnetickou rezonanci a diagnostické chirurgické otevření dutiny břišní. Klinické vyšetření spočívá v pečlivém ohledání nádoru a především v kontrole celkového zdravotního stavu pacienta, včetně základního vyšetření krve. Tenkojehelná aspirační biopsie znamená odběr buněk z nádoru pomocí jehly a stříkačky. Získané buňky se nanesou na sklíčko, obarví se a zkušený cytolog je posoudí. Některé typy nádorů lze spolehlivě identifikovat cytologickou metodou a odhadnout i stupeň zhoubnosti. Biopsie a histopatologické vyšetření odebraného vzorku nádorové tkáně patří mezi základní diagnostické metody, neboť poskytují definitivní diagnózu a umožňují částečně posoudit schopnost nádoru tvořit metastáze.

V případě chirurgického řešení je vhodné u rizikových pacientů (kritéria jako u indikace kompletního stagingu) provedení radikální chirurgie. U pacientů bez rizikových faktorů je dostatečné provedení excize s 1–2 cm volných laterálních okrajů a jedné intaktní fascie do hloubky. Každý jednotlivý nádor je vhodné odeslat na histopatologické vyšetření. V případě excize mízní uzliny se doporučuje odeslat na histopatologii i mízní uzlinu. Chirurgické řešení je terapeutickým řešením volby u všech lokalizovaných primárních tumorů a nemělo by být nahrazováno jinou terapií.

Následná chemoterapie a podávání H2-blokátorů se doporučuje u pacientů s gradingem 2–3. Případně lze využít i radioterapii.

Jako chemoterapie se nejčastěji používá monoterapie vinblastinem, lomustinem či chlorambucilem nebo kombinace vinblastinu a lomustinu. Pro vhodnou indikaci a výběr chemoterapie je nutné kontaktovat veterinárního klinického onkologa. Chemoterapie nenahrazuje primární chirurgické řešení pro eliminaci operabilního tumoru. Chemoterapie by neměla být rovněž používána jako alternativa za radioterapii pro zvýšení lokální kontroly mastocytu v případech, kdy další chirurgie není možná. Pacienty na chemoterapii je vhodné monitorovat z hlediska potenciálních nežádoucích účinků (hematologie a biochemie před každou aplikací plus hematologie 7–10 dní po první aplikaci cytostatika). Efektivita paliativní chemoterapie se posuzuje po 2. až 3. aplikaci, respektive po 6 až 8 týdnech od zahájení chemoterapie. Posuzují se morfologická kritéria (vzhled a velikost tumoru či metastází) a klinický stav pacienta (kvalita života, ústup paraneoplastického syndromu).

Zdroj: Mastocytom u psů

Srst psa

Srst psa je jakýmsi zrcadlem, v němž se odráží zdraví psa. Pokud pes trpí silným vypadáváním srsti a jsou dokonce vidět holá místa (alopecie), která však nejsou vyvolána odíráním, škrábáním nebo olizováním, znamená to, že něco není v pořádku. To však platí i v případě, že je srst mastná nebo naopak nelesklá, vyskytují se ekzémy nebo se pes škrábe.

Změna barvy srsti může být znamením špatné výživy, narušením metabolismu, stresem, alergií nebo klimatickými změnami. Když dojde ke zbarvení srsti dočervena nebo došeda, může se například jednat o nedostatek mědi. Naopak nedostatek zinku způsobuje předčasné šednutí chlupů nebo kožní nemoc zvanou paraketóza (nadměrné rohovatění kůže).

Hlavním předpokladem zdravé a krásné srsti je starostlivá péče o psa. Všechny psy, dokonce i psy s krátkou srstí je nutno pravidelně kartáčovat. Při česání máme možnost všimnout si případných změn na kůži, parazitů nebo nádorů. Psi by se měli koupat minimálně, a když, tak pouze vlažnou čistou vodou a jemnými promašťujícími psími šampony a chránit přitom uši vatou.

Problémy se srstí mohou odkazovat také na nesprávnou výživu. Prodávaná krmiva jsou většinou vyvážená, avšak u domácí vařené stravy tomu tak být nemusí. V tomto případě je potřeba doplňovat tuto stravu minerálními a vitamínovými preparáty a občas vajíčkem. Spousta psů má nelesklou, matnou srst, když žerou příliš hodně masa. I tady je vhodné přejít na vyváženou stravu. Další možností je, že má pes alergii na určitý typ podávaného krmiva. Potom je nutné změnit druh krmení. U některých psů vysoké dávky bílkovin a nedostatek životně důležitých mastných kyselin způsobují lupy, svědění nebo ekzémy.

Za problémy se mohou skrývat i paraziti, například roztoči, nebo plísňové infekce, a to především při vypadávání srsti, výskytu lupů nebo u nelesklé srsti. Některým psům může vypadávání srsti způsobit alergie na blechy.

Vypadávání srsti může mít rovněž hormonální příčinu. V mnoha případech jde o hypofunkci štítné žlázy. Po kastraci dochází taktéž ke změně hormonů v těle. Vypadávání srsti většinou ale netrvá příliš dlouho a po nějaké době samo zmizí.

Další příčinou vypadávání srsti bývá stres. Neurotičtí nebo stresovaní psi mají tendenci se škrábat a kousat, jejich srst je řídká nebo jim vypadává na určitých místech.

U některých plemen bývá vypadávání srsti podmíněno geneticky, například u boxerů a dalmatinů.

Zdroj: Vypadávání srsti u psa

Vykusování srsti u psa

Vykusování srsti může mít různé příčiny, ale je spojeno zejména se svěděním kůže, které mohou způsobovat bakterie, záněty, alergie či kousnutí hmyzem. Při svědění kůže a následném vykusování srsti je často nezbytná návštěva lékaře.

Ve většině případů se jedná o podráždění kůže vnějšími parazity, nejčastěji to bývají blechy. Nicméně blechy obvykle nezpůsobují přímo vykusování kůže, ale pouze častější drbání, olizování, krvácení a v nejhorším případě zánět. Příčinou škrábání vašeho psa a vykusování srsti mohou být i jiné vlivy než vnější parazité. Pokud si tedy váš pes vykusuje srst, měli byste neprodleně navštívit veterinárního lékaře.

Prvním druhem možných chorob jsou ty způsobené bakteriemi, protože bakterie se obyčejně vyskytují přímo na kůži. Bakteriální kožní infekce mohou způsobit vznik vřídků nebo pupínků vyplněných hnisem. Další příčinou, která způsobuje nadprůměrné svědění kůže u psů, jsou mazotokové ekzémy, které se projevují zaschlými strupy z krve a hnisu, který je výsledkem vytvořeného zánětu. Mezi štěňaty je v dnešní době poměrně dost rozšířena plíseň. Ta ovšem ve většině případů nezpůsobuje svědivost, ale sekundární bakteriální infekci, která může vyvolat tvorbu strupů na kůži, které si pak pes škrábe a olizuje. Jedním z málo známých případů je svědění způsobené alergií psa.

Vyšetření kůže musí být velmi důkladné, aby se odhalila příčina svědění. Obvykle lékař použije specifické metody, například ultrafialovým zářením může objevit plíseň, ze vzorku tkáně se dají diagnostikovat kvasinky či bakterie nebo jiní parazité. V případě, že kožní problémy vašeho psa souvisí s alergií, pomohou diagnózu stanovit kožní nebo krevní testy, po kterých následuje doporučení úpravy jídelníčku.

Léčbu vždy musí stanovit veterinář, který doporučí, co je potřeba.

Zdroj: Vypadávání srsti u psa

Othematom u psa

Othematom u psa je stav, kdy dojde k prasknutí drobné cévy v ušním boltci a k vylití krve mezi ušní chrupavku a kůži ušního boltce. Pro psa je to velice nepříjemný a také bolestivý stav. Bývá to však obtížný, zdlouhavý a recidivující (obnovující nebo vracející se) problém, který při podcenění nebo nevhodném postupu může zanechat trvalé následky v podobě deformace ušního boltce.

Othematom vzniká při třepání hlavou nebo nadměrným škrábáním ucha v důsledku zánětu zvukovodu, případně přítomnosti cizího tělesa ve zvukovodu. Další z příčin může být mechanické poškození ucha například při napadení jiným psem.

Prevencí vzniku othematomu je opatrnost a předcházení nebo alespoň včasné rozpoznání vzniku zánětu vnějšího zvukovodu. Součástí ušních kapek bývají i znecitlivující látky, které svědivost podstatně sníží.

První pomocí při vzniku othematomu je přiložení chladivého obkladu a fixace boltce pevně přiloženým obvazem. Nejjednodušším řešením je přitažení boltce pevně k lebce, obvaz však musí být řešen tak, aby neškrtil a nebránil v dýchání.

Při pozorování tohoto stavu vyhledejte veterinárního lékaře, který psa zkontroluje a zahájí léčbu, která je konzervativní nebo chirurgická.

Při konzervativní léčbě dojde k odsání tekutiny tenkou jehlou s aplikací kortikosteroidů. Při chirurgické léčbě se problém řeší drobnou drenáží, a pokud je již othematom organizovaný, využije se technika incize othematomu s prošitím ušního boltce. Kůže boltce se v místě othematomu nařízne, obsah se vypustí a vypláchne, ranka se nechá otevřená pro zajištění drenáže othematomu. Poté se ucho prošije velkým množstvím jednotlivých uzlíčkových stehů, které zajistí opětovný srůst kůže s chrupavkou. Je možné také ucho vypodložit speciální vycpávkou, která ucho drží ve správné pozici a má zabránit jeho zkrabacení a zkroucení, což je bohužel u hematomů častou komplikací.

Zdroj: Bolavé ucho u psa

Průjem

Průjem se u psa projevuje řídkou a většinou zapáchající stolicí. Ve většině případů je to reakce těla na potravu, se kterou si trávicí trakt nedokázal poradit. Jestliže kromě průjmu nevykazuje zvíře známky únavy, malátnosti nebo dezorientace, může se jednat o dietní chybu. Zamyslete se nejprve, zda váš pes nepozřel něco neobvyklého.

Pokud si dietní chyby jste vědomi a vašeho psa netrápí jiné problémy, zamezte mu na 12–24 hodin přísun k potravě a nechte jen přístup k vodě (do ní můžete přidat probiotickou pastu pro upravení střevní mikroflóry). Voda je velmi důležitá, protože předchází dehydrataci psa, který během průjmu ztrácí hodně tekutin. Když se stav psa bude zlepšovat, uvařte mu kuřecí prsa s rýží a po malých dávkách jej takto krmte 1–2 dny. Poté přejděte k obvyklému stylu krmení.

Jestliže pes trpí na průjmy opakovaně i přes odčervení a při správném krmení, je dobré jej objednat na podrobnější vyšetření k veterinárnímu lékaři. Chronické průjmy mohou být známkou nemoci slinivky nebo se může jednat o nádorové onemocnění některé části trávicího traktu. Velmi často se průjem u psů objevuje při alergii na některou ze složek potravy. Mezi další příčiny, kdy u psa může vzniknout průjem, patří léčba antibiotiky, cestování, stres.

Zdroj: Nemoci u čivavy

Veš psí

Jedná se o psího cizopasníka, který je dlouhý 1–2 mm. Člověka nenapadá, ale při silném výskytu jich můžeme na psovi najít tisíce. Důležité je správně se starat o psí srst, zejména u dlouhosrstých plemen, pravidelně ji vyčesávat a prohlížet. Veš psí se šíří takzvané ze psa na psa, pes se tedy musí potkat a setrvat ve společnosti se psem jiným, který již psí vši má. Samice kladou vajíčka přímo na chlupy a z nich se líhnou larvy. Larvy i dospělci se živí krví psa a při silném přemnožení to může vést až k chudokrevnosti.

Při silném napadení psa se vši zdržují kdekoli. Jinak dávají přednost hlavě, zvláště čenichu, těsnému okolí pysků, očí a uší. Vyskytují se poměrně často také zespoda na krku, na prsou a na hrudi. Na jednotlivé chlupy přilepují vši hnidy, které celkem pevně drží. Naštěstí jsou psí vši méně časté než blechy a nejsou přenosné na člověka. Pes se nakazí pouze přímým stykem s jiným zavšiveným zvířetem, případně při používání cizích hřebenů a kartáčů. Při odvšivení se postupuje podobně jako při odblešování psa.

Veš na rozdíl od všenky je málo pohyblivá a také má menší velikost. Pro představu se můžete podívat na fotky vší.

Léčba spočívá v ošetření insekticidními přípravky, zpočátku denně, poté stačí obden. Je nutné kontrolovat kožich a vyčesávat hnidy, protože jdou hůře chemicky odstranit. Vši je možné zlikvidovat i pomocí speciálního šamponu.

Zdroj: Parazité v psí srsti

Ekzém u psa

Někteří psi mají sklon k ekzémům. Na rozdíl od lidí pro ně ekzém představuje závažnou chorobu, neboť se ho kvůli srsti špatně zbavují. Léčba probíhá povrchově i vnitřně. Ekzémy u psů se projevují škrábáním a vypadáváním srsti. Zanedbání tohoto onemocnění může vést ke vzniku otevřených hnisavých ran, jež se velmi těžko léčí.

Suchý ekzém se projevuje suchými a šupinatými skvrnami na kůži, které se zpočátku objevují na malé ploše těla. Na ní mohou v lepším případě zůstat, v horším případě se odtud postupně rozšiřují na další části těla. Mezi příčiny ekzému patří i bleší kousnutí, které svědí, což psa nutí ke škrábání. Když pes postižené místo rozškrábe, hrozí bakteriální infekce, jež vede ke vzniku vlhkého, až hnisajícího ekzému. Pakliže si tedy všimnete jakékoli skvrny (suché, šupinaté nebo holé) na kůži psa, vezměte psa k veterinárnímu lékaři.

Co se týče léčby, existuje celá řada hydratačních a antibakteriálních krémů, pleťové vody, a dokonce i šampony, které jsou k dispozici u veterináře. Některá bylinná léčiva (mimo jiné aloe vera) mohou být též účinná, avšak jejich použití v souvislosti s ekzémem je třeba vždy konzultovat s veterinářem.

Zdroj: Kožní problémy u psů

Bradavice u psa

Bradavice se u psů tvoří na základě virového napadení povrchové vrstvy kůže některým z četných druhů virů. Viry se přenášejí dotykem (do organismu mohou proniknout i skrz malou oděrku na kůži). Psi mohou přenést viry způsobující bradavice na člověka a naopak. Psí bradavice se podobají bradavicím lidským: vypadají jako malé kožní vyrážky, které se mohou objevit kdekoliv na těle, včetně obličeje a tlap psa. U psů se často vyskytují i v ústech, a dokonce i blízko očí (papilomatózy).

Psí bradavice vypadají velmi ošklivě.

Ze začátku se bradavice množí velice rychle a jejich počet tudíž rapidně stoupá. Přibližně po 2 měsících dochází k ústupu, kdy bradavice většinou samy vymizejí. Přibližně do 5 měsíců je většina bradavic pryč, pouze papilomy v oblasti očí a úst ustupují pomaleji. Starší psi jsou citliví na bradavice více, protože mají slabý imunitní systém. Papilomy v oblasti ústní se u psů vyskytují ve většině případů jen do věku 2 let, během kterých se psi vůči papilomům stávají odolnějšími. V oční oblasti se papilomy objevují nejčastěji do 4 let věku psa, málokdy je najdete u starších psů. Pes může mít buď jednu relativně velkou bradavici, nebo více bradavic menších, a to hlavně na nohou a obličeji.

Bradavice u psů nevyžadují lokální léčbu, jestliže zvířeti nepůsobí potíže. Avšak má-li pes velký počet bradavic, měla by být zahájena antivirová léčba. U psů s jednou bradavicí se čeká, zda sama ustoupí, ale v případě, že se objeví vážnější komplikace (například v příjmu potravy, nebo dokonce bradavice hnisá), je nutné ji chirurgicky odstranit. Při léčbě bradavic mohou někdy pomoci i vitamíny A a E, rovněž můžete vyzkoušet olejíček s vitamínem E, jímž budete denně potírat postižené části psí kůže (během několika dnů by mělo být patrné zlepšení). Výjimečně se pak bradavice odstraňují zmrazením. Vždy je vhodné navštívit veterináře a stav psa a případnou léčbu s ním konzultovat.

Zdroj: Kožní problémy u psů

Autoři obsahu

Mgr. Michal Vinš

MVDr. Michaela Hrachová Čupová


ČeskáVeterina

O nás

Kontakt

Ochrana osobních údajů a cookies

 SiteMAP