Informace od profesionálů
 |
MENU
BETA BOJOVNICE
PES
KOČKA
KRÁLÍK
Všenky psí jsou hostitelsky specifické, to znamená, že se nepřenášejí na jiná zvířata než na dalšího psa. U lidí tedy nákaza nehrozí. Stejně tak na psovi nemůže parazitovat ani všenka kočičí, ani veš dětská, tudíž otázka, jak se zbavit všenek u člověka, není namístě.
Zdroj: Všenka psí
V diskuzi ŠUPINY NA UŠNÍCH BOLTCÍCH U PSA LABRADOR-RETRIVER se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Miroslav Pítr.
Na ušních boltcích se utvoří černé přilepené šupiny, které jdou těžko odstranit jedině seškrabat. V loni je měl v tuto dobu taky. Jsou mastné po sejmutí je kůže zarudlá. V loni jsem je seškrabal vydesinfikoval a namazal měsíčkovou mastí. Po nějaké době byly uši opět v pořádku. Nevím co to je a proč se to objevuje vždy v létě v horku.
DĚKUJI ZA RADU CO NA TO POMŮŽE
Miroslav
Na tento příspěvěk jestě nikdo nereagoval. Chcete se k němu vyjádřit? Klikněte na tlačítko a budete moci vložit svůj komentář.
Zdroj: diskuze Šupiny na ušních boltcích u psa LABRADOR-RETRIVER
Zřejmě díky impozantnímu vzhledu a klidné a milé povaze představují mainské mývalí kočky v současnosti jedno z nejoblíbenějších plemen. Nejsou pasivní, ale ani přehnaně aktivní. Jsou zvědavé, ale ne vlezlé.
Mainky jsou velmi tolerantní a nedělá jim problém snášet děti, návštěvy a ostatní zvířata. Jedná se o společenské a přítulné plemeno: jsou mazlivé, milují drbání, rády leží ve vaší těsné blízkosti a vydrží se s vámi dívat třeba na celý film; nutně nevyžadují delší nošení nebo ležení v klíně.
Mainky jdou v bytě tam, kam jde jejich majitel. Zároveň však nevyžadují přímý kontakt, jsou spíše zvědavé a zajímá je vše, co se v domácnosti děje. Členy rodiny neobtěžují ani hlasitými projevy, jejich mňoukání je velmi tiché.
Mainka sice není nijak zvlášť závislá na svém páníčkovi, přesto je jí lépe ve společnosti další kočky, případně psa. I když velkou část dne prospí, potřebuje společníka ke hrám. Mainky jsou velmi hravé a často si hrají až do pozdního věku. Rovněž jsou velmi inteligentní a lecčemu se naučí (i otvírat dveře). Dokonce rády aportují a některé také milují vodu.
Zdroj: Mainská mývalí kočka
K vyšetření přítomnosti trudníka se používá hluboký kožní seškrab a odběr chlupů. Seškrab i odběr chlupů se provádí v místech, kde nemocná tkáň přechází ve zdravou. Chlupy jdou v těchto místech lehce vytrhnout, spíše vypadávají samy. Bolestivost vyšetření je závislá na oblasti, odkud se vzorek odebírá. Převážně ho ale psi snášejí dobře.
Názory na léčbu se různí. Je nutné se vyvarovat léčení steroidy, které snižují obranyschopnost. Nejšetrnějšími způsoby léčby jsou například obojky a pipety obsahující amitraz (Preventix, Pro Meris Duo, Advocate – tento jediný amitraz neobsahuje). Nejedná se o žádnou razantní léčbu a psa tím nijak nevystavujeme stresu. Účinnost těchto přípravků bývá však podstatně nižší než u razantnějších léčebných postupů. Dalším velmi rozšířeným způsobem léčby jsou koupele (Ectodex, Tactic). Koupele jsou velmi nepříjemnou procedurou jak pro psa, tak pro majitele, a to kvůli jejich charakteristickému zápachu a četnosti použití. Je nutné je provádět v otevřené, větratelné místnosti. Pro psa i člověka jsou mnohdy stresující a bohužel dlouhodobou záležitostí.
Dezinfekce prostředí je mýtus, který se nezakládá na pravdě. Neexistuje jiná prevence než koupě štěněte od naprosto zdravých rodičů. Bohužel ne vždy je možné rozpoznat, zda jsou, či nejsou rodiče zdraví. Mnohdy to ani chovatel sám neví.
Zdroj: Trudník psí
Jedná se o psího cizopasníka, který je dlouhý 1–2 mm. Člověka nenapadá, ale při silném výskytu jich můžeme na psovi najít tisíce. Důležité je správně se starat o psí srst, zejména u dlouhosrstých plemen, pravidelně ji vyčesávat a prohlížet. Veš psí se šíří takzvané ze psa na psa, pes se tedy musí potkat a setrvat ve společnosti se psem jiným, který již psí vši má. Samice kladou vajíčka přímo na chlupy a z nich se líhnou larvy. Larvy i dospělci se živí krví psa a při silném přemnožení to může vést až k chudokrevnosti.
Při silném napadení psa se vši zdržují kdekoli. Jinak dávají přednost hlavě, zvláště čenichu, těsnému okolí pysků, očí a uší. Vyskytují se poměrně často také zespoda na krku, na prsou a na hrudi. Na jednotlivé chlupy přilepují vši hnidy, které celkem pevně drží. Naštěstí jsou psí vši méně časté než blechy a nejsou přenosné na člověka. Pes se nakazí pouze přímým stykem s jiným zavšiveným zvířetem, případně při používání cizích hřebenů a kartáčů. Při odvšivení se postupuje podobně jako při odblešování psa.
Veš na rozdíl od všenky je málo pohyblivá a také má menší velikost. Pro představu se můžete podívat na fotky vší.
Léčba spočívá v ošetření insekticidními přípravky, zpočátku denně, poté stačí obden. Je nutné kontrolovat kožich a vyčesávat hnidy, protože jdou hůře chemicky odstranit. Vši je možné zlikvidovat i pomocí speciálního šamponu.
Zavšivená srst u psa vypadá takto: vši u psa foto.
Zdroj: Parazité v psí srsti
Všenky jsou šedobílí paraziti velikosti 1–1,5 mm, živí se kožními šupinami a sekrety kožních žláz. Obvykle se vyskytují v oblasti hlavy, krku, zadních nohou a často ve vírcích srsti. Všenka naklade až 300 hnid. Dospělá všenka i její nymfa jsou velmi rychlé, chceme-li ji chytit, tak nejlépe do 5cm proužku izolepy, kterou několikrát za sebou rychle přitiskneme ke kůži do náhle odhrnuté srsti, například za hlavičkou na krku. Půlmilimetrové hnidy jsou nalepovány k rostoucímu chlupu zespod u kůže a pak zavíčkovány. Jak chlup roste, posunuje se nalepená hnida dále od kůže kočky. Hnida je zprvu bílá, pak tmavne (v bílé srsti můžete tmavou hnidu krásně vidět), hnidu lze velice obtížně odlepit, neboť velmi dobře na chlupu drží a je velice drobná. I mrtvé hnidy a jejich zbytky po vylíhnutí drží ještě dlouho na chlupu, odpadnou až po týdnech. Celkový vývoj všenky trvá 2–3 týdny. Mimo hostitele přežije 1–2 dny.
Ke svědění a neustálému olupování kožních buněk se často přidá plíseň a svrab a celou situaci tak zkomplikují. Kočka se všenkami nakazí od jiných koček, hřebeny či prostředím, kde žije infikované zvíře, ale také to může být kontakt s podložkou na výstavách, kam takový černý pasažér seskočil.
Všenky u lidí jsou druhově specifické, takže přenos všenky na člověka není možný.
Nejdříve zahubte parazita použitím minerálního spreje nebo prášku Insekt-Ex, poté kočku vykoupejte antiparazitním šamponem a následně jí ošetřete pokožku minerálním nebo avokádovým olejem. Ten kůži zklidní. Má-li zvíře na kůži ranky, ekzém, otlaky nebo jiné poškození, ulevíte mu například tea tree olejem nebo speciálním balzámem na kůži a tlapky.
Zdroj: Kočičí vši
Pionites je rod papoušků, do kterého se řadí dva druhy amazónků. Patří sem amazónek černotemenný a amazónek bělobřichý, každý z nich je členěn na několik poddruhů. Podle své velikosti se řadí mezi menší papoušky. Dorůstají do výšky okolo 23 cm, váží přibližně 160 g a dožívají se až 35 let.
Domovinou těchto papoušků je Střední a Jižní Amerika a Antily, kde žijí v korunách stromů a hnízdí v dutinách kmenů a větví. Protože pocházejí z tropů, na jejich jídelníčku nesmí chybět dostatek ovoce a zeleniny. Pokud se chovají ve venkovních voliérách, musí být jejich vnitřní části temperované, zejména když přijdou mlhy a sychravé počasí. Mráz jim kupodivu tolik nevadí, pokud je při něm slunečno.
Amazónci mají milou povahu, jsou klidní a dlouhověcí, takže v domácnosti mohou žít třeba třicet let. Ptáci dospívají kolem čtvrtého až pátého roku.
K chovu je nejlepší voliéra, ale stačí i dostatečně velká klec, pokud papouška budete denně vypouštět po místnosti, aby se protáhl. Můžete jej chovat samotného, ale pouze v případě, že mu budete věnovat dostatek péče a společnosti. Člověka, který je mu nejblíže a stará se o něho, pojme za svého partnera.
Pro chovné účely je naopak potřebná prostorná zahradní voliéra se zavěšenou hnízdní budkou. Úspěšný chov závisí na správné výživě, kondici, věku a vhodném chovatelském zařízení. Pro hnízdění je důležité i klidné prostředí. Nedoporučuje se chov v blízkosti ary nebo kakadua, kteří křičí a ruší je.
Změnou zimní stravy, příchodem jara, prodloužením dne a oteplením jdou papoušci do toku a brzy se spáří. Pokud se tak nestane, nezbývá než být trpělivý. Odborníci na jejich chov tvrdí, že některý chovný pár nemusí zahnízdit až 10 let, v některých případech dokonce vůbec, pokud nenastane mezi samcem a samicí soulad a harmonie.
Kontrola hnízda, které si amazónci staví v dutině špalku, je velice složitá. Člověk nesmí udělat chybu, jinak může vylekaná samička vajíčka opustit. Do hnízda se lze podívat, když samice vylétne napít se nebo vyprázdnit. Bez trpělivosti to nejde, mnohdy se na příhodný okamžik čeká i několik hodin. Zvlášť velký pozor musíte dávat u páru, který hnízdí poprvé.
Pár mívá dvě až čtyři vajíčka, jejichž inkubační doba zpravidla trvá 28 dní. Vylíhlá mláďata jsou holá a slepá a zpočátku je krmí jen samice. Asi po 14 dnech otevírají oči a v té době je začíná krmit i samec. Hnízdní budku opouštějí zhruba po 60 až 65 dnech od narození.
Amazónci se živí především širokým výběrem z řad rostlin, semen a plodů.
Zdroj: Pionites
Když chceme zjistit, jestli je pes zdravý, často se nejprve podíváme na jeho kůži a srst, poněvadž ony jsou dobrým indikátorem celého zdraví. Již dlouho se ví, že se deficity různých živin projevují vedle jiných příznaků právě změnou struktury, funkce a barvy srsti a kůže psa.
Deficity minerálů jsou následkem minerální nerovnováhy nebo výskytu antagonistů minerálů v krmení. Sekundární deficit zinku pochází zvláště z podávání krmení s vysokým obsahem vápníku, který soupeří se zinkem v místech jeho vstřebávání. Nebo zinek nemusí být biologicky dostupný, protože je vyvázán fytáty v krmení. Fytáty jsou komplexní organické sloučeniny obsahující fosfor. Nacházejí se především ve vláknité zelenině a mohou vázat stopové prvky jako například zinek, interferují s jejich absorpcí ze střeva. Příznaky deficitu zinku jsou ztráta srsti, ztluštění kůže (parakeratóza) a ztráta pigmentace chlupů (achromotrichie). Vědci odhalili několik stavů odpovídajících na zinek u psů a usuzují, že zinek je velmi důležitý pro optimální stav kůže a srsti u psa.
Určitá plemena mohou být více citlivá na deficit zinku. Například sibiřský husky a aljašský malamut jsou predisponováni k dermatóze odpovídající na zinek. Onemocnění obvykle začíná během puberty a projevuje se strupovatěním, šupinatěním a zarudnutím kolem tlamy, brady, očí, uší a na místech vystavených většímu tlaku, jako jdou lokty a pata. Jiná postižená místa jsou prstní polštářky a vnější genitálie. Trvalé podávání zinku psovi je tak v tomto případě víc než vhodné.
Druhý syndrom se objevuje u štěňat různých plemen, především obřích plemen. Kůže je zarudlá a vytvářejí se strupy na hlavě, těle a končetinách. Analýza krmení těchto psů často ukáže na nadměrné množství podávaného vápníku nebo krmení s vysokým obsahem proteinů rostlinného původu. Pamatujte však, že potřeba psa, co se týče zinku, je relativně malá a velmi vysoké dávky tohoto prvku jsou toxické.
Zinek je jedním z nejdůležitějších minerálů v krmivu. Absorpce zinku z potravy je ovlivněna několika faktory. Nedostatek zinku vede k řadě onemocnění, jak již bylo uvedeno výše. Nicméně nadměrné množství zinku také psovi škodí, protože může dojít k problémům při vstřebávání vápníku a k průjmům. Nejlepším zdrojem zinku jsou ječmen, pšenice, červené maso, tuňák, sýr, maso.
Známky nedostatku zinku se u psů projevují nejen vypadáváním srsti a suchou kůží, ale i ospalostí a ztrátou chuti k jídlu.
Pes, který má nedostatek zinku, se léčí přidáním zinku ve formě potravinových doplňků. U polárních plemen psů se musí prášky podávat celý život, jinak se onemocnění znovu objeví. U jiných plemen stačí dočasná léčba tabletami.
Pokud jde o vyvážené krmivo, musíme být ostražití především u pracovních psů, protože spotřebují hodně energie, a tak potřebují dostatek vitamínů a minerálů. Pokud máte doma polární plemeno psa, je vhodné poradit se s veterinářem a on vám předepíše vitamínové a minerální tablety.
Zdroj: Zinek a pes
Amazónek černotemenný (Pionites melanocephala) je jeden z nejběžnějších a také nejpestřeji zbarvených amazónků. Na čele, temeni a týle je zbarven černě, uzdičku a proužek pod okem má zelené. Líce a hrdlo jsou oranžově žluté, na krku zezadu je oranžově hnědý pás s několika namodralými pery. Záda, křídla, kostřec a vrchní krovky ocasní jsou zelené, prsa a střed břicha má krémově bílé s tmavě žlutým nádechem, na holeni, po stranách břicha a bocích je oranžový. Ocas je zelený, na konci žlutý, zespodu tmavě olivově žlutý. Zobák má šedočerný, oko oranžové, běhák šedý. Dorůstá délky 23 cm a hmotnosti do 170 g.
V pralese se amazónek černotemenný živí semeny a dužinou plodů. Ve volné přírodě obývá široký pás na severu Jižní Ameriky, který zasahuje Guyanu, Brazílii, jižní Kolumbii, východní Ekvádor a severovýchodní Peru. Divoká populace je velmi početná, proto není zařazen mezi druhy, jejichž chov podléhá registraci podle mezinárodní úmluvy CITES na ochranu volně žijících živočichů. Tito papoušci se při vhodné péči dožívají 30–40 let.
Chovatelé je v zajetí krmí směsí suchých nebo naklíčených semen, ovocem, zeleninou i granulemi. Potřebují také čerstvé větve na okus – zabaví je a jsou prospěšné pro zdravý zobák. Nejvhodnější jsou větvičky ovocných stromů, ale pozor, nesmí být nijak chemicky ošetřené. Důležitá je denní dávka různého ovoce, mají v oblibě i sušené meruňky, brusinky a také různé ořechy.
Tento druh je jednoznačně nejčastěji chovaným amazónkem v zajetí a díky svému pestrému zbarvení a kladným vlastnostem je vhodný i do domácnosti. Je velice hravý a dokáže různé akrobatické kousky. Oblíbenost amazónka černotemenného mezi českými chovateli vedla v posledních letech k dramatickému poklesu jeho ceny, a tak můžete mladé samečky koupit už od pěti tisíc korun za kus. Samičky bývají dražší, a to samé platí i o starších harmonizujících párech, které za sebou mají úspěšné odchovy.
Amazónci dospívají ve třetím roce a taky by se měli až jako tříletí zařazovat do chovu. I když jejich sexuální radovánky probíhají občas dříve. Je to druh, který se často jakoby páří, a i když dospělí jedinci vypadají, že jdou do páru, ve skutečnosti tomu tak nemusí být, protože je jim od přírody vlastní aktivní páření.
Samička obvykle po častém páření začne snášet do měsíce vajíčka, a to obden. Doba sezení je asi do 28 dnů a na vejcích sedí jenom samička. Mláďata opeří většinou v 65 až 75 dnech. Vykukují z budky a zase se do ní vracejí. Budku opouštějí přibližně kolem 73. dne, i když nejsou někdy úplně opeřená, hlavně pod křídly, a mají krátké ocásky. Mláďata mají barvu opeření matnou a na břiše špinavě bílou, která se postupně během dospívání mění ve sněhově bílou. Je zajímavé, že i bílá barva je u dospělých jedinců velice variabilní.
Tito amazónci jsou relativně nenároční na prostor a hnízdní budku. Většina chovatelů je chová a následně úspěšně odchovává mláďata pouze v klecích. Ideální rozměry klecí pro chov amazónků jsou 0,6 x 1,2 x 1,4 m (hloubka, výška, délka). Někteří chovatelé jim dopřávají větší prostory. Tito ptáci jsou svými chovateli posuzováni jako celkově nenároční, co se do výběru hnízdní budky týče. Říká se, že amazónci přijmou jakoukoliv předloženou budku s dostačujícími rozměry. Ta by měla disponovat rozměry 30 x 30 cm (základna), výška by měla být minimálně 60 cm, vletový otvor pak od průměru 7,5 cm. Amazónci by měli zimovat ve vytápěných místnostech, kde se teploty stále pohybují okolo 18–20 °C.
Zdroj: Pionites
Předpokladem úspěšného výcviku staforda je dodržení některých důležitých zásad. K výcviku staforda je třeba velké a nekonečné množství trpělivosti a lásky. I když se vám zdá, že pes zrovna nesplnil dokonale to, co jste od něj žádali, nesmíte ho kárat. Naopak, za sebemenší snahu jej musíte pochválit a odměnit pamlskem nebo hrou. Jen tak lze udržet jeho zájem o různé cviky a motivovat ho k jejich plnění.
Staford je povahově velmi odlišný od německého ovčáka (jako ideálního zástupce služebních plemen), a proto není schopen intenzivního výcviku, který se u ovčáků s úspěchem používá. Veškeré činnosti musí staford vykonávat z lásky ke svému pánu-psovodovi. Je-li k některým cvikům donucen násilím, buď je úplně odmítne dělat, nebo pracuje s neochotou a chybně. Staford, který nemá svého psovoda hluboce rád a poslouchá jen z donucení či strachu, je nevyzpytatelný a může být i velmi nebezpečný.
Staford se hůře učí a není schopen napoprvé splnit to, co od něj psovod při výcviku chce. Potřebuje více času a několikeré opakování každého cviku, aby pochopil, co má udělat. Na rozdíl od německých ovčáků si ale to, co se dobře naučil, pamatuje a je schopen cvik i po delší přestávce bezchybně zopakovat.
Staforda je třeba cvičit v kratších, zhruba patnáctiminutových sériích, a pak si s ním pohrát a dát mu volno. Série cviků je žádoucí opakovat s odstupem nejméně dvou hodin. Výcvik touto metodou je sice pomalý, ale pro staforda vhodný. Jsou-li série cviků delší nebo jdou-li příliš rychle za sebou, pes se unaví, práce ho přestane bavit, nevnímá psovoda a neučí se.
Stavbou těla je staford plemeno cvalové. Je to sprinter, který vkládá do své činnosti mnohdy zbytečně mnoho energie. Vyhovuje mu tedy více krátký a silový výkon než pomalejší a vytrvalecká práce. Jeho fyzický fond mu neumožňuje nasazení po takovou dobu jako klusáckým plemenům (například již zmíněným německým ovčákům). Nelze s ním dělat několikahodinové stopy nebo dlouhodobé pátrací akce, ale výborně se hodí pro ochranu majetku, auta, zadržení útočníka nebo vyhledávání drog či zbraní. Obranářské disciplíny ho vyloženě baví.
Cvičit staforda v poslušnosti či pachových pracích lze s úspěchem i doma, není na to třeba speciálních obranářských disciplín. Výhodnější však je, aby výcvik probíhal na kynologickém cvičišti. Pro výcvik staforda lze použít zkušenosti získané s boxery, rotvajlery a dobrmany, aplikované s ještě větší láskou, trpělivostí a pochopením. Cvičený staford je plně srovnatelný s klasickými služebními plemeny a v mnohém je i předčí. Staford je v práci spolehlivý a poctivý – snaží se daný povel splnit s umíněností sobě vlastní, často za každou cenu. Proto i psovod musí být ke svému psu poctivý a nedávat mu takové úkoly, které pes nemůže splnit, nebo matoucími a nejasnými povely navozovat nejasné situace. Příkazy a povely musí být vždy stejné, jasné a jednoznačné.
Výcvik je možné zhlédnout na internetu, tady je malý útržek videonávodu výcviku.
Zdroj: Výcvik štěněte
Jedná se o nejčastější zákonem povolený lov jelenů. Takovýmto způsobem je možné lovit společně i samostatně. Jelen je vždy loven kulovnicí. Jak by měl probíhat společný lov jelena je dáno zákonem.
Pod pojmem čekaná je myšlen způsob lovu, při němž si myslivec vyhlédne vhodné místo, a na něm čeká, až se zvěř objeví. V místech, kam zvěř chodí nejčastěji, si myslivci staví kazatelny a posedy, z nichž mohou zvěř pohodlně pozorovat, mají lepší rozhled po okolních houštinách, zároveň je pak střelba bezpečnější a jistější. Je také menší pravděpodobnost, že zvěř myslivce navětří, když bude na posedu, než kdyby se skrýval někde na zemi v houští.
Obvykle se volí místo u houštin, odkud zvěř vytahuje nebo kam zatahuje, blízko u ochozů, kudy zvěř přichází, na okrajích luk, polí, kam zvěř vychází za potravou, blízko kališť i říjišť.
K úspěšné čekané je zapotřebí mít dobrý úkryt, příznivý vítr (musí foukat od zvěře k lovci, v opačném případě by zvěř lovce ucítila a nepřišla by na dostřel). Důležité je také správné chování lovce, který musí být co nejvíce potichu (oblečení musí být z nešustivého materiálu, neměl by mluvit, pokud má s sebou psa, ten nesmí štěkat), nesmí si nijak svítit (i světlo z mobilu by ho mohlo prozradit). Stejně tak může lovce prozradit i kouř, kuřáci si tedy v době čekané musí cigaretu odpustit.
Na čekanou chodí myslivci nejčastěji ráno a večer. Je důležité přijít o něco dříve, než se k místu přiblíží zvěř. A už při příchodu je třeba být co nejtišší a nebudit nijak pozornost.
Tímto způsobem lovu se loví nejen jeleni, ale veškerá spárkatá zvěř. Má totiž řadu výhod, v honitbě působí nejméně rušivě a zároveň poskytuje lovci dostatek času, aby si zvěř před výstřelem pořádně prohlédl a zhodnotil ji z hlediska chovnosti a odstřelu. Pokud je v místě navíc vybudovaná kazatelna, jedná se o velmi pohodlný způsob lovu.
I tento způsob lovu je v honitbách velmi častý. Jde o to, že myslivec se pohybuje honitbou (= šoulá se), snaží se zvěř vyhledat, přiblížit se k ní a pak ji ulovit. K vyhledávání zvěře mu při tomto způsobu lovu mohou hodně pomoci jeho znalosti o chování zvěře, jejich zvycích, stopách, ložích, důležité je, aby také lovec poznal trus zvířete, které loví, aby nakonec nepronásledoval jinou zvěř. Stejně jako při čekané, i při šoulačce se musí lovec snažit pohybovat co nejvíce potichu. Při cestě lesem se lovec snaží co nejvíce se skrývat, a přitom pozorně sledovat své okolí a zároveň naslouchat zvukům lesa, protože i hlasy ptáků mu mohou napovědět, kde se zvěř ukrývá. I zde musí neustále kontrolovat směr větru, protože pokud by se vítr obrátil, lovec by byl prozrazen a všechna zvěř by před ním utekla. Při lovu myslivci nahrává protivítr, případně i boční vítr. Šoulat se dá různými terény lesa, dá se jít po připravených a udržovaných cestičkách (= šouláky), ale i nepřipravenou trasou. V noci je bezpečnější šoulat se známým a připraveným terénem, pak není nebezpečí pádu, nebo prozrazení se (šustění v křoví, šlapání na větve, drolící se povrch, kamínky). Neznámý terén totiž může lovce zavést do míst plných spadaných větví, a v takovém případě se lovec snadno prozradí.
Stejně jako čekaná i šoulačka se provozuje nejčastěji večer a ráno, protože v tomto období je zvěř nejvíce aktivní. Na šoulačku se dá vyrazit i ve dne, obvykle po dešti, nebo v říji jelenů.
Snad není třeba připomínat, že šoulačka se provozuje pěšky, případně se sáněmi, nebo povozem, ale rozhodně ne autem, nebo na jiném motorizovaném prostředku.
Nevýhodou šoulačky je, že lovec nemá moc času ke zhodnocení zvěře a mohl by se snadno zmýlit a odstřelit špatný kus. Šoulačka je tedy vhodnější pro zkušené lovce.
Jedná se v podstatě o poslední fázi šoulačky, kdy lovec zvěř již objevil a snaží se dostat se k ní blíž, aby ji mohl lépe zhodnotit a zároveň i bezpečněji vystřelit. Přikrádání je velmi náročné, protože lovec se nesmí nijak prozradit a zvěř vyplašit. Musí neustále kontrolovat směr větru (ten se může kdykoliv změnit) a i terén, po němž se ke zvěři blíží, protože i sebemenší zaprasknutí může zvěř varovat. V této fázi se velmi často stává, že je lovec odhalen a zvěř uteče bez toho, aby lovec vůbec vystřelil. Problém může způsobit i necvičený, či špatně cvičený pes, který také může zvěř vyplašit.
K tomuto typu lovu se využívá schopností loveckých psů = slídičů. Zvěř se takto loví obvykle v houštinách, nebo v rákosí. Myslivec během slídění střídavě popochází a předstupuje.
K tomuto způsobu lovu se mohou uchýlit lovci během šoulačky a někdy i čekané. Vábení se využívá, když jsou jeleni v říji. Jeleni se vábí napodobováním troubení slabšího říjícího jelena. Jelen se na takovéto vábení ozývá, a tím myslivec pozná, kde se jelen nachází. Na vábení se obvykle „chytnou“ jen mladší jeleni. Při vábení myslivec napodobuje hlas soka (u jelenů), hlas samice (častěji u srnců), nebo hlas mláděte.
Z troubení jelenů v říji dokáže zkušený lovec poznat, jestli jelen hledá laň, stojí u nich, jestli je zalehlý, nebo jestli se jedná o jelena, který varuje soka, nebo jestli je to jelen, který soka odbíjí.
Zkušený lovec totiž pozná, že jelen mrmlá, což znamená, že je jelen zalehlý. Mladého jelena zas lovec pozná tak, že troubí vytrvale a i přes den obyčejně vyšším hlasem. Naopak starší jeleni troubí méně a hlubším hlasem a méně často přes den vytahují.
Jeleni mají dva typy říje: halasnou a tichou. Halasná říje probíhá v době, kdy je pěkné počasí, a noci jsou chladnější. Špatné a deštivé počasí nahrává naopak tiché říji.
Lovci k napodobování hlasu jelena v říji využívají „řevnici“ (což může být volský roh, mušle tritonka, trubka z plastu, skleněný cylindr lampy).
Lovit s vábením je náročné a vyžaduje to zkušenost. Nejen že musí bezpečně ovládat hru na nástroj, ale musí mít i zkušenost se způsobem a projevy zvěře. I během lovu vábením musí myslivec respektovat některá pravidla lovu. Musí být správně oblečen (nenápadné, nešustivě), a zároveň nesmí hlasy lesa rušit nějakými nápadnými zvuky. Prozradit ho mohou i unáhlené pohyby.
Mezi lovy lestné kromě vábení patří také vnadění a atrapy.
Tento způsob se sice netýká jelenů, ale jedná se také o osamocený typ lovu. Loví se tak divoká prasata, která myslivec na sněhu stopuje do houštiny, kam prasata zalehla. Divočáci se totiž za špatného počasí neradi zdvihají z lože a jsou pomalejší, takže myslivec má čas na zamíření.
Tyto typy jsou na lov jelena využívány opravdu jen výjimečně, jelenů totiž zas tolik v terénu nebývá.
Počet lidí účastnících se tohoto typu lovu je omezen, mělo by být zhruba pět střelců, dva honci a lovecký pes. Během tohoto lovu honci prochází terénem a zvedají zvěř, která volně odchází po ochozech, u nichž už ale čekají střelci. Aby byl lov nátlačkou úspěšný, je důležité aby lovci znali místa ochozů zvířat a zároveň, aby střelci byli co nejvíce potichu. Zároveň všechny povely musí probíhat tiše. Střelba při tomto typu lovu může být dost nebezpečná, střelci vždy musí věnovat velkou pozornost směru střelby, aby omylem nezranili jiného účastníka nátlačky. Proto by tento lov měl mít vždy závodčího, který určí směr střelby a všichni to musí respektovat. Při tomto typu lovu je opravdu důležité dodržovat kázeň, být na místech, která jsou povolená a „nepoflakovat se“ kolem. Všichni si musí dát pozor na odražené nebo roztříštěné střely.
Nátlačka se ale na lov jelena příliš nevyužívá, je spíše vhodná pro lov nedospělé černé zvěře a holé zvěře.
Pro tento typ lovu je vhodnější menší lečí, což je výhodou, protože lovci jdou po malém, známém terénu. Navíc počet účastníků je malý, a tak i průběh lovu je více v klidu, a tím je klidnější i zvěř, která pak postupuje pomalu, díky tomu mají pak střelci zvěř před výstřelem zhodnotit.
Při tomto typu lovu se používají psi honiči nebo slídiči (psi mající výšku do 55 cm v kohoutku, například i ohaři). Psi musí být řádně vycvičeni, aby se nenechali odlákat stopou jiné zvěře. Psi mají za úkol přihnat zvěř na střelce, kteří jsou rozestavěni u ochozu, nebo kteří leč obstaví. Když psi zvěř objeví, musí ji vytrvale pronásledovat. Při pronásledování může pes ztratit stopu, ale musí být schopen se vrátit a znovu ji nalézt.
Tento typ lovu se častěji uplatňuje v rozsáhlém a hůře přístupném terénu. Je určen tedy hlavně k lovu černé zvěře. Jejich nevýhodou je, že v průběhu lovu je v celé leči zneklidněná veškerá zvěř, a tak by se nadháňka neměla využívat příliš často.
Lov naháňkou probíhá ve schůdnějším terénu, kde bývá větší počet k lovu určené zvěře.
Při naháňce stojí střelci na určených místech a honci na ně zvěř nahánějí. Při obstavování leče musí jít střelci co nejvíce potichu, nesmí být nijak slyšet (i proto je nevhodné šustivé oblečení), zároveň musí neustále kontrolovat vítr, aby je zvířata neucítila a neutekla dříve, než bude leč obstavena. I honci prochází lečí pomalu a bez křiku, zároveň mezi nimi musí být malé rozestupy, aby zvířata neprorážela cestu zpět. Střelci nesmí střílet do leče, aby neporanili omylem honce. Zároveň střelci nesmí opustit přidělené stanoviště, dokud nezazní signál, aby se nevystavili nebezpečí.
Zdroj: Lov jelena
Copyright © 2012 - 2024 NetConsulting Praha s.r.o.