Předpokladem úspěšného výcviku staforda je dodržení některých důležitých zásad. K výcviku staforda je třeba velké a nekonečné množství trpělivosti a lásky. I když se vám zdá, že pes zrovna nesplnil dokonale to, co jste od něj žádali, nesmíte ho kárat. Naopak, za sebemenší snahu jej musíte pochválit a odměnit pamlskem nebo hrou. Jen tak lze udržet jeho zájem o různé cviky a motivovat ho k jejich plnění.
Staford je povahově velmi odlišný od německého ovčáka (jako ideálního zástupce služebních plemen), a proto není schopen intenzivního výcviku, který se u ovčáků s úspěchem používá. Veškeré činnosti musí staford vykonávat z lásky ke svému pánu-psovodovi. Je-li k některým cvikům donucen násilím, buď je úplně odmítne dělat, nebo pracuje s neochotou a chybně. Staford, který nemá svého psovoda hluboce rád a poslouchá jen z donucení či strachu, je nevyzpytatelný a může být i velmi nebezpečný.
Staford se hůře učí a není schopen napoprvé splnit to, co od něj psovod při výcviku chce. Potřebuje více času a několikeré opakování každého cviku, aby pochopil, co má udělat. Na rozdíl od německých ovčáků si ale to, co se dobře naučil, pamatuje a je schopen cvik i po delší přestávce bezchybně zopakovat.
Staforda je třeba cvičit v kratších, zhruba patnáctiminutových sériích, a pak si s ním pohrát a dát mu volno. Série cviků je žádoucí opakovat s odstupem nejméně dvou hodin. Výcvik touto metodou je sice pomalý, ale pro staforda vhodný. Jsou-li série cviků delší nebo jdou-li příliš rychle za sebou, pes se unaví, práce ho přestane bavit, nevnímá psovoda a neučí se.
Stavbou těla je staford plemeno cvalové. Je to sprinter, který vkládá do své činnosti mnohdy zbytečně mnoho energie. Vyhovuje mu tedy více krátký a silový výkon než pomalejší a vytrvalecká práce. Jeho fyzický fond mu neumožňuje nasazení po takovou dobu jako klusáckým plemenům (například již zmíněným německým ovčákům). Nelze s ním dělat několikahodinové stopy nebo dlouhodobé pátrací akce, ale výborně se hodí pro ochranu majetku, auta, zadržení útočníka nebo vyhledávání drog či zbraní. Obranářské disciplíny ho vyloženě baví.
Cvičit staforda v poslušnosti či pachových pracích lze s úspěchem i doma, není na to třeba speciálních obranářských disciplín. Výhodnější však je, aby výcvik probíhal na kynologickém cvičišti. Pro výcvik staforda lze použít zkušenosti získané s boxery, rotvajlery a dobrmany, aplikované s ještě větší láskou, trpělivostí a pochopením. Cvičený staford je plně srovnatelný s klasickými služebními plemeny a v mnohém je i předčí. Staford je v práci spolehlivý a poctivý – snaží se daný povel splnit s umíněností sobě vlastní, často za každou cenu. Proto i psovod musí být ke svému psu poctivý a nedávat mu takové úkoly, které pes nemůže splnit, nebo matoucími a nejasnými povely navozovat nejasné situace. Příkazy a povely musí být vždy stejné, jasné a jednoznačné.
Výcvik je možné zhlédnout na internetu, tady je malý útržek videonávodu výcviku.
V diskuzi JAK SE CHOVAT K BORDER KOLII se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Ondřej Veselý.
Dobrý den, mám Borderáka skoro dva roky starého a s výcvikem bych Vám mohl poradit. Noviny dejte navždy stranou a už se k šustění nevracejte, pejsek totiž nepochopí čeho tím u něho chcete docílit. Nejlepší pochvalou je správná intonace a voňavoučký pamlsek. Pokud pes splní povel, který po něm chcete tak ho hlasitě slovně odměňte a dejte mu pamlsek. Když naopak neposlechne nijak ho nechvalte a chtějte po něm povel ještě několikrát.(můžete přidat škaredý pohled nebo lehce změnit intonaci aby věděl, že udělal něco co není správné.
Povel sedni: Zkuste při učení tohohle povelu pejskovi netlačit na zadek, ale jenom zvednout ruku s pamlskem do takové pozice aby se pejsek posadil a to stejné s povelem lehni netlačit na lopatky ani nepodrážet nohy ale položit ruku na lopatky a dát pamlsek na zem kousek od pejska...Donutí ho to si lehnout.....Trénujte maximálně hodinu denně, nejlépe 3 krát denně po 20-ti minutách. Pokud pejsek bude unavený a už nebude chtít cvičit, nepřestávejte hned. Udělejte ještě 10 povelů a pak trénink ukončete. Jinak si pejsek bude určovat konec treninku a to přece nechceme....
A pokud si bude hrát s vaší malou dcerkou, vždy je při hře sledujte. Mohlo by se stát, že by ho nechtěně píchla do oka nebo na něho spadla a on by po ní mohl vyjet a nebo se jí bát a odmítal by s ní hru :D
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Jana Fidrychová.
Dobrý den, chtěla jsem se zeptat, jaké krmení ( zn. granulí, maso), bych mohla dávat pejskovi, nechci něco nezanedbat, pes bude mít tři měsíce, děkuji
Příznaky způsobené myositidou u psů se mohou značně lišit v závislosti na postižených svalech.
Myositida žvýkacích svalů zpočátku způsobuje otoky svalů na temeni hlavy a po týdnu nebo dvou později progresivní ochabování svalů (ztráta svalů). Pes má většinou potíže s pohybem čelistí, což způsobuje bolest a problémy při nabírání potravy nebo pití.
Nakonec myositida žvýkacích svalů způsobí, že se svaly zafixují, takže pes nemůže otevřít tlamu. Oči se mohou také zdát vpadlé, protože svaly za okem se zmenšují. Myositida ve svalech kolem oka zpočátku způsobuje protruzi oční bulvy. Kolem oka se může objevit otok, případně spojený s odchylkou oční bulvy a zhoršeným viděním.
Pes s generalizovanou myozitidou (polymyozitidou) má ztuhlou chůzi, bolesti svalů, slabost a nemůže normálně cvičit. V časných stádiích onemocnění dochází k celkovému svalovému otoku a později dochází k ochabování svalů. Mezi další příznaky spojené s polymyositidou patří regurgitace jídla a vody, potíže s polykáním a někdy problémy s dýcháním. Některá plemena psů (Rough coated collie, shetlandští ovčáčtí psi, australští honáčtí psi) mají onemocnění nazývané dermatomyozitida, při kterém se vyvinou kožní léze spojené se svalovou atrofií, bolestí nebo abnormální chůzí.
Výcvik u německého ovčáka musí začít již od útlého věku a musí být důsledný. Výcviku se musí věnovat opravdu dostatečné penzum času, aby byl účinný. Pracovat by se mělo s hlasem a jeho tónem. V době mezi sedmým a čtrnáctým týdnem života u štěněte probíhá velmi důležitá část vývoje, kdy je hodně citlivé na okolní prostředí. V této fázi by se štěně mělo naučit, aby nemělo strach z cizích lidí a zvířat, což se posléze projeví v jeho dospělých letech. Německý ovčák dokáže perfektně plnit pokyny svého pána a má vlohy se podřídit zcela i rozkazům a povelům, nicméně k těmto dovednostem se musí dovést postupem času a cestou učení. Chybné je použití násilí, protože pes se poté stane bázlivým a může být i nebezpečný pro svoje okolní prostředí. Cvičitel by měl pro psa z výcviku udělat spíše zábavu, pak bude určitě lépe reagovat na podněty. Cvičení by mělo probíhat v klidu a pohodě, nikam by se nemělo spěchat, ale každopádně se musíte vyvarovat nácvikových chyb. Výcvik základních povelů je založen na předchozí výchově psa. Jestliže by pes nebyl dobře vychovaný, nedá se od něj čekat ani potřebné plnění cviků. Celý výcvik je tedy postaven na výchově. Pro výcvik budete jednoznačně potřebovat trpělivost a pevné nervy. Hodit se bude i vodítko, náhubek či pamlsky. Cvičit německého ovčáka by měl vždycky pouze jeden člen domácnosti, protože každý by mohl mít na zvíře jiné nároky a pes by následně byl zmatený. Povely se musí dávat stále stejně, což znamená, že se nesmí měnit intonace hlasu či názvy povelů, aby si to pes mohl zapamatovat.
Před každým cvičením by se pes měl vydovádět a vyvenčit, aby následně nemyslel na něco jiného, než co je zapotřebí. Pro výcvik se hodí zvolit klidné místo, kde psa ani vás nebude nic vyrušovat. Pes by se v příliš rušném prostředí pořád díval jinam a všechno by ho přitahovalo více než samotný výcvik. Cvičit by se mělo nanejvýš pět minut v kuse a pak by měl pes dostat krátkou přestávku, během níž se odreaguje. Příliš zdlouhavé cvičení by nudilo psa i vás. Při vykonávání cviku by se pes měl slovně chválit a po správném dokončení by měl jako odměnu dostat pohlazení, hru nebo pamlsek. Odměna by měla přijít nejpozději pět vteřin po vykonání cviku. Velice důležitá je i důslednost, protože pokud byste netrvali na vykonání cviku, pes by si po čase mohl začít dělat, co by chtěl, a povely by mohl ignorovat.
Pes by měl zvládnout dva klíčové povely, aby se s jejich pomocí mohl naučit další. Těmi povely jsou: „sedni“ a „lehni“. Ideální je začít povelem sedni. Pes by se povely měl učit jedině na vodítku, jinak by mohl zbytečně pobíhat všude po okolí. Jak tedy na povel „sedni“? Ideální bude, když se pes za pomoci vodítka dostane na pozici vedle levé nohy. Vodítko si umístěte do pravé ruky a trochu se boky vytočte k psovi, aby se vám vodítko dobře drželo. Vodítko musí být napnuté směrem nahoru, ne do boku, aby pes nebyl tahán do boku nebo se nemusel někam otáčet. Levou ruku položte psovi na záď, aby se dal dobře tlačit směrem dolů. Vhodné je ho tlačit doprostřed mezi slabiny a ocas. Povel „sedni“ musí být vysloven zřetelně a důrazně, aby pes dostatečně zpozorněl. Těsně po vyslovení povelu zatlačte psovi přiměřeně na záď a donuťte ho, aby si sedl. Nezapomeňte mít vodítko pořád napnuté, aby si pes nelehl. Jakmile psa posadíte, pochvalte ho a můžete mu případně dát i pamlsek. Akci několikrát zopakujte a pokaždé lehce zmírněte tlak na psovu záď. Jakmile si budete myslet, že už si pes sedá dobrovolně a samostatně, můžete mu přestat pomáhat rukou. Povel „sedni“ se dá cvičit také při podávání krmiva. Krmení dáte do misky a psovi dáte čichnout, aby věděl, že je krmení v misce. Většinou když mu misku dáte trochu výš než je on, tak si sedne. Pokuste se tuto dobu vystihnout a krátce předtím, než si sedne, mu dejte pokyn „sedni“. Jestliže pes povel splní, pochvalte ho. Poté můžete misku položit a psovi dát povel, aby si mohl sníst svoje jídlo.
Dalším důležitým povelem je „ke mně“. Pes by po jeho vyslovení měl okamžitě přiběhnout ke svému majiteli. Měl by ihned všeho nechat a nejkratší cestou se vydat ke svému páníčkovi. Tento povel se dá dostatečně dobře cvičit až ve chvíli, kdy je štěně zvyklé na svoje jméno. Cvičit by se mělo v poklidném prostředí, kde zvíře nemůže utéct, nebo výcvik nemohou přerušovat třeba jedoucí automobily. Zavolejte na psa jménem, a jestliže se rozběhne vaším směrem, přidejte povel „ke mně“. Ideální je mít zvíře na delším vodítku, protože se cestou může někde pozastavit, takže v takovém případě se vyplatí škubnout vodítkem požadovaným směrem a opakovat povel. Jakmile štěně dorazí, musíte ho důkladně pochválit. Když ho budete chválit už cestou k vám, určitě nic nezkazíte a zvíře si aspoň bude více všímat plnění povelu. U malých štěňat většinou zpočátku dostačuje, když pouze přijdou.
V základní psí výbavě by neměl chybět ani povel „lehni“. Jde o poměrně užitečný povel při samotném výcviku, ale třeba i u veterinárního doktora. Občas je totiž lepší, když pes u veterináře leží, než kdyby seděl. Povel „lehni“ vychází z povelu „sedni“. Psa musíte posadit, vyslovit povel a vzít zespoda jeho přední tlapy a položit je na zem, aby pes ležel. Druhou rukou položenou na kohoutku mezitím jemně tlačte psa dolů. Potom se psa přestaňte dotýkat, a jakmile zůstane v poloze „lehni“, pochvalte ho. Další možnost výcviku představuje vodítko a škubnutí směrem dolů spolu s povelem „lehni“. Druhá možnost ovšem nemusí fungovat na každého psa a je o něco drsnější.
Jedním z nejdůležitějších povelů celého výcviku je povel „zůstaň“. Povel se dá využívat i při dalších cvičeních, ale také se hodí i v normálním životě. Pokud potřebujete, aby pes někde zůstal, měl by stačit jeden povel. Jak toho ovšem docílit? Úplně nejlépe se tento povel učí u psa, který už ovládá povel „lehni“. Hůř se mu totiž vstává než z pozice, ve které sedí, a proto máte o chvilku času navíc, abyste ho dostali zpátky do požadované pozice. Psovi dejte povel „lehni“ a nechte ho chvíli zůstat v této poloze. Pak dejte povel „zůstaň“ a ustupte o jeden krok. Jestliže pes opravdu zůstane přesně podle povelu, pochvalte ho. Tento postup několikrát zopakujte, a když se bude všechno dařit, můžete vzdálenost od psa o něco prodloužit. Ze začátku musíte psa opravdu hodně chválit a dávat mu přestávky. Povel by se měl cvičit opět v nerušeném prostředí, dokud ho pes nebude stoprocentně ovládat.
Výcvik je možné zhlédnout na internetu, tady je malý útržek videonávodu výcviku.
Na výchově pejska začněte pracovat okamžitě, jakmile si ho přivedete domů. Klidně už v 8 týdnech. Práce se štěnětem je mnohem snadnější než s dospívajícím puberťákem, u kterého se na výchovu zapomnělo. Výcvik štěněte však nemusí být vůbec snadný, pokud je neposlušné.
Cvičit pejska neznamená s ním hned trávit 2 hodiny na cvičáku, tak dlouho pozornost neudrží ani dospělý pes. Cvičit můžete 5 minut při každém venčení.
Na každé venčení byste měli mít s sebou následující vybavení (jak na manipulaci s pejskem, tak na jeho výcvik):
obojek a vodítko – obojek bude nosit pejsek po celý život, měl by si na něho zvyknout co nejdřív; snadno ho za něho chytnete nebo připnete k vodítku;
hračku – osvědčený je uzlík na přetahování, upoutáte jím pejskovu pozornost a zabavíte ho;
pamlsky – díky pamlskům pejsci většinou udělají vše, na dobrotu se naláká každý pejsek.
Pejska oslovujeme jménem, voláme na něj a neustále mu jej opakujeme. Zároveň však učíme štěně základům slušného chování a socializaci, to znamená, že mrňouska bereme všude s sebou. Vozíme ho autem, bereme do města mezi lidi (obzvlášť je dobré mezi malé děti, aby si jej chovaly a hrály si s ním). Vyroste vám tak sebevědomý a nebojácný pes. Po jméně můžeme začít učit štěně přivolání, zalehnutí či sednutí, které se učí formou hry, a můžeme použít i pamlsky jako odměny. Je dobré štěněti na obojek připevnit tenkou šňůrku několik metrů dlouhou, která nám bude sloužit jako prodloužená ruka.
Mezi nejčastější chyby při výcviku patří:
Neznalost práce s pejskem – bývá asi nejčastější příčinou všech neposlušných psů. Člověk si pořídí psa a vůbec netuší, jak s pejskem pracovat. Mezitím štěněcí období je to nejdůležitější. Nejdříve si tedy něco nastudujte z knížek, nebo se jděte podívat na cvičák.
Trestání pejska – musíte štěně nejdřív naučit všechny povely, a netrestat ho za to, že neposlouchá, když jste ho to nenaučili, když neví, co se po něm chce.
Negativní přístup – navazuje na předchozí bod. Lidé si myslí, že když budou na pejska křičet, že poslechne. Opak je pravdou. Pejsek se bude bát a povel nesplní.
Nedůslednost – často se volá na psy „ke mně, k noze, čekej“ a další povely zakřičené téměř společně. Jak má pejsek vědět, jaký povel splnit? Nakonec pejsek nesplní ani jeden, dostane vynadáno a páníčkovi je to jedno.
Ignorace – s trendem mít pejska je trend nechat ho dělat cokoli. Při útoku na jiného psa je to majiteli jedno, při nežádoucím skákání na lidi je to majiteli také jedno a pes nedostane žádný signál, že některé věci se prostě nesmí.
Cvičit a pracovat se štěnětem můžete při každém venčení vždycky pár minut. Začít můžete hned po vyčůrání. Velká pochvala pejska a nějaká dobrota slouží jako odměna. Ze začátku byste měli pejska naučit reagovat na tyto základní povely:
reakce na jméno;
přivolání „ke mně“;
povel „k noze“;
povel „čekej“;
povel „sedni“ a „lehni“;
povel „nesmíš“ nebo „fuj“.
Když povely budete opakovat několikrát denně při každé procházce v různém prostředí a pokaždé pejska odměníte nějakou dobrotou, pejsek si postupně uvědomí, že když vykoná povel, dostane dobrotu, a bude vaše povely plnit s nadšením.
Pejska pozitivně motivujte. Když budete cvičit přivolání, nesmíte křičet „ke mně!“ jako byste chtěli pejska zabít, ale dejte do volání pozitivní tón a nadšení. Pokud se ještě budete od pejska vzdalovat, zaujme ho to a poběží za vámi. Hned ho s nadšením chvalte a dejte mu odměnu. Podobné je to s ostatními povely.
Nezapomínejte na to, že musíte chtít po pejskovi vždy jeden povel a nekřičet na něj současně „ke mně“, „k noze“, „sedni“. Pejsek pak neví, co jaký povel znamená, a nebude poslouchat. Nechejte pejska vykonat například „sedni“, pochvalte ho a pak dejte další povel, například „zůstaň“, nebo „k noze“.
Na vykonání povelu trvejte! Musíte být důslední a mít trpělivost, ale jen tak dokážete pejska v budoucnu za jakékoliv situace zvládnout.
Pochvala a radostný tón hlasu je to nejdůležitější! Za vše správně provedené pejska hodně chvalte a mějte pozitivní tón hlasu. Čím více budete přehánět v radosti, tím bude i pejsek veselejší a bude vykonávat povely s radostí.
Opravdu s výcvikem začněte ihned, jakmile si přivedete pejska domů. Nečekejte, až pejsek odroste. Cvičení pak bude náročnější. Pejska cvičte při každém venčení pár minut. Zvykne si, že se po něm něco chce, a bude reagovat v různém prostředí. Chvíle opravdu stačí, aby pejsek pochopil a zároveň aby se mu cvičení neznepříjemnilo, Na důležité povely si nejprve najděte nějaké klidné místo, kde bude mít pejsek minimum rozptýlení. Až bude umět povely, můžete přejít cvičit do rušnějšího prostředí. Pokud odběhne za jiným pejskem, dojděte si pro něho. Z 90 % je pro štěňata psí kamarád zajímavější než vy a stejně na povel nepřiběhne, pokud to již nemá natrénováno.
S pejskem pracujte vždy pozitivně naladěni. Nekřičte na něho, netrestejte ho. Pejsek neví, za co je trestaný. Pozitivně ho motivujte například ukázáním oblíbené hračky nebo pamlskem.
Buďte důslední, nechte pejska zadaný povel vykonat přesně. Jakmile polevíte, bude si to pamatovat a nebude povely v budoucnu plnit.
Povely učte postupně, aby si je pejsek zapamatoval. Jeden den můžete cvičit „sedni“, druhý den povel „zůstaň“. K výcviku je dobré využívat další pomůcky, jako je například psí píšťalka nebo clicker. Mnohdy na píšťalku pejsek reaguje daleko lépe než na lidský hlas. Na přivolání je píšťalka nenahraditelná.
Pejska hodně socializujte. Choďte do psích parků nebo psích školek. Nechte pejska seznámit se s ostatními bez ohledu na rasu věk a velikost. Zbytečně ho neupínejte na vodítko. Jen tak může být v dospělosti klidný a vyrovnaný bez agresivních sklonů.
Věk, kdy pejskovi představíme ovce, je individuální. Dejte svému pejskovi čas a buďte trpěliví. Používáme zásadně hodné, na psa zvyklé a neútočící ovce. Ovce si dáme do malé ohrádky, aby nemohly na psa a pes nemohl na ovce. Chodíme kolem ohrádky a pejska povzbuzujeme různými zvuky jako „ššššš“, „ččččč“ nebo jinými vzrušivými zvuky a chválíme ho. Pejsek nemusí hned napoprvé projevovat zájem, rozhodně to neznamená, že nemá vlohy, každý pes začíná pást v jiném věku. Někteří mohou pást už ve třech měsících a jiní třeba v roce.
V případě, že by ovce v ohrádce byly pro štěně stále málo atraktivní, můžeme za pomoci zkušeného staršího psa vzít ovce na volnou plochu. Starší pes tlačí ovce na nás a my tak můžeme lépe kontrolovat činnost štěněte. Ve chvíli, kdy štěně začne sledovat ovce a chce je obíhat, máte vyhráno a trénink může začít.
Trénink začněte tím, že jsou ovce opět v ohrádce a pejska necháte obíhat okolo ohrádky (ale ne 360°, tělem mu zabráníte oběhnout vás, čímž ho otočíte na druhou stranu). Pomalu obcházejte ohrádku a sledujte chování štěněte, občas se zastavte a čekejte na reakci psa. V ideálním případě by se v tu chvíli pejsek měl také zastavit na druhé straně stáda (tedy přímo naproti vám). Můžete mu pomoci i tím, že ho zkusíte na druhé straně zastavit. Není třeba trvat přesně na „dvanácté hodině“, můžete ho nechat zastavit třeba na „za pět dvanáct“ nebo „pět po dvanácté“. Jakmile pejsek začne „dvanáctku“ držet, vezměte ovečky ven z ohrádky a jen tak choďte, hodně měňte směry, aby pejsek musel pořád hnát ovečky na vás. Jestliže se pejsek již drží na „dvanáctce“ začněte trénovat jiný povel a „dvanáctku“ už trénujte jen okrajově třeba na konci tréninku, mohlo by se jinak stát, že se na přihánění pes „nafixuje“ a potom byste měli velký problém u odhánění („drive“).
Zacházejte se štěňátkem jako s batoletem. Nechejte ho jíst, spát a hrát si. Ve věku 8 týdnů by se štěně nemělo procházet déle než 10 minut na vodítku po vašem boku, 5 minut tam a 5 minut zpět. Naučte jej, že vodítko znamená zábavu, hurá, jde se ven. Na vodítku s ním dojděte k místu, kde je možné jej vypustit a dejte mu povel „volno“. Důvěřujte svému štěňátku a mějte jej co nejvíce na volno, ono se vám odmění tím, že nebude mít tendenci okamžitě utéct.
Dejte pozor, aby si štěňátko mladší 12 měsíců nehrálo divoce se staršími psy. Mohlo by to vést například k poškození kolenních vazů. Cvičit se snažte před každým krmením. S povely štěňátko seznamujte postupně, nevyžadujte všechny cviky najednou:
přivolání – povel „KE MNĚ“
povel „SEDNI“
chůzi na vodítku u nohy
postupný nácvik výstavního postoje pro zájemce o výstavy
Buďte trpěliví, cvik opakujte pouze několikrát, ale vícekrát denně. Zpočátku by výcvik neměl trvat déle než 10 minut, po ukončení výcviku pejska odměňte pamlskem, pochvalu musí dostat po každém správně provedeném cviku.
Komunikace s pejskem musí být s velkými rozdíly intonace v hlase a nebojte se „dělat šaškárny“. Pokud pejsek udělá něco správně, vesele vyšším hlasem ho chvalte třeba: „No ty jsi pašák! To je šikulka!“
Štěně nikdy nestresujte. Pouze důrazně hlubším hlasem vyslovte „fuj“ a tuto hlasovou intonaci používejte výhradně při kárání. Pokud budete psa bít, nezíská k vám důvěru a projeví se to například při povelu „ke mně“, který nebude nikdy spolehlivý.
Měli byste mít dva typy zákazů:
FUJ, který je absolutní; a
NE, případně NESMÍŠ, kterým zakazujete něco, co pejsek normálně může, ale v daný okamžik je to nežádoucí chování.
Příklad: Pejsek se chystá dát si nějakou dobrotu z chodníku, použijte příkaz FUJ. Nebo: Dáváte pejskovi misku se žrádlem a pejsek se sápe, řekněte důrazně NE.
Než se stane z vašeho štěněte dospělý pes, musíte projít několika fázemi. Nezapomeňte, že nikdy nezískáte sladkého, ochotného, poslušného a vychovaného psa za jednu noc, pro to musíte něco udělat sami.
Zacházejte se štěňátkem jako s batoletem. Nechejte ho hrát si, jíst, spát.
Ve věku 8 týdnů by se štěně nemělo procházet déle než 10 minut na vodítku po vašem boku (5 minut tam a 5 minut zpět). Naučte jej, že vodítko znamená zábavu, hurá, jde se ven. Na vodítku s ním dojděte k místu, kde je možné jej vypustit, a dejte mu povel „volno“. Důvěřujte svému štěňátku a mějte jej co nejvíce na volno, ono se vám odmění tím, že nebude mít tendence okamžitě vzít kramle.
Dejte pozor, aby si štěňátko mladší 12 měsíců nehrálo divoce se staršími psy. Mohlo by to vést například k poškození kolenních vazů. Cvičit se snažte před každým krmením. S povely štěňátko seznamujeme postupně, nevyžadujeme všechny cviky najednou: přivolání – povel „ke mně“; povel „sedni“; chůzi na vodítku u nohy; postupný nácvik výstavního postoje pro zájemce o výstavy.
Buďte trpěliví, cvik opakujte pouze několikrát, ale vícekrát denně. Zpočátku by výcvik neměl trvat déle než 10 minut, po ukončení výcviku pejska odměňte pamlskem, pochvalu musí dostat po každém správně provedeném cviku.
Komunikace s pejskem musí být s velkými rozdíly intonace v hlase a nebojte se dělat „šaškárny“. Pokud pejsek udělá něco správně, vesele vyšším hlasem ho chvalte třeba „No ty jsi pašák! To je šikulka!“.
Štěně nikdy netrestejte! Pouze důrazně hlubším hlasem vyslovte „fuj“ a tuto hlasovou intonaci používejte výhradně při kárání. Pokud budete psa bít, nezíská k vám důvěru a projeví se to například při povelu „ke mně“, který nebude nikdy spolehlivý.
Měli byste mít dva typy zákazů: „fuj“, který je absolutní, a „ne“, případně „nesmíš“, kterým zakazujete něco, co pejsek normálně může, ale v daný okamžik je to nežádoucí chování. Například: Pejsek se chystá dát si nějakou dobrotu z chodníku, použijte příkaz „fuj“. Dáváte pejskovi misku se žrádlem a pejsek se po vás sápe, řekněte důrazně „ne“.
Výcvik je možné zhlédnout na internetu, tady je malý útržek videonávodu výcviku.
Obedience aneb „vysoká škola poslušnosti“, jak ji mnozí nazývají, je u nás velmi mladý psí sport. Vždyť teprve v roce 2007 byl v ČR založen klub Obedience ČR, který zastřešuje Český kynologický svaz. První oficiální závody se konaly 1. května 2008, první mistrovství ČR 15. listopadu 2008 při MVP v Praze. I přes mladost tohoto sportu mu pořád propadá víc a víc lidí, respektive lidí a jejich čtyřnohých společníků.
Obedience vznikla ve Velké Británii jako sport nenáročný na prostory a technické vybavení, zároveň ale divácky atraktivní, aby bylo možné ukázat lidem na výstavách i něco jiného než pouze exteriér psů. První závod obedience se konal roku 1949 v Londýně a již v roce 1950 se závodilo na Cruftově výstavě. Obedience v překladu znamená poslušnost, podrobení se, a tak se vlastně jedná o poslušnost, ale maličko jinou. Tady nejde o to, aby pes slepě a bez duše následoval psovoda, ale je zde důležitá souhra psa a psovoda, žádoucí je radostný a kontaktní projev psa s co největší přesností provedení cviku. Pes musí být maximálně soustředěný na psovoda, aby správně chápal, co se po něm chce. Nejde o to, aby se automaticky naučil několik cviků, ale o to, aby tyto cviky pochopil, a to tím, že mu vysvětlíme, co po něm chceme. Proto je při výcviku obedience nutné trénovat postupně, dopřát psovi čas, aby vše pochopil a aby to i „strávil“. Cvičí se bez vodítka, u vyšších kategorií dokonce bez obojku, takže pes skutečně cvičí, protože chce a práce se psovodem je mu příjemná.
Obedience představuje tedy něco víc než jen obyčejnou poslušnost, spíš můžeme mluvit o sportu, který vyžaduje přemýšlení. I ohebnost a hbitost přitom hrají určitou roli, neboť míra ovládání těla, která se po psovi požaduje, je v tomto případě enormní. Značná část úloh při obedienci zahrnuje chůzi u nohy. Ale ani tato zdánlivě jednoduchá věc není jen tak. Dokonalá chůze u nohy vyžaduje mnoho let tréninku a stále je co pilovat. Velkou roli hraje také ovládání psa na vzdálenost, aportování a kontrola pozic „Sedni“, „Lehni“, „Vstaň“ na dálku. Krásné na této kynologické disciplíně je i to, že se jí může věnovat každý pes, nezáleží na jeho stáří ani plemenu. Vhodná je i pro psy s onemocněním kloubů, protože nepředstavuje – kromě skoku přes překážku – žádnou mimořádnou zátěž. Samozřejmě je jednodušší pracovat s psími plemeny, která jsou pro práci extrémně nadšená, jako jsou například border kolie, australský ovčák, belgický ovčák nebo retrívři. Ale při zkouškách jsou k vidění samozřejmě i jiná plemena, jako důkaz toho, že úspěchu může dosáhnout každý. Možná, že bernardýn nebude nikdy působit tak nadšeně a obratně jako border kolie, ale i tak může být práce pro psa zábavou, a to by mělo vždy zůstat tím nejdůležitějším hlediskem.
Obedienci můžete trénovat se psem už od věku osmi týdnů. Právě oční kontakt a korektní sed u nohy jsou jednoduché úlohy, které se může naučit každé štěně. Doba, po kterou cvičení trvá, musí být samozřejmě velmi krátká. Zejména pracovním plemenům však obedience nabízí krásnou příležitost, jak se zaměstnat v prvním roce života, kdy je ještě nechceme fyzicky a psychicky zatěžovat rychlými a stresujícími druhy sportů.
Soutěžní prostor
Závody nebo zkoušky se pořádají jak pod širým nebem, tak v zastřešených prostorách. Venkovní prostor musí mít minimálně 25 x 40 m a prostor v halách minimálně 20 x 30 m. Celý terén musí být rovný a přehledný, pes musí dobře vidět aportovací činky a dřívka pro rozlišování předmětů. Podlaha hal nesmí být kluzká. Soutěžní prostor bývá viditelně ohraničený od okolního prostoru. Jako vybavení postačí několik kuželů na vymezení místa, dřevěný aport, dřívka na identifikaci, kleštičky na manipulaci s dřívky a skládatelná překážka.
Za zmínku určitě stojí, že soutěžní prostor při zkouškách a závodech hlídá jeden nebo hned dva rozhodčí, kteří mají pomocníka (stewarda), který dává pokyn soutěžícím k provádění jednotlivých i dílčích cviků a vykonává další úkony spojené s průběhem soutěže.
Obedience kategorie
Obedience má 4 kategorie, každá z nich čítá 10 cviků, přičemž se hodnotí jak výkon psa, tak výkon psovoda. Kategorie jsou: OBZ, OB1, OB2, OB3. Tedy začátečníci a třídy 1 až 3. OB3 je kategorie nejtěžší, v níž jsou cviky shodné s mezinárodním zkušebním FCI řádem.
Start v kategorii OB1 není podmíněn žádnou jinou zkouškou, start v kategorii OB2 je podmíněný splněnou zkouškou v kategorii OB1, a to minimálně na známku „dobrý“, pro start v kategorii OB3 je nutné mít splněnou kategorii OB2 minimálně na známku „dobrý“. Minimální věk psů pro OBZ je 10 měsíců, pro OB1 12 měsíců, OB2 14 měsíců a pro OB3 15 měsíců.
Závodit v obedienci může každý člověk s pejskem, který má chuť pracovat, ať už má průkaz původu, nebo ne (výjimkou je OB3, kde musí mít psovod minimálně 15 let a pes musí mít průkaz původu). Podmínkou ale je, že pes nesmí být agresivní a psovod nesmí být na psa hrubý, a to ani slovně!
Trénink
Na trénink obedience není potřeba mít nic zvláštního. Cvičit se dá kdekoliv, na louce, v parku, třeba i na prázdném parkovišti. Postačí kužely, dřívka a aport, které se v klidu vměstnají do batohu. Takže pocvičit si můžete i při procházce přírodou. Trénuje se formou hry, proto je důležité mít na cvičení chuť a mít z něho radost. Je lepší cvičení vynechat než cvičit v den, kdy nemáte náladu.
Čivavy se dožívají až dvaceti let (obecně platí: čím menší pes, tím delší život). Dospělý pes by měl vážit mezi 1,5-2,5 kilogramy.
Psí unikát: Čivavy se rodí s neúplně vyvinutou lebkou - tento jev se nazývá fontanela a můžeme ho spatřit pouze u tohoto plemene.
Srst: Jsou dlouhosrsté a krátkosrsté varianty. Barva srsti může být libovolná.
Ochránce zemřelých indiánů: Podle archeologických nálezů bylo toto plemeno chováno indiánskými kmeny Aztéků, Mayů a Toltéků k náboženským účelům. Psi byli po smrti náčelníka kmene rituálně zabiti a pohřbeni spolu s ním, aby ho chránili na cestě do světa duchů.
Čivavy u nás: První čivavu do tehdejšího Československa dovezla v roce 1971 od chovatelky z USA Jitka Pacltová. Byla to krátkosrstá fenka, čokoládově hnědá s pálením. První dlouhosrstou čivavu pak dovezli z Německa manželé Serbusovi roce 1976.
Tipy: Čivava je pes jako každý jiný, jen malý. Když mají krmení stále, tak se nepřejídají. Nyní určitě výcvikářům vstávají vlasy na hlavě, ti cvičí na základě jídla, a když bude pes bohatě nažraný, tak se špatně motivuje.
Každá čivava miluje teplíčko. Krátkosrstá je pochopitelně choulostivější na teplo než dlouhosrstá, ale to se zase dá nahradit kabátkem, slušivou bundičkou či svetříkem.
Každá čivava je schopná výcviku, ostatně jako každý pes. Jen jí nesmí cvičení nudit. Není to německý ovčák, který může cvik opakovat několikrát. S čivavou se dá tančit i cvičit agility. Je to prostě všestranný pes. Není to však chrt, který bude blahem bez sebe, že může běžet u kola. Na kolo patří do košíčku, kde může dělat páníčkovi "navigátora". Čivava se vyběhá na zahradě i v bytě - proběhne bleskem několikrát pokoje a je spokojená.
Čivavy jsou ideální pro mladého, středně starého i staršího majitele, který má rád zvířata, jen ne k malým dětem, které by je láskou umučily. Samozřejmě že záleží na výchově rodičů.
Koupání: Dlouhosrstá čivava déle schne a musí být déle v teple.
Povaha: Povaha je různá, stejně jako u lidí. Čivavy jsou temperamentní, ale o něco méně než jorkšír, záleží však skutečně kus od kusu. Některá čivava nezaštěká a nezaštěká, a jiná zase tu tlamičku nezavře. To je genetika, ale i výchova.
Pravidlo pro všechny nové a nezkušené majitele malých pejsků: Než štěně odroste a pobere zkušenosti, šoupejte nohama, tak ho nezašlápnete. Pozor také na přibouchnutí dveří, mohlo by tam být štěně. Jakmile čivava dosáhne dospělosti a rozumu, hravě noze uhne, protáhne se kolem dveří a žádná újma nehrozí.
Pokud máte štěně staré přibližně 3 měsíce, je nutné je v této době nechat naočkovat proti nebezpečným infekčním chorobám. Toto očkování bude štěně chránit po dobu 12 měsíců a protilátky v jeho krvi se vytvoří do 14 dnů po vakcinaci. Štěňátko musí být naprosto zdravé, odčervené a dva týdny po očkování nesmí být vystaveno prochlazení, promáčení vodou nebo nadměrné námaze, přičemž kvalitní výživa je samozřejmostí.
Výživa v době růstu – období po 3. měsíci věku do období 6.–7. měsíce je ve znamení prudkého růstu kostry. Dorůstání psa končí přibližně v jednom roce věku. Toto období je také ve znamení výměny mléčného chrupu za chrup trvalý. Výživa v tomto věku musí být proto přiměřená všem těmto nárokům a skladba živočišných bílkovin, minerálních látek (vápník, fosfor) a dalších složek předkládané potravy musí být zachována co do objemu, správných poměrů a kvality. Štěně dále krmíme tak, aby nebylo moc hubené, ale ani obézní – nadváha by mohla mít nežádoucí vliv na všechny měkké rostoucí části kostry, páteř a kloubní chrupavky. Je potřeba hlídat skladbu stravy, nedostatek něčeho důležitého může mít za následek poruchy růstu. Pokud vaše štěně miluje granule, je to nejpohodlnější způsob, i když krmení pouze granulemi část chovatelů neuznává. Na našem trhu je řada výrobců, kteří je vyrábějí, například značka Royal Canin (existují speciální), Chicope, Eukanuba. Ve velkých městech – v prodejnách, kde se prodávají akvarijní rybky – jsou k dostání granule v mikrotenových sáčcích v půlkilovém či kilovém balení a cena je poměrně vysoká, navíc je nabídka často neuspokojivá a nemáte kontrolu nad datem výroby. Najděte si tedy dobře zásobenou nebo specializovanou prodejnu na krmiva a poraďte se s prodávajícím. Granule kupujte v originálním balení. Máte-li jen trochu možnost, navštivte prodejce krmiv osobně, poraďte se s ním, ale nekupujte granule, které mají datum spotřeby o dva týdny později, raději kupujte výrobek pokud možno nejčerstvější. Krmíte-li klasickou skladbou stravy a máte-li dojem, že štěně špatně roste, navštivte veterinárního lékaře. Rozhodnete-li se řešit výživu vlastními silami a někdo vám poradí přidávání minerálních doplňků do krmiva, přečtěte si pečlivě návod k výrobku a mějte na paměti, že jak nedostatek, tak i nadbytek těchto důležitých látek je nežádoucí, a proto postupujte opatrně. To samé platí o podávání vitamínových preparátů – vitamín A a D jsou velmi důležité vitamíny, ale vážou se na tuky v potravě a dají se poměrně snadno předávkovat.
Výcvik – jestliže jste byli pilní a cvičili podle návodu z předcházející části, měli byste již sklízet úspěchy a radovat se z toho, s jakou radostí a rychlostí k vám váš miláček po povelu přiběhne. Musíte ovšem cvičit denně . K povelu můžete přidat zatleskání, zapískání, zamlaskání – časem se dočkáte toho, že štěně bude reagovat například na pouhé zapískání. Nutné je štěně stále cvičit bez rušivých vlivů okolí, a přiběhne-li k vám, musí být velmi radostně pochváleno – čím více, tím lépe (přidáme pamlsek a pohlazení). Jediné, co již nemusíte dělat, je odbíhání směrem od psa. Tento způsob však použijte vždy, pokud se štěně zajímá o cokoliv jiného a na povel ihned nereaguje.
Výcvik psa obecně – přejete-li si mít vycvičeného psa celý život, musíte požadované cviky cvičit celý život. Nadměrné cvičení však může mít i opačný efekt. Každého psa můžete nadměrným cvičením naprosto otrávit, přestane cviky dělat nebo je cvičí znechuceně, pomalu a bez radosti. Postupujte tedy do budoucna opatrně (u tříměsíčního štěněte velmi opatrně) a pamatujte si, že méně je někdy více, a jiné cviky než přivolání zatím nedělejte. Jestliže si štěně hraje a jinak se výborně baví, jde právě o ty rušivé vlivy, při kterých vás štěně vůbec nevnímá a na povel nepřiběhne. Pak naprosto nemá smysl vyjadřovat hlasem nespokojenost, zlobně křičet a už naprosto ne jej potrestat, když k vám později přijde. Trestání i dospělého psa za to, že k vám nepřišel po stovce vydaných povelů, kdy jste ho volali, zatímco se výtečně bavil při honičce s druhým psem, bude mít jediný efekt a to ten, že se pes příště bude bát vrátit se k vám. Pes neuvažuje jako člověk a jedná na základě zkušenosti – byl jsem volán, byl jsem pravda dlouho volán, a když jsem nakonec přišel, protože tak mě to můj pán naučil, byl jsem za to potrestán. Bylo to nepříjemné, pán mě potrestal za to, že jsem k němu přiběhl, příště to už neudělám a budu si to dobře pamatovat.
Pes v bytě – pes je šelma psovitá, a pokud je unavený a dobře „vyběhaný“ a nasycený, má značnou potřebu spánku – v průměru prospí až 16 hodin denně. Čas jeho největší aktivity nastává několik hodin před setměním.
Pes žijící v běžné rodině, kde dospělí chodí do zaměstnání a děti do školy, v čase nepřítomnosti členů rodiny spí,což činí i v noci. Pokud se rodina svému svěřenci normálně věnuje a denně ho (mimo venčení) vezme na dostatečně dlouhou vycházku, je tento životní rytmus téměř optimální. U psa je prostě nezbytné, aby se dostatečně v klidu vyspal (nedostatek spánku může mít řadu jinak se projevujících potíží, například podrážděnost nebo nechutenství). Tento jev známe my všichni, kdo bereme své psy s sebou na dovolenou a na výcvikové tábory – po několika dnech je na nich patrná značná únava z důvodu nedostatku spánku a snižuje se chuť na podávané krmení, občas i potravu odmítají, někdy bývají podráždění a vynervovaní.
Pes, který má k dispozici zahradu, prý není chudák, říká se. Pobyt na čerstvém vzduchu téměř za všech povětrnostních podmínek (u plemen, která k tomu mají předpoklady) je určitě velmi zdravý. Jenomže pes většinou bývá na zahradě sám a dost se nudí. Neběhá a nehraje si – téměř každý pes pak průběžně kontroluje vchod do domu, aby mu náhodou neunikl některý z jeho pánů, a protože nemá jiný zdroj zábavy, často běhá kolem plotu a hájí svoje území štěkáním, vidí-li jiné psy nebo osoby. Některý pak vymýšlí i jinou náhradní zábavu. Nejhorší variantou jeho nudy pak může být útěk ze zahrady, protože vše venku je velmi zajímavé. Pes, kterého při toulání potká řada zajímavých zážitků, si to velmi dobře zapamatuje a sklon k toulání se u něj bude objevovat po celý zbývající život.
Šťastný pes je ten, o kterého je nejen velmi dobře postaráno po stránce krmení, česání a podobně, ale také pes, se kterým se chodí dostatečně ven (protože právě vycházka je pro psa velmi zajímavá a umožní mu dostatek pohybu), pes, se kterým si majitel hraje a věnuje se mu, a pes, který se dostatečně vyspí. Je patrné, že s tvrzením „pes v bytě je chudák“ nemají uvedená fakta žádnou přímou souvislost.
Buldočka lze doporučit především lidem žijícím ve městech v bytě, ale i na venkově v rodinném domě. Absolutně se však nehodí pro stálý pobyt venku v kotci, kde naopak mohou být jiná plemena docela spokojená. Vzhledem k jeho velké vázanosti na „lidskou smečku“ a velké potřebě sociálního kontaktu by osamělý buldoček někde v izolaci na zahradě velice trpěl. Také fyzicky není takovému ustájení uzpůsoben (krátká srst, holé bříško). Buldoček je ideální „městský pes“. Díky své přizpůsobivosti a skromnosti se spokojí i s malým prostorem ve vašem bytě, nebude sousedy obtěžovat zbytečným štěkotem, nehrozí od něj agresivní útok pro cizí příchozí. Není třeba, aby prošel náročným výcvikem, nácvik základních povelů s ním snadno zvládne i začátečník. V dnešní době je buldoček výborným společenským psem, nic víc, nic míň. Nemůžete od něho čekat pracovní nebo snad lovecké výkony.
Ani údržba jeho exteriéru není pro zaměstnaného a pracovně vytíženého člověka nijak náročná. Krátká srst vypadá stále dobře, jen výjimečně je třeba jednou za čas psa vykoupat. Srst francouzského buldočka není náročná na údržbu. Stačí jednou týdně vykartáčovat tvrdším kartáčem. V období línání odstraňujte vypadané chlupy gumovou masážní rukavicí.
Jelikož žádný pes není dokonalý, má i buldoček své slabiny. Jedná se o takzvané krátkolebé plemeno (stejně jako například německý boxer nebo doga). Jeho krátký čenich pak způsobuje, že je citlivý na přehřátí a v letních měsících při horkém počasí je mu nejlépe v chládku bytu nebo zahrady. V takovém počasí je nutno na delší procházky nebo túry zapomenout. Krátký čenich často způsobuje i problémy s dýcháním, psi takzvaně „chrochtají“, a tak téměř každý buldoček ve spánku chrápe.
Výchova není nijak složitá. Pes je to inteligentní a učí se rychle. Důslednost je však na místě. Plemeno velmi citlivě reaguje na změnu intonace hlasu. Francouzský buldoček si rád hraje a dovádí, není to ovšem vhodný společník na dlouhé procházky. Většina jedinců se spokojí s krátkými procházkami nebo dováděním na zahradě.
Pokud je pes zdravý, nepotřebuje ani žádný zvláštní přístup a péči, ani zvláštní krmení – jen kvalitní granule nebo vařenou stravu. V horkých dnech je třeba, aby měl dostatek vody, popřípadě bazének s vodou na chlazení a chládek k odpočinku. Hlavně potřebuje lásku, trpělivost a přátelský přístup. Na buldočka neplatí dril, ale pouze trpělivost a důslednost. Buldoček nemá rád hrubé zacházení, stačí na něj zvýšit hlas, a on už ví, že něco udělal špatně. Dá se snadno vychovat, a to i přes svoji tvrdohlavost. Výchova však musí být láskyplná, citlivá, leč důsledná.
Dají se i dobře cvičit – vhodná je pro ně poslušnost, obedience, ale jsou schopni třeba i výcviku obran. Ze psích sportů zvládají bez problémů coursing a agility. Je možný i dogtrekking, ale jen v omezené formě a podle počasí. Vše hlavně záleží na majitelích a jejich přístupu. Jestli jsou tyto sporty pro buldočka vhodné, to musí posoudit majitel psa. Přece jen buldoček patří mezi malá molossoidní plemena psů (viz výše) a na své malé tělo je poměrně dost těžký. To má za následek velký nápor na klouby a páteř.
Francouzskému buldočkovi koluje v žilách krev buldoka a teriéra, což s sebou nese jistou dávku umíněnosti. Během výcviku je třeba s tím počítat a přistupovat k psovi jemně a zároveň důsledně. Při dodržení tohoto základního pravidla zvládne naučit stěžejní povely francouzského buldočka i chovatel bez velkých zkušeností.
Zástupci tohoto plemene se hodí pro život v městské zástavbě. Rozhodně nepatří do studeného kotce někde v zadním koutě zahrady. Při trvalém umístění venku by pes výrazně strádal na fyzické i psychické rovině. Francouzský buldoček si vystačí s malým životním prostorem. Zároveň ovšem velmi miluje pohodlí, a tak se může lehce stát, že se bude pokoušet osídlit vaši nejlepší pohovku v obýváku.
Agility (v anglickém překladu znamená hbitost) ve výcviku psů znamená sport se psy (něco jako parkur). Vzniklo okolo roku 1978 v Anglii a jedná se o sport, ve kterém jde o nejrychlejší překonání dráhy v určitý čas.
Začít trénovat se má s velkým psem nejdříve v roce a se psem menším ne dříve než v deseti měsících. Je to z toho důvodu, že pejsci nemají ještě zcela vyvinutý pohybový aparát a také se ještě nedokážou dostatečně soustředit. To všechno se musí teprve naučit. Když začnete pracovat na překážkách už se „skoro dospělým“ psem, který spoustu věcí zná, bude vaše práce pokračovat rychleji kupředu a oba z toho budete mít radost. A v neposlední řadě vám pejsek pak vydrží běhat do vyššího věku. Je spousta věcí, které by se měl pes do té doby naučit, aby pak byla práce na parkuru jednodušší.
Se štěňátkem můžete začít pracovat hned po pár dnech, kdy si ho přinesete domů. Malá štěňátka jsou velmi tvárná, a pokud budete postupovat správně, ani nemusí postřehnout, že se něco učí. Důležitá je pozitivní motivace a vaše důslednost. Jako vhodná motivace může být použito krmení – u žravých pejsků, nebo tahacích hraček – u těch „hravějších“. Míček není v tento moment moc vhodný, protože neutvrzuje kontakt mezi pejskem a psovodem a pejsek si s ním může hrát sám, nepotřebuje vás k tomu. Důležité je, abyste se svým štěňátkem navázali úzký kontakt. To znamená, že ho zpočátku musíte naučit, že na hraní jste tam vy. Klidně mu nechejte na kousání nějakou kostičku, aby se nenudilo, když nejste doma, ale hračky vytáhněte, až když budete doma. Skvělá věc jsou uzlíky. Štěňátkům se dobře drží, skvěle se o ně přetahuje a hlavně docela dost vydrží. Hru vždy začínejte i končete vy. Hru ukončete dřív, než to pejska přestane bavit, aby se příště víc těšil. Ze začátku si se štěňátkem hrajte v krátkých časových úsecích. Mimo tahání nezapomínejte taky na mazlení a škrábání. Venku se vám štěně bude držet poblíž nohou, tak toho využijte a kousek popoběhněte, a když vás následuje, hodně ho chvalte. Můžete ho opět i lákat na uzlík, který potom „uloví“, nebo na dobrůtku, kterou pak dostane. Až si na vás štěňátko zvykne a bude kolem vás pobíhat, sotva se na něj podíváte a vezmete hračku, můžete přistoupit k dalšímu stupni učení.
Nyní pár rad k učení s hračkou. Když už štěně ví, že uzlík nebo jiná věc je prima na tahání, a sotva ji uvidí, už se po ní sápe, je načase pokročit. Sedněte si na zem a zkuste pohodit uzlík kousek od sebe. Pozorujte, co pejsek dělá. Nijak nezasahujte, maximálně zkuste natáhnout ruku, když je u hračky. Pokud hračku uchopí, je načase, abyste si s ním začali hrát a přetahovat se. Časem vám bude pejsek hračku sám nosit a strkat vám ji do ruky, abyste se s ním přetahovali. Při přetahování o hračku můžete začít štěňátko učit otočky. Když bude zakousnuté v hračce, tak ho s citem otáčejte tak, že bude všemi čtyřmi na zemi a vy ho otočíte od sebe, k sobě a podobně. Nedělejte to nijak rychle ani na pejska nijak netlačte. Většinou to jde samo. Štěně je lehké a dobře se s ním manipuluje, a pokud vám věří, ani se manipulaci nebrání. Tohle cvičení vám vydrží na hodně dlouho. Postupem času můžete přidat zvolený povel, pak upoutat pozornost štěněte a rukou s hračkou otáčet nad štěnětem – ono bude sledovat hračku a otočí se samo. V úplném závěru tohoto cvičení vám bude stačit jen pohyb rukou anebo povel. Podobným způsobem se dá cvičit i s pamlskem u žravých pejsků. Jen nemůžete čekat, že vám pejsek někdy odhozený pamlsek přinese.
Nejdůležitějším cvikem je odložení na startu. Ten budete potřebovat po zbytek aktivního života. Pes se musí na startu soustředit na vás a musí čekat na váš povel. Jde o dost klíčový moment. Pokud psa nenaučíte dobře odložení a bude vám startovat, kdy bude chtít, nebudete mít na parkuru nikdy jistotu, kam doběhnete. Většinou se budete snažit celou cestu marně dohnat psa, který ani nemusí postřehnout, že za ním běžíte. A pokud trénujete někde na cvičáku s více psy a stále toho svého vracíte na start, či ho naháníte po hřišti, zdržujete výcvik a zbytečně všechny uvádíte do nepříjemné situace. Trénink tak ztrácí potřebnou kvalitu. Pokud máte svého psa neovladatelného, je to nekorektní vůči kolegům na tréninku.
Začněte nejprve v klidu doma a pak své snažení přesuňte i ven. Je to jednoduché. V první řadě si zvolte povel, jaký budete na toto odložení používat. Povel „zůstaň“ rozhodně není na místě. Pejsek nemá zůstat, dokud si pro něj nepřijdete, ale jen do té doby, než mu dáte další povel. Mohlo by vám to ztížit situaci, kdybyste chtěli s pejskem absolvovat i jiný výcvik než jen agility. Vhodný je povel „čekej“. Jednak u psa vzbudí pozornost, jednak se nebude plést s dlouhodobým odložením. Nejdřív to ale musíte pejskovi vysvětlit. Zvolte si polohu, z jaké budete chtít, aby pejsek startoval. Může to být ze sedu, lehu nebo ze stoje. Do požadované polohy pejska uveďte pomocí hračky nebo pamlsku. Vyslovte čekací povel a pak pejska moc pochvalte. To znamená, že mu dáte pamlsek anebo si s ním hrajete. Ze začátku vám bude stačit, když pejsek vydrží na místě chviličku, pak postupně prodlužujete čas, kdy má čekat, a posléze i svou vzdálenost. Když už můžete být třeba jen krok před pejskem, tak mu dejte povel, aby vás následoval, a současně se rozběhněte od něj pryč. Kdy vás dožene, následuje hra nebo pamlsek.
Pes se musí naučit vás při běhu vnímat. Není žádoucí, aby si vymýšlel své vlastní tratě anebo jen bezhlavě běžel dopředu. Je rozhodně jednodušší to psa naučit dobře hned v počátku, než potom složitě předělávat už zažité zlozvyky. Na parkuru byste měli oba tvořit tým, kde do běhání dáte oba své srdce, ale vy budete hlavou toho týmu a pes oním rychlým tělem. Pes by vás měl po celou dobu na parkuru sledovat, očekávat váš povel a věřit, že ho pošlete správně. Na vás bude ležet odpovědnost, že povel přijde včas, že se mu nebudete motat do dráhy a vždy budete tam, kde je vás zapotřebí, a že budete psovi při běhu oporou.
Další kroky: Už máte pejska, který je na vás správně fixovaný a dobře motivovaný. Vezmete si do ruky hračku nebo pamlsek a budete s pejskem pobíhat. Lákat ho na hračku nebo pamlsek. Můžete začít ze „startovacího“ odložení anebo vám může pejska někdo přidržet. Dáte pejskovi povel, aby vás následoval. Hračku nebo pamlsek máte v té ruce, kolem které chcete, aby pejsek běžel. Začínejte na krátkou vzdálenost a měňte strany, po kterých vás pejsek bude míjet. Jakmile pejsek přiběhne, lákáte ho na hračku a otočíte se kolem své osy, pejsek je na vnější straně. Výborné je i pouhé chození, kdy se mění strany, zatáčí od sebe k sobě, couvá. Taky práce na vodítku je skvělá. Těmito hrami naučíte svého psa číst vaše pohyby a vy se naučíte více rozumět jeho stylu pohybu. Můžete zkoušet i točky na čelo, za zády a podobně. Na to překážky nepotřebujete. Je dobré tyto cviky střídat s cviky vysílání, kdy pejska pouštíte před sebe (hodíte mu hračku nebo pamlsek). Ze začátku pokračujete s pejskem po straně, a až s tím nemá problém, můžete mu přebíhat za zády. Dalším vhodným cvikem jsou takzvané obíhačky. K tomu vám dobře poslouží strom, sloup nebo i krabice. Když už pejsek umí běhat na povel „vpřed“, není nic jednoduššího, jak ho naučit obíhat nějakou věc. Teď se pejsek učí soustředit nejen na vás, ale i na překonání nějaké překážky. Na tom si pak můžete taky nacvičit různé druhy otoček, vysílání z jedné ruky, z druhé ruky. Fantazii se meze nekladou. Úžasně se spolu vyřádíte a hlavně jeden druhého lépe poznáte. Nezapomínejte se do běhání zapojit aktivně. Pokud tohle zvládáte, zkuste „tunely“ a máte další cvičení, při němž si užijete hodně legrace.
Jestliže už vše výše popsané zvládnete, máte za sebou jistě téměř celý rok života se svým čtyřnohým parťákem a jste připraveni vyrazit na váš první trénink agility. Nejspíš začnete pejska učit skákat přes překážku. U psů kategorie „large“ začínáme rovnou s plnou výškou překážek, aby se pes naučil správný styl skoku. Na rozdíl od kategorií „small“ a „medium“ musí většina velkých psů přeskakovat svou výšku. Je proto nutné, aby se to naučili. Proto také s velkými psy začínáme cvičit skokovky až po roce života. Ze začátku to nepřeháníme. Začneme jednou skočkou a necháme psa překonat ji dvakrát, třikrát a pak jdeme trénovat na tunely. Druhou skočku přidáme, až pes zvládá skákat jednu skokovku z jakékoli vzdálenosti a úhlu. Jakmile to zvládne, pak už jde všechno rychle. Na pejska netlačte a netrestejte ho za vlastní chyby. Pamatujte si, že on to dělá jen tak dobře, jak dobře jste ho to naučili.
Malé štěně si hraje svým psím způsobem a tím i poznává okolní svět, podobně jako malé dítě ručičkama sahá na všechno možné a se vším zvídavě kroutí a zkouší, tak i malé štěně pomocí čichu, tlamičky a zoubků testuje zajímavé předměty, věci, okolí a také lidské končetiny. Zůstává-li samo, ponecháme jej na místě nebo v místnosti, kde toho může poničit co nejméně, a poskytneme mu dostatek hraček na hraní. Hrajeme-li si se štěnětem a během hry ho pošťuchujeme dovádivě rukama, velmi rychle se dočkáme bolestivé odplaty sevřením tlamičky plné mléčných zoubků, ostrých jako jehly. Proto takové nerozumnosti neděláme a snažíme se pozornost rozdováděného štěněte vždy upoutat na hračku. Zdaří-li se, okamžitě ho pochválíme radostně povelem „hodný“. Jsou však i tací, kteří například napadají lidské ruce a jdoucí nohy sami od sebe, a protože je takové chování nežádoucí, musíme být na štěně přísní. Zná-li štěně přísný povel „fuj“, použijeme jej. Pokud je útok opakovaný a štěně nereflektuje ani na hračky, ani na povely, budete muset přistoupit k určité formě nátlaku. Výchova a výcvik jsou jedno a to samé od útlého dětství – toto je opravdu případ, kdy odmalička musí štěně pochopit, co si smí dovolit a co ne. Otec pes a matka fenka by zlobivé štěně potrestali uchopením za krk a přitlačením k zemi, prý i zatřepáním. Přidržíme se tedy všeobecné rady a rozdováděné štěně v tento moment nejdříve s citem uchopíme za kůži na krku a zatřepeme s ním, velmi krátce a zároveň musí přijít povel „fuj“. Když to nepomůže, zopakujeme. Pokud se akce setkala s úspěchem, pochválíme je povelem „hodný“ a pozornost štěněte upoutáme na nějakou hračku a podobně.
Je-li rozdováděné štěně zahryznuto do naší ruky nebo nohy a nereflektuje na povel „fuj“, uchopíme opatrně seshora přes hřbet nosu (v místě téměř nad koutky) tlamičku za pysky a s citem zmáčkneme, zároveň musí přijít kýžený povel přísným hlasem. Je-li stisk příliš slabý, což poznáme tak, že štěně stisk neuvolnilo a ruku nepustilo, přidáme více na intenzitě a znovu použijeme povel – až do žádoucího výsledku. V momentě, kdy štěně ruku pustí a odskočí, musí následovat velká pochvala s radostnou intonací „hodný“. Vzápětí zájem štěněte opět orientujeme na hračku, pamlsek nebo jinou zábavu. Dojde-li k opakování útoku, postupujeme stejně tak dlouho, než prosadíme svou. A právě o tyto momenty se opírají celé základy výchovy a výcviku. Podobně nedovolíme štěněti, aby na nás vrčelo – nebudeme jej za to trestat, ale opět použijeme přísný povel „fuj“, a přestane-li vrčet, pochválíme jej. Odmalička zvykáme štěně na to, že miska s krmením je samozřejmě jeho, ale musí si zvyknou na to, že s ní jeho pán může chtít manipulovat. V momentě, kdy předkládáme krmení a štěně se začne krmit, pohladíme jej a strčíme na pár vteřin do krmení jeden prst, když nereaguje, klidně jej pochválíme, pohladíme a vzdálíme se, aby se v klidu mohlo nakrmit. Pokud zavrčí nebo po ruce chňapne, pokáráme jej opět přísným povelem „fuj“ a prst necháme v misce, když ztichne, okamžitě a radostně jej pochválíme obvyklým způsobem. Pokud ještě vrčí dál, přísný povel „fuj“ zopakujeme a můžeme ho prstem lehce brnknout do nosu za trest, zmlkne-li, opět pochválíme. Jestli popsané způsoby nepomáhají, budete mít do budoucna trochu problém. Tím spíše musíte být důslední a tuto výchovu denně opakovat. Variace této výchovy u krmení spočívá i v tom, že štěněti misku s krmením (na začátku krmení) odeberete, okamžitě jej pochválíte a ihned zase misku vrátíte a vzdálíte se. Nedělejte to však u jednoho krmení víc než jednou. Jestli máte větší problémy, poraďte se s chovatelem. Štěně by nemělo být stresováno obavou, že o svoji potravu přijde – celá rodina včetně dětí by měla popřát štěněti klid u krmení.
Naprostá většina majitelů si přeje, aby je pes poslouchal, a naprostá většina psů příliš nebo vůbec neposlouchá. Není to tak složité, ale spíše namáhavé a nepohodlné. Malé štěňátko není možné nutit do výcviku, ale při velmi citlivém přístupu je možné už v tomto věku položit pevný základ k nejpožadovanějšímu cviku, jako je přivolání psa k majiteli. Pejskaři v tomto věku učí pracovní psy i stopovat. Níže uvedené instrukce se týkají štěněte 2,5 měsíce starého, ale dají se většinou použít u staršího štěněte i dospělého psa.
Pro samotný nácvik musíte dodržet následující podmínky. Nedodržíte-li je, nedočkáte se žádoucího výsledku.
Pro zahájení nácviku přivolání použijeme vždy takové místo, kde se nebude štěně ničím a nikým rozptylovat, a to ani zvuky nebo krmením. (Krmení jako pamlsek si nachystáme jako odměnu do kapsy – čtvrtku dětského piškotu, kousek masa, sýr.) Cvičit můžeme doma v kuchyni, předsíni, pokoji, venku na dvoře, zahradě, na vycházce najdeme klidné místo – ovšem okolo musí být naprostý klid, aby se štěně ničím nerozptylovalo.
S malým štěnětem si vyzkoušíme cvik jednou a dáme mu aspoň půl hodiny pauzu před opakováním. Během dne, započteno i s pauzami, neděláme cvik více než 3–4x, ale procvičujeme alespoň jednou denně.
Štěně musí slyšet na své jméno.
Vybereme si jeden jediný povel, například „ke mně“, a budeme vždy používat pouze tento vybraný povel při dalším výcviku.
Má-li štěně zájem o pamlsky, úmyslně vybereme dobu před krmením, kdy je hladové a ještě více při chuti, aby byl podaný pamlsek jako odměna pro štěně co nejvíce přitažlivý.
Zásadně cvičíme na volno, neposloucháme návody v některých knihách, které rády tvrdí, že štěně má být na dlouhém vodítku a po povelu přitaženo k majiteli. Tento způsob je přinucení ke cviku a přinucení (nátlak) je v tomto věku velmi nežádoucí a pro štěně nepříjemný. Bude-li mít slabší povahu, může se i vyděsit.
Za provedení cviku musíte vždy štěně co nejvíce pochválit, pohladit a případně podat pamlsek, má-li o něj zájem. Čím více příjemných zážitků jako odměna za provedený cvik ho čeká, tím radostněji a ochotněji ho bude provádět.
Popis nácviku: Celý výcvik psů se opírá o složitou teorii podmíněných reflexů a podnětů, které tyto reflexy vytvářejí a spouští. Mezi každým majitelem a jeho psem je neviditelné pouto – pes či štěně má rádo svého pána a rádo jej následuje, je-li k tomu motivováno.
Stoupneme si nedaleko od štěněte, v začátku 2–3 metry, a zavoláme jeho jméno – musíme upoutat jeho pozornost. Štěně se podívá na nás. V ten okamžik se vydáme rychlou chůzí nebo poklusem pryč, můžeme opět zavolat jméno a hned k tomu povel a nepřestáváme se od něj vzdalovat – štěně vidí, že mu někam utíkáme, a honem se vydá za námi. V ten moment zopakujeme povel a nepřestáváme se mu vzdalovat – v momentě, kdy nás dostihne, se zastavíme, podřepneme, zopakujeme povel, a co nejradostněji jej několikrát pochválíme povelem „hodný“, a pokud mu chutnají pamlsky, odměníme je pamlskem. Jestliže dodržíte popsaná pravidla a způsob provedení, možná budete překvapeni, jak rychle zvládnete tento první krůček pro cvik přivolání. Neusínejte však na vavřínech a aspoň jednou denně cvik procvičujte, dodržujte pravidlo naprostého klidu v okolí a opatrně postupně zvětšujte vzdálenost štěněte od vás (ne víc než 8–10 metrů). Až bude štěně starší, je nutné celý cvik upevnit za rušivějších podnětů v okolí.
Očkování – ve věku ukončeného 3. měsíce se štěně očkuje nebo přeočkovává proti infekčním chorobám. Organismus štěněte je teprve teď schopen vytvořit dostatečně vysokou hladinu protilátek v krvi a provedené očkování ho chrání na dalších 12 měsíců. Používaných vakcín je mnoho, základem je vždy očkování proti psince, hepatitidě a parvoviróze, případně v kombinaci s dalšími nemocemi. Mějme vždy na paměti, že štěně musí být přímo v den očkování naprosto zdravé, bez teploty, průjmu a podobně a že musí být zbaveno vnitřních cizopasníků, především škrkavky psí. (Přítomnost škrkavek je při silnější invazi viditelná ve stolici, ale vajíčka viditelná nejsou; zpočátku přítomnost může prokázat jen laboratorní vyšetření.) Očkování samotné je vlastně vpravení velmi malého množství umrtveného viru do organismu a reakce na něj při tvorbě samotných protilátek není při normálním průběhu nijak viditelná. Štěně je však přece jenom oslabeno tvorbou protilátek, a proto velmi dbáme v dalších 14 dnech po očkování na to, aby nezmoklo, neprostydlo a nadměrně se nevyčerpalo dlouhou procházkou. Nekoupeme ho. Pochopitelně dbáme na správnou a dostatečnou výživu. Není-li k tomu vážný důvod, očkování neodkládáme – štěně přibližně od věku 3,5 měsíce začíná vyměňovat mléčný chrup za trvalý a pozdější očkování by se mohlo „podepsat“ na kvalitě skloviny jeho trvalého chrupu (vakcinace proti psince).
