Zajímá vás téma ZVĚTŠENÁ UVULA? Tak právě pro vás je určen tento článek. Játra jsou největším orgánem dutiny břišní u psa. Skládají se ze šesti laloků a leží těsně za bránicí. Játra jsou ústředním metabolickým orgánem a zasahují do metabolismu cukrů, tuků i bílkovin. Řada látek je zde vytvářena, přeměňována, řada ukládána a jiné naopak vylučovány. Játra se též podílejí na trávení potravy v tenkém střevě.
Zvětšená játra u psa
Játra psů mají velkou funkční rezervu – až 80 %, a tak ke klinickým projevům dochází často až v pokročilejší fázi jejich onemocnění. Mnohdy jsou příznaky jen mírné a nespecifické. Při vážnějších poruchách můžete pozorovat nechutenství, hubnutí, apatii, únavu, slabost, zvracení, průjem či naopak zácpu, zvýšenou teplotu, žíznivost a zvýšené močení. U psů s delším trváním nemoci dochází k vyhublosti, hromadění tekutiny v dutině břišní a ke zhoršení kvality srsti. Při selhání jaterních funkcí dochází k poruchám vnitřního prostředí organismu – hroutí se metabolismus a hormonální pochody, nastávají poruchy srážlivosti krve, selhávají ledviny a v neposlední řadě dochází k poškození mozku, které může vyústit v jaterní kóma a smrt.
Štěňátka mají obvykle větší játra, pokud jde o jejich tělesnou hmotnost v porovnání s dospělými psy. Zvětšená játra jsou nejčastěji diagnostikována u starších psů. V závislosti na příčině může rozšíření zahrnovat celá játra nebo jen jejich část. Například infekce anebo zánět mohou vést k symetrickému zvětšení jater. Také výskyt nádorů, krvácení, cysty nebo otočení jaterního laloku může vést k asymetrickému nebo fokálnímu zvětšení.
Rovněž příznaky se mohou lišit v závislosti na příčině. Zvětšení břicha je nejčastěji pozorovaným příznakem. Při vyšetření veterinář najde zvětšená játra nebo hmatatelnou hmotu v oblasti břicha. Zvětšení je obvykle pozorováno za hrudním košem a může být dokonce viditelné pouhým okem. Nicméně u obézních psů je obtížné odhalit zvětšená játra při fyzikálním vyšetření.
Zvětšená slezina se odborně nazývá splenomegalie a je způsobena přítomností noduární léze či difuzním zvětšením. Onemocnění je často asymptomatické. Psi s chronickým onemocněním sleziny mohou vykazovat letargii, nechutenství, zvracení, abdominální distenzi či hubnutí. U psů s hemangiosarkomem bývají časté srdeční arytmie.
Zvětšená játra mohou u psa signalizovat infekční hepatitidu. Virus vstupuje do organismu přes tkáň mandlí, šíří se do krčních mízních uzlin a mízou proniká do krve. V krvi se nachází od 4. dne po infekci, šíří se do všech tkání a orgánů a je přítomen i ve slinách, moči a výkalech. Další vývoj onemocnění záleží na reakci imunitního systému nemocného psa. Zvířata, která si nevytvořila do 7. dne po infekci dostatečnou hladinu protilátek, umírají náhle na selhání jater. Průběh nemoci je velice rychlý, spojený s poruchami srážení krve a často na první pohled vypadá jako otrava.
Charakteristickými příznaky jsou průjem, zvracení, zákal rohovky, může se objevit žloutenka. U klinicky zjevných případů onemocnění může být úmrtnost až 40 %. Často však proběhne bez příznaků nebo jsou průjem a zvracení jen mírné a přechodné a nemoc je považována za dietní chybu. Pro jiná domácí zvířata nebo člověka nepředstavuje žádné nebezpečí.
Protože je infekční zánět jater psů virové onemocnění je, léčba pouze podpůrná. Kapačky pomohou bojovat s dehydratací v důsledku zvracení a průjmu, antibiotická clona slouží k potlačení druhotné bakteriální infekce a ke snížení množství bakterií ve střevech jako ochrana jater. U vyléčených psů může dojít k přetrvávání chronických zánětů jater nebo ledvin.
Infekční zánět jater psů je k nerozeznání od jiných nemocí, které způsobují průjem či zvracení. Teprve při odběru krve se zjistí zvýšené hodnoty jaterních enzymů, které ukazují na poškození jater, vyšetření ultrazvukem potvrdí jejich zánět, u neočkovaných psů se dají prokázat vytvořené protilátky, virus se dá rovněž zjistit v moči nemocného zvířete. Definitivní potvrzení diagnózy by se dalo provést odběrem vzorku tkáně jater. Proti infekčnímu zánětu jater existuje účinná ochrana, a tou je očkování, které je součástí základních kombinovaných vakcín proti psím nemocem.
Tvrdá stolice může naznačovat, že pes nepije dostatečné množství vody, anebo nekonzumuje dostatek stravy bohaté na vlákninu. Tvrdá stolice je často tmavá, protože zůstává ve střevě delší dobu, než je potřebné a užitečné.
Při zjištění, že má váš pes tuhou stolici a má s konáním potřeby velkou práci, je vhodné se poradit s veterinářem. Příčinou může být zvětšená prostata, cizí těleso, ale i nádor ve střevech. Nebo tyto symptomy také mohou být příčinou toho, že pes sežral větší množství kostí – i když k tomu by docházet nemělo.
Jestliže se podaří vyloučit chorobný stav, je třeba se pokusit zlepšit odchod stolice změnou krmení a zvýšeným pohybem. Většinou u starších psů je faktem, že mívají línější střeva, a to vyžaduje povzbuzení ze dvou stran. Z jedné strany dlouhé svižné procházky hned po krmení a z druhé strany krmivo. Tady v tomto případě jsou na místě balastní látky, nerozpustné cukry, které psí střeva nedokážou zpracovat. Ty natahují vodu do střev a způsobují, že stolice je pak měkčí a tekutější. Takovéto vlastnosti má například zelenina, lněné semínko nebo pšeničné otruby. Při používání hotových krmiv bychom měli dbát na vysoký obsah surové vlákniny. Ten je uváděn na obalu a při sklonech k zácpám by neměl činit méně než 10 % krmiva. Nejlépe uděláme, když rozdělíme krmení alespoň na dvě porce denně a postaráme se, aby pes měl k dispozici dostatek čerstvé vody. Pokud tato opatření nepostačí, můžeme přidat ke krmivu parafínový olej nebo mléčný cukr.
Slezina je orgán, který se nachází v břiše psa a funguje jako filtr krve. Hraje také důležitou roli v lymfatickém a imunitním systému psa.
Je-li slezina narušena, je možné ji chirurgicky odstranit, neboť její funkci převezmou jiné orgány a pes tak může nadále žít.
Mezi nejčastější poruchy sleziny patří ruptura, nádor, překrvení, infekční příčiny, rozpad červených krvinek, leukémie.
Ruptura
Ruptura sleziny může nastat u psů v důsledku nemoci nebo úrazu. Ruptura sleziny může způsobit vnitřní krvácení a může být život ohrožující. Psi, kteří mají prasklou slezinu, musí podstoupit řadu testů, aby veterinář stanovil diagnózu a vypracoval plán léčby. V případě nutnosti může pes podstoupit splenektomii (odstranění) sleziny.
Prasklá slezina u psů se projevuje letargií, náhlým kolapsem, slabostí, nadýmáním, bledou sliznicí (dásně a podšívka ze rtů) a potížemi s dýcháním. U některých psů se mohou objevit příznaky spojené s chronickým krvácením ze sleziny, jako je ztráta hmotnosti, přerušovaná slabost, letargie a anorexie.
Pes si může prasknutí sleziny způsobit například při dopravní nehodě. Při jakémkoli podezření na rupturu je potřeba vyhledat veterináře, který provede průzkumnou operaci. Ta spočívá v podání infuzního roztoku, krevní transfúze, kyslíku, břišního zábalu, léků proti bolesti, anestezii. V některých případech je možné slezinu zašít nebo provést splenektomii.
Nádor
Nádory sleziny jsou poměrně běžné a mohou být zhoubné nebo nezhoubné. Některé nádory nevyvolávají žádné potíže. Pokud však začne tumor náhle krvácet, může pes do půlhodiny uhynout. Slabé krvácení vyvolává pouze lehkou slabost.
Příznakem je zvětšené břicho, náhlá slabost, bledost dásní.
Při včasném zjištění lze slezinu operativně odstranit. Její funkci převezmou jiné orgány a pes funguje jako před zákrokem.
Překrvení
K prostému a nevýznamnému překrvení sleziny dochází při fyzické námaze u netrénovaných psů (i některé z nás po běhu začne píchat v levém boku). Po ukončení námahy se stav rychle upraví. Mnohem závažnější jsou stavy, kdy se krev ve slezině hromadí proto, že z ní nemůže odtékat. Za normálních okolností odtéká krev ze sleziny do portální žíly a odtud do jater. U cirhózy jater a zúžení nebo uzávěru portální žíly (například nádorem nebo krevní sraženinou) dochází k hromadění krve v portálním oběhu, a tedy i ve slezině.
Infekční příčiny
Typicky zvětšená slezina se vyskytuje u infekční mononukleózy a pak také u malárie, kdy jsou červené krvinky poškozovány parazitem ze skupiny plazmodií. Jinak ovšem může její zvětšení doprovázet prakticky všechny septické stavy, při kterých dochází k šíření mi
Zácpa je stav, kdy dochází k nahromadění trusu ve střevě a k jeho ucpání. Vyskytuje se hlavně u starších psů.
Nejčastější příčinou zácpy je překrmení psa kostmi, kdy v žaludku dochází k nedostatečnému odvápnění přijatých kostí a jejich rychlému posunu do dalších úseků střeva. Tam dochází k zahuštění jejich obsahu, vstřebání vody a vzniku kostního trusu. Trus pak uvízne v konečníku a vyvolá zácpu. Další možnou příčinou vzniku zácpy jsou mechanická ucpání trávicího traktu (zvětšená prostata, nádory) či poruchy v nervové regulaci činnosti střev.
Zácpa se projevuje neustálým nucením ke kálení bez efektu, bolestivostí břicha, kňučením, naříkáním.
Při déletrvajícím postižení se objevuje malátnost, únava, apatie, zvracení, nepřijímání potravy. Může dojít ke krvácení z konečníku (mechanické podráždění a zánět sliznice střeva), v neřešených případech až k nekróze střeva, jeho ruptuře a k zánětu pobřišnice.
Prognóza je většinou příznivá, u zanedbaných případů nejistá, u nádorovitých změn nepříznivá.
Je-li slezina narušena, je možné ji chirurgicky odstranit, neboť její funkci převezmou jiné orgány a pes tak může nadále žít.
Jednou z příčin odstranění sleziny je hemangiosarkom. Jde o vysoce maligní tumor vznikající z endotelu cév. S výjimkou některých kožních hemangiosarkomů je to nádor velmi agresivní s brzkou tvorbou metastáz. Hemangiosarkom sleziny se vyskytuje nejčastěji u psů ve středním a starším věku (8–13 let), predisponovanými plemeny jsou německý ovčák, retrívr, knírač, pudl, bez ohledu na pohlaví. Vzhledem k tomu, že se cévy vyskytují ve všech orgánech a metastatické buňky se šíří krví, je nález hemangiosarkomu možný kdekoliv. Další možnou cestou vzniku metastáz je transplantace po prasknutí nádoru a vylití krve společně s nádorovými buňkami do břišní dutiny. V době diagnostiky má metastázy 50 % pacientů, nejčastěji v plicích, játrech, mozku, kůži, kostech nebo nadledvinkách, 25 % pacientů s primárním nádorem sleziny má zasaženo také srdce. U koček je tento typ nádoru velmi vzácný, vyskytuje se hlavně na kůži a ve střevech.
V anamnéze lze vysledovat přechodnou slabost, únavu (anémie), abdominální distenzi (růst nádoru, peritoneální efuze), spontánní krvácení z nosu (anémie, trombocytopenie, diseminovaná intravaskulární koagulace – DIC), nechutenství (tlak nádoru na gastrointestinální trakt), zvracení, neochotu k pohybu, ataxii pánevních končetin. Polovina pacientů mívá kolaps, někteří pacienti mohou akutně uhynout (hypovolemie při ruptuře primárního nádoru nebo metastázy). Základem terapie je splenektomie. Ta musí probíhat za přísného dodržování zásad onkologické chirurgie, aby nedošlo ke kontaminaci ostatních orgánů krví nebo buňkami sleziny. V případě akutní ruptury hemangiosarkomu je nutná urgentní stabilizace (terapie hypovolemického šoku, zastavení krvácení). Společně s řešením primárního tumoru je nutné sledovat případné komplikace a souběžně je řešit.
Dalším problémem je torze sleziny, která je definovaná jako její otočení okolo cévní stopky. Setkáváme se s ní nejčastěji u velkých plemen psů s hlubokým hrudníkem, jako je německá doga. Choroba může probíhat akutně nebo chronicky. Metodou léčby je vždy splenektomie, u pacientů v šoku musí být provedena ihned po stabilizaci pacienta. Prognóza po úspěšné operaci je obecně dobrá, může však být zhoršena komplikacemi choroby (sepse, DIC, peritonitis a podobně). Choroba může probíhat akutně nebo chronicky, od jednoho dne do tří týdnů. V anamnéze se nejčastěji setkáváme s apatií, anorexií, bolestivostí nebo zvětšením břišní dutiny, tmavou močí, zvracením a průjmem. Mezi klinickými příznaky převládají bolestivost břišní dutiny, palpačně masa v oblasti mezogastria, někdy dopro
Kastrace psů se podobně jako u fen provádí z chovatelských a zdravotních důvodů.
Chovatelské důvody spočívají hlavně v zamezení nežádoucího chování psa, jako je neklid, neposlušnost a toulání v období hárání fen v okolí. Je pravdou, že jsou psi po kastraci klidnější a vyrovnanější, nicméně případná agresivita nebo toulání z jiných důvodů, než jsou háravé feny, se kastrací nevyřeší.
Hodně záleží na tom, v jakém věku se kastrace provádí. Kastrace štěněte ve věku 6 až 12 týdnů před dosažením pohlavní dospělosti způsobí to, že psi nestačí nabýt pohlavní výraz ani povahové vlastnosti jako dominance a agresivita, a tak zůstávají celý život hravým štěnětem. Jsou potom vhodní jako mazlíčci do domácnosti, ale nehodí se pro další výcvik, jako je obrana, hlídání a podobně. U nás se kastrace většinou provádí až po dosažení pohlavní a tělesné dospělosti, což je u malých plemen asi 12 měsíců a u velkých plemen asi 18 měsíců. Pokud se rozhodneme pro kastraci psa z hlediska nápravy nežádoucího chování, tak čím později se provede, tím menší je šance na úspěch. U psa se již toto chování upevní, stane se z něj zlozvyk a kastrace problém nevyřeší.
Zdravotní důvody pro kastraci psů se vyskytují u několika onemocnění. Patří sem hlavně nádory varlat, kryptorchismus a zvětšení prostaty (benigní hyperplazie prostaty).
Nádory varlat jsou u psů poměrně časté a kastrace představuje jediné řešení.
Kryptorchismus je stav, kdy jedno nebo obě varlata nejsou sestouplá v šourku, ale nacházejí se v tříselném kanálu nebo dutině břišní. Zde je pro ně vyšší teplota než v šourku, což znamená o 30 % vyšší riziko nádorového bujení. Jejich odstranění pomocí kastrace je tedy opět nejvhodnějším řešením.
Zvětšení prostaty (benigní hyperplazie prostaty) se vyskytuje téměř u všech starších psů, a pokud nezpůsobuje problémy, není třeba ji řešit. Někdy je však prostata zvětšená natolik, že způsobuje problémy při močení – bolestivé močení, krev v moči a podobně, nebo může dojít k zánětu prostaty – prostatitidě, což jsou stavy, kdy je zapotřebí přistoupit k léčbě a kastrace je metodou volby.
Při kastraci psa se odstraní samčí pohlavní žlázy – varlata. Kromě tvorby spermií jsou varlata zodpovědná za tvorbu testosteronu, a tedy i za samčí sexuální chování. Před zákrokem je nutná 24hodinová hladovka. Vodu odejmeme 1 až 2 hodiny před zákrokem. Pes je následně uveden do anestezie – buď intravenózní (do žíly), nebo inhalační (napojení na inhalační přístroj). Typ anestezie závisí na zdravotním stavu zvířete a na požadavcích majitele psa. Inhalační narkóza je šetrnější, bezpečnější, ale i
