ZÚŽENÉ PRŮDUŠKY je jedno z témat, o kterém se můžete dočíst v našem článku. Kolaps průdušnice (tracheální kolaps) je onemocnění dýchacího aparátu, pozorované nejčastěji u malých plemen psů ve středním nebo vyšším věku. Nejčastěji se vyskytuje u jorkšírských teriérů (70 % případů) a dále u toy pudlů, trpasličích pinčů, ale i u kříženců.
Co způsobuje zúžení průdušnice
Zúžení průdušnice je pravděpodobně ovlivněno mnoha faktory a příznaky jsou spojeny s nenormální či sníženou tvorbou vláken a amorfní hmoty chrupavky a také se sníženou schopností glykosaminoglykanových molekul vázat vodu, což ovlivňuje pevnost chrupavky. Ztráta pevnosti chrupavky vede k rozšíření a zploštění průdušnice a současně k zánětlivému procesu a problémům s dýcháním (zúženéprůdušky). Onemocnění se dělí na čtyři stupně, a to podle zúžení průměru průdušnice.
Diagnostika se provádí na základě klinických projevů charakterizovaných typickými zvuky, podobnými husímu kejhání, které pes vydává při kašli; neschopností fyzického výkonu a problémy s dýcháním. U psa se objevuje špatné dýchání, těžké dýchání, dýchavičnost. Pro diagnostiku se dále využívá RTG vyšetření a fluoroskopie. Ultrazvukové vyšetření je použitelné pouze pro extratorakální část průdušnice a kvalita poskytnuté informace je nižší než při RTG vyšetření. Endoskopické vyšetření podává o tracheálním kolapsu kvalitnější informaci – přesně hodnotí rozsah poškození, včetně stavu hlavních průdušek, kdy může dojít k zúžení průdušky. Lze použít pevné i ohebné endoskopy, přičemž pevné jsou vhodnější z hlediska rychlosti vyšetření. Při vyšetření se používá lehká injekční anestezie, při níž zůstávají zachovány tracheální reflexy, takže je možno zjistit rozsah a stupeň poškození. U pacientů v pokročilém stadiu onemocnění je anestezie riziková, zvláště při současných srdečních a plicních problémech. Pokud se uvažuje o chirurgickém řešení, je endoskopie nezbytná. Chirurgické řešení v pokročilém stadiu onemocnění a u psích pacientů se současnými kardiopulmonálními problémy rovněž nebývá nejlepším řešením.
Terapie léky pomáhá kontrolovat respiratorní problémy spojené s obtížným dýcháním, jako je cyanóza a synkopy. Kortikoidy s krátkým účinkem omezují otoky a zánětlivé stavy. Potlačení kašle a celkové zklidnění jsou důležité pro stabilizaci zvířete. Pro lékovou terapii chronického onemocnění lze použít kombinaci bronchodilatans, kortikosteroidů, antibiotik a sedativ, čímž se však postup onemocnění nezastaví.
Tracheomalacie je regresivní změna průdušnice s výrazným změknutím chrupavek. Může způsobovat poruchy ventilace. Chirurgické řešení lze užít v případech, kdy je postižena pouze průdušnice (ne hlavní průdušky). Možné chirurgické techniky jsou tracheostomie, aplikace dorsálního ligamenta, ventrální incize tracheálních prstenců a použití externích polypropylenových protéz. Díky technikám používajícím externí protézy lze dosáhnout dobrých výsledků. Protože však podle zkušeností úspěch chirurgického řešení závisí na udržení dobrého prokrvení trachey v průběhu umístění protézy, navrhuje se použití modifikované prstencové protézy.
Inspirační dušností trpí koně, kteří mají z nějakého důvodu zúžené dýchací cesty, takže jejich nádech je namáhavý. Celkem často se ale snížená průchodnost zhorší i u vydechování vzduchu, takže se v takových případech setkáme s dyspnoí smíšenou. Mezi nejčastější příčiny dušnosti u koní patří problémy spjaté s nosním i laryngeálním stridorem. Záněty dýchacích cest jakéhokoli původu (podráždění, infekce viry, baktériemi, plísněmi, alergie, akutní i chronické). Při nich se v dýchacích cestách hromadí hlen, dochází k otoku sliznice dýchacích cest, průdušky a průdušinky se reflexně stahují (bronchokonstrikce). Velice nebezpečná je alergie podobná lidskému astmatu, kdy dochází k prudkému zúžení bronchiolů (bronchokonstrikce), například při „záchvatu“ u známého COPD, reakce na včelí štípnutí a podobně. Nelze zapomenout ani na plicní červivost (Dictyocaulus arnfieldi), přestože jsou tyto případy u nás vzácné. Další příčinou mohou být některé otravy, například organofosfáty, různé alergie a stavy, kdy dochází k otokům v oblasti hlavy (hroší hlava), hltanu, hrtanu a krku, protože oteklá tkáň tlačí na dýchací cesty a zužuje je; podobně mohou působit různé nádory okolních tkání. Některé příčiny lze vyléčit úplně, jiné lze zmírnit, v určitých případech však zvířeti již nelze pomoct. Důležité je proto co nejrychlejší vyšetření veterinářem a zahájení včasné a správné léčby.
Exspirační dušnost samotná je projevem nedostatečné elasticity plicní tkáně. Setkáváme se s ní například u zvířat postižených chronickou formou COPD či jiného, obvykle chronického onemocnění plic. Dále u koňů starších, kdy již plíce nejsou dostatečně elastické, a v neposlední řadě u zvířat, která prodělala onemocnění dýchacích cest a nedostatečně se z něho vyléčila. S takovým stavem již nelze často nic dělat, protože plicní tkáň bývá nevratně změněná. Vhodně stanovenou léčbou a neúnavnou péčí však obvykle můžeme zabránit zhoršování problému a koně udržovat v přijatelném stavu. I to však s konečnou platností řekne až veterinář.
Toto plemeno vzniklo celkem nedávno – v 60. letech 20. století v Americe. Chovatelé zkřížili americké krátkosrsté a perské kočky, čímž chtěli dosáhnout lepší srsti u perských koček. Ve skutečnosti ale vyšlechtili nový druh krátkosrsté perské kočky, jak ji původně nazývali, s plochým čenichem. Exotická kočka byla uznána FIFe v roce 1984 a CFA v roce 1967. Do Evropy se první exotické kočky dostaly asi v roce 1982, a to do Skandinávie, Německa a Švýcarska.
Exotická kočka patří k mírným a vyrovnaným plemenům. Jistě si brzy ve vaší domácnosti najde teplé a měkké místo, kde bude moct nerušeně odpočívat. Odměnou za pohodlí vám bude její spokojené předení. Má ráda lidskou společnost a ke své rodině se chová velmi mile a přátelsky. Zároveň je zvědavá a chytrá. Je vhodná do kteréhokoliv prostředí. Díky své klidné povaze může žít v bytě, dobře se snáší s dětmi a nemá žádný problém s tím, když musí zůstat doma sama. Je spíše tichá a její občasné mňoukání jen doplňuje harmonickou povahu těchto koček.
Exotická kočka svým vzhledem a strukturou srsti připomíná plyšového medvídka. Na rozdíl od ostatních koček má zaoblené a baculaté tvary. Srst svojí měkkostí a načechraností připomíná plyš. U exotické kočky se nejčastěji vyskytuje tygrovaná (kolmé pruhy přes tělo) nebo tečkovaná kresba. Exotická kočka zdědila po svých perských předcích některé vady, jako jsou výrazné slzné kanálky, zúžené nozdry a krátký čenich (britský standard diktuje, že okraj nosního zrcátka nesmí přesahovat spojnici mezi očima), což jim způsobuje dýchací problémy. Také mívají problémy se zuby.
Exotická kočka má robustní stavbu těla. Ramena a hrudník jsou široké a stejně jako zbytek těla svalnaté. Bohatě osrstěný ocas i nohy jsou krátké a silné. Ocas se ke konci zužuje. Tlapky by měly být velké, pevné a kulaté. Hlava musí být masivní a mít tvar koule. Lícní kosti mají být dobře vyvinuté a brada a čelisti silné. Velké kulaté oči mohou mít buď modrou, oranžovou nebo zelenou barvu. Vyskytují se však i jiné barvy očí. Budí dojem, že jsou doširoka otevřené. Uši jsou drobné a postavené daleko od sebe. Srst je hustá s podsadou. Stejně jako perská kočka se může vyskytovat v jakékoliv barevné variaci. Kvůli její krátké srsti se musí více než u perských koček dbát na to, jak k sobě ladí jednotlivé části těla.
Hmotnost exotické krátkosrsté kočky se pohybuje v rozmezí 3 až 6,5 kg. Kočky žijící doma se dožívají okolo 10 let.
I když má exotická kočka kratší srst než perská kočka, musí se kvůli dvojité, husté srsti pročesávat minimálně dvakrát týdně. V době línání je nutné ji kartáčovat ještě častěji, aby se přede
Voletem se nazývá každé zvětšení štítné žlázy, u níž není zvýšená teplota a nebolí. Vyrůstá těsně pod hlasivkou po jedné nebo po obou stranách průdušky a svou tíží visí dolů. Velmi velké vole může tlakem na průdušnici přivodit obtíže při dýchání, řidčeji při polykání.
Při odstraňování volete se podávají vnitřně jodové přípravky, zevně se místo maže jodovou tinkturou nebo jodovou mastí, nebo se jodová tinktura do volete vstřikuje. V současné době se užívají s dobrým výsledkem přípravky proti štítné žláze v podobě tabletek thyreoidinových, thyrandenových, jodothyrantových. Lze je koupit už hotové a podávají se 1 až 3 ks denně. Doporučuje se léčení začít malými dávkami a počkat na účinek. Někdy však vole začne znovu růst, jakmile přestaneme přípravky podávat. Operativní odstranění volete je ale nebezpečné, na štítné žláze se mohou objevit také rakovinné novotvary.
Tento druh rakoviny je také možné spatřit na kůži, kdy se vytvoří boule na krku a hrudi.
