ŽELVA SUCHOZEMSKÁ NEMOCI je jedno z témat, o kterém se můžete dočíst v našem článku. „Všechno nejlepší“, věta neodmyslitelně spjatá s dnem, kdy se člověk stává o rok starším. I přesto, že se někteří lidé dožívají i více než úctyhodných sta let, nemohou se v dlouhověkosti rovnat některým želvám. Želvy patří k oblíbeným atrakcím v zoologických zahradách, ale i k vyhledávaným domácím zvířátkům. Na světě existuje asi 300 druhů želv, bohužel některé z nich jsou silně ohrožené a člověk se s nimi již ve volné přírodě téměř nesetká. Tento článek pojednává o želvách známějších, těch které je možné chovat doma nebo se s nimi setkat v nejrůznějších zoologických zahradách.
Želva nádherná
Tato vodní želva dorůstá velikosti 15 – 30 cm. Sameček bývá menší než samička. Želva nádherná se dá poznat tím, že má po stranách hlavy skvrnu červené barvy. Pokud se jedná o mladou želvu, její karapax září výraznými barvami (jasně zelená, žlutá) a kresbou. Věkem se barvy i kresba vytrácí, barva karapaxu se tak může dostat až k černému odstínu. Plastrón je žlutý s tmavými skvrnami. Želva nádherná patří k těm želvám, které mají plovací blány a drápy.
Latinský název
Trachemys scripta elegans
Nároky na chov
Pokud tuto želvu chováme doma, je vhodné ji umístit do akvaterária. Na zahradě může přebývat v jezírku, bazénku. Při výběru vhodného želvária je důležité mít správné rozměry. Obvykle se jedná o pětinásobek rozměru krunýře želvy. V želváriu musí být dostatečně velká souš, na které se může želva vyhřívat. Nad ní musí být umístěna žárovka, nesmí být ale ani moc vysoko a ani nízko. Ideální výška je taková, aby pod žárovkou bylo asi o 5 – 7 °C víc, než je teplota vody. Svítit by se mělo asi 10 hodin denně. Vhodné jsou žárovky s UVA a UVB zářením. Dno želvária je možné zaplnit pískem, který sice zkomplikuje čištění, ale zabaví želvu, která v něm může pátrat po zbytcích potravy. Další výhodou je, že součástí písku jsou kamínky, které želva polyká a ty jí v žaludku pomáhají zpracovat potravu. Želvárium by mělo být ze shora aspoň částečně skryté, aby nebyl takový teplotní rozdíl mezi vodou a vzduchem, protože želva se nadechuje nad hladinou a mohla by se nachladit.
Voda v želváriu může být běžná vodovodní, je dobré do ní přidat akvaristický přípravek pro úpravu čerstvé vody, který ovlivní tvrdost vody. Dobré je mít filtr a vzduchování, které zabrání rychlému kažení vody. Aby se voda tak rychle nekazila, je důležité i odstraňovat zbytky potravy brzy po krmení. Po výměně vody je dobré pustit želvu zpět, až když má voda asi 22 °C. Pokud by teplota vody klesla pod 10 °C, želva se zazimuje. Zimní spánek je stavem strnulosti, ve kterém želva přežije zimní období. Její metabolismus se zastaví a želva přestane přijímat potravu. Zazimovat by se měli jen silní a zdraví jedinci, ostatní by to nemuseli přežít. Kromě zimního existuje i letní spánek, který je také stavem strnulosti a to v reakci na nějaké nepříznivé období (např. velké horko).
Pokud má želva nádherná dostatek místa, snese ve stejném želváriu i jiné druhy želv. Je ale důležité, aby byly zhruba stejně velké a dávat si pozor při krmení, aby se při snaze urvat si potravu vzájemně neporanily. Navíc v době páření bývají samci agresivní, takže by opět mohlo dojít k poraněním.
Ve svém příspěvku BETTA BOJOVNICE se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Venda.
Dopřejte vašemu beťákovi slanou koupel. Slaná voda ho zbaví této nemoci. V čase, kdy bude ryba v soli, vyčistěte akvárko horkou vodou a vydesinfikujte ho savem. Pak do čisté vody rybu přeneste. Slanou koupel uděláte rozmícháním 5 litrů vody a 0,5 kg soli. Ryba se začne olupovat a tím se zbaví nemoci. Ryba musí být stále v teplé vodě o teplotě, na kterou je zvyklá.
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Veronika.
Želva zelenavá je o něco menší než želva nádherná, dorůstá 20 cm, pokud se ale želva vyskytuje ve volné přírodě, může být i větší. Samice jsou větší než samci. Samice váží kolem 2 kg, samec kolem půl kila. Kaparax želvy zelenavé má žluto-hnědé, nebo hnědo-černé zabarvení. Barva kaparaxu se mění při dlouhodobém pobytu venku.
Tyto želvy se dožívají až 100 let, v domácím chovu se ale věk může i o 30 let zkrátit.
Latinský název
Testudo hermanni
Nároky na chov
Želva zelenavá je velmi oblíbený druh pro chov, je pro ni typické, že budí dojem, že si vše vychutnává, jídlo, slunění atd. Želva zelenavá se živí rostlinami, nejvíce jí chutná pampeliška, jetel, jitrocel, šťovík. V zimním období je zase vhodné zařadit do stravy čínské zelí.
Kromě správné stravy je důležitý i přísun ultrafialového záření, nejvhodnější je pro ni venkovní chov, kde je přístup ke slunečnímu záření, který želvě poskytne dostatek vitamínu D, který je pro ni velmi důležitý. Pokud želvu zasvěcujeme, je potřeba, aby měla přísun světla aspoň 3 x denně na 1 hodinu. Jakmile se želva dostatečně zahřeje, vydá se za potravou. V teráriu by měla být teplota 25 – 35 °C. Želva má sice ráda teplo, ale neměla by se přehřívat.
V teráriu by kromě tepla měla být i správná vlhkost. V jednom místě terária by mělo být vyšší množství vlhkého substrátu, protože želva se do něj velmi ráda zahrabe. Stejně jako tam má být tento vlhký kout, měl by tam být i kout suchý, který může být tvořený pískem, kamínky, vysušeným substrátem.
I zde platí, že zimování je vhodné jen u zdravých jedinců. Zimování může nahradit klidové období, které by trvalo asi 4 týdny. Ale ani toto období není nutné navozovat. Zimování je ale nutné pro rozmnožování želv. Jejich sexuální aktivita je nejvyšší v době po zimním spánku.
Nejčastější onemocnění
Onemocnění u želvy zelenavé jsou velmi podobná jako u želvy nádherné. I u želvy zelenavé se dají obvykle na jejím chování vypozorovat změny, které ukazují, že želva není v pořádku. Může se jednat o pokles aktivity, apatii, polehávání pod lampou, nepřibírání na váze, měknutí krunýře a jiné.
I želva zelenavá může trpět zápalem plic, který je často způsoben špatným zazimováním, nebo průvanem. Častá je i rýma, kterou můžou způsobit roztoči v substrátu, nebo prašnost. I želva může trpět alergií. Řídká rýma často odezní sama, pokud se udržuje správná teplota prostředí. Pokud by ale trvala déle než dva týdny, nebo byla hustá, budou potřeba antibiotické kapky. U suchozemských želv se může stát, že jejich krunýř je propadlý, měkký a v karapaxu dochází k praskání, to je způsobeno nedostatečnou vlhkostí. Suchozemskou želvu mohou ohrožov
Želva žlutohnědá dorůstá do velikosti 30 cm, je podobná želvě zelenavé. Barvu má žlutou s hnědými skvrnami. Odlišuje se tím, že má na okraji karapaxu jen jeden štítek. Na stehnech nohou má ostruhy. Na krunýři nad hlavou má vyobrazenou mašli. Tato želva je býložravá.
Latinský název
Testudo graeca
Nároky na chov
Želva žlutohnědá může být chována doma, nebo v teplých měsících i ve venkovním výběhu, pokud tam má možnost schovat se před sluncem či deštěm. Tato želva je na rozdíl od ostatních želv o něco teplomilnější. Želvy, které jsou chované jen venku trpí často rýmou.
Želva žlutohnědá je býložravec, nejvhodnější je pro ni pampeliška, jitrocel, a další traviny. V zimě je vhodné čínské zelí, čekanka. Občas můžeme její stravu doplnit i kousky ovoce.
Želvárium by mělo být podobné jako u želvy zelenavé. Neměl by tedy chybět substrát, úkryt, osvětlení. Protože je želva žlutohnědá o něco náročnější na chov než ostatní druhy, není vhodná pro chovatele začátečníky. I pro tento druh želvy je potřeba registrace.
Nejčastější onemocnění
Želva žlutohnědá může trpět stejnými nemocemi jako želva zelenavá. Jedná se hlavně o poruchy související s výživou, o vnější infekce, poranění, vnitřní nemoci, parazitní onemocnění. (viz. výše: Želva zelenavá)
O želvách je třeba říct, že jejich teplota se mění podle teploty jejich okolí, želvy jsou totiž studenokrevné. Asi každý člověk ví, že existují želvy suchozemské a vodní. Je třeba si ale uvědomit, že i když se jedná o želvu suchozemskou, neznamená to, že nemá ráda vodu a naopak, želva vodní také někdy ráda vyleze na souš.
Pro želvy je pravděpodobně nejtypičtější jejich krunýř, který se skládá ze tří částí: horní část (karapax), spodní část (plastrón) a mosty, které obě předchozí části spojují. Horní část se skládá z několika desek, jejichž počet je jedním z rozpoznávacích znaků. Destičky na krunýři odpovídají jedné šupině. Želva je se svým krunýřem pevně spojena páteřními a žeberními kostmi, takže nemůže z krunýře vylézt. Většina suchozemských želv má velký a těžký krunýř, který slouží k jejich ochraně, predátor je díky krunýři nemůže uchopit do čelisti a rozdrtit. Pro rozlišování druhů je důležité, i jak vtahují krk do krunýře. Jsou dvě možnosti. Některé želvy zatáhnou krk i hlavu pod páteř, jiné je schovají v krunýři na stranu. Kůži želvy tvoří malé šupinky. I suchozemské želvy svlékají kůži, ta ale běžně neodpadá, naopak se vrství do „kopečků“.
Jazyk všech želv se na rozdíl od jiných plazů nedá vysunout a oči většiny suchozemských želv směřují dolů. Jejich čelist slouží ke kousání a žvýkání potravy. Místo zubů mají rohovité výčnělky.
Z běžně používaného přísloví „pomalý jako želva“ víme, že pomalé tempo je pro suchozemské želvy typické. Jejich rychlost je dána nejen velikostí a tíhou jejich krunýře, ale i neefektivním postavením jejich končetin, které má želva roztažené do stran.
U většiny želv se nároky na chov a typy onemocnění shodují.
Samice želvy uhlířské dorůstá asi do 30 cm, samec asi 35 ˗ 40 cm. Tato želva má černý karapax se žlutými nebo načervenalými skvrnami, tvar karapaxu je oválný a podlouhlý. Plastrón je žlutohnědý. I hlava a končetiny jsou zbarveny do béžova se žlutými skvrnami.
Latinský název
Chelonoidis carbonaria dříve Geochelone carbonaria
Nároky na chov
Chov želvy uhlířské není příliš náročný. V teráriu nesmí chybět substrát, chladný vlhký kout s vlhkým substrátem, teplý kout s vysušeným substrátem, miska s vodou, žárovka na výhřev. Pod žárovkou by měla být teplota kolem 35 °C. V teráriu by mělo být vlhko, protože želva přijímá vodu hlavně povrchem těla. Tato želva se stravuje rostlinami, občas doplněné i ovocem. V zimě jako u ostatních želv vítězí čínské zelí.
Nejčastější onemocnění
Ani tato želva není v typech nemocí žádnou výjimkou. (viz výše: Želva zelenavá)
Samička želvy čtyřprsté dorůstá asi 20 cm, sameček je o něco menší. Její hmotnost může být až 2 kg. Karapax želvy čtyřprsté je okrouhlý a s plochým vrcholem, jeho barva je písková s černými znaky. Velmi stará želva může mít krunýř až černý. Tato želva je ve dne velmi aktivní a ráda hrabe podzemní chodby.
Latinský název
Testudo horsfieldii
Nároky na chov
Pokud tuto želvu chováte ve venkovním výběhu, je třeba ho zabezpečit, protože dokáže vyhrabat tunel ven z výběhu. Jestli je tato želva dobrá v hrabání, tak ještě lepší je ve šplhání.
Živí se rostlinami, ale i drobným hmyzem. Teplota při chovu by měla být kolem 28 °C. Nemá ráda velké vlhko a chladno, přesto by měl být v teráriu trochu chladnější kout.
V terárium by opět měl být substrát a osvětlení. Doba svícení by měla být asi 10 hodin denně. Želvu je také možné jednou týdně koupat ve vlažné vodě, aby získala tekutinu.
Nejčastější onemocnění
Jako u každé suchozemské želvy hrozí i u želvy čtyřprsté parazitní onemocnění, různá poranění, infekce, výživové problémy a další nemoci (viz. výše: Želva zelenavá)
Želva obrovská opravdu dostojí svému jménu. U dospělé želvy je délka krunýře až 120 cm a váha dokonce 200 kg. Její karapax má hnědou barvu a je celkem vysoký. Nohy této želvy jsou hodně mohutné. Krk má dlouhý, aby mohla dosáhnout i na větve zhruba jeden metr nad zemí. Obvykle je její chůze pomalá, ale je schopna značné rychlosti, zároveň je i výborným plavcem.
Latinský název
Dipsochelys gigantea
Nároky na chov
Nároky na chov jsou v podstatě stejné jako u ostatních suchozemských želv. U této želvy je důležitý hlavně dostatečný prostor v teráriu nebo venkovním výběhu.
Nejčastější onemocnění
I tuto vzácnou želvu mohou trápit úplně stejná onemocnění jako želvu zelenavou. (viz. výše: Želva zelenavá)
Nemoci pohlavního ústrojí – hnisavý zánět dělohy, zánět předkožky
Nemoci pohybového ústrojí – záněty svalů, kloubů a šlach, dysplazie kyčelních kloubů, zlomeniny kloubů, zlomeniny kostí, křivice
Nemoci nervového ústrojí – zánět mozku a míchy, otřes a zhmoždění mozku a míchy
Nemoci očí – zánět spojivek, zánět víček, vchlípení a vychlípení víček, suchý zánět rohovky a spojivky, zákal rohovky, zákal čočky
Nemoci uší – onemocnění zevního zvukovodu, krevní výlev v ušním boltci
Onemocnění kůže – zánět kůže, kopřivka, svrab
Parazitární onemocnění psů – škrkavky, tasemnice, blechy, vši, všenky, klíšťata
Infekční nemoci jsou nemoci, jejichž původci jsou živé mikroorganismy (patogenní bakterie, houby, viry, rickettsie, chlamydie, protozoa) schopné pronikat do organismu zvířat, vyvolat onemocnění a dále se přenášet na zdravé jedince.
Přenos infekčních nemocí je realizován přímým nebo nepřímým (zprostředkovaným) vzájemným kontaktem nemocného zvířete se zdravým. Bránou vstupu původce onemocnění je kůže a viditelné sliznice očí, dýchací, trávicí a močopohlavní systém.
Při prvních příznacích infekčního onemocnění psa je nutné vždy co nejdříve vyhledat veterinárního lékaře, který zvíře odborně vyšetří a zahájí odpovídající léčbu. Infekční onemocnění ohrožuje nejen zdraví a život postiženého psa, ale i ostatní psy, se kterými přijde do kontaktu.
Invaze cizopasníků, jak vnějších, tak vnitřních, způsobují značné komplikace zdravotního stavu u všech věkových kategorií psů. U štěňat mohou způsobovat i přímé ztráty uhynutím, často významnou měrou zasahují skrytě do vývinu a růstu a disponují organismus pro celou řadu onemocnění.
U vodních želv se rozlišuje, jestli se jedná o mořské nebo sladkovodní želvy. Jejich původ určuje i jejich velikost. Sladkovodní bývají totiž daleko menší než mořské.
I u vodních želv jsou stejné typy zatahování krku jako u želv suchozemských. Pro masožravé želvy je ale typické, že umí rychle pohnout hlavou a chytit svou kořist. Některé mořské želvy mají u očí slané žlázky, které jim pomáhají zbavovat se nadbytečné soli z mořské vody, kterou pijí.
Krunýř vodních želv je většinou plochý, a tak mohou rychle a snadno plavat a potápět se. Zároveň je jejich krunýř také lehčí než u želv suchozemských. Vodní želvy svou kůži svlékají postupně po malých částech. Sladkovodní želvy mají na končetinách plovací blány a zároveň i drápy, které používají při šplhání na souš. Velké sladkovodní želvy příliš neplavou, často jen chodí po dně na rozdíl od menších druhů. Mořské želvy mají ploutve. Předními ploutvemi pohybují nahoru a dolů, zadní používají spíše ke kormidlování. Mořským želvám se špatně pohybuje po souši, proto na ni vylézají jen samice, aby nakladly vejce. Přestože se želvy pohybují v obrovských hloubkách a vydrží tam dlouho, občas se potřebují nadechnout vzduchu, a proto musí vyplouvat na povrch.
Vašeho zakrslého králíka může například ohrozit kokcidióza, toto onemocnění způsobuje přemnožení bakterií ve střevech a játrech králíčka. Obvykle se kokcidióza může týkat králíčků starých do deseti týdnů.
Králíčka také může ohrozit svrab, který způsobují roztoči, na postiženém místě se pak vytváří strupy. Stejně jako když člověka postihne svrab, tak se usilovně škrábe, tak stejně reagují i králíčci. Nejčastěji svrab postihuje nos a uši.
Smrtelnou nemocí pro všechny králíky je králičí mor, který způsobí viry. Králičí mor se přenese přímým kontaktem s nemocným jedincem, nebo také bodnutím hmyzu. Proti této nemoci se králíčci očkují jednou zhruba za půl roku.
Další smrtelnou chorobou je myxomatóza, také způsobená virem. Nemoc se opět šíří například bodnutím hmyzu (např. komár). Opět se proti této nemoci králíčci očkují.
Zakrslého králíčka také může ohrozit rýma. Ta se projevuje stejně jako u lidí kýcháním a výtokem z nosu. Pokud je rýma infekční, tak může být také komplikovaná řadou dalších infekcí, tím se zhoršuje nejen průběh nemoci, ale i její léčení.
Dalším králičím onemocněním může být i pasteurelóza. I toto bakteriální onemocnění bývá pro králíka smrtelné, důležité je, jestli včas dostane léky. Nemoc se projevuje dýchacími problémy a způsobují ji hlavně hlodavci.
Stejně jako člověka, tak i zakrslého králíčka může postihnout průjem, který může být způsobený prochladnutím, zkaženou nebo příliš studenou potravou (například zelenina vyndaná čerstvě z lednice), ale i vlhkou podestýlkou. Pokud by králíčka průjem přeci jen zasáhl, je třeba králíčkovi 1 - 2 dny dopřát jen seno a vodu. Pokud by se ale průjem ani potom nezlepšoval, je třeba navštívit veterináře. Přesným opačným pólem je zácpa. Králíček trpící zácpou je nadmutý, nejí a viditelně se krčí. Opět to může být způsobenou prochladnutím, ale i také tím, že králíček prostě snědl to, co neměl. Ze stejného soudku je také možné nadmutí králíčka, které opět způsobí například studená, nebo mokrá zelenina. Takový králíček nesedí v křečích, spíše hodně polehává, protože nadmutí mu způsobuje problémy s dýcháním. U nadmutí je dobré vyhledat lékaře, abyste se ujistili, že se nejedná o symptom jiného onemocnění.
Králík také může onemocnět pseudotuberkulózou, která je dokonce přenosná na člověka. Takový králíček mívá problémy s dýcháním a hodně hubne.
Králíčka také může zasáhnout salmonelóza, která je stejně jako pseudotuberkulóza přenosná na člověka, naštěstí se u králíčků příliš nevyskytuje.
Další smrtelnou chorobou je tularemie, která se projevuje zduřením uzlin.
U králíčků především tedy u samic jsou samozřejmě možné záněty mléčných žláz (obvykle v době kojení mláďat, která mo
Nemoci, jimiž se můžeme od psů nakazit, se odborně nazývají zoonózy. I když celkově známe téměř 150 takovýchto nemocí, důležité je, že v naší zemi se vyskytují jen některé z nich. Největší nebezpečí pro nás představuje vzteklina. Kromě ní nás ohrožují nemoci přenosné některými parazity, bakteriemi a některé plísně. Nejčastěji diskutovanými nemocemi jsou kromě již zmíněné vztekliny také leptospiróza a atoxokaróza.
Mnoha nákazám zvířat můžeme předejít očkováním, ať už povinným, či nepovinným. Doporučuje se také pravidelná kontrola trusu, případně odčervení zvířat přibližně každé tři měsíce. Při soužití se psem v jedné domácnosti je nejdůležitější dodržovat zvýšenou osobní hygienu, zvýšenou navíc v případě, že v domácnosti je nastávající maminka, malé dítě nebo starší lidé, protože ti mají slabší imunitu.
Zakrslí králíci jsou obvykle chováni jako domácí mazlíčci, takže jejich ztráta v důsledku nemoci (obzvlášť pokud ta nemoc má ošklivý průběh) u majitele jistě vyvolá lítost a smutek. To samozřejmě může cítit i chovatel králíků pro jejich maso, i když asi z jiných důvodů. Zde se nepředpokládá, že by si vybudoval ke králíkům citový vztah. Pravděpodobně ho ale i tak ztráta zasáhne, navíc se jistě objeví obavy z nakažlivosti nemoci, protože králíka domácího mohou zasáhnout různé velmi nakažlivé nemoci, které se snadno rozšíří i k dalším králíkům. A pro chovatele je pak taková ztráta ještě větší. Ztráta celého chovu může chovatele velmi poškodit, a proto je lepší řadě nemocí předcházet, případně pokud je to nutné umístit nemocného králíka do karantény. Chovatelé, kteří mají své králíky v králíkárnách, by alespoň dvakrát ročně měli králíkárny dezinfikovat. Dezinfekce králičích klecí může být jistou prevencí před šířením různých onemocnění. K dezinfekci králíkáren se často užívá chloramin a chlorové vápno.
Chovatelé se tedy obávají řady více či méně závažných onemocnění, jako je například:
Různé květiny umístěné v teráriu sice pěkně vypadají, ale v některých případech hrozí při požití nebezpečí otravy organismu želvy. Jestliže tedy chceme živé rostliny, tak umisťujeme do chovných prostor pouze osvědčené druhy květin a dáme je tak, aby želva na ně nedosáhla. Nebezpečné jsou například tis a diffenbachie a další. Stačí si najít, jaké rostliny jsou jedovaté, a ty prostě nepoužívat. Řešením jsou pro želvy rostliny umělé.
Vhodná rostlina do terária pro želvy je Adenium (pouštní růže) – pochází z Afriky a několika málo míst jihozápadní Asie. Nejznámější a také nejvíce pěstovaným druhem je Adenium obesum. Má ozdobný, od kořene zbytnělý lahvově tvarovaný stonek a především krásně kvete něžnými, růžově bílými květy, které jistě patří mezi nejkrásnější květy z říše sukulentů. Květy ale bohužel vykvétají teprve třetím až čtvrtým rokem. Listy má s ohledem na svoji velikost 4–10 cm dlouhé, lesklé, tmavě zelené a tuhé. Pozor, mléko, které z adenia vytéká při jeho poranění, je prudce jedovaté, proto by se měla rostlina umisťovat na vyvýšené místo.
Hned na úvod je třeba podotknout, že by čistokrevná koťata s průkazem původu z chovatelských stanic měla být odchovávána na zdravých rodičích a vyšetřena. V dnešní době je však chovatelů koček tolik a je tak velká poptávka po tomto oblíbeném plemeni, že mnozí genetické testování neprovádějí.
Mezi nejčastější genetické nemoci patří:
Polycystické onemocnění ledvin: Dědičné onemocnění, které se často vyskytuje u oblíbených plemen koček, nejčastěji u koček exotických a perských. Onemocnění se projevuje až po určité době, kdy jsou ledviny vyplněny cystami, jež brání jejich správné funkci. Jedná se o nevyléčitelné chronické onemocnění, které lze diagnostikovat pomocí USG (sonografické vyšetření) ve věku kolem 8–12 měsíců, kdy jsou cysty již detekovatelné, nebo pomocí genetických testů, jež potvrzují gen PKD1 zejména u koček perských, exotických a jejich kříženců. Pro ostatní plemena nemá tento test vypovídací hodnotu. Onemocnění se dědí, v populaci se vyskytují nosiči alely autozomálně dominantní, kteří nevykazují onemocnění, ale přenášejí ho. Jestliže se zkříží takovíto dva jedinci, jejich potomci budou 1 : 1 nosiči a nemocní. Choroba se projevuje selháním ledvin, anorexií, apatií, nechutenstvím, hubnutím, uremickým zápachem, zhoršenou kvalitou srsti, nadměrným pitím a močením. Nejčastěji se projevuje kolem sedmého roku života.
Deficit pyruvátkinázy: Onemocnění způsobené deficitem enzymu pyruvátkinázy, jež je autozomálně recesivně dědičné, což znamená, že příznaky nemoci mají pouze jedinci, kteří zdědí po obou svých rodičích zmutovaný gen (to odpovídá cca 25 % vrhu). Jedná se o hemolytické onemocnění, jež se vyznačuje sníženou životností erytrocytů (červených krvinek). Projevuje se únavou, anémií, hubnutím a zvětšováním břicha. Screeningový test na deficit pyruvátkinázy se doporučuje provádět především u chovných koček plemen se zvýšeným výskytem takto zmutovaného genu (sem patří i kočka mývalí).
Hypertrofická kardiomyopatie (HCM – hypertrophic cardiomyopathy): Onemocnění, jež postihuje jak zvířata, tak lidi. Projevuje se v různém věku jako důsledek srdečního přetížení způsobeného hypertrofovaným (zvětšeným) srdcem. Jedná se o zvětšení srdečního svalu, nejčastěji levé komory. Plemenné predispozice k dané chorobě mají mainské mývalí kočky, britské kočky, norské lesní kočky, ragdollové a další. Odhaduje se, že v populaci koček je až 20 % nemocných. Nemoc postihuje nejčastěji kocoury ve věku okolo 6 let, výjimkou ale nejsou ani koťata stará 6 měsíců. K projevům se řadí šelesty na srdci, zadýchávání, kašel a cyanóza sliznic. HCM vzniká také jako následek jiných onemocnění, například vysokého krevního tlaku nebo zvýšené činnosti štítné žlázy, a
Postižené kočky přenášejí koronaviry slinami a exkrementy. Kočky se ale mohou nakazit rovněž vdechnutím či požitím viru, při přímém kontaktu s nakaženým jedincem, nebo dokonce kontaktem s virem kontaminovanými povrchy (lůžkoviny, oblečení, hračky, misky, škrabadla). Parazité, kteří sají krev (blechy), koronaviry nepřenáší. Virus v prostředí lze naštěstí zlikvidovat dezinfekčními prostředky.
Když kočka přijde do styku s virem FIP, nezpůsobí jí to klinické propuknutí nemoci, ale některé kočky mohou mít mírný zánět horních cest dýchacích (kýchání, slzení, vodnatý sekret z nosu) nebo mohou mít střevní potíže. Velká část koček, u kterých proběhne prvotní nakažení, se zcela uzdraví, ale některé z nich se mohou stát bacilonosiči.
U většiny nakažených koček se neprojeví klinické příznaky onemocnění. Jen u malého podílu koček se vyvine smrtelné onemocnění (týdny, měsíce i roky po prvotním nakažení). Propuknutí příznaků FIP bývá náhlé, především u koťat, anebo mohou tyto příznaky zesílit během pár týdnů. Kočka testovaná na FIP s negativním výsledkem, může mít koťata pozitivní na FIP. Nenarodí se nakažená, ale nakazí se mateřským mlékem.
Spousta koček má nespecifické příznaky: skleslost, hrubá srst, občasné nechutenství, horečka nebo hubnutí, proto je diagnostikování FIP obtížné.
Přibližně 40 % případů nákazy bývá efuzní forma, 25 % pak neefuzní forma a 35 % bývá smíšená forma.
Nejnáchylnější na toto onemocnění jsou kočky mladší věkové kategorie, to je koťata a kočky do dvou let, dále kočky starší deseti let, kočky se špatnou fyzickou kondicí, kočky postižené více infekcemi najednou, kočky ve stresu, kočky v nadměrné zátěži.
Pro zpříjemnění posledního stadia nemoci je důležitá dobrá zdravotní péče a vyvážená zdravá strava.
V dnešní době je možné testovat přítomnost koronaviru – test zjistí přítomnost protilátek proti koronavirům. Pozitivní test ale neznamená, že vaše kočka má FIP – pozitivní výsledek testu znamená, že kočka byla koronavirům vystavena (nemusí se přitom jednat o koronaviry, které způsobují FIP) a že si proti nim vytvořila protilátky. Vyšetření bývá doplněno biochemickým vyšetřením krve, RTG nebo sonem. Diagnóza FIP je založena na pozorování klinických projevů nemoci, na laboratorních testech a na vyšetření břišní tekutiny.
V dnešní době je FIP považována za smrtelnou nemoc od té chvíle, kdy se objeví klinické příznaky. U malého procenta postižených koček je možné na krátkou dobu zmírnit příznaky nemoci (odsávání tekutiny z dutiny břišní).
Britská kočka se může dožít i patnácti let. Protože se jedná o plemeno, které se neustále šlechtí, objevují se u nich dědičné choroby. Každý správný chovatel nechává samozřejmě své kočky na smrtelné choroby testovat. Základními testy jsou testy na kočičí imunodeficientní virus a leukózu. Imunodeficientní virus neboli syndrom získané ztráty imunity je onemocnění, na které neexistuje vakcína. Tento virus je přítomen v krvi, slinách i v mléce. Pro přenos tohoto onemocnění je nutný těsný kontakt mezi kočkami. Virus způsobuje sníženou obranyschopnost.
Po nakažení touto chorobou se u kočky objevují horečky, nechutenství a zvětšují se mízní uzliny. V následující fázi kočka vypadá, že se uzdravila, protože veškeré příznaky vymizí. Postupně se ale opět vrací horečka, nechutenství, rýma, dýchací problémy, chronické kožní problémy a parazitóza. Obtíže neustále narůstají, řešením je pak obvykle euthanázie.
Leukóza je onemocnění, které v organismu způsobuje poruchu funkce imunitního systému i nádorové změny. K nakažení je třeba nutný přímý kontakt mezi kočkami, přenos slinami, mlékem a močí. Po nakažení se nemusí projevit žádné příznaky, ale nemoc se neustále vyvíjí, kočka ztrácí imunitu, tvoří se nádory a podobně.
U britských koček se také může objevit infekční zánět pobřišnice, což je onemocnění, které postihuje nejčastěji mladé kočky. Onemocnění může způsobit kombinace stresu, infekce a opět přímého styku mezi kočkami (sliny, trus, nosní sekret). Příznakem nemoci bývá apatie, horečka, průjem, hubnutí, nechutenství, zhoršené dýchání. Ani tato nemoc se nedá vyléčit.
U těchto koček se bohužel objevuje onemocnění hypertrofická kardiomyopatie (HCM), proto pokud si kupujete tuto kočku od chovatele, měl by vám ukázat výsledky vyšetření srdce obou rodičů. Zároveň byste měli vyžadovat i vyšetření na nemoc ledvin. Je třeba se se seznámit se zdravotním stavem koček, aby se jejich dědičné nemoci dále neroznášely do chovu. Hypertrofická kardiomyopatie způsobuje srdeční selhání. Polycystická choroba ledvin je také dědičné onemocnění, při této nemoci se tvoří ledvinové cysty vyplněné tekutinou. Cysty ohrožují fungování ledvin a vedou k jejich selhání.
