Na kůži kočky se mohou projevit různá onemocnění, ať už kůže jako takové (bakteriálního, parazitárního či plísňového původu), nebo jako komplikace hojení poranění kůže. Komplikace mohou signalizovat onemocnění vnitřních orgánů, hormonální poruchy a také alergie různého původu.
Ztráta srsti u kočky
Línání je přirozený jev výměny srsti, a proto bývá obtížné určit hranici mezi normálním fyziologickým a nadměrným patologickým línáním.
Fyziologické línání se ve zvětšené míře opakuje dvakrát do roka, a to na jaře, kdy se kočky zbavují zimní srsti, a na podzim, kdy se jim zimní srst opět obnovuje. Mimo to kočka mírně líná po celý rok, protože životnost jednoho chlupu je přibližně jeden měsíc. Poté chlup odpadává a na jeho místě vyrůstá nový. Pokud se kočka zdržuje převážně v bytě, jarní a podzimní línání není tolik výrazné. O to víc však líná v průběhu roku.
Obtěžující může být nadměrné línání, což je jakýsi stav mezi fyziologickým a patologickým línáním. Tento druh línání většinou ukazuje na nekvalitní stravu, používání nevhodných přípravků na úpravu srsti nebo třeba i velké stresové zatížení kočky. Tato porucha se dá vyléčit potravinovými doplňky a celkovým zlepšením péče o kočku.
Patologické línání je takové línání, při kterém vznikají lysá místa. Tehdy je nutné navštívit veterináře.
Telogenní defluxe je onemocnění, při kterém se všechny chlupy nacházejí v takzvané telogenní fázi růstu (u zdravé kočky se v srsti nacházejí chlupy ve třech fázích: anagenní fáze – chlup nově vyrůstá z chlupového folikulu, katagenní fáze – čerstvý chlup je pevně uchycený v kůži, telogenní fáze – chlup je těsně před vypadnutím). Chlupy tedy vypadávají ve velkém množství. Příčinami mohou být různé nemoci, hormonální poruchy nebo stres. Může se také jednat o vedlejší účinek některých léků.
Alopecie neboli ztráta srsti může mít několik příčin. Někdy se jedná o takzvanou psychogenní alopecii, která je způsobena nadměrným stresovým zatížením kočky (například kvůli novému členu domácnosti, změně bydliště nebo změně hierarchie v rodině). Kočka stres ventiluje lízáním srsti, čímž si sama způsobí tvorbu holých míst. Většinou si srst líže v ústraní, takže může být obtížné stanovit příčinu vypadávání chlupů. Pokud majitel nachází chomáčky chlupů na místech, kde kočka prováděla očistu srsti, ve zvratcích nebo v trusu, jedná se pravděpodobně o psychogenní alopecii.
K alopecii také mohou mít větší sklony přešlechtěné barevné mutace některých plemen. Takovéto kočky mají v chlupech nerovnoměrně rozmístěné pigmenty, a proto se u některých jedinců vyskytuje vysoká lomivost chlupů nebo vůbec nevyrůstají nové chlupy. U starších koček se vzácněji vyskytuje takzvaná paraneoplastická alopecie, která je způsobena vnitřním zhoubným bujením, nejčastěji rakovinou střev.
Vypadávání srsti, její matnost, lámavost nebo třeba i tvorba lupů většinou ukazují na nějaké vnitřní potíže a je vždy nutné navštívit veterináře.
Ve svém příspěvku KOCOUR A LYSINA NA SRSTI se k tomuto tématu vyjádřil uživatel ALENA RUZICKOVA.
Dobry den nasemu kocourovi 2roky se obevila lysinka na boku asi velikosti briska malicku, rano nebylo nic a vecer prisel s plesatym koleckem, mohl utrpet v souboji s kocourem nebo je to neco vaznejsiho nepoznam to diky za radu Alca
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Tereza.
Dobrý den, naše kočka si nakonec vylízala z malého kolečka dvě lysiny velikosti dlaně. Trvalo to tak 14 dní, přestala si je dál zvětšovat a lysiny zarostly. Zvěrolékař řekl, že to mohla být pouhá alergická reakce. Takže pokud tam nemá nějakou velikou ránu, neřešila bych to.
Habešská kočka pochází pravděpodobně z Etiopie (dříve Habeš), odkud byla v 60. letech 19. století převezena britskými vojáky do Velké Británie, kde byla jako samostatné plemeno uznána již v roce 1882, kdy toho však se svou současnou podobou měla společného pramálo. Ta vznikla buď náhodným pářením s domácími kočkami, nebo spíše jako výsledek snahy chovatelů o vytvoření koček známých z egyptských hrobek a nástěnných maleb vyobrazujících egyptskou bohyni Bast a jiné kočičí bohy. První zmínky o chovu habešských koček pocházejí z roku 1896.
Habešské kočky bývají svým vzhledem často přirovnávány k různým šelmám, především jsou však charakteristické nezaměnitelným zbarvením, přičemž v současné době je rozlišováno na 28 různých barevných variant. Toto zbarvení, kdy každý jednotlivý chlup může mít až tři různé barvy, bývá označováno pojmem ticking. Tato kresba spočívá ve zvláštním zbarvení chlupů a prvně byla definována v chovatelských kruzích zajíců. Každý chlup obsahuje dva až tři proužky. Světlé proužky se střídají s tmavými a dávají kočce její typický přírodní vzhled. Je to zjevné především u jedinců s tradiční barvou sorrel a divokým zbarvením (barva podobná barvě divokého králíka).
Habešské kočky disponují středně velkým, svalnatým a mrštným tělem, vyznačujícím se obzvlášť dlouhými končetinami, zakončenými oválnými tlapkami. Ocas bývá dlouhý, široký a dokonale ladící s trupem. Hlava je klínovitá a je posazena na dlouhém krku. Tato kočka se řadí mezi krátkosrsté druhy. Nepřehlédnutelným znakem jsou také velké a daleko od sebe posazené uši. Váha je v rozmezí od 2,5 do 4 kg u koček, 3,5 až 5 kg u kocourů. Kočky se obvykle dožívají 10 až 12 let, nebývá to však pravidlem a někteří jedinci se dožijí mnohem vyššího věku.
Kočky jsou to velmi milé, temperamentní, sebevědomé, inteligentní, hravé a zvědavé. Tyto vlastnosti nejlépe popíšou povahu těchto okouzlujících šelem. Jsou to společenští tvorové, kteří jsou svému pánovi velmi oddaní. Od svého člověka vyžadují pozornost a kontakt, rádi se chodí pomazlit. Habešanky jsou velmi aktivní kočky, které dokážou neúnavně běhat a skákat. Velmi rády také šplhají. Jejich hravost jim vydrží i do dospělosti. Dovedou si neúnavně hrát se svými hračkami, ale i se špuntem od vína, papírovými kuličkami nebo brčkem. Jsou to kočky učenlivé, které můžeme naučit různým dovednostem. Mnohé také rády aportují. Jsou nehlučné, ale přesto velmi komunikativní. Rozhodně nejsou líné a neustálé povalování je jim cizí. Pokud nespí či nejí, jsou stále ve střehu a pozorují, co se děje v jejich okolí.
V naší poradně s názvem KRÁLÍK DOMÁCÍ NEMOCI se k tomuto tématu vyjádřil uživatel KAREL SCHMAUS.
SAMICE KRÁLÍKA DRŽÍ V HUBĚ PODESTÝLKU SLÁMU A DOST DLOUHO, KRMENÍ V POŘÁDKU I ČERSTVOU VODU DOSTÁVÁ, CHOVÁ SE JINAK ŽIVĚ BEZE ZMĚN A BEZ PROBLÉMŮ S POHYBEM, NA GENITÁLIICH ANI NA OČÍCH BEZE ZMĚN , SRST V POŘÁDKU , NECHÁPU , DĚKUJI ZA ODPOVĚDˇ.
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Milda.
Kůže je bariérou ochraňující vnitřní prostředí organismu od vnějšího světa, zejména proti škodlivým chemikáliím a mikroorganismům. Srst psovi poskytuje tepelně izolační ochranu. V kůži jsou smyslové receptory reagující na změny vnější teploty. Při změnách teploty se chlupy napřimují nebo pokládají; srst tak pomáhá zvýšit nebo snížit ztráty tělesného tepla. Do chlupového váčku v kůži ústí mazová žláz, vylučující tukovou látku, která dává srsti lesk. Je voděodolná a chrání a zvláčňuje pokožku. Kůže nejen chrání organismus proti vnějšímu nebezpečí, ale ovlivňuje také reakci imunitního systému v případě poranění.
Kůže se skládá ze dvou vrstev. Povrchová vrstva (pokožka, epidermis) není příliš silná a průběžným odlupováním odumřelých buněk si udržuje svou ochrannou funkci. Pod pokožkou je silná, elastická a pevná škára (dermis), která zajišťuje krevní zásobení a inervaci pokožkových buněk. Ve škáře se nacházejí kožní žlázy, chlupové váčky (folikuly), cévy a smyslové receptory, které umožňují vnímat hmat, bolest, tlak i teplotu.
Chlupy psa rostou periodicky. První, aktivní fáze růstu je následována přechodnou a poté odpočinkovou fází. Jakmile vyroste nový chlup, starý vypadne; tento proces se nazývá línání. Růstový cyklus srsti je ovlivněn mnoha faktory, například změnou vnější teploty, zvyšováním či snižováním fotoperiody, hormony, výživou, stresem a genetickými vlivy. Chlupy se obměňují především na jaře, kdy líná zimní srst, a znovu na podzim, kdy je krátký letní kožich nahrazován delším a hustším zimním. Změny v produkci hormonů hypofýzy, štítné žlázy, nadledvin a pohlavních žláz dramaticky ovlivňují strukturu a hustotu srsti. Samčí hormony stimulují růst, zatímco samičí mají opačný efekt.
Srst psa je mnohem variabilnější než u jiných domácích zvířat, neboť z jednotlivých chlupových váčků může vyrůstat více chlupů odlišné struktury. Silné primární chlupy, nazývané pesíky, mohou být obklopeny menšími, jemnějšími chlupy, takzvanou podsadou.
Srst a pokožka psa potřebují pravidelné čištění a kartáčování, příležitostné stříhání či úpravu srsti (trimování). Pravidelné kartáčování udržuje srst ve výborném stavu a prokrví pokožku. Máte také příležitost všimnout si čehokoli neobvyklého, co může znamenat zdravotní problém. Menším a starším psům musíte pravidelně stříhat drápy a psům jakéhokoli věku prospívá péče o zuby, uši a oči. Psí srst se čistí samovolně, ale většině psů prospěje občasná koupel. Dlouhosrstá plemena vyžadují častější pozornost.
Hladká srst, například u boxera, je na údržbu velmi jednoduchá. Jednou nebo dvakrát týdně mu gumovým kartáčem nebo speciální psí rukavicí přejeďte proti srsti, abyste odstranili lupy, špínu a uvolněné chlupy.
I morčata trpívají na lupy, které vypadají jako ošklivé bílé až žluté mazlavé šupinky. Pro odstranění takového problému je možné používat sírosalicylový šampon. Tento šampon pomáhá i při jiných kožních problémech, jako jsou některé dermatitidy a dermatofytózy.
Koupání
Před koupáním si připravte všechny potřebné věci – to abyste co nejvíce zkrátili dobu, po kterou budete morče upravovat (hřeben, ručník, šampon, kondicionér, fén).
Do dvou nádobek si nařeďte šampon a kondicionér (na jeden díl detergentu čtyři až pět dílů teplé vody). Do umyvadla (vany, škopíku) si připravte neklouzavou podložku (stačí přeložený ručník) – morčátku to nebude při koupání klouzat a bude klidnější. Nastavte správnou teplotu vody – morče má poměrně vysokou tělesnou teplotu, takže by voda měla mít kolem 42 °C, aby mu byla příjemná.
Morčata vždy koupejte pod tekoucí vodou, a ne tak, že je postavíte do škopíku, ve kterém je voda. Tento způsob je krajně nevhodný, protože koupete morče ve špíně, která se z něj odmočila, a navíc se morče do vody téměř okamžitě vyčůrá.
Morče řádně namočte (pozor dávejte na očka a ouška) a potom našamponujte – nezapomeňte ani na místa pod krkem, v podpaží, tříslech a podobně. Hlavičku myjte opatrně, i když jsou současné šampony k očím šetrné. Opláchněte a postup opakujte, dokud vám nepoteče při splachování čistá voda (u morčat stačí většinou dvakrát – poprvé se srst umyje, podruhé se uzavře chlup). Pak použijte kondicionér, který řádně vetřete do srsti na celém těle (opět pozor na hlavičku). Nechte ho působit asi minutu a pořádně spláchněte, dokud srst pod prsty nebude vrzat. Kondicionér srovná pH kůže a vyhneme se tak jejímu podráždění a případné tvorbě lupů.
Morčátko zabalte do ručníku a jemně promačkejte (v zimě můžete ručníky nahřát na topení). Pak ho přendejte do suchého, kde ho nechte zabaleného cca pět minut. Nezapomeňte vytřít ouška (ale jen ty části, které jsou vidět). Fénujte na střední teplotu ze vzdálenosti minimálně 30 cm. Rovnosrstá plemena (sheltie, peru) při fénování pročesávejte proti směru růstu srsti hřebenem. Kudrnáčkům srst pouze nadzvedávejte prsty. Pro podporu prstýnkovaté struktury srsti můžete na suchou srst použít přípravky na upevnění textury srsti a „namačkat“ lokny. Tyto přípravky obsahují většinou lanolinový či olivový olej, který brání zacuchávání srsti, podporuje její růst a kvalitu, ale neobsahují žádná zakázaná tužidla ani laky (například objemový kondicionér Vital od Bea Natur).
Roztoč trudník psí (Demodex canis) způsobuje zánět chlupových folikulů a mazových žláz. K přenosu dochází kontaktem mláďat s matkou při sání mléka. Tento parazit vyvolává onemocnění zvané demodikóza nebo také červená prašivina. Postižená ložiska jsou bez chlupů, zarudlá, se zvýšenou tvorbou šupin.
Trudníci jsou dlouzí okolo 0,2 až 0,3 mm. Mají doutníkovitý tvar a čtyři páry končetin. Trudník proniká podél chlupu do mazových váčků, tam se množí a způsobuje jejich roztažení, čímž se chlup uvolňuje a vypadává. Obsah mazového váčku se druhotně infikuje mikroby a hnisá. Na postižených místech se objevují nejprve malé skvrny s řidší srstí, které se později rozšiřují, splývají a vznikají tak velké plochy bez srsti. Tyto plochy mají šedomodrou až načervenalou barvu a z jejich povrchu se odlupují vrstvičky pokožky. První příznaky onemocnění se projevují na hlavě kolem očí, na nose, na pyscích a na hrudních končetinách. Postižená místa nesvědí. Trudníci se však mohou mízní cestou dostat až do vnitřních orgánů, kde potom cizopasí, demodikózu tedy nelze považovat pouze za kožní onemocnění, ale je třeba na ni nahlížet jako na onemocnění celkové. V pokročilém stadiu nemoci pes typicky páchne a trudníci jsou snadno rozpoznatelní při mikroskopickém vyšetření kožního seškrabu. Jejich výskyt způsobuje primárně vypadávání srsti a vznikají různé infekce. Postižená místa hnisají a vznikají záněty.
Trudník psí je viditelný mikroskopem a v malém počtu je přítomen ve vlasových váčcích většiny psů, pokud přirozená obranyschopnost psa nedovolí přemnožení tohoto kožního parazitického roztoče, nedochází ani k projevům kožního onemocnění. Nejčastěji bývají demodikózou napadena štěňata a mladí psi ve věku 3–18 měsíců. Napadeni mohou být také podvyživení a oslabení psi, psi starší nebo v celkově špatné fyzické kondici, a nejčastěji jsou to krátkosrstá zvířata.
Onemocnění zpravidla probíhá ve formě šupinaté nebo pupenečkovité. Při šupinaté formě jsou charakteristickým příznakem drobné, různě velké okrsky s prořídlou srstí na kůži hlavy (okolí očí, na čele, na pyscích, na nose), případně i dalších místech těla. Řídnutí srsti se může stupňovat, až se vytvoří lysá místa s šedavě zbarvenou až zarudlou kůží. V případě pupenečkovité formy je možné v místě vylysání pozorovat dobře hmatné uzlíky, které mnohdy hnisají, zduří a praskají. Pak lze nalézt na postižených místech strupy zaschlé krve a hnisu. Lokalizovaná forma se vyskytuje hlavně u štěňat na hřbetě nosu, na čele a kolem očí. Postižená ložiska jsou holá, zarudlá a vyskytuje se zde zvýšená tvorba šupin.
Ve Francii byla birma uznána v roce 1925 jako samostatné plemeno se statutem CAC. Jakým způsobem se kočky do Francie dostaly, či zda byly vyšlechtěny až na jejím území, je stále nevyřešeno. První pár dovezený do Francie pocházel údajně z jihovýchodní Asie a nezachovali se po něm žádní potomci. Jiné domněnky uvádějí jako předka současných koček birma křížence siamské a dvoubarevné dlouhosrsté kočky. Toto plemeno bylo vyšlechtěno v klášteře tibetském, mniši darovali pár francouzskému diplomatu Augustu Paviemu a anglickému majoru Gordonu Rusellovi za to, že jim pomohli při útěku z Tibetu. Kocour cestu do Evropy nepřežil, březí kočička ale dala základ chovu tohoto plemene na starém kontinentu.
Birma patří mezi polodlouhosrsté kočky. Je to středně velká kočka s dlouhým hedvábným kožichem, ten však nedosahuje ani délky, ani hustoty perských koček. Má delší tělo a užší obličej než typická perská kočka. Váha dospělé kočky se pohybuje mezi 2,5 až 4,5 kg, kocour je robustnější, dosahuje váhy až 5 kg. Birmy dospívají zhruba ve věku 18 měsíců, plné dospělosti však dosahují až ve věku 4 let. Od počátku se dlouhá desetiletí chovaly birmy pouze v klasických plných barvách odznaků. Novinkou a oblíbenou zajímavým oživením ve standardu se stala kresba tebby. Zhruba v osmdesátých letech se o toto zpestření zasadila především chovatelská stanice Las Perlas Sin, která přinesla gen pro aguti (díky němuž kresba vzniká) do pestré palety zabarvení birem a je považována za matku kresby v barvených varietách těchto koček. Birmy se dožívají až 15 let věku.
O birmách se říká, že vyvolávají závislost. Jsou to kočky velmi vnímavé, inteligentní, milé, učenlivé, přizpůsobivé, společenské, mají klidnou a mírnou povahu. Postrádá agresivitu vůči lidem, ostatním kočkám či psům. Náklonnost dává najevo vrněním, předením, láskyplným otíráním a tichým mňoukáním. Hlučnější bývá jen v období říje, tehdy se projevem trochu podobá siamkám. Birma nebývá ráda o samotě. Dovede velmi přilnout ke svému páníčkovi a dávat mu najevo svou lásku a náklonnost. Velmi vnímá i výkyvy nálad osoby, která je jí blízká, a celkovou rodinnou atmosféru. Spřátelí se snadno s ostatními jedinci stejného druhu. Jedna birma je sice krásná a milá společnice, ale pozorovat dvě nebo tři při hře je ještě daleko působivější. Klidná povaha birmy je zárukou, že bude dobře vycházet s dětmi. K typickým vlastnostem tohoto plemene patří i výrazná zvědavost a přizpůsobivost. Birmy pozorují svého člověka a snaží se napodobovat jeho běžné činnosti, například otevírání dveří a podobně.
Močové kameny jsou bolestivý stav, který se nejčastěji vyskytuje u samců. Je způsoben blokádou v uretře, což je trubice, kterou moč vychází z močového měchýře. Jsou tvořeny agregáty močových krystalů obsažených v močovém měchýři. Tyto krystaly mohou i bez vytvoření kamene způsobit příznaky urinálního onemocnění a být i překážkou, která kočce brání v močení a ohrožuje její život. Krystaly vznikají, když je moč nasycena minerály. Nejčastěji se vyskytují močové kameny s oxylátem vápníku. Dále jsou to struvity, které jsou velmi časté a bývají tvořeny fosfátovými ionty, amoniem a hořčíkem.
Typickými příznaky jsou potíže při močení. Projevují se různě, někdy si jich majitel ani nevšimne, například kočka tráví více času na záchodku nebo močí mimo, nebo se velmi často a dlouho olizuje na genitáliích. Zvíře má sníženou chuť k jídlu, objevují se změny v chování, třeba také odpor k zaujetí typické pozice při močení, podle rozsahu blokády močí málo nebo vůbec ne, po vymočení zůstává dlouhou dobu ve stejné pozici nebo dává najevo bolest při močení. Moč je narůžovělá, což značí přítomnost krve v moči. Vzhledem k tomu, že má močový měchýř omezenou kapacitu, je nutná okamžitá veterinární pomoc, aby byla překážka z močové roury odstraněna.
Faktory, které napomáhají k tvorbě močových kamenů, jsou stupeň kyselosti moči, tedy pH moči, neboť struvity se tvoří v zásadité moči. Dále infekční cystitidy – moč je od přírody sterilní, pokud dojde k infekci bakteriemi, zvýší se pH moči, tím se zvýší riziko tvorby struvitů. A v neposlední řadě je to koncentrace minerálů v moči – krystal je složen z různých molekul, jejichž koncentrace v moči je přímo ovlivněna potravou. Pokud zvíře málo pije, jeho moč je koncentrovanější a minerály v ní obsažené mohou snadněji zkrystalizovat.
Struvity lze rozpustit podáváním zvláštní diety, která je bohatší na sodík, díky tomu zvíře více pije, a tím se jeho moč rozřeďuje. Dieta je sestavena tak, aby snižovala koncentraci minerálů (hořčík a fosfor) a močoviny v moči tak, aby okyselovala pH. Ostatní kameny jako oxaláty rozpustit nelze, veterinář je musí vyjmout při celkové anestézii.
Na výchově pejska začněte pracovat okamžitě, jakmile si ho přivedete domů. Klidně už v 8 týdnech. Práce se štěnětem je mnohem snadnější než s dospívajícím puberťákem, u kterého se na výchovu zapomnělo. Výcvik štěněte však nemusí být vůbec snadný, pokud je neposlušné.
Cvičit pejska neznamená s ním hned trávit 2 hodiny na cvičáku, tak dlouho pozornost neudrží ani dospělý pes. Cvičit můžete 5 minut při každém venčení.
Na každé venčení byste měli mít s sebou následující vybavení (jak na manipulaci s pejskem, tak na jeho výcvik):
obojek a vodítko – obojek bude nosit pejsek po celý život, měl by si na něho zvyknout co nejdřív; snadno ho za něho chytnete nebo připnete k vodítku;
hračku – osvědčený je uzlík na přetahování, upoutáte jím pejskovu pozornost a zabavíte ho;
pamlsky – díky pamlskům pejsci většinou udělají vše, na dobrotu se naláká každý pejsek.
Pejska oslovujeme jménem, voláme na něj a neustále mu jej opakujeme. Zároveň však učíme štěně základům slušného chování a socializaci, to znamená, že mrňouska bereme všude s sebou. Vozíme ho autem, bereme do města mezi lidi (obzvlášť je dobré mezi malé děti, aby si jej chovaly a hrály si s ním). Vyroste vám tak sebevědomý a nebojácný pes. Po jméně můžeme začít učit štěně přivolání, zalehnutí či sednutí, které se učí formou hry, a můžeme použít i pamlsky jako odměny. Je dobré štěněti na obojek připevnit tenkou šňůrku několik metrů dlouhou, která nám bude sloužit jako prodloužená ruka.
Mezi nejčastější chyby při výcviku patří:
Neznalost práce s pejskem – bývá asi nejčastější příčinou všech neposlušných psů. Člověk si pořídí psa a vůbec netuší, jak s pejskem pracovat. Mezitím štěněcí období je to nejdůležitější. Nejdříve si tedy něco nastudujte z knížek, nebo se jděte podívat na cvičák.
Trestání pejska – musíte štěně nejdřív naučit všechny povely, a netrestat ho za to, že neposlouchá, když jste ho to nenaučili, když neví, co se po něm chce.
Negativní přístup – navazuje na předchozí bod. Lidé si myslí, že když budou na pejska křičet, že poslechne. Opak je pravdou. Pejsek se bude bát a povel nesplní.
Nedůslednost – často se volá na psy „ke mně, k noze, čekej“ a další povely zakřičené téměř společně. Jak má pejsek vědět, jaký povel splnit? Nakonec pejsek nesplní ani jeden, dostane vynadáno a páníčkovi je to jedno.
Ignorace – s trendem mít pejska je trend nechat ho dělat cokoli.
Agility (v anglickém překladu znamená hbitost) ve výcviku psů znamená sport se psy (něco jako parkur). Vzniklo okolo roku 1978 v Anglii a jedná se o sport, ve kterém jde o nejrychlejší překonání dráhy v určitý čas.
Začít trénovat se má s velkým psem nejdříve v roce a se psem menším ne dříve než v deseti měsících. Je to z toho důvodu, že pejsci nemají ještě zcela vyvinutý pohybový aparát a také se ještě nedokážou dostatečně soustředit. To všechno se musí teprve naučit. Když začnete pracovat na překážkách už se „skoro dospělým“ psem, který spoustu věcí zná, bude vaše práce pokračovat rychleji kupředu a oba z toho budete mít radost. A v neposlední řadě vám pejsek pak vydrží běhat do vyššího věku. Je spousta věcí, které by se měl pes do té doby naučit, aby pak byla práce na parkuru jednodušší.
Se štěňátkem můžete začít pracovat hned po pár dnech, kdy si ho přinesete domů. Malá štěňátka jsou velmi tvárná, a pokud budete postupovat správně, ani nemusí postřehnout, že se něco učí. Důležitá je pozitivní motivace a vaše důslednost. Jako vhodná motivace může být použito krmení – u žravých pejsků, nebo tahacích hraček – u těch „hravějších“. Míček není v tento moment moc vhodný, protože neutvrzuje kontakt mezi pejskem a psovodem a pejsek si s ním může hrát sám, nepotřebuje vás k tomu. Důležité je, abyste se svým štěňátkem navázali úzký kontakt. To znamená, že ho zpočátku musíte naučit, že na hraní jste tam vy. Klidně mu nechejte na kousání nějakou kostičku, aby se nenudilo, když nejste doma, ale hračky vytáhněte, až když budete doma. Skvělá věc jsou uzlíky. Štěňátkům se dobře drží, skvěle se o ně přetahuje a hlavně docela dost vydrží. Hru vždy začínejte i končete vy. Hru ukončete dřív, než to pejska přestane bavit, aby se příště víc těšil. Ze začátku si se štěňátkem hrajte v krátkých časových úsecích. Mimo tahání nezapomínejte taky na mazlení a škrábání. Venku se vám štěně bude držet poblíž nohou, tak toho využijte a kousek popoběhněte, a když vás následuje, hodně ho chvalte. Můžete ho opět i lákat na uzlík, který potom „uloví“, nebo na dobrůtku, kterou pak dostane. Až si na vás štěňátko zvykne a bude kolem vás pobíhat, sotva se na něj podíváte a vezmete hračku, můžete přistoupit k dalšímu stupni učení.
Nyní pár rad k učení s hračkou. Když už štěně ví, že uzlík nebo jiná věc je prima na tahání, a sotva ji uvidí, už se po ní sápe, je načase pokročit. Sedněte si na zem a zkuste pohodit uzlík kousek od sebe. Pozorujte, co pejsek dělá. Nijak nezasahujte, maximálně zkuste natáhnout ruku, když je u hračky.
