Průjem u králíka domácího může vyvolat řada faktorů, například špatná strava, která je buď studená, nebo i zkažená. Problém mu také způsobí i vlhká podestýlka.
Léčba
Důležité je nejprve z jídelníčku králíka vyřadit veškerou zeleninu. Ideální je ponechat mu jen seno a vodu. Pokud průjem způsobila vlhká podestýlka, je třeba ji odstranit. Pokud průjem trvá den, není třeba se tím znepokojovat, pokud by ale u králíka trval déle, je lepší vyhledat lékaře.
Prevence
Prevencí proti průjmu je vyvarovat se všeho, co toto onemocnění vyvolává (špatná strava, vlhká podestýlka atd.).
V diskuzi SELHÁNÍ LEDVIN U PSA se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Zdeňka Rybičkova.
Dobrý den, může se projevit selhání ledvin u koček? Podle toho, co je napsáno v článku o psech,si myslím, že moje kočička umřela právě na selhání ledvin. Moc pila, v puse měla krvácející zapáchající dásně, potravu všechno vyzvracela. Dostávala prášky (Prednicorton) po dobu asi 5 měsíců denně, a právě po nich hrozně moc pila a moc čurala.Pak přestala čurat, ležela naprosto bezvládná, bez jakéhokoliv zájmu a nakonec zemřela.Bylo to na Štědrý den, už se nedalo její stav konzultovat na veterině, kam jsme stále chodili. Děkuji za podání zprávy.
Na tento příspěvěk jestě nikdo nereagoval. Chcete se k němu vyjádřit? Klikněte na tlačítko a budete moci vložit svůj komentář.
Když si vaše kočka začne často škrábat uši, tak byste jí je měli zkontrolovat. Když se kočce do uší podíváte, vidíte tmavý zapáchající ušní maz. Kočku ouška svědí, bolí a vy se jich nemůžete skoro ani dotknout. Kočka je schopná si uši rozškrábat až do krve.
Pokud se u vaší kočky objeví výše popsané příznaky, jedná se většinou o roztoče, kteří způsobují nejčastější onemocnění zevního zvukovodu kočky, a to ušní svrab. Stačí velmi malé množství těchto parazitů, aby uši začaly svědit a vytvořil se právě ten známý tmavý ušní maz, připomínající kávovou sedlinu.
Při takovémto zjištění navštivte neprodleně veterinárního lékaře.
Salmonelóza je bakteriálním onemocněním, které je také přenosné na člověka. Naštěstí se vyskytuje vcelku zřídka, obvykle pak ve velkochovech mimo venkovní prostřední (například uvnitř různých hal).
Projevy
Základními příznaky u králíka jsou slabost a zažívací potíže (časté a zapáchající průjmy například), snížená pohyblivost, teploty.
Příčiny
Příčinou jsou bakterie z rodu Salmonelly. Touto nemocí se obvykle králík může nakazit od jiného nemocného králíka, nebo hlodavce. Je možná také nákaza prostřednictvím infikovaného krmiva a vody.
Léčba
Léčba salmonelózy u králíka je možná, ale nepříliš úspěšná. Obvykle se k tomu využívají různá antibiotika.
Prevence Vhodnou prevencí je zamezení kontaktu králíka s nakaženým králíkem, dodržování určitých hygienických pravidel a dostatek slunečního záření, které bakterie salmonelly ničí.
Zánět střev je velmi frekventované onemocnění psů.
Častou příčinou jsou dietní chyby (příliš teplé nebo studené krmivo, znečištěné krmivo, náhlá změna krmení, zaplísněné, nakvašené nebo jiným způsobem znehodnocené krmivo). Poměrně často vyvolávají zánět střev cizí tělesa pozřená psem (kamínky, pecky, kousky rozkousaných hadrů, dřeva, umělých hmot a podobně). Uplatňují se i parazitární infekce, choroby vnitřních orgánů (játra, ledviny) i druhotné vlivy infekčních onemocnění.
Hlavním klinickým příznakem zánětu střev je průjem. Výkaly jsou řídké, zapáchající, někdy potažené hlenem, případně s krví. Okolí konečníku je potřísněno trusem. Břicho je bolestivé, napnuté, pes je neklidný, při vážnějším průběhu až apatický, vyhublý a dehydratovaný. Objevuje se i teplota, plynatost a uchem slyšitelná činnost střev.
Prognóza je poměrně příznivá při včasně zahájené léčbě. U chronických nebo celkovou infekcí komplikovaných případů i nejistá a méně často příznivá.
Ileus se může v závislosti na příčině svého vzniku projevovat různě. Typickými varovnými příznaky rozvoje onemocnění jsou však zástava odchodů plynů a stolice, ať už v důsledku překážky, nebo zástavy peristaltiky. Ve střevě tak dochází k jejich hromadění, což způsobí roztáhnutí střev, které se projeví vzedmutím břicha. Jelikož se potrava kvůli překážce ucpávající střevo nemůže posouvat dále, dochází k úpornému zvracení, kdy pes zvrací zapáchající hnědou tekutinu. Tyto příznaky doprovází silná bolest, která může mít kolikovitý charakter (přichází ve vlnách, stupňuje se až do maxima, pak slábne a znovu se zesiluje), nebo může být trvalá, krutá a neutišitelná – tak tomu bývá u strangulačního ileu, kdy střevo trpí nedostatkem kyslíku. U nejvíce nebezpečného strangulačního ileu se také mohou objevit příznaky počínajícího šoku, tedy neklid nebo naopak výrazná spavost, bledá kůže se studeným potem, rychlé bušení srdce, zrychlené dýchání.
Jedná se o velmi vážné onemocnění zejména starších fen.
Jako hlavní příčina vzniku se uvádí nadměrné cystózní bujení děložní sliznice vlivem samičího pohlavního hormonu. Dochází k němu například při opakovaných falešných březostech u fen a nepravidelností v hárání (prodloužené hárání). Hnisavý zánět může vzniknout i z katarálního zánětu dělohy při vniknutí infekce do dělohy. Častou příčinou vzniku hnisavého zánětu dělohy je také aplikace hormonálních preparátů sloužících k přerušení nežádoucího krytí.
Zánět se projevuje červenohnědým až čokoládovým výtokem z pochvy s vločkami hnisu různé intenzity. Výtok může být i čistě hnisavý (žlutavé barvy), silně zapáchající. Při uzavřené formě zánětu se sekret hromadí v děloze a dochází ke zvětšování objemu dutiny břišní. Objevuje se výrazná žíznivost, apatie a nechutenství. Při vstřebání děložního obsahu do krve dochází k celkové otravě organizmu, sepsi. Na probíhající zánět dělohy může kromě klinických příznaků upozornit i souvislost s nedávno proběhlým háráním feny či umělé přerušení březosti.
Prognóza záleží na průběhu onemocnění, může být příznivá až nejistá, v zanedbaných stavech nepříznivá.
Průjem se u psa projevuje řídkou a většinou zapáchající stolicí. Ve většině případů je to reakce těla na potravu, se kterou si trávicí trakt nedokázal poradit. Jestliže kromě průjmu nevykazuje zvíře známky únavy, malátnosti nebo dezorientace, může se jednat o dietní chybu. Zamyslete se nejprve, zda váš pes nepozřel něco neobvyklého.
Pokud si dietní chyby jste vědomi a vašeho psa netrápí jiné problémy, zamezte mu na 12–24 hodin přísun k potravě a nechte jen přístup k vodě (do ní můžete přidat probiotickou pastu pro upravení střevní mikroflóry). Voda je velmi důležitá, protože předchází dehydrataci psa, který během průjmu ztrácí hodně tekutin. Když se stav psa bude zlepšovat, uvařte mu kuřecí prsa s rýží a po malých dávkách jej takto krmte 1–2 dny. Poté přejděte k obvyklému stylu krmení.
Jestliže pes trpí na průjmy opakovaně i přes odčervení a při správném krmení, je dobré jej objednat na podrobnější vyšetření k veterinárnímu lékaři. Chronické průjmy mohou být známkou nemoci slinivky nebo se může jednat o nádorové onemocnění některé části trávicího traktu. Velmi často se průjem u psů objevuje při alergii na některou ze složek potravy. Mezi další příčiny, kdy u psa může vzniknout průjem, patří léčba antibiotiky, cestování, stres.
Kokcidióza patří pravděpodobně k nejznámější králičím nemocím. Existují dva druhy kokcidiózy. Jedna z nich zasáhne střeva a druhá játra. Nemoc vyvolá přemnožení prvoků rodu Eimeria právě buď ve střevech, nebo v játrech.
Projevy
Mezi základní projevy tohoto onemocnění patří nechutenství, s tím spojený průjem (řídký a zapáchající), hubnutí, i nadýmání, apatie králíka, netečnost, ale i plynatost a také skřípání zuby a vypoulené oči.
Nákaza
Králík domácí se tímto onemocněním může nakazit prostřednictvím krmiva, nebo trusu, v němž nemocný králík vyloučil nezralé formy kokcidií.
Léčba
U tohoto onemocnění je třeba si uvědomit, že hlavně u mláďat může kokcidióza způsobit rychlý úhyn. Pokud se kokcidióza objeví u starších králíků, nemusí znamenat jejich smrt, u králíka se může kokcidióza stát chronickým onemocnění a králík bude nosičem této nemoci (není tedy vhodné, aby sdílel kotec s ostatními králíky). Pro léčbu tohoto onemocnění se využívají léky jako Sulfacox, Trisulmix, ESB3, Klozanit. Králík se z této nemoci nevyléčí úplně, navždy bude bacilonosičem a nemoc se také projeví i na jeho zdravotním stav.
Prevence
Abychom zabránili tomuto onemocnění, můžeme králíkům přidávat do vody Aciodomid K (tento přípravek okyseluje prostředí ve střevech), pomoci může také nekrmit králíka „zeleným“ krmením (pak by ale musel být chován na granulích, což není vždy finančně výhodné). Některé zdroje navíc doporučují granule s kokcidiostatiky, jejich užití je ale složitější. Tyto granule obsahují antibiotika, a pokud se chovatel rozhodne je využívat, neměl by králíky krmit již ničím jiným, protože by se mohlo stát, že si organismus králíka na tyto antibiotika zvykne a ony pak už nebudou fungovat. Výhodou těchto granulí je, že jsou levné a pokud chovatel chová králíka jen pro jeho maso, tak se tyto granule dají využívat.
Barvu stolice určují žlučová barviva, která vznikají v játrech, a to jako důsledek rozkladu červeného krevního barviva. Také tady má vliv krmivo – velké množství masa způsobuje tmavší barvu stolice, stejně tak jako borůvky, pokud je pes konzumuje. Jestliže psovi podáváme více zelené zeleniny, mohou mít výkaly nazelenalou barvu. Mrkev nebo červená řepa mívají za následek zbarvení stolice do červena, mléčné produkty nebo vejce spíše do žluta. Nezávisle na tom existují i zbarvení, která vás upozorní na chorobné procesy, viz níže.
Žlutá stolice odporně zapáchající signalizuje špatné vstřebávání (malabsorpce) tuků následkem nedostatečné činnosti pankreatu (slinivky břišní), která se projevuje při pankreatitidě, rakovině pankreatu, cystické fibróze či celiakii. V jiných případech žlutá stolice není normální. Je ale potřeba si zapamatovat, že když je stolice žlutá anebo světlá, tak žaludek, játra, tenké anebo tlusté střevo mohou být napadené vážnou nemocí. Žlutá stolice může signalizovat rychlý přechod potravy trávicím traktem, nedostatečné vylučovaní žluči, bakteriální infekci ve střevech, celiakii, zápal žlučovodů, zápal žlučníku, žlučové kameny, infekci giardií, zánět jater, žloutenku, malabsorpční syndrom.
Černá stolice odporně zapáchající signalizuje krvácení v žaludku anebo v horní části tenkého střeva následkem přítomnosti vředů či nádorů. Černá stolice může být i neškodná, a to tehdy, když se užívají výživové doplňky obsahující železo. V tom případě však nezapáchá, změní se pouze její barva.
Krvavá stolice kaštanové barvy signalizuje krvácení vředů anebo nádorů nacházejících se ve střední části tenkého střeva a v první části tlustého střeva, Crohnovu nemoc, ulcerózní kolitidu.
Zelená stolice – játra neustále produkují žluč (světlezelená tekutina), kterou vylučují přímo do tenkého střeva anebo ukládají ve žlučníku. Žluč je potřebná pro absorpci tuků a vitamínů rozpustných v tuku. Taktéž pomáhá k měkčí stolici a zodpovídá za její hnědou barvu. Když žluč postupuje přes střevo, postupně se mění její barva ze zelené přes žlutou až hnědou účinkem bakterií v tlustém střevě. Zelená stolice tak často naznačuje, že potrava prošla střevem rychleji, než je normální (zvýšená doba tranzitu střevem, viz trávicí těžkosti), takže dříve, než se mohla změnit ze zelené na hnědou. Průjem zrychlí tranzit potravy střevem. Tedy jakýkoliv faktor vyvolávající průjem může způsobit, že jeho konečným důsledkem je zelená stolice. Takto zbarvená stolice však může být ukazatelem vážných onemocnění, jako je ulcerózní kolitida, IBS, Crohnova nemoc, celiakie, rakovina, malabsorpce, salmonela, giardie a zvýšený počet nežádoucích bakterií.
Světlá stolice je zapříčiněna nedostatečnou činností ledvin. Vykytuje se při zdravotních problémech, jako jsou například zánět žlučníku (cholecystitis), přítomnost žlučových kamenů, infekce parazity (giardie), cirhóza jater, chronická pankreatitida anebo hepatitida. Pokud je stolice zbarvená do hněda, jedná se o výsledek působení žlučových solí jater. Jestliže je snížená jejich produkce, stolice má barvu světlou. Další příčinou může být užívání léků, které obsahují hydroxid hliníku. Světlá stolice může být lesklá či šedá a může nepříjemně zapáchat následkem přítomnosti tuku ve stolici.
Trichlormethan (chloroform) je bezbarvá, sladce zapáchající, hustá tekutina, v současnosti používaná zejména jako surovina pro výrobu složitějších chemických látek. Především je hlavní surovinou pro stále pokračující výrobu freonu R-22 (chladicí systémy, prekurzor teflonu). Do prostředí se chloroform může uvolňovat při výrobě, použití a likvidaci. Chloroform se v živých tkáních akumuluje jen omezeně. Člověk může být chloroformu vystaven vdechnutím, pozřením a kožním kontaktem. Chloroform působí na centrální nervový systém, játra a ledviny. Při chronické expozici byl u zvířat sledován zvýšený výskyt rakoviny ledvin a jater a negativní vliv na reprodukční soustavu. Chloroform je tak klasifikován jako možný karcinogen. Výzkumy úřadu DHHS (Department of Health and Human Services) rovněž naznačují, že by chloroform mohl mít některé karcinogenní účinky: u laboratorních krys a myší, které přijímaly chloroform v potravě a ve vodě, se rozvinula rakovina ledvin a jater.
V minulosti byl chloroform hojně používán jako anestetikum; od medicínského použití se ustoupilo rychle po odhalení nebezpečných vedlejších účinků (poškození jater a ledvin). Jako rozpouštědlo je používán při výrobě plastů, barviv, pesticidů, parfémů, jako extrakční činidlo pak ve výrobě antibiotik, vitaminů a jiných farmaceutických produktů. Jde o velmi těkavou látku, v atmosféře pomalu degraduje na toxický fosgen a chlorovodík. Je dobře rozpustný ve vodě, v půdě není silně vázán a kontaminuje povrchové a podzemní vody, kde je relativně dlouho stabilní.
Vdechování chloroformových výparů způsobuje utlumení centrální nervové soustavy, čehož bylo dříve využíváno při anestezii. Vdechování chloroformu v množství okolo 900 ppm po krátkou dobu způsobuje závratě, vyčerpanost a bolesti hlavy. Dlouhodobější expozice chloroformu (prostřednictvím dýchání, ale i například potravou) může způsobit poškození ledvin a jater. Kontakt většího množství chloroformu s pokožkou může způsobit vznik boláků. Asi 10 % populace vykazuje alergickou reakci na chloroform, která se projevuje horečkami.
Zatím nebylo pozorováno výraznější riziko způsobené chloroformem pro volně žijící druhy organismů. Dosavadní laboratorní testy naznačují, že atmosférické emise chloroformu nezpůsobují zásadnější ohrožení suchozemských organismů. Koncentrace chloroformu ve vodních ekosystémech pouze ojediněle překračuje práh toxicity, a to i pro citlivé druhy. Nicméně existuje důvodné podezření, že by mohlo docházet k jistému ohrožení vodních organismů zejména v blízkosti některých potenciálních zdrojů chloroformu, jako jsou například celulózky, čistírny odpadních vod, některé skládky a podobně.
Klinické příznaky urolitiázy se liší v závislosti na anatomické lokalizaci urolitů. Urolity se klinicky neprojevují, pokud nenaruší normální funkci ledvin. Obvykle v močových cestách způsobí zánět, jehož vlivem dojde mimo jiné k otoku sliznice. Tento otok napomáhá ke zmenšení průměru močových cest a močové kameny se tak mohou snáze ukotvit – takto dochází k částečné nebo absolutní obstrukci močových cest. Majitel takového zvířete si v tuto chvíli všímá typických příznaků, jako jsou neúspěšné pokusy o močení, bolestivé močení, časté močení po malých množstvích, bolestivost na spodině břicha a nezřídka také krev, barvící moč do různých odstínů červené až hnědé barvy.
Lokalizace urolitů je různá, může být od ledvinné pánvičky přes močovody, močový měchýř až po samotnou močovou trubici.
Diagnostika urolitiázy se provádí prostřednictvím vyšetření moči, poté pomocí nativních nebo kontrastních rentgenových snímků. Velkým pomocníkem při diagnostice tohoto onemocnění je také ultrasonografické vyšetření. Pomocí rentgenového nebo ultrasonografického vyšetření lze stanovit nejen velikost a počet urolitů, ale také jejich lokalizaci v močovém traktu.
Klinicky se přítomnost kaménků v močových cestách projevuje častějším močením s vyloučením pouze malého množství moči, která může být hustší, tmavší a případně zapáchající (i z důvodu přítomnosti bakteriální infekce). V moči se může objevovat krev, viditelná pouhým okem, nebo identifikovatelná při mikroskopickém či biochemickém vyšetření.
Projevy urolitiázy závisí především na lokalizaci urolitů. Pokud se vytvoří v ledvinné pánvičce, může být onemocnění zcela bez příznaků, zvláště pokud je proces pouze jednostranný a urolit není infikován bakteriemi. V případě infekce může dojít k septikémii a stavům s ní spojených: horečce, apatii, nechutenství, ... Při oboustranné obstrukci v ledvinné pánvičce může dojít až k chronickému renálnímu selhání.
Urolity lokalizované v močovodech se projevují akutní bolestivostí břicha, výskytem krve v moči, může dojít i k poškození ledvin s příznaky uvedenými výše.
Lokalizace urolitů v močovém měchýři může být také zcela bez příznaků. Častěji však vzniká zánět, a tak se u pacienta projevují příznaky z něj vyplývající: obtížné, bolestivé a přerušované močení, nucení na močení, inkontinence. Velmi častý je také výskyt krve v moči. Někdy je možné urolity cítit pohmatem dutiny břišní.
Příznaky spojené s výskytem urolitů v močové trubici jsou podobné lokalizaci v močovém měchýři. Při úplné obstrukci dochází k přeplnění močového měchýře, výrazné bolestivosti při pohmatu dutiny břišní. Pokud není umožněn odtok moči, objevuje se zvracení, slabost, problémy s koordinací až kóma. Za 24–72 hodin poté dochází k srdečnímu selhání v důsledku vysokého množství draslíku v těle, jež působí kardiotoxicky.
Zánět zvukovodu se vyskytuje především u psů s převislýma ušima. Obecně mají záněty různé příčiny – bakteriální, parazitární nebo plísňové. Někdy může být spouštěčem zánětu také cizí těleso (travní osiny). U některých plemen je třeba pravidelně vytrhávat chloupky rostoucí ve zvukovodu, a to především u pudlů, kníračů, bišonků, maltézáčků, jorkšírů a dalších plemen s jemnou srstí. Pokud se chlupy ponechají ve zvukovodu, vytvářejí často společně s ušním mazem ušní zátku, která brání větrání zvukovodu, a to vede ke vzniku zánětu.
Klasickými příznaky zánětu zvukovodu jsou časté třepání hlavou a drbání ucha. V případě, že je ucho velmi špinavé, zapáchá, vytéká z něj páchnoucí tekutina, jeho povrch je zarudlý či zdrsnělý, nebo si zvíře nezvykle často drbe ucho, třepe hlavou, tře uši o koberec, určitě s návštěvou veterináře neotálejte!
Pokud ucho jen svědí, ale nic z něj neteče, vykapejte ho čisticími kapkami. Jestliže zpozorujete, že se zvířeti ulevilo, opakujte čištění každý den až do odeznění příznaků. Zvířeti nikdy nečistěte uši vodou, borovou vodou ani jakýmkoliv olejem.
Pokud zpozorujete páchnoucí sekret, musíte navštívit veterináře, který ucho zvířete vyšetří a nasadí odpovídající léčbu (speciální kapky). Vždy pečlivě dodržujte léčebný postup, který naordinoval veterinář. Domácím mazlíčkům je kapání zanícených uší velmi nepříjemné, proto proti němu mnohdy velmi zarputile protestují. Ovšem vy to nevzdávejte a vytrvejte, do nedoléčeného ucha by se infekce velmi rychle vrátila. Často se veterináři setkávají s případy, kdy majitelé vodí svá zvířata do ordinace z důvodu, že předchozí kapky „nezabraly“, takže se nasadí jiné. Za měsíc se opakuje stejný scénář. Výsledkem pak může být chronický zánět zvukovodu. Přitom by mnohdy stačilo, kdyby se při prvním zánětu dodržel léčebný postup a nepřerušil se v průběhu, když došlo k prvnímu zlepšení.
V případě, že zvířeti nejste sami schopni uši vykapat, nezbývá vám nic jiného než se domluvit s veterinářem a chodit na tento úkon do ordinace.
Dráždit a zraňovat ucho psa mohou i osiny trav, které se dostanou do zvukovodu. V takovém případě často dochází k zanícení a zvířeti se spustí z ucha hnisavý výtok. Vždy je v těchto případech nutné odborné odstranění cizího tělesa a vyčištění zvukovodu. Domácí pokusy o vyndání osin mohou skončit jejím zasunutím hlouběji do zvukovodu, kde může v nejhorším případě dojít až k perforaci (proděravění) bubínku.
Mírné zašpinění ucha ušním mazem je běžné. Ucho vyčistěte následujícím způsobem: pořiďte si roztok na rozpouštění mazu v uších, ten aplikujte do zvukovodu (klidně ve větším množství) a chrupavčitou trubici zvukovodu masírujte tak, abyste slyšeli šplouchání. Pak už jen vytírejte papírovým kapesníkem namotaným na prstu to, co zvíře vyklepe do ústí zvukovodu. Před čištěním druhého ucha vždy očistěte kónus kapek (hrozí riziko zavlečení infekce z nemocného ucha do zdravého). Pokud si nevíte rady, nechte si od veterináře předvést, jak ucho správně vyčistit (případně jak aplikovat speciální kapky při léčbě).
