Na vzniku parodontitidy má podíl aktuální imunitní stav psa, stav závěsného aparátu zubu a působení bakterií, kterých je v tlamě psů a koček zhruba 300 druhů. Tyto bakterie se podílejí na tvorbě zubního plaku. V normálním stavu u zdravého zvířete existuje rovnováha mezi bakteriemi v plaku a organismem psa, která brání přerůstání patogenů. Při jejím narušení ovšem zánět propuká.
Četnější je gingivitida, jejímž původcem je jednoznačně zubní plak. Parodontitida je multifaktoriální záležitost, kromě plaku se na jejím vzniku podílí i genetická predispozice a faktory prostředí. Ne všechny bakterie jsou v tlamě škodlivé, nicméně i oportunní (příležitostné) patogeny při změně prostředí (po antibiotické terapii, po nemoci, atd.) mohou onemocnění vyvolat.
V naší poradně s názvem ZÁNĚT V TLAMĚ PSA se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Jaroslav ladman.
Pes bigl špatně žere a má zarudlé dásně. Díky za radu. Jar Ladman
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Cempírek.
Zarudlé dásně signalizují topické podráždění (například při žvýkání nové hračky), zánět dásní a / nebo infekci. Dásně psa bolí a proto nechce přijímat potravu. Bude potřeba podrobnější vyšetření, aby se našla příčina onemocnění dásní, a mohla se stanovit účinná léčba.
Veterinární lékař nejprve vyšetří celkový zdravotní stav pejska a následně dutinu ústní – vzhledem či pohmatem zhodnotí struktury v tlamě i mimo ni. U psů s onemocněním dásní lze pozorovat otok dásně, zarudnutí a zubní kořeny bývají odhaleny. Na zubech bývá zubní plak a kámen. U starších psů se záněty dásní zpravidla zhoršují.
Srst sytá černá, s tříslovými odznaky nebo bez nich; modrá, s tříslovými odznaky nebo bez nich; zlatá od syté žluté po tmavě červenou, sobolí. Všechny barvy musí být co nejčistší. Tříslová dosahuje od sytě kaštanové po světlejší barvy. Bílá hvězda na hrudi je přípustná. Minimální bílé znaky na tlapách jsou přijatelné. Tříslové znaky nad očima, v dolní části končetin a na spodní straně ocasu. Tříslové znaky na tlamě; znaky podobné brýlím kolem očí se tolerují.
V diskuzi ZVÝŠENÁ MOČOVINA U PSA se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Jirka.
Hodnota močoviny u psa 7.7 je úplně normální- nejde o zvýšené hodnoty. O zvýšené hodnoty jde až pokud je močovina 10 a více.
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Ivka.
Ano, může, zánět v tlamě způsobí, že bakterie se dále roznášejí krevním oběhem, takže ledviny pak jsou více zatížené. A také polykáním se bakterie dostávají do trávicího traktu, takže se mohou vyskytnout trávicí obtíže.
Alespo%n takto mně to vysvětlil náš veterinární lékař.
Proto je důležité dbát na hygienu dutiny ústní.
Kdo měl někdy staršího psa, tak ví, že s věkem se psovi více kazí zuby a zároveň se mu zhorší dech. Horší se mu také dásně, u nichž hrozí velké množství zánětů. Plak, který se usazuje psovi na zubech, je plný bakterií, které následně ovlivňují kvalitu psího chrupu. Bakterie se také šíří pod zuby, a tak mohou na dásních způsobit bolesti otoky. Vrcholem může být, když se dásně odtrhnou od zubů. Tento problém se dá poznat tím, že psovi krvácí dásně, nebo obsahují červené otoky. Pokud majitel psovi zuby nijak nečistí, může dojít také k tomu, že bakterie, které se v psí tlamě nachází, se dostanou do krve a způsobí poté srdeční nebo ledvinové problémy.
V diskuzi HEMATOM ABCES U PSA NA NOSE OBRAZKY se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Jana Marešová.
Dobrý den,
Chtěla bych se zeptat, máme doma Mini Bulika a na nose se mu objevil velký podebrany flek.
A na veterině nam řekli ze to je nádor, ale nam to tak nepřijde chci se zeptat zda by to taky nemohl byt hematom nebo něco jiného. Děkuji za odpověď přikládám fotku Uživatel rovněž přidal ke svému příspěvku i obrázek, který můžete vidět, když kliknete na tento odkaz přiložený obrázek.
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Petra.
Dobry den,
dnes jsem nasla u pejska na hlave malinky vyrostek, zbarveny je do krvava o velikosti spendlikove hlavicky. Vypada trochu jako prisate kliště.okoli neni nijak zbarvene,jen ten vycnivajici kousek.prosim o radu co by to mohlo byt.dekuji
Přímé nakažení člověka není možné z prostého důvodu – všechny tasemnice potřebují v určité fázi svého životního cyklu takzvaného mezihostitele, ve kterém se z larvy vytvoří měchýřek se živou hlavičkou tasemnice, zvaný boubel. Boubele nejběžnějších tasemnic našich psů se tvoří v blechách nebo v břišní dutině králíků a jiných drobných živočichů. Jistě lze konstatovat, že za normální situace člověk blechu nevykousne ani se neživí syrovými vnitřnostmi králíků. Mimoto jsou tasemnice vybíravé a specializované na své druhy nedobrovolných hostitelů.
Blecha však náhodou může ulpět na zvířecí tlamě a do úst člověka může přeskočit při psím olizování. Mezi příznaky nákazy patří bolesti břicha, zvracení a průjem. Ve stolici se objevují vajíčka tasemnice. Tasemnice může v těle člověka vytvořit obrovské cysty podobné nádoru, které je často nutné odstranit operativně.
V diskuzi VÝRUSTEK NA KONEČNÍKU U ŠTĚNĚTE se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Veronika.
Dobrý den,
chtěla bych se zeptat,mám 7 týdení fenku LR, a u konečníku se ji vyboulila žlázka - či udělala boulička, je zklidněná,suchá, nehnisá, není nijak zanícená..
Ale netuším jestli se to samo ztratí či co to může být? Prosím o názor.
Děkuji.
Zdravím
Veronika
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Michaela Hrachová.
Dobrý den,
v oblasti konečníku se vyskytují anální žlázky, které v případě přeplnění zduří a vytvoří se útvar ve tvaru bouličky - což mi dle Vašeho popisu příjde jako nejpravděpodobnější. K potvrzení by samozřejmě bylo vhodné pejska vyšetřit naživo. Tendence k přeplnění žlázek jsou způsobeny jednak plemennou predispozicí, potížemi s defekací (průjem či zácpa), atd.
Pokud nedojde k evakuaci, žlázka často praskne a následně vytvoří píštěl, což je pro pejska velmi bolestivé a následně se léčí proplachy a lokálními či celkovými antibiotiky.
Radou je tedy co nejdříve navštívit veterinárního lékaře, který obsah evakuuje.
Hezký víkend,
MVDr. Hrachová
Příčiny vzniku fibromu mohou být různé. Může se jednat o dědičné předpoklady, ale může se vyskytnout i u psa, který nemá genetickou predispozici. Spouštěčem pak může být například nedostatek selenu či zinku. Je nutné mít v těle také dostatek vitaminu A, vitaminu C a E. Fibrom je podle lékařů také odrazem toho, že někde v organismu panuje nerovnováha, něčeho je míň či víc.
Fibrom se projevuje jako výrůstek, který je nezhoubný. Může mít kulatý nebo válcovitý tvar a mívá obvykle červenohnědou barvu.
Kožní fibromy většinou pozná veterinární lékař na první pohled, fibromy uložené více v hloubce mohou být potvrzeny ultrazvukem. Definitivní diagnóza je možná po odeslání vzorku na histologické vyšetření, nebo přímo histologickým vyšetřením kompletně odstraněného fibromu.
200 µg Ivermektinu a 1 mg Prazikvantelu na kilogram živé hmotnosti zvířete, což odpovídá jednorázové dávce 1 ml pasty na 100 kg živé hmotnosti zvířete.
Před započetím léčby je třeba přesně určit hmotnost koně a dávkování. Obsah jednoho aplikátoru postačuje k ošetření koně až do 700 kg hmotnosti. Kalibrace aplikátoru je po 100 kg hmotnosti. Aplikátor je třeba přizpůsobit vypočítané dávce nastavením kroužku na příslušné místo pístu.
Držte píst stříkačky, otáčením rýhovaného kruhu ho posuňte po pístu tak, aby spodní hrana kruhu byla v zákrytu s ryskou požadované hmotnosti. Ujistěte se, že kůň nemá v tlamě žádné zbytky potravy. Odstraňte uzávěr aplikátoru, vložte jej do tlamy koně v mezizubním prostoru a naneste pastu na kořen jazyka. Po aplikaci okamžitě na několik vteřin zvedněte hlavu koně a ujistěte se, že kůň dávku spolkl.
Antiparazitární program:
Aby bylo možné dosáhnout přiměřené úrovně prevence proti parazitární infestaci, je třeba zabezpečit veterinární poradenství týkající se přiměřeného dávkování a zoohygienických podmínek.
Cane corso je pes velmi odvážný a tvrdě brání svého pána a jeho rodinu. Nikdy však nezaútočí jako první. Je výborným hlídacím psem, který k tomuto účelu nepotřebuje speciální výcvik. V případě ohrožení pána, jeho rodiny nebo majetku umí razantně a tvrdě zakročit. Cane Corso patří podle FCI do skupiny 2 – pinčové a knírači, molossové, švýcarští horští a salašničtí psi; sekce 2.2 – psi molosského typu, horští psi, bez zkoušek z výkonu. Feny dorůstají výšky 58–64 cm, psi 62–68 cm. Váha se pohybuje u fen v rozmezí 38–45 kg, u psů 42–50 kg. V průměru se toto plemeno dožívá 11 let. Hlava má širokou lebku, typického molossoidního typu. Tlama je kratší, čtvercového charakteru s širokými čelistmi, horní pysk překrývá spodní. Nos je černý s otevřenými nozdrami. Oči jsou středně velké a oválné, zbarvení záleží na barvě srsti, ale mělo by být co nejtmavší. Uši trojúhelníkovitého tvaru jsou nasazeny poměrně vysoko a visí podél hlavy. Krk je svalnatý a silný, trup robustní, ale ne podsaditý. Hřbet je rovný a dobře osvalený. Hrudník je hluboký a dosahuje až k loktům. Ocas je vysoko nasazený a u kořene silný. Končetiny jsou svalnaté a silné, přední tlapky jsou kočičí, zadní mají spíše oválný a kompaktnější tvar. Srst tohoto plemene je hustá a krátká, lesklá. Zbarvení může být černé, olověně šedé, břidlicové, světle šedé, plavé, jelení červené, žluté či žíhané. U žlutých, červených nebo žíhaných je černá nebo šedá maska, která je pouze na tlamě. Srst tohoto plemene nepotřebuje žádnou speciální péči. Dobré je pravidelně kontrolovat uši, ve kterých se může objevit zánět. Cane corso potřebuje pevnou a důslednou výchovu, nesmí se s ním však jednat tvrdě. Přirozeně poslouchá autoritu rodiny a jeho výchova tak není příliš náročná, je však dobré nezanedbat základní výcvik.
Akutní selhání ledvin ohrožuje život a je obyčejně způsobeno stavem, který s močovými cestami nesouvisí; je například následkem srdečního selhání či otravy etylenglykolem (rozmrazovačem). Postižený pes ztrácí chuť k jídlu, slábne, je malátný až kolabuje, zvrací a má průjem. Pes vykazující výše uvedené příznaky by měl být co nejdříve vyšetřen veterinářem; má-li přežít, je nezbytná intenzivní péče s okamžitým zavedením intravenózního roztoku.
Chronické selhání ledvin je pomalá, zákeřná nemoc, většinou postihující starší psy. Obecné příznaky začínají zvýšeným pitím a močením a lehkým omezením pohybových aktivit. Pes může být vyčerpaný a apatický, ztrácí zájem o okolí. Příznaky se postupně zhoršují. Není-li stav léčen, pes začne zvracet pěnu nebo potravu. Objeví se tělesný třes nebo ztráta rovnováhy, pes trpí mírnými záchvaty. Hlavní léčbou chronického selhání ledvin je vhodná výživa. Tekutiny mohou být podávány nitrožilně, ačkoli v některých případech je nutné podávat je pod kůži (subkutánně). Vysoký krevní tlak je upravován podáním specifických léků. Mnohá léčiva jsou z těla odstraňována ledvinami; pokud je tedy u psa diagnostikováno chronické selhání ledvin, měly by být zcela přehodnoceny dávky všech léků, které dosud užívá.
Jakmile se u psa jednou vyvine chronické selhání ledvin, nelze tento stav zvrátit. Avšak pečlivě zvolená dieta může jeho postup zpomalit a potlačit některé jeho příznaky tak, aby pes mohl prožít plnohodnotný život. Veterinář doporučí vhodnou dietu v závislosti na stadiu choroby.
Urémie se vyskytuje v pozdním stadiu ledvinového selhání, kdy odpadní produkty látkové výměny, které jsou normálně odstraňovány močí z těla, vstupují nazpět do krevního řečiště. Je-li urémie pokročilá, je prognóza nepříznivá. Typické příznaky urémie zahrnují zvracení; zvýšenou žízeň a pití; ztrátu chuti; ztrátu hmotnosti; otupělost nebo malátnost; dech páchnoucí po čpavku; bledé dásně a vředy v tlamě; průjem.
Mezi další možné problémy patří zánět výstelky močového měchýře (cystitida) a zánět močové trubice (uretritida), které vznikají následkem bakteriální infekce, ukládání minerálních látek, zranění, nádorů, a dokonce i stresu. Některé z těchto stavů mohou být velmi bolestivé. Moč postiženého psa je zakalená nebo má kyselý zápach a při její analýze lze nalézt krystalky minerálů, krev, bakterie a další látky.
Cane corso byl vyšlechtěn ze starořímského psa molosského typu Canis Pugnax, který byl používán jako válečný a arénový pes. Po pádu Říma a s postupem doby se upustilo od jeho původního účelu a začal se čím dál tím více používat jako lovecký a hlídací pes. Jeho obliba velmi vzrůstala a toto plemeno se rozšířilo po celé Itálii. Když se však změnil systém zemědělství a hospodaření nebyli již tito psi tolik potřeba a plemeno téměř vymizelo. Malé populace cane corso se zachovaly na jihu Itálie v oblastech Puglia, Lucania a Sannio, kde si jich roku 1973 povšiml prof. Francesco Ballotta a dr. Antonio Morsiani. Roku 1978 začal program na obnovu tohoto impozantního plemene, podařilo se shromáždit 19 kusů toho plemene, ze kterých se podařilo cane corso vzkřísit. Roku 1983 byl sestaven první standard plemene a roku 1987 bylo již registrováno 100 jedinců. V roce 2007 bylo plemeno uznáno FCI. K nám se první jedinci dostali na přelomu let 1996/1997 a v roce 2000 vznikl český klub chovatelů.
Cane corso je pes velmi odvážný a tvrdě bránící svého pána a jeho rodinu. Nikdy však nezaútočí jako první. Je výborným hlídacím psem, který k tomuto k účelu nepotřebuje speciální výcvik. V případě ohrožení pána, jeho rodiny nebo majetku umí razantně a tvrdě zakročit. K rodině se chová láskyplně, je velmi věrný a rád se mazlí. K dětem má vřelý vztah. S jinými zvířaty v domácnosti vychází dobře, pokud byl s nimi jako štěně seznámen. K návštěvám se zpočátku chová odtažitě a je ostražitý, ale když pochopí, že jeho pánovi z jejich strany nehrozí žádné nebezpečí, je velmi přátelský.
Využitím je to hlídací pes, ochranář, policejní pes, stopař.
Cane corso dorůstá do výšky 58–64 cm (feny), psi pak 62–68 cm, váha se pohybuje u fen v rozmezí 38–45 kg a u psů 42–50 kg. V průměru se toto plemeno dožívá 11 let. Má širokou lebku typického molossoidního typu. Tlama je kratší, čtvercového charakteru, s širokými čelistmi, horní pysk překrývá spodní. Nos je černý s otevřenými nozdrami. Oči jsou středně velké a oválné, zbarvení záleží na barvě srsti, ale mělo by být co nejtmavší. Uši trojúhelníkovitého tvaru jsou nasazeny poměrně vysoko a visí podél hlavy. Krk je svalnatý a silný, trup robustní, ale ne podsaditý. Hřbet je rovný a dobře osvalený. Hrudník má hluboký a dosahuje až k loktům. Ocas je vysoko nasazený a u kořene silný. Končetiny jsou svalnaté a silné, přední tlapy jsou kočičí, zadní mají spíše oválný a kompaktnější tvar. Srst tohoto plemene je hustá a krátká, lesklá. Zbarvení je černé, olověně šedé, břidlicové, světle šedé, plavé, jelení červené, žluté či žíhané. U žlutých, červených nebo žíhaných je černá nebo šedá maska, která je pouze na tlamě.
Týden po chirurgickém zákroku už bývá dutina ústní zhojena dostatečně a může se přistoupit k dlouhodobým preventivním opatřením (čištění zubů kartáčkem s pastou, krmení granulemi, výplachy dezinfekčními roztoky, podávání různých žvýkacích pamlsků).
Čištění zubů se provádí kartáčkem a zubní pastou. Nejvhodnější je kartáček psí, který má štětiny vhodné tvrdosti a speciální tvar. Alternativně lze použít měkký dětský zubní kartáček. Použitelná je i dětská zubní pasta, ale lepší je speciální psí, protože je pro žaludek nedráždivá, nepění a navíc obsahuje enzymy rozkládající zubní plak a hlavně je ochucená, takže si psi na čištění snadno zvykají, protože jsou během čištění touto pastou vlastně odměňováni. U psů, kteří čištění odmítají, je vhodné začít s trpělivým nácvikem s ochucenou pastou. Navykání na čištění vyžaduje u některých zvířat velkou dávku trpělivosti, buďte na to připraveni. Pasta se nanese na prst a nechá se psovi zpočátku jen olíznout, nebo se mu nanese na pysky, případně na zuby, ale jen do chvíle, než pes začne jevit nelibost. V tu chvíli činnost přerušte a odmítavé chování ignorujte. Po chvíli se k čištění vraťte a psa při vhodném chování neustále chvalte a odměňujte pastou nebo pamlskem, při nevhodném ignorujte a činnost přerušte. Takto se vám postupně během několika dní může podařit propracovat se psovi do tlamy jen prstem s pastou, poté postupně zopakujte celý postup s kartáčkem na prst. Začínejte vždy ze strany a postupujte směrem dovnitř, psi nejlépe tolerují manipulaci v dutině ústní ze strany, nejhůře zepředu. Většinu psů lze při trpělivém postupu čištění naučit. Čištění se provádí krouživým pohybem směrem z dásně na zub. Nejlepší je každodenní čištění. U agresivních jedinců, u kterých hrozí, že svého majitele pokoušou, se zřejmě jedná o poruchu chování, agresivitu vůči majiteli, a proto se raději poraďte s odborníkem o jejím řešení.
Krmení granulemi je dalším velice vhodným preventivním opatřením. Je prokázáno, že se psům, kteří jsou krmeni měkkou stravou, zubní kámen tvoří mnohem více než těm krmeným granulemi. Po očištění zubů ultrazvukem a zahojení dásní již nebývá kousání pro psy bolestivé, je proto vhodné (pokud již nejsou granulemi krmeni) na ně přejít. To by se mělo činit postupně během několika dní, aby se tak předešlo zažívacím obtížím spojeným se změnou stravy. Existují granule přímo určené pro psy s nadměrnou tvorbou zubního kamene.
Výplachy dezinfekčními roztoky jsou pomocným opatřením, které má za úkol snížit množství bakterií v tlamě, redukovat tak množství zubního plaku a tím snížit tvorbu zubního kamene a také omezit zánět dásní a ozubice, který se v pokročilých stadiích onemocnění parodontu objevuje. Výplachy se používají po zákroku v dutině ústní a dlouhodobě především u psů, kteří netolerují čištění zubů. Vhodné je tlamu vyplachovat alespoň 2x denně.
Žvýkání pamlsků k tomu určených je dalším vhodným doplňkovým opatřením. Je vlastně pro psa s onemocněním parodontu zdravou hrou. Pochoutky by měly svým tvarem zaručit co největší kontakt se zubem během žvýkání. Obecně lze doporučit všechny výrobky ze sušené kůže, sušené uši.
Francouzský buldoček, jak již název napovídá, pochází z Francie a byl vyšlechtěn v 19. století. Existují dvě teorie jeho vzniku. První říká, že francouzský buldoček má mezi svými předky psy z arén, kteří zápasili s býky. Druhá praví, že si v 60. letech 19. století dovezli francouzští chovatelé malé buldoky z Velké Británie a ty později křížili s francouzskými plemeny a také s teriéry. Původním posláním tohoto psa byl lov krys, ale velmi brzy se z něj stal společník rodin a dnes tomu není jinak.
Francouzský buldoček je extrovertní, veselý a inteligentní pes. Dokáže být i tvrdohlavý a umí si jít za svým, když si něco umíní. Přestože je to odvážný a tělesně tvrdý pes, duši má velmi citlivou a tvrdá slova a přístup ho dokážou hluboce zasáhnout. Velmi rád pobývá ve společnosti své rodiny, nerad zůstává sám doma. Vyžaduje jistou dávku pozornosti a může i značně žárlit, pokud se jeho pán nevěnuje právě jemu. Francouzský buldoček štěká velmi málo, proto jeho štěkot neberte na lehkou váhu, může totiž znamenat nějaké nebezpečí. Většina jedinců má kladný vztah jak k malým dětem, tak dokáže být veselým společníkem pro děti starší. Někteří psi se mohou chovat dominantně vůči jiným psům, ale rozhodně to není pravidlem. S ostatními zvířaty nemají žádný problém, pokud jsou na ně zvyklá. Francouzský buldoček má potlačený lovecký instinkt a nemá sklony vydávat se někam na vlastní pěst.
Francouzský buldoček je úžasné, milé, přítulné a osobité plemeno, které je velmi vhodné k dětem a potřebuje přímý kontakt s člověkem a jeho lásku. Je to takový „kašpárek“, který je přístupný k jakékoliv hře, která ho baví. I přes některé své dané handicapy, jako je krátký čumák, který je spojen s horším dýcháním zejména v horkém, ale i v mrazivém počasí, se buldočci krátkodobě mohou zúčastňovat některých psích sportů. Jsou schopni chodit delší procházky, ale je potřeba mít s sebou dostatek vody. Horké nebo hodně mrazivé počasí je pro ně nevhodné – postačí jen velmi krátké ranní a večerní procházky.
Povahu mají milou, hravou, ale přitom někdy hodně tvrdohlavou. Když si něco vezmou do hlavy, že to dělat nebudou, nikdo s nimi nehne. Snadno si dokážou získat lásku člověka svým chováním a klaunovstvím. Francouzský buldoček je společenský pes, který oplývá bystrostí, energičností, mazlivostí a hravostí. Pro tohoto psa veselé povahy je těsný kontakt s pánem a jeho rodinou nadmíru důležitý, citlivý francouzský buldoček vyžaduje dostatek pozornosti. Velmi miluje děti. Dobře obstojí také v roli ostražitého hlídače, ačkoliv není zbytečně uštěkaný.
Francouzský buldoček dorůstá do výšky okolo 30 cm v kohoutku a dosahuje váhy 14 kg. Výška psa v kohoutku je 27–35 cm, feny 24–32 cm. Váha psa je 9–14 kg, feny 8–13 kg. Průměrná délka života činí 10–13let. Buldoček má širokou hlavu čtvercového formátu. Široká lebka je téměř plochá, stop má silně vyjádřený. Krátký široký čenich je ohnutý vzhůru, silné pysky visí přes hranaté široké čelisti. Plemeno má předkus. Nosní houba je vždy černá. Středně velké netopýří uši jsou umístěny vysoko na hlavě a dost daleko od sebe. Oči jsou kulaté, nízko položené a poměrně daleko od sebe, barvu mají tmavou. Tělo francouzského buldočka je podsaditého vzhledu. Je to typický malý molossoidní pes. Přes svou malou velikost je silný, ve všech proporcích krátký, podsaditý, kompaktní, krátkosrstý, s krátkým čenichem, vztyčenýma ušima a přirozeně krátkým ocasem. Musí působit dojmem živého, bystrého, velmi svalnatého zvířete kompaktní stavby těla a pevné kostry. Žádný znak nemá být ve srovnání s ostatními tak přehnaný, aby rušil celkovou harmonii psa ve vzhledu a pohybu. Krk je krátký a mírně klenutý. Linie svalnatého hřbetu stoupá směrem od kohoutku k širokým bedrům. Od beder k nasazení ocasu naopak klesá. Krátký sukovitý ocas je nošen nízko. Hruď je široká, hluboká a soudkovitého tvaru. Přední končetiny jsou daleko od sebe a jsou kratší než zadní. Srst francouzského buldočka je měkká, krátká, lesklá a těsně přiléhá k tělu. Základní zbarvení je plavé (od barvy bílé kávy po červenou), další barvou je barva žíhaná, což jsou tmavé chlupy v barvě plavé. Dále následuje strakoš, kde je základní barva bílá s žíhanými nebo plavými plotnami. Také mohou být jedinci čistě bílí.
Vady, které může toto plemeno mít, jsou silně tečkovaná bílá srst u žíhaných strakošů, silně žlutě tečkovaná bílá srst u plavých s bílou, u plavého zbarvení výrazný černý „úhoří“ pruh podél páteře, bílé ponožky u žíhaného a plavého zbarvení, světlé drápy.
Těžké výstavní vady jsou: přehnaný typ, přehnané plemenné znaky; čenich příliš dlouhý nebo příliš krátký; jazyk viditelný při zavřené tlamě; světlé, dravčí oči; vodorovná horní linie od kohoutku po bedra; přílišná ztráta pigmentu pysků, nosní houby a očních víček, jejichž okraje by nikdy neměly být zcela nepigmentované; klešťový skus.
Vady vylučující z výstavy jsou: agresivita nebo bázlivost (každý jedinec jasně vykazující fyzické nebo povahové abnormality musí být diskvalifikován); nedostatek charakteristických znaků, který má za následek, že pes celkově nevypadá jako ostatní jedinci téhož plemene; zcela uzavřené nosní dírky; zkřivení nebo boční vychýlení čelisti, což má za následek trvale viditelný jazyk; dolní řezáky postavené za horními řezáky; při zavřené tlamě trvale viditelné špičáky; různobarevné oči; nosní houba jiné barvy než černé; uši nejsou neseny vzpřímeně; bezocasost nebo ocas zanořený do zádi; paspárky na pánevních končetinách; obrácená hlezna; dlouhá, hrubá, nebo příliš měkká „vlněná“ srst; zbarvení srsti, které není v souladu s tím, co předepisuje standard, zvláště černé, černé se žlutými znaky a všechny zředěné (dilutované) odstíny černé, s nebo bez bílých skvrn; velikost a váha mimo rozmezí dané standardem; dýchací obtíže; hluchota.
Ledviny se skládají z mnoha jednotlivých tělísek (funkčních jednotek) odpovědných za filtraci krve a regulaci hladiny důležitých látek. Ledvinná funkční jednotka se nazývá nefron. Nefron je složen z filtračního tělíska (glomerulu), což je klubíčko cévních kapilár v pouzdru (Bowmanovo), které chytá a svádí filtrát do odvodného (odpadního) kanálku. V kanálku dochází ke zpětnému vstřebávání důležitých přefiltrovaných látek, iontů a vody. Na základě výměny různě nabitých částic se zde pomáhá udržovat správná acidobazická rovnováha (pH krve). Kanálky se sbíhají do větších sběrných kanálků, které ústí do ledvinné pánvičky a močovodu.
Hlavní funkcí ledvin v organismu je očištění krve od odpadních látek, které se v ní hromadí. Selhání má vždy příznaky otravy (vlastními zplodinami). Výskyt onemocnění se zvyšuje s věkem, ale může se objevit i u mladého zvířete. Obecně se považuje za onemocnění progresivní, které vede v konečné fázi ke smrti zvířete.
Příčiny ledvinného selhání jsou různé. Mimo jiné záleží také na věku. U mladých zvířat se může jednat o vrozenou nedostatečnost, která selhání ledvin podmiňuje. Dědičné vady jsou typické pro některá psí plemena (například kokršpaněl, bulteriér, pudl, basenji, lhasa-apso, u koček především dlouhosrstá plemena). Mezi další příčiny patří infekce, otravy (léky, jedy, bakteriální toxiny) nebo ucpání močových cest kameny. Dalšími příčinami jsou chybné reakce imunitního systému a chronické zánětlivé procesy. Může se jednat o samostatnou diagnózu nebo o komplikaci jiné nemoci. Například těžká infekce nebo septický stav mohou vrcholit selháním ledvin. Často se tento problém objevuje u fen se zanedbaným zánětem dělohy. K akutnímu selhání ledvin může také dojít ve stáří v důsledku jejich přirozeného opotřebování. Příčiny chronického selhání ledvin jsou stejné jako u akutního, pouze poškození je menší, a tak ledviny fungují alespoň z části. Je důležité upozornit, že u chronického ledvinného selhání se příznaky objevují postupně, protože hladina zplodin narůstá pomalu.
Vzhledem k tomu, že ledviny mají nezastupitelnou úlohu při čištění krve, má jejich selhání vždy příznaky otravy. Zvíře s akutním selháním ledvin nežere, zvrací, nejeví zájem o okolí, má průjem, který je často i s krví, v tlamě se mohou objevit vředy. Charakteristické je to, že zvíře hodně pije, ale nemočí vůbec nebo velmi málo. Bez pomoci veterináře by během několika dnů upadlo do kómatu a uhynulo by.
U chronického selhání ledvin zvíře více pije a močí, hubne, přidává se i průjem a občasné zvracení. Srst je hrubá, matná a lámavá. Objevuje se páchnoucí zánět dásní, někdy i zmatené chování. Dále je možno pozorovat zvýšenou únavu, zimomřivost a spavost. V pokročilejších stadiích se dostavují nepříznivé účinky toxického působení metabolitů na ostatní tkáně organismu (zvracení, slinotok, průjmy). Sliznice bývají bledé z důvodu chudokrevnosti. Pokud se zdravotní stav neřeší, onemocnění se postupně zhoršuje, až se ledviny zcela vyčerpají. Následně se objeví příznaky akutního selhání ledvin a smrt.
Nejdříve lze pozorovat zvýšený příjem tekutin a tvorbu většího množství moči. Tento stav by měl být prvotním signálem, že něco není v pořádku. Nedochází už k dostatečné zpětné resorpci vody z nově tvořené moči. Organismus ztrácí více vodu a snaží se ztrátu kompenzovat zvýšeným příjmem tekutin. Pokud majitel nezná důvod zvýšeného příjmu tekutin psa nebo kočky, neměl by nikdy omezovat svému zvířeti pitný režim.
Dále je možno pozorovat zvýšenou únavu, spavost, menší chuť k jídlu, hubnutí, horší kvalitu srsti. V pokročilejších stadiích se dostavují nepříznivé účinky toxického působení metabolitů na ostatní tkáně organismu. Dostavuje se nechutenství až zvracení, zvýšený slinotok z tlamy a zácpa, nadměrná resorpce vody v tlustém střevu, případně průjmy následkem toxického působení na sliznice zažívacího traktu. Můžeme též pozorovat vřídky v dutině ústní, případně cítit zápach po moči v dechu.
Sliznice bývají bledé z důvodu chudokrevnosti, následkem nedostatečné tvorby červených krvinek v kostní dřeni. Kvůli špatnému odvodu některých iontů a nedokonalým regulačním mechanismům dochází k vzestupu krevního tlaku. Nedostatečná tvorba aktivního vitamínu D vede k řídnutí kostí a zvýšené hladině fosforu.
Banminth Katze 115,3mg/gm je perorální pasta (antihelmintikum) pro prevenci a léčbu infekcí u koček (pasta pro kočky), které byly způsobeny oblými červy nacházejícími se v lumenu střeva (Toxocara cati, Toxascaris leonina, Ancylostoma ssp. a Uncinaria stenocephala).
Dále je na trhu i pasta CANIVERM. Jde o antiparazitární přípravek s velmi širokým spektrem působení proti nejčastějším helmintům psů a koček – škrkavkám, tenkohlavcům, měchovcům, tasemnicím a měchožilům.
Obsah léčivých a účinných látek v 1 ml: fenbendazolum 75 mg, pyranteli embonas 72 mg, praziquantelum 25 mg
Oční cysticerkóza a spinální neurocysticerkóza. Poškození jater. Nepodávat současně s přípravky na bázi piperazinu, případně jinými antiparazitiky. Nepoužívat v případě přecitlivělosti na léčivé látky, nebo na některou z pomocných látek.
Nežádoucí účinky
Do několika hodin po aplikaci se může objevit hypersalivace, vomitus, kašovitá stolice, kopřivka, případně zvýšená teplota. Jedná se o reakci na uvolňované bílkoviny z odumírajících helmintů, nejedná se o reakci na léčivo. Přípravek může způsobit ospalost zvířete. Jestliže zaznamenáte jakékoliv závažné nežádoucí účinky či jiné reakce, které nejsou uvedeny v této příbalové informaci, oznamte to prosím vašemu veterinárnímu lékaři.
Dávkování pro každý druh, cesta a způsob podání
Doporučená dávka je 15 mg fenbendazolu, 14,4 mg pyrantelu embonátu a 5 mg praziquantelu na 1 kg živé váhy, to je 1 ml pasty na 5 kg živé váhy.
Kočka: 0,5 ml pasty na 0,5–2 kg; 1 ml pasty na 2,1–5 kg živé váhy.
CANIVERM perorální pasta je určena pouze k perorálnímu podání.
Pokyny pro správné podání
Aplikátor je třeba přizpůsobit vypočítané dávce dle výše uvedeného schématu nastavením kroužku na příslušné místo pístu – držte píst stříkačky, rýhovaný dávkovací kruh otáčením posuňte po pístu tak, aby spodní hrana kruhu byla v zákrytu s ryskou požadovaného objemu.
Ujistěte se, že zvíře nemá v tlamě žádné zbytky potravy. Odstraňte uzávěr aplikátoru, vložte jej do tlamy a naneste pastu na kořen jazyka. Po aplikaci okamžitě na několik vteřin zvedněte hlavu zvířete a ujistěte se, že zvíře dávku spolklo.
Nepodávejte současně s mléčnou potravou. Dávka se podává jednorázově.
U mláďat se doporučuje odčervovat od 3. do 12. týdne stáří jednorázově v intervalu 3 týdnů a pak pravidelně každé 3 měsíce.
Ochranná lhůta
Není určeno pro potravinová zvířata.
Zvláštní upozornění pro uchovávání
Uchovávat mimo dosah dětí. Tento veterinární léčivý přípravek nevyžaduje žádné zvláštní podmínky pro uchovávání. Nepoužívejte po uplynutí doby použitelnost uvedené na etiketě a krabičce.
Doba použitelnosti veterinárního léčivého přípravku v neporušeném obalu: 18 měsíců. Doba použitelnosti po prvním otevření vnitřního obalu: 6 měsíců.
Zvláštní upozornění
Zvláštní opatření pro použití u zvířat: u březích fen je třeba přesně dodržovat dávkování. Případné nežádoucí účinky je nutno konzultovat s veterinárním lékařem.
Přípravek se nesmí aplikovat zvířatům, která projevují příznaky jiného než střevního parazitárního onemocnění. Rezistence parazitů vůči kterékoliv skupině anthelmintik se může vyvinout po častém, opakovaném použití anthelmintik ze stejné skupiny. Předcházejte poddávkování z důvodu nesprávného určení živé hmotnosti či nesprávným podáním léku.
Zvláštní opatření určené osobám, které podávají veterinární léčivý přípravek zvířatům: v průběhu aplikace nekuřte, nejezte a nepijte. Po použití přípravku si umyjte ruce vodou a mýdlem.
Přípravek může způsobit podráždění kůže a očí. Zamezte kontaktu přípravku s pokožkou a očima. V případě náhodné expozice přípravkem opláchněte zasažené místo proudem čisté vody. V případě náhodného pozření přípravku nebo v případě zasažení očí vyhledejte ihned lékařskou pomoc a ukažte příbalovou informaci nebo etiketu ošetřujícímu lékaři.
Lidé se známou přecitlivělostí na fenbendazol, pyrantel, praziquantel nebo na některou z pomocných látek a těhotné ženy by měli přípravek podávat se zvýšenou obezřetností. Při nakládání s veterinárním léčivým přípravkem (zejména ve velkochovech) by se měly používat ochranné gumové nebo latexové rukavice.
Další informace
Nepodávat současně s přípravky na bázi piperazinu, případně jinými antiparazitiky. Pouze pro zvířata.
Balení: 1x aplikátor po 4 ml, 1x aplikátor po 10 ml
Akutní nebo chronické selhání ledvin je velmi vážné onemocnění, které má mnoho příčin. Hlavní funkcí ledvin v organismu je očištění krve od odpadních látek, které se v ní hromadí. Selhání má proto vždy příznaky otravy (vlastními zplodinami). Výskyt onemocnění se zvyšuje s věkem, ale může se objevit i u mladého zvířete. Obecně se považuje za onemocnění progresivní, které vede v konečné fázi ke smrti zvířete. Chronické selhání ledvin je stav, kdy jsou ledviny z 80 % poškozené a zbylých 20 % nestačí odstraňovat odpadní látky z těla.
Příčiny ledvinného selhání jsou různé. Mimo jiné záleží také na věku. U mladých zvířat se může jednat o vrozenou nedostatečnost, které selhání ledvin podmiňuje. Dědičné vady jsou typické pro některá psí plemena (například kokršpaněl, bulteriér, pudl, basenji, lhasa-apso, u koček jde především o dlouhosrstá plemena). Mezi další příčiny patří infekce, otravy (léky, jedy, bakteriální toxiny) nebo ucpání močových cest kameny. Dalšími příčinami jsou chybné reakce imunitního systému a chronické zánětlivé procesy. Může se jednat o samostatnou diagnózu nebo o komplikaci jiné nemoci. Například těžká infekce nebo septický stav mohou vrcholit selháním ledvin. Často se tento problém objevuje u fen se zanedbaným zánětem dělohy. K akutnímu selhání ledvin může také dojít ve stáří v důsledku jejich přirozeného opotřebování. Příčiny chronického selhání ledvin jsou stejné jako u akutního, pouze poškození je menší, a tak ledviny fungují aspoň zčásti. Je důležité upozornit, že u chronického ledvinného selhání se příznaky objevují postupně, protože hladina zplodin narůstá pomalu.
Vzhledem k tomu, že ledviny mají nezastupitelnou úlohu při čištění krve, má jejich selhání vždy příznaky otravy. Zvíře s akutním selháním ledvin nežere, zvrací, nejeví zájem o okolí, má průjem, který je často i s krví, v tlamě se mohou objevit vředy. Charakteristické je to, že hodně pije, ale nemočí vůbec nebo velmi málo. Bez pomoci veterináře by během několika dnů upadlo do kómatu a uhynulo by. U chronického selhání ledvin zvíře více pije a močí, hubne, přidává se i průjem a občasné zvracení. Srst je hrubá, matná a lámavá. Objevuje se páchnoucí zánět dásní, někdy i zmatené chování. Dále je možno pozorovat zvýšenou únavu, zimomřivost a spavost. V pokročilejších stadiích se dostavují nepříznivé účinky toxického působení metabolitů na ostatní tkáně organismu (zvracení, slinotok, průjmy). Sliznice bývají bledé z důvodu chudokrevnosti. Pokud se zdravotní stav neřeší, onemocnění se postupně zhoršuje, až se ledviny zcela vyčerpají. Následně se objeví příznaky akutního selhání ledvin a smrt.
Jestliže máte byť jen malé podezření, že by se u vašeho psa mohlo jednat o chronické či akutní selhání ledvin, vždy navštivte veterináře! Zvířeti odebere krev a na základě rozboru určí diagnózu. Pes s akutním selháním ledvin potřebuje dlouhodobé podávání infuzí a neustálou kontrolu stavu. K dalšímu životu je nutné udržet alespoň část ledvin funkčních. Pokud se přes veškerou snahu ledviny nepodaří zachránit, pak bohužel přichází na řadu eutanazie. U starších zvířat vyžadujte nejméně jednou ročně rozbor krve. Pokud výsledky odhalí, že ledviny pracují hůře, můžete vhodnou dietou snížit jejich zatěžování, a tak zvířeti prodloužit život. Na odběr krve je nutné přivést zvíře nalačno, to znamená 12 hodin po posledním krmení. Léčba chronického selhání ledvin je komplexní a poměrně náročná. Nezbytné je doživotní podávání speciální diety s nízkým obsahem bílkovin, soli a fosforu.
Bez konzultace s veterinářem zvířeti nepodávejte žádné léky! I přes dobrou vůli mu můžete nenávratně poškodit ledviny!
Nezapomínejte zvíře pravidelně očkovat, snížíte tím riziko akutního selhání ledvin v důsledku infekčního onemocnění.
Mějte pod dozorem veškeré chemikálie či léky, které by mohl pes nedopatřením pozřít (nemrznoucí kapaliny, jedy na krysy, přípravky na ochranu rostlin, zbytky antibiotik a podobně).
Jako prevence se obzvlášť u starších zvířat osvědčuje používání lososového oleje, který podporuje činnost ledvin, a navíc se po něm leskne srst. Výhodou je, že zvířatům chutná, takže skvěle dochutí oblíbené granulky.
Kontrolujte u zvířete stav chrupu. Paradontóza ledviny prokazatelně poškozuje. Choďte se zvířetem na pravidelné kontroly a odstraňování zubního kamene.
U starších zvířat měřte jednou za měsíc spotřebu vody. Jestliže pes vypije více než 100 ml na každý kilogram hmotnosti, je nutné vyhledat veterináře. Prevence je základ – používejte jen kvalitní, vysoce stravitelná krmiva. Nutný je neustálý přístup k čerstvé vodě.
Homeopatická léčba společně s infuzní terapií a dietními opatřeními pomáhá podporovat funkci ledvin, pokud již nedošlo k nezvratným změnám v jejich tkáni. Ovšem není samospásná, zvíře by měl vždy prohlédnout veterinář!
Recept
Ingredience: 125 g syrového libového mletého masa, 200 g vařené bílé rýže, 1 vejce, 2 lžíce slunečnicového nebo kukuřičného oleje, 600 mg vápníku, špetka jodizované soli, 2 lžíce jemně strouhané mrkve, ¼ askorbátu sodného
Technologický postup: Všechny ingredience smíchejte a podávejte syrové, jestliže je pes přijme. Jinak smíchejte vše kromě vitamínů, pečte asi 20 minut při střední teplotě a po vychladnutí přidejte vitamíny. Občas maso nahraďte jednou až třemi lžičkami jater.
Množství: Obecně psovi můžete dávat tolik jídla, kolik sní. Tento recept by měl stačit pro 5kg psa na 3 dny pro 20kg psa na jeden den. Pokud množství ztrojnásobíte, vystačí pro 30kg psa na 2 dny.
Jsou to duté kulovité útvary vyplněné keratinem. Jediným maligním útvarem této skupiny je matrikální karcinom, ten je ovšem velmi vzácný. Zbytek cystických novotvarů má příznivou prognózu, chirurgické odstranění bývá dostatečné. Komplikace může nastat v podobě zánětu po prasknutí stěny cysty.
Nejčastějším cystickým tumorem je keratoakantom, který se vyskytuje u psů ve věku okolo 5 let. Nachází se především na zádech, hrudníku, krku a končetinách. Predisponováni jsou norští elkhoundi, u čistokrevných plemen se s ním setkáváme častěji než u kříženců.
Specifickou je dermoidní cysta u mladých Rhodéských ridgebacků, která roste okolo přechodu normální srsti v srst opačného směru. Jde o vývojovou anomálii, proto je nevhodné používat tyto psy v chovu.
Virové onemocnění, jehož původcem jsou papovaviry. „Bradavice“ se jako drobné světlé výrůstky vyskytují zejména na hlavě - okolo tlamy a očí. Častěji postihují zvířata mladší dva roky, u starších se mohou vyskytovat podobné útvary, jsou ale jiným typem tumorů. Prognóza onemocnění je zpravidla dobrá, útvary zhruba po dvou měsících růstu spontánně vymizí.
Jedná se o poměrně častý maligní tumor starších zvířat s výskytem na uších, pyscích, šourku, ale i na hřbetě a končetinách. U velkých plemen psů je jeho lokalizace častější okolo drápového lůžka, kde roste agresivně, a proto se zde často přistupuje k amputaci prstu. Na kůži světlých zvířat a na místech málo osrstěných je vyvolávajícím faktorem sluneční záření. Spinocelulární karcinom pomalu metastazuje do regionálních mízních uzlin. Terapie je chirurgická, případně doplněná radioterapií. Prognóza závisí na lokalizaci nádoru, výskytu metastáz a odvíjí se také od výsledků histologického vyšetření.
Jeví se jako šupinatější, vyvýšené útvary lokalizované u psů nejčastěji na vnitřní straně stehen. Nejsou pravými nádory, vznikají nadprodukcí keratinu. Vzhledem k možnému riziku vývoje ve spinocelulární karcinom je na místě okamžitá chirurgická excize.
Bazaliomy jsou nejčastější kožní tumory koček, u psů bývají také četné. Nacházíme je u starších zvířat především na hlavě, krku a hrudníku. Nádor má nízký stupeň malignity, nemetastazuje. Prognóza je po chirurgickém odstranění příznivá.
Nádory kožních žláz
Poměrně časté nádory mazových žláz se jako ohraničené útvary nacházejí na víčkách, hřbetě a končetinách. Vyskytují se ve formě hyperplazie, adenomů a vzácněji adenokarcinomů, u kterých je horší prognóza z důvodu rizika recidiv po chirurgickém odstranění.
Nádory perianálních žláz jsou nejčastější u starších nekastrovaných psů – samců, u kastrátů a fen se s nimi setkáváme velmi vzácně. Jedná se o modifikované mazové žlázy s výskytem okolo řitního otvoru. Hyperplazie a adenomy jsou benigní nádory s příznivou prognózou, adenokarcinomy jsou maligní, hůře ohraničené, po chirurgickém odstranění často recidivující. Terapie je chirurgická – excize útvaru a kastrace (velmi úspěšná léčba u adenomu a hyperplazií, neúspěšná u adenokarcinomu samic).
Málo časté nádory apokrinních žláz bývají na hlavě, krku, končetinách a hřbetě. Prognóza závisí na povaze nádoru - u benigních bývá po chirurgickém odstranění dobrá, u karcinomů vzhledem k malignitě a metastazujícím vlastnostem nepříznivá.
Velmi vzácně se vyskytují nádory ekrinních žláz, málo časté nádory paranálních váčků, z nichž nejčastější adenokarcinomy mají z důvodu častých metastáz a recidiv nepříznivou prognózu.
Do této skupiny patří nádory benigní (např. fibrom, fibropapilom) nacházející se u starších zvířat na končetinách a ve slabinách. Po chirurgickém odstranění je jejich prognóza příznivá.
Maligní vřetenaté nádory představuje např. fibrosarkom, který je ovšem častější u koček, hemangiopericitom je naopak u koček vzácností a Schwannom. U vysokého procenta těchto maligních nádorů dochází po chirurgickém odstranění k recidivám.
Kulatobuněčné nádory
Heterogenní skupina nádorů, kam náleží mimo jiné dva nejčastější nádory psů – histiocytom a mastocytom.
Především u mladých psů čistokrevných plemen je běžný benigní histiocytom. Ohraničené útvary se nacházejí na nose, ušních boltcích a končetinách. Do půl roku dochází u většiny z nich ke spontánní regresi. Léčbou je chirurgická excize, prognóza příznivá. Plemeno šarpej je predisponováno k mnohočetnému histiocytomu, u bernského salašnického psa je dědičným onemocněním systémová histiocytóza.
Mastocytom je nejčastějším maligním kožním nádorem psů. Typický je ve věku okolo 8 let, přičemž predispozici k jeho výskytu má např. boxer, zlatý a labradorský retrívr a teriéři. Vzhled mastocytomu je různorodý – nejčastěji jde o jednotlivé útvary v kůži či podkoží, na povrchu s vypadanou srstí a vředovitým vzhledem. Vyskytuje se především na pánevních končetinách a v okolí genitálií. Paraneoplastickými syndromy mastocytomu mohou být žaludeční vředy, špatná srážlivost krve a nízký počet krevních destiček. Léčba a prognóza se odvíjí od velké nepředvídatelnosti nádoru, je závislá na zjištěních histologických i klinických.
Nádory vycházející z podkožních tukových buněk (adipocytů) se označují lipomy. Jako jednotlivé nebo mnohočetné měkké útvary jsou běžné především u starších psů v oblasti končetin, hrudníku a břicha. Terapie je chirurgická, u obézních zvířat je vhodná před zákrokem dieta, díky které se lipom zmenší. Prognóza je příznivá, z důvodu recidiv ovšem nepříznivější u infiltrativního lipomu.
Liposarkom je maligní tumor s nepříznivou prognózou. U psů a koček se vyskytuje vzácně.
Hemangiom bývá naopak častým nádorem psů. Vzniká z buněk cév jako ohraničený podkožní benigní útvar.
Melanocytomy (benigní melanomy) jsou v této skupině nádorů zastoupeny u psů zhruba ze dvou třetin. Nacházejí se nejčastěji na hlavě, v meziprstí, na trupu. Klinicky jej nelze rozlišit od maligního melanomu. Vzhledově se projevuje jako pigmentované ohraničené útvary.
Maligní melanomy mají i po chirurgickém odstranění tendenci k recidivám a často metastazují, proto je jejich prognóza nepříznivá. Bývají tmavé barvy, velikosti do 10 cm a často ulcerují.
