Psí vyrážka patří mezi časté zdravotní problémy, se kterými se majitelé psů setkávají napříč všemi plemeny i věkovými kategoriemi. Může se objevit nenápadně jako drobné zarudnutí, ale také velmi rychle přejít do bolestivého a svědivého stavu, který psa výrazně omezuje v běžném životě. Právě včasné rozpoznání příčiny je klíčové pro správnou léčbu a prevenci komplikací.
V tomto článku se podíváme na to, jak psí vyrážka vzniká, jaké jsou její nejčastější příčiny, jak se projevuje u různých plemen a kdy může představovat riziko i pro člověka. Nechybí ani praktické zkušenosti majitelů psů a doporučení veterinářů.
Psí vyrážka a její základní projevy
Psí vyrážka se může objevit na různých částech těla a mít mnoho podob. Nejčastěji se setkáváme s zarudnutím kůže, pupínky, strupy nebo mokvajícími ložisky. Vyrážka u psa bývá často doprovázena svěděním a nutkáním ke škrábání.
Jak vypadá vyrážka u psa
Kožní vyrážka u psa může postihnout břicho, třísla, uši, tlamu nebo oblast kolem ocasu. U některých psů se objeví i puchýře na uchu nebo drobné boláky.
zarudlá a podrážděná kůže
svědění a škrábání
vypadávání srsti
mokvání nebo strupy
Právě svědivá vyrážka u psa je pro zvíře velmi nepříjemná a může vést k sekundární infekci.
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Marcel.
Dobrý den na našem pejsku (jorkšír) se dnes po ostříhání objevila nějaká vyrážka. Tento problém sledujeme už déle a řešíme už s veterinářkou v Jevíčku. Ale dnes po ostříhání, je to zatím nejhorší... Nevypadá to že by to naší Aimy nějak svědělo.. problém mi přijde že se zhoršuje, veterinářka, brala už nekolik odběrů a bereme i od ní nějaké granulky, mohl by nám někdo poradit nebo pomoct? děkuji za odpověď. s pozdravem Max
Aljašský malamut je jedním z nejstarších severských saňových psů. Je to silný a mohutně stavěný pes s hlubokým hrudníkem a silným, dobře osvaleným tělem. Malamut pevně stojí na tlapách a jeho postoj budí dojem velké aktivity, držení těla je hrdé, hlava vztyčená a oči hledí s ostražitým zájmem a zvědavě. Hlava je široká. Uši jsou trojúhelníkové a při vzbuzené pozornosti vzpřímené. Tlama je mohutná, od kořene k čenichu se jen lehce zužuje. Tlama není zvednutá ani dlouhá, ani příliš zkrácená. Srst je hustá s tvrdou krycí srstí dostatečné délky, jež dobře překrývá hustou podsadu. Malamuti jsou různých barev. Znaky na obličejové části hlavy jsou rozlišovacím znakem jedinců. Skládají se z kápě na hlavě, obličejová část hlavy je celá bílá, nebo se znaky s pruhem anebo maskou. Ocas je dobře osrstěn, nesen nad hřbetem a připomíná chochol. Malamut musí mít silnou kostru s pevnými končetinami, dobrým pohybem, hlubokým hrudníkem a silnými plecemi. Musí mít všechny fyzické vlastnosti nutné pro velký výkon. Pohyb musí být plynulý, vyvážený, neúnavný a naprosto účelný. Není určen jako závodní saňový pes pro soutěže v rychlostních závodech. Malamut je ideálně stavěn k tomu, aby podával silný a vytrvalý výkon a veškeré znaky psů tohoto plemene včetně povahových vlastností musejí odpovídat tomuto účelu. Jakékoliv odchylky odporující uvedenému účelu se považují za vážnou vadu. Psi dosahují kohoutkové výšky zhruba 63,5 cm a hmotnosti přibližně 40 kg. Průměrná kohoutková výška fen se pohybuje kolem 58,5 cm při hmotnosti asi 35 kg.
Husky je velmi elegantní pes. Má velmi souměrnou a kompaktní stavbu těla. Má silný hřbet s hřbetní linií vodorovnou od kohoutku k zádi. Je středně dlouhý, což je pro tažného psa, který má páteř vystavenou velkým tlakům a namáháním, velmi důležité. Pevná bedra, která přímo vybízí k saňovým popruhům, jsou užší než samotný hrudní koš s mírným zvýšením střední linie. Silný hrudník není příliš široký. Hrudník končí za lokty, přesně v úrovni předních nohou. Žebra jsou dobře klenutá a na bocích plochá, aby mu umožňovala plynulý pohyb. Kostru má husky velmi pevnou a silnou. Proto mu příroda nadělila i velmi silné a rychlé svalstvo. Jeho ocas je po způsobu ostatních špiců stočen směrem na hřbet. Jen když je v klidu, má ocas svěšený dolů. Středně velká hlava má průměrně dlouhou partii čenichu a nevýrazně vyznačený stop. Uši jsou trojúhelníkového tvaru a osrstěné, aby odolaly i vysokým mrazům. Má je vysoko postavené. Nikdy ne svěšené. Oči mohou mít barvu hnědou až světle modrou. Toto plemeno může mít každé oko jiné a tato zvláštnost je u něj celkem běžná. Srst je hustá, bohatá a středně dlouhá.
Ve svém příspěvku VYRAZKA se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Zuzka Rezacova.
Prosim o radu.Nejprve se objevi suche stroupky, ktere az se sloupnou jsou cervene a potom zmizi.Srst vypadne a misto zustane svetle ruzove a po case zaroste srsti.Nevim co to zpusobuje.Koupu fenku v samponu ktery je na alergii kuze.Dostava ,,Advokat" proti parazitum.Vetsinou se vyskytne vzdy vtomto obdobi.Jedna se o rasu Dogo Argentino.Granule ma grain free,"Orijen six fisch".Prosim poradite mi co to muze byt ?? Dekuji moc prikladam foto.Zuzka
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Mates.
Dobrý den, potřeboval bych poradit, mám fenku am. Pitbiulltrriera a po okoupani se jí udělala vyrážka na krku, která se postupně zvětšila na hruď a některé pupinky má různé po těle. Zprvu byly červené a zdurele a nyní se vysusily a jsou mistama začervenale.
Prosím můžete poradit co by to mohlo být a jak postupovat?
Děkuji za info...
Ve svém příspěvku VYRAZKA se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Zuzka Rezacova.
Prosim o radu.Nejprve se objevi suche stroupky, ktere az se sloupnou jsou cervene a potom zmizi.Srst vypadne a misto zustane svetle ruzove a po case zaroste srsti.Nevim co to zpusobuje.Koupu fenku v samponu ktery je na alergii kuze.Dostava ,,Advokat" proti parazitum.Vetsinou se vyskytne vzdy vtomto obdobi.Jedna se o rasu Dogo Argentino.Granule ma grain free,"Orijen six fisch".Prosim poradite mi co to muze byt ?? Dekuji moc prikladam foto.Zuzka
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Anna.
Mám 3 měsíčního Pitbulla na zádech se mu objevili vyražka. Vypada to jak poštipane od komara. Neboli ho to ani nesvědi..neškrabe se. Teď se mi to rozšířílo. :-( :'( jsem z toho dost špatná. Zítra jdeme sním k doktorovi . Bojím se o něj. Je to můj miláček. Děkuji za odpověď
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Leona Števanková.
Dobrý den,
Mám rok a půl starého Flata, asi před 14 dny se mu objevila vyrážka a zdá se mi, že se mu poslední 2 dny začala rozlézat, přidávám foto, poradíte mi prosím. Děkuji Števanková
Veš je cizopasník dlouhý 1–2 mm, který je dokonale přizpůsobený k cizopasnému způsobu života. Vším chybí křídla stejně jako blechám.
Veš je zploštělá shora dolů a má krátké silné končetiny, které nejsou přizpůsobeny ke skákání, takže je veš poměrně málo pohyblivá a lze ji snadno odhalit. Barva vši je šedavá až bělavá.
Dospělci i larvy vší se živí krví hostitele. Pohlavní dospělosti dosahují za 3 týdny. Dospělec se dožije 3 až 5 týdnů. Samice naklade až 150 vajíček. Vši žijí pouze v srsti, kam kladou i svá vajíčka. Ta se po 8 až 10 dnech změní v larvy, které se v dospělce vyvinou za 3 až 5 týdnů. Vši jsou dosti málo pohyblivé. Když se rozhrne srst zavšiveného psa, přisátá veš se nesnaží ukrýt. Blecha obvykle odskočí.
Nabodávání kůže vyvolává u psa úporné svědění, které má tytéž následky jako svědivost při zablešení. Pes se škrábe a kouše, čímž si na pokožce způsobuje drobná i větší zranění. Ta se druhotně mohou infikovat a vzniká ekzém.
Celý vývoj vši se na rozdíl od blechy odehrává na těle hostitele. Oplozené samice kladou vajíčka do srsti psa. Zvláštním tmelem je přilepují k jednotlivým chlupům. Vajíčka nalepená na chlupech se nazývají hnidy. Podle nálezu hnid lze také spolehlivě rozpoznat, že je pes zavšiven.
Ke svému vývoji potřebují vajíčka vší stálou teplotu těla hostitele. Při ní se larvy líhnou asi za 30 dní. Protože jsou tato vývojová stadia tvarem těla velice podobná dospělým vším, nazývají se někdy také nymfy. Klidové stadium neboli kukla ve vývoji vši chybí. Larvy či nymfy ale prodělávají další vývoj, vytvářejí se u nich pohlavní orgány a mění se v dospělé vši. Déletrvající zamoření se pozná podle zbarvení hnid. Ty jsou zpočátku bílé, na povrchu lesklé. Když je víčkem, které je na jednom konci, opustí larva nebo nymfa, změní se jejich barva. Nález hnid obojího zbarvení znamená, že pes je již dlouho hostitelem vší.
Pouze při silném napadení psa, kdy na jednom hostiteli může být i několik tisíc cizopasníků, se vši zdržují kdekoli. Jinak dávají přednost hlavě, zvláště čenichu, těsnému okolí pysků, očí a uší. Vyskytují se poměrně často také zespoda na krku, na prsou a na hrudi.
Vši se většinou přenášejí ze psa na psa přímým stykem. Nepřímý přenos je vzácný. Protože neskáčou, může k přenosu dojít jen při bezprostředním setkání dvou psů. Na člověka veš psí nepřechází. Zavšivení je dokladem špatné péče o psa. Vši milují klid, proto se jim daří zejména v srsti, která není ošetřována vůbec anebo jen nedostatečně.
Plemeno ragdoll se zrodilo poměrně nedávno, a to v 60. letech 20. století v Kalifornii. Ragdollové byli vyšlechtěni chovatelkou Annou Baker, která pro chov tohoto plemene použila kočku Josephinu. U Josephiny se totiž po autonehodě objevila vlastnost typická pro ragdolly – po zvednutí do náruče se jim naprosto povolí svalstvo, až se podobají hadrové panence (odtud název ragdoll, v překladu „rag“ = hadr, „doll“ = panenka). U všech Josephininých koťat se údajně tento povahový rys dále vyskytoval a při šlechtění se na něj kladl důraz. Zakladateli plemene ragdoll se tak stala Josephinina koťata Fugiana, Buckwheat a Daddy Warbucks.
Kočky plemene ragdoll se chovají velmi přátelsky k lidem, rády se mazlí a jsou přítulné a poddajné. I s ostatními kočkami vycházejí dobře. Pro ragdolly je výhodné, pokud doma máte ještě nějaké kočky. Zamezí se tím tomu, aby trpěly samotou, kterou špatně snáší. V jistém slova smyslu se podobají psům – svého majitele si hlídají, a dokonce mu s oblibou nosí nejrůznější kočičí hračky.
Ragdoll patří mezi polodlouhosrsté kočky. Na krku mu srst narůstá nejdelší, na hlavě naopak nejkratší. Srst je velmi hustá a hedvábně jemná. Koťata jsou po narození nejčastěji čistě bílá, ale už po několika dnech se zbarvují a tmavnou.
Ragdoll se velikostně řadí mezi středně velká plemena, ale tělo této kočky působí díky srtsti mohutným dojmem. Jejich hmotnost se pohybuje mezi sedmi a deseti kilogramy. Délka u kocourů může dosahovat až jednoho metru.
Oči by měly být zbarveny modře. Čím tmavší odstín, tím lépe. Uši nejsou do špičky, ale jsou mírně zaoblené. Krk bývá krátký a tlustý a spolu s dlouhými chlupy plynule navazuje na hruď. Zadní nohy jsou o něco delší než přední, takže zadní část mírně vystupuje nahoru. Ragdoll mají středně dlouhý, bohatě porostlý ocas.
Plemeno ragdoll je uznané ve třech typech (mitted, colorpoint a bicolor) a devíti barvách (red – červená, creme – béžová, lynx, tortie, torbie, seal – černohnědá, chocolate – čokoládová, blue – modrá, lilac – lilová):
Colorpoint musí mít nohy, uši, ocas a masku sladěné s trupem. Nos a polštářky na tlapkách jsou tmavé. Náprsenka, břicho a hruď jsou světlejšího odstínu. Nos a polštářky tlapek musí být tmavé jako barva odznaků. Ragdoll typu colorpoint nesmí mít nikde bílou barvu.
Typ mitted je podobný colorpointu, ale na nohách má bílé ponožky (nesmí na nich mít tmavé fleky). Přední ponožky jsou kratší, zadní delší až po patu. Mitted má bílý pruh od ocasu až k bradě. Polštářky na tlapkách jsou na rozdíl od colorpointu růžové. Atraktivní je bílé zrcadélko na nose.
U typu bicolor jsou záda, uši, ocas a maska tmavě zbarvené. Okolo čenichu by měla být bílá skvrna ve tvaru obráceného „V“. Polštářky na tlapkách a nos jsou stejně jako u typu mitted růžové. Břicho a nohy jsou u tohoto typu zbarvené bíle (bílá musí být čistá, beze skvrn). Naopak na ocase a uších se nesmí vyskytovat bílé znaky.
Ve svém příspěvku VYRAZKA se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Martin.
Vypadá to jako herpes. Bude potřeba speciální roztok, který dostanete od veterináře a ve kterém pak budete pejska koupat.
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Zuzka.
Uz vime z ceho... druhy den zvracela a mela slupky rajcat.Po trech dnech co jsem ji koupala ve spec. samponu na alergii a mazala kremem ma jiz flicky skoro pryc.Coz jsem moc stastna, protoze se chystame na show
Veš psí (Linognathus setosus) je bílá a saje krev. Ani jeden druh není přenosný na člověka. Dospělé vši se pohybují na povrchu kůže a způsobují intenzivní dráždění, pes se škrábe, čímž si může přivodit poranění kůže, které se může následně infikovat.
Na rozdíl od všenek a blech nejsou moc pohyblivé, při rozhrnutí srsti je vidět přisátá veš, která se nesnaží prchat jako všenky ani neodskočí jako blecha. Při silném napadení psa se vši zdržují kdekoli. Jinak dávají přednost hlavě, zvláště čenichu, těsnému okolí pysků, očí a uší. Vyskytují se poměrně často také zespodu na krku, na prsou a na hrudi. Na jednotlivé chlupy přilepují vši hnidy, které na rozdíl od lupů celkem pevně drží. Naštěstí psí vši jsou méně časté než blechy. Pes se nakazí pouze přímým stykem s jiným zavšiveným psem nebo při používání cizích hřebenů a kartáčů.
Na ochranu psů proti vnějším parazitům se používají antiparazitární přípravky, které jsou ve formě spreje, obojku, šamponu nebo jako spot on. Záleží vždy na majiteli, jaký preparát pro své zvíře zvolí.
Veš psí (Linognathus setosus) je dokonale přizpůsobena k cizopasnému způsobu života. Tělo bílé barvy je zploštělé shora dolů. Kratší silné končetiny nejsou uzpůsobeny ke skákání. Hlava vši je užší, mírně protáhlá. Dospělci a larvy tohoto parazita se živí krví hostitele. Vši jsou málo pohyblivé. Když se rozhrne srst zavšiveného psa, přisátá veš se nesnaží ukrýt. Nabodávání kůže vyvolává u psa úporné svědění. Pes se škrábe a kouše, způsobuje si na pokožce drobná i větší zranění. Ta se mohou druhotně infikovat a vzniká ekzém.
Celý vývoj vši se odehrává na těle hostitele. Oplozené samice kladou vajíčka do srsti psa. Zvláštním tmelem je přilepují k jednotlivým chlupům. Vajíčka nalepená na chlupech se nazývají hnidy. Podle nálezu hnid lze také spolehlivě rozpoznat, že je pes zavšiven. Ke svému vývoji potřebují vajíčka vší stálou teplotu těla hostitele. Při ní se larvy líhnou asi za 30 dní. Protože jsou tato vývojová stadia tvarem těla velice podobná dospělým vším, nazývají se někdy také nymfy. Klidové stadium neboli kukla ve vývoji vši chybí. Larvy či nymfy následně prodělávají další vývoj, vytvářejí se u nich pohlavní orgány a mění se v dospělé vši. Pouze při silném napadení psa, kdy na jednom hostiteli může být i několik tisíc cizopasníků, se vši zdržují kdekoli. Jinak dávají přednost hlavě, zvláště čenichu, těsnému okolí pysků, očí a uší. Vyskytují se poměrně často také zespoda na krku, na prsou a na hrudi.
Déle trvající zamoření se pozná podle zbarvení hnid. Ty jsou zpočátku bílé, na povrchu lesklé. Když je víčkem, které je na jednom konci, opustí larva nebo nymfa, změní se jejich barva. Nález hnid obojího zbarvení znamená, že pes je již dlouho hostitelem tohoto parazita. Vši se většinou přenášejí ze psa na psa přímým stykem. Nepřímý přenos je vzácný. Protože neskáčou, může k přenosu dojít jen při bezprostředním setkání dvou psů.
Zavšivení je dokladem špatné péče o psa. Vši milují klid, proto se jim daří zejména v srsti, která není ošetřována vůbec anebo jen nedostatečně. K slabšímu napadení může ovšem dojít i u řádně česaného a kartáčovaného psa, pokud se setkal s jiným, silně napadeným psem.
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Cempírek.
Toto je psí seborrhea. Léčba seborrhey u psů je jen omezená a je zaměřena na základní příčinu problému. Nelze-li u psa zjistit žádnou základní příčinu, pak je onemocnění diagnostikováno jako primární nebo idiopatická seborrhea. Bohužel neexistuje žádná specifická léčba pro primární seborrheu. Možné je jen napomoci lepším průběhům různými přípravky, které pomáhají řídit mazotok. Mezi ně patří:
- doplňky s Omega-3-mastnými kyselinami
- Antiseborrheické šampony
- Hydratační krémy
- Retinoidy
- Ústně podávaný cyklosporin
- Antibiotika - k léčbě sekundárních bakteriálních infekcí například při rozškrábání
Akita Inu (nebo také akita inu, či akita-inu) je mimořádně věrný pes. Jsou zdokumentovány případy, kdy i deset let po smrti svého pána akita inu chodil čekat na nádraží, odkud se pán vracel z práce. Jsou to příjemní a milí psi, kteří se dobře hodí k dětem. Jsou velmi inteligentní, ale někdy trochu svéhlaví a příkaz vykonají, až když se jim zachce. Měl by si je proto pořizovat již zkušený chovatel. Samci jsou někdy příliš dominantní vůči jiným psům, což se dá minimalizovat brzkou socializací štěněte. Akita inu se velmi dobře a rychle učí, a proto se často využívá při canisterapii, a to i u nás. Plemeno se osvědčilo také jako služební pes policistů a vojáků.
Akita inu se odlišuje od řady ostatních špiců Japonska svým větším vzrůstem. Výška v kohoutku dosahuje 58 až 70 cm, váha kolem 35 až 50 kg. Je to užitečný pes, dobře stavěný. Tělo je široké, svalnaté, s hlubokou hrudí. Objemná hlava má široké čelo s pevným přechodem na čumák. Čumák je zaostřen, hřbet nosu má krátký. Čenich nosu je velký, černě zbarvený, u světlých psů bývá růžový. Oči trojúhelníkového tvaru jsou temně hnědé. Uši široce postavené, stojaté. Tlapy velké se semknutými prsty a pevnými poduškami. Ocas je dlouhý, při skoku se drží přehozený na záda a stočený do kruhu, ale nikdy se nejeví jako uzavřený. Srst je pevná s hustým a měkkým základem. Na pohled se akita inu podobá čau-čau, má však o něco kratší srst. Barva srsti je pepř a sůl, buď čistá, nebo začerněná, bělavá, nebo přecházející do rezava. Dovolují se bílé skvrny, pouze však malé velikosti. Musí být zřetelné „urajiro“, což je bílá srst na tvářích, čenichu, hrudi, spodní straně trupu a na špičce ocasu. Lebka je v poměru k tělu se širokým čelem, středně dlouhou tlamou a silnými zuby s nůžkovitým skusem. Oči a uši jsou poměrně malé. V průměru se akita dožívá věku 12 let.
Akita asi během 7 měsíců rychle vyroste do své konečné výšky, což by mohlo vést k domněnce, že je vývoj ukončen, ale klouby a kosti jsou ještě „nedospělé“, proto je potřeba psa nepřetěžovat. Zajímavostí je, že srst akity je samočistící a postrádá klasický psí zápach.
Akita miluje děti, ke kterým se chová s citem a jemně. Svou rodinu brání před jakýmkoliv nebezpečím. Jsou to nesmírně milí a příjemní společníci. Jejich příslovečná vlastnost je věrnost. Své rodině a pánovi jsou neuvěřitelně oddaní, jak to dokazuje mnoho příběhů. Jsou to stateční a neochvějní psi s vysokou inteligencí. Na svou velikost málo jedí a jsou někdy citliví na různé složky potravy (hlavně na sóju).
Jedná se o psího cizopasníka, který je dlouhý 1–2 mm. Člověka nenapadá, ale při silném výskytu jich můžeme na psovi najít tisíce. Důležité je správně se starat o psí srst, zejména u dlouhosrstých plemen, pravidelně ji vyčesávat a prohlížet. Veš psí se šíří takzvané ze psa na psa, pes se tedy musí potkat a setrvat ve společnosti se psem jiným, který již psí vši má. Samice kladou vajíčka přímo na chlupy a z nich se líhnou larvy. Larvy i dospělci se živí krví psa a při silném přemnožení to může vést až k chudokrevnosti.
Při silném napadení psa se vši zdržují kdekoli. Jinak dávají přednost hlavě, zvláště čenichu, těsnému okolí pysků, očí a uší. Vyskytují se poměrně často také zespoda na krku, na prsou a na hrudi. Na jednotlivé chlupy přilepují vši hnidy, které celkem pevně drží. Naštěstí jsou psí vši méně časté než blechy a nejsou přenosné na člověka. Pes se nakazí pouze přímým stykem s jiným zavšiveným zvířetem, případně při používání cizích hřebenů a kartáčů. Při odvšivení se postupuje podobně jako při odblešování psa.
Veš na rozdíl od všenky je málo pohyblivá a také má menší velikost. Pro představu se můžete podívat na fotky vší.
Léčba spočívá v ošetření insekticidními přípravky, zpočátku denně, poté stačí obden. Je nutné kontrolovat kožich a vyčesávat hnidy, protože jdou hůře chemicky odstranit. Vši je možné zlikvidovat i pomocí speciálního šamponu.
Šiba nebo shiba inu je ostražitý a upřímný pes. Neustále vyžaduje pozornost svého okolí, chce, aby se vše točilo kolem něj. Na každý neznámý zvuk, neznámého člověka nebo neobvyklou situaci reaguje hlasitým štěkáním a chce být účasten jejímu řešení. Šiba inu je velmi dobrý hlídač, který je své území ochoten bránit i před nepřítelem, který je mnohonásobně větší.
Jde o proporčně vyvážené malé plemeno, svalnaté a dobré kostry a pevné konstituce. Krycí srst je tvrdá a rovná, podsada je jemná a hustá. Na ocase je srst mírně delší a odstávající. Barva srsti je červená, černá se žlutými znaky, sezamová, černá sezamová, červená sezamová. Všechna zbarvení musí vykazovat „urajiro“, tedy světlejší srst na čenichu, lících, hrdle, hrudi, břiše, spodní straně ocasu a spodku končetin. Bílý obličej nebo přetrvávající černá maska jsou považovány za vadu (poměrně častá je černá maska mizející s věkem – nepřetrvávající). Velikost v kohoutku u psa okolo 40 cm, u feny 37 cm. Svým vzhledem připomíná lišku. Oči má trojúhelníkového tvaru a tmavé barvy. Uši jsou také trojúhelníkové, malé a vztyčené. Ocásek má stočený na hřbetě. Má dvoupatrovou srst, vrchní je tvrdá a rovná, pod ní je srst jemná a hustá. Hřbet má rovný, bedra svalnatá, hrudník a žebra dobře klenutá.
Shiba inu znamená v překladu „malý pes z lesa plného křoví“. Název tohoto plemene tedy vznikl pro jeho použitelnost při lovu ptáků v houštinách. Šiba inu je velmi staré plemeno pocházející z Japonska, kde je dodnes nejrozšířenějším psem, i když dnes už jen jako společník.
Je to svérázné plemeno milující člověka, a zároveň velmi samostatné, vyžadující velký kus svobody. Majitel shiby by měl být dostatečně silná osobnost, aby zvládl její trochu svéhlavou povahu. Není to tak velký problém, jak se někdy tvrdí, ale shiba naprosto není vhodná pro člověka, který vyžaduje od svého psa bezmeznou poslušnost a není ochoten dopřát mu možnost vlastního rozhodování.
Shiba se hodí na vesnici i do města. Díky své otužilosti může pobývat celoročně venku na dvorku, ale zároveň si ráda pohoví někde v teploučku v bytě. V dnešní době, kdy města přísně upravují pohyb psů na veřejných prostranstvích, se shiba ve městech dobře uplatňuje, protože je ideální ji venčit převážně na vodítku. Je také dobrou volbou pro obyvatele městských bytů, kteří chtějí jiného psa, než jsou typická pokojová plemena. Je-li majitel většinu dne mimo domov, bude shiba klidně spát a čekat, nebude rušit sousedy zbytečným štěkáním a vytím. Sportovně založené majitele shiby rády neúnavně provázejí na pěších túrách či běžkách. Jinak si ale vystačí s běžnou procházkou.
Nejen člověk, ale i jeho zvířecí miláček může trpět řadou nepříjemných, obtěžujících onemocnění, mezi něž patří i alergie.
Za alergii se považuje nepřiměřená reakce imunitního systému organismu na různé látky, s nimiž se člověk i zvíře běžně setkává. Alergii způsobuje nesprávná aktivace protilátek ze skupiny imunoglobulinu vlivem daného alergenu. Projevy alergií mohou být u lidí i zvířat různé.
Alergie se nedá nijak léčit, ale existují léky, které zmírňují její projevy. Alergie se navíc může objevit u psa kdykoliv, v každém věku, to že ji pes nemá jako štěně, neznamená, že se u něj neobjeví například v jeho stáří. I přesto se ale nejčastěji u psů projevuje zhruba jeden až dva roky po jeho narození. Vznik alergie může být také ovlivněn pohlavím psů. U fen se některé alergie objevují v souvislosti s poruchami pohlavního cyklu, u obou pohlaví pak na vznik alergie může mít vliv kastrace (ta ale zase v některých případech dokáže alergii zmírnit, nebo dokonce i odstranit!). Alergie je navíc také dědičnou zátěží, a u psů je vysoké riziko přenosu na potomky.
U některých psích plemen je riziko vzniku alergií vyšší než u jiných, patří sem američtí stafordští teriéři, dalmatini, francouzští buldočci, kokři, labradoři, němečtí ovčáci, pitbulové, retrívři, setři, šarpiové, teriéři. Některé teorie tvrdí, že k alergickým onemocněním jsou náchylnější ta plemena, která byla nešetrně vyšlechtěna člověkem.
U člověka se dá alergická reakce poznat pochopitelně snadněji, protože člověk dokáže říct, co ho trápí, s čím má problémy. U zvířete je to ale jiné, je třeba, aby jeho majitel odpozoroval, že se něco děje, a v případě nalezení zdravotních problémů navštívil veterináře, který by mu pomohl se zjištěním, jestli se opravdu jedná o alergickou reakci, jak vážná je, a co ji vyvolalo. Pro majitele psů bývá nejzřetelnějším příznakem alergie jeho neustálé škrábání, které je způsobené pocity svědění v důsledku zánětu kůže. Pokud se pes často škrábe, tak jeho majitele obvykle jako první napadne, že ho trápí blechy. Jestliže ale zjistí, že pes blechy nemá, tak musí hledat další možné příčiny tohoto psího svědění.
Psa trpícího alergií nejčastěji svědí oblasti meziprstí, nadprstí, hlavy, tváří, spodní strany krku, hrudi a břicha. Mezi příznaky alergie u psa patří také zarudlá kůže boltců, nebo záněty kůže kolem řitních žlázek, záněty uší. Projevuje se tak olizováním a kousáním tlapek, třením si čenichu o okolí, drbáním. Stejně jako u lidí se u nich objevuje slzení a kýchání. Naopak rozdílem mezi člověkem a psem je v tom, že u psů není časté alergické astma, které ale často provází alergické onemocnění lidí.
Alergická reakce u psa není nijak výjimečná, dokonce některé statistiky říkají, že postihne každého sedmého psa. Nejčastějšími typy alergií u psa jsou potravinové alergie, alergie na prach, roztoče, plísňové spory, bakterie a kvasinky. Objevují se ale i kožní alergie na umělá vlákna a plasty, různé kosmetické přípravky, chemikálie, případně i alergie na vlastní hormony. Méně časté jsou u psů ale alergie na pyly.
Psi se olizují nejen tehdy, když mají chuť na něco dobrého, ale i když se v určité situaci cítí nejistí, například při seznamování s cizím psem, nebo když nevědí, jestli nebudou potrestáni od svého pána, protože něco provedli. Toto gesto má vyjadřovat něco jako „chci, abys věděl, že jsem v pohodě“. Někteří nejistí psi, kteří pociťují velkou úzkost, k tomu připojují ještě další gesta – koukají do strany a jakoby zvedají oči, takže jim je vidět bělmo. Je to podobné, jako když si nervózní člověk kouše nehty. Olizování čumáku může znamenat také velké soustřední při výcviku. Proto je vhodné přijít na první lekce na „cvičáku“ v době, když je pes pořádně proběhnutý, aby byl mezi cizími psy klidnější. Submisivní psi či štěňata dávají najevo svůj respekt a úctu vůči výše postaveným nebo dospělým psům tím, že jim olizují čenich nebo pysky. A další klasickou situací, při které se psi často oblizují, je žebrání u stolu. Dávají tím najevo, že mají chuť na vaše jídlo.
Pokud si pes pořád olizuje čumák, nejspíš trpí dalšími problémy. Může jimi být zvracení, průjem, nechuť k jídlu, netečnost, únava a další. Nepřehlížejte tyto symptomy a poraďte se s veterinářem. Ani změny na psím čenichu byste neměli přehlížet. Může se jednat o odlupování, šupinky, ale i ztrátu pigmentace. Pokud jste zaznamenali, že má váš pes dlouhodobě popraskaný čenich, tvoří se mu stroupky, nebo dokonce otevřené ranky, neváhejte navštívit veterináře. Tento projev může být manifestací vnitřního skrytého onemocnění.
Majitelé krátkolebých plemen, převážně francouzských buldočků a mopsů, mají se suchými čumáčky svých mazlíčků bohaté zkušenosti. Tato plemena totiž trpí na suchý čumák mnohem více než jiní psi. Je to dáno specifickou anatomií jejich obličeje, který jim mnohdy přináší vážné zdravotní potíže. Přibližně každý druhý páníček těchto chlupáčů řeší přesušený citlivý čumáček, který už na první pohled vypadá nezdravě a bolestivě v souvislosti s neustálým lízáním.
Veš psí (Linognathus setosus) má bílou barvu a saje krev. Ani jeden druh nenapadá člověka. Dospělé vši se pohybují na povrchu kůže a psa tak intenzivně dráždí, pes se škrábe, čímž si může poranit kůži a do rány si následně může zanést i infekci.
Na rozdíl od všenek a blech nejsou vši příliš pohyblivé, při rozhrnutí srsti lze vidět přisátou veš, jež se nesnaží prchnout jako všenka ani neodskočí jako blecha. Vši se vyskytují na hlavě (zvláště na čenichu, dále v těsném okolí pysků, očí a uší), též na krku (zespodu) a v hrudní oblasti. Při výrazném přemnožení se pak zdržují kdekoliv. Vši přilepují na jednotlivé chlupy hnidy, které se poměrně pevně drží. Psí vši jsou méně časté než blechy. Pes je získá pouze při kontaktu se zavšiveným psem nebo při používání cizích hřebenů a kartáčů.
Ochranu proti vším zajišťují rovněž antiparazitární přípravky (viz výše).
Plemeno oficiálně uznané až v roce 1989 s velmi nejasným původem, dnes v USA velmi oblíbené a charakteristické svým téměř neexistujícím ocasem.
Toto kočičí plemeno je charakteristické zejména tím, že nemá skoro žádný ocas. Americký bobtail má dlouhosrstou i krátkosrstou varietu: gen pro dlouhou srst je však recesivní, takže je tento typ vzácný. Žádoucí je polodlouhá srst a dlouhé licousy na tvářích. Srst amerického bobtaila se nekroutí, i když vypadá huňatě.
Americký bobtail má poměrně svalnaté tělo, mohutné kosti a velké kulaté tlapky. Nejvýraznějším znakem plemene je krátký ocas, který by měl být dlouhý maximálně po paty, ale nesmí být natolik krátký, aby při mírném zvednutí ocasu nebyl téměř vidět. Na hlavě si lze všimnout průměrně dlouhého čenichu s výraznými polštářky hmatových vousů. Oči má bobtail velké, jsou hluboko zasazené a mají mandlový tvar. Během svého života dosahuje hmotnosti 3–7 kg. Ještě je třeba dodat, že svého plného vývinu dosahuje až ve třech letech. Americký bobtail se chová jak v dlouhosrsté, tak v krátkosrsté variantě, i když je třeba říci, že dlouhosrstý bobtail je poměrně vzácný, neboť gen pro dlouhou srst je recesivní. Srst této kočky je dvojitá, svrchní vrstva je tvrdší, zato spodní vrstva je hezky huňatá a jemná. Velmi důležité jsou u bobtaila chloupky rostoucí z uší a u dlouhosrsté varianty jsou žádoucí chomáčky chlupů rostoucí mezi polštářky na packách. U tohoto plemene jsou povoleny všechny kresby a zbarvení. U koček s tabby kresbou je vysoce ceněná pěkná, teplá barva podkladu a u tabby pointů (tedy u koček s tabby kresbou a se siamským zbarvením) se cení zřetelná kresba na těle. Jsou povoleny všechny barvy očí s výjimkou různě zbarvených očí (odd-eyed).
Americký bobtail je velmi přátelské a zvídavé plemeno kočky. Americký bobtail má velmi rád děti a dobře se snese i s ostatními domácími mazlíčky. Tyto kočky jsou známé svou přátelskou a klidnou povahou. Americký bobtail je společenská kočka, která se dobře hodí k dětem a do jakéhokoliv typu domácnosti. Dalším povahovým plusem bobtaila je, že se velmi dobře snáší s jinými kočkami a dobře se snese také se psem. Stejně jako některá ostatní kočičí plemena se může zpočátku chovat rezervovaně vůči neznámým lidem.
Amerického bobtaila si lze pořídit jak v dlouhosrsté, tak v krátkosrsté variantě. Ani u jednoho z druhů této rasy není třeba se příliš starat o srst, bohatě stačí kartáčování jednou týdně, jelikož srst nemá sklon k zacuchání. Přestože je stavba těla amerického bobtaila atletická, je třeba mít na paměti, že toto plemeno má poměrně značný sklon k tloustnutí, tudíž bychom měli dbát na to, aby měla naše kočka dostatek pohybu a aby se jí nedostávalo příliš kalorické stravy.
