Výmarskýohař je pes se silnou potřebou pohybu, bez zaměstnání je tento pes nešťastný a mohou se u něj projevit různé poruchy chování, které se mohou vystupňovat do stavu, kdy budete opravdu nuceni dát pryč.
Výmarskýohař se dá chovat i v bytě, ale musíte mu tento způsob života kompenzovat denními delšími procházkami v přírodě. V bytě vám hrozí, že jakmile se pes začne nudit, tak se zabaví sám, a to tím, že vám začne demolovat byt. Proto byste před jeho pořízením měli zvážit, zda na něj budete mít dostatek času.
V příběhu VÝMARSKÝ OHAŘ se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Kateřina kempfová.
dobrý den chtěla jsem se zeptat jak často se musí chodit ven, chodíme s ním třikrát denně a je pořád aktivní. Děkuju kempfová kateřina
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Adéla.
Já mýmu klukovi dávám xanax a abych po něm nemusela sbírat když se vyvenčí tak kapu gutalax. Chodím s ním dvakrát denně a je v pohodě. Než si venku nalakuju nehty, je vybehanej a vysr...nej a doma je úplně jak beránek.
Výmarskýohař je vcelku přátelský a velmi energický pes. Velice vhodný je pro lovecké využití, a to díky své ostražitosti, hbitosti a systematickému vytrvalému hledání. Přesto nepatří mezi psy s přehnaným temperamentem, pokud se mu dostane důsledného výcviku poslušnosti, loveckého výcviku, nebývají s ním výrazné problémy. Výmarskýkrátkosrstýohař se vyznačuje značnou inteligencí a chápavostí, někdy se však chová dominantně. Děti snáší dobře, ale měli bychom ho na ně zvykat už od štěněcího věku. Stejná zásada platí i pro ostatní psy a menší domácí zvířata, k cizím lidem se chová vyloženě nepřátelsky. I bez výcviku intuitivně brání svého pána a jeho rodinu, a to velmi odvážně. Výmarskýkrátkosrstýohař je vhodný jako domácí společník.
Výmarskýkrátkosrstýohař je středně velký až velký pes silné tělesné stavby, osvaleného těla. Morda je dlouhá a z pohledu z boku působí až hranatě. Celkový vzhled je elegantní a aristokratický. Štěně má oči blankytně modré, postupně dostávají jantarovou, tmavou až světlou barvu. U tohoto plemene pozorujeme pohlavní dimorfismus. Uši jsou poměrně široké, vysoko nasazené a na spodní straně mírně zaoblené. Zbarvení srsti je stříbřitě šedé, šedobéžové nebo myší šeď, uznávané jsou i přechody mezi těmito barvami. Hlava a uši bývají světlejší, na hřbetě se někdy táhne takzvaný úhoří pruh. Bílé znaky jsou přípustné na hrudi a prstech. U krátkosrsté varianty je srst krátká, jemná a hustší než u ostatních plemen krátkosrstých ohařů. Výška psů je 59–70 cm, u fen 57–65 cm. Váha se pohybuje kolem 25–30 kg.
Srst výmarského ohaře nevyžaduje přílišnou péči. Zvýšenou pozornost věnujte možnostem pohybu. Pokud nemíníte se psem vyrážet na lov, poskytněte mu velmi časté procházky plné aktivit. Díky výbornému čichu a loveckým vlastnostem je výmarskýohař k lovu doslova předurčen. Talent projevuje také na přinášení nebo plavání. Pokud se necítíte na opravdu důsledný výcvik, raději psa vezměte na cvičiště. Výmarskýkrátkosrstýohař je vhodný i jako služební pes, v USA se využívá jako pes policejní. Krátká srst vyžaduje jen minimální péči.
V příběhu CO NA SVĚDĚNÍ KŮŽE U PSA, SRST HRUBNE A LÁME SE ALE NEMIZÍ, NEJSOU LYSINY, KRÁTKOSRSTÝ JEZEVČÍK se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Renata Čtvrtečková.
Našemu krátkosrstému jezevčíku na hřbetu začala hrubnout srst, která se při vyčesávání lámala na jemné části. Zřejmě ho trápí svědění, sebe se, ale na hřbet nedosahne. Je mu 13 let, je v dobré kondici, ale to svědění ho trápí, neodpočine si. Krmíme stále stejně, žádné změny.
Na tento příspěvěk jestě nikdo nereagoval. Chcete se k němu vyjádřit? Klikněte na tlačítko a budete moci vložit svůj komentář.
Výmarskýohař se dá koupit přímo od chovatele, a to s průkazem původu nebo bez něj. Zde záleží, kolik chcete do psa investovat při pořízení. Štěňata s průkazem původu se dají koupit kolem 12 000 korun a bez průkazu původu se jejich cena pohybuje kolem 4 000 korun.
Je možné koupit i vycvičeného psa (služebně nebo všestranně myslivecky upotřebitelného), jeho cena se může pohybovat od 50 000 do 150 000 korun, zde záleží, jaká ocenění například získal na výstavách.
V příběhu VÝMARSKÝ OHAŘ se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Kateřina kempfová.
dobrý den chtěla jsem se zeptat jak často se musí chodit ven, chodíme s ním třikrát denně a je pořád aktivní. Děkuju kempfová kateřina
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Golik.
Dobrý den,chceme si pořídit do bytu pejska výmarského ohaře a chtěli bychom bližší informace ohledně venčení,stravy atd.abychom se mohli rozhodnout ,zda ho zvládneme
Existuje i dlouhosrstá a středně dlouhosrstá varianta výmarského ohaře – byly uznány FCI roku 1935. Z počátku nebyly tyto dlouhosrsté varianty uznávány, ačkoli se ve vrzích krátkosrstých „výmaranů“ rodila i štěňata dlouhosrstá. Díky Rakušanům Hegendorfovi a O. Stockmeyerovi se staly dlouhosrsté variety uznávané a posléze i oblíbené. Psi s dlouhou srstí jsou na údržbu pochopitelně náročnější.
Jedná se o vyrovnaného psa, který byl už od svého prvopočátku používán k lovu, často u něj tedy pozorujeme projevy loveckých instinktů. I přesto je dlouhosrstý výmarskýohař přátelský a snadno se přizpůsobí. Pokud ho nevychováte pevnou rukou vy, sám zjistí, jak na vás, a druhou šanci již nedostanete. Nechybí mu temperament a občas se chová trochu dominantně, svou rodinu však i bez výcviku automaticky a odvážně chrání. S dětmi si rozumí, přesto by si na ně měl zvykat už od štěněcího věku, stejně jako na ostatní psy a drobná zvířata.
Výmarskýohař je střední až velký pes atraktivního vzhledu, psi mají širší lebku než feny. Má dlouhou mordu, z pohledu z boku se zdá až hranatá. U štěňat nás zaujmou blankytně modré oči, které se však v dospělosti mění na jantarové, tmavé až světlé, s inteligentním výrazem. Uši ohaře jsou široké, vysoce nasazené, zaoblené mírně do špičky. Hrudník je silný, ale ne příliš široký. Dlouhosrstí psi se mohou chlubit měkkou dlouhou krycí srstí, která může být jak hladká, tak i mírně zvlněná. Přibližná délka srsti je 3–5 cm, v dolní části těla na krku, břiše a předhrudí může být i delší. Osrstění má stříbrnou až šedavou barvu, včetně přechodů mezi nimi. Hlava bývá světlejší, bílé znaky jsou přípustné jen v malé míře na hrudi a prstech. Setkáváme se také s takzvaným úhořím pruhem – výrazným tmavým zabarvením. V kohoutku psi měří 59–70 cm a váží cca 35 kg, feny 57–63 cm a 30 kg.
Dlouhosrstý výmarskýohař pochopitelně vyžaduje více péče než krátkosrstý. Jelikož patří mezi lovecká plemena, potřebuje dostatek pohybu venku a činnost, která ho zabaví. Díky delší srsti není tak náchylný na studené počasí, rád plave. Vyniká hbitostí, poslušností a vynikajícím čichem, je vhodný k loveckému výcviku, původně byl honicím psem a v 19. století se používal dokonce jako stavěč. Dlouhosrstý výmarskýohař je trochu pomalejší než jiní němečtí stavěči. Je to výborný lovecký pes, domácí mazlíček i výstavní plemeno.
Prvního dlouhosrstého výmarského ohaře k nám do Čech přivezl roku 1966 MUDr. Fiala a položil tak základy českých chovatelských stanic. Toto plemeno se už minimálně sto let chová pouze z čistokrevného základu, patří mezi nejstarší německé ohaře.
Je to velmi inteligentní a přátelský pes s ochranářskými vlastnostmi. Miluje aportování.
Rád se neustále učí novým věcem. Je rád, když může být užitečný. Nesmí se zapomenout na dobrou výchovu, jinak se z něj stane velmi neposlušný pes. Je to vznešený pes, který zaujme svou elegancí a kovově stříbrošedou srstí. Vyniká svou hbitostí a poslušností, je to vhodný rodinný mazlíček.
Miluje hry s dětmi, ale zároveň se chová ostražitě vůči jiným osobám. Vůči domácím mazlíčkům či ostatním psům je nepřátelský. Ostrým štěkotem dává najevo, že chrání svého pána i jeho území.
Původně byl určen k lovu, ale v současné době se šlechtí pro společenské účely. Díky tomu se z něj stal výborný domácí společník, hlídací nebo výstavní pes. Výmarskýohař má rád pohyb, proto je nutné ho několikrát denně venčit. Nejlepší jsou pro něj dlouhé vycházky v přírodě. Tomuto plemenu vůbec nevadí, když ho majitel nechá spát venku v boudě.
Jedná se o plemeno velmi energické. Je nutné mu dopřát velké množství pohybu, dostatek kvalitní stravy, která musí být uzpůsobena podle jeho činnosti. O krátkosrsté plemeno nemusíme moc pečovat, stačí jednou za čas vykartáčovat srst. S dlouhosrstým plemenem je daleko větší práce, musí se pravidelně vyčesávat srst a kontrolovat čistota zvukovodu.
Výška (v kohoutku): pes = 58 – 64 cm, fena 54 – 60 cm
Zbarvení: žluté
Lov: polní a vodní práce
Schopnosti:
dobrá voditelnost
všestranná práce
dostatečná rychlost
dobrá reakce na pach zvěře (neměl by vystavovat vleže)
Povaha: veselý, přátelský, temperamentní, bystrý, inteligentní,věrný, přítulný, neagresivní, k cizím lidem je odtažitý
Vztah:
k lidem: miluje svoji rodinu a má vůči ní ochranitelské pudy, problém může mít s některými dětskými hrami; k cizím lidem je ale odtažitý, pokud by z jejich strany cítil ohrožení, tak zaútočí
ke zvířatům: s ostatními psy i zvířaty vychází vcelku dobře
Zbarvení: bílé, bílé s různě velkými skvrnami sytějšího nebo světlejšího oranžového nebo jantarového odstínu, bílé s různě velkými kaštanově hnědými skvrnami, grošované (bíle se světle oranžovým stříkáním, nebo bíle s kaštanově hnědým stříkáním)
Lov: polní práce
Schopnosti: spolehlivost při přinášení a dohledu
Povaha: vyrovnaný, mírný, rozvážný, dobře ovladatelný, oddaný, přívětivý k dětem, poddajný, neagresivní
Vztah:
k lidem: dobře vychází s dětmi, jeho pán je pro něj nade vše. K cizím lidem je ale nedůvěřivý
ke zvířatům: pokud je zvyklý od narození na ostatní psy a zvířata, tak s nimi nemá žádný problém
Mezi nejčastější nemoci patří onemocnění nervového systému, epilepsie, onemocnění reprodukčního systému, hypospadie, nemoci pohybového systému, onemocnění týkající se meziobratlových plotének, onemocnění krčního, bederního a hrudního disku, poruchy vývoje nebo růstu, onemocnění imunitního systému.
Za vadu je považováno vše, co se odchyluje od stanovených parametrů. Těžkými vadami jsou odchylky u typu či pohlavního výrazu, hrubé odchylky proporcí nebo velikosti, objevují se také odchylky v obličejové části (špičatá tlama), odchylky v čelistech a zubech (předkus, podkus), oční vady víček, pes má volnou kůži na krku, propadlý hřbet, anomálie postoje – pootevřena tlama, špatné našlapování při chůzi, různé zbarvení šedi, velkost a váha zvířete.
pinčové, knírači, dogovitá plemena typu mastifa, plemena molosoidní a švýcarští salašničtí psi
teriéři
jezevčíci
špicové a tzv. primitivní plemena
honiči barváři
ohaři – stavěcí psi
slídiči a retrívři
plemena společenská
chrti
Lovecká kynologie dělí lovecká plemena na ohaře, slídiče, honiče, barváře a norníky a případně přinašeče. Každý lovecký pes využívající se k tomuto účelu musí projít zkouškami, které vycházejí ze zkoušek pro jednotlivá plemena (jiné zkoušky mají chrti a jezevčíci například). Některá plemena uvedená v tomto soupisu se již příliš jako lovečtí psi nevyužívají, ale i tak v nich mohou zůstávat lovecké instinkty.
Jedná se o modrou variantu výmarského ohaře krátkosrstého.
První známý výskyt modrého výmarského ohaře se datuje již od roku 1940, kdy se ve vrhu stříbrošedých rodičů chovatele Roberta Pattayeho (tehdejšího prezidenta klubu výmarských ohařů v Rakousku) objevilo štěně modré barvy. Další výskyt byl zaznamenán v Německu, také ve vrhu, kde oba rodiče byli stříbrošedí, chovatele Ludwiga Gaula von Gailberga. Budeme-li se zajímat o to, kde se vlastně v liniích stříbrošedých vzaly geny nesoucí modrou barvu, dojdeme až k úvaze, jakou roli ve vývoji výmarského ohaře krátkosrstého sehrála různá křížení při vzniku tohoto plemene. Například německá modrá doga zde také figurovala. Nyní bychom se mohli dlouhou dobu zaobírat otázkami genetiky. Snad je nutná jen zmínka o míchání barev při křížení modrého a šedého jedince. Když se nakříží šedý s modrým, nikdy nevznikne mix barev, jelikož tyto dvě barvy jsou dvě odlišné entity a těmi také zůstávají. Není to tedy jako míchat šlehačku s kávou, ale jako byste míchali modré a šedé kuličky v misce. Když vylovíte hrst kuliček, vždy budete mít v dlani část modrých a část šedých. Bohužel – pro evropského chovatele – byli první jedinci s tímto krásným zbarvením odvezeni příslušníkem amerických ozbrojených sil do Spojených států amerických. Tam se stal tento pes velmi rychle populárním a velice oblíbeným, používaným buď k prvotnímu loveckému určení, nebo také jako pes záchranářský a služební. Zde byl také později uznán AKC (American Kennel Club) jako čistokrevný jedinec a získával mnoho nejvyšších výstavních ocenění. Některé z nejlepších linií v USA mají jeho geny. Doba uznání modrého „výmara“ do standardu AKC skončila bohužel rokem 1971, kdy klub chovatelů výmarských ohařů prohlásil modrou barvu srsti jako diskvalifikační. Stejně tak dopadli i „výmaři“ dlouhosrstí. Velkým překvapením byl pak fakt, kdy francouzský klub chovatelů výmarských ohařů uznal tuto modrou barvu za odstín šedé, a to z důvodu nespecifikovaného rozsahu odstínu šedé barvy.
Bez ohledu na barvu srsti je modrý ohař stejný jako stříbrošedý, jak vzhledem, tak vlohami, kterými disponují. Jejich hlavním využitím, jak jsme již zmínili výše, je lovecká činnost. Dále pak jsou v hojné míře využíváni na celnicích a jako psi záchranáři. Pro všechny tyto činnosti se výborně hodí díky svému vynikajícímu nosu. Jsou to psi velice vytrvalí, přátelští, temperamentní a velmi vychytralí. Tady je nutno upozornit nezkušené začínající chovatele na potřebu velké dávky opatrnosti a důrazu při výchově, jinak se může velmi rychle stát, že si pejsek vymění místo se svým páníčkem. Pokud se však při výchově výmarského ohaře nic nezanedbá, stane se tento čtyřnohý kamarád velmi rychle nepostradatelným členem rodiny, ať už jako domácí mazlíček, nebo lovecky či jinak vedený pes.
Ohaři jsou pravděpodobně vývojovým pokračováním vysokonohých honičů. Někteří, a to se soudí právě o výmarském ohaři, jsou dokonce výsledkem záměrného křížení některých z nich, konkrétně svatohubertského psa, francouzských honičů, menších, červeně zbarvených barvářů z německého území, předchůdců hanoverského a bavorského barváře, za přispění krve pointra. Jedním z honičů velmi blízkých svatohubertskému psu byli „šedí psi sv. Ludvíka“, kteří později splynuli s ostatními honiči. Šedě zbarvené psy velmi podobné výmarskému ohaři lze nalézt i na obraze vlámského malíře van Dycka z roku 1631. Karel August cestoval roku 1792 společně se S. Goethem do Francie, kde se obeznámil s francouzskými metodami lovu. Prý po svém návratu dovezl do Výmaru šedé francouzské psy – „šedé psy sv. Ludvíka“, kteří se pak stali známými pod názvem „psi Karla Augusta“. Příbuzenskou plemenitbou a řízenou selekcí pak byl upevněn typ těchto psů v ustálené plemeno držící si tuto jedinečnou barvu.
První výmarští ohaři se na výstavách objevili okolo roku 1880. V Berlíně jich bylo v roce 1880 vystaveno 14. Právě tehdy mohly být rozlišeny tři různé kmeny: 1. sanderlebenští ohaři z chovu úředního rady Pitschkeho ze Sanderelebenu; 2. weisenfelští ohaři z chovu O. Bacha; 3. durynští ohaři z výmarské oblasti. Weisenfelští psi byli o něco jemnější a elegantnější než starý typ, který byl prezentován durynskými psy. Sanderlebenští psi stáli mezi starým a moderním typem. Roku 1894 volal Hegewald po založení speciálního spolku, nejprve však neměl žádný úspěch. Teprve v roce 1879, kdy stanovila delegovaná komise znaky pro některá plemena německých psů, platil výmarskýohař ještě za modrou varietu německého krátkosrstého ohaře a byl také jako takový zanesen do chovné knihy. Dne 20. 6. 1897 se dospělo k tomu, že v Erfurtu byl v závěru jedné výstavy založen Spolek pro chov výmarského ohaře. Zároveň však byly založeny i konkurenční spolky a vedly se prudké spory o jediné správné barvě výmarského ohaře. Po první světové válce shromáždil major Herber ještě zbytky plemene a začal s budováním nového chovu.
Vedle krátkosrstých ohařů existovali snad vždy také dlouhosrstí šedí ohaři. Dlouhosrstá štěňata se opět objevovala ve verzích krátkosrstých rodičů. Protože se krátkosrstí ohaři chovali vůči dlouhosrstým vždy dominantně, mohl být dlouhosrstý faktor předáván po generace krátkosrstými psy dále, a když to pak náhoda chtěla, u dvou psů, kteří měli dlouhosrstý faktor ve svém dědičném znaku a byli spolu spářeni, se pak mohla objevit dlouhosrstá štěňata. Zpočátku neplatili tito dlouhosrstí psi za čistokrevné a spolek je odmítal zapsat do chovné knihy. Proto chovatelé zpravidla utráceli všechna dlouhosrstá štěňata. Teprve Rakušan Ludwig von Kapos Mére dopomohl dlouhosrstému výmarskému ohaři k průlomu. Na jedné výstavě ve Vídni v roce 1934 viděl dlouhosrstého výmarského ohaře, který na něho udělal velký dojem. Druhým průkopníkem, který se zasloužil o zájem o dlouhosrsté ohaře, byl myslivecký rada O. Stockmeyer, který choval výmarského ohaře již od roku 1913. Jeho služebním pánem byl princ Hans von Ratibor-Hohenlohe. Stockmeyer ho o kvalitách výmarského ohaře natolik přesvědčil, že každý zaměstnanec v lesním úřadě Grafenegg musel vlastnit výmarského ohaře. Hegendorfovi a Stockmeyerovi se podařilo přesvědčit předsedu „Stammvereins für Weimaraner“ o kvalitě dlouhosrstých výmarských ohařů, takže roku 1935 byla tato varieta srsti mezinárodně uznána FCI.
Anglický název tohoto psa je Waimaraner a německý Weimaraner Vorsterhund.
I křížovka v různých časopisech od svých luštitelů často očekává alespoň základní znalosti některých loveckých plemen, případně jejich zařazení, a tak se v tajenkách mohou objevit třeba takovéto pojmy: aportér, barvář,baset, braka, brakýř, dávič, honič, chrt, jezevčík, kokr, kopov, liškodav, norař, norník, ohař, pointer, retrívr, setr, slídič a jiné.
Já mýmu klukovi dávám xanax a abych po něm nemusela sbírat když se vyvenčí tak kapu gutalax. Chodím s ním dvakrát denně a je v pohodě. Než si venku nalakuju nehty, je vybehanej a vysr...nej a doma je úplně jak beránek.
Našemu krátkosrstému jezevčíku na hřbetu začala hrubnout srst, která se při vyčesávání lámala na jemné části. Zřejmě ho trápí svědění, sebe se, ale na hřbet nedosahne. Je mu 13 let, je v dobré kondici, ale to svědění ho trápí, neodpočine si. Krmíme stále stejně, žádné změny.
Dobrý den,chceme si pořídit do bytu pejska výmarského ohaře a chtěli bychom bližší informace ohledně venčení,stravy atd.abychom se mohli rozhodnout ,zda ho zvládneme
