Malé štěně si hraje svým psím způsobem a tím i poznává okolní svět, podobně jako malé dítě ručičkama sahá na všechno možné a se vším zvídavě kroutí a zkouší, tak i malé štěně pomocí čichu, tlamičky a zoubků testuje zajímavé předměty, věci, okolí a také lidské končetiny. Zůstává-li samo, ponecháme jej na místě nebo v místnosti, kde toho může poničit co nejméně, a poskytneme mu dostatek hraček na hraní. Hrajeme-li si se štěnětem a během hry ho pošťuchujeme dovádivě rukama, velmi rychle se dočkáme bolestivé odplaty sevřením tlamičky plné mléčných zoubků, ostrých jako jehly. Proto takové nerozumnosti neděláme a snažíme se pozornost rozdováděného štěněte vždy upoutat na hračku. Zdaří-li se, okamžitě ho pochválíme radostně povelem „hodný“. Jsou však i tací, kteří například napadají lidské ruce a jdoucí nohy sami od sebe, a protože je takové chování nežádoucí, musíme být na štěně přísní. Zná-li štěně přísný povel „fuj“, použijeme jej. Pokud je útok opakovaný a štěně nereflektuje ani na hračky, ani na povely, budete muset přistoupit k určité formě nátlaku. Výchova a výcvik jsou jedno a to samé od útlého dětství – toto je opravdu případ, kdy odmalička musí štěně pochopit, co si smí dovolit a co ne. Otec pes a matka fenka by zlobivé štěně potrestali uchopením za krk a přitlačením k zemi, prý i zatřepáním. Přidržíme se tedy všeobecné rady a rozdováděné štěně v tento moment nejdříve s citem uchopíme za kůži na krku a zatřepeme s ním, velmi krátce a zároveň musí přijít povel „fuj“. Když to nepomůže, zopakujeme. Pokud se akce setkala s úspěchem, pochválíme je povelem „hodný“ a pozornost štěněte upoutáme na nějakou hračku a podobně.
Je-li rozdováděné štěně zahryznuto do naší ruky nebo nohy a nereflektuje na povel „fuj“, uchopíme opatrně seshora přes hřbet nosu (v místě téměř nad koutky) tlamičku za pysky a s citem zmáčkneme, zároveň musí přijít kýžený povel přísným hlasem. Je-li stisk příliš slabý, což poznáme tak, že štěně stisk neuvolnilo a ruku nepustilo, přidáme více na intenzitě a znovu použijeme povel – až do žádoucího výsledku. V momentě, kdy štěně ruku pustí a odskočí, musí následovat velká pochvala s radostnou intonací „hodný“. Vzápětí zájem štěněte opět orientujeme na hračku, pamlsek nebo jinou zábavu. Dojde-li k opakování útoku, postupujeme stejně tak dlouho, než prosadíme svou. A právě o tyto momenty se opírají celé základy výchovy a výcviku. Podobně nedovolíme štěněti, aby na nás vrčelo – nebudeme jej za to trestat, ale opět použijeme přísný povel „fuj“, a přestane-li vrčet, pochválíme jej. Odmalička zvykáme štěně na to, že miska s krmením je samozřejmě jeho, ale musí si zvyknou na to, že s ní jeho pán může chtít manipulovat. V momentě, kdy předkládáme krmení a štěně se začne krmit, pohladíme jej a strčíme na pár vteřin do krmení jeden prst, když nereaguje, klidně jej pochválíme, pohladíme a vzdálíme se, aby se v klidu mohlo nakrmit. Pokud zavrčí nebo po ruce chňapne, pokáráme jej opět přísným povelem „fuj“ a prst necháme v misce, když ztichne, okamžitě a radostně jej pochválíme obvyklým způsobem. Pokud ještě vrčí dál, přísný povel „fuj“ zopakujeme a můžeme ho prstem lehce brnknout do nosu za trest, zmlkne-li, opět pochválíme. Jestli popsané způsoby nepomáhají, budete mít do budoucna trochu problém. Tím spíše musíte být důslední a tuto výchovu denně opakovat. Variace této výchovy u krmení spočívá i v tom, že štěněti misku s krmením (na začátku krmení) odeberete, okamžitě jej pochválíte a ihned zase misku vrátíte a vzdálíte se. Nedělejte to však u jednoho krmení víc než jednou. Jestli máte větší problémy, poraďte se s chovatelem. Štěně by nemělo být stresováno obavou, že o svoji potravu přijde – celá rodina včetně dětí by měla popřát štěněti klid u krmení.
Naprostá většina majitelů si přeje, aby je pes poslouchal, a naprostá většina psů příliš nebo vůbec neposlouchá. Není to tak složité, ale spíše namáhavé a nepohodlné. Malé štěňátko není možné nutit do výcviku, ale při velmi citlivém přístupu je možné už v tomto věku položit pevný základ k nejpožadovanějšímu cviku, jako je přivolání psa k majiteli. Pejskaři v tomto věku učí pracovní psy i stopovat. Níže uvedené instrukce se týkají štěněte 2,5 měsíce starého, ale dají se většinou použít u staršího štěněte i dospělého psa.
Pro samotný nácvik musíte dodržet následující podmínky. Nedodržíte-li je, nedočkáte se žádoucího výsledku.
Pro zahájení nácviku přivolání použijeme vždy takové místo, kde se nebude štěně ničím a nikým rozptylovat, a to ani zvuky nebo krmením. (Krmení jako pamlsek si nachystáme jako odměnu do kapsy – čtvrtku dětského piškotu, kousek masa, sýr.) Cvičit můžeme doma v kuchyni, předsíni, pokoji, venku na dvoře, zahradě, na vycházce najdeme klidné místo – ovšem okolo musí být naprostý klid, aby se štěně ničím nerozptylovalo.
S malým štěnětem si vyzkoušíme cvik jednou a dáme mu aspoň půl hodiny pauzu před opakováním. Během dne, započteno i s pauzami, neděláme cvik více než 3–4x, ale procvičujeme alespoň jednou denně.
Štěně musí slyšet na své jméno.
Vybereme si jeden jediný povel, například „ke mně“, a budeme vždy používat pouze tento vybraný povel při dalším výcviku.
Má-li štěně zájem o pamlsky, úmyslně vybereme dobu před krmením, kdy je hladové a ještě více při chuti, aby byl podaný pamlsek jako odměna pro štěně co nejvíce přitažlivý.
Zásadně cvičíme na volno, neposloucháme návody v některých knihách, které rády tvrdí, že štěně má být na dlouhém vodítku a po povelu přitaženo k majiteli. Tento způsob je přinucení ke cviku a přinucení (nátlak) je v tomto věku velmi nežádoucí a pro štěně nepříjemný. Bude-li mít slabší povahu, může se i vyděsit.
Za provedení cviku musíte vždy štěně co nejvíce pochválit, pohladit a případně podat pamlsek, má-li o něj zájem. Čím více příjemných zážitků jako odměna za provedený cvik ho čeká, tím radostněji a ochotněji ho bude provádět.
Popis nácviku: Celý výcvik psů se opírá o složitou teorii podmíněných reflexů a podnětů, které tyto reflexy vytvářejí a spouští. Mezi každým majitelem a jeho psem je neviditelné pouto – pes či štěně má rádo svého pána a rádo jej následuje, je-li k tomu motivováno.
Stoupneme si nedaleko od štěněte, v začátku 2–3 metry, a zavoláme jeho jméno – musíme upoutat jeho pozornost. Štěně se podívá na nás. V ten okamžik se vydáme rychlou chůzí nebo poklusem pryč, můžeme opět zavolat jméno a hned k tomu povel a nepřestáváme se od něj vzdalovat – štěně vidí, že mu někam utíkáme, a honem se vydá za námi. V ten moment zopakujeme povel a nepřestáváme se mu vzdalovat – v momentě, kdy nás dostihne, se zastavíme, podřepneme, zopakujeme povel, a co nejradostněji jej několikrát pochválíme povelem „hodný“, a pokud mu chutnají pamlsky, odměníme je pamlskem. Jestliže dodržíte popsaná pravidla a způsob provedení, možná budete překvapeni, jak rychle zvládnete tento první krůček pro cvik přivolání. Neusínejte však na vavřínech a aspoň jednou denně cvik procvičujte, dodržujte pravidlo naprostého klidu v okolí a opatrně postupně zvětšujte vzdálenost štěněte od vás (ne víc než 8–10 metrů). Až bude štěně starší, je nutné celý cvik upevnit za rušivějších podnětů v okolí.
Očkování – ve věku ukončeného 3. měsíce se štěně očkuje nebo přeočkovává proti infekčním chorobám. Organismus štěněte je teprve teď schopen vytvořit dostatečně vysokou hladinu protilátek v krvi a provedené očkování ho chrání na dalších 12 měsíců. Používaných vakcín je mnoho, základem je vždy očkování proti psince, hepatitidě a parvoviróze, případně v kombinaci s dalšími nemocemi. Mějme vždy na paměti, že štěně musí být přímo v den očkování naprosto zdravé, bez teploty, průjmu a podobně a že musí být zbaveno vnitřních cizopasníků, především škrkavky psí. (Přítomnost škrkavek je při silnější invazi viditelná ve stolici, ale vajíčka viditelná nejsou; zpočátku přítomnost může prokázat jen laboratorní vyšetření.) Očkování samotné je vlastně vpravení velmi malého množství umrtveného viru do organismu a reakce na něj při tvorbě samotných protilátek není při normálním průběhu nijak viditelná. Štěně je však přece jenom oslabeno tvorbou protilátek, a proto velmi dbáme v dalších 14 dnech po očkování na to, aby nezmoklo, neprostydlo a nadměrně se nevyčerpalo dlouhou procházkou. Nekoupeme ho. Pochopitelně dbáme na správnou a dostatečnou výživu. Není-li k tomu vážný důvod, očkování neodkládáme – štěně přibližně od věku 3,5 měsíce začíná vyměňovat mléčný chrup za trvalý a pozdější očkování by se mohlo „podepsat“ na kvalitě skloviny jeho trvalého chrupu (vakcinace proti psince).
Ve svém příspěvku JORKŠÍRSKÝ TERIÉR VÝCHOVA se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Pavel.
Hezký den. Už delší dobu máme problém s našim mazličkem. Večer se nechce chodit venčit. Posadi se na schody a na každého vrčí. Rovněž nesnáši umyvání po návratu z procházky. To rovněž na každého vrčí. Nejde to sním po dobrém, ani po zlem-myslím tím zvyšením hlasu. Poraďte jak ho toto odnaučit.
Na tento příspěvěk jestě nikdo nereagoval. Chcete se k němu vyjádřit? Klikněte na tlačítko a budete moci vložit svůj komentář.
Biewer teriér pochází z Německa a za rok jeho vzniku je považován rok 1984. Manželé Gertruda a Werner Biewerovi zkřížili dva strakaté psy s recesivním strakatým genem. Štěňata se jim velice zalíbila, a tak se rozhodli pro rozšíření chovu a své pejsky pojmenovali Biewer Yorkshire Terrier a la Pom Pon. Jiní chovatelé chtěli stejného výsledku dosáhnout křížením jorkšírů se shi-tzu. Avšak výsledkem nejsou typičtí biewerové. Takto vykřížení psi mají až moc společného se shi-tzu. První Biewer YT klub vznikl v roce 2003 v Německu. Nejoblíbenější jsou biewerové v USA. FCI toto plemeno zatím neuznalo.
Biewer dosahuje výšky 23 cm a váhy 1,8–3,2 kg. Zploštělá hlava má krátký čenich a černou nosní houbu. Středně velké oči jsou buď kulaté, nebo mají mandlový tvar. Malé vzpřímené uši tvaru písmene V jsou posazeny v zadní části lebky a leží poměrně blízko u sebe. Tělo je dobře stavěné a má hezké linie, délka je o málo větší než výška psa. Přední nohy jsou rovné, dobře osvalené a hojně osrstěné. Tlapky jsou kompaktní, kulaté s černými nebo bílými nehty. Ocas je nesen vysoko nad tělem a chlupy na něm tvoří praporek. Srst je dlouhá a měkká s jemnou texturou. Osrstění hlavy by mělo dosahovat ze ¾ na zem. Chlupy překrývající oči se svazují do culíčku nebo se nechávají volně splývat.
Základní zbarvení jsou modrá s černou, bílou a zlatou; modrá s černou a zlatou; zlatá s bílou.
Zbarvení hlavy je buď modré, nebo černobílé. Hruď, břicho, nohy a špička ocasu musí být bílé.
Od známého jorkšíra se liší zejména barevností. Standardem pro uznání biewer teriéra jsou bílé pruhy, které by se měly u psů vyskytovat na hlavě, na předních i zadních tlapkách, na břiše, jako límec za krkem psa a na konci ocasu.
Ve svém příspěvku VÝCVIK ČIVAVY se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Marcela Procházková.
Dobrý den, jmenuji se Marcela Procházková a mám 1,5 letou čivavu, je to pejsek jménem Dobby. Je to hlídač a náš miláček, ale pravda taky je, že jsem štěňátko pořizovala dětem v době covidu a já jako zdravotní sestřička jsem byla bohužel více v práci než doma a tak uznávám, že má výchova našeho Dobbyho značně pokulhává.
Když ho necháme samotného doma, neštěká, většinu dne prospí a nikdy se mi nestalo, že bych přišla z práce a měla něco zdemolovaného. To se nikdy nestalo, proto, když přijdu z práce, moc chválím a vždy mu dám malý pamlsek, jak byl hodný.
Na procházce už je ta naše čivava pěkný lump. A mám pár dotazů. Někdo kolem něj při procházce projde a nic, a při někom se může zbláznit štěkáním. Koriguji to ta, že zatahám za vodítko a říkám nesmíš, ale pomáhá to jen občas. Co s tím? Venku mám psa na vodítku. Pouštím ho jen v přírodě, na louce, aby se vydováděl. Jinak je nedůvěřivý k lidem a obzvlášť k dětem. Pokud já dřív nezahlédnu v blízkosti někoho a nedám vodítko, on letí jak smyslu zbavený k někomu a mám strach, že ho až pokouše. Nebojí se vrčet a cenit zuby na velkého psa. Proto ho mám raději na vodítku, než aby někomu ublížil, ale nevím, zda dělám dobře. Od malička lidi, které zná, má rád doteď, na jiné štěká. Někdy se okamžitě zklidní, někdy ne...Co v takovém případě můžu víc dělat?
Hodně se ohání po malých dětech. Já si ho trochu usměrním, ale bojím se, až s ním půjde mé dítě na procházku, že to jednou nezvládne a stane se neštěstí.
Přitom k nám od začátku chodí návštěvy i malé děti...pokud na někoho víc štěká, doma si to snáz ohlídám a je většinou po chvilce klid. Venku to ale trvá dále. Poradíte mi, jak na jeho výchovu?
Jednou vyjel na malou holčičku, nekousl jí, ale měla na nožce od něj škrábanec. Bylo vidět, že křikem se u něj dá docílit, že je pak celý den jak oukropeček, patrně ví, že udělal něco špatně. Ale kdyby si to zapamatoval a víckrát to už neudělal. Ale já skrz malé děti musím být neustále ve střehu a občas útočí dál, aniž by mu něco dělali. Někdy mu stačí, že od někad děti vyběhnou, kolem něj jedou na kole a on se může zbláznit. Chápu, že se může leknout, ale jen mám strach, aby jednou nekousl. Jsou zkrátka děti a dospělí, kterých si nevšimne a pak je to někdy dost o nervy. Poraďte mi, prosím, co dělám špatně. Děkuji za Váš čas a za odpověď.
Na tento příspěvěk jestě nikdo nereagoval. Chcete se k němu vyjádřit? Klikněte na tlačítko a budete moci vložit svůj komentář.
Ještě dříve, než si štěně vůbec pořídíte, měli byste si rozmyslet, co od pejska očekáváte. Zdali s ním chcete závodit, nebo bude vaším pomocníkem na farmě při práci s ovcemi či skotem. Chovají se různé linie, které se specializují na daný druh práce. Také je dobré, když znáte rodiče štěněte, to, jakým stylem pracují, a jaký mají rodokmen. Protože právě rodokmen, ale i samotná práce rodičů vám hodně napoví, jak bude váš pejsek nejspíš pracovat.
Dalším důležitým bodem je dobře si vybrat chovatele. Dbejte na to, zda je chovatel zkušený, jaké má výsledky v odchovu, pracovní výsledky psů a podobně.
K výběru štěněte z vrhu se váže spousta mýtů a pověr, jako například pejsek bude dobře pást, pokud má černé patro tlamičky nebo pokud má černou tečku na bradě a podobně. Jsou to jen mýty. Stejně tak neplatí, že štěně, které po vás skáče a je aktivní, je lepší než to, které sedí v koutě a pozoruje vás. Naopak to může nasvědčovat tomu, že štěně sedící v koutě je klidnější a přemýšlivější než to skákající.
Můžete provést malý test, kdy si štěňata přilákáte k sobě a pak postupně každé lehounce klepnete prstem po čumáčku. Potom sledujete, jak se zachovají. Když se štěně nechá párkrát klepnout a neuteče, nebo si dokonce chce s prstem hrát, je to štěně hloupé a vzdorovité. Pokud štěně klepnete a ono uteče a už nepřijde, je to štěně ustrašené. Štěně, které klepnete po čumáčku, ono uteče, ale přesto se nechá přivolat zpět, je chytré a učenlivé.
Samozřejmě je třeba zkontrolovat chrup, uši, zda je štěně vitální, nemá „paspárky“ a podobně.
To je asi vše, podle čeho by se u tak malých drobečků dalo vybírat.
Nikdy při výběru štěněte 100% nepoznáte, jaký váš pejsek bude, až vyroste. Nezapomeňte, že ho bude hodně ovlivňovat vaše výchova.
Než si štěně přivezete domů, měli byste mu předem připravit bydlení. Kotec by měl být dost prostorný pro volný pohyb dospělého psa. Pozor, ne tak velký, aby tam mohl pes běhat a zbytečně se unavovat. Co se týče umístění kotce, měl by být v klidném místě, kde by psa nic nerušilo, a natočen tak, aby neměl výhled na jiná zvířata nebo silnici, kde jezdí auta a chodí lidé. Velikost boudy by měla odpovídat velikosti psa. Příliš velkou boudu si pes nedokáže při chladném počasí zahřát vlastními silami a v příliš malé boudě bude mít omezený pohyb (při otáčení). Jako výstelku použijte hobliny nebo slámu, ale můžete použít třeba i seno. Dají se použít i koberce či matrace, ty se ale špatně udržují čisté a psi je mohou trhat či jíst.
Ve svém příspěvku JORKŠÍRSKÝ TERIÉR VÝCHOVA se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Jitka Váchová.
Dobrý den.
Co mám dělat s yorkem když štěká 3 hodiny v kuse a při pohybu na mém pozemku / nemáme mezi zahradami plot / na mně utočí a vrčí. Dočkám se vždy jen ironického "promiňte " a pocem dáme mňaminku.to je na psa
Ano je to temperamentní plemeno,ale mělo by jeho chování mít meze.
Bojím se, že se budu muset ze zahrady odstěhovat a žít jen v paneláku.
Kvůli nevychovanému psovi.
Myslíte, že se nechá ještě vychovat ve dvou letech. Já vím, nechá, ale musí jeho paní chtít....
Děkuji
Jitka
Na tento příspěvěk jestě nikdo nereagoval. Chcete se k němu vyjádřit? Klikněte na tlačítko a budete moci vložit svůj komentář.
Když se k vám štěňátko nastěhuje, nechte ho jeden nebo dva dny v klidu, teprve poté začněte pomalu a opatrně s výchovou. O malých psech se říká, že jsou uštěkaní. Tak to ale být nemusí, záleží jen na vás. Většina pomeranianů se chová zpočátku v novém prostředí klidně. Mnoho nových majitelů se proto snaží vyprovokovat je k aktivitě předstíraným štěkáním. Pomeranian si pak myslí, že každý nový přítel dělá totéž a přes pozdější hubování dává svou radost najevo zbytečným štěkáním. Malé štěňátko je jako malé dítě – často spí, často jí, často vyměšuje a často si hraje – psím způsobem. Níže si tedy přečtěte, co vás čeká a nemine v následujících týdnech a jakou péči a výchovu je třeba novému členovi domácnosti poskytnout.
Výchova k čistotnosti – pomeranian bydlí vždy s vámi v bytě, takže je nutné štěně učit, aby zachovávalo čistotu. Zcela určitě nejhorší jsou první týdny – malé štěně má velmi malý močový měchýř a často dělá loužičky. Proto je nejlépe vymezit mu prostor, kde je na podlaze položené linoleum – snadno se udržuje vytíráním. Zapamatujte si, že štěně loužičku udělá vždy, když se vzbudí nebo když se nakrmí. Když se vzbudí, vezměte jej do náruče a přeneste na místo, kde chcete, aby potřebu vykonalo (na trávník před domem). Umístěte jej na požadované místo, a pokud vykoná potřebu, velmi radostně jej pochvalte, můžete přidat i oblíbený pamlsek, například kousek piškotu (ne uzeniny nebo slaný sýr).
Doporučuje se úkon vykonávání potřeby doplnit i povelem (například „čurej“), po čase štěně bude i na hlasový povel chápat, co se po něm chce. Zapamatujte si, že štěně musíme velmi a hodně radostně pochválit a pohladit, když udělá, co po něm chceme. Pamlsek tento libý vjem ještě posílí. Při správné péči a vedení by se štěně mělo samo odebrat na stálé místo s novinami, nebo ještě lépe začíná nepokojně pobíhat za vstupními dveřmi, kterými se chodí ven, kňučet a někdy i škrábat na dveře, protože ví, že se má jít venčit ven. Měli byste vědět, že rozdíly mezi štěňaty jsou velké a nelze říci, za jak dlouho se to naučí. Některé se to naučí rychle a u některého to trvá i týdny. Na štěněti poznáte i během hry, že se mu chce venčit – přestane si hrát, je roztěkané, začíná očichávat podlahu. Postup je vždy stejný a byl již popsán. Je-li štěně dopoledne samo doma a v rodině jsou děti, mělo by se stát samozřejmostí, že když přijde dítě domů, mělo by ho vzít ven. Štěně se totiž při příchodu zpravidla samo vzbudí a určitě brzy udělá loužičku, proto by se mu dítě mělo okamžitě již popsaným způsobem věnovat. Čím větší úsilí budete věnovat výchově k hygienickým návykům, tím rychleji se dočkáte žádoucího výsledku.
Za udělanou loužičku nemá smysl štěně trestat – nepochopí, že je trestáno za loužičku nebo hromádku, kterou udělalo byť před deseti vteřinami. Nastane-li situace, že k tomu dojde a vy tomu již nestihnete zabránit, při močení štěně přísně pokárejte povelem „fuj“ a potom jej okamžitě přeneste na trávník a tam jej opět pochvalte a pohlaďte. Štěně si pak snadno vytvoří souvislost s tím, co se po něm chce.
Používání trestů – pamatujte si jednu důležitou věc, a to i pro další měsíce. Pokud je to jen trochu možné, vyvarujte se jakéhokoliv výrazného fyzického nátlaku a donucení, o bolestivých trestech nemluvě. Používáním trestů je hrubě narušováno vzájemné citové pouto, které se v této době utváří – naše štěně k nám lne, přišlo o maminku a sourozence a nová rodina pro něj představuje novou smečku – rodinu. Zážitky a vjemy z útlého věku si pes nese jako zkušenost po celý život, a jestliže je fyzický trest příliš silný nebo častý, štěně prožívá trest jako stres a začíná se vás bát. Na štěně se nemá křičet, bít je rukou nebo čímkoliv jiným v ruce – malé štěňátko se vůbec trestat nemá, ale když už to musíme udělat, popadneme jej za kůži na krku, zavelíme „fuj“ a zatřepeme s ním – s citem. Tento úkon provedeme v klidu, rázně a velmi krátce tak, aby stres byl co nejkratší. Všeobecně platí, že nejlepším působením na štěně je kladná a neustávající motivace, tedy co největší pochvala, pohlazení a pamlsek za to, co udělá správně.
Vítání – štěně má od přírody potřebu vyskočit a olíznout nám obličej. Proto se vždy k němu sehneme (nebo jej vezmeme do náruče) a podle psího rituálu se s ním přivítáme. Zároveň ho tímto učíme, aby na nás neskákalo.
Návyk na obojek a vodítko – nácvik zahájíme velmi brzy. Štěněti nasadíme neškrtící obojek, pokud se brání, rozptýlíme jej pamlskem nebo hračkou – v momentě, kdy se přestane bránit, jej pochválíme popsaným způsobem a obojek okamžitě sundáme. Několikrát denně můžeme zopakovat, ne ihned za sebou, dobu obojku na krku prodlužujeme. Když později snáší dobře obojek, připneme vodítko a zkusíme se s ním projít. Snáší-li to dobře, můžeme ho začít jemným tahem usměrňovat, aby nás následovalo. Brání-li se a couvá a snaží se vysmeknout z obojku, okamžitě povolíme vodítko (zároveň tím eliminujeme další zkušenost pro celý další život, a totiž to, že tímto způsobem se dá velmi snadno vyvléci z obojku). Současně se snažíme upoutat pozornost štěněte pamlskem nebo hračkou tak, aby nás následovalo, podaří-li se, musí přijít veliká pochvala a obvyklá odměna pohlazením s pamlskem. Poté dáme štěňátku pokoj a později opatrně opakujeme. S vodítkem nikdy neděláme trhavé pohyby – vždy jen mírný tah. Při správném postupu se obvykle štěně velmi rychle naučí chodit s obojkem a na vodítku.
Děti a štěně – jestliže jsou v rodině děti, je třeba jim vysvětlit, že štěně je normální živý tvor jako ony a že není na hraní, proto by neměly štěně tahat jako hračku, a když se mu chce spát, tak ať ho nechají v klidu. Dále musí dávat pozor, aby na něj nešláply, že by neměly vedle něj příliš křičet ani běhat, aby se něco nepřihodilo. Je-li potřeba štěně zvednout, nedělá se to taháním za přední nožičky nebo za bříško, mohlo by mu to ublížit. Štěně se bere za hrudník oběma rukama, nebo jednou rukou za předhrudí, nebo rukou pod hrudník mezi předníma nohama a druhou rukou za nohu pod zadečkem. Pokud dojde k tomu, že na štěně kdokoliv nechtěně šlápne, okamžitě se k němu skloníme a omluvným tónem ho pohladíme – i tak malý pes pochopí, že to bolestivé, co se mu přihodilo, nebylo úmyslné. V žádném případě by neměly děti během hry a ani v náznaku na štěně cokoliv házet, napřahovat ruku, a už vůbec ne s žádným předmětem nebo klackem.
Štěně si hraje – čím je starší, tím jeho hry nabírají na temperamentu a divokosti. Štěněti opatříme dostatek hraček, nejlépe gumových, a nepoužíváme takové, u kterých hrozí spolknutí utrženého kousku, ze stejného důvodu nepoužíváme také hračky příliš malé. A protože se štěně seznamuje se svým okolím pomocí ostrých mléčných zubů, necháme je bydlet v místnosti, kde toho může zničit co nejméně, a dáme mu dostatek hraček. V době, kdy jste doma, jej vezměte ven, aby se proběhlo a unavilo. Únava je individuální, vyzkoušejte si to a neunavujte štěně vycházkou až do naprostého vyčerpání. Pokud štěně cílí svou hru na nežádoucí předměty, také na vaše ruce a nohy, snažte se ho vždy zaujmout jeho vlastní hračkou, a pokud se jí chopí, pochvalte ho. Nepropadejte iluzím – když už štěně dobře hračky zná, láká ho hlavně to, co ještě nezná. Pokud odcházíte a štěně zůstává samo doma, odstraňte vždy z místnosti veškeré pro něj nebezpečné věci, například elektrické přívodní šňůry, jedovaté pokojové rostliny, a také vše, co by mohlo zničit, například obuv, oblečení, koberečky a podobně (zpočátku se snažíme nechávat štěňátko samotné co nejméně a dobu, na kterou odcházíme, postupně prodlužujeme, aby si postupně zvyklo a vědělo, že se zase vrátíme).
Styk s lidmi a jinými psy – štěně potřebuje styk s jinými psy a lidmi. Malé štěně je krásné a poutá pozornost okolí, lidé jej chtějí hladit, je však lepší to nepřehánět. Úplně nejlepší je, aby si štěně cizí osoby jen očichalo a seznámilo se s nimi – naučí se tak styku s lidmi, nebude se jich bát, ale zároveň si vytvoří určitou zkušenost pro život. Pokud necháme kdekoho, aby štěně hladil, bude si myslet, že všichni lidé jsou dobří (a to není pravda), a později, až bude starší, se bude na kdekoho sápat a skákat a bude na obtíž svému okolí. Styk s jinými psy je také žádoucí, ale pouze se štěňaty podobného věku, dospělými neagresivními a psy tolerantními ke štěňatům, v neposlední řadě se psy zdravými. Pečlivě dbáme na to, aby žádný pes štěně nenapadl a neublížil mu.
Zdraví – štěně potřebuje styk s ostatními psy, aby si vytvořilo žádoucí vztahy, které se v této době utvářejí společně se vztahy k lidem. Nechejme jej stýkat jen se psy, které dobře známe a kteří jsou zdraví. V dnešní moderní době, kdy jsou psi očkovaní, je procento psů přenášejících infekční nemoci (hlavně psinku a parvovirózu) naštěstí malé. Ale i když je vaše štěně očkované, dávejte si opravdu pozor. Jednou z věcí, o které se obecně velmi málo ví je to, že i u malého očkovaného štěněte je určitá možnost propuknutí některé uvedené nemoci. Malé štěně má určitou hladinu protilátek v krvi z mateřského mléka matky, pak po očkování, ale plnou imunitu si dokáže samo vytvořit až ve třech měsících. Tehdy se provádí další očkování – organismus štěněte je teprve v této době schopen vytvořit dostatečnou hladinu protilátek v krvi proti nemocím, a to na dalších dvanáct měsíců, tedy 1 rok. A v neposlední řadě nenecháme štěně na vycházce nic olizovat a už vůbec ne něco sbírat a polykat.
Výživa – od chovatele byste měli vědět, jakou potravou a jak často štěně krmit. Obecně platí, že prudce rostoucí štěně se krmí nejméně 4x denně, lépe 5x. Poměr bílkovin živočišného původu (hodnotné libové maso – svalovina, vajíčko, sýry, pribináčky) k příkrmům, jako je zelenina, dále vločky (v menším množství spařené, syrové opatrně – nadýmají), nudle, rýže a podobně, je v poměru 2 : 1. Příliš studené nebo příliš teplé krmení je nevhodné – ideální teplota je pokojová nebo taková, která nepřesahuje teplotu těla, protože štěně může potkat akutní střevní katar. Takže nejen sníh, ale i zmrzlá potrava jsou pro štěně nebezpečné. V dnešní době je na trhu dostatek granulovaných krmiv pro štěňata. Na granule pozor, krmte ve velmi malých dávkách. V žaludku nabírají potom až 4x svůj objem, a podáváme-li je suché, musí mít štěně neustálý přístup k čerstvé pitné vodě. Vyzkoušejte si, jestli by štěněti nechutnaly granulky hodinu předtím namočené do teplé vody – během této doby naberou svůj objem a rozhodně jsou pro jeho žaludek lepší, navíc tvrdé granule se špatně rozkousávají, malé štěně s mléčným chrupem nemá granule čím chroupat. Namočené granule ovšem nikdy neskladujte. Když je kupujete v pytli v obchodě, doporučuje se koupit naprosto nejčerstvější podle data výroby na obalu. Dále si pamatujte, že sůl potřebuje pes jen ve velmi nepatrných dávkách a ve větším množství mu škodí, ve velikém množství pak působí doslova jako jed. Koření, hlavně ta ostrá, jsou také škodlivá, nepodáváme uzeniny, které pochopitelně psům velmi chutnají, u dospělých je podáváme v rozumných malých dávkách, a to jen občas, u malých štěňat to neděláme vůbec.
Odčervení – štěně by mohlo mít především škrkavku psí. Chovatelé zpravidla odčervují feny před porodem a štěňata několikrát, než přejdou k novému majiteli. Informujte se u chovatele, zda odčervení bylo provedeno a jak, a v případě podezření na přítomnost škrkavek (případně jiných střevních cizopasníků) se poraďte s veterinárním lékařem.
V naší poradně s názvem PŠIKÁNÍ U ŠTĚNĚTE se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Petra Vávrová.
Hezký den,
prosím o radu.Máme doma 9 týdenní štěně trpasličího špice bez PP.Ještě jsme s ním nezačli chodit ani ven,protože byl minulý týden na ATB(počínající zánět průdušek)Včera nám začal hodně a často pšikat(bez hlenů),a dnes začal být abnormálně spavý(spal i celou noc).Jen se nažere granulí a spí dále.Může se stát z předtím velmi aktivního šteněte najednou takový spáč?A je třeba s pšikáním jít na veterinu?Děkuji
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Milda.
To vypadá, jako kdyby váš pejsek onemocněl. Přesná příčina jeho únavy se dá zajistit z laboratorního vyšetření krve. Zkuste se zastavit u veterináře, ať máte jistotu, v čem tkví tahle změna v chování.
Americký pitbulteriér je mírumilovný k lidem a zcela oddaný své rodině. Dokáže ji bránit i za cenu ztráty života. Také velmi těžce nese, když rodinu někdo opustí. Má vyrovnanou povahu, je kamarádský a hodí se i k dětem. Je to opravdu společenský pes, který má rád každou návštěvu, třebaže je vůči cizím lidem trochu rezervovaný. Je výjimečně odolný vůči fyzické a psychické zátěži, dokáže vytrvale a tvrdě pracovat a potřebuje být stále něčím zaměstnán. Při styku s jinými psy dává najevo svou nadřazenost, kterou má geneticky zakódovanou. Při správné výchově s ním však nejsou problémy a svou trochu pošramocenou pověst si určitě nezaslouží. Ve špatných rukou může být ovšem „pitbul nebezpečný, a to především proto, že se vždy chce svému pánovi zavděčit, což je snadno zneužitelné.
Po celá staletí chovateli podporovaná vlastnost pitbulů z něj tedy dnes činí problémového psa ve vztahu k jiným psům. Oproti tomu pitbulteriéry, kteří se v ringu pod tlakem zranění a bolesti obrátili proti člověku, „pitmani“ bez milosti utratili. Díky této tvrdé selekci je dnešní americký pitbulteriér pes pevné, vyrovnané, spolehlivé a bezmezně statečné povahy s vřelým vztahem k člověku.
Povaha pitbula je k lidem přátelská, svému pánovi a jeho rodině je bezmezně oddaný, je povahově velmi vyrovnaný a inteligentní. Je společenský, radostně vítá všechny návštěvy, a i když je k cizím lidem rezervovaný, není agresivní. Toto však platí pouze pro psy z dobrého chovu. Bohužel mnoho pitbulů u nás chovaných, jsou psi ze špatných spojení nebo kříženci. Extrémní vlastnosti, jako je game, se velice rychle ztrácí při nesprávné volbě chovného páru, a současně se bohužel ztrácí také další vlastnosti, jako je loajalita vůči lidem a vyrovnaná povaha. Proto je nutné krýt feny liniově odpovídajícími psy. Pro správnou volbu chovného páru je tedy nutné znát rodokmen obou rodičů a vědět, co s čím můžeme kombinovat.
Někteří „chovatelé“ kryjí cokoliv čímkoliv pouze za účelem zisku a výsledkem jsou psi, kteří mají s pitbulem společný pouze vzhled. Často u nich chybí typické vlastnosti plemene a objevuje se dokonce agresivita vůči lidem. Jsou to zkrátka bastardi vypadající jako pitbulové. Bohužel tito jedinci dělají pak ostudu celému plemenu a problémy jeho chovatelům.
Pitbul rozhodně není pes pro každého. Jeho fyzický fond a zděděné vlastnosti ho sice předurčují být dobrým společníkem do rodiny a ochráncem majetku, jeho výchova však vyžaduje mnohem více trpělivosti a důslednosti než výchova jiných plemen. Americký pitbulteriér si musí být neustále jist svým postavením, umístěním a žebříčku hierarchie v rodině. Vždy je také připraven vzít „vedení“ do svých rukou, k čemuž má větší sklony než mnohá jiná plemena. Zajisté by bylo velmi nebezpečné pro všechny členy rodiny, aby se stal jejím tyranem. K tomu nesmí nikdy dostat příležitost a majitel mu musí dávat pevně, ale vlídně najevo, kde je jeho místo. V každém případě je nutné si uvědomit, že to není jednoduchý pes, je znám svou tvrdohlavostí. Je to dáno jeho minulostí, kdy se musel rozhodovat sám a být zcela samostatný. Ze strany majitele proto musí být více trpělivosti a odpovědnosti, ale také neústupnosti, než je zvykem u jiných plemen. Ale pozor, přílišný tlak a spěch vedou k zatvrzení psa a majitel s ním jen velmi těžko kdy ještě pohne. Je to pes, který perfektně dovede těžit ze slabosti a nedůslednosti svého vůdce. To je zapotřebí mít neustále na mysli. Toto plemeno nelze v žádném případě doporučit začátečníkům nebo starším lidem bez zkušeností se psy. V tomto případě je vhodnější zvolit jiné plemeno, například stafordšírského bulteriéra.
Americký pitbulteriér je pevný, atletický pes s kvadratickou stavbou těla, působící sebejistým a spolehlivým dojmem. Hlava je hranatá, mohutná, mezi ušima široká, oči malé, oválné a hluboko nasazené. Má výrazné lícní kosti, silné čelisti, zuby s nůžkovým skusem, přičemž horní zuby překrývají spodní, nos se široce rozevřenými nozdrami a vysoko nasazené uši. Krk má americký pitbulteriér silný, stejně jako pevné svalnaté plece, krátký mírně se svažující hřbet a hluboký hrudník s dobře klenutými žebry. Ocas je krátký, nízko nasazený a ke konci se zužující. Má mohutné silné končetiny se středně velkými tlapami. Srst je krátká, lesklá a na dotyk tvrdá. Je přípustné jakékoli zbarvení. Váha se pohybuje od 13 do 22 kg u fen a od 16 do 30 kg u psů. Americký pitbulteriér se dožívá v průměru 12 let.
Chov začal ve Spojených státech na konci 19. století jako nově oficiálně zaregistrované plemeno. Je nesporné, že plemeno bylo původně vyšlechtěno k boji s ostatními psy, ovšem jen v aréně a jen s pitbuly, zde se nekladl důraz na exteriér těchto psů. Tato skutečnost ukazuje na to, že pitbul nikdy nebyl veden k útočnosti na člověka, protože to bylo naprosto nežádoucí. V ringu oddělovali od sebe zakousnuté psy lidé svýma holýma rukama, pokud pes zaútočil na člověka, byl utracen. Největší popularitu získal pitbulteriér před a v průběhu 1. světové války. Nejznámějším pitbulteriérem této doby byl zlatý pes s bílými znaky jménem Stubby, který varoval před plynovými útoky a zadržel německého špiona, získal za to hodnost seržanta a medaili. Popularita plemene se ale udržela i po válce.
V roce 1898 pan Bennet založil klub pro chov APBT pod názvem United Kennel Club – UKC. Na začátku 20. století vznikla v Americe další organizace American Dog Breeders Association – ADBA, kterou založil Guy McCord, přítel známého chovatele pitbulů Johna P. Colbyho. Od roku 1936 začal APBT také registrovat klub American Kennel Club – AKC, ovšem ti se rozhodli, že plemeno budou registrovat pod názvem americký stafordšírský teriér. Na konci 30. let byli tito psi registrováni jak pod UKC, AKC, tak pod ADBA. Chovatelé tedy v této době registrovali tyto psy jednak pod AKC jako americké stafordšírské teriéry, jednak pod ADBA a pod UKC jako americké pitbulteriéry. Chovatelé z AKC se pak zaměřili především na exteriér těchto psů a na to, aby co nejvíce odpovídali chovnému standardu. Zde tedy začal vznikat americký stafordšírský teriér, jak ho známe dnes. Chovatelé z UKC a ADBA naopak kladli důraz na pracovní vlohy a temperament pitbula.
Nejdůležitější součástí péče o pitbula je výchova, které se musíme věnovat již od útlého štěněčího věku. Je potřeba mít pevnou ruku a umět dodat správnou motivaci. Je nutné psa dobře socializovat, vybudovat si autoritu a hlavně si ji umět udržet. Americký pitbulteriér má rád hodně pohybu, dlouhé vycházky, miluje různé psí sporty, a toto vše je mu potřeba dát. Na procházce by měl mít pro jistotu náhubek i dobře vychovaný pes. Srst nepotřebuje žádnou nadstandardní péči.
Musí-li být pes umístěn mimo byt, není vhodné si toto plemeno pořizovat. V nejkrajnějším případě je nutné velmi dobře zateplit boudu, v lepším případě psa v zimě umístit v chodbě domu.
Neměl by být zavírán po delší dobu v kotci, ani sám v bytě. Velmi tím strádá a může začít demolovat byt či kotec. Pitbulové jsou vynalézaví, mrštní a jsou dobrými skokany, proto by měly být kotec i zahrada zabezpečeny dostatečně vysokým a pevným plotem. Rozhodně není bezpečné nechávat jej volně pobíhat po zahradě ve vaší nepřítomnosti. Může se podhrabat nebo přelézt plot, navíc jako hlídač je platný většinou jen svojí pověstí. Přátelsky se chovajícího zloděje drtivá většina zástupců tohoto plemene radostně přivítá. Najdou se však i tací pitbulové, kteří hlídají velice dobře, ale není to pro ně typické. Naopak na přímý útok na vaši osobu, bude většina reagovat rychlým protiútokem.
Všeobecně platí, že pitbul je pes milující lidi – svoji rodinu, ale i osoby úplně cizí. Není tedy vhodný pro samostatnou ostrahu objektů. Na takovou práci je třeba pes s vrozenou nedůvěrou vůči cizím lidem. Feny většinou nejsou tak tvrdohlavé jako psi, i když nemusí tomu tak být vždy. Přesto pro začátečníky s tímto plemenem obecně lze doporučit fenu. Jsou většinou poddajnější, přítulnější, s menší tendencí útočit na jiné psy, také se tolik nesnaží vydobýt si co nejvyšší příčku v hierarchii rodiny. Toto plemeno je poměrně dobře známo svou láskou k dětem. Tuto skutečnost by však rodiče neměli podceňovat a při přítomnosti psů s dětmi dohlédnout na jejich vzájemné chování, tolerování hry. Každopádně je vhodnější, přijde-li pitbul do rodiny, kde již děti jsou, a ne naopak. Při dodržení určitých zásad je tedy pitbul skvělým společníkem pro děti. Dokáže si s nimi hodiny hrát, je pro každou legraci. Má také obrovskou trpělivost s dětskými trapiči. Ale tady pozor! Že pitbul snáší dětské surovosti bez odporu, či dokonce s radostí, neznamená, že ho necháme dětmi trápit a nezasáhneme. Dříve či později by se mu to mohlo přestat líbit. Pitbul má s dětmi nadprůměrnou trpělivost, ale je také velmi citlivý na zacházení. Velmi dobře cítí, je-li s ním zacházeno bezcitně, a stává se pak, dle individuální povahy, buď bázlivým, nebo agresivním, nebo obojím. Další věc, na kterou nesmíte zapomínat, je temperament většiny pitbulteriérů. Mohou dítě nechtěně povalit a způsobit mu tak i poměrně vážný úraz. Zejména u nejmenších dětí je tedy nutná určitá opatrnost.
Při koupi je velmi důležitý výběr chovatele. Zdraví vašeho budoucího štěňátka do jisté míry závisí právě na něm. To, jak chovatel pečoval o fenu štěňátek, o její správné krmení, dostatek vitamínů, pohybu a hlavně lásky. To vše se v budoucnu na štěněti projeví. Pitbulteriéra je nejlépe koupit z chovných stanic, je vhodné si chovnou stanici ověřit a zjistit si na ni recenze. Cena štěněte se pohybuje od 4 000 do 14 000 korun. Cenu ovlivňuje, zda má štěně průkaz původu, kredit chovné stanice, původ rodičů.
Ve svém příspěvku VÝRUSTEK NA KONEČNÍKU U ŠTĚNĚTE se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Veronika.
Dobrý den,
chtěla bych se zeptat,mám 7 týdení fenku LR, a u konečníku se ji vyboulila žlázka - či udělala boulička, je zklidněná,suchá, nehnisá, není nijak zanícená..
Ale netuším jestli se to samo ztratí či co to může být? Prosím o názor.
Děkuji.
Zdravím
Veronika
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Michaela Hrachová.
Dobrý den,
v oblasti konečníku se vyskytují anální žlázky, které v případě přeplnění zduří a vytvoří se útvar ve tvaru bouličky - což mi dle Vašeho popisu příjde jako nejpravděpodobnější. K potvrzení by samozřejmě bylo vhodné pejska vyšetřit naživo. Tendence k přeplnění žlázek jsou způsobeny jednak plemennou predispozicí, potížemi s defekací (průjem či zácpa), atd.
Pokud nedojde k evakuaci, žlázka často praskne a následně vytvoří píštěl, což je pro pejska velmi bolestivé a následně se léčí proplachy a lokálními či celkovými antibiotiky.
Radou je tedy co nejdříve navštívit veterinárního lékaře, který obsah evakuuje.
Hezký víkend,
MVDr. Hrachová
Výběr plemene v současnosti mnohem častěji podléhá módním trendům než uvážlivému pořizování. Není smutnější pohled než na obézní border kólii v garsonce bez možnosti vyběhat se či provozovat nějaký psí sport. Před pořízením si upřímně řekněte, kolik času na pejska máte, jaké jsou finanční možnosti (i uživit maltezáčka bude snazší než bernardýna), zda nemáte alergii na psí srst či nepreferujete psy, kteří nelínají (pozor u většiny těchto plemen se srst musí upravovat), atd. V žebříčku našich preferencí se spolu s mnoha dalšími drží v současnosti tato plemena:
Německý ovčák
Jedná se o pracovně poměrně univerzální a inteligentní velké psí plemeno. Německý ovčák je skvělý hlídač a pes oddaný své rodině. Na výchovu a výcvik je nutné ale myslet již od štěněte a v klidu – pomocí hlasu, pozitivní motivace a pamlsků dosáhnete dobrých výsledků. Agresí a bitím docílíte opaku – vychováte bázlivého až nebezpečného psa pro sebe i okolí.
Široká psí skupina zahrnující dvě stálice - Labradora a Zlatého retrívra. Nicméně na oblíbenosti poslední dobou nabývají i Flat coated retrívr či Nova scotia duck tolling retrívr. Vášniví milovníci pohybu, vody, her jsou přátelskými a akčními parťáky do života. Plemena jsou poměrně snadno vycvičitelná a milují děti. Nicméně i tady je výchova důležitá, ať se nestanou velkými nekontrolovatelnými psy, kteří snadno (v dobrém úmyslu nadšení a vítání) porazí na zem právě příchozí návštěvu.
Veselý a akční pejsek díky velikosti vhodný do bytu. Nenechte se ale zmást roztomilým kukučem, je to přeci jen teriér, ač malý – tzn. tvrdohlavý a sebevědomý. Lze jej snadno rozmazlit, proto si hranice stanovte už od štěňátka. Všichni zástupci tohoto plemene mají přátelskou a hravou povahu.
Jedná se o lovecké plemeno zvyklé rozhodovat se na vlastní pěst, takže důsledná výchova je u něj zvlášť důležitá. Kromě loveckého využití pro práci v noře je stále častěji pořizován jako společník, pročež i tuto úlohu u aktivnějších lidí zvládá skvěle. Vyskytuje se ve třech formách srsti: dlouhosrsté, hladkosrsté a drsnosrsté.
Miniaturní psí plemeno velmi vhodné do bytu, které se spokojí s kratším venčením v parku, ale zvládne i delší procházku. Malý, křehký pejsek bude lepším společníkem pro starší lidi, než pro malé děti, u kterých je nutné mít oči na stopkách. I u tohoto plemena je důsledná výchova důležitá, čivava dokáže být i vrčící a kousavá.
Jedno z nejučenlivějších a nejobratnějších plemen vůbec. Vyniká ve spoustě psích sportů (agility, dog dancing, obedience, atd.). Je to velmi živý a pohyb milující pes, zcela nevhodný pro lidi bez lásky ke sportu. Při nedostatku vyžití se z border kolie stává nervózní, až agresivní jedinec. V opačném případě jde o radostného společníka s touhou zavděčit se.
Přátelský a mírumilovný pes za všech okolností. Má poměrně klidnou povahu, je oddaný celé rodině a i jeho výcvik bývá nenáročný. Pejsek je vhodný do bytu, díky nenáročnosti pohybu i pro starší lidi. Delší procházku ale zvládne bez problémů a s nadšením sobě vlastním.
Milý energický pes nadevšechno milující pohyb. Husky je vhodný pro aktivní lidi, kteří s ním mohou vyzkoušet řadu sportů (oblíbený mushing, dogtrekking, canicross, aj.). Je přátelský vůči celé rodině a z celého srdce miluje děti. Jako hlídač ale vhodný není, navíc zřídka štěká.
K výcviku psa může dojít, až když je dostatečně vychován. Pod pojmem výchova je myšleno jeho navykání k čistotě, jeho socializace (správné reakce na nejrůznější podněty, správné chování k cizím lidem, psům a jiným domácím zvířatům). V rámci výchovy je důležité i zvládnout jeho ovladatelnost, aby nebyl na obtíž svému majiteli a jeho okolí. Výcvik psa může začít až v okamžiku, kdy na něj bude dostatečně psychicky i fyzicky vyspělý. Vždy je ale třeba u štěněte respektovat jeho potřebu odpočinku, hry a pohybu. Zhruba půl roku po narození štěněte se do jeho her začínají přidávat pravidla, což ho připravuje na výcvik. Při vycházkách se dá pes učit orientaci (například tím, že se mu páníček schová a čeká, až ho pes najde, za to ho pak odmění. Tím se pes učí spolupráci s pánem a zároveň je to jeho počátek „hlídání“ pána na lovu).
Každého psa je potřeba od počátku učit čistotě. Proto je třeba i v psinci mu vyčlenit jedno místo (obvykle vystlané pilinami, nebo pískem), kde může vykonat potřebu. Jiný způsob je, že je pes pravidelně vypouštěn z kotce k vykonání potřeby. Psa v bytě je třeba pravidelně venčit, ideálně se začíná hned po probuzení. Při každém venčení je zpočátku důležité psa chválit, tím se naučí, kde má vykonávat potřebu a že se má ozvat, jestliže potřebuje ven. Pes v bytě by neměl být nikdy trestán, jestliže vykonal potřebu v bytě, když nemohl jít ven. I pes žijící v bytě potřebuje mít zde místo sám pro sebe, kde bude odpočívat a nebude ho nikdo rušit. Může se jednat o nějaký koš, lehátko, ale klidně i transportní box. Pes by neměl také spát na holé zemi, protože u země je nejchladnější vzduch, který psi nemají příliš rádi. Výhodou transportního boxu je, že psovi vytváří vlastní klima, navíc si pes na box zvykne a nevadí mu pak žádný transport v něm. Samozřejmě se boxy doma nezamykají.
Pes je při výcviku cvičen hlavně k poslušnosti, ta je při lovu velmi důležitá, protože neposlušný a neovladatelný pes je při lovu velkou zátěží. O jakou poslušnost se jedná, záleží na loveckém plemeni, protože jiná poslušnost se vyžaduje od ohaře, jiná od honiče, teriéra i jezevčíka, protože všichni pracují odlišně. Honič, jezevčík, teriér jsou více nezávislí, protože pracují samostatně, neboť bývají při lovu často velmi vzdáleni od svého vůdce. Ohař naopak musí být pod kontrolou.
Výcvik v poslušnosti obvykle začíná zvykáním psa na jméno, začíná se hrou s přivoláním. Využívá se při tom pohlazení, laskání štěněte, a když přiběhne, je odměněn pamlskem. Postupně se tento podmíněný reflex posiluje ještě zapískáním. V kynologii se užívají určité signály, krátké písknutí znamená upozornění psa, a i například změnu směru. Dvě krátká zapísknutí slouží jako přivolání. Dlouhé zapískání znamená ulehnout. Dále se cvičí vodění na řemenu. Mladý pes musí být před upoutáním na řemen řádně proběhnutý, aby se na řemenu rychle zklidnil. Po upoutání na řemen má jít pes u levé nohy, nesmí tahat za řemen, nebo jít volně podle nohy na prověšeném řemeni. Při tomto výcviku se někdy využívá zdí domů, nebo třeba i ploty. Pokud se jde se psem podél zdi a on chce začít předbíhat, pak jej majitel kolenem mírně přitlačí ke zdi s povelem k noze. Toto cvičení se dá dělat i v tyčovině v lese, pes se musí naučit sledovat vůdce, netahat na řemeni a nezaskakovat za stromy. Další výcviky vychází z toho, o jaký typ loveckých plemen se jedná, liší se tak jejich zkoušky.
Ve svém příspěvku TUKOVÉ BOULE NA ZADECH 10-TI DENNIHO STENATKS se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Lucie.
Zdravim,chtela jsem se zeptat zda mi nekdo neporadi..Stenatko je nejmensi z vrhu..vcera se mu za hlavickou objevila boulicka.Ma tam i stroupek.Nevim jak se mam v teto situaci chovat..zda vzit maleho na veterinu..ma jen 10dni..prosim porad te dekuji
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel MVDr. Hrachová.
Dobrý den,
posoudit oč se jedná - zvlášť u tak malého štěněte - bez pohmatu útvaru a případně punkce nelze. Objednejte se proto na veterinární pracoviště, určitě Vám poradí. Chce to ale pejska opravdu osobně vidět.
Hezký večer,
MVDr.Hrachová
Když si přivezete domů štěně, nechte ho jeden nebo dva dny v klidu, poté začněte pomalu a opatrně s výchovou. Malé štěňátko je jako malé dítě – často spí, často jí, často vyměšuje a často si hraje – psím způsobem.
Výchovaštěněte
Zcela určitě nejhorší jsou první týdny, malé štěně má velmi malý močový měchýř a často dělá loužičky. Proto je dobré vymezit mu prostor, kde je na podlaze položené linoleum. Které se snadno udržuje vytíráním. Zapamatujte si, že loužičku udělá vždy, když se vzbudí, nebo když se nakrmí. Když se vzbudí, vezměte jej do náruče, a přeneste na místo, kde chcete, aby potřebu vykonalo. Položte jej na požadované místo a pakliže vykoná potřebu, velmi radostně jej pochvalte, můžete přidat i oblíbený pamlsek, například kousek piškotu.
Doporučuje se úkon vykonávání potřeby doplnit i povelem, po čase štěně bude i na hlasový povel chápat, co se po něm chce. Při správné péči a vedení by se štěně mělo samo odebrat na stálé místo s novinami, nebo ještě lépe začne nepokojně pobíhat za vstupními dveřmi, kterými se chodí ven, kňučet a někdy i škrábat na dveře, protože ví, že se má jít venčit ven. Na štěněti poznáme i během hry, že se mu chce venčit – přestane si hrát, je roztěkané, začíná očichávat podlahu. Za již udělanou loužičku nemá smysl štěně trestat, nepochopí, že je trestáno za loužičku nebo hromádku, kterou udělalo před deseti vteřinami. Nastane-li situace, že k tomu dojde a vy již nestihnete tomu zabránit, při močení štěně přísně pokárejte a potom jej okamžitě přeneste na trávník a tam jej opět pochvalte a pohlaďte. Štěně si pak snadno vytvoří souvislost s tím, co se po něm chce.
Používání trestů
Pamatujte si jednu důležitou věc, a to pro další měsíce. Pakliže je to jen možné, vyvarujte se jakéhokoliv výrazného fyzického nátlaku a donucení, o bolestivých trestech nemluvě. Používáním trestů je hrubě narušováno vzájemné citové pouto, které se v této době utváří – naše štěně k nám lne, přišlo o maminku a sourozence a nová rodina pro něj představuje novou smečku, rodinu. Zážitky a vjemy z útlého věku si pes nese jako zkušenost po celý život, a jestliže je fyzický trest příliš silný nebo častý, štěně prožívá trest jako stres a začíná se bát.
Návyk na obojek a vodítko
Nácvik začněte velmi brzy– štěněti nasaďte neškrtící obojek, pokud se brání, rozptylte jej pamlskem nebo hračkou a v momentě, kdy se přestane bránit, jej pochvalte a obojek okamžitě sundejte. Několikrát denně toto můžete zopakovat, ne ihned za sebou, dobu obojku na krku prodlužujte. Později, až když štěně snáší obojek dobře, připněte vodítko a zkuste se s ním projít. Snáší-li to dobře, můžete ho začít jemným tahem usměrňovat, aby vás následovalo – brání-li se a couvá a snaží se vysmeknout z obojku, okamžitě povolte vodítko (zároveň tím eliminujete další zkušenost pro celý další život a totiž to, že tímto způsobem se dá velmi snadno vyvléct z obojku). Zároveň se snažte upoutat pozornost štěněte pamlskem nebo hračkou tak, aby vás následovalo, podaří-li se, musí přijít veliká pochvala a obvyklá odměna pohlazením s pamlskem. Poté dejte štěňátku pokoj a později opatrně opakujte. S vodítkem nikdy nedělejte trhavé pohyby, vždy jen mírný tah. Při správném postupu se obvykle štěně velmi rychle naučí chodit s obojkem a na vodítku.
Štěně si hraje
Čím je štěně starší, tím jeho hry nabírají na temperamentu a divokosti. Štěněti tedy opatřete dostatek hraček, nejlépe gumových, a nepoužívejte takové, u kterých hrozí spolknutí utrženého kousku, ani hračky příliš malé. Protože se malý raubíř seznamuje se svým okolím pomocí ostrých mléčných zubů, nechte ho bydlet v místnosti, kde toho může kousat co nejméně, a dejte mu dostatek hraček. V době, kdy jste doma, jej vezměte ven, aby se proběhlo a unavilo – únava je individuální, vyzkoušejte si to a neunavujte štěně vycházkou až do naprostého vyčerpání. Pokud štěně cílí svou hru na nežádoucí předměty, také na vaše ruce a nohy, snažte se ho vždy zaujmou jeho hračkou, a pakliže se jí chopí, pochvalte ho. Nepropadejte však iluzím, pokud štěně dobře hračky zná, láká ho hlavně to, co ještě nezná. Pokud odcházíte a štěně zůstává samo doma, odstraňte vždy z místnosti veškeré pro něj nebezpečné věci, například elektrické přívodní šňůry, jedovaté pokojové rostliny a také vše, co by mohlo zničit – obuv, oblečení, koberečky.
Zdraví štěněte
Štěně potřebuje styk s ostatními psy, aby si vytvořilo žádoucí vztahy, které se v této době utvářejí společně se vztahy k lidem. Ale pozor, nechte jej stýkat jen se psy, které dobře znáte a kteří jsou zdraví. V dnešní moderní době, kdy jsou psi očkovaní, je procento psů přenášejících infekční nemoci (hlavně psinka a parvoviróza) naštěstí malé.
Výživa štěňat
Od chovatele byste měli vědět, jakou potravou a jak často byste měli štěně krmit. Obecně platí, že prudce rostoucí štěně se krmí nejméně 4x denně (lépe 5x). Poměr bílkovin živočišného původu (hodnotné libové maso – svalovina, vajíčko, sýry, pribináčky) k příkrmům, což je zelenina, dále vločky (v menším množství spařené, syrové opatrně – nadýmají), nudle, rýže a podobně, by měl být 2 : 1. Příliš studené nebo příliš teplé krmení je nevhodné, ideální teplota je pokojová nebo taková, která nepřesahuje teplotu těla. V dnešní moderní době je na trhu dostatek granulovaných krmiv pro štěňata – na granule však pozor, krmte ve velmi malých dávkách. V žaludku nabírají potom až 4x na objemu, a podáváte-li je suché, musí mít štěně neustálý přístup k čerstvé pitné vodě. Vyzkoušejte si, jestli by štěněti nechutnaly granulky hodinu předtím namočené do teplé vody – během této doby naberou svůj objem a rozhodně jsou pro jeho žaludek lepší, navíc tvrdé granule se špatně rozkousávají, malé štěně s mléčným chrupem nemá, čím by granule chroupalo.
Odčervení štěněte
Štěně by mohlo mít především škrkavku psí. Chovatelé zpravidla odčervují feny před porodem a štěňata několikrát, než přejdou k novému majiteli. Informujte se u chovatele, zda odčervení bylo provedeno a jak. V případě podezření na přítomnost škrkavek (případně jiných střevních cizopasníků) se poraďte s veterinárním lékařem.
Současný jorkšír/yorkshire je ryze společenské plemeno vyžadující průběžnou a pečlivou úpravu srsti, pokud má být zachován jeho výjimečný, osobitý vzhled. Údržba srsti je však poměrně náročná. Krásná lesklá srst sahající až k zemi, jakou vídáme u výstavních psů, je výsledkem dlouhých hodin péče a vyžaduje mnoho trpělivosti jak od psa, tak od jeho majitele. Základem péče o srst je pravidelné pročesávání a kartáčování. K dosažení co největší délky je třeba srst psa „balíčkovat“. Se zastřižením ve smyslu vystříhání či oholení srsti tlapek, oholení oušek, vyholení čumáčku, ostříhání srsti okolo očí, zastřižení linií tělíčka a podobně lze začít již ve věku několika týdnů štěněte.
Vybavení pro běžnou péči o srst:
hřeben a kartáč z nerezové oceli s hroty opatřenými antistatickou úpravou, aby srst neelektrizovala (ostny v kvalitních, drahých a značkových kartáčích bývají konstruovány jako otočné, aby srst nevytrhávaly a nepoškozovaly);
speciální šampon pro jorkšírské teriéry;
kondicionér;
speciální olejový sprej, který je určený na péči mezi jednotlivými koupelemi.
Základní péče o srst u nevýstavního psa:
česat minimálně dvakrát týdně;
při přečesávání používat sprej s norkovým olejem;
koupat každé tři až čtyři týdny s použitím osvědčeného šamponu a kondicionéru;
denně je nutno ošetřovat krajinu okolo očí – někteří chovatelé k tomu doporučují vybělující gel, jiní raději jen převařenou čistou vodu;
Ve svém příspěvku UŠNÍ SVRAB U ŠTĚNĚTE Z CHOVNÉ STANICE se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Hana.
Dobry den,u 3.mes.stenete dg.usni svrab.Od matky odstaven v 6.ty.v 9.ty dan k prodeji.Ma svrab od ostatnich psu?Muze majitelka vedet,ze ma nemocne psyi?Kvs tvrdi,ze provadi u ni kontroly a ze jsou psi v poradku.Ale psi ziji venku,tak asi nevidi,ze se v noci skrabou.Veterinar asi nekontroluje usi,chci si stezovat na jeji chovnou stanici.Jakou mam sanci,at se vysetri ostatni psi u ni.Mnozstvi mopsu asi 10v kotci,po odebrani od matky,at se uci stene zrat,zilo s jinou desitkou psu.Nic jsem nenadelala,kdyz jsem se na KVS Pelhrimov,ptala na takovy zpusob chovu.Ze je tam vse v poradku a ted svrab.Myslim,ze to byva v takovych podminkach.
Na tento příspěvěk jestě nikdo nereagoval. Chcete se k němu vyjádřit? Klikněte na tlačítko a budete moci vložit svůj komentář.
Výchova mopse musí být důsledná, ale velice mírná. Mops ví, co chce, a stojí si za tím, dokud nedosáhne svého. Násilím ho nutit k něčemu, co sám nechce a nechápe, zanechává následky na jeho povaze, proto je třeba k němu přistupovat ohleduplně. Toto plemeno velmi citlivě reaguje na tón hlasu, takže nějaké přísnější trestání psa je naprosto zbytečné.
Správnou výživou štěněte je možné u tohoto plemene předejít budoucí možné obezitě. Krmivo pro štěňata by mělo být vyvážené a mělo by obsahovat i vitamíny a minerální látky, potřebné ke správnému vývoji štěněte.
Také tento hravý, přítulný, komunikativní a inteligentní pes potřebuje dobrou a důslednou výchovu. I když je temperamentní, je velmi učenlivý a přizpůsobivý. Pokud je pro něj výcvik příjemný a zajímavý, stává se velice milým a poslušným psem. Jorkšírský teriér je typický bytový pes, ale aby zůstal zdravý a vitální, potřebuje ke svému životu hodně pohybu. Tento pes je vhodný i k výcviku poslušnosti a obratnosti.
Je velmi inteligentní a přizpůsobivý, rád se učí a hraje si. Z některých jedinců se však mohou stát bázliví pejsci, což svědčí o nedůsledné výchově. Přestože jorkšírský teriér kvůli své trpasličí velikosti vypadá miloučce, je nutné ho od začátku důsledně usměrňovat a nerozmazlovat jej. Výchova i tak maličkého a něžného psa, jako je jorkšírský teriér, je opravdu důležitá.
První povel, který bychom psa měli naučit, je přísné „nesmíš“. Tento povel musíme začít užívat od samého začátku a uplatňovat ho vždy, když se pes chová neposlušně. Pokud se pes chová dobře, odměníme ho pochvalou vyslovenou přátelským tónem. Psi jsou extrémně citliví na tón hlasu, který jejich pán během výcviku užívá, a povzbuzení je tedy velmi důležité.
Povelu „ke mně“ se musí naučit každý pes, který bude chodit venku bez vodítka. Může trvat delší dobu, než si osvojí rychlou a jistou reakci (měli bychom ho přitom rovněž zavolat jménem), částečně proto, že štěně bude od nás možná příliš daleko, a také zpočátku nebude schopno rozlišit povel od hry. Začněme tím, že malé štěně budeme volat příslušným povelem a jménem pravidelně při každé příležitosti, aby rozpoznalo zvuk svého jména. Přirozená zvědavost štěněte vám pomůže zajistit si jeho pozornost a brzy si na povel bude chodit pro potravu. Pro jasnější výcvik štěně připneme na svinovací vodítko. Zavoláme ho k sobě jako obvykle a neprodleně ho odměníme. Pokud štěně okamžitě neuposlechne, jemně ho táhneme k sobě a opakujeme „ke mně“. Nakonec všechno ještě jednou zopakujeme.
Výcvik je možné zhlédnout na internetu, tady je malý útržek videonávodu výcviku.
Zdravé šťastné štěně je živé, hravé, s hlavou plnou báječných nápadů jak co ve svém okolí udělat, předělat a podobně. Vysvětlujte a odměňujte, mazlete se a hrajte si s ním, věnujte mu veškerý svůj čas a bláznivé štěně rychle pochopí, co se smí a co nikoli.
Cane corso je snadno vychovatelný a vycvičitelný pes. Kdo pochopí povahu tohoto plemene, dokáže reakce svého psa předvídat, pes ho nemůže svým jednáním překvapit a už vůbec ne zaskočit.
V přátelském prostředí bude pes přátelský, nikoli však vtíravý, v cizím neutrálním prostředí bude klidný a zároveň pozorný, v cizím nepřátelském prostředí bude pozorný, ale zároveň klidný. V případě ohrožení pána pak bleskurychle přejde z klidového režimu do režimu bojového, tedy zaútočí.
Majitelé psů-obranářů nesmějí dopustit, aby se dostali do situace, kdy bude pes nucen zasáhnout.
Také dobráka od kosti lze zkazit, zlomit jeho psychiku. Proto nesmíme ke štěněti cane corso přistupovat jako k potenciálnímu zabijákovi, jímž žádný pes coby vysoce domestikované zvíře už stovky let není. Dokonce u mnoha jedinců služebních plemen se musí vynaložit jisté úsilí, aby zaútočili na figuranta ohrožujícího je či psovoda.
Cane corso zaútočí na cizího člověka jen v případě, kdy ohrožuje je (pud sebezáchovy) nebo jejich člověka (instinkt obrany), výcviku na obranu netřeba. S láskou vychovaný pes nikdy nenapadne svého pána a jeho děti. Dá se tvrdit, že více než 80 procent jedinců molossoidních plemen nekousne pána naplno ani v případě, kdy se jím cítí být ohroženi na životě. Na mysli máme pouze psychicky zdravé jedince.
Při přebírání štěněte se chovatele zeptáme, čím krmil, abychom z hodiny na hodinu štěně nepřevedli na diametrálně odlišný druh potravy. Krmil-li granulemi, ty samé granule štěněti koupíme. Jakmile psovi něco libě voní, vylučuje velké množství slin, které potravu nejenom změkčí, ale i částečně chemicky zpracují. S chutí pozřenou potravu proto pes lépe tráví. Pes po potravě, kterou pozře jen proto, že má obrovský hlad, neprosperuje. Nevyváženou potravou lze i ze zdravého štěněte z kvalitního chovu udělat psychicky labilního a přihlouplého tvora. Zejména v prvním roce věku psa je vyvážená potrava v patřičném množství důležitá: nervové buňky se u podvyživeného psa plně nevyvinou a špatně fungují. Když štěně krmíte, musíte je naučit, aby si nechalo odebrat potravu a strpělo dotyk během krmení. Není nic horšího než obrovský lakotný pes, který si hlídá potravu, kosti a hračky.
Naučte štěně včas povelu „Dej!“ nebo „Pusť!“. Dá-li vám svou oblíbenou hračku, pochvalte je a dejte mu pamlsek. Pak si s ním pohrajte. Vrčí-li, ihned je potrestejte plácnutím nebo zatřepáním a hračku mu odeberte. Pohrejte si s ní a pak ji nechte lhostejně ležet. Až si s ní pes začne hrát, řekněte „Dej!“. Jakmile vám hračku dá, pochvalte ho a dejte mu pamlsek. Odměna a trest jsou při výchově psa klíčové pomůcky, ale musí být vždy spravedlivé, přiměřené a vykonané hned.
Jakmile přineseme štěně domů, dáme mu jednoduchý pohodlný obojek, aby si zvyklo. Pejska vodíme na vodítku kolem domu, pomocí volné smyčky učíme přivolání. Kdykoli se s čímkoli na štěně obrátíme, oslovíme je jménem. Pokud můžete, vychovávejte štěně až do dospělosti v domě. Budete-li stále spolu, jeden druhého více pochopíte a váš vztah bude pevný, přepevný. Štěně se v kolektivu svých lidí naučí hodně věcí samo, z jejich reakcí na své akce pochopí ta správná pravidla soužití. Štěně žijící v domě musí mít možnost vybíhat ven, aby se naučilo zachovávat čistotu a mohlo si hrát na čerstvém vzduchu a na sluníčku, což jsou důležité předpoklady pro zdravý život.
Spící štěně musí odpočívat v naprostém klidu. Děti je třeba naučit, že štěně nesmějí během spánku rušit a že pelíšek je pouze štěňátka. Pelíšek se musí stát bezpečným útočištěm a oázou klidu, takže povel „Pelíšek!“ nesmí být něčím, čím psa trestáme. Se štěnětem manipulujeme s citem a něžně, aby si dotek naší ruky nespojovalo s bolestivými pocity. Štěně učíme, aby s důvěrou a potěšením snášelo doteky naší ruky tak, že je posadíme, klekneme si k němu a s láskyplným pobrukováním je hladíme po nožkách, hrudi, bocích, zádech a hlavě. Naše ruka se musí stát prostředkem komunikace se psem: ruka hodného, šikovného a chytrého pejska pohladí, podrbe a podá mu misku s potravou, pamlsek či hračku, ruka zlobivého pejska vycuká za vodítko nebo vykráká (s citem) za kůži za krkem či šustivě třepne novinami.
Štěně ponechávejme samotné minimálně, je-li to možné, berte je všude s sebou, ať pěšky, nebo autem. Voďte štěně do nejrůznějších prostředí, ale nikdy je tam nepouštějte z vodítka, seznamujte je s různými lidmi a nechte je hrát si se spolehlivými psy. V prvních měsících života mají štěňata zvláštní pach, který způsobuje hormon feromon, který ostatní psy informuje o tom, že psík je mládě. Na příliš dominantní fenky přírodních plemen však pach cizího štěněte neplatí, takže seznamování a hra štěněte musí probíhat pod vaší kontrolou.
Se štěnětem si hrajeme, protože hra rozvíjí jeho intelekt. Pes vyrostlý v kotci je ve srovnání s psím „mazánkem“ tupý a hloupý, protože jeho mozek nedostával dostatek podnětů k přemýšlení. Máte-li chytrého psa, který si ví v každé situaci rady, pak je to především vaše zásluha. Při hře štěně vybije smysluplným způsobem nahromaděnou energii, takže v bytě je klidné a odpočívá. Štěněti dopřejeme bezpečné psí hračky, aby neokusovalo nábytek, koberce či předměty, které by je mohly poranit.
S molossem nehrajeme tvrdé „bojové“ hry. Necháme-li štěně vítězit, nabude dojmu, že nad námi zvítězí vždy, kdy si zamane, jakmile v zápase s námi pokaždé prohraje, můžeme otřást jeho sebevědomím. Je lépe si hrát na přetahování (Drž!), přinášení (Přines!) a na honění. Honíme-li se se štěnětem, nikdy nehoníme je, nýbrž lovnou zvěří jsme my. Hrajeme-li si se štěnětem na cokoli, vždy jsme to my, kdo hru ukončí. Tak se chová fenka a psí otec, tak se chová vůdce smečky. Začne-li nás štěně či mladý pes při hře citelně štípat a drsněji dorážet, neokřikujeme je frenetickým „Fuj!“ a „Sedni!“, nýbrž svou nespokojenost projevíme tak, jak by ji projevila jeho matka – otočíme se a odejdeme. Krátké povely vydávané v rychlém sledu za sebou ječivým tónem pes považuje za štěkot – a přitvrdí.
Pokud je pes dobře vychováván, není třeba ho bít. Také plácnutí a vykrákání bude vždy až to poslední, k čemu sáhneme. Má-li nás pes rád, v námi stanovených mezích ho udrží náš hněvivý hlas. S tónem hlasu pracujeme promyšleně, budeme-li stále hněviví, pes otupí.
Cane corso je velmi poslušný pes, takže svou dominanci nemusíme nijak markantně prosazovat. Jestliže je mu třeba z naší strany něco dokazovat, tak jen náš upřímný hluboký vztah, a to formou láskyplného dotýkání, péče a společné práce.
U cane corso stačí k naprosté poslušnosti zvládnutí základních povelů, jako je „Ke mně!“, „Sedni!“, „Lehni!“, „Zůstaň!“. Cane corso patří ke snadno cvičitelným plemenům, což je vlastnost, která není pasteveckým psům, zejména východní provenience, vlastní. Budete mít tedy možnost pyšnit se nejen krásným, ale i příjemným, poslušným hlídačem, strážcem a obranářem.
Základní povely naučíme štěně sami nejlépe formou hry a pochval. Cane corso je citlivá duše, takže s ním nejvíce uspějete přátelským jednáním a vysvětlováním. Na vykonání povelu je však třeba trvat. Proto po psovi požadujeme jen to, co je schopen s ohledem na své plemeno a věk splnit, jinak bychom psa zbytečně nervovali a sebe blamovali. Postupujeme tedy od nejjednodušších úkonů k těm složitějším, nikdy ale nenutíme psa pracovat násilím. Dril pes nesnáší stejně jako ostatní molossové.
připravte štěňátku klidné místo na spaní, ne v průvanu ani u topení;
kupte měkký molitanový pelíšek, případně jej vystelte malou dekou o velikosti 80 x 80 cm;
nikdy štěňátku nepořizujte proutěný koš, mohlo by ho rozkousat.
Potrava:
cca do 3 měsíců krmte 4x denně;
cca do 5 měsíců krmte 3x denně;
cca do 12 měsíců krmte 2x denně;
od 1 roku krmte 1x denně.
Nejvhodnější jako krmivo:
granule - suchá strava dle věku psa (pro štěně, pro dorost, pro dospělé);
vařené maso (nesolené, nekořeněné) - kuřecí, krůtí, telecí, králičí;
zelenina (vařená i syrová);
piškoty, jogurt, sýry, šunka;
je-li štěně starší, cca 5 měsíců, dáváme na mlsání kosti od vepřového masa, žebírka - je to vhodné ke zdravému růstu zubů;
nezapomínáme na "žužlací kostičky", vepřová ucha sušená, játra, plíce, střívka.
Štěně musí mít denně čerstvou vodu!
Štěně čivavy nesmí ani v dospělosti:
mléko;
čokoládu, sladkosti;
sůl;
brambory;
kosti od drůbežího masa.
Odčervení štěněte:
každé štěně by mělo od svého chovatele odcházet 2-3x odčervené, toto musí mít zapsané v očkovacím průkazu či v pase pro malá zvířata;
nový majitel psa odčervuje štěně každých 14 dní od posledního odčervení přibližně do věku 4 měsíců, a to přípravkem získaným od chovatele či od veterináře (Cestal, Drontal, Caniverm a podobně);
příslušná dávka se určí dle váhy psa;
má-li štěně dlouho podezřele nafouknuté bříško, je 100% začervené, je tedy potřeba urychleně se poradit s veterinářem a nasadit odčervovací prostředek;
od věku 6 měsíců se preventivně odčervuje cca 2x ročně.
Očkování štěněte:
" od chovatele by štěně mělo být minimálně 1x očkované proti parvoviróze (cca 7. týden);
" nový majitel jde se štěnětem přibližně v 10. týdnu na očkování proti psince, leptospiróze, hepatitidě, infekčnímu kašli atd. (více informací zjistíte u veterináře);
" po 12 týdnech je třeba zajít na očkování proti vzteklině;
" kompletní plán očkování zvolí veterinář v místě bydliště.
Pokud je psík malátný, zvrací nebo má průjem, ihned vyhledejte veterináře! Nemoci štěněte:
nafouknuté bříško značí nejspíš, že je štěně začervené;
průjem (může mít ze stresu z nového prostředí) - zkuste dietu: černý čaj osladíte Glukopurem a podáváte injekční stříkačkou do tlamičky štěněte. Pozor, štěně se průjmem odvodňuje, musí tedy pít. Samo od sebe nepije tak často, proto jej uměle napájejte oslazeným černým čajem. Přidávejte psí piškoty. I když štěně podomácku léčíte, raději vyhledejte veterináře a ten určí další průběh léčby.
Úrazy a pády:
štěňátko hlídejte a nenechávejte ho nikdy samotné na gauči či ve výšce - nemá pud strachu, a když spadne, bývají tyto pády velmi tragické až smrtelné;
od mládí štěně učte chodit na vodítku - na prvním místě by měla být bezpečnost štěněte, vodítko jej uchrání před vběhnutím pod auto, případně před zlým rozzuřeným psem.
Zuby:
zuby malého štěňátka jsou velmi ostré, procvičovat by se měly kousáním větviček, šišek, hraček prodávaných ve zverimexu a podobně;
kolem 4. až 5. měsíce se štěně začíná přezubovat, sledujte, zda vypadly postupně všechny zuby včetně špičáků (velkou vadou je, když má pes v dospělosti zdvojené zuby, a to hlavně špičáky, je to nepřípustné pro chovnost psa). U čivav bývá obvyklé, že špičáky samy nevypadnou, a je třeba je psovi vyviklat nebo u veterináře odstranit pod narkózou. Je to rychlý zákrok a hlavně běžný. Nemusíte se ničeho bát.
Hárání:
fenky začínají poprvé hárat kolem 6. až 9. měsíce, chraňte je tedy v tuto dobu před nakrytím.
Uši, oči, stříhání drápků:
uši čistěte jemně smotkem vaty či fáčem, případně vatovými tyčinkami;
drápky stříhejte malými nůžkami "gilotinkami" sami, případně požádejte veterináře.
Ochrana před parazity - blechy, klíšťata:
na trhu je spousta přípravků, například Frontline, obojek proti klíšťatům či ampule s látkou, která odpuzuje klíšťata, případně se poraďte s veterinářem.
Koupání:
někteří chovatelé je nedoporučují z důvodu narušení přírodního filtru (maz) srsti - je možno koupat 6x ročně.
Venčení:
již od chovatele přichází štěňátko s nějakými hygienickými návyky, venčí se na připravené noviny nebo plínku, hadr na podlahu a podobně;
časem jej naučte, že na noviny či hadr se nechodí, ideální je posouvat stále dané místo - jeho WC - dál ke dveřím, až jej zcela zrušíte, naučí se venčit venku;
je třeba jej zpočátku (2.-3. měsíc věku) brát 5-6x ven, většinou hned po jídle a spaní;
Jak ostříhat biewera? Péče o srst u biewer jorkšír teriéra je o něco náročnější. Pokud má pes dlouhé chlupy, je třeba pravidelně srst pročesávat a upravovat. Je samozřejmě možnost psa ostříhat nakrátko (pokud není určen pro výstavy), tím odpadá většina péče o srst. Další úpravy srsti, například na výstavy, jsou obdobné jako u jorkšírských teriérů.
Srst cane corso nepotřebuje žádnou speciální péči. Dobré je pravidelně kontrolovat uši, ve kterých se může objevit zánět. Cane corso potřebuje pevnou a důslednou výchovu, nesmí se s ním však jednat tvrdě. Přirozeně poslouchá autoritu rodiny a jeho výchova tak není příliš náročná, je však dobré nezanedbat základní výcvik. Už jako štěně je nutné jej řádně připravit na různé situace a kontakt s jinými zvířaty, psy a cizími dětmi.
Dobrý pozor byste si měli dávat na uši, jelikož toto plemeno má sklony k zánětu zvukovodů. Dobré je proto odmalička psa naučit na to, že ho občas prohlédnete – při takové prohlídce si k uším přičichněte, protože pokud z nich vychází zápach, signalizuje to zánět, také je prohmatejte, zda psa vaše doteky nebolí.
Do drápků se nemusí nijak zasahovat, pokud si je pes brousí o chodník nebo beton, pokud ne, tak bude potřeba je nechat občas zastřihnout, buď doma, nebo u veterináře na každoroční prohlídce.
Toto plemeno vyžaduje pravidelný pohyb, ideální jsou procházky přírodou, příliš se nehodí pro běžné psí sporty, jako je například agility. Nehodí se pro celoroční držení venku. Potřebuje kontakt se svou rodinou.
Pro správný vývoj potřebuje kvalitní krmivo, pro prevenci kloubních potíží je vhodné přidávat mu kloubní výživu.
Od ostatních starobylých molossů se cane corso výrazně odlišuje svou poslušností pánovi. Cane corso vlastní hlavou pochopí, že jeho člověk stojí na vyšším stupni hierarchického žebříčku než on, takže není zapotřebí mu to sáhodlouze vysvětlovat. Skutečnost, že šéfem je páníček (panička), pes trvale respektuje. Cane corso není psem jednoho pána, silná citová vazba ho váže ke všem členům jeho lidské smečky a nerozlišuje – všechny poslouchá stejně.
Buldočka lze doporučit především lidem žijícím ve městech v bytě, ale i na venkově v rodinném domě. Absolutně se však nehodí pro stálý pobyt venku v kotci, kde naopak mohou být jiná plemena docela spokojená. Vzhledem k jeho velké vázanosti na „lidskou smečku“ a velké potřebě sociálního kontaktu by osamělý buldoček někde v izolaci na zahradě velice trpěl. Také fyzicky není takovému ustájení uzpůsoben (krátká srst, holé bříško). Buldoček je ideální „městský pes“. Díky své přizpůsobivosti a skromnosti se spokojí i s malým prostorem ve vašem bytě, nebude sousedy obtěžovat zbytečným štěkotem, nehrozí od něj agresivní útok pro cizí příchozí. Není třeba, aby prošel náročným výcvikem, nácvik základních povelů s ním snadno zvládne i začátečník. V dnešní době je buldoček výborným společenským psem, nic víc, nic míň. Nemůžete od něho čekat pracovní nebo snad lovecké výkony.
Ani údržba jeho exteriéru není pro zaměstnaného a pracovně vytíženého člověka nijak náročná. Krátká srst vypadá stále dobře, jen výjimečně je třeba jednou za čas psa vykoupat. Srst francouzského buldočka není náročná na údržbu. Stačí jednou týdně vykartáčovat tvrdším kartáčem. V období línání odstraňujte vypadané chlupy gumovou masážní rukavicí.
Jelikož žádný pes není dokonalý, má i buldoček své slabiny. Jedná se o takzvané krátkolebé plemeno (stejně jako například německý boxer nebo doga). Jeho krátký čenich pak způsobuje, že je citlivý na přehřátí a v letních měsících při horkém počasí je mu nejlépe v chládku bytu nebo zahrady. V takovém počasí je nutno na delší procházky nebo túry zapomenout. Krátký čenich často způsobuje i problémy s dýcháním, psi takzvaně „chrochtají“, a tak téměř každý buldoček ve spánku chrápe.
Výchova není nijak složitá. Pes je to inteligentní a učí se rychle. Důslednost je však na místě. Plemeno velmi citlivě reaguje na změnu intonace hlasu. Francouzský buldoček si rád hraje a dovádí, není to ovšem vhodný společník na dlouhé procházky. Většina jedinců se spokojí s krátkými procházkami nebo dováděním na zahradě.
Pokud je pes zdravý, nepotřebuje ani žádný zvláštní přístup a péči, ani zvláštní krmení – jen kvalitní granule nebo vařenou stravu. V horkých dnech je třeba, aby měl dostatek vody, popřípadě bazének s vodou na chlazení a chládek k odpočinku. Hlavně potřebuje lásku, trpělivost a přátelský přístup. Na buldočka neplatí dril, ale pouze trpělivost a důslednost. Buldoček nemá rád hrubé zacházení, stačí na něj zvýšit hlas, a on už ví, že něco udělal špatně. Dá se snadno vychovat, a to i přes svoji tvrdohlavost. Výchova však musí být láskyplná, citlivá, leč důsledná.
Dají se i dobře cvičit – vhodná je pro ně poslušnost, obedience, ale jsou schopni třeba i výcviku obran. Ze psích sportů zvládají bez problémů coursing a agility. Je možný i dogtrekking, ale jen v omezené formě a podle počasí. Vše hlavně záleží na majitelích a jejich přístupu. Jestli jsou tyto sporty pro buldočka vhodné, to musí posoudit majitel psa. Přece jen buldoček patří mezi malá molossoidní plemena psů (viz výše) a na své malé tělo je poměrně dost těžký. To má za následek velký nápor na klouby a páteř.
Francouzskému buldočkovi koluje v žilách krev buldoka a teriéra, což s sebou nese jistou dávku umíněnosti. Během výcviku je třeba s tím počítat a přistupovat k psovi jemně a zároveň důsledně. Při dodržení tohoto základního pravidla zvládne naučit stěžejní povely francouzského buldočka i chovatel bez velkých zkušeností.
Zástupci tohoto plemene se hodí pro život v městské zástavbě. Rozhodně nepatří do studeného kotce někde v zadním koutě zahrady. Při trvalém umístění venku by pes výrazně strádal na fyzické i psychické rovině. Francouzský buldoček si vystačí s malým životním prostorem. Zároveň ovšem velmi miluje pohodlí, a tak se může lehce stát, že se bude pokoušet osídlit vaši nejlepší pohovku v obýváku.
