Správný název je srnec obecný, samec se pak označuje jako srnec, samice jako srna. Jedná se o sudokopytníka, který má v létě krásnou rezavě hnědou srst, v zimě je šedohnědá. Samec má na hlavě až 30 cm dlouhé parůžky, které na podzim shazuje, ale hned mu narůstají nové.
Reprodukce
Srnčí říje probíhá zpravidla na přelomu července a srpna, ale může se podle klimatických podmínek posunout. Toto období trvá cca 14 dní, v případě neoplození srn může nastat ještě říje na podzim. Plod se začíná v srně vyvíjet od ledna, do této doby má srna takzvanou skrytou (utajenou) březost, kdy se vajíčko nevyvíjí. Srnec při říji honí srnu po pravidelných trasách, takže jsou často vidět v obilí nebo na loukách vyběhané osmičky. V říji srnec reaguje na pískání srny. Srnčí říje probíhá v teplých červencových a srpnových dnech. Srna je březí asi 40 týdnů. V květnu až červnu vrhá jedno až tři srnčata. Rodí se s otevřenýma očima, po dvou až třech týdnech je matka přestává kojit. Úplně se osamostatní po roce života. Pohlavně dospívají ve dvou letech.
Srna je svědomitou matkou, ale její sexuální pud je během říje silnější než mateřský. Můžeme spatřit, jak potom od sebe odhání své mládě nebo dočasně ignoruje jeho volání.
Srnec na počátku říje srnu začíná honit. Ovšem srna není ještě v tu dobu na vrcholu ovulace, proto srnci nedává příležitost ke kopulaci. Vzdálenost mezi srncem a srnou je na počátku velká. Honička pak probíhá ve velkých kruzích, kdy oba běhají za sebou. Často obíhají strom nebo keř. Jindy opisují v lukách velké osmičky či ovály. Nezřídka můžeme vidět, jak milenci obíhají stoh slámy. Honičky se odehrávají s přestávkami, v nichž se oba partneři v klidu pasou. Někdy jsou přestávky i několikahodinové. Honění srny může trvat také den nebo dva. Když se po této době u srny dostaví vrchol ovulace, zvolní svůj spěch a srnec se k ní začne přibližovat. Srna se pak náhle zastaví a dovolí srnci spojení. To však trvá jen velmi krátce – pouhých pět až osm vteřin. Kopulace se během dne opakuje ještě několikrát. Srnec se u srny zdrží jen dva až čtyři dny a potom jde vyhledávat jinou říjnou samici.
U srny se setkáváme s utajenou březostí (latencí), to znamená, že jsou oplodněná vajíčka přibližně čtyři a půl měsíce v klidu a opět se začnou vyvíjet až na začátku dalšího kalendářního roku. Potom vývoj trvá až do května nebo do června, kdy srna porodí mládě. Ovšem příroda nezapomíná ani na srny, které v létě nebyly oplodněny – nabízí jim náhradní podzimní říji. V listopadu nebo i v prosinci mohou být tyto srny dodatečně oplodněny mladými srnci, kteří ještě nosí parůžky. Ostatní srnci, kteří shazují parůžky na podzim, jsou totiž dočasně neplodní. Vývoj tohoto zárodku ale již neprochází utajenou březostí, plod se vyvíjí zcela normálně a potom se srnám rodí mláďata ve stejnou dobu jako těm, které byly oplodněny během léta.
V naší poradně s názvem COVINAN se k tomuto tématu vyjádřil uživatel MVDr. Zdeněk Rohovsky.
Dobrý den, chtěl jsem se zeptat jestli se přípravek covinan pro feny ještě vyrábí a kde ho když tak koupím nebo objednám? Děkuji za odpověď
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Cempírek.
V současnosti se k zamezení říje používají injekce progestinů s obchodním názvem Delvosteron. Mezi přípravky Delvosteron a Covinan není z hlediska účinné látky a její koncentrace žádný podstatný rozdíl. Jsou to v podstatě obchodní názvy pro tentýž veterinární léčivý přípravek s identickou účinnou látkou: proligeston.
Obvykle je může veterinář objednat přes specializované veterinární lékárny, nebo je přímo skladuje veterinární klinika.
Níže je přehled veterinárních léčivých přípravků a postupů, které jsou v praxi používány jako alternativa k preparátům s obsahem proligestonu (např. při regulaci říje, falešné březosti či reprodukčních problémů u fen). Dostupnost se může lišit podle registrace a aktuálních dodávek v ČR.
Hormonální alternativy (bez proligestonu)
Delvosteron (proligeston 100 mg/ml) – v některých zemích EU registrován; v ČR může být dostupný pouze na objednávku přes veterinární lékárny.
Medroxyprogesteron acetát – historicky používaný pro potlačení říje; dnes se užívá opatrně kvůli riziku nežádoucích účinků.
Megestrol acetát – perorální progestagen; použití je limitováno a vyžaduje pečlivé zvážení rizik.
Nehormonální a chirurgické alternativy
Ovariohysterektomie (kastrace) – definitivní řešení říje a prevence falešné březosti; doporučováno u fen bez chovného záměru.
Management říje bez léčby – oddělení od psů, dočasná opatření, hygienické pomůcky; vhodné u fen s kontraindikacemi k hormonální terapii.
Praktické poznámky k dostupnosti v ČR
Všechny uvedené přípravky jsou na veterinární předpis.
Objednání probíhá nejčastěji přes veterinární ordinace a specializované veterinární lékárny.
Při nedostupnosti je vhodné zvážit alternativní postup dle aktuální indikace a zdravotního stavu feny.
Volba konkrétního řešení by měla vždy vycházet z individuálního posouzení fenky, rizik hormonální terapie a chovatelského záměru.
V současnosti se k zamezení říje používají injekce progestinů s obchodním názvem Delvosteron, na stejném principu funguje i preparát Covinan, oba obsahují účinnou látku proligeston.
Aplikuje se v klidovém období pohlavního života kočky, první injekci většinou veterinář podává od listopadu do konce ledna. Protože kočka patří mezi polyestrická zvířata, což znamená, že od jara do podzimu může mít říji prakticky kdykoliv, je v ostatním období nevhodné zasahovat do její hormonální rovnováhy. Hrozí nebezpečí, že by byl preparát podán již březí kočce, což by mohlo znamenat vážné komplikace pro průběh březosti a porod.
Covinan / Delvosteron je čirý roztok s bílou usazeninou, ze které po protřepání vznikne bílá suspenze. Tato suspenze se používá k oddálení a potlačení říje u fen a koček a dále jako indikace pseudogravidity, abnormální laktace, dermatitidy hormonálního původu u fen a koček.
Ačkoliv lze přípravek aplikovat již během první říje, tento postup veterináři nedoporučují. Také aplikace před první říjí se všeobecně nedoporučuje. Zvířata ošetřená během proestru (období, kdy dozrávají ve vaječníkách folikuly a dochází ke zduření pochvy) mohou zabřeznout ještě do sedmi dnů po aplikaci. U jedinců, kteří jsou zejména zjara v kontaktu s normálně cyklujícími zvířaty, může být účinnost přípravku snížena. V takových případech se doporučuje zkrátit aplikační interval.
Tento preparát by se neměl podávat březím zvířatům. Je-li aplikace přípravku provedena během rané nebo pozdější březosti, může být porod komplikovaný nedostatečnou relaxací děložního krčku.
Progestageny by se neměly aplikovat rovněž zvířecím pacientům postiženým diabetem. Přípravek se dříve používal k regulaci estru (období vlastní říje) také u diabetických jedinců bez ovlivnění potřebných dávek inzulínu. Ovšem u jiných zvířat jeho aplikace vedla ke zvýšení potřebných dávek inzulínu. Pokud se přípravek přece jen používá u diabetických jedinců, doporučuje se zvýšená pozornost a pozorné sledování hladiny cukru v moči zejména během prvního měsíce po aplikaci.
Případy falešné březosti, které klinicky nereagují ani na druhou aplikaci přípravku, se doporučuje raději léčit konzervativně (omezený příjem tekutin, dieta, zvýšení zátěže a podobně).
Pro osoby, které podávají veterinární léčivý přípravek zvířatům, platí v případě náhodného samopodání injekčně aplikovaným přípravkem nutnost vyhledat ihned lékařskou pomoc a ukázat lékaři příbalovou informaci nebo etiketu.
Pro každého myslivce je důležité vědět, kdy probíhá srnčí říje. Říje u srnců probíhá zhruba měsíc v období od poloviny července do poloviny srpna. V červenci tedy začínají srnci soupeřit o přízeň samic (pohlavně dospělá srna je od 16. měsíce věku). Přestože je srnec polygamní, tak nepokládá srny najednou. Nejprve honí (srnec v době říje doslova honí srnu po pravidelných trasách) a pokládá jednu srnu, a až když její říjnost skončí, pokládá srnu další. Říjnost srny trvá zhruba 4 – 5 dní. Takže za ten měsíc, kdy probíhá srnčí říje, by srnec mohl stihnout oplodnit zhruba 6 srn (teoreticky). Srnec říjnou srnu pozná snadno, ta se ozývá pískáním, pokud by o stejnou srnu projevili zájem dva srnci, tak dochází k souboji, který samozřejmě vyhraje ten silnější a ten má tu čest srnu oplodnit. Zárodek plodu se pak zhruba 16 týdnu vůbec nemění, což se nazývá jako latentní gravidita = diapauza. Zajímavé je, že diapauza není vůbec nutná, pokud by srna byla oplodněná až v třeba v listopadu, tak diapauza nenastává a březost srny trvá tak jen pět měsíců. S diapauzou totiž březost trvá zhruba 9 měsíců. Srnčata se tak rodí zhruba v květnu, případně na začátku června. Srna může mít maximálně 2 mláďata (výjimečně tři), pro něž je typická barva srsti – hnědá s bílými skvrnami (tyto skvrny pak zmizí zhruba za 2 měsíce). Mláďata se rodí s otevřenýma očima. O mláďata se během prvních dní stará matka, která je chodí několikrát denně krmit, mezitím jsou mláďata schovaná někde v hustých křovích, polích i loukách. Srna srnčata kojí několik týdnů.
Během 16 měsíců od narození srnče dospěje, u srnčat je důležitá pohlavní dospělost, tak se pozná dospělý jedinec. Srny a srnci se ve volné přírodě mohou dožívat kolem 10 let života. Málokdy se to ale podaří, vzhledem k lovům (lov srnců je povolený v období května až září, lov srn a srnčat v období září až prosince) a častým nehodám.
Psoun je na rozdíl od surikaty denní hlodavec, jehož domovinou jsou hlavně prérie Severní Ameriky. Velikostí se od surikaty moc neliší, stejně jako ona dokáže stát pouze na zadních nohách (opírá se o ocas), podobou ale více připomíná sysla. Vzhledem k tomu, že je to hlodavec, živí se ve volné přírodě pouze rostlinnou stravou – trávou, pýrem, určitými druhy slézu, v létě některými aromatickými keříky, v zimě pak kaktusy, bodláky, kořeny i podzemními cibulkami. Rostlinám, které psounům příliš nechutnají, ukusují nové výhonky, dokud nezajdou. Tím vytvoří prostor pro růst jejich oblíbených lahůdek.
Stejně jako surikaty, jsou i psouni společenští a vytvářejí rodinné klany. Tvoří je sameček několik samiček a jejich potomci. Tyto klany se pak sdružují do velkých kolonií. Část jedinců, stejně tak jako u surikat, tvoří strážní skupiny, které se starají o bezpečí ostatních, hájí teritorium a obydlí své skupiny. Při nebezpečí vyskakují, štěkají, cení a klapou zuby, naježí svůj ocas a snaží se protivníka zahnat.
Jestliže se rozhodnete psouna chovat doma, pořiďte mu alespoň jednu, nejlépe však čtyři samičky. Pokud bude sám, bude to z hlediska jeho životních potřeb nepřirozené a bude trpět samotou. Pak mu musíte psouní rodinu vynahradit svou téměř neustálou pozorností a láskou, často ho chovat a mazlit se s ním. Pozor ale v době říje. To se z vašeho roztomilého kamaráda může stát agresivní tvor, který vás může i kousnout. Agresivně se může chovat i k vašim návštěvám. Proto se doporučuje v této době umístit ho raději do klece. Po skončení říje je z něho ale opět ten milý zvířecí kamarád. Malé psouňátko může získat buď od soukromého chovatele, nebo ze zoologické zahrady. Na rozdíl od surikaty přijde jeho pořízení levněji – na čtyři až šest tisíc.
Psoun prériový (Cynomys ludovicianus) dodnes žije ve volné přírodě, a jak název napovídá, obývá prérie Severní Ameriky. Je to společenský tvor, který má v genech zakódované žití v sociálním společenství velkých kolonií a samotou velmi trpí. Držet psouna doma samotného, to je z hlediska jeho životních potřeb nepřirozené. Musíme mu pak věnovat mnoho času a nahradit mu smečku svou pozorností a láskou. Rád se chová a mazlí.
Psouny je možné chovat v bytě i ve venkovním výběhu. Potřebují pevnou klec, alespoň o rozměrech 100 x 100 x 150 cm, aby zvíře mělo dostatek pohybu; kukuřičnou podestýlku; domeček na úkryt a spaní, širší bidýlko; zavěšené lano na lezení; kousek dřeva na hlodání.
Pokud nemají psouni příležitost hlodat, vzniká nebezpečí, že se po vypuštění z klece pustí do ohlodávání nábytku, kabelů elektrických spotřebičů nebo zdi. Broušení řezáků je pro ně nutností, s přerostlými zuby by totiž špatně přijímali potravu.
Venkovní chov vyžaduje vybudovat betonové základy celého výběhu v hloubce asi dvou metrů, které zabrání, aby se psouni nepodhrabali a neutekli. Na základy navezeme dostatečně soudržnou zeminu, která propouští vodu. V ní si zvíře vytvoří nory. Tento způsob chovu však neumožňuje stálý kontakt s chovatelem, proto vyžaduje založení psouní rodiny, která se skládá ze samce a jedné až čtyř samic, popřípadě mláďat.
Psouní potravou je tráva, seno, bylinky a ovoce, zvláště jablka. Ze zeleniny mají rádi hlávkový salát, brokolici, mrkev a brambory. Nepohrdnou ani kukuřičnými klasy. Nepodáváme však vojtěšku ani vojtěškové seno, protože je příliš kalorické a psouni po této potravě tloustnou. Jako doplněk stravy jim předkládáme vitaminové granule pro hlodavce. Zvířata v zajetí mají sklony k tloustnutí, a proto potřebují vedle pohybu i správně sestavenou a rozloženou stravu, aby neonemocněla.
Rozmnožování psounů prériových není snadnou záležitostí a vyžaduje od chovatele dostatek zkušeností. Proto se daří odchovávat jen málo mláďat a cena zvířat je poměrně vysoká. Samice rodí zhruba po měsíci březosti obvykle čtyři slepá, hluchá a neosrstěná mláďátka, která po šesti týdnech opouštějí noru. Dospělí jedinci měří až 35 cm a jejich hmotnost se pohybuje mezi 0,9 až 1,6 kg. Dožívají se osmi let, avšak při dobré životosprávě žijí déle. Některé údaje uvádějí i dvanáct let. Hřbet je červenohnědý, pískový, břicho hnědobílé, mají štíhlý a sporadicky osrstěný ocas s černou špičkou.
Kdo by si psouna chtěl pořídit, musí vědět, že bude chovat divoké zvíře, které potřebuje speciální péči a ohled na své přirozené chování.
Říje probíhá od poloviny července do první poloviny srpna. Říjné srny se ozývají tenkým pískáním. Srna je březí 40 až 41 týdnů a koncem května a v červnu vrhá jedno až tři srnčata.
Srnčí zvěři nejlépe vyhovuje otevřená krajina s menšími lesíky, křovinami, loukami a poli. Během léta žije většinou jednotlivě na nevelkém území v okruhu 1–3 km.
Nejvíce času věnuje odpočinku a přežvykování, vychází na pastvu v podvečer a v noci, není-li rušena, tak i ve dne. Pouze necelé tři hodiny denně prospí. V potravě převládají různé druhy bylin a trav, dále se v ní objevují větve a listy keřů, houby, spadané plody a polní plodiny.
V otevřené krajině se začátkem podzimu obě pohlaví shlukují do různě početných tlup (10–100 jedinců), která se potulují po polích s ozimy, pícninami a zbytky okopanin či kukuřice. V nížinách leckde přivykl tomuto stádovému způsobu života celoročně, jinde se společenstva rozpadají až zjara, kdy samci začínají s vytloukáním paroží a osamostatňují se.
Vedoucím zvířetem bývá nejčastěji některá ze starších samic. Hrubým bekavým hlasem varuje před nebezpečím a zároveň i soka před vstupem do teritoria, jehož hranice značí výměškem několika typů pachových žláz.
K vlastní říji dochází až uprostřed léta a od října do listopadu samci paroží shazují. Z utajené březosti v trvání 40–41 týdnů připadá na vlastní vývoj zárodku jen asi polovina doby. Někdy ovšem dochází i k náhradní podzimní říji v listopadu a prosinci, a pak klidové stadium odpadá.
Samice mívají 1–2 mláďata (vzácně i 3–4), která rodí na přelomu května a června. Zpočátku zůstávají v úkrytu ve vysokém podrostu a matku následují až po 2 týdnech. Navzájem se dorozumívají jemným pískáním. Od 3. týdne přecházejí postupně na zelenou potravu, ale mateřským mlékem se přikrmují až do zimy. Pohlavně dospívají ve 2. roce života a v zajetí se dožívají až 18 let.
Srnec u nás patří k nejběžnější lovné zvěři (doba lovu je od 16. 8. do 30. 9., samice a mláďata se loví od 1. 9. do 31. 12.), počet úlovků rok od roku kolísá, v nejlepších letech se pohybuje i nad 110 000 kusy.
Z řady civilizačních vlivů (nedostatek úkrytů, ruch v přírodě, ztráty způsobené automobily a zemědělskou mechanizací) se na populační dynamice srnců negativně projevuje i zvýšení osevních ploch řepky olejky, jejíž spásání srncům působí značné zažívací potíže, končící mnohdy až úhynem.
Jedná se o nejčastější zákonem povolený lov jelenů. Takovýmto způsobem je možné lovit společně i samostatně. Jelen je vždy loven kulovnicí. Jak by měl probíhat společný lov jelena je dáno zákonem.
Osamělý lov
Čekaná
Pod pojmem čekaná je myšlen způsob lovu, při němž si myslivec vyhlédne vhodné místo, a na něm čeká, až se zvěř objeví. V místech, kam zvěř chodí nejčastěji, si myslivci staví kazatelny a posedy, z nichž mohou zvěř pohodlně pozorovat, mají lepší rozhled po okolních houštinách, zároveň je pak střelba bezpečnější a jistější. Je také menší pravděpodobnost, že zvěř myslivce navětří, když bude na posedu, než kdyby se skrýval někde na zemi v houští.
Obvykle se volí místo u houštin, odkud zvěř vytahuje nebo kam zatahuje, blízko u ochozů, kudy zvěř přichází, na okrajích luk, polí, kam zvěř vychází za potravou, blízko kališť i říjišť.
K úspěšné čekané je zapotřebí mít dobrý úkryt, příznivý vítr (musí foukat od zvěře k lovci, v opačném případě by zvěř lovce ucítila a nepřišla by na dostřel). Důležité je také správné chování lovce, který musí být co nejvíce potichu (oblečení musí být z nešustivého materiálu, neměl by mluvit, pokud má s sebou psa, ten nesmí štěkat), nesmí si nijak svítit (i světlo z mobilu by ho mohlo prozradit). Stejně tak může lovce prozradit i kouř, kuřáci si tedy v době čekané musí cigaretu odpustit.
Na čekanou chodí myslivci nejčastěji ráno a večer. Je důležité přijít o něco dříve, než se k místu přiblíží zvěř. A už při příchodu je třeba být co nejtišší a nebudit nijak pozornost.
Tímto způsobem lovu se loví nejen jeleni, ale veškerá spárkatá zvěř. Má totiž řadu výhod, v honitbě působí nejméně rušivě a zároveň poskytuje lovci dostatek času, aby si zvěř před výstřelem pořádně prohlédl a zhodnotil ji z hlediska chovnosti a odstřelu. Pokud je v místě navíc vybudovaná kazatelna, jedná se o velmi pohodlný způsob lovu.
Šoulačka
I tento způsob lovu je v honitbách velmi častý. Jde o to, že myslivec se pohybuje honitbou (= šoulá se), snaží se zvěř vyhledat, přiblížit se k ní a pak ji ulovit. K vyhledávání zvěře mu při tomto způsobu lovu mohou hodně pomoci jeho znalosti o chování zvěře, jejich zvycích, stopách, ložích, důležité je, aby také lovec poznal trus zvířete, které loví, aby nakonec nepronásledoval jinou zvěř. Stejně jako při čekané, i při šoulačce se musí lovec snažit pohybovat co nejvíce potichu. Při cestě lesem se lovec snaží co nejvíce se skrývat, a přitom pozorně sledovat své okolí a zároveň naslouchat zvukům lesa, protože i hlasy ptáků mu mohou napovědět, kde se zvěř ukrývá.
Někteří chovatelé řeší ochranu fen pomocí hormonální antikoncepce pro feny. U nás jsou nejpoužívanější injekční preparáty jako Depo-Promone, Covinan, které se aplikují feně většinou v anestru, což je klidové období mezi říjemi. Přípravky na hormonální bázi oddálí hárání minimálně o tři měsíce, v praxi však může být fenka bez říje i rok. Jako alternativa injekčních preparátů jsou k dispozici i hormony v tabletách, například Pillkan. Užívání hormonální antikoncepce se neobejde bez rizika. Veterináři varují, že injekce mohou u některých jedinců způsobit vážné choroby, například zánět dělohy nebo rakovinu mléčné žlázy. Kromě toho hrozí také glukózová intolerance, která může vyústit až v diabetes nebo přibývání na váze díky zvýšené chuti k jídlu. Některé feny se změní i v chování, jsou odtažitější a méně hravé. Proto se o užívání hormonální antikoncepce vždy poraďte s veterinářem.
Fenek – fenek berberský (Vulpes zerde) – je nejmenší ze všech lišek a snadno se pozná podle obrovských boltců.
Ve vzácných případech se sdružuje do skupin až po deseti, ale vztahy mezi jejich členy nejsou jasné. Každý si vyhrabává vlastní doupě několik metrů hluboké. Samci si značkují území močí a v době páření jsou velmi agresivní. Páření probíhá uprostřed nebo koncem zimy, a pokud je vrh ztracen, páří se znovu. Samice se o potomky starají samy, brání hnízdo, kde mláďata zůstávají dva měsíce pod jejich ochranou. Po celou tu dobu samec nesmí do hnízda vstoupit.
Areál fenků leží v pouštních oblastech severní Afriky, Sinajského a Arabského poloostrova. Vyskytují se v Maroku, Tunisku, Libyi, Alžírsku, Egyptě i Saúdské Arábii a také v Mali, Mauretánii, Čadu, Nigeru a Súdánu až do 15–35° severní šířky. Fenek je zvíře dokonale přizpůsobené životu na Sahaře, preferuje písčitou poušť, kde obývá stabilní písečné duny. Zároveň potřebuje stanoviště, kde rostou trávy nebo keře.
Fenci se často chytají a prodávají jako mazlíčci, ale příležitostně se loví i pro kožešinu. Naštěstí žijí skrytě v nepřístupných oblastech, takže ztráty způsobené lovem nejsou velké. Navíc se fenek v zajetí dobře množí.
Fenek je aktivní převážně v noci, přes den se schovává před pouštním žárem v hlubokých norách vyhrabaných pod kameny a kořeny rostlin. Fenci jsou velmi aktivní, hraví a neuvěřitelně pohybliví – dospělý fenek dokáže z místa vyskočit 70 cm do výšky a přes jeden metr do dálky, což činí téměř čtyřnásobek jejich délky. Cítí-li se ohroženi, zahrabou se tak rychle, že doslova „zmizí v písku“. Fenci jsou velmi společenská zvířata a odpovídá tomu i množství různých zvuků, které slouží ke komunikaci s ostatními členy skupiny. Zřejmě i ocasní žláza slouží nějakým způsobem k posílení sociálních pout ve skupině.
Nory mívají několik vchodů a jedinou noru může obývat množství fenků, výsledkem je pak složité bludiště podzemních chodeb. Doupata jsou vystlána listy, trávou, peřím a srstí.
Žijí v rodinných skupinách složených z jednoho nebo několika dospělých párů, jejich letošních mláďat a možná i některých starších potomků. Občas může v jediné noře žít i víc takových rodin. Jediná rodina se může skládat i z 10 jedinců.
Na lov se vydávají v noci, a přestože žijí ve skupinách, potravu shánějí sami. Jsou to všežraví oportunisté a využívají jakýkoliv možný zdroj potravy. Výborně vidí a jejich citlivý sluch jim umožňuje slyšet kořist z velké dálky.
Jediným aktuálně dostupným veterinárním léčivým přípravkem s obsahem účinné látky proligeston na českém trhu je přípravek s názvem Delvosteron.
Mezi přípravky Delvosteron a Covinan není z hlediska účinné látky a její koncentrace žádný podstatný rozdíl. Jsou to v podstatě obchodní názvy pro tentýž veterinární léčivý přípravek s identickou účinnou látkou: proligeston.
Hlavní rozdíly lze shrnout následovně:
Účinná látka: Oba přípravky obsahují 100 mg/ml proligestonu v injekční suspenzi.
Použití: Oba se používají ke stejným účelům – k potlačení a prevenci říje u fen, koček a fretek a k léčbě souvisejících stavů, jako je falešná březost.
Dostupnost na trhu v ČR: V současnosti je v České republice dostupný a registrovaný pouze přípravek Delvosteron. Přípravek Covinan již v ČR aktuálně registrován ani distribuován není, i když v minulosti na trhu dostupný byl a v některých jiných zemích stále dostupný být může.
Rozdíly, pokud by se v praxi objevily, by se tak týkaly pouze minoritních aspektů, jako je výrobce, balení (např. objem lahvičky) nebo specifické lokální marketingové názvy v různých zemích. Z pohledu veterinárního lékaře a léčby zvířete se jedná o zaměnitelné přípravky (pokud by byly oba dostupné).
Občas můžete spatřit inzerát s názvem "Prodám psouna". Inzeráty můžete občas vidět na stránkách chovzvirat.cz a sbazar.cz.
Kdo by si psouna chtěl pořídit, musí vědět, že jde o divoké zvíře, které potřebuje speciální péči a ohled na své přirozené chování. Například v době říje se z milého a roztomilého kamaráda stává agresivní tvoreček, který svého páníčka může i kousnout.
Mladí srnci nasazují v roce první parůžky, takzvané knoflíky, které jsou sotva viditelné a které v zimě shodí. První opravdové parohy dorostou do délky asi 10 cm a někdy se i větví, a i ty jsou na podzim shozeny. Brzy však začíná růst pár dalších parohů na očnicových hrbolech neboli pučnicích; jsou pokryty lýčím, a tak vypadají mohutnější, než ve skutečnosti jsou. Na konci růstu se prokrvené lýčí scvrkne a rozpadne se. Srnec pak vytlouká paroží v březnu až květnu třením o kmeny stromů nebo o zem. Vypadá to, jako by k otloukání připravené paroží srnce svědilo a přivádělo ho do vzrušeného stavu. Plně vyvinutá lodyha obvykle nese tři výsady (jde pak o šesteráka). Jedna výsada směřuje dopředu, střední přímo vzhůru a třetí téměř pravoúhle dozadu. Parohy s větším počtem výsad jsou výjimkou, ale u východoevropských a sibiřských srnců jsou parohy obecně mohutnější. V západní a střední Evropě dosahují délky okolo 30 cm, ale přitom zřetelně přesahují vztyčené srnčí slechy. Mladší srnci mívají lodyhy holé, ale u starších se objevují takzvané perly, bílé kulaté výstupky na růžici kolem pučnice. Při poranění se perly rozrůstají do takzvaných paruk, více méně beztvaré masy s hlubokými rýhami. U starých srnců paroží ustupuje, i když ne tak zřetelně jako u jelena. Šesterák postupně přejde na vidláka. U některých srnců jsou lodyhy tenké a téměř rovnoběžné, u jiných se objevuje široce rozložený typ paroží. Biologický význam větveného paroží je zřejmě v tom, aby se srnci při bojích o samice vážně nezraňovali, protože paroží se jim navzájem zaklesne.
Srnci, kteří již shodí parůžky, se nemohou zapojit do náhradní říje, protože po dobu shození a následného růstu parohů jsou neplodní.
Paroží srnců je vyživováno testosteronem a jedná se o kostní útvar.
Nádory mléčné žlázy jsou poměrně obvyklým nálezem u starších nekastrovaných fen (vyskytují se odhadem u 25 % nekastrovaných fen starších 4 let). Nádory mléčné žlázy se v tomto případě objevují od spodní strany hrudníku až po třísla po obou stranách střední linie břicha. Mohou to být malé, jednoduché uzlíky v podkoží, ale i velké, agresivně rostoucí a metastazující tumory. Při včasném záchytu a rychlé léčbě je však možné i některé závažnější nádory úspěšně léčit.
U fen se vyskytuje řada typů nádorů mléčné žlázy. Přibližně 50 % je benigních (nezhoubných) a 50 % maligních (zhoubných). Benigní tumory, které se běžně vyskytují, jsou komplexní adenom, fibroadenom, duktální papilom a jednoduchý adenom. Z maligních nádorů se setkáváme s tubulárním adenokarcinomem, papilárním adenokarcinomem, papilárním cystickým adenokarcinomem, solidním karcinomem, anaplastickým karcinomem, osteosarkomem, fibrosarkomem a maligními smíšenými tumory.
Nádory mléčné žlázy fen a koček patří k nejčastějším nádorovým onemocněním. U fen se více než polovina všech zjištěných nádorů nachází na mléčné žláze, jsou tedy nejčastější nádorovou změnou. Díky uložení mléčné žlázy v podkoží jsou však naštěstí poměrně snadno diagnostikované.
Jako u všech nádorů dochází i v těchto případech k poruše regulace dělení buněk, které se nekontrolovaně začnou množit a dochází k růstu nádorové masy. Důležitou roli v rozvoji nádorů mléčné žlázy mají pohlavní hormony, protože většina nádorů mléčné žlázy má receptory pro estrogeny nebo pro progesteron. Normální pohlavní cyklus feny, během něhož dochází ke zvýšení hladin těchto hormonů, stimuluje mléčnou žlázu a tvoří ji tak náchylnou ke tvorbě nádorů. Rizikovým faktorem je rovněž používání hormonálních preparátů (k zabránění říje, přerušení nežádoucí březosti) a falešná březost.
Maligní nádory mohou metastazovat nejčastěji do mízních uzlin, plic, jater i dalších orgánů. Obvykle se nádory mléčné žlázy vyskytují na posledních dvou párech mléčné žlázy.
Diagnóza těchto nádorů je poměrně jednoduchá – spočívá v důkladném prohmatání (palpaci) celé mléčné žlázy, přičemž se zjišťují jednotlivé nebo mnohočetné tuhé útvary různé velikosti. Patrná může být i bolestivost, zvýšená teplota, u rozsáhlých útvarů i ulcerace s výtokem hnisu a krvácením.
Terapie se volí ve většině případů chirurgická. Před vlastním zákrokem by se měly zkontrolovat přilehlé mízní uzliny a mělo by být provedeno rentgenologické vyšetření plicního pole, zda nedošlo k rozsevu metastáz.
Rozsah vlastního chirurgického zákroku se volí podle velikosti, počtu a lokalizaci nádorů.
Asi tou nejlepší péčí je udržovat dobré podmínky chovu a čistotu. Při přesunu prasat kotec vyčistit a umýt. Po vyschnutí také vydezinfikovat. Podobný postup by se měl provést i při používání přípravků od veterináře, aby se tak zabránilo opětovnému nakažení. Během přesouvání by se měla i prasata zbavit možných parazitů.
Selata denně vypijí lehce nad půl kilogramu vody. Až se odstaví, toto číslo může dosáhnout až pěti kilogramů. Prasata ve výkrmu spotřebují kolem čtyř až devíti kilogramů. Ještě mladé prasnice a kanci spotřebují deset až patnáct kilogramů. A nakonec kanci deset až dvacet kilogramů a prasnice téměř o dvacet kilogramů více vody, tedy dvacet pět až čtyřicet.
Při sestavování krmných dávek se vychází z denní spotřeby všech stravitelných živin. U duroca se na jeden kilogram přírůstku spotřebuje kolem 2,7 kg krmiva.
Krmivo je možné rozdělit na dvě základní skupiny, a to sacharidové a bílkovinné. Mezi vhodná sacharidová krmiva se řadí ječmen, oves, kukuřice, krmná pšenice. Dále tu má své místo krmná a cukrová řepa, brambory a sušené cukrovarské řízky. Krmivo s obsahem bílkovin lze dále rozdělit na živočišné a rostlinné. Živočišné bílkoviny pocházejí z rybí, masové, masokostní i krevní moučky. Do této skupiny dále patří syrovátka spolu s odstředěným mlékem. Ve druhé podskupině se vyskytuje šrot, krmný hrách, koňský bob, krmné kvasnice a pšeničné otruby spolu s obilnými klíčky.
Protože jsou prasata přímo závislá na příjmu aminokyselin, měla by se denní dávka skládat alespoň z dvaceti procent z bílkovinných krmiv s vysokým obsahem dusíkatých látek. Také je potřeba zajistit příjem vitamínu A a B. Vláknina pak v denním příjmu tvoří zajímavou složku – je limitována a slouží k vylepšení celkové stravitelnosti krmiva.
První říje se u duroca vyskytuje zhruba v šesti měsících. Nejvhodnějším věkem pro první zapouštění je zhruba sedm a půl měsíce. Březost trvá asi sto patnáct dnů. Prasnice si udělá zásoby pro období kojení. Tři dny před předpokládaným porodem se snižuje dávka krmiva. Den před porodem a samotným prasením se nekrmí, pouze napájí teplými nápoji. Pak se tři dny po porodu podává krmivo, které je schopna prasnice přijmout, tedy asi 2,4 kg. Od těchto dnů se dávka zvýší, a to tak, že se základní dávka navýší o 350 g za každé sající sele.
Práce chovatele spočívá v dezinfekci vemen a vnějších pohlavních orgánů. Čerstvě narozená selata je nutné otřít buď slámou, nebo osuškou, vytřít nosní a ústní dutinu. Je také potřeba odstranit pupeční šňůru a zbytek po šňůře vydezinfikovat.
Ve Francii byla birma uznána v roce 1925 jako samostatné plemeno se statutem CAC. Jakým způsobem se kočky do Francie dostaly, či zda byly vyšlechtěny až na jejím území, je stále nevyřešeno. První pár dovezený do Francie pocházel údajně z jihovýchodní Asie a nezachovali se po něm žádní potomci. Jiné domněnky uvádějí jako předka současných koček birma křížence siamské a dvoubarevné dlouhosrsté kočky. Toto plemeno bylo vyšlechtěno v klášteře tibetském, mniši darovali pár francouzskému diplomatu Augustu Paviemu a anglickému majoru Gordonu Rusellovi za to, že jim pomohli při útěku z Tibetu. Kocour cestu do Evropy nepřežil, březí kočička ale dala základ chovu tohoto plemene na starém kontinentu.
Birma patří mezi polodlouhosrsté kočky. Je to středně velká kočka s dlouhým hedvábným kožichem, ten však nedosahuje ani délky, ani hustoty perských koček. Má delší tělo a užší obličej než typická perská kočka. Váha dospělé kočky se pohybuje mezi 2,5 až 4,5 kg, kocour je robustnější, dosahuje váhy až 5 kg. Birmy dospívají zhruba ve věku 18 měsíců, plné dospělosti však dosahují až ve věku 4 let. Od počátku se dlouhá desetiletí chovaly birmy pouze v klasických plných barvách odznaků. Novinkou a oblíbenou zajímavým oživením ve standardu se stala kresba tebby. Zhruba v osmdesátých letech se o toto zpestření zasadila především chovatelská stanice Las Perlas Sin, která přinesla gen pro aguti (díky němuž kresba vzniká) do pestré palety zabarvení birem a je považována za matku kresby v barvených varietách těchto koček. Birmy se dožívají až 15 let věku.
O birmách se říká, že vyvolávají závislost. Jsou to kočky velmi vnímavé, inteligentní, milé, učenlivé, přizpůsobivé, společenské, mají klidnou a mírnou povahu. Postrádá agresivitu vůči lidem, ostatním kočkám či psům. Náklonnost dává najevo vrněním, předením, láskyplným otíráním a tichým mňoukáním. Hlučnější bývá jen v období říje, tehdy se projevem trochu podobá siamkám. Birma nebývá ráda o samotě. Dovede velmi přilnout ke svému páníčkovi a dávat mu najevo svou lásku a náklonnost. Velmi vnímá i výkyvy nálad osoby, která je jí blízká, a celkovou rodinnou atmosféru. Spřátelí se snadno s ostatními jedinci stejného druhu. Jedna birma je sice krásná a milá společnice, ale pozorovat dvě nebo tři při hře je ještě daleko působivější. Klidná povaha birmy je zárukou, že bude dobře vycházet s dětmi. K typickým vlastnostem tohoto plemene patří i výrazná zvědavost a přizpůsobivost. Birmy pozorují svého člověka a snaží se napodobovat jeho běžné činnosti, například otevírání dveří a podobně.
