21. února 2008 vláda jižní Austrálie - ministerstvo životního prostředí, vody a přírodních zdrojů zařadilo vombata obecného mezi vzácné druhy, ale není chráněn proti nadměrnému využívání prostřednictvím mezinárodního obchodu.
Vombat chlupatý severní
Zařazen mezi kriticky ohrožené druhy a byl chráněn proti nadměrnému využívání prostřednictvím mezinárodního obchodu. Současný stav ochrany (CITES status) můžete vidět zde: https://www.speciesplus.net/#/taxon_concepts/5983/legal.
Vombat chlupatý jižní
Dne 21. listopadu 2012 vláda Nového Jižního Walesu (Úřad pro životní prostředí a dědictví) zařadila vombata chlupatého jižního mezi ohrožené druhy, ale není chráněn proti nadměrnému využívání prostřednictvím mezinárodního obchodu.
Při nadměrné stresové zátěži začne vombatům vypadávat srst. Když je toto zatížení trvalé, dojde k úplné ztrátě srsti. To pak následně ve volné přírodě vede k úhynu zvířete, protože se nedokáže vyrovnat s okolní teplotou.
Vombat obecný (Vombatus ursinus) je jedním z nejoblíbenějších druhů vačnatců v Austrálii. Vombat obecný, známý svou hravou povahou, je pro mnoho návštěvníků Austrálie oblíbeným setkáním. Vombati obecní se přirozeně vyskytují pouze v jihovýchodní Austrálii, která zahrnuje Victorii, Nový Jižní Wales, jihovýchodní Jižní Austrálii, ostrovní stát Tasmánii a okolní ostrovy. Preferují vlhké, zalesněné oblasti nebo louky se svahy, které napomáhají odtoku vody z jejich nor.
Vombati se pasou jako býložravci a konzumují především původní australské trávy. Když je těžší najít tento primární zdroj potravy, budou jíst také kořeny a hustší, vláknitější rostliny. Občas také trhají proužky kůry ze stromů, aby je mohli žvýkat. Ohryzávání kořenů pomáhá opotřebovávat jejich neustále rostoucí přední zuby. Vombati jsou nejaktivnější v noci, ale krmí se brzy ráno a pozdě večer, kdy je teplota chladnější.
Mohou se rozmnožovat v kteroukoli roční dobu a po 20-30 dnech březosti porodí jedno mládě. Mládě vombata váží 2 gramy, hned po narození zůstává ve váčku své matky po dobu 6 až 10 měsíců.
Vombati jsou velcí vačnatci „sudovitého tvaru“, kteří v dospělosti váží 20 až 30 kg. Jejich hrubý kožich má několik barevných variací od šedé po hnědou.
Dalšími pozoruhodnými rysy jsou jejich velké hlavy, krátké silné krky a silná ramena, která jim pomáhají hrabat rozvětvené tunely o délce 20-30 metrů v hloubkách až 2 metry pod zemí.
Samice mají východ z vaku obrácený dozadu, což chrání mláďata před prachem při norování.
Aby udrželi vombati svoji srst čistou, lehají si na bok a zasypávají se suchou zeminou a prachem. Samiččin vak se otevírá směrem k zadním nohám, aby se do něj při hrabání nedostala zemina. Vombati umějí plavat. Jejich zuby neustále rostou, takže když si zlomí zub, tak jim znovu doroste. Každý vombatí výkal má svůj nezaměnitelný pach, odlišný od pachu výkalů ostatních vombatů. Výkaly zanechávají vně svých doupat. Když se vombati vracejí ze svých nočních výletů za potravou, pomáhají jim tyto výkaly najít jejich vlastní doupě. Také informují ostatní vombaty, že doupě je obydleno.
V prostředí s dostatkem potravy a vody samice vyprodukují jedno mládě „joey“ ročně.
Páření probíhá od srpna do února, což je australské jaro/léto. Během této doby se samci stanou hlasitějšími a budou bojovat s konkurenčními samci, aby zvítězili a mohli oplodnit atraktivní samici.
Po období březosti pouhého jednoho měsíce se mladý joey narodí a najde cestu k matčině vaku, aby se připojil k mléčnému struku. Jak joey roste, bude trávit více času mimo matčin váček, často se jí drží na zádech.
Jakmile jsou mláďata dostatečně stará, opustí svou matku a osamostatní se.
Základní podmínky pro dovoz do EU jsou stanoveny v článku 4 nařízení č. 338/97. Dovoz nebo vývoz exemplářů původem z přírody, pokud jde o druhy přímo ohrožené vyhynutím nebo vyhubením (příloha A), je možné povolit jen výjimečně za přísných podmínek, tj. v podstatě jen k ochranářským a nezbytným vědeckým nebo biomedicínským účelům, a v žádném případě ne k převážně komerčním účelům.
Pro povolení obchodu s druhy z přílohy B je hlavní podmínkou dodržení dlouhodobé udržitelnosti odběru exemplářů z přírody, k čemuž se vyjadřují vědecké orgány.
V EU platí zákaz komerčního využívání exemplářů z přílohy A (tj. druhů přímo ohrožených vyhynutím nebo vyhubením). Podle čl. 8 odst. 1 nařízení č. 338/97 je zakázán nákup, nabízení ke koupi, nabývání pro obchodní účely, veřejné vystavování pro obchodní účely, využívání pro obchodní zisk a prodej, držení za účelem prodeje, nabízení k prodeji nebo převážení za účelem prodeje exemplářů druhů zařazených do přílohy A. Prodejem se rozumí jakákoli forma prodeje. Za prodej se považuje i pronajmutí, směna nebo výměna a obdobné výrazy mají být vykládány podobně.
Samotný prodej vombatů probíhá přes burzy exotických zvířat. Cena za vombata se pohybuje od 20.000 Kč, ale vzhledem k obtížnostem souvisejících s legálním získáním chovného páru, není chovatelů mnoho a prakticky jsou omezeny jen na zoologické zahrady. Můžete ale zkusit štěstí a poptat vombata na této internetové burze zooburza.eu.
Vombati jsou vačnatci, ostatně jako většina původních australských savců. V dospělosti dorůstají až do délky 70 cm, hmotnosti až 40 kg, jsou zavalití a připomínají chlupaté a roztomilé medvědy. Způsobem obživy jsou však nejblíže hlodavcům. Jejich potravu tvoří tráva, kořínky, výhonky a hlízy.
Vombat obecný je vynikající „zákopník“ – vyhrabává si prostorné chodby dlouhé až 200 metrů. Vombat obecný si hloubí noru sám pro sebe, chluponosí a severní vombati žijí po skupinách do deseti jedinců (samců i samic) v jedné noře.
Venku se objevuje v noci, aby se pásl na svazích podél potoků a v údolích, v zimě se sluní za soumraku nebo za svítání. Mohutné tělo, široká hlava, zavalité končetiny a zploštělé drápy mu usnadňují hrabání. Je jedním ze tří druhů čeledi vombatovitých.
Vombat obecný má délku těla kolem 70 centimetrů, hmotnost se pak pohybuje v rozmezí 25–40 kilogramů. Ve volné přírodě obývá vombat obecný východní Austrálii a Tasmánii; kde se tento druh objevuje v lesích, pobřežních houštinách a na horských vřesovištích. Vombat obecný přes den většinou odpočívá a za potravou se vydává převážně v noci. Jeho potrava je převážně vegetariánská a tvoří ji tráva, ostřice, kořínky a hlízy. Před přímým sluncem se chrání, ale pokud není sluneční žár silný, rád se vyhřívá na slunci.
Samice před porodem důkladně vystele jednu komoru své nory suchou trávou a listím. Na svět přivádí jediné mládě, které ve vaku zůstává po dobu 6–7 měsíců. Během následujících tří měsíců se občas do vaku stále vrací kvůli potravě a úkrytu. Matku opouští ve věku dvanácti až patnácti měsíců, tudíž ve věku jednoho roku, a v přírodě se dožívá zhruba 18 let.
Tito vačnatci mají vzhledem k nízkoenergetické stravě, kterou se živí, velmi pomalý metabolismus. Trávení potravy jim trvá až jeden týden. S vodou se vombat také naučil skvěle hospodařit – většinu jí získá z potravy a močí jen velice málo. Velice zajímavé jsou také vombatí exkrementy: jsou velmi suché (obsahují maximálně 40 % vody) a jsou hranaté – původ jejich tvaru dosud nebyl přesně objasněn. Vombatí výkaly pravděpodobně slouží i k vzájemné komunikaci. Vombati je umísťují na vyvýšená místa, aby je případný další vombat mohl prozkoumat a zjistit, kdy tam jejich původce byl, co jedl a zda by neměl chuť se pářit.
Nory vombatům slouží v první řadě jako úkryt v době teplotních výkyvů. Ať už je venku kolem nuly, nebo vysoko přes 30 °C, v noře je útulných 16–26 °C. Doupata jsou však také jejich úkrytem před predátory, kterými jsou zejména psi dingo a také původní ďáblové medvědovití. Ulovit takového vombata ale není nijak jednoduché: Přestože se obvykle pohybuje velice pomalu, je schopen díky silným končetinám vyvinout rychlost až 40 km/h.
Pokud jej útočník následuje do nory, nastaví mu svou mohutnou zadní část vybavenou velice silnou kůží, kterou není vůbec snadné prokousnout. Ani vombatí ocas nenabízí mnoho možností k zachycení predátorem – je velice krátký. Dravci také hrozí poranění od samotného vačnatce – vombat ho natlačí na stěnu nebo strop nory a predátora tak díky své síle často i rozdrtí.
Rozšířený v jihovýchodní Austrálii (endemit). Dříve byl vombat považován za havěť, nyní je chráněn v mnoha oblastech (Triggs 1996). Ve Victorii byla dříve s vombaty skutečná svízel, protože svou přítomností způsobovali výrazné škody tamním farmářům. Byl proto spuštěn systém jejich likvidace založený v roce 1925 na ochranu vlastníků půdy před poškozením plotů. Vombati byli v té době vězněni, tráveni a stříleni v lesích i na zemědělské půdě. Výsledkem bylo mnoho tisíc mrtvých vombatů (64 000 v letech 1950-1966) až do pozastavení v roce 1966. Po rozvoji automobilové dopravy se pro vombata obecného staly novým významným nebezpečím silnice.
Jeho latinský název je Lasiorhinus krefftii a je to jeden z nejvzácnějších savců světa. Vyskytovali se pouze na dvou místech: národní park Epping Forest a přírodní rezervace Richard Underwood (malá populace).
V roce 1981 už zbyla pouze 1 zbytková kolonie, která se nachází se v národním parku Epping Forest. Odhad této populace z roku 1981 je pouhých 35 jedinců. Pro jejich ochranu byl z tohoto parku vyhnán všechen dobytek.
Podařil se populační nárůst. Do poloviny 90. let - stabilizováno na cca 65 jedincích. Ovšem s velkými problémy, které představovalo stále se opakující sucho a vytlačení původních trav novou invazivní bůvolí trávou.
Další populační vývoj:
2000-2001 - velký neúspěch, když 15 až 20 vombatů prohrálo boj s predátorským útokem dinga. V jednom případě v roce 2000 byla nalezena mrtvá těla 7 vombatů obklopená stopami psů a trusem. Genotypizace DNA extrahované z těl vombatů a trusu dinga potvrdila, že dingové konzumovali vombaty.
2002 – celé stanoviště vombatí kolonie uzavřeno 20 km (12,4 mil) plotem, aby se zabránilo opakování.
2005 - nárůst na 115 jedinců.
2007 - nárůst na 138 jedinců. Zavedena nová, neinvazivní technika sčítání - sběr chlupů z lepicí pásky zavěšené před vchody do nor. Zavedena analýza DNA.
2009 - založena druhá kolonie.
2010 - přibližně 163 jedinců.
2016 - přibližně 250 jedinců ve volné přírodě.
Druhá kolonie byla založená v roce 2009 v Richard Underwood Nature Refuge poblíž Saint George, jih-centrální Queensland, kam bylo přemístěno 15 jedinců z primární kolonie.
V listopadu 2012 ale bylo již jen 10 dospělých a 3 noví potomci (všichni prosperující).
V současné době nejsou žádná zvířata v řízené péči kvůli dostatečnému, leč nízkému počtu ve volné přírodě. Poměr samců a samic je 2,3 samce na jednu samici.
Široké, ale nerovnoměrné rozšíření po jižní Austrálii - není ohrožen. Velká populace, vyskytuje se v řadě chráněných území. Odhady z různých částí areálu dosahují celkem přibližně 100 000–300 000 dospělých jedinců.
Chov vombatů je velmi náročnou záležitostí a narození mláděte tak provází velké nadšení. V České republice se nechovají ani v žádné zoologické zahradě. Rozmnožují se totiž za velmi omezených podmínek a samice může počít během pouhých dvanácti hodin.
Vombati se páří v australském jaru, v letech, kdy je dostatečné množství srážek, které zajistí matce a mláděti potravu. Po 22 dnech březosti se rodí ještě nedovyvinuté mládě „joey“, velké asi jako lentilka a vážící cca dva gramy. Vombatí samice mívá jediné mládě, které je úplně holé, růžové a nedokonale vyvinuté. Přelézá do vaku obráceného dozadu, přichytává se mléčné bradavky a začíná sát. Ve vaku stráví asi půl roku a dalších šest měsíců se chodí ještě do vaku k matce schovat, dokrmit a zahřát. Mládě po opuštění vaku zůstává se svou matkou ještě 11 měsíců.
Mládě je samostatné zhruba od jednoho roku, vombati dospívají ve třech letech. Ve volné přírodě se vombati dožívají kolem 15 let, v zoologických zahradách je délka jejich života až dvojnásobná.
Dobrý den, děkuji za zprávu, ale můj buldoček má něco jiného, asi dle veteriny pododermatitidu - to dělají bakterie a k tomu mezi prsty na tlapičkách má prý cysty - tzv. furunkulozu. Dostali jsme šampon na srst s dezinfekčním účinkem Clorexyderm a na tlapky gel Isaderm. Teď mi čeká do něho dostat tabletu Bravecto za pouhých 1 tis. kč. No uvidíme zda se to zlepší, srst má jak dalmatin. Děkuji za snahu pomoci Koberovái
Dobrý den.
Byli jsme na veterině. Problém byl v tom, že se mu ucpávaly pachové žlázy. Doktor mu je vyčistil a doporučil, čistit fleky obyčejným lihem nebo slivovicí. Namočit vatový tampon a pořádně drhnout. Jak má ucpané ty žlázy, dostává se mu to do krve a způsobuje mu to čátečnou otravu. Opravdu mu to pomohlo a bylo po problémů.
