Křeček je malý, nenáročný a bystrý hlodavec, který sice nebude poslouchat na slovo, ale při vlídném zacházení vás odmění svojí přátelskou a zvědavou povahou.
Nemoci křečků
Choroby vznikají především chybami v chovu, zejména pak špatným nebo jednostranným krmením. U tak malého zvířete, jako je křeček, platí, že předcházení nemocem je daleko lepší než jejich léčení. Jedním z činitelů, které vyvolávají onemocnění, je také stres.
Zaklínění lícních váčků – příznakem tohoto onemocnění bývá oteklý lícní váček. Ten může být způsoben načechraným stelivem, které se zachytilo ve váčku. Zkontrolujte křečkovi tlamičku a vytáhněte z ní vše, co se tam mohlo zachytit. Zároveň se poraďte s veterinářem.
Infekce kůže – jestliže má křeček na kůži suchá loupavá místa, načervenalou kůži nebo ubylý kožíšek, může jít o infekci kůže. Tu mohou způsobit paraziti, alergie nebo nevhodná strava. S určením léčby vám pomůže zvěrolékař. Pokud má křeček pouze úbytek srsti, a přitom se nedrbe, nemá načervenalou kůži ani loupavá místa na kůži, může jít o projev stáří. Hodně křečků s přibývajícím věkem jednoduše ztrácí kožíšek.
Mokrý ocásek – křeček trpící touto nemocí je malátný, má mokrý konec ocásku a měkký a mokrý trus. Tato nemoc může křečka zabít, proto ho vezměte okamžitě k veterináři nebo běžte do zverimexu a kupte speciální léky na tuto nemoc.
Dehydratace – křeček se bude chovat letargicky. Pokud mu vytáhnete kůži na zadní části krku, bude se jen pomalu vracet do původního stavu. Může to být způsobené stresem, horkem nebo špatnou vodou v pítku. Při dehydrataci je nutné dát křečkovi vodu, a pokud má klec na místě, kde je horko, musíte ji přemístit jinam.
Poranění způsobená kousnutím – jedná se o bolavá místa, která mohou hnisat. Příčinou poranění bývá nesnášenlivost a vzájemné napadání křečků sdílejících stejnou klec. Je potřeba křečkovi zranění vyčistit, nevíte-li jak, bude nejlepší poradit se s veterinářem. V každém případě byste měli křečky oddělit a každého mít v jiné kleci.
Sluchové problémy – pokud má křeček problém se sluchem, může ztrácet rovnováhu, škrábat se kolem uší a třást hlavičkou. Taková nemoc je způsobena parazity nebo ušní infekcí. Na postupu léčby se domluvte se svým veterinářem.
Zrakové problémy – při potížích se zrakem budou oči křečka velmi těkavé, většinu času pak zavřené. Budou vypadat mdle a zamračeně. Tento problém může být způsoben zraněním nebo infekcí. Je zapotřebí držet křečka v tmavé místnosti a poradit se s veterinářem.
Infekce plic – při tomto onemocnění se křeček bude třást a bude se mu těžce dýchat. Může dojít ke ztrátě váhy a velmi letargickému chování. Jestliže má váš křeček tyto příznaky, je potřeba zajistit mu v kleci teplo a navštívit veterináře, který proti infekci předepíše antibiotika.
Lysiny – pokud si u křečka všimnete lysin nebo častého drbání,
Křeček je malý samotářský hlodavec nenáročný na chov, a proto vhodný k dětem. Pochází z Asie, je aktivní večer a v noci, dožívá se 2–3 let. Křeček má dobře vyvinutý čich a sluch, dokáže poznat svého majitele. Přes den však téměř nevidí, takže se snadno poleká prudkých pohybů. Křečci jsou známí tím, že si do lícních torbiček schovávají jídlo.
Některé druhy křečků mohou dorůstat až do délky 18 cm, mají různé typy i barvy srsti (dlouhou, krátkou, saténovou). Váha křečků se pohybuje v rozmezí od 35 do 180 g, a to opět podle druhu. V zajetí jim pořídíme klec s podestýlkou, pítkem a miskou. Nezapomeneme na spousty prolézaček a úkrytů, které křečci zbožňují. Rádi ohlodávají kousky dřeva nebo kůry. Jsou to všežravci, uvítají semínka (kukuřici, slunečnici), zrní, oříšky, zeleninu i ovoce. Zvládnou i cvrčka nebo červa.
Ve volné přírodě obývali stepní oblasti, postupem času se rozšířili i na lidská pole. Hloubí si až 1 metr hluboké nory, ve kterých mají několik postranních příbytků. Mají výborný čich a sluch, naopak zrak je jejich slabší stránkou. Rovněž hmat je velice dobře vyvinutý – hlavně díky dlouhým vousům v okolí nosu.
Křečci bývají aktivní především večer a v noci, během dne většinou spí. Jsou to nenáročná zvířata, která se dají celkem snadno ochočit. Je velice zábavné sledovat je při jejich aktivitách, ať už při krmení, kdy si nacpávají lícní torby potravou, kterou si poté schovávají do „spižíren“, nebo při jejich akrobatických kouscích při hře.
Křečci se rozmnožují velice snadno. Běžně mívají několik vrhů během roku. Průměrná délka života křečků je 2–3 roky.
Základní složku potravy křečků tvoří kvalitní krmné směsi a také čerstvé zelené krmivo a ovoce. Jako doplnění zdroje bílkovin můžete nabídnout moučné červy nebo hmyz (například cvrčky). Pozor na příliš tučná krmiva s velkým množstvím olejnatých semen (například slunečnice) nebo ořechů.
Nezapomeňte, že křečkům trvale rostou zuby, takže potřebují mít neustále něco na okus, aby jim zuby nepřerostly (některé pamlsky, větvičky). Pozor na ostré špičky, aby si křečci neporanili lícní torby. Samozřejmostí je celodenní přístup k čerstvé vodě.
Křečci jsou drobní, a proto nejsou příliš nároční na životní prostor. Přesto čím více prostoru jim poskytnete, tím pro ně lépe. Důležitá je i výbava. Křečci rádi prolézají různými labyrinty nebo běhají v kolotoči. Vybavení je často součástí klecí nebo plastových boxů pro křečky a může být jedním z kritérií vašeho výběru.
Vhodnou ubikací pro křečky může být drátěná klec s plastovou vanou, plastový box nebo terárium (pozor na dobrou cirkulaci vzduchu). Výhodou plastových boxů nebo terárií je, že z nich křečci nevy
V naší poradně s názvem KRÁLÍK DOMÁCÍ A JEHO NEMOCI se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Petr Svoboda.
Dotaz:
Pokud má králík ušní svrab (prašivinu), je možné bez obav jeho maso konzumovat?
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Cempírek.
Svrab je výlučně kožní onemocnění, které nijak neovlivňuje svalovinu ani vnitřní orgány. Vzhledem k tomu, že u jatečných králíků se celá kůže stahuje, nehraje její onemocnění žádnou roli v kvalitě masa.
Křeček zlatý (Mesocricetus auratus) je oblíbeným domácím mazlíčkem, je totiž učenlivý, zvědavý a má vhodnou velikost. Zvláště populární je pak křeček zlatý jako první zvířátko pro malé děti, neboť je vůči nim „celkem odolný“.
Křeček zlatý pochází ze Sýrie, proto se mu někdy říká syrský. Ve své domovině obývá oblasti pouští a polopouští se suchým a teplým klimatem. Ve dne spí zavrtán v písku. Teprve večer, když se ochladí, vylézá za potravou. Výpravy za jídlem bývají dlouhé, křeček naběhá i několik kilometrů za noc. Pro případ nouze využívá lícních toreb, které naplňuje nalezenou potravou. Tu si odnáší na místo sloužící jako ložnice a spižírna zároveň. Shromažďující pud ho neopouští ani v zajetí, kde hlady netrpí. (Proto je dobré každý den zkontrolovat obsah klece a vyhodit případné zásoby z předešlého dne, které by křeček mohl vyhrabat a pozřít zkažené.)
Přírodně zbarvení křečci jsou zrzaví s bílými odznaky. Postupně byla vyšlechtěna řada barev a variací, například smetanová, bílá, šedá, černobílá (takzvaná panda) a jiné. Také délka srsti prošla změnami, dnes se chovají i křečci dlouhosrstí (o jejich srst se musí pečovat). Velikost křečka je do 18 cm a váha do 180 g.
Samice mají delší ocásek a plošší zadeček, samci mají zadeček kulatější, také řitní otvor je vzdálenější od pohlavního a u dospělých jsou viditelná varlata.
Křeček zlatý potřebuje podstatně větší klec než jiní křečci, neboť je to velmi energické zvíře a vyžaduje opravdu mnoho místa pro své skopičiny.
Povaha může být různá: agresivní, kamarádská, apatická. Většinou záleží na okolí (místě koupení), dostatku či nedostatku potravy a chování majitele. Křeček zlatý je samotář, od 2 měsíců života se více křečků nesnese. Pro člověka je velmi dobrý společník.
Křečci jsou od přírody samotáři, proto je nejlepší chovat každého ve vlastní kleci. Se stejným pohlavím se nesnesou, pouze v době páření jim nezbude nic jiného, než přijmout na krátkou dobu partnera. Ale i tak mohou někdy vzniknout problémy. Budete-li chtít seznámit samce se samicí, dejte buď samičku k samci, nebo je seznamte v neutrálním prostředí. Nikdy nedávejte samce do ubikace samice. Samičky jsou totiž agresivnější a mohlo by dojít ke zranění samce. Křeček zlatý se dá dobře ochočit, zachováváte-li určitá pravidla. Jedná se o nočního tvora, proto ho nikdy nebuďte přes den jenom proto, že si s ním chcete hrát. V tu chvíli by se z přátelského medvídka mohla stát prskající koule, která neváhá použít na ochranu svého klidu i zoubky. Počkejte, až se večer probudí, postará se o svoji toaletu a vyleze z hnízda. Pak ho můžete zvednout z klece, nechat proběhnout po stole, nebo dok
Zranění se u psů mohou projevit velmi různě – od zcela zjevných poranění až po nenápadné změny chování. Majitel by měl vždy sledovat jak fyzické projevy, tak celkové chování psa, protože právě kombinace těchto signálů často napoví, že není vše v pořádku.
Viditelné příznaky poranění
Mezi nejčastější signály patří kulhání, krvácení, otoky nebo bolestivost při doteku. Pes může chránit postižené místo, neochotně se pohybovat nebo kňučet při manipulaci.
otevřené rány a krvácení
otoky nebo deformace končetin
kulhání či úplná neochota došlapovat
zvýšená citlivost na dotek
Změny chování
Někdy nejsou viditelné žádné vnější známky, ale pes se chová jinak než obvykle. To může naznačovat i vnitřnízranění u psa, které je obzvlášť nebezpečné.
Poranění vznikají nejčastěji při běžných denních aktivitách, venčení nebo hře. Přehled typických situací pomáhá rizikům předcházet a lépe chránit zdraví psa.
Úrazy při pohybu a hře
Běhání po nerovném terénu, skákání z výšky nebo divoká hra s jinými psy často vedou k natažení svalů, natržení vazů nebo zlomeninám.
uklouznutí na hladkém povrchu
skoky z auta nebo z výšky
prudké změny směru při běhu
Dopravní nehody a střety
Střet s vozidlem patří k nejvážnějším situacím a často způsobuje právě vnitřnízranění u psa, která nejsou na první pohled viditelná. I po zdánlivě lehkém nárazu je nutné veterinární vyšetření.
Kousnutí a rvačky
Rány po kousnutí mohou vypadat nenápadně, ale často se zanítí nebo skrývají hlubší poškození tkání.
Krváceniny a hematomy jsou vyvolány únikem krve z cévního systému. Krváceniny jsou viditelné na různých orgánech, serózních membránách, kůži, podkoží i ve svalovině. Krváceniny lze podle velikosti rozdělit na drobné tečkovité krváceniny, nazývané petechie (1 až 2 mm), na větší krváceniny, takzvané ekchymózy (2 až 3 mm), které mohou doprovázet některá závažná onemocnění, až po velké krevní výlevy způsobené rupturami velkých cév.
Hematom je krevní výron viditelný na povrchu těla, projevující se ohraničenou barevnou změnou, která je způsobena sraženou krví. Krevní barvivo se postupně odbourává, podle toho se také mění barva hematomu z původní tmavě červené, fialové přes zelenou do žluté. Hematomy jsou způsobeny tupým nárazem, tlakem nebo doprovázejí jiné zranění. Hematom není příčina, ale vždy důsledek.
U psů se nejčastěji objevují hematomy (othematom) v uchu, oku, ale i na jiných částech těla psa.
Hematomy v oku vznikají prasknutím žilky nebo jsou způsobeny nějakým úrazem. Může jít o udeření se do oka, vniknutí nějakého předmětu. Otok bývá teplejší, mírně bolestivý, někdy s výraznou známkou přítomnosti tekutiny (fluktuací). V každém případě psa zneklidňuje jak zatížením oka, tak tlakem obsahu a znemožňuje vidění.
Hematom v uchu, odborně zvaný othematom, psa na životě neohrožuje. Bývá však obtížný, zdlouhavý, recidivující (obnovující nebo vracející se) a při podcenění nebo nevhodném postupu může zanechat trvalé následky v podobě deformace ušního boltce. Ušní boltec psa je orgán velmi dobře prokrvený a cévy v něm procházejí především na vnitřní ploše, velmi mělce pod kůží, kde jsou dobře viditelné a také snadno zranitelné. Poškozením cévní stěny dochází ke krvácení mezi vnitřní kožní list a ušní chrupavku. Náhle vzniklé zduření, zpočátku velikosti hrášku nebo fazole, se rychle zvětšuje, až otok může vyplnit celou vnitřní plochu ucha. Otok bývá teplejší, mírně bolestivý, na pohmat měkký, někdy s výraznou známkou přítomnosti tekutiny (fluktuací). V každém případě psa zneklidňuje jak zatížením ušního boltce, tak tlakem obsahu. Postižené ucho visí dolů, pes kňučí, je neklidný, potřásá hlavou, snaží se ucho opatrně škrábat nebo je otírá o předměty. Zpravidla nosí hlavu šikmo. Příčiny vzniku krevního výronu mohou být rozličné, zpravidla se však soustřeďují ve dvou okruzích: úrazech a onemocněních vnějšího zvukovodu. Poškození ušního boltce si může pes způsobit sám, například nárazem na překážku, kdy je ucho prudce přiraženo ke kostěnému podkladu hlavy, nebo k němu může dojít i úderem či přivřením dveřmi. Při rvačce mezi psy může být ucho poraněno stiskem zubů protivníka. Druhou častou příčinou je svědivé onemocnění vnějšího zvukovodu, při kterém si p
Vnitřní poranění jsou obzvlášť zrádná, protože nejsou vždy ihned patrná. Často vznikají při pádech, nárazech nebo po dopravních nehodách a bez rychlé pomoci mohou být život ohrožující.
Typické příznaky
Podezření na vnitřní poranění by měl majitel brát vždy velmi vážně.
bílé nebo namodralé sliznice
rychlý nebo slabý puls
nafouklé či bolestivé břicho
kolaps nebo náhlá slabost
Kdy okamžitě k veterináři
Pokud se objeví výše uvedené příznaky, je nutné psa okamžitě převézt na veterinární kliniku, i když není vidět žádná vnější rána.
Mnoho majitelů uvádí, že včasná návštěva veterináře a důsledné dodržování léčebného režimu výrazně zkrátily dobu zotavení. Veterináři zároveň upozorňují, že podcenění drobných příznaků bývá častou chybou.
Praktický příklad z praxe
Pes po pádu ze schodů nevykazoval žádné zjevné zranění, pouze byl apatický. Vyšetření však odhalilo vnitřní krvácení, které bylo včas ošetřeno. Díky rychlé reakci se pes plně zotavil.
V České republice je lov zvěře blíže specifikován (určena doba lovu jednotlivých druhů zvěře a stanoveny podmínky lovu) v zákoně o myslivosti č. 449/2001 Sb. V páté části, III. – V. hlavě a ve vyhlášce Mze č. 245/2002 Sb., ve znění vyhlášky č. 480/2002 Sb. Zároveň se lovu věnuje také myslivecký řád ČMMJ v kapitole Lov zvěře a v kapitole Myslivecká morálka, zvyky a tradice.
Způsob lovu zvěře vždy závisí i na jeho druhu. Jinak se loví zvěř spárkatá a jinak zvěř drobná. U mysliveckého lovu je zároveň také velmi důležité mít na paměti, že žádný lov by neměl být nekontrolovatelný, cílem žádného myslivce by nikdy nemělo být vyhubit co nejvíce zvěře. Myslivec svým lovem jen pomáhá regulovat počet kusů zvěře v přírodě. Zároveň se v dnešní době nevyužívá lovu zvěře do smrtících pastí. V neposlední řadě je vždy potřeba mít na paměti, že myslivec by měl vystřelit na zvěř jen v tom případě, že ji stoprocentně rozeznal, a nedošlo tedy k žádné záměně (druhu zvěře, pohlaví, věku atd.).
Řádný myslivec se také na lov nevypraví jen tak v oblečení, v němž chodí běžně doma, jen s kulovnicí přes rameno. Kromě lovecké výzbroje (lovecké zbraně chladné a palné, optika) musí mít také loveckou výstroj. Jejíž součástí je lovecký úbor (pokrývka hlavy, plášť, oblek, obuv), loveckou brašnu (nebo batoh), případně hůl (opěrná hůl slouží k bezpečnějšímu zamíření), sumku na kulové náboje. Pokud myslivce předpokládá při lovu čekání, může se vybavit také trojnožkou k usednutí, nebo sedací holí. Při společných lovech musí mít vedoucí honu také loveckou trubku k hlášení povelů.
Při lovu jakékoliv zvěře je vždy důležité před výstřelem zvěř správně posoudit (např. poznat jestli zrovna tento kus je možné v určitém období lovit). Lovci obvykle posuzují před lovem výživný stav jelena, jeho držení těla, chůzi, zranění, abnormality, kůži, srst, tělesné otvory i hlasové projevy.
Pokud je výživný stav jelena méně dobrý, pozná to lovec tak, že jsou vidět kosti lopatky, pánve i žebra. Příčinou mohou být různá onemocnění, ale i zranění, nedostatky ve výživě, nebo i vliv může mít pohlavní aktivita v říji.
I nápadně změněné držení těla je způsobené často zraněním, nemocemi, parazity, případně ale i vrozenými abnormáliemi, nebo vyčerpáním.
Za špatnou chůzi jelena se považuje kulhání, vrávorání, narážení do překážek, i jiné změny v pohybu.
Před lovem musí lovec sledovat i ostražitosti jelena. Sleduje, jeho pozornost vůči okolí i vůči jiné zvěři, jeho chování v tlupě, častost jištění. Lovec sleduje také nápadné změny na kůži či srsti: jestli barva odpovídá ročnímu období, jestli je srst lesklá / matná, zkoumá se i hladkost srsti, jestli nemá na těle místa bez srsti. Kůže a srst jsou důležité pro posouzení celkového zdravotního stavu zvířete.
U jelena se také zkoumají jeho hlasové projevy, jestli nenaříká (příčinou by mohla být silná bolest, nebo velký strach), jestli nekašle, nefuní, nechroptí.
Správně poskytnutá první pomoc může výrazně ovlivnit další průběh léčby. Základem je zachovat klid, zajistit bezpečí sobě i psovi a zabránit zhoršení stavu.
Základní postupy
zastavení krvácení tlakem nebo obvazem
omezení pohybu psa
ochrana rány před znečištěním
rychlý transport k veterináři
Podpora hojení
V rámci rekonvalescence veterináři často doporučují podpůrné přípravky, například Anigran, který se využívá ke zlepšení regenerace tkání a celkové vitality psa.
Onemocnění způsobené parazity se nazývá parazitóza. Podle původců onemocnění dělíme parazitózy na dvě základní skupiny, a to na ektoparazitózy (způsobené zevními parazity) a endoparazitózy (způsobené parazity vnitřními). Základní rozdíl mezi endoparazity a ektoparazity je následující: vnitřní parazité (endoparazité) pronikají do hostitelského organismu a žijí v něm po celou dobu svého života nebo v určité časové periodě svého vývoje (tasemnice, motolice, oblí červi, prvoci a podobně). Vnější parazité (endoparazité) zůstávají na povrchu organismu (blechy, klíšťata, trudníci, svrab, dravčíci, sametky, vši, jiný hmyz).
Jako parazitizmus je označován vztah dvou organismů, z nichž jeden organismus (parazit) má zisk a druhý na tento vztah doplácí (hostitel). Parazit se přitom může živit tkáněmi hostitele nebo se přiživovat na jeho potravě, případně může mít z hostitelova organismu i jiný prospěch. Pro vztah parazit–hostitel je typické, že parazit hostitelský organismus nezabíjí. Svou činností ale působí hostitelskému organismu nepříjemné komplikace, které se týkají zejména jeho zdravotní stavu: průjmy, svědění, vznik druhotné infekce pro průniku parazita do organismu, přenos virového nebo bakteriálního onemocnění a podobně. Některá z těchto onemocnění jsou přenosná ze zvířat na člověka, v tomto případě poté hovoříme o zoonózách a tento parazit je nazýván zoonotickým.
Lék proti parazitům se nazývá antiparazitikum. Mezi antiparazitika náleží i anthelmintika (přípravky proti červům).
Kategorie endoparazitóz náleží k posouzení veterinárním lékařům, a to včetně aplikace léčiva. Ve volném prodeji, respektive v prodeji mimo lékárny a u oprávněných prodejců, se můžete ale běžně setkat s antiparazitiky působícími proti ektoparazitózám.
Zablešení – je asi nejrozšířenější u psů, koček, ale i člověka. Parazitem je blecha kočičí (Ctenocephalides felis), zoonotický parazit. V domácnosti nebo v prostředí s výskytem blechy se setkáváme se všemi jejími vývojovými stadii – od vajíček přes larvy, kukly i dospělce. Na hostiteli se vyskytuje dospělec, který saje krev. Typickým příznakem zablešení zvířete je vysoká svědivost kožíšku, výskyt drobných tmavých částeček v srsti – blešího trusu. Blechu lze při důkladné prohlídce srsti také zahlédnout. Poměrně častým kožním problémem při zablešení citlivých jedinců jsou zarudlá místa, která si zvíře rozškrábe z důvodu vysoké svědivosti až do krve. Výskyt podobných příznaků se označuje jako „alergie na bleší kousnutí“. Vajíčka, larvy a kukly nalezneme v místě odpočinku zvířat, jedná se o takzvaná místa „horkého výskytu“ označována jako „HOT SPOTS“. Blecha kočičí je přenašečem tasemnice psí a&nb
(latinsky keratitis) se klasifikuje dle hloubky postižení, dle etiologie či topografie. Povrchový zánět rohovky (latinsky keratitis superficialis), respektive povrchové eroze jsou nejčastěji následkem traumatizace rohovky a po odstranění příčiny dochází k jejich rychlému zahojení. Klinicky je patrný zvýšený výtok z mediálního očního koutku. Proces je bolestivý, pozorujeme fotofobii. Terapie je závislá na intenzitě a délce trvání onemocnění. Používáme lokální anestetika kombinovaná s antibiotiky.
Povrchový zánět rohovky s pigmentací
(latinsky keratitissuperficialis pigmentosa) se vyskytuje s predispozicí u pekinézů, lhasa-apso, ši-tzu, mopsů a bostonských teriérů. Nejčastější příčinou je chronická iritace očního bulbu při víčkové štěrbině u brachycefalických plemen. Mezi vyvolávající faktory patří districhiáza (řasa vyrůstající z hrany víčka), nosní záhyby, velká víčková štěrbina v kombinaci s prominující oční koulí a tím ztížené mrkání. To způsobuje nedostatečnou distribuci slzného filmu na povrchu rohovky. Pigment je ukládán do epitelu na centrální části rohovky. Vaskularizace je pouze v případě dlouhotrvající iritace. Terapeuticky je nezbytné odstranění etiologického činitele. V indikovaných případech, pokud uložený pigment vede k poruchám vidění, se může provést superficiální keratotomie. Ta vyžaduje opatrnost zejména u brachycefalických plemen. U nich je chronicky iritovaná rohovka slabší než v místě neiritovaném. Protože tím však neodstraníme vyvolávající příčinu, je nutno počítat s recidivami. Nejlepším krokem k omezení depozice pigmentu v rohovce je odstranění chronické iritace, případně využití antiflogistického účinku kortikosteroidů.
(latinsky keratitis superficialis chronica), známý též jako Oberreiterův syndrom německých ovčáků neboli Pannus, se nejčastěji vyskytuj mezi 1. až 6. rokem života. Onemocnění bylo popsáno i u belgických ovčáků, pudlů, jezevčíků, border kolií, greyhoundů, sibiřských husky a dalmatinů. Je to progresivní zánětlivé oboustranné onemocnění rohovky s nepříliš jasnou etiologií. Přisuzována je velká důležitost autoimunitním pochodům a ultrafialovému záření, protože byla prokázána korelace mezi nadmořskou výškou, teplejším ročním obdobím a výskytem onemocnění. Majitel si onemocnění všimne většinou v pokročilém stadiu, kdy jsou epitel a přední vrstva stromatu rohovky již silně pigmentovány a vaskularizovány. Vaskularizace a pigmentace postupně zachvacují celou rohovku. Jaká je prognóza? V případě postižení mladších zvířat (mezi 1. až 2. rokem života) lze očekávat výskyt závažnějších lézí. Pannus je charakterizován výskytem většího mno
Je-li slezina narušena, je možné ji chirurgicky odstranit, neboť její funkci převezmou jiné orgány a pes tak může nadále žít.
Jednou z příčin odstranění sleziny je hemangiosarkom. Jde o vysoce maligní tumor vznikající z endotelu cév. S výjimkou některých kožních hemangiosarkomů je to nádor velmi agresivní s brzkou tvorbou metastáz. Hemangiosarkom sleziny se vyskytuje nejčastěji u psů ve středním a starším věku (8–13 let), predisponovanými plemeny jsou německý ovčák, retrívr, knírač, pudl, bez ohledu na pohlaví. Vzhledem k tomu, že se cévy vyskytují ve všech orgánech a metastatické buňky se šíří krví, je nález hemangiosarkomu možný kdekoliv. Další možnou cestou vzniku metastáz je transplantace po prasknutí nádoru a vylití krve společně s nádorovými buňkami do břišní dutiny. V době diagnostiky má metastázy 50 % pacientů, nejčastěji v plicích, játrech, mozku, kůži, kostech nebo nadledvinkách, 25 % pacientů s primárním nádorem sleziny má zasaženo také srdce. U koček je tento typ nádoru velmi vzácný, vyskytuje se hlavně na kůži a ve střevech.
V anamnéze lze vysledovat přechodnou slabost, únavu (anémie), abdominální distenzi (růst nádoru, peritoneální efuze), spontánní krvácení z nosu (anémie, trombocytopenie, diseminovaná intravaskulární koagulace – DIC), nechutenství (tlak nádoru na gastrointestinální trakt), zvracení, neochotu k pohybu, ataxii pánevních končetin. Polovina pacientů mívá kolaps, někteří pacienti mohou akutně uhynout (hypovolemie při ruptuře primárního nádoru nebo metastázy). Základem terapie je splenektomie. Ta musí probíhat za přísného dodržování zásad onkologické chirurgie, aby nedošlo ke kontaminaci ostatních orgánů krví nebo buňkami sleziny. V případě akutní ruptury hemangiosarkomu je nutná urgentní stabilizace (terapie hypovolemického šoku, zastavení krvácení). Společně s řešením primárního tumoru je nutné sledovat případné komplikace a souběžně je řešit.
Dalším problémem je torze sleziny, která je definovaná jako její otočení okolo cévní stopky. Setkáváme se s ní nejčastěji u velkých plemen psů s hlubokým hrudníkem, jako je německá doga. Choroba může probíhat akutně nebo chronicky. Metodou léčby je vždy splenektomie, u pacientů v šoku musí být provedena ihned po stabilizaci pacienta. Prognóza po úspěšné operaci je obecně dobrá, může však být zhoršena komplikacemi choroby (sepse, DIC, peritonitis a podobně). Choroba může probíhat akutně nebo chronicky, od jednoho dne do tří týdnů. V anamnéze se nejčastěji setkáváme s apatií, anorexií, bolestivostí nebo zvětšením břišní dutiny, tmavou močí, zvracením a průjmem. Mezi klinickými příznaky převládají bolestivost břišní dutiny, palpačně masa v oblasti mezogastria, někdy dopro
