VISINE NEBEZPEČÍ a nejen to vám přinášíme v tomto článku. Na jedné straně roztomilé zvířátko, které si vás v ZOO, stojíce za zadních nožkách, se zájmem prohlíží, na straně druhé obětavý bojovník, který kvůli potravě nebo obraně své skupiny zaútočí i na jedovatého hada nebo štíra. Je totiž vůči jejich jedu imunní.
Společenský život
Surikatí kolonie čítá obvykle 10 – 30 jedinců. Vede ji dominantní pár, který se jediný smí rozmnožovat. Na něm je pak rozhodnutí, kolik mláďat jiné samice přežije a zda vůbec. Slepá a holá mláďata zůstávají čtyři týdny v noře, kde dostávají mateřské mléko. Nemusí být jen od jejich matky, ale i od ostatních samic, kterým se mléko tvoří. Matka po několika týdnech noru opouští a na její místo nastupují „chůvy“. Už po deseti dnech po porodu totiž může být dominantní samice opět březí a takové množství mláďat by sama neuhlídala. Proto jsou její potomci vychovávány společnými silami. Každý jedinec v kolonii má přesně dané své poslání. Ať již to jsou zmiňované chůvy, dále pak pozorovatelé nebo obstarávači potravy. Vyhledáváním potravy je zaměstnáno nejvíce členů kolonie. Aby při něm nebyli rušeni a byli v bezpečí, stojí na vyvýšených místech v jejich blízkosti pozorovatelé. Ti bedlivě sledují okolní krajinu, na zemi i ve vzduchu. Podle tytu nebezpečí vydávají varovné zvuky – od pištění a jakéhosi kvokání až po ostré štěkavé a vrčivé zvuky. Pokud hrozí nebezpečí ze vzduchu, nejlépe je ukrýt se rychle pod zem. V případě pozemního útoku se surikaty seběhnou k sobě, začnou urychleně hrabat a vytvářením oblaku prachu se snaží nepřítele zmást. Pokud to nevyjde, naježí srst, zlostně štěkají a jako jeden muž vyskakují do vzduchu. Nezřídka se jim podaří protivníka přemoci. Každá surikatí komunita si hájí své území a odhání ostatní tlupy. Všichni její členové se neustále vzájemně obírají, čistí srst, skotačí a odpočívají pospolu. Dokonce používají i společné toalety. Celá komunita tak načichne společným pachem, který ostatním sděluje - tady jsme doma my.
V naší poradně s názvem VYPADANÁ SRST se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Ludmila.
Moje kočka ( taková běžná mourovatá) má krásnou hustou srst, dnes jsem si všimla, že má mezi předními packami, na prsou vypadanou srst, úplně na kůži, a to asi o velikosti 2x3cm. Úplně mě to vylekalo, v první chvíli jsem si myslela, že to má odřené,(jakoby skalpované). V domě mám kočičí vrátka a může si chodit kdy chce, jak chce ven, do lesa. ( Což ted v závějích moc nejde - nedělá to.) Při bližším pohledu jde zřejmě o kožní chorobu. Jak ji mohu léčit, jak ji mohu pomoci? Je tu nějaké nebezpečí na přenos na člověka? Děkuji za radu. L.
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Cempírek.
Vypadaná srst u kočky může mít několik příčin a některé mohou být přenosné i na člověka. Pro určení správné a rychlé léčby bude potřeba provést vyšetření, se kterými vám pomůže místní veterinář. Vezměte svoji kočku do prostorné tašky a zajděte s ní do veterinární ambulance.
Kolonii psounů prozradí pískové valy kolem jednotlivých vchodů do nor. Při stavbě nového obydlí kypří psouni nejprve půdu předními končetinami. Teprve poté začnou hloubit 3–5 m hluboké nory, záleží na kvalitě půdy. Přibližně v poloviční hloubce si vytvoří boční mezipatro, do kterého se uchýlí při pronásledování nepřítelem. Tam se také pokoušejí nezvaného hosta zastavit před proniknutím dále do obydlí. Právě při nebezpečí vydává psoun charakteristický varovný štěk, který na blížícího se nepřítele upozorní. Vzdálenost vchodů jednotlivých rodin je přibližně 5–6 m. Vstupní chodby ústí buď do obytného prostoru, nebo se ohýbají vzhůru. V ohybech vznikají vzduchové bubliny, ve kterých se psouni zachraňují při záplavách. V chodbách zajišťuje výměnu vzduchu „klimatizační jednotka“ – stavitelé chodeb dbají na to, aby vstupní vchody nikdy neústily ve stejné rovině. V období zimního odpočinku jsou dutiny vystýlány trávou a senem. Spojovací chodby zajišťují i kontakt s ostatními rodinami.
Psouny je možné chovat v bytě i ve venkovním výběhu. Potřebují pevnou klec, alespoň o rozměrech 100 x 100 x 150 cm, aby měli dostatek pohybu; kukuřičnou podestýlku; domeček na úkryt a spaní, širší bidýlko; zavěšené lano na lezení; kousek dřeva na hlodání. Když nemají psouni příležitost hlodat, hrozí nebezpečí, že se po vypuštění z klece pustí do ohlodávání nábytku, kabelů elektrických spotřebičů nebo zdi. Broušení řezáků je pro ně nutností, s přerostlými zuby by totiž špatně přijímali potravu.
Venkovní chov vyžaduje vybudovat betonové základy celého výběhu v hloubce asi dvou metrů, které zabrání, aby se psouni nepodhrabali a neutekli. Na základy se naveze dostatečně soudržná zemina, která propouští vodu. V ní si zvíře vytvoří nory. Tento způsob chovu však neumožňuje stálý kontakt s chovatelem, takže je nutné založení psouní rodiny, která se skládá ze samce a jedné až čtyř samic, popřípadě mláďat.
Ve svém příspěvku ROZELA PENNANTOVA se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Rudolf Svoboda.
Chtěl bych se zeptat jestli naroste ocas u rozely znovu.Děkuji
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Ornitolog.
Ztráta ocasních per je většinou způsobena steresem. Je to obranný mechanismus ptáka podobný jako u ještěrky. Když je v nebezpečí vypudí ocasní pera. Ve volné přírodě se jim to stává po útoku dravce, který je chytí za ocas. V zajetí je příčinou odchyt člověkem nebo souboj s ostatními ptáky. Pokud je pták zdravý, tak mu ocasní peří zase doroste. Rozela bez ocasu může létat a manévrovat stejně dobře jako s ocasem. Bez ocasu vypadá trochu směšně, jako na fotografii níže. Uživatel rovněž přidal ke svému příspěvku i obrázek, který můžete vidět, když kliknete na tento odkaz přiložený obrázek.
Některé klinické studie uvádějí, že neprůchodnost střeva způsobená lineárním cizím tělesem je spojena až s 30% úmrtností. Je to dáno tím, že lineární cizí těleso může poškodit rozsáhlý úsek trávicího traktu. Dochází totiž k tomu, že se stěna střeva doslova „prořeže“ při snaze cizí těleso vypudit. Mnohdy k takovému poškození dojde na několika místech. Důsledkem toho se rozvíjejí závažné komplikace. Jednou z nich je například zánět pobřišnice.
U koček a koťat se snažte z jejich okolí odstraňovat veškeré rizikové předměty a minimalizovat nebezpečí jejich pozření. Taktéž se doporučuje majiteli zvířete vyhnout se podávání kostí, které mohou uvíznout v žaludku, tenkém střevě nebo projít do střeva tlustého a zde vyvolat zácpu.
Přetočení žaludku je jedno nejzávažnějších smrtelných nebezpečí, která psům hrozí. Pokud totiž nejsou během krátké doby operováni, umírají.
Přesné příčiny vzniku nejsou zcela známy, ale některé důležité faktory ano. Přetočení žaludku je pravděpodobně podmíněno geneticky, do hry však vstupují i rizikové faktory jako pohyb po krmení, nevhodná strava, ale i souhra všech faktorů a nešťastných náhod.
Pes má žaludek umístěný horizontálně. Můžete si ho představit jako balón upevněný ve dvou bodech v horizontální rovině. Když je naplněný a začne se hýbat, velmi lehce se přetočí a tím se zauzlují jeho konce. Ohrožena jsou především velká plemena psů. Existuje názor, že ke vzniku torze přispívá „volné“ zavěšení žaludku, který se může za určitých okolností otočit kolem své osy. Krmení, které se dostane do žaludku, vytvoří plyny, čímž se jeho objem enormně zvětší, a při pohybu se pak může žaludek otočit. Kvůli zaškrcení velkých cév se sníží krevní tlak, organismus je nedostatečně zásobován kyslíkem, dochází k šoku krevního oběhu a znemožnění peristaltiky. Kromě toho mohou odumřít části žaludeční stěny.
K přetočení žaludku dochází většinou několik minut až několik hodin po krmení. Jestliže psi bývají krmeni pozdě večer, pak majitel symptomy nezaznamená, protože prostě spí. Z tohoto důvodu se doporučuje (pokud pes nemá pelech v ložnici páníčků), nepodávat mu větší množství krmení po 18. hodině.
Jestliže se žaludek přetočí, nemůže se jeho obsah pohnout ani dozadu, ani dopředu. Dochází k tvorbě dalších plynů a potíže se ještě zhoršují. Mezi nejčastější příznaky patří zvětšování objemu břišní dutiny, zaujímání nepřirozených poloh, nahrbený postoj, neklid, neúspěšné snahy o zvracení, zvýšené slinění, které je doprovázené i projevy šoku (zrychlený dech, zrychlená srdeční činnost, bledost sliznic).
Hlavní nebezpečí představuje potrava, ze které se ve velké míře tvoří kvasnými procesy plyny. Bylo prokázáno, že pokud je pes krmený granulemi, ve kterých je více obilovin a málo kvalitních bílkovin, je riziko přetočení žaludku mnohem vyšší. Proto se vyvarujte podávání levných krmiv a rovněž granulí, ve kterých převažují rostlinné bílkoviny. Stejně tak dávejte pozor na množství vypité vody po jídle. I když je psovi podávána kvalitní potrava, při zvýšeném příjmu tekutin (když je břicho přeplněné a pes se následně pohybuje a skáče) se riziko torze několikanásobně zvyšuje. Další vlivy, které přetočení ovlivňují, jsou anatomické predispozice. Mezi další rizika patří hltání potravy, kdy pes polyká větší množství vzduchu; stres při krmení; zvracení; porucha průchodnosti trávicího traktu a další.
Pro potvrzení či vyloučení torze se provádí rentgenové vyšetření. Je-li
Bodnutí je bolestivé, ale není nebezpečné. V nebezpečí se brání klepety a může bolestivě štípnout. Bodne však jen velice vzácně a bodnutá osoba to zaznamená většinou až po 10 minutách, kdy jed způsobí svědění. To do dvou hodin odezní a při dotyku se ještě den projevuje krátké svědění.
Králíček sice vydrží většinu dne sám doma, ale rozhodně není správné, aby byl celý den zavřený v kleci a pak byl večer vypuštěný jen na pár minut. V takové situaci by si nikdy nemohl zvyknout na svého majitele a chvíle „svobody“ by rozhodně netrávil tím, že by se s páníčkem mazlil, spíš by se pokoušel vybít energii na všem, co by mu stálo v cestě. Pro králíka je vhodné, aby minimálně čtyři hodiny denně trávil vypuštěný mimo klec, tak se vyřádí, vyběhá a vyčerpá energii vhodnějším způsobem.
Zakrslí králíčci patří k těm domácím zvířátkům, která milují mazlení (pozor, samozřejmě existují výjimky). Každé mazlení má ale svá pravidla. Kdy a jak dlouho hladit by neměl úplně určovat majitel, je to spíše na králíčkovi, pokud ho to baví, nechá se hladit, pak třeba odskáče a za čas se vrátí. Někdy jsou ale chvíle, kdy králíček sice leží, ale jen odpočívá a určitě nepotřebuje, abyste se na něj vrhali. Králíček by při kontaktu s člověkem neměl mít pocit, že mu hrozí jakékoliv nebezpečí a dotyky by měly být mírné a samozřejmě nenásilné. Není úplně vhodné králíčka kvůli hlazení zvedat, protože králíček prostě potřebuje moci se nožičkama zapřít o pevnou zem, a tak získat jistotu, že vždy může v případě nebezpečí utéct. Řada králíčků nemá zvedání ráda, reagují na něj vrčením, kopáním, ale klidně i kousáním. Je lepší ho zvedat jen, když je to opravdu nutné, a nejen z lidského rozmaru.
Důležitý je také první kontakt s králíčkem, jak udělat, aby se vás králíček nebál. Doporučuje se počkat, až nebude tak vystresovaný, a pak mu otevřít klec, aby mohl kdykoliv vyskočit. Mezitím si sedněte na zem někde v místnosti a třeba si čtěte, nedělejte žádné prudké pohyby, které by mohly králíčka vyděsit. Králíci jsou velmi zvědaví, takže dřív nebo později z klece vyskočí a začnou zkoumat své nové okolí, při průzkumu se tak dostanou i k vám. V tu chvíli byste na něj měli začít mluvit, případně mu nabídnout i nějaký pamlsek jako motivaci. Až si přijde pro pamlsek, můžete ho zkusit jemně pohladit po hlavičce, ale pokud ucukne, tak ho nechte, za chvíli to jistě zkusí znovu. Ochočování opět není otázka několika minut, může trvat i několik dní, než si k vám králíček vybuduje důvěru a vztah.
Cizími tělesy myslíme předměty, které nejsou obvyklou součástí potravy a které se psovi dostanou více či méně dobrovolně do zažívadel. Zažívací trakt začíná dutinou ústní – tlamou a již zde se můžeme s cizími tělesy setkat. Nejčastěji jsou to různé části aportů, obvykle kusy dřeva, zaklíněné mezi zuby, zapíchnuté podél zubů do dásně, eventuálně do kterékoli měkké části tlamy.
Obecnými příznaky je silný výtok vazkých slin, zápach z tlamy a neochota nebo neschopnost tlamu otevřít. Uvedené příznaky vznikají náhle.
Spolknutá cizí tělesa se dále mohou dostat do žaludku. Předměty zde uvízlé se diagnostikují obtížně a velmi záleží na chovateli a údajích, které vzhledem ke zdravotnímu stavu psa poskytne. Při absenci spolehlivé anamnézy může veterinář provést rentgenové vyšetření, je však třeba mít na paměti, že řada hmot nenechává na rtg snímku stín. Přitom může jít o velmi nebezpečné případy, například o různé části hraček z umělé hmoty nebo útržky PVC, které se nalepí na žaludeční sliznici.
Větší spolknuté předměty (kameny) mohou ucpat částečně nebo úplně vyústění žaludku do tenkého střeva. Společnými příznaky je úporné zvracení různě silně natrávené potravy brzy po nakrmení a bolestivost na pohmat v krajině žaludku. V pokročilejších případech mohou zvratky obsahovat natrávenou krev. Pokud se pes zvracením cizího tělesa nezbaví, nezbývá než přikročit k chirurgickému zákroku.
Menší cizí tělesa postupují do střeva a pak se nachází v celém rozsahu tohoto orgánu. Předmět uvázlý v tlustém střevu je nejčastějším případem prostupu cizího tělesa zažívadly. Diagnóza prohmatáním obsahu dutiny břišní však dělá potíže u psů přetučnělých nebo u takových, kteří ze strachu z vyšetření napnou břišní stěnu. Příznaky jsou dost obecné, nechutenství, malátnost, zvracení, zvýšená teplota, takže se z nich nedá na přítomnost cizího předmětu jednoznačně usoudit. Na absolutní velikosti a poloze tělesa v zažívadlech pak záleží, zda má pes zácpu nebo průjem. V tomto druhém případě totiž cizí těleso zadrží tuhé složky potravy a propustí pouze tekuté nebo kašovité. Předměty uvízlé v konečníku lze vypalpovat nebo vysondovat řitním otvorem.
Společným jmenovatelem pro cizí těleso ve střevě psa (snad kromě konečníku) je nebezpečí z prodlení. Pouze pokud má veterinář k dispozici alespoň přibližné údaje a celkový zdravotní stav psa je dosud dobrý, může se pokusit olejovým nálevem nebo klyzmatem o odstranění předmětu konečníkem. Část střeva přiléhající k cizímu tělesu je totiž během několika dnů postižena prudkým zánětem nebo odumřením a nastává akutní nebezpečí perforace (proděravění střeva) nebo přestup zánětu na po
Jedná se o nejčastější zákonem povolený lov jelenů. Takovýmto způsobem je možné lovit společně i samostatně. Jelen je vždy loven kulovnicí. Jak by měl probíhat společný lov jelena je dáno zákonem.
Osamělý lov
Čekaná
Pod pojmem čekaná je myšlen způsob lovu, při němž si myslivec vyhlédne vhodné místo, a na něm čeká, až se zvěř objeví. V místech, kam zvěř chodí nejčastěji, si myslivci staví kazatelny a posedy, z nichž mohou zvěř pohodlně pozorovat, mají lepší rozhled po okolních houštinách, zároveň je pak střelba bezpečnější a jistější. Je také menší pravděpodobnost, že zvěř myslivce navětří, když bude na posedu, než kdyby se skrýval někde na zemi v houští.
Obvykle se volí místo u houštin, odkud zvěř vytahuje nebo kam zatahuje, blízko u ochozů, kudy zvěř přichází, na okrajích luk, polí, kam zvěř vychází za potravou, blízko kališť i říjišť.
K úspěšné čekané je zapotřebí mít dobrý úkryt, příznivý vítr (musí foukat od zvěře k lovci, v opačném případě by zvěř lovce ucítila a nepřišla by na dostřel). Důležité je také správné chování lovce, který musí být co nejvíce potichu (oblečení musí být z nešustivého materiálu, neměl by mluvit, pokud má s sebou psa, ten nesmí štěkat), nesmí si nijak svítit (i světlo z mobilu by ho mohlo prozradit). Stejně tak může lovce prozradit i kouř, kuřáci si tedy v době čekané musí cigaretu odpustit.
Na čekanou chodí myslivci nejčastěji ráno a večer. Je důležité přijít o něco dříve, než se k místu přiblíží zvěř. A už při příchodu je třeba být co nejtišší a nebudit nijak pozornost.
Tímto způsobem lovu se loví nejen jeleni, ale veškerá spárkatá zvěř. Má totiž řadu výhod, v honitbě působí nejméně rušivě a zároveň poskytuje lovci dostatek času, aby si zvěř před výstřelem pořádně prohlédl a zhodnotil ji z hlediska chovnosti a odstřelu. Pokud je v místě navíc vybudovaná kazatelna, jedná se o velmi pohodlný způsob lovu.
Šoulačka
I tento způsob lovu je v honitbách velmi častý. Jde o to, že myslivec se pohybuje honitbou (= šoulá se), snaží se zvěř vyhledat, přiblížit se k ní a pak ji ulovit. K vyhledávání zvěře mu při tomto způsobu lovu mohou hodně pomoci jeho znalosti o chování zvěře, jejich zvycích, stopách, ložích, důležité je, aby také lovec poznal trus zvířete, které loví, aby nakonec nepronásledoval jinou zvěř. Stejně jako při čekané, i při šoulačce se musí lovec snažit pohybovat co nejvíce potichu. Při cestě lesem se lovec snaží co nejvíce se skrývat, a přitom pozorně sledovat své okolí a zároveň naslouchat zvukům lesa, protože i hlasy ptáků mu mohou napovědět, kde se zvěř ukrývá. I zde musí neustále kontrolovat směr vět
Jeden samec má obvykle 5–6 samic a ozývá se pronikavým křikem. Pávi jsou dobří letci, i když nevydrží letět dlouho. Největší žár přečkávají v úkrytech, večer se rádi popelí nebo chodí společně k napajedlům. Na noc vylétají do korun stromů, kde často hřadují společně.
Není problém mít na zahradě i několik samců, musí mít však možnost se před svými soky někam schovat. Jinak budou v období páření vyhnáni. Na noc hřadují v korunách stromů, postačí jim uměle zhotovená bidla ve výšce asi tří metrů.
Přes zimu se pávi zdržují na noc ve skupině, samci i samice pohromadě, v době páření ale sedí většinou dominantní samec na předsunuté hlídce a hlídá, jestli jsou ostatní samci v uctivé vzdálenosti od jeho samic. Těm nezbývá nic jiného, než se spokojit se spaním někde v okolí. I přesto se ale samci navzájem neustále dorozumívají a volají. Především v podvečerních a brzkých ranních hodinách. Během roku však samci nejsou téměř slyšet a nebezpečí většinou hlásí jen pávice, jejichž volání se dá přirovnat k siréně parníku. Pávi velmi dobře létají i se svými dlouhými nadocasními pery a není pro ně problém vyletět až na střechu domu. Nevydrží ale létat příliš dlouho. Vlečka je přece jen dost těžká. Jedná se spíš o přelet z místa na místo nebo o únik z nebezpečné oblasti, pokud se blíží predátor.
Naše klima snášejí bez problémů, nevadí jim ani krutá zima -25 °C, ani déšť, důležité je pro ně jen to, aby mohli hřadovat ve výšce. V zimě jim namrzá jinovatka na křídlech, a pokud sněží, mají na sobě ráno i 10cm pokrývku, ale ani to jim nevadí. Pokud v zimě šlapou ve sněhu, bývá jim zima na nohy a občas se klepou. Přes den v zimním období proto rádi vyhledávají přístřešek se slámou, kde se mohou schovat a nožky si ohřát. Na noc ale potom stejně vylétávají hřadovat do výšky a nohy si hřejí vlastním břichem.
Pávata jsou nidifugní (nekrmivá), takže hned po vylíhnutí opouštějí hnízdo a následují matku. Někdy vylézají pávici na záda a ta s nimi letí do bezpečí na nejbližší větev. Důležité je v prvních měsících kuřata chránit před deštěm, protože jsou velmi citlivá na vlhko a prochladnutí a mohou uhynout. Takže je vhodné je umístit do prostoru, odkud je člověk bude moci na noc zavírat, nebo je nechat úplně zavřené. Matka mnohdy nedokáže mláďata uchránit před predátory a občas se stává, že při obraně kuřat sama zahyne. To je další z důvodů, proč je chránit. V našich podmínkách je největším nepřítelem pávat kuna a liška.
Páv je všežravec a živí se semeny, rostlinami, hmyzem a jinými bezobratlými, ale také obojživelníky a plazy. Pávi se mohou dožít až patnácti let. V přírodě je to zvíře velmi plaché, v zajetí se dá velmi lehce ochočit. Pak bývá ale dosti vlezlý a je schopen vám při posezení u kávy na zahradě sebrat sušenku z ruky.
Tento gekon patří mezi poměrně nenáročné druhy ještěrů, jejichž chov mohou zvládnout i teraristi začátečníci. Jako u všech ostatních plazů je však nutné nastudovat si a poskytnout mu odpovídající životní podmínky.
Nejedná se o náročný druh, v dobrých podmínkách a s vhodnou stravou se může dožít až 10 let. Gekona nechytejte za ocas, v nebezpečí totiž ocas pouští a ten už jim nikdy nenaroste.
Pagekony je možné chovat v párech (samec + samice), ještě lépe ve skupinách jednoho samce s několika samicemi. Samec pak rozdělí svou pozornost mezi jednotlivé partnerky a neobtěžuje je tolik jako samotnou samici. Pokud nechcete odchovávat mláďata, lze samozřejmě zvířata držet individuálně nebo pouze skupinu samic. Dospělí samci se však k sobě chovají agresivně. Není vhodné ani dávat dohromady zvířata s větším velikostním rozdílem, ta menší by mohla posloužit jako snadná kořist.
Pohlaví lze dobře rozpoznat zhruba od pěti měsíců věku, kdy se u samců při kořeni ocasu vyvinou hemipenální kapsy. Dalším znakem jsou preanální póry u samců, které je možno pozorovat lupou a určit tak pohlaví ještě před vyvinutím hemipenálních kapes.
Mláďata pagekonů jsou velice pohyblivá a dobře skáčou. Manipulaci s těmi nejmenšími je vhodné omezit na minimum, aby nedošlo k jejich poranění. Starší mláďata je možné přivykat na kontakt s člověkem – snažíme se je nechytat pevně, spíš je nechat přelézat z ruky na ruku, dáváme ale pozor, aby při náhlém skoku nespadla z větší výšky. Dospělí gekoni bývají už klidnější, jsou většinou neagresivní a manipuluje se s nimi poměrně dobře.
