Družný, živý, hravý, majetnický a bystrý společenský pes, takový je francouzský buldoček.
Nároky na chov
Buldočka lze doporučit především lidem žijícím ve městech v bytě, ale i na venkově v rodinném domě. Absolutně se však nehodí pro stálý pobyt venku v kotci, kde naopak mohou být jiná plemena docela spokojená. Vzhledem k jeho velké vázanosti na „lidskou smečku“ a velké potřebě sociálního kontaktu by osamělý buldoček někde v izolaci na zahradě velice trpěl. Také fyzicky není takovému ustájení uzpůsoben (krátká srst, holé bříško). Buldoček je ideální „městský pes“. Díky své přizpůsobivosti a skromnosti se spokojí i s malým prostorem ve vašem bytě, nebude sousedy obtěžovat zbytečným štěkotem, nehrozí od něj agresivní útok pro cizí příchozí. Není třeba, aby prošel náročným výcvikem, nácvik základních povelů s ním snadno zvládne i začátečník. V dnešní době je buldoček výborným společenským psem, nic víc, nic míň. Nemůžete od něho čekat pracovní nebo snad lovecké výkony.
Ani údržba jeho exteriéru není pro zaměstnaného a pracovně vytíženého člověka nijak náročná. Krátká srst vypadá stále dobře, jen výjimečně je třeba jednou za čas psa vykoupat. Srst francouzského buldočka není náročná na údržbu. Stačí jednou týdně vykartáčovat tvrdším kartáčem. V období línání odstraňujte vypadané chlupy gumovou masážní rukavicí.
Jelikož žádný pes není dokonalý, má i buldoček své slabiny. Jedná se o takzvané krátkolebé plemeno (stejně jako například německý boxer nebo doga). Jeho krátký čenich pak způsobuje, že je citlivý na přehřátí a v letních měsících při horkém počasí je mu nejlépe v chládku bytu nebo zahrady. V takovém počasí je nutno na delší procházky nebo túry zapomenout. Krátký čenich často způsobuje i problémy s dýcháním, psi takzvaně „chrochtají“, a tak téměř každý buldoček ve spánku chrápe.
Výchova není nijak složitá. Pes je to inteligentní a učí se rychle. Důslednost je však na místě. Plemeno velmi citlivě reaguje na změnu intonace hlasu. Francouzský buldoček si rád hraje a dovádí, není to ovšem vhodný společník na dlouhé procházky. Většina jedinců se spokojí s krátkými procházkami nebo dováděním na zahradě.
Pokud je pes zdravý, nepotřebuje ani žádný zvláštní přístup a péči, ani zvláštní krmení – jen kvalitní granule nebo vařenou stravu. V horkých dnech je třeba, aby měl dostatek vody, popřípadě bazének s vodou na chlazení a chládek k odpočinku. Hlavně potřebuje lásku, trpělivost a přátelský přístup. Na buldočka neplatí dril, ale pouze trpělivost a důslednost. Buldoček nemá rád hrubé zacházení, stačí na něj zvýšit hlas, a on už ví, že něco udělal špatně. Dá se snadno vychovat, a to i přes svoji tvrdohlavost. Výchova však musí být láskyplná, citlivá, leč důsledná.
Ve svém příspěvku FENĚ PO ZÁNĚTU DĚLOHY VYTÉKÁ Z POCHVY KREV. se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Jan Hämerle.
Dobrý den,fena BIŠONKA je po léčbě zánětu dělohy,lékařka jí dala ,antibiotika,injekce a po dni jí začala vytékat z pochvy slizký hlen a krev,cvíli to přejde a poté se ten výtok rozjede nanovo,chtěl jsem jí dát vykastrovat ,ale lékařka řekla že je na to moc stará a těžké,je jí asi 11 let,a váha 12 kg.co mám dělat,jsem z
Chýnova ,a DR se jmenuji MAREŠOVÁ. jméno mé je Jan Hämerle-Chýnov.
děkuji za odpověd s pozdravem Jan Hämerle.
Na tento příspěvěk jestě nikdo nereagoval. Chcete se k němu vyjádřit? Klikněte na tlačítko a budete moci vložit svůj komentář.
Počítání dechů za minutu a posouzení způsobu dýchání může být velmi důležité při akutních stavech. Proto zjistěte, jakou dechovou frekvenci má váš pes za normálních okolností. Nejlepší je dech posuzovat, když pes spí. Nikdy nepočítejte dechy v době, kdy je mu teplo nebo hodně běhá. Normální dechová frekvence je 10 až 30 dechů za minutu. Pokud se pes dýcháním právě chladí, může mít klidně i 200 dechů za minutu. Posouzení způsobu dýchání je také důležité. Při normálním dýchání se při nádechu hrudník roztáhne a při výdechu se zase vrátí do původní polohy. Vydechování by nemělo vyžadovat žádnou námahu. Pokud si všimnete, že váš pes při výdechu používá břišní svaly, vydává hlasité zvuky, lapá po dechu, dýchá povrchově nebo ho dýchání bolí, navštivte veterinárního lékaře. Nejste-li si jisti, jestli váš pes vůbec dýchá, dejte mu před nos kousek vaty. Pokud se vata hýbe, pes dýchá. Můžete také použít zrcátko, dejte jej psovi před čenich, a když se na něm sráží pára, pes dýchá.
Zrychlené dýchání u psa může být způsobeno přehřátím. Jestliže pes zrychleně dýchá kvůli přehřátí, odveďte ho do (pokud možno) chladné, větrané místnosti a ochlaďte ho. Ideálně mu můžete dát tlapky do chladné vody nebo ho zabalit do namočeného ručníku. K ochlazování nepoužívejte ledovou vodu, protože velká změna teploty by psovi mohla způsobit šok. V horkých dnech psa nikdy fyzicky nepřetěžujte.
Někteří psi dýchají zrychleně také v případě, když cítí strach, úzkost nebo napětí. To jsou všechno emoce, které mohou způsobit zvýšení tělesné teploty.
Pokud zrychlené dýchání doprovází zvracení, průjem či nafouknuté břicho, na nic nečekejte a vyhledejte pomoc veterinárního lékaře. Když se pes rychle zadýchává nebo nemůže popadnout dech i po menší fyzické aktivitě, může to signalizovat onemocnění srdce nebo plic. Obecně platí, že brachycefalická plemena, tedy plemena s krátkými nebo zploštělými čenichy, mají větší problémy s dýcháním než psi s dlouhým čenichem. Vzhledem ke stavbě své lebky jsou totiž vystaveni většímu riziku respiračních problémů – je pro ně těžší se ochladit. Proto na to myslete, jestli máte doma buldoka, boxera, buldočka nebo třeba mopse, a tato plemena během parných dnů maximálně šetřete.
Jestliže máte jen podezření, že na abnormální změnu dýchacího rytmu vašeho psa opravdu nemá vliv okolní prostředí či jeho předešlá aktivita, anebo má pes problém s normálním pohybem či vstát – rozhodně je na místě vyhledat veterinárního lékaře. Rychlé dýchání u psů může způsobovat mnoho typů nemocí. Může jít o problém s erytrocyty, plícemi a jinými vnitřními a mimo jiné životně důležitými orgány psa.
V naší poradně s názvem SEDALIN GEL se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Dana Černá.
Dobrý den,
Sedalin gel mám na Silvestra pro svého psa kavkazský past. pes-fena, váha 60 kg.
Kdy jí mám gel před půlnocí podat a kolik. Děkuji
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Cempírek.
Dávkování Sedalinu pro uspání psa je 2,5 miligramu na kilogram živé váhy. Pokud má váš pes 60 kilogramů, tak budete potřebovat dávku 150 miligramů, což jsou 4 dávky. Čas podání je hodinu před tím, než má pes usnout. Účinek pak bude trvat 4 hodiny.
V 16. týdnu by štěně čivavy mělo mít váhu v rozmezí od 567 g do 1 683 g, opět záleží na porodní váze štěněte.
Čivava dosáhne své konečné velikosti brzy, cca kolem 6 měsíců, váha se ještě změní, pejsek se osvalí a „dodělá“. Platí to u většiny trpasličích plemen, která dospívají mnohem dřív než plemena velká.
Platí zde vzorec:
váha 3 měsíce x 2 = váha dospělého
Čivavy většinou dědí váhu po svých rodičích. V dospělosti v průměru váží kolem 2 kg. Štěňata váží půl kilogramu.
Ve svém příspěvku JAK SPRÁVNĚ KRMIT FRANCOUZSKÉHO BULDOČKA se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Vratislav.
Zdravím mám 5mesicniho francouzskeho buldacka. Od štěněte měl granule Advence pupis doslova je hltal pak nám Veterinář doporučil Roial granule první den je jedl a pak už ne chtěl jsem mu dolních zamíchat vivar. Ale Veterinář řekl že ne mam ho nechat na suchich granuli jeho váha je 8kg. Tak nevím jestli se mám vrátit zpět na Advence
Na tento příspěvěk jestě nikdo nereagoval. Chcete se k němu vyjádřit? Klikněte na tlačítko a budete moci vložit svůj komentář.
Francouzský buldoček, jak již název napovídá, pochází z Francie a byl vyšlechtěn v 19. století. Existují dvě teorie jeho vzniku. První říká, že francouzský buldoček má mezi svými předky psy z arén, kteří zápasili s býky. Druhá praví, že si v 60. letech 19. století dovezli francouzští chovatelé malé buldoky z Velké Británie a ty později křížili s francouzskými plemeny a také s teriéry. Původním posláním tohoto psa byl lov krys, ale velmi brzy se z něj stal společník rodin a dnes tomu není jinak.
Francouzský buldoček je extrovertní, veselý a inteligentní pes. Dokáže být i tvrdohlavý a umí si jít za svým, když si něco umíní. Přestože je to odvážný a tělesně tvrdý pes, duši má velmi citlivou a tvrdá slova a přístup ho dokážou hluboce zasáhnout. Velmi rád pobývá ve společnosti své rodiny, nerad zůstává sám doma. Vyžaduje jistou dávku pozornosti a může i značně žárlit, pokud se jeho pán nevěnuje právě jemu. Francouzský buldoček štěká velmi málo, proto jeho štěkot neberte na lehkou váhu, může totiž znamenat nějaké nebezpečí. Většina jedinců má kladný vztah jak k malým dětem, tak dokáže být veselým společníkem pro děti starší. Někteří psi se mohou chovat dominantně vůči jiným psům, ale rozhodně to není pravidlem. S ostatními zvířaty nemají žádný problém, pokud jsou na ně zvyklá. Francouzský buldoček má potlačený lovecký instinkt a nemá sklony vydávat se někam na vlastní pěst.
Francouzský buldoček je úžasné, milé, přítulné a osobité plemeno, které je velmi vhodné k dětem a potřebuje přímý kontakt s člověkem a jeho lásku. Je to takový „kašpárek“, který je přístupný k jakékoliv hře, která ho baví. I přes některé své dané handicapy, jako je krátký čumák, který je spojen s horším dýcháním zejména v horkém, ale i v mrazivém počasí, se buldočci krátkodobě mohou zúčastňovat některých psích sportů. Jsou schopni chodit delší procházky, ale je potřeba mít s sebou dostatek vody. Horké nebo hodně mrazivé počasí je pro ně nevhodné – postačí jen velmi krátké ranní a večerní procházky.
Povahu mají milou, hravou, ale přitom někdy hodně tvrdohlavou. Když si něco vezmou do hlavy, že to dělat nebudou, nikdo s nimi nehne. Snadno si dokážou získat lásku člověka svým chováním a klaunovstvím. Francouzský buldoček je společenský pes, který oplývá bystrostí, energičností, mazlivostí a hravostí. Pro tohoto psa veselé povahy je těsný kontakt s pánem a jeho rodinou nadmíru důležitý, citlivý francouzský buldoček vyžaduje dostatek pozornosti. Velmi miluje děti. Dobře obstojí také v roli ostražitého hlídače, ačkoliv není zbytečně uštěkaný.
Francouzský buldoček dorůstá do výšky okolo 30 cm v kohoutku a dosahuje váhy 14 kg.
A právě při takovýchto setkání může u laiků dojít k záměně srny a srnce s laní a jelenem. K záměně dochází také i u mláďat, kdy se řeší, jestli mládě srny, je srnče nebo kolouch. Správná odpověď je pak srnče. Matkou koloucha je laň. Sice oba druhy patří do řádu jelenovitých, a tak mají společné znaky, ale jsou věci, v nichž se také liší.
Srna a laň mají podobnou postavu, která je štíhlá s dlouhými nohama a krátkým ocasem. Rozdíl je ale ve váze a velikosti. Zatímco váha jelena a tedy i laně se pohybuje kolem 150 - 200 kg, tak u srny a srnce se váha pohybuje jen kolem 15 – 35 kg. Srna je také výrazně menší než laň.
Srna a laň mají také společné to, že ani srna ani laň nemá parohy (kostěné útvary na hlavě, kterou jsou většinou rozvětvené) na rozdíl od jejich samců, tedy od srnce a jelena. Parohy srnce se ale nerozkládají do stran, naopak vedou přímo nad hlavou zvířete a nejsou ani tak vysoké (zhruba 30 m). U jelena naopak parohy rostou do šířky a mohou mít mnohem více větví. U samců je také rozdíl v hřívě, kterou mají pod krkem. Jelen ji má více chlupatou, na rozdíl od srnce, u něhož se jeho „hříva“ v podstatě nijak neliší od zbytku srsti.
Rozdíl je také ve tvaru hlavy, kdy srnec má hlavu menší a také má menší čenich. Jelen má naopak lebku velkou a protáhlou. Rozdíl je také v dokončení výměny chrupu. U srny je chrup vyměněn do 15. měsíce života, u laně je to až ve 30. měsíci života.
Rozdíl mezi nimi je také v ocasech a v barvách pozadí. Zatímco srnec a srna mají ocas krátký a bílý, a okolí ocasu (obřitek známý také jako „zrcátko“) je také bílé, u srn dokonce zde může být srst i načechraná, tak laň má barvu srsti na obřitku více nažloutlou a toto zrcátko je také větší než u srny.
Kromě vzhledu se liší ale i ve stravě, laň se stravuje především trávou, kterou pase na loukách, srna naopak dává přednost listům keřů a stromů. Od toho se odvíjí i fakt, kde tato zvěř původně žila. Laně a jeleni se původně nacházeli více v bezlesích oblastech, zatímco srny a srnci žili více v lesích.
Německý obrovitý strakáč (oficiální označení: NoS)
Německý obrovitý strakáč vznikl křížením belgického obra a strakatého králíka. Jedná se o celkem staré plemeno zhruba z 19. století. V České republice patří německý obrovitý strakáč k oblíbeným plemenům.
Vzhled
U plemene německého obrovitého strakáče je ideální váha kolem 6 kilogramů (i zde může být ale váha vyšší). Jak již název napovídá, je pro toto plemeno typická hrubší černá nebo modrá kresba obvykle na bílém podkladě. Většina srsti je tedy bílá s tmavými skvrnami. Skvrny se nacházejí obvykle u nosu, očí, uší i na bocích. Oči mívá toto plemeno tmavé. Barva srsti je obvykle černá, modrá či havanovitá. Srst je dlouhá asi 3cm.
Chov
I toto plemeno patří v chovu k náročnějším díky jeho nárokům na krmení a ustájení. Navíc musí být držen v čistotě kvůli své bílé srsti. V chovu se navíc vyskytuje mnoho jedinců se špatnou (nepřesnou) kresbou. Pokud se německému obrovitému strakáčci narodí mládě s bílou srstí, tak bývá utraceno (bílá barva srsti u nich totiž značí náchylnost k nemocem).
Toto plemeno českého strakáče patří ke starším plemenům a pochází z 19. století.
Vzhled
Jeho srst je také strakatá, jak již napovídá jeho název, ale kresba srsti není příliš výrazná. Barva kresby může být modrá, žlutá, divoce zbarvená, železitá, želvovinová, černožlutá, modrožlutá, havanovitá, madagaskarová. Podkladová srst je vždy bílá. Oči mohou mít různé barvy podle barvy srsti. Uši jsou dlouhé asi 10 cm. Typické jsou pro něj i dlouhé končetiny. Ideální váha tohoto králíka je kolem 3,5 kilogramů.
Chov
Pro chov není příliš náročný, nevyžaduje žádné zvláštní podmínky v krmení a ustájení, horší je to ale v plemenitbě, kde jsou jeho nároky vysoké. Čeští strakáčci jsou chováni na výstavy.
Toto plemeno durynského králíka má madagaskarovou barvu. Kamzičí kresba se objevuje kolem nosu, uší, na stehnech i bocích. Barva očí je hnědá. Délka uší je asi 12 cm. I u tohoto plemene je ideální váha kolem 3,5 kilogramu.
Chov
I tento králík patří k nenáročným plemenům pro chov.
Želva obrovská opravdu dostojí svému jménu. U dospělé želvy je délka krunýře až 120 cm a váha dokonce 200 kg. Její karapax má hnědou barvu a je celkem vysoký. Nohy této želvy jsou hodně mohutné. Krk má dlouhý, aby mohla dosáhnout i na větve zhruba jeden metr nad zemí. Obvykle je její chůze pomalá, ale je schopna značné rychlosti, zároveň je i výborným plavcem.
Latinský název
Dipsochelys gigantea
Nároky na chov
Nároky na chov jsou v podstatě stejné jako u ostatních suchozemských želv. U této želvy je důležitý hlavně dostatečný prostor v teráriu nebo venkovním výběhu.
Nejčastější onemocnění
I tuto vzácnou želvu mohou trápit úplně stejná onemocnění jako želvu zelenavou. (viz. výše: Želva zelenavá)
Jedná se původně o plemeno americké, což už ostatně napovídá samotný název kočky. Toto plemeno se v průběhu let rozšířilo i do ostatních koutů světa a získává si stále větší oblibu. Mainské mývalí kočky byly poprvé spatřeny ve státě Maine a od toho je částečně odvozeno jméno plemene. Druhé přídavné jméno, a sice mývalí, získala kočka díky svému chocholatému ocasu, jenž nápadně připomíná ocas medvídka mývala. Dlouhý a chundelatý ocas je pro tyto kočky typický.
Jedna legenda vypráví o Marii Antoinettě, která právě tyto kočky nesmírně milovala. Aby kočky unikly před Velkou francouzskou revolucí, poslala je do Ameriky. A zde z nich postupně vzniklo současné plemeno. V některých amerických chovech byly mainské mývalí kočky uznány už v roce 1967. Od 80. let jsou akceptovány i v Evropě.
Mainská mývalí kočka (anglicky Maine Coon cat) má několik charakteristických znaků: velký huňatý ocas připomínající ocas mývala (anglicky coon, racoon), dlouhé obdélníkové tělo, širokou hruď a na uších štětičky jako rys. Její tělo musí být hlavně harmonicky vyvážené. Když je kočka dlouhá a má krátké nohy, je to špatně.
Mainka se může vyskytovat ve všech přirozených barvách (stejně jako kočka domácí), s kresbou i bez kresby. Exotické barevné odstíny (lila, skořicová, čokoládová, plavá, barmská či s odznaky) nepřipadají v úvahu, takto vybarvené kočky nejsou zapsány do chovu.
Naopak barva očí může být různá, a dokonce se může s věkem měnit. Koťata se rodí s modrýma očima a teprve za pár týdnů získávají oči svoji stálejší barvu, například oranžovou. Ta se časem (kolem prvního nebo druhého roku) může ještě změnit v zelenou.
Mainka má polodlouhou srst, což může řadu lidí odradit. Avšak péče o její hedvábnou a měkkou srst není nikterak náročná. Záleží na kvalitě srsti konkrétního zvířete. Pokud má kočka opravdu kvalitní srst, stačí ji jednou za měsíc pořádně vykartáčovat.
Srst mainské mývalí kočky se ovšem může poměrně hodně mastit v souvislosti s hormonálními změnami. Přehnané maštění srsti u ocasu se někdy může objevit u kocourů, ale to lze jednoduše vyřešit dětským pudrem.
Mainská mývalí kočka dospívá poměrně pozdě, asi až ve třech letech. Mainky jsou velmi klidné a ve srovnání se štíhlými aktivními krátkosrstými kočkami (bengálka nebo habeška) to nejsou žádní běžci. Řadí se však mezi zdatné skokany: z místa vyskočí skoro do dvoumetrové výšky.
Mainská mývalí kočka je mimořádně krásná kočka. Je obzvláště velká a robustní, má statné a svalnaté tělo se silnou kostrou. Kocour může vážit až 10 kg a měřit až 1 m.
Pokud se podíváme na standard čivavy, tak zjistíme, že žádné rozdělení do kategorií jako je čivava mini ve skutečnosti neexistuje. Tento trend nového pojmenování se začal objevovat až v souvislosti s množiteli, kteří se snaží štěňata prodat za každou cenu a zjistili, že slovo "mini" je pro kupující velice lákavé.
Tato čivava se od předcházejících typů liší svou velikostí. Ač se to zdá nemožné, je totiž ještě menší variantou už takhle malé čivavy. Váha této čivavy se pohybuje od 0,5 – 1, 5 kg, výška je kolem 15 cm v kohoutku. Srst této čivavy je delší. U tohoto pejska je opravdu potřeba dbát zvýšené opatrnosti při kontaktu s jinými psy a dětmi, které by ji mohli i neúmyslně ublížit.
Čivava krátkosrstá mini je kombinací čivavy krátkosrsté a mini čivavy. Taková čivava je malá a její srst je opravdu krátká. Váží tedy do 1, 5 kg a její srst není příliš náročná na péči.
U těchto záměrně malých pejsků je potřeba apelovat na zdravý rozum budoucích majitelů. Ze zdravotního hlediska není žádný extrém vítaný a tedy i extrémně malá velikost pejska s sebou nese řadu zdravotních problémů. Rozhodně se vyplatí nekupovat psa za nízkou cenu množitelů, ale vybrat si zdravé, vitální štěně s normální hmotností od chovatele s průkazem původu a možností vidět, v čem pejsek dosud vyrůstal. Primární je přeci zdraví!
Americký pitbulteriér je mírumilovný k lidem a zcela oddaný své rodině. Dokáže ji bránit i za cenu ztráty života. Také velmi těžce nese, když rodinu někdo opustí. Má vyrovnanou povahu, je kamarádský a hodí se i k dětem. Je to opravdu společenský pes, který má rád každou návštěvu, třebaže je vůči cizím lidem trochu rezervovaný. Je výjimečně odolný vůči fyzické a psychické zátěži, dokáže vytrvale a tvrdě pracovat a potřebuje být stále něčím zaměstnán. Při styku s jinými psy dává najevo svou nadřazenost, kterou má geneticky zakódovanou. Při správné výchově s ním však nejsou problémy a svou trochu pošramocenou pověst si určitě nezaslouží. Ve špatných rukou může být ovšem „pitbul nebezpečný, a to především proto, že se vždy chce svému pánovi zavděčit, což je snadno zneužitelné.
Po celá staletí chovateli podporovaná vlastnost pitbulů z něj tedy dnes činí problémového psa ve vztahu k jiným psům. Oproti tomu pitbulteriéry, kteří se v ringu pod tlakem zranění a bolesti obrátili proti člověku, „pitmani“ bez milosti utratili. Díky této tvrdé selekci je dnešní americký pitbulteriér pes pevné, vyrovnané, spolehlivé a bezmezně statečné povahy s vřelým vztahem k člověku.
Povaha pitbula je k lidem přátelská, svému pánovi a jeho rodině je bezmezně oddaný, je povahově velmi vyrovnaný a inteligentní. Je společenský, radostně vítá všechny návštěvy, a i když je k cizím lidem rezervovaný, není agresivní. Toto však platí pouze pro psy z dobrého chovu. Bohužel mnoho pitbulů u nás chovaných, jsou psi ze špatných spojení nebo kříženci. Extrémní vlastnosti, jako je game, se velice rychle ztrácí při nesprávné volbě chovného páru, a současně se bohužel ztrácí také další vlastnosti, jako je loajalita vůči lidem a vyrovnaná povaha. Proto je nutné krýt feny liniově odpovídajícími psy. Pro správnou volbu chovného páru je tedy nutné znát rodokmen obou rodičů a vědět, co s čím můžeme kombinovat.
Někteří „chovatelé“ kryjí cokoliv čímkoliv pouze za účelem zisku a výsledkem jsou psi, kteří mají s pitbulem společný pouze vzhled. Často u nich chybí typické vlastnosti plemene a objevuje se dokonce agresivita vůči lidem. Jsou to zkrátka bastardi vypadající jako pitbulové. Bohužel tito jedinci dělají pak ostudu celému plemenu a problémy jeho chovatelům.
Pitbul rozhodně není pes pro každého. Jeho fyzický fond a zděděné vlastnosti ho sice předurčují být dobrým společníkem do rodiny a ochráncem majetku, jeho výchova však vyžaduje mnohem více trpělivosti a důslednosti než výchova jiných plemen. Americký pitbulteriér si musí být neustále jist svým postavením, umístěním a žebříčku hierarchie v rodině.
Také toto plemeno není příliš vhodné pro lidi, kteří nemají žádné zkušenosti se psy. Nevychovaný a dominantní pes může být velmi nebezpečný a mívá sklon k agresivitě, někdy může reagovat i na malé podněty útokem. Pokud je vydrážděn, zaútočí velmi tvrdě. Při správné výchově je svému pánovi oddaným společníkem, a pokud je k němu důsledná, respektuje i celou jeho rodinu. K cizím lidem je poněkud nedůvěřivý, ke známým návštěvám se chová přátelsky. Problémy mohou nastat při setkání s jinými psy, vůči nimž se tento pes chová dominantně a bojovně. Americký stafordšírský teriér se k dětem chová většinou mile a kamarádsky, při styku s malými dětmi je však nutný dohled. Při správné výchově se může mnohému naučit a stává se psem přítulným a poslušným.
Toto plemeno je vhodné chovat v bytě, kde je mu umožněn neustálý kontakt s jeho pánem. Pokud je celoročně umístěn venku v kotci, potřebuje zateplenou, nejlépe mírně vyhřívanou boudu, protože poměrně špatně snáší umístění v chladných prostorách. Americký stafordšírský teriér není klasickým služebním plemenem. Vyhovují mu krátké, silové výkony.
Ačkoli se to na první pohled nemusí zdát, je to pes vhodný k dětem i do bytu. Je to totiž typický ochranitel a obranář. Přestože je příslovečně odvážný, pokud je správně vychován, není nikdy agresivní. Pokud však byl vychován nedůsledně, může být agresivní vůči jiným psům a nedůvěřivý k cizím lidem. Přeci jen jsou v jeho krvi geny zápasníků. Někdy je poněkud tvrdohlavý, a proto vyžaduje opravdu disciplínu. Je velmi pohyblivý a čilý a neobyčejně zvídavý ke svému okolí. Je to dobrý krysař, ale i osobní strážce. Ve vypjatých situacích se umí rychle a správně rozhodnout, jinak je ale klidný a mírný.
Americký stafordšírský teriér má stejné předky s americkým pitbulteriérem, jsou jimi angličtí bulteriéři, v podstatě jde o dvě linie jednoho plemene. Spolu s anglickými přistěhovalci přišla do Ameriky i jejich vášeň psích zápasů a bulteriéři. Nový osadníci používali bulteriéra kromě zápasů i na lov škodné, jako jsou kojoti a červení rysy. Přibližně do roku 1935 se jednalo o čistě pracovního tvrdého psa, u kterého nebyl rozhodující exteriér, ale pracovní vlastnosti, povaha a „game“ (bojovnost). Čím dál častěji se však kladl větší důraz na exteriér. Chovatelé se rozdělili na dva tábory. Jedni upřednostňovali dále pracovní kvality a „game“ a chovali svého pitbula s proměnlivým exteriérem a vysokou bojechtivostí, ti druzí začali klást důraz na líbivý vzhled a jednotnost bez pracovních kvalit. Z těchto psů vznikl americký stafordšírský teriér.
Charakteristickým rysem mopse je extrémně krátká čenichová partie a vrásčitý obličej. Hlava je velká a kulatá, velké, tmavé oči mají jemný výraz. Tento druh má mírný předkus. Uši jsou malé a tenké, mohou být přehnuté dozadu, přednost se však dává uším přehnutým dopředu. Tělo je krátké a zavalité, s širokým hrudníkem a rovným hřbetem. Ocas je nasazený vysoko a leží dvakrát zatočený na hřbetě.
Jedná se o velice malé plemeno, které se vejde do každého bytu. Jeho váha se pohybuje v rozmezí 6,3–8,1 kg a dorůstají do výšky 25–28 cm.
Srst je krátká, jemná, měkká, hladká a lesklá. Barva srsti může být stříbrná, apricot, béžová nebo černá, ale vždy musí být výrazně odlišena od černé masky a tmavého pruhu, který se psovi táhne z týla až k ocasu.
Výchova mopse musí být důsledná, ale velice mírná. Mops ví, co chce, a stojí si za tím, dokud nedosáhne svého. Násilím ho nutit k něčemu, co sám nechce a nechápe, zanechává následky na jeho povaze, proto je třeba k němu přistupovat ohleduplně. Toto plemeno velmi citlivě reaguje na tón hlasu, a tak nějaké přísnější trestání psa je naprosto zbytečné.
Mopse je nutné chovat v bytě, vyžaduje stálý těsný kontakt se svým pánem nebo s někým z rodiny. Spokojený je i v přítomnosti jiného dalšího mopse nebo jiného domácího mazlíčka. V bytě mu nelze vymezit žádný uzavřený prostor, musí se volně pohybovat, a je všude tam, kde je právě jeho pán. Mops byl od prvopočátku chován pouze jako společenský pes, a tak je tomu dodnes, není nijak pracovně využitelný.
Mops je víceméně pohodlný a není příliš náročný na pohyb. Není žádný velký sportovec, stačí mu kratší procházky v klidném tempu.
Jeho srst neustále líná, proto je nutné pravidelné odstraňování uvolněných chlupů kartáčem nebo vlhkým hadříkem. Koupání není nutné příliš často, aby se srst zbytečně neodmašťovala. Velkou pozornost je také třeba věnovat záhybům na jeho obličeji, které se musí pravidelně čistit, aby se zde nevytvořil zánět. Pozornost věnujte rovněž očím, které jsou velmi zranitelné, a uším, které se musí udržovat v čistotě. Drápky psa zastřihujte do přiměřené délky.
Mops není vhodný ke hlídání, pokud štěká, spíše zdraví příchozí, než že by je chtěl zastrašit. Není žádný sportovec, stačí mu pozornost jeho pána nebo ostatních členů rodiny.
Tento pes je vhodný k výstavám. Pes je posuzován vždy v postoji a v pohybu. Detailní posuzování psa probíhá na stole, proto je potřebné na toto psa začít připravovat již od mládí. Velkou pozornost věnujte i nácviku výstavního postoje, ve kterém pes na výstavě předvede všechny své přednosti.
V období formování plemene byla hlavním úkolem australského ovčáka manipulace s až několika tisícihlavými stády ovcí a dobytka na sezónní pastvy či za účelem prodeje až na vzdálenosti v rámci stovek mil. Jednalo se v podstatě o nepřetržitou práci kolem dobytka od jara do zimy (do prvního sněhu).
Přesný původ plemene je celkem nejasný, existují minimálně dvě teorie, jak australský ovčák vznikl. Jedna tvrdí, že jeho předchůdci byli ovčáčtí psi Basků, kteří migrovali z Evropy do Austrálie a potom do Ameriky, kam si s sebou přivezli jak speciální plemeno ovcí Merino, tak své „malé modré psy“, potomky pyrenejských a katalánských ovčáků, přikřížené s německou kolií a dalšími evropskými ovčáckými plemeny. Jiná teorie uvádí, že australský ovčák vznikl křížením britských a španělských ovčáckých psů, kteří se do Ameriky dostali s evropskými emigranty. Jisté ale je, že navzdory svému jménu vzniklo toto plemeno, tak jak ho známe dnes, v Americe. Největšího rozmachu a popularity dosáhl australský ovčák ve 20. století, a to díky své účasti na výstavách dobytka a koní, kde překvapoval diváky svými dovednostmi.
Mezi hlavní vlastnosti, pro něž byl nedocenitelným pomocníkem, patřila především jeho univerzálnost: skvělý cit pro manipulaci se stádem jak drsného dobytka, tak ovcí (velice často „mix“ jehňat, bahnic i beranů). Kromě pasení byl díky svému přirozeně ochranitelskému pudu skvělým hlídačem stáda i svého domova a jednalo se o jedince přirozeně teritoriálního. Vynikal svou rychlostí, hbitostí, vytrvalostí, odolností, odvahou a schopností samostatného rozhodování i práce v drsných podmínkách v podstatě ve dne v noci. Zároveň však byl popisován jako výjimečný společník pro svého pána či jeho rodinu. Pro všechny tyto vlastnosti zaznamenal v USA jako farmářský pes vysoký nárůst popularity.
Australský ovčák je pes s nadprůměrnou inteligencí, je dokonce tak inteligentní, že zaujímá jedno z prvních míst v žebříčcích IQ mezi všemi psy. Má ve svých genech silně zakořeněný pastevecký a ochranitelský pud. Je to pes velmi oddaný svému pánu a rodině, při jejich obraně je schopen nasadit život. Je spolehlivý, ostražitý, vytrvalý, rychle a rád se učí, vůči cizím lidem a zvířatům není nepřátelský, přestože dokáže být ostrý a autoritativní. Je výborným rodinným společníkem, ale je také hodně závislý na své rodině a miluje kontakt s člověkem, proto není vhodné chovat ho venku v kotci. Má rád hodně prostoru a miluje plavání. Možná ze všeho nejraději má ale rád běhání vedle koně. Australský ovčák je velký pracant, a proto musí být neustále něčím zaměstnán, aby se nenudil a nenacházel si zábavu sám.
