VÁČKY a nejen to se dozvíte v tomto článku. Jedná se o pyotraumatickou dermatitidu, jinak řečeno akutní mokvavý zánět (někdy též nazývaný horký bod). Onemocnění postihuje kůži a bývá způsobeno autotraumatizací, kdy se pes škrábe, kouše nebo odírá místa v důsledku lokální bolestivosti nebo pocitu svědění.
Co způsobuje hot spot u psa
Jedná se o velmi nepříjemný, lokalizovaný (ohraničený) zánět kůže. Nejčastěji se objevuje v teplých měsících v létě a na podzim. Příznaky se rozvíjejí velmi rychle, změny na kůži se objevují do několika hodin a jsou velmi bolestivé a svědivé. Pes si místo intenzivně škrábe a vylizuje. Prvotní příčinou je zpravidla štípnutí od komára, blechy či klíštěte, drobné poranění, zplstnatělá srst nebo podráždění kůže po koupeli ve vodě se sinicemi.
Změny na kůži jsou obvykle velmi svědivé a zároveň bolestivé, většinou mají kruhový tvar a velikost okolo 5 až 15 cm. Zánět vypadá nejprve jako začervenalé místo na kůži, jakmile se pes škrábe, postupně si kůži poškozuje a ta ho svědí a bolí ještě více. Na postiženém místě se přemnoží bakterie, na což začne reagovat imunitní systém a na kůži se tvoří hnisavý sekret (žluto-zelený). Chlupy jsou pak slepené tímto sekretem a na povrchu se často formují tuhé krusty (velké pevné strupy). Často dochází na postiženém místě i ke ztrátě srsti a v okolí se mohou nacházet hnisavé pupínky (pustuly). Změny se nejčastěji objevují na tvářích, seshora na krku nebo bradě, méně často na stehnech nebo bedrech. Čím více se pes škrábe, tím jsou projevy intenzivnější a změny větší. Častěji se tento problém vyskytuje u psů s hustým osrstěním, u labradora, labradorského retrievera, rotvajlera, molossoidních plemen. Obvykle se objevuje u mladších psů, tedy ve věku do 4 let.
Mezi vyvolávající příčiny těchto nepříjemných pocitů patří alergie na bleší kousnutí, reakce na jiný bodavý hmyz, zevní parazité (například klíšťata), problémy s paraanálními váčky, cizí tělesa (trny, osiny, semena...), povrchová poranění (pokousání), zplstnatělá srst, drobné nečistoty, povrchová poranění, zánět zevního zvukovodu, koupání psa, kontaktní dráždivé látky. V důsledku až maniakální traumatizace postiženého místa dochází během několika minut až hodin k tvorbě zarudlého, mokvavého ložiska bez srsti, které je silně svědivé.
Onemocnění většinou vzniká v teplém a vlhkém letním počasí, kdy nedochází ke správné ventilaci kůže. Komplikujícím faktorem je špatně udržovaná zplstnatělá srst. Pokud není léčba rychle zahájena, proces se rychle šíří a onemocnění se může dostat i do chlupových folikulů, případně ještě hlouběji.
Diagnostika onemocnění je pro veterinárního lékaře ve většině případů jednoduchá. Je ovšem třeba odebrat skalpelem vzorek z postižené kůže (hluboký kožní seškrab až na mírně krvácející spodinu) a provést mikroskopické vyšetření. Pokud se vzorek odebere alespoň ze tří míst, neměl by být problém parazita zachytit.
Terapie onemocnění se diametrálně liší podle toho, zda se jedná o demodikózu u mladého jedince do 1,5 roku (juvenilní forma), nebo u dospělého psa. Juvenilní forma (je-li lokalizovaná) ve většině případů odezní spontánně i bez terapie. Demodikóza u zvířat dospělých vyžaduje léčbu vždy. Prvním krokem by mělo být dostatečné ostříhání zvířete a odstranění šupinek speciálním šampónem (obsahuje 2,5% benzoylperoxid, který pomáhá vypláchnout chlupové váčky). Po ošetření šampónem je nutné aplikovat amitraz (účinná látka proti vlastnímu trudníkovi) ve formě koupele v ředění 1 : 100. Nejčastěji používaný preparát je Ectodex. Při koupeli je důležité zabránit tomu, aby se amitraz dostal do očí, z tohoto důvodu je dobré před koupelí aplikovat do spojivkového vaku ochrannou oční mast. Také je třeba při koupeli a po koupeli dostatečně větrat a vlastní koupel provádět v rukavicích. Koupele v amitrazu provádíme zpravidla 2x týdně po dobu několik týdnů (cca 6–8 týdnů), a to tak dlouho, dokud není při kontrole u veterinárního lékaře negativní výsledek kožního seškrabu. Poté, co je kožní seškrab negativní, se doporučuje ještě 1 až 2 týdny v koupeli pokračovat. Ectodex (amitraz) by neměl být nikdy použit u čivav, neboť může být toxický. Další, ale výrazně dražší možností je použití milbemycinoximu (Interceptor). Levnější variantou je použití avermectinu (Dectomax, Ivomec) podáváním roztoku do tlamy psa opět po dobu několika týdnů, ale lze ho použít pouze u některých plemen psů (nikdy ne u kolií a jejich kříženců).
Jako doplňková léčba se někdy doporučuje i podávání vitamínu E (200 mg 1x až 2x denně) v kapslích. Je-li přítomna sekundární bakteriální infekce kůže, je nutná i celková léčba antibiotiky, cca 4–8 týdnů (podle hloubky a závažnosti přítomného zánětu kůže).
Prognóza onemocnění je velmi dobrá u lokalizované formy onemocnění ve štěněcím věku. Generalizovaná forma má lepší prognózu, vyskytne-li se opět ve věku do 1,5 roku života psa. U dospělého jedince je prognóza vždy méně dobrá až špatná a vždy hrozí poměrně velké riziko, že dojde k návratu onemocnění. Při výskytu trudníkovitosti psa v dospělosti je třeba pátrat i po jiných onemocněních, která mohou navozovat sníženou nebo neadekvátní funkci imunitního systému psa (onkologická onemocnění, některá hormonální onemocnění – nedostatečná funkce štítné žlázy).
U demodikózy je třeba se zaměřit zejména na prevenci. Zvířata, u kterých se demodikóza vyskytla v dospělosti, nepoužívat v chovu. Feny, u nichž se ve vrhu vyskytla štěňata s demodikózou, se doporučuje vyřadit z chovu, protože se u nich předpokládá přenos genetické dispozice. Dezinfekce prostředí není nutná, protože volně žijící trudníci rychle ztrácejí schopnost infikovat.
Kůže je bariérou ochraňující vnitřní prostředí organismu od vnějšího světa, zejména proti škodlivým chemikáliím a mikroorganismům. Srst psovi poskytuje tepelně izolační ochranu. V kůži jsou smyslové receptory reagující na změny vnější teploty. Při změnách teploty se chlupy napřimují nebo pokládají; srst tak pomáhá zvýšit nebo snížit ztráty tělesného tepla. Do chlupového váčku v kůži ústí mazová žláz, vylučující tukovou látku, která dává srsti lesk. Je voděodolná a chrání a zvláčňuje pokožku. Kůže nejen chrání organismus proti vnějšímu nebezpečí, ale ovlivňuje také reakci imunitního systému v případě poranění.
Kůže se skládá ze dvou vrstev. Povrchová vrstva (pokožka, epidermis) není příliš silná a průběžným odlupováním odumřelých buněk si udržuje svou ochrannou funkci. Pod pokožkou je silná, elastická a pevná škára (dermis), která zajišťuje krevní zásobení a inervaci pokožkových buněk. Ve škáře se nacházejí kožní žlázy, chlupové váčky (folikuly), cévy a smyslové receptory, které umožňují vnímat hmat, bolest, tlak i teplotu.
Chlupy psa rostou periodicky. První, aktivní fáze růstu je následována přechodnou a poté odpočinkovou fází. Jakmile vyroste nový chlup, starý vypadne; tento proces se nazývá línání. Růstový cyklus srsti je ovlivněn mnoha faktory, například změnou vnější teploty, zvyšováním či snižováním fotoperiody, hormony, výživou, stresem a genetickými vlivy. Chlupy se obměňují především na jaře, kdy líná zimní srst, a znovu na podzim, kdy je krátký letní kožich nahrazován delším a hustším zimním. Změny v produkci hormonů hypofýzy, štítné žlázy, nadledvin a pohlavních žláz dramaticky ovlivňují strukturu a hustotu srsti. Samčí hormony stimulují růst, zatímco samičí mají opačný efekt.
Srst psa je mnohem variabilnější než u jiných domácích zvířat, neboť z jednotlivých chlupových váčků může vyrůstat více chlupů odlišné struktury. Silné primární chlupy, nazývané pesíky, mohou být obklopeny menšími, jemnějšími chlupy, takzvanou podsadou.
Srst a pokožka psa potřebují pravidelné čištění a kartáčování, příležitostné stříhání či úpravu srsti (trimování). Pravidelné kartáčování udržuje srst ve výborném stavu a prokrví pokožku. Máte také příležitost všimnout si čehokoli neobvyklého, co může znamenat zdravotní problém. Menším a starším psům musíte pravidelně stříhat drápy a psům jakéhokoli věku prospívá péče o zuby, uši a oči. Psí srst se čistí samovolně, ale většině psů prospěje občasná koupel. Dlouhosrstá plemena vyžadují častější pozornost.
Hladká srst, například u boxera, je na údržbu velmi jednoduchá. Jednou nebo dvakrát týdně mu gumovým kartáčem nebo speciální psí rukavicí přejeďte proti srsti, abyste odstranili lupy, špínu a uvolněné chlupy. Potom ho flanelovou utěrkou utřete, aby&nbs
Anální váčky, uložené u psa po obou stranách konečníku na přechodu sliznice konečníku v kůži, vylučují značně páchnoucí sekret pastovité konzistence. Sekret určuje výraznou pachovou identitu jedince.
Při dlouhodobě řídkém trusu se anální žlázky nevyprazdňují, sekret se v nich hromadí a tuhne. Váček zduří, vývody se ucpou, obsah se může druhotně infikovat a zhnisat.
Zánět se projevuje zduřením okolí konečníku, bolestivostí, „sáňkováním“. Při dlouhodobém zánětu i tvorbou píštělí.
Když dojde k ucpání nebo zhoustnutí sekretu v análních žlázkách, nebo také v paraanálních pachových váčcích, pes má pocit nespecifického dyskomfortu. Psa může obtěžovat svědění na různých místech, především na hřbetě, případně se přidruží doprovodné ekzémy. Pes může například jezdit zadkem po zemi (takzvané sáňkování) nebo si může paradoxně začít vykusovat srst v jiných částech těla, jako jsou hrudní končetiny nebo kůže na břiše či ocase.
Pokud nedochází ani tehdy k vyprázdnění žlázek, obsah se dále zahušťuje a celý stav může doprovodit zánět. Sekret stagnující ve žlázkách je velmi agresivní. Pokud nedojde včas k jeho vyprázdnění, dochází k zánětu žlázek a někdy až k tvorbě píštělí, které vypadají jako hnisavé ranky do kůže vedle řitního otvoru. Je-li sekret ve žlázkách zadržován dlouho, může se to projevit i celkovými příznaky.
Léčení zanícené žlázky je dlouhodobé a spočívá zpravidla v aplikaci mastí, čípků nebo obkladů podle pokynů veterináře. Těžce zasažené váčky se musí léčit chirurgicky.
V případě, že se u vašeho psa objevují výše zmíněné příznaky, je nutné sekret z váčků mechanicky odstranit. Tento úkon si nechte ukázat u veterináře nebo zkušenějšího chovatele. Preventivní vymačkávání žlázek u psů, kteří nejeví žádné problémy, se nedoporučuje, protože žlázky to stimuluje k další tvorbě sekretu.
Stav análních žlázek je třeba kontrolovat při každé větší psí snaze a olizování či ohryzávání zadní poloviny těla, při sáňkování psa s nataženýma zadníma nohama po zemi nebo při neustálém větším drbání – samozřejmě při vyloučení dalších příčin (blechy).
Pes si může kousat ocas i z důvodu zánětu análních váčků. Dle lékařské terminologie jsou paranální váčky dvě kožní vychlípeniny mezi vnitřním a vnějším análním svěračem, uložené na ciferníku obvykle v pozici 4 a 8. Do váčků ústí mnoho pozměněných mazových žlázek, které produkují výrazně páchnoucí sekret, který se uvolňuje tlakem svěračů. Problémy se žlázkami se projevují zejména svědivostí v oblasti konečníku – pes sáňkuje zadkem po zemi, olizuje si anální oblast, kouše si kořen ocasu nebo se drbe a otírá zádí o předměty.
Pokud se pes kouše u kořene ocasu, může se jednat o ucpávání kanálků konečníkových váčků. Navenek se to projevuje intenzivním vykusováním srsti v oblasti ocásku anebo tím, že pes zoufale „sáňkuje“ – klouže se po zadku těsně přilepeném k zemi na trávníku nebo hrubém koberci.
Konečníkové váčky se nacházejí po obou stranách řitního otvoru a ústí u jeho okraje. Na tato místa je tedy potřeba přiložit prsty a mírným tlakem ze stran vymačkávat obsah žláz až do jejich vyprázdnění. Úkon je lépe provádět ve dvou, přičemž jeden drží a fixuje psa. Další v gumových rukavicích jednou dlaní zdvihne a přidrží psovi ocas, zatímco druhou dlaní s velkým kusem vaty prostředníkem a palcem tiskne okolí řitního otvoru a vytlačuje nelibě páchnoucí obsah ucpaných kanálků. Psovi se téměř okamžitě viditelně uleví.
Více se o problematice, proč se pes kouše u kořene ocasu, dozvíte zde.
Ocasní žlázky jsou anální váčky – pachové žlázy, jejichž sekret slouží ke značkování teritoria. K jejich vyprazdňování dochází při evakuaci stolice, případně samovolným nebo vědomým vypuzováním jejich obsahu. Velikost žlázky je dána velikostí zvířete a množstvím náplně žlázky. U malého pejska jsou obyčejně přirovnatelné k hrášku či třešni. U 30 kg velkého psa dosahují velikosti kaštanu. Obyčejně zánětu předchází přeplnění žlázky. Důvodů může být mnoho. Zvýšená tvorba sekretu, řídká stolice, která pak nevytváří tlak na žlázku při pasáži konečníkem, starší pejsek s atonií svěrače a podobně. Sekret se zahustí, případně obsahuje i krev a hnis, které ucpou vývod žlázy. Zánět může zůstat ohraničený a lokalizovaný jenom v anální žláze nebo se rozšířit na okolní měkkou tkáň a způsobit celkové onemocnění, horečku, zvýšený výskyt bílých krvinek, zánět svalů přiléhajících k anální žláze, reakci mízních uzlin, případně fistulaci (prasknutí žlázky – výtok z konečníku) skrz kůži směrem na povrch nebo i v podkoží.
Příznaky
Lokální zánět se projevuje svěděním bez celkových příznaků, jako je horečka, otoky a podobně. Vážnější zánět se projevuje bolestivostí okolí, horečkou, případně fistulací (prasknutím) žlázky.
Léčba
Akutní zánět pomůže zvládnout aplikace antibiotik vstřiknutím přímo do anální žlázky, kde se nechají působit cca 48 hodin. Poté se žlázka propláchne fyziologickým roztokem, vyčistí se a pacient je zkontrolován za další dva dny. Pokud se neobjeví krev, hnis a žlázka je čistá, není již další kontrola nutná.
Infikovaný zánět žlázky vyžaduje celkové použití antibiotik, někdy i chirurgické ošetření, drenáž a proplachy. Zde hrozí poškození análního svěrače a rozšíření infekce do okolní měkké tkáně.
Posledním způsobem léčby opakujících se zánětů je chirurgické odstranění žlázek, které je možné provést ideálně ve zdravé, neinfekční tkáni.
Zánět análních váčků může začínat jejich přeplněním, často způsobeným ucpáním vývodných otvorů, které se nacházejí po stranách análního otvoru na přechodu kůže ve sliznici konečníku. Na nedostatečné vyprazdňování análních váčků, ke kterému běžně dochází při kálení, může mít vliv jejich umístění, hustota sekretu či případná infekce. Není prokázán vliv krmení utužujícího stolici na lepší vyprazdňování žlázek a zkrmování například kostí za tímto účelem může spíše psovi způsobit jiné zažívací potíže. Léčba při již vzniklých problémech spočívá v odstranění sekretu, výplachu análních váčků, při závažnějších hnisavých stavech i v chirurgickém ošetření (otevření a drenáž již vzniklého abscesu). V některých případech je nutné použít antibiotika (lokální nebo celková). Pokud se tyto problémy často opakují, je možno uvažovat i o chirurgickém odstranění análních váčků.
Příznaky
Infekce análních váčků se projevuje „sáňkováním“ psa, začervenáním a otokem v oblasti konečníku, v pokročilejším stadiu prasknutím a vytvořením píštěle a výtok z konečníku s hnisem. Tento stav bývá spojen s celkovými příznaky, jako je zvýšená teplota, ztráta chuti k jídlu a neochota k pohybu – zde je okamžitá návštěva veterináře nutností. Stává se totiž, že uvedené sáňkování, jehož prvotní příčinou jsou přeplněné anální váčky, způsobí mechanické poškození kůže s následnou bakteriální, kvasinkovou či smíšenou infekcí a vzniká zánět kůže v okolí konečníku se silnou svědivostí a zčervenáním – a pak je návštěva veterinárního lékaře opět nezbytná. Prevencí těchto problémů je neponechávat tyto stavy dlouho bez povšimnutí, případně při rutinních návštěvách u veterinárního lékaře požádat o kontrolu análních váčků.
Léčba
Léčba při vzniklých problémech spočívá v odstranění sekretu, výplachu análních váčků, při závažnějších hnisavých stavech i v chirurgickém ošetření, jako je otevření a drenáž již vzniklého abscesu. V některých případech je nutné použít antibiotika, a to buď lokálně, nebo celkově. Pokud se tyto problémy často opakují, lze uvažovat i o chirurgickém odstranění análních váčků.
