Téma: 

Tvrdá bulka


Facebook Twitter Pinterest Google + email tisk

BOULE NA TĚLE PSA

Pokud si všimnete u svého psa boule pod kůží, je velmi důležité ho co nejdříve přinést k veterinárnímu lékaři. Některé boule vznikají velmi rychle, a to abscesy po pokousání, hematomy po traumatu anebo zhoubné novotvary. Některé rostou pomalu, jako například nezhoubné nádory.

Zdroj: Boule na těle psa
Zveřejněno dne: 8.10.2015


Facebook Twitter Pinterest Google + email tisk

Diskuze: boule na boku a stehně

Dobrý den ,chtěla jsem se zeptat mám fenku 11 let starou je to kříženec udělala se ji asi 1cm bulka tmavší barvy už jí to roste delší dobu téměř vůbec se nezvěčňuje a je velice tvrdá to samé má na stejně nevíte co to může být pooř jak se toho zbavit? Děkuji Přiložený obrázek

Zdroj: diskuze Boule na boku a stehně
Odesláno dne: 15.8.2016 uživatelem katka
Počet odpovědí: 2 Zobrazit odpovědi

BOLAVÉ UCHO U PSA

Bulka na ušním lalůčku

Bulku na ušním boltci způsobují novotvary, bradavice či polypy, kterými se sluchovod zúží nebo úplně ucpe.

Výrůstky mohou rovněž vzniknout z důvodu zanedbání péče o ucho psa, nebo jako následek nějaké infekce, či z důvodu genetických predispozic.

Odstranění výrůstků provede veterinární lékař, a to buďto konzervativní léčbou (salicylovým olejem nebo mastí), nebo chirurgickou léčbou. Při chirurgické léčbě dojde k vyříznutí nárůstků.

Zdroj: Bolavé ucho u psa
Zveřejněno dne: 6.2.2017


Facebook Twitter Pinterest Google + email tisk

Diskuze: Boulicka u trisla

Prosim Vas .. Mame francouzskeho buldocka, ktery je 3 mesice stary. Navecer jsme ji hladili a vsimli si, ze ma na trisle malou modrinku. Mysleli jsme si ,ze se nekde odrela, ale pozdeji vecer se udelala ohranicena, cervena, na dotyk asi citliva bulka. Nevim si rady. Přiložený obrázek

Zdroj: diskuze Boule na boku a stehně
Odesláno dne: 24.8.2017 uživatelem Katka
Počet odpovědí: 2 Zobrazit odpovědi

DIAGNOSTIKA PSA PODLE STOLICE

Tvrdá stolice

Tvrdá stolice může naznačovat, že pes nepije dostatečné množství vody, anebo nekonzumuje dostatek stravy bohaté na vlákninu. Tvrdá stolice je často tmavá, protože zůstává ve střevě delší dobu, než je potřebné a užitečné.

Při zjištění, že má váš pes tuhou stolici a má s konáním potřeby velkou práci, je vhodné se poradit s veterinářem. Příčinou může být zvětšená prostata, cizí těleso, ale i nádor ve střevech. Nebo tyto symptomy také mohou být příčinou toho, že pes sežral větší množství kostí – i když k tomu by docházet nemělo.

Jestliže se podaří vyloučit chorobný stav, je třeba se pokusit zlepšit odchod stolice změnou krmení a zvýšeným pohybem. Většinou u starších psů je faktem, že mívají línější střeva, a to vyžaduje povzbuzení ze dvou stran. Z jedné strany dlouhé svižné procházky hned po krmení a z druhé strany krmivo. Tady v tomto případě jsou na místě balastní látky, nerozpustné cukry, které psí střeva nedokážou zpracovat. Ty natahují vodu do střev a způsobují, že stolice je pak měkčí a tekutější. Takovéto vlastnosti má například zelenina, lněné semínko nebo pšeničné otruby. Při používání hotových krmiv bychom měli dbát na vysoký obsah surové vlákniny. Ten je uváděn na obalu a při sklonech k zácpám by neměl činit méně než 10 % krmiva. Nejlépe uděláme, když rozdělíme krmení alespoň na dvě porce denně a postaráme se, aby pes měl k dispozici dostatek čerstvé vody. Pokud tato opatření nepostačí, můžeme přidat ke krmivu parafínový olej nebo mléčný cukr.

Zdroj: Diagnostika psa podle stolice
Zveřejněno dne: 20.1.2016


Facebook Twitter Pinterest Google + email tisk

Diskuze: hematom?

Dobrý den, naší fence čivavy se udělala jakoby modrá bulka (lišta) okolo jednoho struku. Vystouplá je jen minimálně, ale poměrně velká v porovnání s velikostí těla (na počátku 3x3,5 cm, nyní cca 2,7x3 cm). Prozatím byla s vetem dohodnuta léčba pomocí nějaké mastičky, asi po 5 dnech se to zmenšilo (viz rozměry uvedené výše). Nicméně veterinář si není diagnózou úplně jistý. Nevíte náhodou, o co by se mohlo jednat? Jestli je to opravdu pouze hematom? Fenku to vůbec nebolí, v podstatě o tom ani neví. Kastrovaná není. Děkuji za odpověď Přiložený obrázek

Zdroj: diskuze Hematom v uchu
Odesláno dne: 15.10.2016 uživatelem Ivan
Počet odpovědí: 4 Zobrazit odpovědi

CRYPTOCORYNE

Kryptokoryna Walkerova

Kryptokoryna Walkerova (Cryptocoryne walkeri) je nenáročná, dobře rostoucí kryptokoryna s malými až středními nároky na světlo. Voda může být měkká až tvrdá. Vhodná teplota pro pěstování je 22–28 °C.

Jedná se o velmi odolnou a dobře rostoucí kryptokorynu, kterou je možno pěstovat i při slabším osvětlení. Její výška se pohybuje kolem 25 cm. Množí se kořenovými výběžky a odnožuje poměrně bohatě. Její listy jsou olivově zelené, bez výrazné kresby a obvykle nemají zvlněný okraj.

Malá až středně velká rostlina s oddenkem. Poněkud ztuha vzpřímené listy s řapíkem dlouhým až 16 cm rostou v růžici. Čepele jsou kopinaté, nezvlněné, dlouhé až 9 cm a široké 3,5 cm, zelené až hnědavé. Květenství je časté hlavně u suchozemských rostlin, toulec je zelený, žlutý nebo hnědavý.

Zdroj: Cryptocoryne
Zveřejněno dne: 31.1.2017


Facebook Twitter Pinterest Google + email tisk

Diskuze: Hematom?

Dobrý den, naší fence čivavy se udělala jakoby modrá bulka (lišta) okolo jednoho struku. Vystouplá je jen minimálně, ale poměrně velká v porovnání s velikostí těla (na počátku 3x3,5 cm, poté cca 2,7x3 cm, nyní zase o něco menší). Prozatím byla s vetem dohodnuta léčba pomocí nějaké mastičky, asi po týdnu se to zmenšilo (viz rozměry uvedené výše). Nicméně veterinář si není diagnózou úplně jistý, neboť už je to cca tři týdny a stále je "hematom" viditelný. Nevíte náhodou, o co by se mohlo jednat? Jestli je to opravdu pouze hematom? Fenku to vůbec nebolí, v podstatě o tom ani neví. Kastrovaná není. Děkuji za odpověď Přiložený obrázek

Zdroj: diskuze Hematom?
Odesláno dne: 21.10.2016 uživatelem Ivan
Počet odpovědí: 1 Zobrazit odpovědi

KOŽNÍ PROBLÉMY U PSŮ

Tukové boule u psa

Tukové boule neboli lipomy u psa jsou nezhoubné nádory z tukové tkáně. Lipomy rostou pomalu pod kůží a v podkožní tkáni a většinou nejsou pro zvířata příjemné. Obvykle jsou měkké a pod kůží mají omezenou pohyblivost. Časem mohou dorůst do větších rozměrů a mohou bránit v normálním pohybu v případě, že se nacházejí mezi nohama, na hrudi nebo v axilární oblasti předních nohou (jakoby v podpaží). Lipomy často rostou na břiše, ale mohou se vyskytnout kdekoliv na těle. U většiny psů, kteří mají lipom, se nezřídka objeví další nádory, které však nemusí být nutně zhoubné či metastatické. Každý kožní novotvar by měl zkontrolovat veterinář.

V souvislosti s benigními (nezhoubnými) lipomy se můžete setkat s pojmem infiltrativní lipom u psa. Jedná se o druh lipomu, který napadá svalové a vazivové tkáně, a proto se musí odstraňovat.

Liposarkom je nádor maligní (zhoubný), jenž se může dále šířit (metastazovat), a to do plic, kostí a dalších orgánů. Tento nádor je sice vzácný, ale i přesto by ho měl veterinární lékař brát při vyšetření v potaz.

Lipomy obvykle nevyžadují léčbu, protože ve většině případů zastaví svůj růst a psovi nepůsobí problémy. V případě potřeby se lipomy odstraňují při chirurgickém zákroku, kdy se kůže nařízne a bulka se vymáčkne. Poté se kůže zašije.

Zdroj: Kožní problémy u psů
Zveřejněno dne: 5.1.2016


Facebook Twitter Pinterest Google + email tisk

Diskuze: Re: boule pod kůží na brise

boulička na břiše psa- může to být také lipom- tzn. nezhoubný tukový nádorek, pokud je bulka pohyblivá pod kůží. Mám vlastní zkušenost, mám již 3.labradora a všichni to měli. Pokud se odoperuje, většinou narůstá pomalu znovu. Ale mám vyzkoušenou vynikající mast přímo na lipomy. Je to krušinová mast- můžete vyrobit snadno doma. Natírali jsme psovi velký lipom na zádech a po měsíci už úplně zmizel. Už je to rok a zatím nikde. chtělo by to ale trochu vyholit srst, aby se mastička dostala přímo na kůži a mazat 3x denně. Bylinky na mast koupíte buď v .bylinkářství nebo na internetu. Skládají se z: krušina, měsíček,třezalka a k tomu potřebujete dobré domácí sádlo. Návod k vaření vám zdarma pošlu na mail.

Zdroj: diskuze Boule pod kůží na brise
Odesláno dne: 10.1.2018 uživatelem Petr Mikulec
Počet odpovědí: 3 Zobrazit odpovědi

CRYPTOCORYNE

Kryptokoryna sumatránská

Cryptocoryne pontederiifolia je krásná a běžně dostupná akvarijní rostlina, vhodná do středu nádrží, kde vytváří husté porosty s širokými listy, které u častěji pěstovaných kryptokoryn nejsou běžné. Na pěstování není náročná. Nepotřebuje silné osvětlení ani přihnojování CO2, jen je vhodné, aby měla dostatek železa. Nicméně pro rychlejší růst je silné světlo a CO2 přínosem. Kvetou pouze emerzní rostliny.

Není to náročná rostlinka, může se dorůst různých rozměrů a může stínit i ostatním rostlinkám, proto je dobré je oddělovat. Je možné, aby měla seshora růžové listy. Rostlina je náchylná na přesazování. Listy jsou oválné, mírně zvlněné. Tato růžicovitá rostlinka při dobrých podmínkách dorůstá do velkých rozměrů. Je pěkně tvarovaná a pod hladinou vytváří malé růžové lupeny.

Na péči a podmínky nenáročná kryptokoryna, ale i přesto bývá zasahována kryptokorynovou hnilobu. Prosperuje v rozmezí teplot od 18–28 °C s optimem 22–25 °C, s tolerancí pH 6–7. Dorůstá do výšky 5 až 40 cm. Roste dobře při slabém osvětlení, ale nevadí jí ani intenzivní světlo. Pak její listy mají hnědý nádech. Voda je vhodná měkká až středně tvrdá o slabě kyselé nebo neutrální reakci. Dno – jako pro většinu kryptokoryn – je vhodné o menší zrnitosti s hnojivem (hlavně s obsahem železa). Jestli je to možné, tak rostliny nepřesazujte. Při emerzním pěstování je vhodný těžší substrát a vyšší vlhkost.

Zdroj: Cryptocoryne
Zveřejněno dne: 31.1.2017

ZÁNĚT MLÉČNÉ ŽLÁZY U PSA

Nádory mléčné žlázy u fen

Nádory mléčné žlázy fen (bulka u cecíku) patří k nejčastějším nádorovým onemocněním. U fen se více než polovina všech zjištěných nádorů nachází na mléčné žláze, jsou tedy nejčastější nádorovou změnou. Důležitou roli v rozvoji nádorů mléčné žlázy hrají pohlavní hormony, protože většina nádorů mléčné žlázy má receptory pro estrogeny anebo pro progesteron. Normální pohlavní cyklus feny, během něhož dochází ke zvýšení hladin těchto hormonů, stimuluje mléčnou žlázu a tvoří ji tak náchylnou ke tvorbě nádorů. Rizikovým faktorem je rovněž používání hormonálních preparátů (k zabránění říje, přerušení nežádoucí březosti) a falešná březost. U fen je 50 % nádorů zhoubných (maligních), mohou metastazovat nejčastěji do mízních uzlin, plic, jater i dalších orgánů. Nejčastěji se nádory mléčné žlázy vyskytují na posledních dvou párech mléčné žlázy.

Příznaky

Objevují se jednotlivé nebo mnohočetné tuhé útvary různé velikosti. Nádor se může projevit jako bulka u struku. Může se vyskytnout i bolestivost, zvýšená teplota, u rozsáhlých útvarů i ulcerace s výtokem hnisu a krvácením.

Léčba

Léčba je ve většině případů chirurgická. Před vlastním zákrokem by se měly zkontrolovat přilehlé mízní uzliny a mělo by být provedeno rentgenologické vyšetření plicního pole, zda nedošlo k rozsevu metastáz. Rozsah vlastního chirurgického zákroku se volí podle velikosti, počtu a lokalizace nádorů. V případě malých nádorů se odstraňuje pouze daný nádor, případně nádor s okolní mléčnou žlázou. Při výskytu mnohočetných nádorů je lepší odstranit celou mléčnou lištu i s přilehlými mízními uzlinami. Po operaci se podávají antibiotika a analgetika (léky proti bolesti), stehy se vyjímají dle rozsahu zákroku za 8 až 14 dní. V určitých případech se chirurgická léčba doplňuje chemoterapií.

Prognóza

Prognóza je závislá na rozsahu nálezu. K určení prognózy je rozhodující typ nádoru, a tedy histologické vyšetření. Z dalších faktorů je to velikost tumoru. Tumory o průměru nad 2,5 cm mají horší prognózu než tumory menší. Čím je tumor větší, tím je větší riziko šíření do lymfatických uzlin, plic a jiných částí těla. Tumory menší než 3 cm mají četnost opětovného výskytu menší ve srovnání s tumory většími. Dalším faktorem je průkaz postižení mízních uzlin. Tumory pevně uchycené k tkáním v hloubce mají horší prognózu. Tumor s otevřeným, hnisajícím povrchem má horší prognózu. Velmi rychlý růst doprovází také horší prognóza. Jestliže histologie prokáže, že byl tumor vyjmut celý, je prognóza samozřejmě lepší. Pokud je v histologickém řezu tumor obklopen buňkami zvanými lymfocyty, je prognóza lepší.

Prevencí nádorů mléčné žlázy u fen je kastrace, která však musí být provedena co nejdříve. Kastrace provedená před nebo po 1. hárání sníží riziko tvorby nádorů na necelé 1 %, po 2. hárání na 15 % a po 3. a dalších háráních na 26 %. Dále je důležité vyhnout se používání hormonálních preparátů a mléčnou žlázu pravidelně kontrolovat.

Zdroj: Zánět mléčné žlázy u psa
Zveřejněno dne: 7.5.2018

FLEGMÓNA U KONÍ

Příznaky

V případě hnisavého zánětu podkoží obecně mluvíme o flegmóně, pokud jsou postiženy lymfatické cévy, nazýváme tento stav lymfangitidou. Ve většině případů se obojí kombinuje a oba tyto výrazy tak popisují stejný problém. Zánět se podkožní pojivovou tkání obvykle šíří velmi rychle a zanícená noha takřka před očima zvětšuje svůj objem. Zanedlouho vypadá jako sloup. Obvykle také hřeje, je na pohmat tvrdá a velmi bolestivá. Může se stát, že koně bolí natolik, že se na ni odmítá postavit nebo viditelně kulhá. Někdy může mít kůň horečku a celkově mu není dobře.

Flegmóna znamená jakékoli neohraničené nahromadění hnisu ve tkáni způsobené prudkým zánětem pojivové tkáně, vyvolaným hnisotvornými nebo hnilobnými bakteriemi (absces je naopak ohraničené nahromadění hnisu). Flegmóna může být i plynová, hnilobná, nekrotická, a to podle původce a vzhledu. Výraz flegmóna se tak užívá nejčastěji pro případ, kdy se kůň poraní, rankou se do podkoží dostanou bakterie a tvoří hnis (hnisavý zánět podkoží). U flegmóny, která způsobuje zánět lymfatických cév, se ranka většinou nenajde.

V místě a okolí zánětu se nahromadí ve tkáních tekutina, což se navenek projeví jako otok. Jeho velikost a závažnost závisí na rozsahu a lokalizaci zánětu a jeho příčině. Zánětlivý otok je teplý, tvrdý a bolestivý, vyskytuje-li se na končetině, kůň obvykle kulhá. Akutní zánět podkoží a mízních cév, vzniklý převážně následkem průniku bakterií skrze kůži drobnou nebo větší rankou, může při špatné léčbě přejít v trvalé zbytnění končetiny, čili v takzvanou sloní nohu.

Pojem sloní noha se většinou používá až pro případ, kdy flegmóna přejde do chronického stadia, podkoží „zvazivovatí“, noha je tlustá, poměrně tvrdá, chladná a nebolestivá. Takový stav se většinou už nikdy úplně nespraví. Příčinou je špatně nebo nedostatečně léčená akutní flegmóna.

Příčinou zánětlivého otoku může být jakékoli poranění na těle (škrábnutí, uhození, odření, kousnutí, kopnutí, otlačení), poranění hlubší tkáně (natažení, pohmoždění svalu, poranění šlachy, šlachové pochvy, vazu, kloubu, a to při podvrtnutí, pádu nebo nadměrné námaze), dále infekce kůže a podkoží (například po nedostatečném ošetření rány, podlomy, zánět po bodnutí hmyzem) nebo hlubší tkáně lymfangitis.

Po plošném tupém úderu nebo zhmoždění tkáně (kopnutí, kousnutí koněm) se v místě měkkých tkání může vytvořit krevní podlitina (modřina), která se také projeví otokem, bolestivostí a může či nemusí hřát. Jako otok může vypadat i absces, což je nahromadění hnisu v uzavřené dutině ve tkáni, nebo takzvaná kloubní nálevka, to je zvýšená náplň kloubu.

Zdroj: Flegmóna u koní
Zveřejněno dne: 20.1.2016

SUCHÁ KOUPEL PRO PSY

Jak často koupat štěně

Malé štěně lze koupat již ve velmi raném věku (2–3 měsíce). Koupání takto malého pejska má však několik zásad. Štěně nesmí prochladnout, to znamená, že po koupání je nutné pejska řádně vysušit ručníkem, popřípadě vyfoukat fénem a umístit do vytopené místnosti bez průvanu. Není dobré, pokud je venku chladno, jít v krátké době po vykoupání venčit. Dále není dobré koupat po vakcinaci, a to nejméně 10 dní.

Co se týká samotného koupání, pejskovi důkladně namočte srst teplou vodou a naneste potřebné množství šampónu, srst řádně promyjte a poté důkladně vypláchněte proudem vody. Tento postup je vhodné opakovat ještě jednou. Nakonec použijte vhodný kondicionér. Při koupání dávejte pozor, aby se šampón a voda nedostaly do očí a uší. Do oušek je možné dát vatové tampónky. Obzvláště velký pozor dejte, pokud pejska koupete v antiparazitárním šampónu, nebo v šampónech zvýrazňujících barvu. Četnost koupání záleží na několika faktorech. Za prvé na plemeni pejska – si, u nichž se požaduje tvrdá srst, je lépe koupat méně často. Za druhé záleží na používané kosmetice – pokud budete koupat v kvalitním šampónu, může být koupání častější. Za třetí, pokud je srst pejska ošetřena olejovými přípravky, je nutné častější koupaní – mastná srst působí jako magnet na prach. V tomto případě se doporučuje koupat každý týden. Obecně lze říct, že pokud použijete pro pejska vhodnou a kvalitní kosmetiku, můžete koupat, jak často uznáte za vhodné.

Štěňata koupejte v šampónu pro štěňata nebo v jemném proteinovém šampónu. Pro plemena s dlouhou srstí se doporučuje používat olejové či proteinové šampóny a kondicionéry. Pro plemena s tvrdou srstí jsou speciální šampóny, které srst nezměkčují, a je vhodná kombinace s příslušným kondicionérem. Lze zde používat i takzvaný suchý šampón.

Zdroj: Suchá koupel pro psy
Zveřejněno dne: 13.5.2016

ZÁNĚT MLÉČNÉ ŽLÁZY U PSA

Zánět mléčné žlázy

Mastitida u psů je jednou z nejčastějších onemocnění v poporodním období.

Příznaky

Příznaky onemocní jsou závislé na druhu mastitidy. Může se objevit i bulka na mléčné žláze.

Typy onemocnění:

  • katarální mastitida – tento typ onemocnění je nebezpečný, protože bez specifických zkušeností je jen velmi obtížné ho odhalit. Symptomy prakticky chybí, s výjimkou přítomnosti hlenu v sekretech. Bez včasné léčby katarální mastitidy se onemocnění rozvíjí na mastitidu katarální hnisavou.
  • sérová mastitida – v mléce vylučovaném mléčnou žlázou existuje zánětlivý exsudát. Tento typ onemocnění nelze zjistit bez klinické diagnózy.
  • vláknový typ – z mléčných žláz vytékají bílé husté fibrinové prameny.
  • chudá forma mastitidy – v mléce ošetřujícího psa se objevují cizí částice hnisu, které mohou mít vzhled napínacích nití nebo oddělených částí bělavého nebo nažloutlého odstínu. Mléko ve většině případů mění barvu a vůni. Při této formě mastitidy by mělo dojít k okamžitému zastavení kojení.
  • flegmonózní mastitida – při této chorobě se hnis hromadí ve vrstvě podkožní tkáně a šíří se ve vnitřních vrstvách kůže. Zpočátku do mléka nevstupuje, ale po rozšíření bakterií do laloků se v mléce objeví hnisavé hrudky.
  • abscesní mastitida – tato forma se projevuje v podobě abscesu na postižené části mléčných žláz. Je jen velmi zřídka diagnostikována.
  • mastitida gangrenózní povahy – je považována za nejtěžší formu onemocnění, při které odumřou tkáně prsních žláz a rozkládají se.

Co s tím dělat

K léčbě počátečních stadií mastitidy se využívá konzervativní terapie:

  • laserová terapie – provádí se pomocí speciálních laserových zařízení. Pro toto ošetření stačí 3–5 návštěv trvajících jeden a půl až dvě minuty.
  • antibiotická terapie – důležité je, aby se pes podrobil diagnostickému vyšetření k identifikaci patogenu ze sekrecí mléka a dle nálezu se následně nasazují příslušná antibiotika.
  • novokainová blokáda – tato metoda se používá k léčbě počátečního stadia purulentní nebo katarální mastitidy. Blokáda se provádí injekcí roztoku novokainu v postižené oblasti. Pokud je to nutné, doporučuje se po třech dnech aplikaci opakovat. Při ambulantní terapii může být blokáda provedena každé tři dny s použitím antibiotika bicilin-3.

Zdroj: Zánět mléčné žlázy u psa
Zveřejněno dne: 7.5.2018

AKITA INU

Shiba inu

Šiba nebo shiba inu je ostražitý a upřímný pes. Neustále vyžaduje pozornost svého okolí, chce, aby se vše točilo kolem něj. Na každý neznámý zvuk, neznámého člověka nebo neobvyklou situaci reaguje hlasitým štěkáním a chce být účasten jejímu řešení. Šiba inu je velmi dobrý hlídač, který je své území ochoten bránit i před nepřítelem, který je mnohonásobně větší.

Jde o proporčně vyvážené malé plemeno, svalnaté a dobré kostry a pevné konstituce. Krycí srst je tvrdá a rovná, podsada je jemná a hustá. Na ocase je srst mírně delší a odstávající. Barva srsti je červená, černá se žlutými znaky, sezamová, černá sezamová, červená sezamová. Všechna zbarvení musí vykazovat „urajiro“, tedy světlejší srst na čenichu, lících, hrdle, hrudi, břiše, spodní straně ocasu a spodku končetin. Bílý obličej nebo přetrvávající černá maska jsou považovány za vadu (poměrně častá je černá maska mizející s věkem – nepřetrvávající). Velikost v kohoutku u psa okolo 40 cm, u feny 37 cm. Svým vzhledem připomíná lišku. Oči má trojúhelníkového tvaru a tmavé barvy. Uši jsou také trojúhelníkové, malé a vztyčené. Ocásek má stočený na hřbetě. Má dvoupatrovou srst, vrchní je tvrdá a rovná, pod ní je srst jemná a hustá. Hřbet má rovný, bedra svalnatá, hrudník a žebra dobře klenutá.

Shiba inu znamená v překladu „malý pes z lesa plného křoví“. Název tohoto plemene tedy vznikl pro jeho použitelnost při lovu ptáků v houštinách. Šiba inu je velmi staré plemeno pocházející z Japonska, kde je dodnes nejrozšířenějším psem, i když dnes už jen jako společník.

Je to svérázné plemeno milující člověka, a zároveň velmi samostatné, vyžadující velký kus svobody. Majitel shiby by měl být dostatečně silná osobnost, aby zvládl její trochu svéhlavou povahu. Není to tak velký problém, jak se někdy tvrdí, ale shiba naprosto není vhodná pro člověka, který vyžaduje od svého psa bezmeznou poslušnost a není ochoten dopřát mu možnost vlastního rozhodování.

Shiba se hodí na vesnici i do města. Díky své otužilosti může pobývat celoročně venku na dvorku, ale zároveň si ráda pohoví někde v teploučku v bytě. V dnešní době, kdy města přísně upravují pohyb psů na veřejných prostranstvích, se shiba ve městech dobře uplatňuje, protože je ideální ji venčit převážně na vodítku. Je také dobrou volbou pro obyvatele městských bytů, kteří chtějí jiného psa, než jsou typická pokojová plemena. Je-li majitel většinu dne mimo domov, bude shiba klidně spát a čekat, nebude rušit sousedy zbytečným štěkáním a vytím. Sportovně založené majitele shiby rády neúnavně provázejí na pěších túrách či běžkách. Jinak si ale vystačí s běžnou procházkou.

Shiba nepotřebuje žádnou zvláštní péči o srst. Ve slušných podmínkách v podstatě nepotřebuje koupání, v období línání se doporučuje ji častěji vykoupat a vytřít srst ručníkem, aby se rychleji vyměnila srst. Při línání je třeba každodenní vyčesávání.

Shiba inu se dá zakoupit přímo od chovatelů. Někteří chovatelé prodávají i psy bez průkazu původu. Cena se pohybuje s průkazem původu okolo 10 000 korun, bez průkazu původu pak okolo 4 000 korun.

Zdroj: Akita Inu
Zveřejněno dne: 30.1.2017

POMERANIAN

Povaha

Pomeraniani jsou typičtí svým přátelským, hravým a temperamentním chováním. Milují být v přítomnosti svých majitelů a též se ví, že své páníčky velmi brání. Jsou ostražití a na jakoukoli změnu ve svém prostředí reagují štěkáním, mohou tudíž štěkat velmi často. Čas o samotě většinou snášejí dobře v prostředí, kde jsou hračky.

Psí plemeno pomeranian se řadí ke skupině německých špiců. V mnoha zemích je pomeranian známý jako trpasličí špic. Jeho postava je kompaktní a robustní, s velmi osrstěným ocasem, jenž je vysoko posazený a plochý. Pomeraniany charakterizuje mimo jiné jakýsi límec u krku tvořený krycí srstí a také jemné chloupky na zadních končetinách. Krycí srst je dlouhá, rovná a tvrdá, s texturou. Podsada je oproti tomu měkká, hustá a krátká. Pomeranian může mít různou barvu srsti: bílou, černou, hnědou, červenou, krémovou, černou s pálením, hnědou s pálením, žíhanou a další. Mezi nejčastější barvy patří oranžová, černá a krémová. V poslední době si lidé velmi oblíbili zbarvení merle, které v sobě kombinuje modrou a převážně bílou barvu srsti.

Pomeranian je malé psí plemeno, jehož zástupci dosahují výšky v kohoutku 13 až 28 cm a hmotnosti 1,9 až 3,5 kg.

Ačkoli mají pomeraniani dvojitou tlustou srst, péče o ni není nikterak náročná. Chovatelé doporučují srst jednou denně vyčesat pro udržení její kvality, jelikož ji pomeranian pravidelně ztrácí. Zkracovat by se pak měla každý měsíc až dva. Rovněž je třeba věnovat pozornost stavu uší, očí a zubů.

Co se týče věku, pomeraniani se obecně dožívají 12 až 16 let.

Chovatelé nesouhlasí s tím, že FCI standard z roku 1998 přiřadil pomeraniana k německému špicovi, a tvrdí, že po sto letech vývoje se už jedná o samostatné plemeno. Taktéž se snaží vyhnout křížení pomeraniana s německým trpasličím špicem, a to už jen proto, aby se zachoval mírně odlišný vzhled.

Slovo pomeranian bylo odvozeno od slova pomořanský. Z Pomořan pocházel původně až třicetikilový pastevecký špic. Toto plemeno uznal až v roce 1870 anglický Kennel Club a v roce 1888 byl první špic dovezen do USA.

Za více než sto let se původní pomořanský špic úplně změnil: změnila se jeho srst, postavení nohou, chůze. Dnes se jedná o úplně jiného psa.

Zdroj: Pomeranian
Zveřejněno dne: 8.5.2016

SLONÍ NOHA U KONĚ

Příčiny

Náhlé zduření končetiny, které doprovází kulhání a případně narušení celkového stavu, je běžným zdravotním problémem u koní všech věkových kategorií, různých plemen i rozdílného pracovního využití. Tento klinický příznak bývá výsledkem poměrně pestrého souboru vyvolávajících příčin, mezi kterými figurují úrazy, nemoci šlach, šlachových pochev a kloubů, vnitřní choroby i kožní problémy. Jednou z nejčastějších příčin nejenom akutního, ale i chronického otoku je takzvaná podkožní flegmona spojená se zánětem mízních cév.

Onemocnění, které je v odborné i laické literatuře známo pod názvem lymfangitida, je způsobeno širokou škálou mikroorganismů. Vstupní branou infekce akutní flegmony jsou většinou nepatrné povrchové rány, záněty v ohbí spěnky nebo hniloba rohového střelu; zvažuje se však také možné šíření krví. V některých případech nemoc propuká až po zhojení uvedených patologických procesů. Bakterie se rychle množí a šíří a u některých koní se mohou vytvářet ojedinělá nebo mnohočetná ložiska hnisu. Ve vzácných těžkých případech se vyvíjí celkové onemocnění, které může vyústit v otravu krve a skončit smrtelně. Chronická flegmona („sloní noha“) je charakterizována ukládáním nově tvořené pojivové tkáně v podkoží, což způsobuje nevstřebatelné tuhoelastické zbytnění končetiny. Současně dochází k trvalému poškození krevních a mízních cév, které zapříčiňuje místní narušení oběhu a městnání mízy. Onemocnění se vyskytuje mnohem častěji na pánevních než na hrudních končetinách.

Pojem sloní noha se většinou používá až pro případ, kdy flegmona přešla do chronického stadia, podkoží zvazivovatělo, noha je tlustá, poměrně tvrdá, chladná a nebolestivá.

Flegmona znamená jakékoli neohraničené nahromadění hnisu ve tkáni způsobené prudkým zánětem pojivové tkáně, vyvolaným hnisotvornými nebo hnilobnými bakteriemi (opakem je absces, což je ohraničené nahromadění hnisu). Flegmona ale může být i plynová, hnilobná či nekrotická, a to podle svého původce a vzhledu. Takže výraz flegmona by byl přesnější právě pro případ, kdy se kůň poranil, rankou se do podkoží dostaly bakterie a tvoří se hnis (hnisavý zánět podkoží). U flegmony, kterou způsobil zánět lymfatických cév, se ranka většinou nenajde.

V místě a okolí zánětu se nahromadí ve tkáních tekutina, což se navenek projeví jako otok. Jeho velikost a závažnost závisí na rozsahu a lokalizaci zánětu a jeho příčině. Zánětlivý otok je teplý, tvrdý a bolestivý, vyskytuje-li se na končetině, kůň obvykle kulhá. Akutní zánět podkoží a mízních cév, vzniklý převážně následkem průniku bakterií skrze kůži drobnou nebo větší rankou, může při špatné léčbě přejít v trvalé zbytnění končetiny čili sloní nohu.

Zdroj: Sloní noha u koně
Zveřejněno dne: 17.5.2016

POMERANIAN

Pomeranian boo

Slovem boo se označuje sestřih, kdy se pes ostříhá nakrátko po celém těle. Je ale střih a střih. Každému psovi sluší něco jiného a každý má pro výstavní střih jiné předpoklady. Svou roli hraje typ srsti, hustota podsady, dokonce i barva (pokud je pes výrazně sable). Výstavní střih se totiž tvoří tak, že se na pejskovi ostříhá pouze to, co ruší jeho přirozenou anatomii, nestříhá se tedy úplně nakrátko. Zastřihují se konečky srsti, aby byl pes upravený a kožíšek měl přitom co nejdelší.

Pomeranian by měl mít dvojitou strukturu srsti, to jest krycí srst a podsadu. Krycí srst je rovná, dlouhá a tvrdá, podsada je vatovitá, jemnější, schovaná pod krycí srstí. Díky krycí srsti se k podsadě nedostává vlhkost, špína ani prach. Anglický termín zní „double coated dog‟.

Obecně existují dlouhosrstá plemena, která byla pro úpravu střihem přímo vyšlechtěna (například pudl), dále plemena, jimž střih a holení nevadí (mají vlasovou strukturu srsti, například jorkšír), a konečně plemena, pro které je stříhání nakrátko a holení nevhodné. Do poslední skupiny patří hrubosrstá plemena psů a psi se strukturou srsti, jež je podobná právě srsti pomeraniana. U hrubosrstých a double coated psů dochází při nevhodné úpravě k trvalému poškození struktury srsti: srst se zjemní a ztratí své charakteristické vlastnosti.

Srst s podsadou má několik důležitých vlastností. Příroda ji vymyslela zejména proto, aby pejskovi pomáhala. Člověk pak šlechtěním psí plemena měnil, vylepšoval, zvětšoval objem srsti či srst prodlužoval, avšak princip (její účel) zůstal stejný. To se týká nejen pomeraniana, ale i ostatních psů s podobným kožíškem, tedy plemen čau-čau, husky, samojed. Z menších plemen můžeme v této souvislosti zmínit německého špice středního nebo vlčího špice.

Pokud se „double coated‟ pejsek zašpiní, většina nepořádku a špíny se dotkne jen krycí srsti, jinak nezanechá trvalé stopy. Tento druh srsti se označuje jako samočisticí srst. Rovněž vlhkost neproniká do tvrdé krycí srsti tak rychle, jak by pronikala do vatovité podsady. Srst ostříhaná nakrátko se tudíž hůře udržuje čistá a suchá.

Vlhkost lze považovat za nepřítele malého chlupatého pejska. Jestliže totiž zůstane několik hodin vlhký, může snadno prochladnout i v relativně teplém prostředí, nebo se naopak může zapařit, když leží v pelíšku a spí. V důsledku toho může mít vleklé kožní potíže. Prochladnutí ohrožuje miniaturního pejska dokonce na životě.

Krycí srst však nechrání psa pouze před vlhkem, krycí srst pomáhá pejskovi udržet optimální tělesnou teplotu. Proto neostříhaní pomeranianové či špicové nepotřebují v zimě oblečky. Chrání je jejich kožíšky.

Ale pozor! Podsada ve funkční dvojité srsti je tak dokonalá, že dokáže i pravý opak: v parných letních dnech pejska chladí a zajišťuje, aby teplota kůže odpovídala teplotě tělesné. Představte si tedy, že pejskovi není díky mohutné srsti horko. Je-li okolní vzduch teplejší než psí tělo, podsada a krycí srst toto teplo k pejskovi jednoduše nepustí.

Stříhání pomeranianů nakrátko není vzhledem k výše uvedeným informacím pro toto plemeno vhodné.

Zdroj: Pomeranian
Zveřejněno dne: 8.5.2016

MALTÉZSKÝ PSÍK

Povaha

Maltézský psík je příjemný pes, který má rád lidi a nevyhledává konflikty ani s ostatními psy, ani s jinými zvířaty. K cizím lidem se chová zdrženlivě, známou návštěvu však přátelsky uvítá. Je to velmi přítulný a živý pes, který děti miluje a velmi rád se účastní jejich her. Maltézský psík je inteligentní, vyrovnaný pes, který se dobře učí, proto jeho výchova nebývá náročná. Základní výcvik poslušnosti je však nutností. Jeho výchova ale nesmí být příliš tvrdá ani přísná, protože je velmi citlivý.

Maltézský psík je typický rodinný pes, kterého je vhodné chovat v bytě. Spokojí se s malým pelíškem v klidné části bytu, kde může ničím nerušen odpočívat. Pokud je zavřený sám v místnosti, chápe to jako trest, proto je třeba zajistit mu volný pohyb po celém bytě. Maltézáček potřebuje dostatek pohybu, ale nevyžaduje příliš dlouhé vycházky. Pokud s ním však na nějaký výlet vyjdete, přizpůsobí se vám a rád vás doprovodí. Maltézáček je velice ostražitý pejsek, který neznámého návštěvníka přivítá štěkotem, ale jinak není k hlídání vhodný. Také pro sport se nehodí. Rád si hraje, zvládne i delší procházky, ale usedlý životní styl mu nedělá problém. Rád se ujme role gaučového povaleče. Dožívá se průměrně 14–15 let.

Maltézáček je nesmírně oddaný a mazlivý pes. Je spíše klidnější povahy, s vnímavým, citlivým a laskavým charakterem. Je to vynikající společník a nenahraditelný přítel, je živý, veselý, laskavý, velmi poddajný a velmi přizpůsobivý. Jak jsme již zmínili, je i velice inteligentní, tvárný a učenlivý, zároveň však poněkud přecitlivělý, takže se nesmí vychovávat tvrdým způsobem – tvrdá slova a hrubé povely jej velice zraňují! Vychovávejte ho proto vesele a po zásluze ho vždy pochvalte a odměňte. Je také velmi vnímavý na rodinné vztahy a náladu ve svém okolí. Nadevše miluje svého pána, ke všem členům rodiny silně, citlivě a empaticky lne a je nerad o samotě.

Tvrdit s plným přesvědčením, že maltézský pochází z Malty, se v současné době již nesetkává s pochopením. Maltézáčci sice byli po dlouhé věky na Maltě známí, v té době však současně sklízeli velkou popularitu také na Filipínách a v Číně. Předpokládá se však, že je do těchto zemí zavezli féničtí kupci právě z Malty. Jméno tohoto roztomilého psíka tedy neznamená, že byl jeho dávný původ soustředěn na ostrově Malta. Přídavné jméno „maltézský“ totiž pochází ze semitského slova „mŕlat“, což v překladu znamená „útočiště“ nebo „přístav“. Z kořene tohoto semitského slova dodnes vychází jména mnoha pobřežních míst, jako například jaderský ostrov Meleda, sicilské město Melita, a také ostrov Malta. Předci tohoto malého psíka žili v přístavech a pobřežních městech v centrálním Středozemí, kde razantně lovili myši a krysy, které hojně nacházeli v přístavních skladech a na palubách lodí. Na seznamu psů, kteří existovali již v době Aristotela, je zmíněno plemeno malého psíka, ke kterému připsali latinské jméno „canes melitentes“. Maltézáček byl známý také ve starověkém Římě u římských patricijů, a to jako oblíbený společník vdaných paní, byl chválen také Strabonem, latinským básníkem 1. století našeho letopočtu. Rovněž mnozí renesanční malíři, například Rubens a Goja, ho zpodobňují jako malého psíka, důstojně stojícího uprostřed dobových salónů po boku krásných dam. Na konci 19. století toto roztomilé plemeno velmi prořídlo a maltézáček byl velice vzácný. Avšak díky specialistům, kteří se zaměřili na jeho záchranu a šíření, se zániku tohoto plemene zabránilo.

Maltézský psík je pokrytý velice dlouhou bílou srstí a je charakteristický svým krásným, hrdým a noblesním držením hlavy. Je přízemní, podlouhlé, avšak přiměřené postavy, obdélníkového rámce, s rovným hřbetem, prostorným, k loktům dosahujícím hrudníkem a dobře vyvinutým hrudním košem. Hlavu má širokou, přiměřeně dlouhou, bohatě osrstěnou, s čenichem tvořícím třetinu celkové délky hlavy a výrazným stopem. Lebka je na horní části plochá a mírně delší než čenich. Přechod od čela k čumáku ho jakoby dělí na dvě různé části. Nosní hřbet má rovný, při pohledu z boku vertikální, s bohatým vousem. Čenich je plný, s otevřeným chřípím, kulatý a naprosto černý. Oči má otevřené, tmavé a zakulacené, s těsně přiléhajícími víčky, a s živým a pozorným výrazem. Jsou větší, než by se očekávalo, a neměly by být zasazeny příliš hluboko. Uši mají trojúhelníkový tvar, jsou vysoko posazené, plošně přiléhají k hlavě a jsou porostlé dlouhou srstí. Krk je nesený vzhůru a dlouhý jako polovina jeho výšky v kohoutku. Končetiny má rovné, spíše kratší. Ocas je vysoko posazený, u kořene silný, ke konci se zjemňuje. Délka těla o 38 % převyšuje jeho výšku v kohoutku. Délka hlavy je v poměru 6 : 11 k jeho výšce v kohoutku. Pes má v kohoutku výšku 21 až 25 cm, fena 20 až 23 cm. Váha se pohybuje mezi 3 až 4 kg. Jeho chůze a pohyb jsou lehké, volné, s krátkými a velmi rychlými kroky v klusu.

Maltézský psík má hustou, jasnou a lesklou srst, těžce padající k zemi, hedvábné struktury. Srst je na všech oblastech těla velmi dlouhá, její délka přesahuje výšku psa. Je rovná, bez stopy vln či kadeří, dobře přiléhající a bez podsrstí. Přiznané zbarvení je čistě bílé, světlý slonovinový nádech je povolen. Stopy světlých oranžových odstínů jsou tolerované, ne však žádoucí. Čenich nosu a podušky na tlapkách musí být jednoznačně černé. Ocas je nasazený v linii zádě, zatočený přes hřbet, porostlý dlouhou heboučkou srstí. Maltézáček má nelínavou srst, což občas působí problémy zvláště u štěňat ve věku kolem 8 měsíců. V té době se štěněčí srst mění za trvalou a snadno se zacuchá. Kůže je těsně přilehlá, s černými pigmentovými skvrnami. Především v oblasti hřbetu se mohou vyskytovat skvrny vínově červené.

Zdroj: Maltézský psík
Zveřejněno dne: 6.4.2016

BOLEST ZUBŮ U PSŮ

Jak poznat bolest zubů u psa

Jako parodontální označujeme tkáně obklopující zub a zajišťující jeho ukotvení v čelisti. Patří k nim dásně, spojovací epitel, zubní cement, závěsný vazivový aparát zubu. Onemocnění parodontálních tkání patří k nejčastějším onemocněním u malých zvířat vůbec. Statistiky uvádějí, že každý druhý pes je potenciálním stomatologickým pacientem. Onemocnění parodontálních tkání pak postihuje 100 % psů malých a trpasličích plemen, která mají k těmto onemocněním obecně větší předpoklady. Zánětlivá onemocnění parodontálních tkání způsobují výrazné lokální problémy, které se projevují jednak zápachem z dutiny ústní, postupnou destrukcí parodontálních tkání a uvolňováním zubů. U neřešených případů vede až k úplné ztrátě zubů. Mimo ztráty zubu může v důsledku onemocnění dojít k rozsáhlým lokálním infekcím v ústní dutině, tvorbě píštělí a frakturám (zlomeninám) čelistí.

Vedle těchto lokálních projevů má parodontitida významný dopad na organismus jako celek. Je nutno si uvědomit, že se jedná o infekční zánětlivý proces, na kterém se může podílet i více než 200 různých druhů mikroorganismů. Infikovaná plocha tkání může v pokročilých stadiích vývoje onemocnění přesáhnout 10 cm² (v závislosti na plemeni i více) a je přitom dobře ukryta před běžným vyšetřením. Zánětlivý proces dlouhodobě zatěžuje imunitní systém a může vyvolat jeho poruchy. Dále se následkem chronické parodontitidy prokazatelně rozvíjejí onemocnění srdce, ledvin a jater, především v důsledku dlouhodobé infekce u starších psů. Přitom původ těchto onemocnění nebývá v praxi primárně spojován s onemocněním dutiny ústní, chronickou parodontitidou.

Nejčastějším důvodem k návštěvě veterinární ordinace v souvislosti se zuby bývá zubní kámen. Jedná se o mineralizovaný plak (povlak zubu), který však není sám o sobě považován za onemocnění, ale spíše za kosmetickou vadu. Plak, bez ohledu na stupeň mineralizace, je však jednou z příčin rozvoje zánětu parodontálních tkání u psů. Podstatné pro rozvoj onemocnění jsou v tomto případě především bakterie obsažené v plaku a schopnost organismu si s těmito bakteriemi poradit. Odstranění plaku, tedy i zubního kamene, je součástí celkového ošetření, ale nikoli jeho jedinou podstatou.

Za aktivní péči lze označit dentální hygienu (čištění zubů) prováděnou aktivně majitelem psa. K tomuto účelu je vhodný měkký zubní kartáček, velikostí odpovídající psímu pacientovi, a speciální zubní pasta určená pro psy. Frekvence čištění zubů je velice individuální a závisí na rychlosti usazování plaku u konkrétního jedince. Obecně lze doporučit frekvenci čištění 2x týdně a častěji. Pro čištění zubů zvolíme vždy jedno konkrétní místo a jednu denní dobu. Je vhodné spojit čištění zubů s odměnou nebo jiným příjemným zážitkem.

Za pasivní péči můžeme označit prostředky využívající takzvané samočištění v okluzi pomocí pamlsků na čištění zubů. Samočištění je proces, kdy při žvýkání dochází v ústní dutině k samovolnému otírání plaku z povrchu zubů. Účinnost samočištění je dána charakterem žvýkané látky, anatomickým uspořádáním čelistí (okluze) a zvyky psího pacienta. Látka (pochoutka pro dentální péči), která je zpracovávána v ústní dutině, by měla být pro optimální čištění houževnatá, ale nikoli tvrdá, aby nepoškozovala zuby. Velikost jednotlivých kusů musí být taková, aby jej pes daného plemene mohl pohodlně ohryzávat a aby jej ihned nepolknul. Materiál nemá ani ulpívat na povrchu zubů, aby nepřispíval tvorbě dalšího plaku. Těmto požadavkům vyhovují především komerčně vyráběné pamlsky a hračky – ty mají obvykle tvar podporující obrušování povrchu skloviny.

Mezi nejčastější příznaky dentálního onemocnění patří zápach z dutiny ústní (působením bakterií v zubním plaku dochází k uvolňování intenzivně páchnoucích sirnatých sloučenin); začervenání okrajů dásní; jakékoliv trvalejší nánosy na zubech (zažloutlá až nahnědlá měkká vrstva v oblasti krčku zubu nebo přímo viditelný zubní kámen); zvýšená citlivost dutiny ústní a s tím související problémy s příjmem potravy nebo její úplné odmítání; změněná nálada nebo chování zvířete v důsledku diskomfortu v dutině ústní nebo bolesti; viklání zubu či jeho ztráta.

Bolest zubů u psa tedy poznáme zejména podle toho, že pes nepřijímá potravu nebo jen omezeně; trpí změnou nálad nebo chování, kňučí. Při zjištění nebo podezření, že psa bolí zuby, by měl majitel se psem navštívit veterinárního lékaře, který psa řádně vyšetří.

Zdroj: Bolest zubů u psů
Zveřejněno dne: 14.5.2016

KŘEČEK

Nemoci křečků

Choroby vznikají především chybami v chovu, zejména pak špatným nebo jednostranným krmením. U tak malého zvířete, jako je křeček, platí, že předcházení nemocem je daleko lepší než jejich léčení. Jedním z činitelů, které vyvolávají onemocnění, je také stres.

Zaklínění lícních váčků – příznakem tohoto onemocnění bývá oteklý lícní váček. Ten může být způsoben načechraným stelivem, které se zachytilo ve váčku. Zkontrolujte křečkovi tlamičku a vytáhněte z ní vše, co se tam mohlo zachytit. Zároveň se poraďte s veterinářem.

Infekce kůže – jestliže má křeček na kůži suchá loupavá místa, načervenalou kůži nebo ubylý kožíšek, může jít o infekci kůže. Tu mohou způsobit paraziti, alergie nebo nevhodná strava. S určením léčby vám pomůže zvěrolékař. Pokud má křeček pouze úbytek srsti, a přitom se nedrbe, nemá načervenalou kůži ani loupavá místa na kůži, může jít o projev stáří. Hodně křečků s přibývajícím věkem jednoduše ztrácí kožíšek.

Mokrý ocásek – křeček trpící touto nemocí je malátný, má mokrý konec ocásku a měkký a mokrý trus. Tato nemoc může křečka zabít, proto ho vezměte okamžitě k veterináři nebo běžte do zverimexu a kupte speciální léky na tuto nemoc.

Dehydratace – křeček se bude chovat letargicky. Pokud mu vytáhnete kůži na zadní části krku, bude se jen pomalu vracet do původního stavu. Může to být způsobené stresem, horkem nebo špatnou vodou v pítku. Při dehydrataci je nutné dát křečkovi vodu, a pokud má klec na místě, kde je horko, musíte ji přemístit jinam.

Poranění způsobená kousnutím – jedná se o bolavá místa, která mohou hnisat. Příčinou poranění bývá nesnášenlivost a vzájemné napadání křečků sdílejících stejnou klec. Je potřeba křečkovi zranění vyčistit, nevíte-li jak, bude nejlepší poradit se s veterinářem. V každém případě byste měli křečky oddělit a každého mít v jiné kleci.

Sluchové problémy – pokud má křeček problém se sluchem, může ztrácet rovnováhu, škrábat se kolem uší a třást hlavičkou. Taková nemoc je způsobena parazity nebo ušní infekcí. Na postupu léčby se domluvte se svým veterinářem.

Zrakové problémy – při potížích se zrakem budou oči křečka velmi těkavé, většinu času pak zavřené. Budou vypadat mdle a zamračeně. Tento problém může být způsoben zraněním nebo infekcí. Je zapotřebí držet křečka v tmavé místnosti a poradit se s veterinářem.

Infekce plic – při tomto onemocnění se křeček bude třást a bude se mu těžce dýchat. Může dojít ke ztrátě váhy a velmi letargickému chování. Jestliže má váš křeček tyto příznaky, je potřeba zajistit mu v kleci teplo a navštívit veterináře, který proti infekci předepíše antibiotika.

Lysiny – pokud si u křečka všimnete lysin nebo častého drbání, pravděpodobně se jedná o roztoče. Navštivte proto veterináře, který určí druh léčby. Pokud jsou vašemu křečkovi dva až tři roky, nemusíte se znepokojovat, jedná se totiž o běžný příznak stáří.

Svrab – je vážný problém, který způsobují roztoči. Jedná se o velmi nakažlivou nemoc, kterou mohou přenášet jiní nakažení křečci nebo seno obsahující roztoče. Příznakem je časté škrábání křečka (především okolo uší), suchá loupavá kůže a viditelná ztráta srsti (zejména v oblasti zad). Okolo uší, nosu a genitálií se mohou objevovat stroupky. Je potřeba křečka oddělit od ostatních a klec důkladně vydezinfikovat speciálním prostředkem určeným pro klece malých zvířat. Z klece by se mělo odstranit seno a nahradit je papírovým stelivem. Dále je potřeba vyhledat veterináře, který odebere malou část postižené kůže a zjistí, zda se skutečně jedná o svrab.

Nemoci způsobené stářím – pokud je křeček starší než jeden rok, mohou se u něj začít objevovat první příznaky stáří, například úbytek srsti, váhy, suchá kůže nebo pomalejší chování. U většiny křečků se však tyto příznaky stáří objevují mnohem později. V okamžiku, kdy bude křeček pomalejší nebo bude spát častěji než obvykle, je potřeba zajistit mu teplo a zároveň po něm nevyžadovat tolik pohybu jako dříve. Důležitá je pravidelná kontrola zubů, protože pokud by byly zlomené nebo přerostlé, mohl by mít problémy s jídlem. Jestliže máte jakékoli podezření na nemoc, rychle s křečkem zajděte k veterináři, protože průběh nemoci u starších křečků může být o hodně rychlejší a horší.

Rakovinotvorný nádor – obvykle se vyskytuje u starších křečků a častěji u samiček než u samečků. Vnitřní nádory postihující vnitřní orgány se léčí obtížněji, hodně z nich však může být úspěšně chirurgicky odstraněno. V těle křečka trpícího rakovinou se může vytvořit tvrdá boulička, která během krátké doby rychle zvětšuje svou velikost. Často je obtížné rozpoznat nádor od vředu (takzvaného abscesu). V některých případech je nádor doprovázen postupnou ztrátou srsti, letargií, slábnutím či špatnou kondicí. Jakmile zpozorujete na těle křečka bouličku, okamžitě navštivte veterináře. Čím dříve se nádor objeví, tím větší jsou šance na jeho úspěšné chirurgické odstranění. Vzhledem k malé velikosti křečků je samozřejmě riskantní uspat je narkózou, která je nezbytná k provedení operace. Přesto mnoho starších křečků zdárně podstoupilo operaci tohoto druhu.

Zdroj: Křeček
Zveřejněno dne: 31.1.2017

RAKOVINA KŮŽE U PSŮ

Nádorové onemocnění

Nádorová onemocnění patří mezi nejvážnější onemocnění kůže psa. Dle některých pramenů kolem 50 % psů starších 10 let zemře přímo či nepřímo na následky nádorového procesu. Ve srovnání s člověkem onemocní psi rakovinou dokonce dvakrát tolik. Nejčastěji se u psů i koček objevují novotvary kůže a mléčné žlázy.

Nádor (tumor, novotvar) je patologický útvar tvořený tkání, jejíž růst se vymkl kontrole organismu a roste na něm nezávisle.

Maligní (zhoubný) nádor při svém růstu ničí okolní tkáně a zakládá dceřiná ložiska (metastázy). Typickým příkladem je karcinom mléčné žlázy, který je reprezentován útvarem na mléčné liště a případnými metastatickými ložisky nejčastěji na plicích či v mízních uzlinách.

Benigní (nezhoubný) nádor roste ohraničeně a metastázy nezakládá. Může však utlačovat okolní struktury či jinak mechanicky překážet. Příkladem je v tomto případě adenom mléčné žlázy, který tvoří útvar na mléčné liště bez dalších ložisek. I ten však může znepříjemňovat život zvířete tím, že mu brání v pohybu, zvíře si ho může zraňovat, rána se může následně zanítit, bolet a podobně.

Vznik nádorového bujení je proces podmíněný genetickými změnami, které jsou vyvolány vnějšími podmínkami (cigaretovým kouřem, některými chemikáliemi či viry). Nádory jsou typickým projevem stárnoucího organismu, ale lze se s nimi setkat i u mladých jedinců.

Onkologie malých zvířat nezůstává pozadu jak v oblasti diagnostiky, tak terapie za medicínou humánní. Kromě rentgenového a ultrasonografického přístroje mají dnes mnozí veterinární lékaři přístup i k magnetické rezonanci či počítačové tomografii. Pro určení definitivní diagnózy je však třeba odebrat vzorek novotvaru (biopsie) či celý útvar a ten podrobit histologickému vyšetření. V České republice je v současné době několik laboratoří, které toto vyšetření provádějí. Majitel zvířete zná díky nim většinou do 14 dní přesnou diagnózu.

K odstranění či omezení nádorového bujení slouží u zvířat nejen chirurgie, ale i chemoterapie a ozařování.

K výraznému pokroku došlo v posledních letech v oblasti podpůrné terapie onkologického veterinárního pacienta. Kromě speciálních komerčních diet (ve formě konzerv či granulí) lze u těchto pacientů doporučit i doplňky krmiva (tablety Vetinmune), které napomáhají organismu v boji s nádorovým bujením či v rekonvalescenci po jeho odstranění. Tyto preparáty stimulují imunitní systém, zlepšují hojení ran a působí protizánětlivě. Pes či kočka se tak s jejich pomocí lépe vyrovnávají se stresem spojeným s léčbou, organismus má větší šanci svým imunitním systémem odhalit a zlikvidovat případné nádorové buňky a tkáně po terapii snadněji regenerují.

Majitelé si obvykle všimnou nádorů, které se více či méně projevují na povrchu těla. Ať už se jedná o nádorové masy rostoucí pod kůží a svou velikostí prominující na povrch, nebo o nádorové změny přímo na kůži (změna barvy, struktury, výrůstky, ...). Rostoucí nádor ale může způsobovat řadu dalších problémů, aniž by byl primárně vidět. K projevům nádorového růstu patří například hubnutí, nechutenství, apatie, zvracení a další trávicí poruchy, problémy s dýcháním, kulhání, nervové příznaky a další. Projevy závisí na lokalizaci a typu nádoru a jsou velice variabilní.

Prognóza se odvíjí zejména od typu nádoru a jeho stadia. Nelze paušálně říct, že je nepříznivá. Rozhoduje především to, zda je nádor zhoubný, či nezhoubný, v případě zhoubnosti potom také jednotlivá kritéria malignity. Vždy ale platí, že čím dříve je nádor diagnostikován a je zahájena terapie, tím vyšší je šance na vyléčení, případně delší přežití. Proto pokud pozorujete na svém zvířátku jakékoliv příznaky, jež by mohly signalizovat nádorový růst, neváhejte navštívit veterinární ordinaci.

Druhy rakoviny (nejčastěji zasažená místa):

  • Rakovina kůže – objevuje se nejčastěji na hlavě, zádech, na kořenu ohonu, na váčku s varlaty, na nohou. Je to tvrdá, hrbolkovitá vyvýšenina kůže, která se na všechny strany šíří a mění se záhy v bolák kotoučovitého tvaru s propadnutým středem, který se dále rozežírá. Odstranit se dá jen operativně.
  • Rakovina prsní – objevuje se na mléčné žláze; jde o tvrdý otok, který se zvolna šíří a je z ostatních rakovin poměrně nejmírnější. S oblibou se objevuje na prsu, napřed jako tvrdý uzlík, který při dotknutí nebolí a také se nezapaluje. Uzlík se pomalu zvětšuje, kolem něho naskakují nové uzlíky, které s hlavním uzlíkem srůstají, až celý novotvar dosahuje velikosti vlašského ořechu, ale také až velikosti pěsti. Někdy se na mléčných žlázách objeví takových novotvarů několik. Rovněž tato rakovina se dá odstranit jen operací.
  • Rakovina řiti – jeví se jako hrbolovitý, houbovitý novotvar související uvnitř s kůží. Když dosáhne větších rozměrů, působí obtíže při odcházení výmětů. Odstraní se jen operativně. Kromě rakoviny se mohou na řiti objevovat různé otoky a zápaly žláz, které však snadno rozeznáme od rakoviny skutečné, protože při zmáčknutí vyměšují hnis.

Zdroj: Rakovina kůže u psů
Zveřejněno dne: 6.1.2016

FRANCOUZSKÝ BULDOČEK

Povaha

Francouzský buldoček, jak již název napovídá, pochází z Francie a byl vyšlechtěn v 19. století. Existují dvě teorie jeho vzniku. První říká, že francouzský buldoček má mezi svými předky psy z arén, kteří zápasili s býky. Druhá praví, že si v 60. letech 19. století dovezli francouzští chovatelé malé buldoky z Velké Británie a ty později křížili s francouzskými plemeny a také s teriéry. Původním posláním tohoto psa byl lov krys, ale velmi brzy se z něj stal společník rodin a dnes tomu není jinak.

Francouzský buldoček je extrovertní, veselý a inteligentní pes. Dokáže být i tvrdohlavý a umí si jít za svým, když si něco umíní. Přestože je to odvážný a tělesně tvrdý pes, duši má velmi citlivou a tvrdá slova a přístup ho dokážou hluboce zasáhnout. Velmi rád pobývá ve společnosti své rodiny, nerad zůstává sám doma. Vyžaduje jistou dávku pozornosti a může i značně žárlit, pokud se jeho pán nevěnuje právě jemu. Francouzský buldoček štěká velmi málo, proto jeho štěkot neberte na lehkou váhu, může totiž znamenat nějaké nebezpečí. Většina jedinců má kladný vztah jak k malým dětem, tak dokáže být veselým společníkem pro děti starší. Někteří psi se mohou chovat dominantně vůči jiným psům, ale rozhodně to není pravidlem. S ostatními zvířaty nemají žádný problém, pokud jsou na ně zvyklá. Francouzský buldoček má potlačený lovecký instinkt a nemá sklony vydávat se někam na vlastní pěst.

Francouzský buldoček je úžasné, milé, přítulné a osobité plemeno, které je velmi vhodné k dětem a potřebuje přímý kontakt s člověkem a jeho lásku. Je to takový „kašpárek“, který je přístupný k jakékoliv hře, která ho baví. I přes některé své dané handicapy, jako je krátký čumák, který je spojen s horším dýcháním zejména v horkém, ale i v mrazivém počasí, se buldočci krátkodobě mohou zúčastňovat některých psích sportů. Jsou schopni chodit delší procházky, ale je potřeba mít s sebou dostatek vody. Horké nebo hodně mrazivé počasí je pro ně nevhodné – postačí jen velmi krátké ranní a večerní procházky.

Povahu mají milou, hravou, ale přitom někdy hodně tvrdohlavou. Když si něco vezmou do hlavy, že to dělat nebudou, nikdo s nimi nehne. Snadno si dokážou získat lásku člověka svým chováním a klaunovstvím. Francouzský buldoček je společenský pes, který oplývá bystrostí, energičností, mazlivostí a hravostí. Pro tohoto psa veselé povahy je těsný kontakt s pánem a jeho rodinou nadmíru důležitý, citlivý francouzský buldoček vyžaduje dostatek pozornosti. Velmi miluje děti. Dobře obstojí také v roli ostražitého hlídače, ačkoliv není zbytečně uštěkaný.

Francouzský buldoček dorůstá do výšky okolo 30 cm v kohoutku a dosahuje váhy 14 kg. Výška psa v kohoutku je 27–35 cm, feny 24–32 cm. Váha psa je 9–14 kg, feny 8–13 kg. Průměrná délka života činí 10–13let. Buldoček má širokou hlavu čtvercového formátu. Široká lebka je téměř plochá, stop má silně vyjádřený. Krátký široký čenich je ohnutý vzhůru, silné pysky visí přes hranaté široké čelisti. Plemeno má předkus. Nosní houba je vždy černá. Středně velké netopýří uši jsou umístěny vysoko na hlavě a dost daleko od sebe. Oči jsou kulaté, nízko položené a poměrně daleko od sebe, barvu mají tmavou. Tělo francouzského buldočka je podsaditého vzhledu. Je to typický malý molossoidní pes. Přes svou malou velikost je silný, ve všech proporcích krátký, podsaditý, kompaktní, krátkosrstý, s krátkým čenichem, vztyčenýma ušima a přirozeně krátkým ocasem. Musí působit dojmem živého, bystrého, velmi svalnatého zvířete kompaktní stavby těla a pevné kostry. Žádný znak nemá být ve srovnání s ostatními tak přehnaný, aby rušil celkovou harmonii psa ve vzhledu a pohybu. Krk je krátký a mírně klenutý. Linie svalnatého hřbetu stoupá směrem od kohoutku k širokým bedrům. Od beder k nasazení ocasu naopak klesá. Krátký sukovitý ocas je nošen nízko. Hruď je široká, hluboká a soudkovitého tvaru. Přední končetiny jsou daleko od sebe a jsou kratší než zadní. Srst francouzského buldočka je měkká, krátká, lesklá a těsně přiléhá k tělu. Základní zbarvení je plavé (od barvy bílé kávy po červenou), další barvou je barva žíhaná, což jsou tmavé chlupy v barvě plavé. Dále následuje strakoš, kde je základní barva bílá s žíhanými nebo plavými plotnami. Také mohou být jedinci čistě bílí.

Vady, které může toto plemeno mít, jsou silně tečkovaná bílá srst u žíhaných strakošů, silně žlutě tečkovaná bílá srst u plavých s bílou, u plavého zbarvení výrazný černý „úhoří“ pruh podél páteře, bílé ponožky u žíhaného a plavého zbarvení, světlé drápy.

Těžké výstavní vady jsou: přehnaný typ, přehnané plemenné znaky; čenich příliš dlouhý nebo příliš krátký; jazyk viditelný při zavřené tlamě; světlé, dravčí oči; vodorovná horní linie od kohoutku po bedra; přílišná ztráta pigmentu pysků, nosní houby a očních víček, jejichž okraje by nikdy neměly být zcela nepigmentované; klešťový skus.

Vady vylučující z výstavy jsou: agresivita nebo bázlivost (každý jedinec jasně vykazující fyzické nebo povahové abnormality musí být diskvalifikován); nedostatek charakteristických znaků, který má za následek, že pes celkově nevypadá jako ostatní jedinci téhož plemene; zcela uzavřené nosní dírky; zkřivení nebo boční vychýlení čelisti, což má za následek trvale viditelný jazyk; dolní řezáky postavené za horními řezáky; při zavřené tlamě trvale viditelné špičáky; různobarevné oči; nosní houba jiné barvy než černé; uši nejsou neseny vzpřímeně; bezocasost nebo ocas zanořený do zádi; paspárky na pánevních končetinách; obrácená hlezna; dlouhá, hrubá, nebo příliš měkká „vlněná“ srst; zbarvení srsti, které není v souladu s tím, co předepisuje standard, zvláště černé, černé se žlutými znaky a všechny zředěné (dilutované) odstíny černé, s nebo bez bílých skvrn; velikost a váha mimo rozmezí dané standardem; dýchací obtíže; hluchota.

Zdroj: Francouzský buldoček
Zveřejněno dne: 11.7.2016

PES PITBULL

Americký pitbulteriér

Americký pitbulteriér je mírumilovný k lidem a zcela oddaný své rodině. Dokáže ji bránit i za cenu ztráty života. Také velmi těžce nese, když rodinu někdo opustí. Má vyrovnanou povahu, je kamarádský a hodí se i k dětem. Je to opravdu společenský pes, který má rád každou návštěvu, třebaže je vůči cizím lidem trochu rezervovaný. Je výjimečně odolný vůči fyzické a psychické zátěži, dokáže vytrvale a tvrdě pracovat a potřebuje být stále něčím zaměstnán. Při styku s jinými psy dává najevo svou nadřazenost, kterou má geneticky zakódovanou. Při správné výchově s ním však nejsou problémy a svou trochu pošramocenou pověst si určitě nezaslouží. Ve špatných rukou může být ovšem „pitbul nebezpečný, a to především proto, že se vždy chce svému pánovi zavděčit, což je snadno zneužitelné.

Po celá staletí chovateli podporovaná vlastnost pitbulů z něj tedy dnes činí problémového psa ve vztahu k jiným psům. Oproti tomu pitbulteriéry, kteří se v ringu pod tlakem zranění a bolesti obrátili proti člověku, „pitmani“ bez milosti utratili. Díky této tvrdé selekci je dnešní americký pitbulteriér pes pevné, vyrovnané, spolehlivé a bezmezně statečné povahy s vřelým vztahem k člověku.

Povaha pitbula je k lidem přátelská, svému pánovi a jeho rodině je bezmezně oddaný, je povahově velmi vyrovnaný a inteligentní. Je společenský, radostně vítá všechny návštěvy, a i když je k cizím lidem rezervovaný, není agresivní. Toto však platí pouze pro psy z dobrého chovu. Bohužel mnoho pitbulů u nás chovaných, jsou psi ze špatných spojení nebo kříženci. Extrémní vlastnosti, jako je game, se velice rychle ztrácí při nesprávné volbě chovného páru, a současně se bohužel ztrácí také další vlastnosti, jako je loajalita vůči lidem a vyrovnaná povaha. Proto je nutné krýt feny liniově odpovídajícími psy. Pro správnou volbu chovného páru je tedy nutné znát rodokmen obou rodičů a vědět, co s čím můžeme kombinovat.

Někteří „chovatelé“ kryjí cokoliv čímkoliv pouze za účelem zisku a výsledkem jsou psi, kteří mají s pitbulem společný pouze vzhled. Často u nich chybí typické vlastnosti plemene a objevuje se dokonce agresivita vůči lidem. Jsou to zkrátka bastardi vypadající jako pitbulové. Bohužel tito jedinci dělají pak ostudu celému plemenu a problémy jeho chovatelům.

Pitbul rozhodně není pes pro každého. Jeho fyzický fond a zděděné vlastnosti ho sice předurčují být dobrým společníkem do rodiny a ochráncem majetku, jeho výchova však vyžaduje mnohem více trpělivosti a důslednosti než výchova jiných plemen. Americký pitbulteriér si musí být neustále jist svým postavením, umístěním a žebříčku hierarchie v rodině. Vždy je také připraven vzít „vedení“ do svých rukou, k čemuž má větší sklony než mnohá jiná plemena. Zajisté by bylo velmi nebezpečné pro všechny členy rodiny, aby se stal jejím tyranem. K tomu nesmí nikdy dostat příležitost a majitel mu musí dávat pevně, ale vlídně najevo, kde je jeho místo. V každém případě je nutné si uvědomit, že to není jednoduchý pes, je znám svou tvrdohlavostí. Je to dáno jeho minulostí, kdy se musel rozhodovat sám a být zcela samostatný. Ze strany majitele proto musí být více trpělivosti a odpovědnosti, ale také neústupnosti, než je zvykem u jiných plemen. Ale pozor, přílišný tlak a spěch vedou k zatvrzení psa a majitel s ním jen velmi těžko kdy ještě pohne. Je to pes, který perfektně dovede těžit ze slabosti a nedůslednosti svého vůdce. To je zapotřebí mít neustále na mysli. Toto plemeno nelze v žádném případě doporučit začátečníkům nebo starším lidem bez zkušeností se psy. V tomto případě je vhodnější zvolit jiné plemeno, například stafordšírského bulteriéra.

Americký pitbulteriér je pevný, atletický pes s kvadratickou stavbou těla, působící sebejistým a spolehlivým dojmem. Hlava je hranatá, mohutná, mezi ušima široká, oči malé, oválné a hluboko nasazené. Má výrazné lícní kosti, silné čelisti, zuby s nůžkovým skusem, přičemž horní zuby překrývají spodní, nos se široce rozevřenými nozdrami a vysoko nasazené uši. Krk má americký pitbulteriér silný, stejně jako pevné svalnaté plece, krátký mírně se svažující hřbet a hluboký hrudník s dobře klenutými žebry. Ocas je krátký, nízko nasazený a ke konci se zužující. Má mohutné silné končetiny se středně velkými tlapami. Srst je krátká, lesklá a na dotyk tvrdá. Je přípustné jakékoli zbarvení. Váha se pohybuje od 13 do 22 kg u fen a od 16 do 30 kg u psů. Americký pitbulteriér se dožívá v průměru 12 let.

Chov začal ve Spojených státech na konci 19. století jako nově oficiálně zaregistrované plemeno. Je nesporné, že plemeno bylo původně vyšlechtěno k boji s ostatními psy, ovšem jen v aréně a jen s pitbuly, zde se nekladl důraz na exteriér těchto psů. Tato skutečnost ukazuje na to, že pitbul nikdy nebyl veden k útočnosti na člověka, protože to bylo naprosto nežádoucí. V ringu oddělovali od sebe zakousnuté psy lidé svýma holýma rukama, pokud pes zaútočil na člověka, byl utracen. Největší popularitu získal pitbulteriér před a v průběhu 1. světové války. Nejznámějším pitbulteriérem této doby byl zlatý pes s bílými znaky jménem Stubby, který varoval před plynovými útoky a zadržel německého špiona, získal za to hodnost seržanta a medaili. Popularita plemene se ale udržela i po válce.

V roce 1898 pan Bennet založil klub pro chov APBT pod názvem United Kennel Club – UKC. Na začátku 20. století vznikla v Americe další organizace American Dog Breeders Association – ADBA, kterou založil Guy McCord, přítel známého chovatele pitbulů Johna P. Colbyho. Od roku 1936 začal APBT také registrovat klub American Kennel Club – AKC, ovšem ti se rozhodli, že plemeno budou registrovat pod názvem americký stafordšírský teriér. Na konci 30. let byli tito psi registrováni jak pod UKC, AKC, tak pod ADBA. Chovatelé tedy v této době registrovali tyto psy jednak pod AKC jako americké stafordšírské teriéry, jednak pod ADBA a pod UKC jako americké pitbulteriéry. Chovatelé z AKC se pak zaměřili především na exteriér těchto psů a na to, aby co nejvíce odpovídali chovnému standardu. Zde tedy začal vznikat americký stafordšírský teriér, jak ho známe dnes. Chovatelé z UKC a ADBA naopak kladli důraz na pracovní vlohy a temperament pitbula.

Nejdůležitější součástí péče o pitbula je výchova, které se musíme věnovat již od útlého štěněčího věku. Je potřeba mít pevnou ruku a umět dodat správnou motivaci. Je nutné psa dobře socializovat, vybudovat si autoritu a hlavně si ji umět udržet. Americký pitbulteriér má rád hodně pohybu, dlouhé vycházky, miluje různé psí sporty, a toto vše je mu potřeba dát. Na procházce by měl mít pro jistotu náhubek i dobře vychovaný pes. Srst nepotřebuje žádnou nadstandardní péči.

Musí-li být pes umístěn mimo byt, není vhodné si toto plemeno pořizovat. V nejkrajnějším případě je nutné velmi dobře zateplit boudu, v lepším případě psa v zimě umístit v chodbě domu.

Neměl by být zavírán po delší dobu v kotci, ani sám v bytě. Velmi tím strádá a může začít demolovat byt či kotec. Pitbulové jsou vynalézaví, mrštní a jsou dobrými skokany, proto by měly být kotec i zahrada zabezpečeny dostatečně vysokým a pevným plotem. Rozhodně není bezpečné nechávat jej volně pobíhat po zahradě ve vaší nepřítomnosti. Může se podhrabat nebo přelézt plot, navíc jako hlídač je platný většinou jen svojí pověstí. Přátelsky se chovajícího zloděje drtivá většina zástupců tohoto plemene radostně přivítá. Najdou se však i tací pitbulové, kteří hlídají velice dobře, ale není to pro ně typické. Naopak na přímý útok na vaši osobu, bude většina reagovat rychlým protiútokem.

Všeobecně platí, že pitbul je pes milující lidi – svoji rodinu, ale i osoby úplně cizí. Není tedy vhodný pro samostatnou ostrahu objektů. Na takovou práci je třeba pes s vrozenou nedůvěrou vůči cizím lidem. Feny většinou nejsou tak tvrdohlavé jako psi, i když nemusí tomu tak být vždy. Přesto pro začátečníky s tímto plemenem obecně lze doporučit fenu. Jsou většinou poddajnější, přítulnější, s menší tendencí útočit na jiné psy, také se tolik nesnaží vydobýt si co nejvyšší příčku v hierarchii rodiny. Toto plemeno je poměrně dobře známo svou láskou k dětem. Tuto skutečnost by však rodiče neměli podceňovat a při přítomnosti psů s dětmi dohlédnout na jejich vzájemné chování, tolerování hry. Každopádně je vhodnější, přijde-li pitbul do rodiny, kde již děti jsou, a ne naopak. Při dodržení určitých zásad je tedy pitbul skvělým společníkem pro děti. Dokáže si s nimi hodiny hrát, je pro každou legraci. Má také obrovskou trpělivost s dětskými trapiči. Ale tady pozor! Že pitbul snáší dětské surovosti bez odporu, či dokonce s radostí, neznamená, že ho necháme dětmi trápit a nezasáhneme. Dříve či později by se mu to mohlo přestat líbit. Pitbul má s dětmi nadprůměrnou trpělivost, ale je také velmi citlivý na zacházení. Velmi dobře cítí, je-li s ním zacházeno bezcitně, a stává se pak, dle individuální povahy, buď bázlivým, nebo agresivním, nebo obojím. Další věc, na kterou nesmíte zapomínat, je temperament většiny pitbulteriérů. Mohou dítě nechtěně povalit a způsobit mu tak i poměrně vážný úraz. Zejména u nejmenších dětí je tedy nutná určitá opatrnost.

Při koupi je velmi důležitý výběr chovatele. Zdraví vašeho budoucího štěňátka do jisté míry závisí právě na něm. To, jak chovatel pečoval o fenu štěňátek, o její správné krmení, dostatek vitamínů, pohybu a hlavně lásky. To vše se v budoucnu na štěněti projeví. Pitbulteriéra je nejlépe koupit z chovných stanic, je vhodné si chovnou stanici ověřit a zjistit si na ni recenze. Cena štěněte se pohybuje od 4 000 do 14 000 korun. Cenu ovlivňuje, zda má štěně průkaz původu, kredit chovné stanice, původ rodičů.

Zdroj: Pes pitbull
Zveřejněno dne: 19.4.2016