Zajímá vás téma TRPASLIČÍ PUDL PRODEJ? Tak právě pro vás je určen tento článek. Pudl je patrně přímým potomkem barbeta. Pochází z Německa a jeho vznik se datuje až do 16. století. Ve Velké Británii bylo toto plemeno uznáno teprve na počátku 20. století. Původně šlo o loveckého psa, který nosil zastřelenou kořist myslivcům. Dnes je vítaným a oblíbeným společníkem.
Nároky
Přátelská veselá povaha, věrnost, učenlivost a snadná vychovatelnost z tohoto plemene činí příjemného společníka. Navíc je na výběr několik velikostních a mnoho barevných rázů. Jde o velmi chytrého, upřímného, rozumného, ale i hravého, živého a sportovně založeného, mrštného a obratného psa. Dokáže být ale také nečekaně houževnatý a vytrvalý a nechybí mu ani odvaha. Jako osvědčený společenský pes je závislý na majiteli a jeho rodině, je milý a přítulný, něžný, vždy veselý, s dobrou náladou. Svým lidem je oddaný a věrný, ale dobře snáší i cizí osoby. Ochotně a s radostí si hraje s dětmi, nevyhledává konflikty s jinými psy a je schopen žít ve společné domácnosti i s různými volně drženými zvířaty. Pudl je pes nenáročný na výchovu. Jeho temperament se dá zvládnout důsledným zacházením. Je učenlivý a přizpůsobivý, proto je vhodný i jako štěně pro začátečníky.
Pudlí srst neustále dorůstá, a proto potřebuje pravidelnou a svědomitou péči. Vyžaduje alespoň jednou za dva měsíce koupel, stříhání, česání, a to i navzdory tomu, že toto plemeno nelíná. Při nedostatečné péči hrozí zacuchání srsti. Při česání je důležité také kontrolovat uši, v nichž se často maz zachycuje společně s chlupy a mohl by způsobit ucpání vnějšího zvukovodu. Pudli trpasličí se stříhají do tří typizovaných sestřihů.
Podle mezinárodní kynologické organizace FCI se pudl řadí do skupiny 9: společenská plemena a toy, sekce 2 – pudl.
Ve svém příspěvku PUDL TOY JAK KRMIT se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Anna Bártková.
Dobrý den, poraďte mi prosím kolikrát denně a jakou dávkou granulí mám krmit 4měsíčního pudla, má 1,5 kg, budou stačit jen ty granule?
Děkuji za odpověď Bártková
Na tento příspěvěk jestě nikdo nereagoval. Chcete se k němu vyjádřit? Klikněte na tlačítko a budete moci vložit svůj komentář.
Charakteristický zástupce trpasličího pudla by neměl překročit 35 cm v kohoutku, řadí se tedy výškově mezi pudla toy a pudla středního (domácky dudlík nebo mini). Běžná váha se u trpasličího pudla pohybuje do 5 kg. Má protáhlou hlavu s mandlovýma očima a přiléhavýma ušima. Konstituce by měla být čtvercového formátu s hlubokým hrudníkem a vysoko posazeným ocasem. Vyskytuje se ve všech barvách jako jeho větší příbuzní pudli střední i královští, tedy v černé, bílé, hnědé, stříbrné, meruňkové a apricot. Má bohatou, pevnou a pružnou srst, obvykle kudrnatou, někdy šňůrovitou. Dnešní využití pudlů a pudlíků všech barev a velikostí je ryze společenské. Charakteristická je pro ně hustá, kadeřavá srst, která vyžaduje každodenní péči majitele. Toto plemeno není vhodné jako hlídač. Při nedostatku pohybu a aktivit může být problémový.
Stříbrný
Stříbrná barva u tohoto plemene musí být stejnoměrná, čistá, tedy ani ne do černa, ani ne do bíla.
Harlekýn
Teprve roku 1991 bylo toto plemeno uznáno mezinárodně. Ale jen od VDH, to znamená, že bylo víceméně trpěno, smělo se i vystavovat, i když jen na takzvaných klubových výstavách v kategorii nových barev. A to pouze pudli černobílí nebo černí s pálením. Ostatní barevné variace se nepřipouštěly. V roce 2003 byla poprvé k vidění v rámci světové výstavy variace černobílá, nesměla být ale vystavována. Také v Anglii nezmizeli všichni vícebarevní, několik málo chovatelů vedlo chov dále. Většinou je prodávali za nízkou cenu jako rodinného psa. Dne 17. 8. 2009 se sešli v Mnichově zástupci VDH (prezident VDP – Bertold Peterbus s viceprezidentkou Christou Klotz) a čtyř „pudlklubů“, aby se dohodli o budoucnosti vícebarevného pudla. Pevně se zasazovali o to, aby se směl i nadále používat název vícebarevný pudl a nadále se mohl pod tímto názvem i chovat. Návrh FCI byl Deutsche Wollhund. Pokud by tento návrh prošel, jednoznačně by pudl harlekýn vzhledem ke svému nízkému počtu směřoval k degeneraci druhu a zániku. Naštěstí nyní v mnoha zemích prožívají harlekýni renesanci a jsou běžně v nabídce na internetu.
Aprikot
Může být od světle plavé přes oranžovou (aprikot) až po červenoplavou. Oční víčka, nosní houba, pysky, dásně, patro, tělní otvory, šourek a polštářky tlapek jsou dobře pigmentované. U psů světle plavé barvy musí být pigmentace co nejtmavší.
Ve svém příspěvku SURIKATA NA PRODEJ? se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Drahomira vesela.
Dobrý den, chtěla bych se zeptat, zda je možné chovat surikatu doma a zda je možno toto krásné zvířátko vůbec sehnat. Prosím o kontakt na mláďátka, děkuji moc za odpověd. Přeji krásný den Vesela
Na tento příspěvěk jestě nikdo nereagoval. Chcete se k němu vyjádřit? Klikněte na tlačítko a budete moci vložit svůj komentář.
Toto plemeno patří mezi bystré, inteligentní. Štěňata jsou snadno vychovatelná a rychle se učí. Pudl má rád pohyb, ale je přizpůsobivý a věrný svému pánovi, hodí se tedy i ke starším lidem či k dětem. Vyniká svou hravostí a vynalézavostí. Je energický a rád štěká, což někdy může obtěžovat. Jinak je ale skvělý a oddaný společník, vnímavý kamarád a nenahraditelný hlídač. Jakmile si toto plemeno zamilujete, už nikdy nebudete chtít jiné.
nejmenším špicím plemenem je trpasličí špic, který bývá vysoký kolem 20 cm (+/- 2 cm). Jeho váha je menší než 2 kg. Jeho rozměry ho předurčují k životu uvnitř bytů a domů, rozhodně se nehodí jako hlídač k domu. Nejčastější zbarvení je bílé, hnědé, černé, oranžové, vlčí.
Povaha:
Kvůli jeho vzhledu ho lidé využívají více jako svého „mazlíka“ než jako hlídače. Proti mazlení špic nic nemá, pokud mu během dne jeho majitel poskytne dost her a různých podnětů. Problém může nastat jen, když jeho majitel ho správně nevychová, pak může být protivnější, uštěkaný a vůči větším psům klidně i bojechtivý.
Strava:
Pes takto malých rozměrů nepotřebuje dostávat denně velké množství jídla, vhodnější je dbát na kvalitu jeho pokrmů. Zároveň by majitel měl vybírat konzervy i granule vhodné pro takto malá plemena.
Línání:
Stejně i jako ostatní špice i trpasličí variantu postihuje jednou – dvakrát do roka období línání. V tu dobu je vhodné se jeho srsti více věnovat a vyčesávat ji.
Základní podmínky pro dovoz do EU jsou stanoveny v článku 4 nařízení č. 338/97. Dovoz nebo vývoz exemplářů původem z přírody, pokud jde o druhy přímo ohrožené vyhynutím nebo vyhubením (příloha A), je možné povolit jen výjimečně za přísných podmínek, tj. v podstatě jen k ochranářským a nezbytným vědeckým nebo biomedicínským účelům, a v žádném případě ne k převážně komerčním účelům.
Pro povolení obchodu s druhy z přílohy B je hlavní podmínkou dodržení dlouhodobé udržitelnosti odběru exemplářů z přírody, k čemuž se vyjadřují vědecké orgány.
V EU platí zákaz komerčního využívání exemplářů z přílohy A (tj. druhů přímo ohrožených vyhynutím nebo vyhubením). Podle čl. 8 odst. 1 nařízení č. 338/97 je zakázán nákup, nabízení ke koupi, nabývání pro obchodní účely, veřejné vystavování pro obchodní účely, využívání pro obchodní zisk a prodej, držení za účelem prodeje, nabízení k prodeji nebo převážení za účelem prodeje exemplářů druhů zařazených do přílohy A. Prodejem se rozumí jakákoli forma prodeje. Za prodej se považuje i pronajmutí, směna nebo výměna a obdobné výrazy mají být vykládány podobně.
Samotný prodej vombatů probíhá přes burzy exotických zvířat. Cena za vombata se pohybuje od 20.000 Kč, ale vzhledem k obtížnostem souvisejících s legálním získáním chovného páru, není chovatelů mnoho a prakticky jsou omezeny jen na zoologické zahrady. Můžete ale zkusit štěstí a poptat vombata na této internetové burze zooburza.eu.
je nápadně malá rohovka, často unilaterální, spojená jinak s normálně vyvinutým okem. Často je diagnostikována společně s dalšími abnormalitami. Zejména s mikroftalmií. Plemenná predispozice je uváděna u plemen trpasličípudl, knírač, bobtail, bernardýn, kolie, kokršpaněl a australský ovčák. Terapie neexistuje.
Dermoid
je okrsek kompletně vybavené tkáně, lokalizovaný mezi rohovkou a sklérou. Dermoid bývá klinicky diagnostikován několik týdnů po narození, odstranit jej lze superficiální keratotomií. Jezevčík, dalmatin, dobrman, německý ovčák, bernardýn a anglický buldok jsou predisponovaná plemena právě pro výskyt dermoidu.
Kongenitální zákal rohovky
je porucha transparence rohovky vzniklá během embryogeneze nebo z důvodu intrauterinní infekce. Setkáme se s ní u štěňat při prvním otevření víčkové štěrbiny. Tato zakalení se mohou samovolně projasnit do stáří několika měsíců (3-5) po narození. Léčba není nutná. Nejčastěji tento problém postihuje kolii, bišonka, pudla, yorkshirského teriéra, anglického špringršpaněla.
pinčové, knírači, dogovitá plemena typu mastifa, plemena molosoidní a švýcarští salašničtí psi
teriéři
jezevčíci
špicové a tzv. primitivní plemena
honiči barváři
ohaři – stavěcí psi
slídiči a retrívři
plemena společenská
chrti
Lovecká kynologie dělí lovecká plemena na ohaře, slídiče, honiče, barváře a norníky a případně přinašeče. Každý lovecký pes využívající se k tomuto účelu musí projít zkouškami, které vycházejí ze zkoušek pro jednotlivá plemena (jiné zkoušky mají chrti a jezevčíci například). Některá plemena uvedená v tomto soupisu se již příliš jako lovečtí psi nevyužívají, ale i tak v nich mohou zůstávat lovecké instinkty.
Psí plemeno pomeranian se řadí ke skupině německých špiců. V mnoha zemích je známé jako trpasličí špic. Jeho celková postava je kompaktní a robustní, s velmi osrstěným ocasem, který je vysoko posazený a plochý. Pomeraniani jsou dobře známí krycí srstí tvořící jakýsi límec u krku a také jemnými chloupky na zadních končetinách. Krycí srst je dlouhá, rovná a tvrdá, s texturou. Podsada je oproti tomu měkká, hustá a krátká. Barva srsti může být dnes nejrůznější: bílá, černá, hnědá, červená, krémová, černá s pálením, hnědá s pálením, žíhaná a další. Mezi nejčastější ovšem patří oranžová, černá nebo krémová. V poslední době je velmi oblíbené zbarvení merle, které je kombinací modré a převážně bílé barvy srsti.
Pomeraniani jsou zařazeni podle standardu FCI do skupiny 5 – špicové a primitivní plemena, sekce 4 – evropští špicové, bez pracovní zkoušky.
Pomeraniani jsou náchylní k časté ztrátě zubů, takže se nedoporučuje krmit je suchým krmivem. Často mohou trpět mírnou až těžkou hluchotou, zvýšením nitroočním tlakem, ametropií. V případech, že se jedná o psa se zbarvením srsti merle, jehož rodiče byli oba se zbarvením srsti merle, mohou psi navíc trpět abnormalitou skeletu, problémy se srdcem a reprodukčním systémem.
Plemeno pomeranian bývá často zaměňováno s plemenem německého špice. Německý trpasličí špic má hlavu klínovitou, menší, s většíma špičatýma ušima blíže k sobě, uši jsou posazené navrchu hlavy, čenich je dlouhý, špičatý, nohy tenké, méně osrstěné než zbytek těla, kostra není tak kompaktní jako u pomeraniana. Němečtí trpasličí špicové dvakrát ročně silně línají, kdežto plemeno pomeranian, které má bohatou srst, při pravidelném pročesávání a přistřihování většinou líná minimálně a srst zůstává v kartáči, takže chlupy takzvaně nesněží po podlaze. Ocas klasického německého špice je zahnutý a posazený na bok. V Česku se tato dvě plemena moc nerozeznávají, zatímco v ostatních zemích Evropy, dále pak v USA a Thajsku jsou tato plemena již dávno rozdělena a každé má svůj vlastní plemenný standard.
Slovem boo se označuje sestřih, kdy se pes ostříhá nakrátko po celém těle. Je ale střih a střih. Každému psovi sluší něco jiného a každý má pro výstavní střih jiné předpoklady. Svou roli hraje typ srsti, hustota podsady, dokonce i barva (pokud je pes výrazně sable). Výstavní střih se totiž tvoří tak, že se na pejskovi ostříhá pouze to, co ruší jeho přirozenou anatomii, nestříhá se tedy úplně nakrátko. Zastřihují se konečky srsti, aby byl pes upravený a kožíšek měl přitom co nejdelší.
Pomeranian by měl mít dvojitou strukturu srsti, to jest krycí srst a podsadu. Krycí srst je rovná, dlouhá a tvrdá, podsada je vatovitá, jemnější, schovaná pod krycí srstí. Díky krycí srsti se k podsadě nedostává vlhkost, špína ani prach. Anglický termín zní „double coated dog‟.
Obecně existují dlouhosrstá plemena, která byla pro úpravu střihem přímo vyšlechtěna (například pudl), dále plemena, jimž střih a holení nevadí (mají vlasovou strukturu srsti, například jorkšír), a konečně plemena, pro které je stříhání nakrátko a holení nevhodné. Do poslední skupiny patří hrubosrstá plemena psů a psi se strukturou srsti, jež je podobná právě srsti pomeraniana. U hrubosrstých a double coated psů dochází při nevhodné úpravě k trvalému poškození struktury srsti: srst se zjemní a ztratí své charakteristické vlastnosti.
Srst s podsadou má několik důležitých vlastností. Příroda ji vymyslela zejména proto, aby pejskovi pomáhala. Člověk pak šlechtěním psí plemena měnil, vylepšoval, zvětšoval objem srsti či srst prodlužoval, avšak princip (její účel) zůstal stejný. To se týká nejen pomeraniana, ale i ostatních psů s podobným kožíškem, tedy plemen čau-čau, husky, samojed. Z menších plemen můžeme v této souvislosti zmínit německého špice středního nebo vlčího špice.
Pokud se „double coated‟ pejsek zašpiní, většina nepořádku a špíny se dotkne jen krycí srsti, jinak nezanechá trvalé stopy. Tento druh srsti se označuje jako samočisticí srst. Rovněž vlhkost neproniká do tvrdé krycí srsti tak rychle, jak by pronikala do vatovité podsady. Srst ostříhaná nakrátko se tudíž hůře udržuje čistá a suchá.
Vlhkost lze považovat za nepřítele malého chlupatého pejska. Jestliže totiž zůstane několik hodin vlhký, může snadno prochladnout i v relativně teplém prostředí, nebo se naopak může zapařit, když leží v pelíšku a spí. V důsledku toho může mít vleklé kožní potíže. Prochladnutí ohrožuje miniaturního pejska dokonce na životě.
Krycí srst však nechrání psa pouze před vlhkem, krycí srst pomáhá pejskovi udržet optimální tělesnou teplotu. Proto neostříhaní pomeranianové či špicové nepotřebují v zimě oblečky. Chrání je jejich kožíšky.
Ale pozor! Podsada ve funkční dvojité srsti je tak dokonalá, že dokáže i pravý opak: v parných letních dnech pejska chladí a zajišťuje, aby teplota kůže odpovídala teplotě tělesné. Představte si tedy, že pejskovi není díky mohutné srsti horko. Je-li okolní vzduch teplejší než psí tělo, podsada a krycí srst toto teplo k pejskovi jednoduše nepustí.
Stříhání pomeranianů nakrátko není vzhledem k výše uvedeným informacím pro toto plemeno vhodné.
Bolest vzniká podrážděním určitého zakončení v těle (receptoru pro bolest), po něm následuje vyslání nervového signálu do centra pro bolest v mozku, kde si jedinec bolest uvědomí. Pak mozek vyšle signál zpět do cílového orgánu (kost, sval, kůže a podobně), který patřičně zareaguje. Čím větší koncentrace bolestivých zakončení anebo čím větší intenzita podráždění, tím obvykle větší a déle trvající bolest. Podle trvání můžeme bolest dělit na akutní a chronickou (ta je zvláště nepříznivá). Nejbolestivější bývají obvykle ortopedické zákroky, výkony v oblasti hrudníku či na močovém aparátu, problémy v oblasti páteře (zlomeniny, výhřez meziobratlového disku). Potrápit ale dokáže i takový zánět mléčné žlázy u fen či některé rány od pokousání. Je jasné, že vnímání bolesti je značně individuální (každý má jiný práh pro vnímání bolesti) a rozdíly jsou i mezi jednotlivými plemeny (například rotvajler versus pudl).
Z výše uvedeného vyplývá, že je vhodné (a někdy i nutné) umět bolest rozpoznat a léčit. Jak lze tedy poznat, že mého psa něco bolí? Bohužel to na rozdíl od lidí vůbec není snadné. Existují určité klasifikační stupnice používané ve veterinární praxi (stupeň 1–5), ale ty pro majitele nejsou příliš použitelné. Případů, že by zvíře bolestí naříkalo, není mnoho (většinou jde o akutní bolest zlomeniny, poranění kloubních struktur, vyhřeznutí meziobratlového disku, uskřinutí střev). Spíše se bolest projevuje méně nápadně, například jako apatie, nechuť k příjmu potravy, neochota k pohybu, abnormální postoj, různě intenzivní kulhání, obrané reakce při pokusu o dotyk určitých oblastí těla, tlačení hlavy do kouta spolu s poklesem krku a podobně. Příznaky souvisí s tím, která část těla bolí, a většinou jde o chronickou bolest. Jako doprovodný příznak se někdy objevuje zvýšená teplota a zrychlené dýchání.
Je-li slezina narušena, je možné ji chirurgicky odstranit, neboť její funkci převezmou jiné orgány a pes tak může nadále žít.
Jednou z příčin odstranění sleziny je hemangiosarkom. Jde o vysoce maligní tumor vznikající z endotelu cév. S výjimkou některých kožních hemangiosarkomů je to nádor velmi agresivní s brzkou tvorbou metastáz. Hemangiosarkom sleziny se vyskytuje nejčastěji u psů ve středním a starším věku (8–13 let), predisponovanými plemeny jsou německý ovčák, retrívr, knírač, pudl, bez ohledu na pohlaví. Vzhledem k tomu, že se cévy vyskytují ve všech orgánech a metastatické buňky se šíří krví, je nález hemangiosarkomu možný kdekoliv. Další možnou cestou vzniku metastáz je transplantace po prasknutí nádoru a vylití krve společně s nádorovými buňkami do břišní dutiny. V době diagnostiky má metastázy 50 % pacientů, nejčastěji v plicích, játrech, mozku, kůži, kostech nebo nadledvinkách, 25 % pacientů s primárním nádorem sleziny má zasaženo také srdce. U koček je tento typ nádoru velmi vzácný, vyskytuje se hlavně na kůži a ve střevech.
V anamnéze lze vysledovat přechodnou slabost, únavu (anémie), abdominální distenzi (růst nádoru, peritoneální efuze), spontánní krvácení z nosu (anémie, trombocytopenie, diseminovaná intravaskulární koagulace – DIC), nechutenství (tlak nádoru na gastrointestinální trakt), zvracení, neochotu k pohybu, ataxii pánevních končetin. Polovina pacientů mívá kolaps, někteří pacienti mohou akutně uhynout (hypovolemie při ruptuře primárního nádoru nebo metastázy). Základem terapie je splenektomie. Ta musí probíhat za přísného dodržování zásad onkologické chirurgie, aby nedošlo ke kontaminaci ostatních orgánů krví nebo buňkami sleziny. V případě akutní ruptury hemangiosarkomu je nutná urgentní stabilizace (terapie hypovolemického šoku, zastavení krvácení). Společně s řešením primárního tumoru je nutné sledovat případné komplikace a souběžně je řešit.
Dalším problémem je torze sleziny, která je definovaná jako její otočení okolo cévní stopky. Setkáváme se s ní nejčastěji u velkých plemen psů s hlubokým hrudníkem, jako je německá doga. Choroba může probíhat akutně nebo chronicky. Metodou léčby je vždy splenektomie, u pacientů v šoku musí být provedena ihned po stabilizaci pacienta. Prognóza po úspěšné operaci je obecně dobrá, může však být zhoršena komplikacemi choroby (sepse, DIC, peritonitis a podobně). Choroba může probíhat akutně nebo chronicky, od jednoho dne do tří týdnů. V anamnéze se nejčastěji setkáváme s apatií, anorexií, bolestivostí nebo zvětšením břišní dutiny, tmavou močí, zvracením a průjmem. Mezi klinickými příznaky převládají bolestivost břišní dutiny, palpačně masa v oblasti mezogastria, někdy dopro
Akutní nebo chronické selhání ledvin je velmi vážné onemocnění, které má mnoho příčin. Hlavní funkcí ledvin v organismu je očištění krve od odpadních látek, které se v ní hromadí. Selhání má proto vždy příznaky otravy (vlastními zplodinami). Výskyt onemocnění se zvyšuje s věkem, ale může se objevit i u mladého zvířete. Obecně se považuje za onemocnění progresivní, které vede v konečné fázi ke smrti zvířete. Chronické selhání ledvin je stav, kdy jsou ledviny z 80 % poškozené a zbylých 20 % nestačí odstraňovat odpadní látky z těla.
Příčiny ledvinného selhání jsou různé. Mimo jiné záleží také na věku. U mladých zvířat se může jednat o vrozenou nedostatečnost, které selhání ledvin podmiňuje. Dědičné vady jsou typické pro některá psí plemena (například kokršpaněl, bulteriér, pudl, basenji, lhasa-apso, u koček jde především o dlouhosrstá plemena). Mezi další příčiny patří infekce, otravy (léky, jedy, bakteriální toxiny) nebo ucpání močových cest kameny. Dalšími příčinami jsou chybné reakce imunitního systému a chronické zánětlivé procesy. Může se jednat o samostatnou diagnózu nebo o komplikaci jiné nemoci. Například těžká infekce nebo septický stav mohou vrcholit selháním ledvin. Často se tento problém objevuje u fen se zanedbaným zánětem dělohy. K akutnímu selhání ledvin může také dojít ve stáří v důsledku jejich přirozeného opotřebování. Příčiny chronického selhání ledvin jsou stejné jako u akutního, pouze poškození je menší, a tak ledviny fungují aspoň zčásti. Je důležité upozornit, že u chronického ledvinného selhání se příznaky objevují postupně, protože hladina zplodin narůstá pomalu.
Vzhledem k tomu, že ledviny mají nezastupitelnou úlohu při čištění krve, má jejich selhání vždy příznaky otravy. Zvíře s akutním selháním ledvin nežere, zvrací, nejeví zájem o okolí, má průjem, který je často i s krví, v tlamě se mohou objevit vředy. Charakteristické je to, že hodně pije, ale nemočí vůbec nebo velmi málo. Bez pomoci veterináře by během několika dnů upadlo do kómatu a uhynulo by. U chronického selhání ledvin zvíře více pije a močí, hubne, přidává se i průjem a občasné zvracení. Srst je hrubá, matná a lámavá. Objevuje se páchnoucí zánět dásní, někdy i zmatené chování. Dále je možno pozorovat zvýšenou únavu, zimomřivost a spavost. V pokročilejších stadiích se dostavují nepříznivé účinky toxického působení metabolitů na ostatní tkáně organismu (zvracení, slinotok, průjmy). Sliznice bývají bledé z důvodu chudokrevnosti. Pokud se zdravotní stav neřeší, onemocnění se postupně zhoršuje, až se ledviny zcela vyčerpají. Následně se objeví příznaky akutního selhání ledvin a smrt.
U psů existuje plemenná predispozice k tomuto onemocnění, například bišonek, malý knírač, pudl, shi-tzu, yorkšírský teriér jsou rasy známé větším sklonem k tvorbě močových kamenů. Dalmatinové, kteří mají anomálii metabolismu, která způsobuje nadměrné vylučování urátů do moči, jsou pak náchylnější k tvorbě urátových kamenů. Obecně samčí jedinci jsou náchylnější k tvorbě močových kamenů než samice, výjimkou jsou struvitové kameny.
Močové kameny jsou malé krystalky, které se usazují v ledvinových pánvičkách nebo v močovém měchýři. Mohou způsobit až úplné ucpání močových cest nebo podráždění či poškození části močových cest, což způsobuje bolest, zánět nebo bakteriální infekci. V nejhorším případě mohou vést k selhání ledvin.
Ledviny se skládají z mnoha jednotlivých tělísek (funkčních jednotek) odpovědných za filtraci krve a regulaci hladiny důležitých látek. Ledvinná funkční jednotka se nazývá nefron. Nefron je složen z filtračního tělíska (glomerulu), což je klubíčko cévních kapilár v pouzdru (Bowmanovo), které chytá a svádí filtrát do odvodného (odpadního) kanálku. V kanálku dochází ke zpětnému vstřebávání důležitých přefiltrovaných látek, iontů a vody. Na základě výměny různě nabitých částic se zde pomáhá udržovat správná acidobazická rovnováha (pH krve). Kanálky se sbíhají do větších sběrných kanálků, které ústí do ledvinné pánvičky a močovodu.
Hlavní funkcí ledvin v organismu je očištění krve od odpadních látek, které se v ní hromadí. Selhání má vždy příznaky otravy (vlastními zplodinami). Výskyt onemocnění se zvyšuje s věkem, ale může se objevit i u mladého zvířete. Obecně se považuje za onemocnění progresivní, které vede v konečné fázi ke smrti zvířete.
Příčiny ledvinného selhání jsou různé. Mimo jiné záleží také na věku. U mladých zvířat se může jednat o vrozenou nedostatečnost, která selhání ledvin podmiňuje. Dědičné vady jsou typické pro některá psí plemena (například kokršpaněl, bulteriér, pudl, basenji, lhasa-apso, u koček především dlouhosrstá plemena). Mezi další příčiny patří infekce, otravy (léky, jedy, bakteriální toxiny) nebo ucpání močových cest kameny. Dalšími příčinami jsou chybné reakce imunitního systému a chronické zánětlivé procesy. Může se jednat o samostatnou diagnózu nebo o komplikaci jiné nemoci. Například těžká infekce nebo septický stav mohou vrcholit selháním ledvin. Často se tento problém objevuje u fen se zanedbaným zánětem dělohy. K akutnímu selhání ledvin může také dojít ve stáří v důsledku jejich přirozeného opotřebování. Příčiny chronického selhání ledvin jsou stejné jako u akutního, pouze poškození je menší, a tak ledviny fungují alespoň z části. Je důležité upozornit, že u chronického ledvinného selhání se příznaky objevují postupně, protože hladina zplodin narůstá pomalu.
Vzhledem k tomu, že ledviny mají nezastupitelnou úlohu při čištění krve, má jejich selhání vždy příznaky otravy. Zvíře s akutním selháním ledvin nežere, zvrací, nejeví zájem o okolí, má průjem, který je často i s krví, v tlamě se mohou objevit vředy. Charakteristické je to, že zvíře hodně pije, ale nemočí vůbec nebo velmi málo. Bez pomoci veterináře by během několika dnů upadlo do kómatu a uhynulo by.
U chronického selhání ledvin zvíře více pije a močí, hubne, přidává se i průjem a občasné zvracení. Srst je hrubá, matná a lámavá. Objevuje se páchnoucí zánět dásní, někdy i zmatené chování. Dále je mož
Příčiny ledvinného selhání bývají rozmanité. U mladých zvířat se lze setkat s vrozenou vadou podmiňující ledvinné selhání. Dědičné vady jsou charakteristické pro určitá plemena, ale mohou se vyskytnout u kteréhokoli psa nebo kočky (například kokršpaněl, irský setr, bulteriér, bernský salašnický, šarpej, Jack Russel teriér, pudl, basenji, lhasa-apso a mnoho dalších).
Další možnou příčinou jsou chybné reakce imunitního systému následkem chronických infekcí, jiné zánětlivé procesy, toxemie a podobně. Těžké infekční stavy nebo septický stav mohou vrcholit právě selháním ledvin. Často se například setkáváme se selháním ledvin u fen se zanedbaným zánětem dělohy. Rovněž neléčená obstrukce (ucpání) vývodných močových cest vede k selhání ledvin. Šokové stavy a velké ztráty krve také mohou způsobit selhání. Podílet se na něm může i dekompenzované srdeční selhání nebo tromboembolické stavy narušující prokrvování ledvin. Mnoho léčiv též navozuje stavy selhání (některá antibiotika, cytostatika, protizánětlivé léky). Samozřejmě různé intoxikace narušují funkci ledvin, asi nejznámější ledvinný jed je etylenglykol (FRIDEX), který svou sladkou chutí láká psy k ochutnání. Také bychom měli dát pozor na některé pro člověka neškodné potraviny, které mohou u psů vyvolat velké problémy (hroznové víno/rozinky, makadamové ořechy a podobně).
Včasné nasazení odpovídající léčby může zásadně omezit možnost komplikací v podobě selhání ledvin. Majitel by nikdy při podezření z konzumace jakéhokoliv možného jedu neměl váhat a ihned navštívit veterináře. Zde asi ponejvíce platí, že lepší je návštěva zbytečná než pak zoufat nad pomalu odcházejícím pejskem.
V časném stadiu chronického ledvinného selhání může odpovídající léčba doplněná správnou životosprávou výrazně prodloužit kvalitní život psa. Podle klinického a laboratorního nálezu veterinář zvolí vhodné doplňující léky, které mohou zpomalit nepříznivý proces nebo zlepšit příznaky uremie. V ojedinělých případech lze vhodným zákrokem zvrátit patologický proces a opravdu výrazně zpomalit progresi onemocnění, například odstraněním obturujících urolitů (kamínků).
Selhání ledvin se považuje za onemocnění agresivní, které vede v konečné fázi ke smrti zvířete.
