Měli byste si v prvním případě ujasnit, kdo bude páneček, aby pes nebyl zmatený. Ve smečce musí být člověk, kterého bude pes uznávat jako nejsilnější autoritu. Uvědomte si, že i když je malý pejsek moc roztomilý, je to v podstatě domestikovaný vlk a má úplně jinou psychiku než člověk. Opravdu jste si jisti volbou tohoto psa? Nejde jen o chvilkové nadšení? Budete na něj mít dostatek času, místa a finančních prostředků? Jestli ano, nic vám nestojí v cestě. Rozvažte, jestli chcete fenku nebo psa. U fenky musíte počítat s tím, že dvakrát ročně hárá. Je vhodnější na výcvik, protože se lépe soustředí. Při dospívání se ale může měnit její povaha. Pes je dominantnější a samostatnější. Jeho povaha se příliš nezmění, ale můžou se vyskytnout problémy, když chce „šéfovat“ rodině. Každý pes je jiná osobnost. Jeden způsob výcviku nemusí vyhovovat jiným psům. Při výcviku zjistěte, které metody nejvíce psovi i vám vyhovují. Nedržte si striktně návodu. Žádný neexistuje.
Zhodnoťte, na kterou odměnu pes nejlépe reaguje. Na piškoty, granule, na hračky – hadr, míček, klacek. Na některých cvičištích jsou piškoty zakázány, protože se drolí a psi při výcviku hledají drobečky. Naučte se důrazné povely. Dva povely můžou mít pro psa jeden význam, například „vstááň“, a „zůstááň“ (řešení: vstááň, zůůstaň), nebo „vpravo“, „vlevo“ (řešení: left, right [rajt], nebo vprravo, vlevo. Psovi nesmí dva odlišné povely splynout.
Intonace hlasu: Pes nerozlišuje význam jednotlivých slov. Když mu budete sladkým, příjemným hlasem říkat, jaký je zlobivý, tak se bude tetelit štěstím. Naučte se říkat povely jasně, důrazně. Nekřičte. Rozlišujte pochvalu, kárání a povely. Štěněte se při zakázané činnosti nemusíte ani dotknout, ostrý, nepříjemný hlas ho dokáže dostatečně upozornit. Když udělá něco dobře, nešetřete pochvalou. Poklekněte k němu, poplácejte ho po hrudníku, spokojeným hlasem chvalte. S tím, jak se budou cviky upevňovat, mluvte na psa méně. Povel řekněte jednou, a když jej pes neudělá, zakročte. Například „sedni“: pes si nesedne, je zbytečné opakovat „sedni, sedni, sedni“, raději přitlačte na záď a pochvalte.
Tresty: Každý pes je jiný, co se týče odolnosti vůči trestům. Musíte vycítit, kde je ona hranice snesitelnosti. Na submisivního psa stačí někdy jenom zvýšit hlas a ostrým tónem dát najevo nesouhlas. Tělesný trest často není třeba. Na některé psy můžete křičet, jak chcete, ale až na pořádné škubnutí vodítka zareagují. Při nežádoucí činnosti je lepší tvrdší rychlý trest než malý trest, protože se situace bude stále opakovat. Například předcházení u chůze u nohy: pořádně se psem škubněte, lépe si to zapamatuje než neustálé tahání a napomínání.
Fuj: Povel, když pes dělá zakázanou činnost. Dobré je psa plesknout novinami a schovat je. Pes si myslí, že ho trestá nějaká „neznámá síla“ – hlas matky přírody. Povel „fuj“ dáváme v případě, když nechceme, aby pes činnost kdykoliv opakoval. Například když pes okusuje vodítko. Citlivějším psům stačí, když rázně řekneme povel. Pokud pes nereaguje na váš důrazný tón hlasu, škubněte vodítkem. Až pes nežádoucí činnosti zanechá, hodně ho pochvalte.
Nesmíš: Tento cvik se často zaměňuje s povelem fuj. Povel „nesmíš“ dáváme pouze v případě, že pes v tuto chvíli musí zanechat činnosti, ale jindy, když mu ji dovolíme dělat, může. Například při nedovoleném hraní s míčkem a podobně.
Přivolání: Je to ten nejzákladnější cvik, který je dobrý trénovat od útlého věku psa. Nejdřív můžete zkusit psa dát na vodítko a říci „volno“. Až se pes vzdálí, zavolat na něj jménem, potom povel „ke mně“ a pokleknout ke psu. Zatleskejte, zapískejte, musíte zaujmout jeho pozornost. Když nepřijde, přitáhnete si jej k sobě, pochválíte a dáte pamlsek. Co se týče jména, vyplatí se krátké, ale znělé. Potom psa vypusťte na volno. Když se vzdálí, zavoláte jménem a znovu povel „ke mně“ a začnete se od něj vzdalovat. Už malé štěně si hlídá svého pána, a když vidí, že se vzdalujete, přiběhne k vám. Nikdy nechoďte ke psovi. Zezačátku si tento cvik upevňujte doma, kde nejsou rušivé podněty. Přivolání zkoušejte často, ale ne když je pes opravdu zaneprázdněn a absolutně nevnímá. Zkuste po něm hodit kámen (malý) a znovu ho přivolejte. Někteří cvičitelé doporučují používat stopovku, ale mazanější psi rychle pochopí princip a na stopovce poslouchají jak hodinky. Ale jakmile se vypustí, tak vás ignorují. Někdy se stane, že pes uteče. Nechoďte za ním, je to zbytečné. A až pes přiběhne, nezlobte se na něj. Pochvalte ho, že přiběhl. Ten vztek musíte překonat. Když chodíte se psem do přírody, určitě si pořiďte ultrazvukovou píšťalku. Zavolejte psa a dvakrát pískněte. Pes si spojí zvuk píšťalky a vy si nezničíte hlasivky. Povel rukou: Upažíte levou ruku a zase připažíte – plynulý pohyb. Zezačátku stačí, když pes přiběhne. Pak trvejte na tom, aby před vás předsedal a v poslední fázi by si měl sednout k noze. Doporučuje se navštěvovat kynologické cvičiště. Předsudky typu, že pes bude zlý, hoďte za hlavu. Pes si lépe zvykne na přítomnost psů a ani na vycházkách jej nebudou tolik rozptylovat. A ještě jedna dobrá rada. Myslete rychleji než pes. Sledujte jeho pohyb. Jakmile zpozorní, zastaví se, nečekejte, až se rozběhne, ale dejte povel. Rozběhnutého psa těžko odvoláte.
Sedni: Nejdřív můžete zkoušet takový „předvýcvik“. Když si bude štěně sedat, řekněte mu „sedni“. Ale jinak si psa posaďte vedle nohy, chyťte ho za obojek a zvedejte mu hlavu nahoru a zadek dolů, přitom dejte povel „sedni“. Přidržte ho a chvalte. Když se bude bránit, nalákejte ho na pamlsek – zvedněte piškot nebo hračku nad něj a přitlačte na zadeček.
Lehni: Vezměte si do pravé ruky pamlsek. Přitlačte psa na zádi směrem k zemi a pamlsek dejte před něj. S povelem „lehni“ by si měl lehnout. Když bude pes vstávat, podržte ho obojkem u země a chvalte. Další možností je, že když bude pes sedět, tak mu nadzvednete tlapy a položíte ho. Počítejte s tím, že bude mít pes zezačátku tendenci zvedat se. Chvíli ho přitlačte k zemi, nalákejte ho na pamlsek.
Chůze u nohy: Nejdříve navykněte psa na obojek a vodítko (už jako malému štěňátku mu je pravidelně nandávejte a pomalu prodlužujte intervaly). Až bude pes obojí obstojně snášet, dejte si do pravé ruky pamlsek, aby na něj viděl, a dejte ho před něj s povelem „k noze“. Ujděte pár kroků a zopakujte postup. Na vylepšení tohoto cviku je dobré stoupnout si ke zdi, a když bude mít pes tendenci předbíhat, jemně ho přitlačte a zataraste mu cestu vaší nohou. Nebo krátce, ale výrazně škubněte vodítkem s povelem „k noze“. Pamatujte, že pes má chodit až na výjimky u levé nohy a vodítko se drží v pravé ruce. Nikdy psa netahejte, když bude předbíhat, řeknete povel, potom plesknete rukou o nohu a nakonec krátce a výrazně škubněte. Speciálně někteří labradoři jsou velmi líní a opožďují se krok za vámi. Zkuste si dát ruku s pamlskem do úrovně vaší hrudi a ukažte mu jej. Pejsek bude sledovat pamlsek a nebude pozadu. Povel rukou: Krátce tleskněte na své stehno.
Odložení: Tento cvik začněte dělat, až když bude pes ovládat povel „lehni“. Nejdříve psa položte, dejte mu povel „zůstaň“, nechte si ho na vodítku a udělejte krok od něj tak, aby vás pes viděl. Hlídejte, aby pořád ležel. Po chvíli se k němu vraťte a pochvalte ho. Postupně se vzdalujte dál a dál a prodlužujte interval čekání. Cvik můžete provádět také vsedě nebo vestoje.
Štěkot na povel: Nejdříve musíte psa nějak donutit, aby začal štěkat. Třeba ho přivázat ke stromu a kousek se vzdálit. Pes uvidí, že se vzdalujete a rozštěká se. Nebo až bude štěkat například na kočku, říkat mu „štěkej“. Pes si to časem spojí. Povel rukou: Dvakrát kmitnout prstem psovi před očima.
Výcvik je možné zhlédnout na internetu, tady je malý útržek videonávodu výcviku.
V naší poradně s názvem PES SNEDL ŠPENDLÍKY se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Raduza.
Dobrý den chtěla jsem se zeptat jak poznám že pes sezral spendlik bylo to tak měli jsem psa u babičky a ta nechala podnikovou chloupků venku na okně ale pes kus snedl spojovala ji spendikama a teď nevíme jestli to snědl i se spendikama nebo ne může je vyladit?
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Cempírek.
Rentgen břicha prokáže přítomnost kovového tělesa v břiše. Pro bezpečnost psa je nyní rentgen nejlepší a nejrychlejší řešení.
Zvukové povely jsou vyslovovány normálním tónem hlasu. Na psa není dovoleno křičet, pokud to nevyžaduje jeho vzdálenost od psovoda. Oslovit psa jménem před povelem je povoleno pouze u OB-Z. V ostatních třídách je oslovení psa jménem před povelem hodnoceno jako povel navíc a je penalizováno ztrátou bodů, vyjma těch cviků, kde je oslovení povoleno popsaným způsobem v popisu jednotlivých cviků.
Zvukové ani posunkové povely nejsou v tomto zkušebním řádu striktně dané, jsou pouze doporučené. Psovod je však limitován maximálním počtem povelů, které může použít během jednoho cviku. Posunkové povely jsou krátké pohyby rukou. Používání posunkových povelů je dovoleno pouze tehdy, pokud je to uvedeno v popisu cviku.
Používání posunkových a zvukových povelů současně u cviků, kde to není dovoleno, je považováno za povely navíc a znamená ztrátu bodů.
Základní pozice
Psovod stojí přirozeně rovně v klidném postoji. Pes sedí těsně při levé noze psovoda tak, aby jeho lopatka byla na úrovni kolen psovoda. Podélná osa těla psa je v rovnoběžném směru k postoji psovoda. Přední nohy psa by měly při pohledu z boku lícovat s lýtky psovoda. Ramena psa jsou na úrovni nohou psovoda. Křivé přisednutí je chybou. Cvik začíná stewardovým pokynem „začátek cviku“ psovodovi a končí, když steward řekne „cvik ukončen“ nebo „konec cvičení“.
Pokud je pes z důvodu zdravotního postižení psovoda vedený na pravé straně, tak i v základní pozici sedí při pravé noze psovoda. Pokud zkušební řád nestanoví jinak, cvičení začíná a končí v základní pozici.
Pozice „ke mně“
Pes si sedá rovně a těsně před psovoda, na pokyn stewarda dá psovod psovi povel k zaujetí základní pozice. Křivý posed nalevo nebo napravo je chybou.
Pozice „lehni“
Pes si musí lehnout okamžitě po vydání povelu psovodem. Pes se smí okamžitě převalit na stehno (kyčel), ale zaujatou polohu již nesmí měnit. Pes může otáčet hlavou, zajímat se o rušivé vlivy v okolí, ale neměl by například jíst trávu a podobně.
Převalování se ze stehna na stehno, nervozita, zvukové projevy a podobné chování jsou penalizovány ztrátou bodů. Je chybou, pokud se pes převalí a leží celým tělem na boku. Pes nesmí ležet na zádech nebo se převalovat.
Pozice „stůj“
Pes stojí všemi čtyřmi tlapkami na zemi a nepohybuje se. Pes musí polohu zaujmout rychle a nedělat zbytečné kroky navíc. Pes může otáčet hlavou a zajímat se o rušivé vlivy v okolí.
Pozice „sedni“
Pes sedí rovně, na obou zadních nohách. Není dovolené, aby si pes seděl na stehně. Pes může otáčet hlavou a zajímat se o rušivé vlivy v okolí. Přešlapování předníma nohama, převalování se z kýty na kýtu a podobně je penalizováno.
Obraty za chůze a na místě
Otáčením při obratech se rozumí pohyb psa při levé noze psovoda tak, že se dvojice otočí o 180°. Zda se psovod bude otáčet doprava, či doleva, není řádem určené, pes může psovoda obcházet za zády nebo se s ním točit, a to i u každého obratu jinak. Povolen je i „německý obrat“, to znamená, že pes může obíhat psovoda po pravé straně, těsně kolem nohy. Při otáčení se o 90° musí psovod dodržovat pravé úhly a nedělat obraty obloukem.
Úkroky
Při úkrocích se pes pohybuje těsně u levé nohy psovoda podle stewardových pokynů těmito směry: vlevo, vpravo, dopředu, dozadu (couvání). Při úkrocích vlevo nebo vpravo se psovod přemisťuje do stran, přičemž může, ale nemusí překřižovat nohy a pes ho následuje těsně u jeho levé nohy.
Zaujetí základní pozice po přivolání
Pes může základní pozici po přivolání zaujmout dvěma způsoby:
Pes se po přivolání přiřazuje přímo k noze psovoda, tedy přichází k psovodovi z jeho levé strany anebo oběhne psovoda zezadu a zaujme základní pozici.
Pes po přivolání zaujme pozici „ke mně“. Pes musí předsednout před psovoda rovně a těsně. Po předsednutí je pes po pokynu stewarda velen psovodem do základní pozice. Pes se může přiřadit k noze psovoda a zaujmout základní pozici přímo nebo oběhnutím zezadu.
Aportování – přinášení
Pes může aportovat předmět dvěma způsoby:
Pes přináší předmět psovodovi přímo do základní pozice; je možné přímé přiřazování k noze i obíhání za zády psovoda.
Aportovat je dovolené i s předsednutím. Pes musí předsednout před psovoda rovně a těsně. Po předsednutí je na pokyn stewarda psovodem vydán povel k puštění aportovaného předmětu a následně opět na pokyn stewarda dá psovod psovi povel k zaujetí základní pozice. Pes se přiřazuje přímo k noze psovoda nebo jej obíhá zezadu do základní pozice.
Při všech aportovacích cvičeních je jedno, zda pes uchopí aportovaný předmět zepředu, či ho uchopí ihned po svém otočení. Pes nesmí předmět překusovat, žvýkat nebo si s ním hrát.
Obojek a vodítko
Nošení obojků je povinné. Kromě skupinového cviku je pes bez vodítka. V OB3 psovod vodítko nepoužívá ani během skupinových cviků, má jej však na předepsaném místě u sebe.
Obojek může být pouze obyčejný (se zapínáním nebo přetahovací přes hlavu). Ostnaté nebo elektrické obojky a další omezující vybavení nebo prostředky jako náhubky jsou zakázány. Toto omezení platí od počátku soutěže až po její závěr.
Vodítko může být textilní či kožené, cca 50–150 cm dlouhé, ne samonavíjecí nebo řetízkové. Na vodítku nesmí být nic připevněno. Nesení vodítka je buďto viditelné (psovod jej musí mít zavěšené na krku nebo na rameni zapnuté k pravé či levé straně), nebo skryté v oblečení (například v kapse).
V naší poradně s názvem RÝMA U PSA se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Koplikova.
Dobrý den,nás pes už cca 3 týdny kycha a z jedné nosní dírky mu občas vyletí žlutý gelovy sekret,vždy jen z pravé.mám ještě vyčkat,nebo zajít k veterináři,jinak je pes aktivní,žere,prostě v pohodě,
Děkuji koplikova
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Kamča .
Veterinář je v tomto případě prospěšný, protože váš pejsek má nejspíše bakteriální zánět dutin a bude potřebovat antibiotika.
Výcvik u německého ovčáka musí začít již od útlého věku a musí být důsledný. Výcviku se musí věnovat opravdu dostatečné penzum času, aby byl účinný. Pracovat by se mělo s hlasem a jeho tónem. V době mezi sedmým a čtrnáctým týdnem života u štěněte probíhá velmi důležitá část vývoje, kdy je hodně citlivé na okolní prostředí. V této fázi by se štěně mělo naučit, aby nemělo strach z cizích lidí a zvířat, což se posléze projeví v jeho dospělých letech. Německý ovčák dokáže perfektně plnit pokyny svého pána a má vlohy se podřídit zcela i rozkazům a povelům, nicméně k těmto dovednostem se musí dovést postupem času a cestou učení. Chybné je použití násilí, protože pes se poté stane bázlivým a může být i nebezpečný pro svoje okolní prostředí. Cvičitel by měl pro psa z výcviku udělat spíše zábavu, pak bude určitě lépe reagovat na podněty. Cvičení by mělo probíhat v klidu a pohodě, nikam by se nemělo spěchat, ale každopádně se musíte vyvarovat nácvikových chyb. Výcvik základních povelů je založen na předchozí výchově psa. Jestliže by pes nebyl dobře vychovaný, nedá se od něj čekat ani potřebné plnění cviků. Celý výcvik je tedy postaven na výchově. Pro výcvik budete jednoznačně potřebovat trpělivost a pevné nervy. Hodit se bude i vodítko, náhubek či pamlsky. Cvičit německého ovčáka by měl vždycky pouze jeden člen domácnosti, protože každý by mohl mít na zvíře jiné nároky a pes by následně byl zmatený. Povely se musí dávat stále stejně, což znamená, že se nesmí měnit intonace hlasu či názvy povelů, aby si to pes mohl zapamatovat.
Před každým cvičením by se pes měl vydovádět a vyvenčit, aby následně nemyslel na něco jiného, než co je zapotřebí. Pro výcvik se hodí zvolit klidné místo, kde psa ani vás nebude nic vyrušovat. Pes by se v příliš rušném prostředí pořád díval jinam a všechno by ho přitahovalo více než samotný výcvik. Cvičit by se mělo nanejvýš pět minut v kuse a pak by měl pes dostat krátkou přestávku, během níž se odreaguje. Příliš zdlouhavé cvičení by nudilo psa i vás. Při vykonávání cviku by se pes měl slovně chválit a po správném dokončení by měl jako odměnu dostat pohlazení, hru nebo pamlsek. Odměna by měla přijít nejpozději pět vteřin po vykonání cviku. Velice důležitá je i důslednost, protože pokud byste netrvali na vykonání cviku, pes by si po čase mohl začít dělat, co by chtěl, a povely by mohl ignorovat.
Pes by měl zvládnout dva klíčové povely, aby se s jejich pomocí mohl naučit další. Těmi povely jsou: „sedni“ a „lehni“. Ideální je začít povelem sedni. Pes by se povely měl učit jedině na vodítku, jinak by mohl zbytečně pobíhat všude po okolí. Jak tedy na povel „sedni“? Ideální bude, když se pes za pomoci vodítka dostane na pozici vedle levé nohy. Vodítko si umístěte do pravé ruky a trochu se boky vytočte k psovi, aby se vám vodítko dobře drželo. Vodítko musí být napnuté směrem nahoru, ne do boku, aby pes nebyl tahán do boku nebo se nemusel někam otáčet. Levou ruku položte psovi na záď, aby se dal dobře tlačit směrem dolů. Vhodné je ho tlačit doprostřed mezi slabiny a ocas. Povel „sedni“ musí být vysloven zřetelně a důrazně, aby pes dostatečně zpozorněl. Těsně po vyslovení povelu zatlačte psovi přiměřeně na záď a donuťte ho, aby si sedl. Nezapomeňte mít vodítko pořád napnuté, aby si pes nelehl. Jakmile psa posadíte, pochvalte ho a můžete mu případně dát i pamlsek. Akci několikrát zopakujte a pokaždé lehce zmírněte tlak na psovu záď. Jakmile si budete myslet, že už si pes sedá dobrovolně a samostatně, můžete mu přestat pomáhat rukou. Povel „sedni“ se dá cvičit také při podávání krmiva. Krmení dáte do misky a psovi dáte čichnout, aby věděl, že je krmení v misce. Většinou když mu misku dáte trochu výš než je on, tak si sedne. Pokuste se tuto dobu vystihnout a krátce předtím, než si sedne, mu dejte pokyn „sedni“. Jestliže pes povel splní, pochvalte ho. Poté můžete misku položit a psovi dát povel, aby si mohl sníst svoje jídlo.
Dalším důležitým povelem je „ke mně“. Pes by po jeho vyslovení měl okamžitě přiběhnout ke svému majiteli. Měl by ihned všeho nechat a nejkratší cestou se vydat ke svému páníčkovi. Tento povel se dá dostatečně dobře cvičit až ve chvíli, kdy je štěně zvyklé na svoje jméno. Cvičit by se mělo v poklidném prostředí, kde zvíře nemůže utéct, nebo výcvik nemohou přerušovat třeba jedoucí automobily. Zavolejte na psa jménem, a jestliže se rozběhne vaším směrem, přidejte povel „ke mně“. Ideální je mít zvíře na delším vodítku, protože se cestou může někde pozastavit, takže v takovém případě se vyplatí škubnout vodítkem požadovaným směrem a opakovat povel. Jakmile štěně dorazí, musíte ho důkladně pochválit. Když ho budete chválit už cestou k vám, určitě nic nezkazíte a zvíře si aspoň bude více všímat plnění povelu. U malých štěňat většinou zpočátku dostačuje, když pouze přijdou.
V základní psí výbavě by neměl chybět ani povel „lehni“. Jde o poměrně užitečný povel při samotném výcviku, ale třeba i u veterinárního doktora. Občas je totiž lepší, když pes u veterináře leží, než kdyby seděl. Povel „lehni“ vychází z povelu „sedni“. Psa musíte posadit, vyslovit povel a vzít zespoda jeho přední tlapy a položit je na zem, aby pes ležel. Druhou rukou položenou na kohoutku mezitím jemně tlačte psa dolů. Potom se psa přestaňte dotýkat, a jakmile zůstane v poloze „lehni“, pochvalte ho. Další možnost výcviku představuje vodítko a škubnutí směrem dolů spolu s povelem „lehni“. Druhá možnost ovšem nemusí fungovat na každého psa a je o něco drsnější.
Jedním z nejdůležitějších povelů celého výcviku je povel „zůstaň“. Povel se dá využívat i při dalších cvičeních, ale také se hodí i v normálním životě. Pokud potřebujete, aby pes někde zůstal, měl by stačit jeden povel. Jak toho ovšem docílit? Úplně nejlépe se tento povel učí u psa, který už ovládá povel „lehni“. Hůř se mu totiž vstává než z pozice, ve které sedí, a proto máte o chvilku času navíc, abyste ho dostali zpátky do požadované pozice. Psovi dejte povel „lehni“ a nechte ho chvíli zůstat v této poloze. Pak dejte povel „zůstaň“ a ustupte o jeden krok. Jestliže pes opravdu zůstane přesně podle povelu, pochvalte ho. Tento postup několikrát zopakujte, a když se bude všechno dařit, můžete vzdálenost od psa o něco prodloužit. Ze začátku musíte psa opravdu hodně chválit a dávat mu přestávky. Povel by se měl cvičit opět v nerušeném prostředí, dokud ho pes nebude stoprocentně ovládat.
Výcvik je možné zhlédnout na internetu, tady je malý útržek videonávodu výcviku.
V naší poradně s názvem BOULICKA U TRISLA se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Katka.
Prosim Vas .. Mame francouzskeho buldocka, ktery je 3 mesice stary. Navecer jsme ji hladili a vsimli si, ze ma na trisle malou modrinku. Mysleli jsme si ,ze se nekde odrela, ale pozdeji vecer se udelala ohranicena, cervena, na dotyk asi citliva bulka. Nevim si rady. Uživatel rovněž přidal ke svému příspěvku i obrázek, který můžete vidět, když kliknete na tento odkaz přiložený obrázek.
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Cempírek.
Podle fotografie to může být povrchová dermatitida způsobená bakteriemi a nebo obyčejné kousnutí od pavouka. Přesné určení může provést veterinář při prohlídce psa a může provést i případné stěry, aby zjistil bakteriálního původce a zvolil tak nejrychlejší léčbu. Pokud z nějakého důvodu nechcete jít k veterináři, tak můžete následovat těchto několik rad. Budeme vycházet z toho, že jde o dermatitidu, protože kousnutí od pavouka se samo vytratí i při této péči.
Povrchovou dermatitidu způsobují bakterie v kůži, které přežívají v oblastech pokožky s kožními záhyby. Kvůli řídké srsti, vlhkosti, tření a / nebo podráždění, může být v těchto oblastech pokožky příznivé prostředí pro bakterie, které by způsobily vznik této dermatitidy. Léčba spočívá v udržení těchto míst v čistotě.
1. Psa koupejte 1-2 krát týdně s jemným dětským šamponem po dobu 3 až 6 týdnů. Dobře opláchněte a pečlivě vysušte.
2. Zasypte místo dětským pudrem nebo kukuřičným škrobem na vaření. To pomůže snížit tření a udrží oblast v suchu. Když si to bude pes olizovat, tak mu nasaďte dětské trenýrky.
3. Strava by měla být z nezpracovaných syrových surovin a / nebo konzervovaná. Po dobu léčby určitě vynechte všechny možné suché stravy - granule, sušené pamlsky a podobně.
4. Zvažte podporu imunity těmito potravními doplňky:
- https://www.prozdravi.cz/im…
- https://www.prozdravi.cz/im…
Doplňky dávkujte jednu tobolku do jídla dvakrát denně a vždy to polijte echinaceou.
5. V letošním roce by pes neměl být očkován.
Tento pes je vynikajícím přítelem svého pána i jeho rodiny a současně i odvážným hlídačem, který ale v nikom nebudí hrůzu. Bernský salašnický pes má zcela vyrovnanou a naprosto klidnou povahu. Je neobyčejně přátelský a miluje děti, ke kterým zaujímá vztah „starší sestry“ a bedlivě je střeží před každým nebezpečím. Je to také nadprůměrně bystrý a inteligentní pes, který svou rodinu neustále po očku střeží. Miluje pohyb a skotačení a je to stále dobře naladěný pes. Bernský salašnický pes patří mezi vyšší střední psy, jeho postava je spíše obdélníkového formátu, má poměrně velkou hlavu s neustále veselým výrazem. Jeho tělo bezpochyby zdobí nádherná tříbarevná srst. Bernský salašnický pes má zcela typickou polodlouhou srst s hustou podsadou. Tělo působí mohutným a silným dojmem s rovným hřbetem. Ocas má bernský salašnický pes dlouhý nejméně k hlezenním kloubům a při chůzi je nesen nad zemí. Končetiny jsou silné a dobře zaúhlené. Na silný, masivní krk navazuje velká hlava s plochou lebkou – oči musí být mandlového tvaru, tmavé barvy a s dobře přiléhajícími očními víčky. Uši jsou vysoko nasazené a spuštěné.
Srst u tohoto druhu je dlouhá, rovně splývavá nebo lehce zvlněná. Základní barva je černá, se sytým hnědočerveným pálením na tvářích, nad očima, na všech nohách a na hrudi, s bílými znaky na hlavě, na hrdle a na hrudi. Bílá lysina na hlavě se oboustranně rozšiřuje v bílé zbarvení mordy a nesmí zasahovat k hnědočerveným skvrnám nad očima, od těch musí být oddělena proužkem černé srsti. Žádoucí jsou také bílé tlapky a bílá špička ocasu. Přestože jde o dlouhosrsté plemeno, péče o jeho srst není nijak náročná. Nezbytné je pročesávání a kartáčování, postačí však jedenkrát do týdne. V období línání by se měl pes pročesávat denně. Koupání postačí 3–4krát do roka, ovšem je nutné použít kvalitní šampon určený speciálně pro psy. V případě zablácení postačí osprchování tlapek a břicha čistou vodou bez použití šamponu. Srst nepotřebuje žádné úpravy stříháním. Občas prohlédněte psovi zuby, jestli se na nich netvoří zubní kámen, který by bylo třeba odstranit, a zkontrolujte čistotu uší. Okolí očí udržujte také v čistotě. Pokud si pes neobrušuje drápky pohybem venku, například v zimě, je potřeba je zastřihnout.
Bernský salašnický pes se vůči všem důvěrně známým osobám chová velmi přítulně a mírumilovně a je dobře ovladatelný. K cizím lidem je zpočátku nedůvěřivý a udržuje si od nich odstup, nikdy se však neprojevuje agresivně. Ve společnosti ostatních psů je klidný a přátelský, nevyvolává rvačky. K dalším domácím zvířatům je velmi tolerantní a nemá žádné sklony je lovit. Toto plemeno je vhodným společníkem dětí. Má je velmi rád a je jim dobrým kamarádem. Pro jeho velikost, sílu a ochranitelské pudy však není vhodné, aby jej malé dítě samo vedlo na vodítku.
Výchova musí být vyrovnaná, důsledná a opravdu láskyplná. Tento pes se velmi rychle učí a je velice citlivý na hlas svého pana, jakýkoliv dril či nevhodné zacházení by tohoto psa mohly negativně poznamenat. Možný je i speciální výcvik, mnoho příslušníků tohoto plemene má složeno různé pracovní zkoušky, ať už jde o klasický kynologický výcvik, či například výcvik záchranářský. Psa ve vývinu nikdy nenechte chodit do schodů ani jej jinak nezatěžujte, aby veškerá energie směřovala na stavbu silných kostí, šlach a svalů. Bernský salašnický pes může být celoročně držen venku s podmínkou, že bude mít k dispozici zateplenou boudu. Pro toto plemeno je také velmi důležitá společnost člověka, ke svému zdárnému vývoji potřebuje vaši blízkost. Bouda pro psa by měla být tak velká, aby se v ní dospělý pes mohl postavit, otočit a pohodlně natáhnout. Podle plemenného standardu dosahuje bernský salašnický pes v dospělosti až 70 cm v kohoutku. Bouda by měla být zateplená, v zimních měsících navíc kryjte vchod například dekou. Deku nebo matraci umístěte také dovnitř boudy, popřípadě můžete vnitřek vystlat slámou, slámu je vhodné přidat hlavně v zimních měsících. Bouda by měla mít odnímatelnou střechu, aby se dala pohodlně vyčistit, a měla by být postavena na nožkách, což zabrání styku podlahy se zemí, který může zapříčinit hnití dřeva. Kotec velikostí přizpůsobte velikosti psa. Měl by stát na stinném místě a být bezpečně oplocen. Většinou je krytý ze tří stran stěnami, přední stranu tvoří oplocení s vchodem. Podlaha bývá dřevěná. Bouda uvnitř kotce odpovídá popisu výše.
Bernský salašnický pes je mnohostranný pracovní pes. Pracuje rád, rád plní zadané úkoly a velmi dobře se učí. V dnešních podmínkách se uplatní například jako záchranářský pes či při mnoha psích sportech. Navzdory své přátelské a mírumilovné povaze má přirozený hlídací instinkt, a pokud je potřeba, umí i tvrdě zasáhnout. Podmínkou však je, aby měl vytvořenou silnou citovou vazbu na svůj domov a své lidi. Pokud si tohoto psa pořídíte jako hlídače, kterého zavřete na zahradě a nebudete se mu věnovat, pravděpodobně hlídat nebude, má totiž silný sklon chránit majetek jen osobám jemu velmi blízkým. S tímto psem musíte často ven, protože miluje hodně pohybu – i když je chován na zahradě, potřebuje pravidelné vycházky. Nechte jej, pokud je to možné, volně běhat a hrát si. Postarejte se o to, aby měl mladý pes dostatek klidu a spánku. Bernský salašnický pes neutíká, protože má silně vyvinutý cit pro hranice svého teritoria. Většina příslušníků tohoto plemene miluje vodu a ráda plave.
Ve svém příspěvku CHRONICKÝ ZÁNĚT LEDVIN U PSA se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Monika.
Těžko říct. Ale můj pes má nemocné ledviny a spolu s tím srdce, je mu teda 14. Zkusila jsem bachovy květové esence, míchá je Markéta Tomanová na míru - pes začal jíst, chodit. Ledviny nahřívám pohankovými polštářky, aby se trochu rozběhly.... Poté se mu zavodněné břicho zmenšilo na polovinu. To mi poradil p. Toman, který dělá akupunkturu psů, bohužel pouze v Praze.
Takže pokud můžete, stavte se buď za Tomanem nebo zavolejte jeho ženě:
775 353733
Ona má i web stránky. Než uděláte cokoli, zavolala bych prostě jim, a určitě se vám bude rozhodovat lépe :)
Mo.
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Monika.
Psi se třesou a rychle dýchají, když si hrají, protahují se anebo když se chtějí zbavit něčeho na svém kožichu, například vody. Třes a zrychlené dýchání se často vyskytují u malých plemen, v těchto případech se obvykle nejedná o zdraví ohrožující stav. V tomto případě může být důvodem strach nebo okolní nízká teplota. Existují i další důvody, proč se pes třese a zároveň není fyzicky nemocný, viz níže.
Příčiny třesu a zrychleného dýchání a jejich možná řešení:
Radost
Psi mohou projevit svou radost rychlým dýcháním a třesem.
Co s tím dělat
Tento jev do pár minut sám vymizí.
Mokrá srst
Dalším důvodem třesu a rychlého dýchání u psů může být reflex oklepání se, kdy se pes jednoduše snaží uschnout rychleji. Tento reflex neprobíhá vědomě, pes nechce uschnout, ale tekoucí voda (nebo jiné předměty) ho na těle svědí/dráždí, a tak následuje oklepání a zrychlený dech psa.
Co s tím dělat
Tyto projevy psů jsou zcela běžné a nepřinášejí nutnost léčby. Zklidněte psa nebo jej osušte.
Hyperaktivita
Někdy jsou třes a zrychlené dýchání signálem projevu hyperaktivity.
Co s tím dělat
V těchto případech třesu psa je vhodné se zamyslet nad cviky, které psa uklidní. Například jako odměnu psovi neházet míček nebo se s ním nepřetahovat, ale spíše ho odměnit pamlskem, pohladit ho a podobně.
Stres
Dalším důvodem třesu u psa může být stres. Pes může být stresován podobnými jevy jako člověk. Mezi časté patří: návštěva veterináře, bouřka, neznámé prostředí, neznámí lidé anebo neznámá zvířata. Na rozdíl od třesu z radosti má pes při stresu ještě další příznaky. Mezi tyto projevy úzkosti, respektive strachu patří: těžké nebo naopak zrychlené dýchání, chvění se, žvýkání či kousání okolních věcí, pomatené pohyby, vrčení, kňučení, projevy agrese a podobně. Frustrace či deprivace mohou u psa vyvolat selhání kardiovaskulárního systému, respektive srdce.
Co s tím dělat
U psa eliminujte spouštěče stresu. Pokud to není možné, pomalu psa na dané jevy zvykejte. Jestliže dojde k nenadálé situaci a pes je vystresovaný, zachovejte klidnou hlavu, mluvte na něj klidným hlasem a dělejte, jako že se nic neděje.
Stáří
U starých psů se může objevovat třes a rychlé dýchání proto, že jsou celkově náchylnější vůči patogenům.
Co s tím dělat
V tomto případě nelze stav psa léčit, ale příznaky lze zlepšit vhodnou formou terapie či medikace. Konzultujte stav psa s veterinářem.
Addisonova nemoc
Addisonova nemoc je způsobena nedostatkem kortizolu (hydrokortizonu), což je hormon, který je syntetizovaný (vzniká) v nadledvinách. Tato nedostačující činnost nadledvin může být způsobena dědičností anebo vnějšími vlivy (stravou a podobně). Addisonovu chorobu v praxi zpravidla doprovází ztráta chuti k jídlu. Addisonova choroba se projevuje nedostatkem sodíku a naopak nadbytkem draslíku v těle jedince. Na kůži psa se mohou vyskytnout temné grafitové skvrny. V pozdějším stadiu doprovází tuto nemoc i poruchy srdečního rytmu (arteriální hypotenze), záchvaty, třes, zrychlené dýchání a další. Tento typ onemocnění se (nejen) u psů těžko diagnostikuje, neboť není moc častý a všechny příznaky jsou zaměnitelné s jinou nemocí.
Co s tím dělat
Léčbu je nutné zahájit co nejdříve. Typ medikace se liší od forem (akutní a chronická) Addisonovy choroby.
Onemocnění ledvin
Onemocnění ledvin zpočátku nemusejí doprovázet žádné vizuálně pozorovatelné příznaky. Samotný třes a zrychlené dýchání u psa může být jen mírné a den ode dne se stupňovat. Poruchu ledvin doprovází časté močení a pocity žízně, což se u psa projeví častějším pitím. Přestože jsou počáteční příznaky mírné, konečný proces selhání ledvin je velmi rychlý.
Co s tím dělat
Je nutné toto onemocnění nepodcenit. Onemocnění ledvin u psů většinou nelze léčit, nicméně lze zmírnit příznaky a psovi prodloužit (téměř plnohodnotný) život.
Otrava
Otrava u psů bývá způsobena pozřením většího množství listů jedovatých rostlin, čokolády (kakaa), hroznového vína, rozinek a podobně. Po otravě se kromě nekontrolovatelného třesu u psů vyskytuje malátnost, těžké dýchání, ztráta chuti k jídlu, zvracení, nadměrné slinění, pes nemusí být schopen vstát či sednout si.
Co s tím dělat
Jestliže máte podezření, že příčinou třesu a rychlého dýchání jsou toxické látky, ihned konzultujte situaci se svým veterinářem.
Psinka
Nejvíce jsou ohrožena štěňata, která nebyla řádně očkována. V České republice je na psinku povinné očkování. Dodnes na tuto nemoc není známý lék. Příznaky lze zmírnit podáním léků, které zamezí sekundární infekci. Psinku v praxi doprovázejí další příznaky, mezi něž patří nadměrné slinění, horečka (teplý čumák psa), kašel, výtok hlenu z čumáku, zrychlené dýchání a třes.
Co s tím dělat
Při podezření na tento typ onemocnění co nejrychleji vyhledejte veterinární pomoc. Psovi nebo feně pravděpodobně budou nasazena antibiotika a další léky na ztlumení horečky a příznaků psinky.
Syndrom třesu
Syndrom třesu u psů způsobuje psychické vypětí. Spouštěčem jsou většinou specifikované jevy nebo věci, kterých se pes bojí anebo v jejich blízkosti pociťuje úzkost a strach. Tento syndrom byl zaznamenán u „westíků“, dalšími náchylnými plemeny psů jsou bišonci, pudlové a maltézští psíci. V dnešní době byl ale tento syndrom pozorován i u velkých psích plemen.
Co s tím dělat
Tento typ onemocnění naštěstí lze u psů léčit, a to podáním kortikosteroidů. Třes se začne zmírňovat již po prvním týdnu užívání kortikosteroidů. Kvůli přesné diagnóze ale vyhledejte veterinární péči.
Pro chovatele může být v praxi velmi těžké poznat rozdíl mezi tím, zda se pes klepe, či u něj nastal svalový třes či svalové chvění. Pokud se pes třese, nemusí být na vině pouze svalová tkáň.
Kromě vrozených onemocnění a jiných příčin svalového třesu může být důvodem i okamžitý pocit psa, například vzrušení, napětí, strach a podobně. Na druhou stranu to může být dlouhodobý svalový třes u starých psů, který bývá neléčitelný. Teoreticky může existovat léčba, obvykle se k ní však nepřistupuje, neboť záleží na individuálním případu a na míře postižení psa. V případě malých a krátkosrstých psů, kteří nejsou fyziologicky přizpůsobeni k nízkým teplotám, může za svalový třes logicky pocit zimy.
Náhlý a stupňující, vytrvalý a na první pohled bezpříčinný svalový třes může být způsoben otravou psa. Ačkoliv si je v dnešní době každý člověk vědom, popřípadě alespoň tuší, že psi nemohou lidskou kořeněnou stravu, někomu nedomluvíte. Je zde i několik potravin, u kterých byste nečekali, že v konečném důsledku mohou psa zabít, přičemž pro člověka mohou být i prospěšná. Pes sice například s potěšením pozře čokoládu, ale ve větším množství pro něj může být fatální.
Otřesy jsou nedobrovolné, rytmické a opakující se pohyby svalů, které se střídají mezi kontrakcí a relaxací, obvykle zahrnují pohyby tam a zpět (záškuby) jedné nebo více částí těla. Otřesy mohou být rychlé, nebo to naopak mohou být pomalé vibrace, a mohou objevit v kterékoli části těla. Syndrom třesu postihuje většinou mladé psy, případně psy ve středním věku.
Záchvat nebo křeč je náhlá nadměrná činnost nervů v mozku, která vede k nekontrolovatelným stahům svalů a k abnormálnímu chování. Může trvat několik minut i několik vteřin. Takovéto záchvaty jsou příznakem nervové poruchy, nejsou samy o sobě nemocí. Původ záchvatů bývá často velmi obtížné diagnostikovat, to ale neznamená, že se pro vašeho pejska nedá nic dělat. Během záchvatu se soustřeďte na pozorování veškerých průvodních příznaků a zároveň zabraňte poranění psa. Nikdy se nesnažte otevřít mu tlamu a manipulovat s jeho jazykem – můžete být pokousáni! Snažte se navodit ticho, náhlé hlasité ostré zvuky mohou záchvat prodlužovat nebo zhoršovat. Po záchvatu poskytněte psovi dostatek času na vzpamatování se. Mluvte na něj, uklidněte ho. Co nejdříve po záchvatu dohodněte návštěvu veterináře. Pokud záchvat trvá déle než 10 minut, měl by ho veterinář vidět okamžitě.
V některých případech je třes projevem hyperaktivity, je dlouhotrvající a častý. V těchto případech je vhodné zamyslet se nad cviky, které psa uklidní. Například jako odměnu psovi neházet míček nebo se s ním nepřetahovat, ale spíše ho odměnit pamlskem, pohladit ho.
Dalším důvodem třesu psa může být stres. Pes může být stresován podobnými jevy jako člověk. Mezi časté důvody patří návštěva veterináře, bouřka, neznámé prostředí, neznámí lidé anebo neznámá zvířata. Na rozdíl od třesu z radosti má pes při stresu další příznaky. Mezi tyto projevy úzkosti, respektive strachu u psa patří: těžké nebo naopak zrychlené dýchání, žvýkání či kousání okolních věcí, pomatené pohyby, vrčení, kňučení, projevy agrese a podobně.
Třes u psa může být i projevem onemocnění ledvin, které zpočátku nemusejí doprovázet žádné vizuálně pozorovatelné příznaky. Samotný třes může být jen mírný a den ode dne se stupňovat. Poruchu ledvin doprovází dále časté močení a pocity žízně, což se u psa projeví častějším pitím. Přestože jsou počáteční příznaky mírné, konečný proces selhání ledvin je velmi rychlý, proto je nutné toto onemocnění nepodcenit.
K výcviku psa může dojít, až když je dostatečně vychován. Pod pojmem výchova je myšleno jeho navykání k čistotě, jeho socializace (správné reakce na nejrůznější podněty, správné chování k cizím lidem, psům a jiným domácím zvířatům). V rámci výchovy je důležité i zvládnout jeho ovladatelnost, aby nebyl na obtíž svému majiteli a jeho okolí. Výcvik psa může začít až v okamžiku, kdy na něj bude dostatečně psychicky i fyzicky vyspělý. Vždy je ale třeba u štěněte respektovat jeho potřebu odpočinku, hry a pohybu. Zhruba půl roku po narození štěněte se do jeho her začínají přidávat pravidla, což ho připravuje na výcvik. Při vycházkách se dá pes učit orientaci (například tím, že se mu páníček schová a čeká, až ho pes najde, za to ho pak odmění. Tím se pes učí spolupráci s pánem a zároveň je to jeho počátek „hlídání“ pána na lovu).
Každého psa je potřeba od počátku učit čistotě. Proto je třeba i v psinci mu vyčlenit jedno místo (obvykle vystlané pilinami, nebo pískem), kde může vykonat potřebu. Jiný způsob je, že je pes pravidelně vypouštěn z kotce k vykonání potřeby. Psa v bytě je třeba pravidelně venčit, ideálně se začíná hned po probuzení. Při každém venčení je zpočátku důležité psa chválit, tím se naučí, kde má vykonávat potřebu a že se má ozvat, jestliže potřebuje ven. Pes v bytě by neměl být nikdy trestán, jestliže vykonal potřebu v bytě, když nemohl jít ven. I pes žijící v bytě potřebuje mít zde místo sám pro sebe, kde bude odpočívat a nebude ho nikdo rušit. Může se jednat o nějaký koš, lehátko, ale klidně i transportní box. Pes by neměl také spát na holé zemi, protože u země je nejchladnější vzduch, který psi nemají příliš rádi. Výhodou transportního boxu je, že psovi vytváří vlastní klima, navíc si pes na box zvykne a nevadí mu pak žádný transport v něm. Samozřejmě se boxy doma nezamykají.
Pes je při výcviku cvičen hlavně k poslušnosti, ta je při lovu velmi důležitá, protože neposlušný a neovladatelný pes je při lovu velkou zátěží. O jakou poslušnost se jedná, záleží na loveckém plemeni, protože jiná poslušnost se vyžaduje od ohaře, jiná od honiče, teriéra i jezevčíka, protože všichni pracují odlišně. Honič, jezevčík, teriér jsou více nezávislí, protože pracují samostatně, neboť bývají při lovu často velmi vzdáleni od svého vůdce. Ohař naopak musí být pod kontrolou.
Výcvik v poslušnosti obvykle začíná zvykáním psa na jméno, začíná se hrou s přivoláním. Využívá se při tom pohlazení, laskání štěněte, a když přiběhne, je odměněn pamlskem. Postupně se tento podmíněný reflex posiluje ještě zapískáním. V kynologii se užívají určité signály, krátké písknutí znamená upozornění psa, a i například změnu směru. Dvě krátká zapísknutí slouží jako přivolání. Dlouhé zapískání znamená ulehnout. Dále se cvičí vodění na řemenu. Mladý pes musí být před upoutáním na řemen řádně proběhnutý, aby se na řemenu rychle zklidnil. Po upoutání na řemen má jít pes u levé nohy, nesmí tahat za řemen, nebo jít volně podle nohy na prověšeném řemeni. Při tomto výcviku se někdy využívá zdí domů, nebo třeba i ploty. Pokud se jde se psem podél zdi a on chce začít předbíhat, pak jej majitel kolenem mírně přitlačí ke zdi s povelem k noze. Toto cvičení se dá dělat i v tyčovině v lese, pes se musí naučit sledovat vůdce, netahat na řemeni a nezaskakovat za stromy. Další výcviky vychází z toho, o jaký typ loveckých plemen se jedná, liší se tak jejich zkoušky.
V naší poradně s názvem SEDALIN GEL se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Dana Černá.
Dobrý den,
Sedalin gel mám na Silvestra pro svého psa kavkazský past. pes-fena, váha 60 kg.
Kdy jí mám gel před půlnocí podat a kolik. Děkuji
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Cempírek.
Dávkování Sedalinu pro uspání psa je 2,5 miligramu na kilogram živé váhy. Pokud má váš pes 60 kilogramů, tak budete potřebovat dávku 150 miligramů, což jsou 4 dávky. Čas podání je hodinu před tím, než má pes usnout. Účinek pak bude trvat 4 hodiny.
Americký pitbulteriér je mírumilovný k lidem a zcela oddaný své rodině. Dokáže ji bránit i za cenu ztráty života. Také velmi těžce nese, když rodinu někdo opustí. Má vyrovnanou povahu, je kamarádský a hodí se i k dětem. Je to opravdu společenský pes, který má rád každou návštěvu, třebaže je vůči cizím lidem trochu rezervovaný. Je výjimečně odolný vůči fyzické a psychické zátěži, dokáže vytrvale a tvrdě pracovat a potřebuje být stále něčím zaměstnán. Při styku s jinými psy dává najevo svou nadřazenost, kterou má geneticky zakódovanou. Při správné výchově s ním však nejsou problémy a svou trochu pošramocenou pověst si určitě nezaslouží. Ve špatných rukou může být ovšem „pitbul nebezpečný, a to především proto, že se vždy chce svému pánovi zavděčit, což je snadno zneužitelné.
Po celá staletí chovateli podporovaná vlastnost pitbulů z něj tedy dnes činí problémového psa ve vztahu k jiným psům. Oproti tomu pitbulteriéry, kteří se v ringu pod tlakem zranění a bolesti obrátili proti člověku, „pitmani“ bez milosti utratili. Díky této tvrdé selekci je dnešní americký pitbulteriér pes pevné, vyrovnané, spolehlivé a bezmezně statečné povahy s vřelým vztahem k člověku.
Povaha pitbula je k lidem přátelská, svému pánovi a jeho rodině je bezmezně oddaný, je povahově velmi vyrovnaný a inteligentní. Je společenský, radostně vítá všechny návštěvy, a i když je k cizím lidem rezervovaný, není agresivní. Toto však platí pouze pro psy z dobrého chovu. Bohužel mnoho pitbulů u nás chovaných, jsou psi ze špatných spojení nebo kříženci. Extrémní vlastnosti, jako je game, se velice rychle ztrácí při nesprávné volbě chovného páru, a současně se bohužel ztrácí také další vlastnosti, jako je loajalita vůči lidem a vyrovnaná povaha. Proto je nutné krýt feny liniově odpovídajícími psy. Pro správnou volbu chovného páru je tedy nutné znát rodokmen obou rodičů a vědět, co s čím můžeme kombinovat.
Někteří „chovatelé“ kryjí cokoliv čímkoliv pouze za účelem zisku a výsledkem jsou psi, kteří mají s pitbulem společný pouze vzhled. Často u nich chybí typické vlastnosti plemene a objevuje se dokonce agresivita vůči lidem. Jsou to zkrátka bastardi vypadající jako pitbulové. Bohužel tito jedinci dělají pak ostudu celému plemenu a problémy jeho chovatelům.
Pitbul rozhodně není pes pro každého. Jeho fyzický fond a zděděné vlastnosti ho sice předurčují být dobrým společníkem do rodiny a ochráncem majetku, jeho výchova však vyžaduje mnohem více trpělivosti a důslednosti než výchova jiných plemen. Americký pitbulteriér si musí být neustále jist svým postavením, umístěním a žebříčku hierarchie v rodině. Vždy je také připraven vzít „vedení“ do svých rukou, k čemuž má větší sklony než mnohá jiná plemena. Zajisté by bylo velmi nebezpečné pro všechny členy rodiny, aby se stal jejím tyranem. K tomu nesmí nikdy dostat příležitost a majitel mu musí dávat pevně, ale vlídně najevo, kde je jeho místo. V každém případě je nutné si uvědomit, že to není jednoduchý pes, je znám svou tvrdohlavostí. Je to dáno jeho minulostí, kdy se musel rozhodovat sám a být zcela samostatný. Ze strany majitele proto musí být více trpělivosti a odpovědnosti, ale také neústupnosti, než je zvykem u jiných plemen. Ale pozor, přílišný tlak a spěch vedou k zatvrzení psa a majitel s ním jen velmi těžko kdy ještě pohne. Je to pes, který perfektně dovede těžit ze slabosti a nedůslednosti svého vůdce. To je zapotřebí mít neustále na mysli. Toto plemeno nelze v žádném případě doporučit začátečníkům nebo starším lidem bez zkušeností se psy. V tomto případě je vhodnější zvolit jiné plemeno, například stafordšírského bulteriéra.
Americký pitbulteriér je pevný, atletický pes s kvadratickou stavbou těla, působící sebejistým a spolehlivým dojmem. Hlava je hranatá, mohutná, mezi ušima široká, oči malé, oválné a hluboko nasazené. Má výrazné lícní kosti, silné čelisti, zuby s nůžkovým skusem, přičemž horní zuby překrývají spodní, nos se široce rozevřenými nozdrami a vysoko nasazené uši. Krk má americký pitbulteriér silný, stejně jako pevné svalnaté plece, krátký mírně se svažující hřbet a hluboký hrudník s dobře klenutými žebry. Ocas je krátký, nízko nasazený a ke konci se zužující. Má mohutné silné končetiny se středně velkými tlapami. Srst je krátká, lesklá a na dotyk tvrdá. Je přípustné jakékoli zbarvení. Váha se pohybuje od 13 do 22 kg u fen a od 16 do 30 kg u psů. Americký pitbulteriér se dožívá v průměru 12 let.
Chov začal ve Spojených státech na konci 19. století jako nově oficiálně zaregistrované plemeno. Je nesporné, že plemeno bylo původně vyšlechtěno k boji s ostatními psy, ovšem jen v aréně a jen s pitbuly, zde se nekladl důraz na exteriér těchto psů. Tato skutečnost ukazuje na to, že pitbul nikdy nebyl veden k útočnosti na člověka, protože to bylo naprosto nežádoucí. V ringu oddělovali od sebe zakousnuté psy lidé svýma holýma rukama, pokud pes zaútočil na člověka, byl utracen. Největší popularitu získal pitbulteriér před a v průběhu 1. světové války. Nejznámějším pitbulteriérem této doby byl zlatý pes s bílými znaky jménem Stubby, který varoval před plynovými útoky a zadržel německého špiona, získal za to hodnost seržanta a medaili. Popularita plemene se ale udržela i po válce.
V roce 1898 pan Bennet založil klub pro chov APBT pod názvem United Kennel Club – UKC. Na začátku 20. století vznikla v Americe další organizace American Dog Breeders Association – ADBA, kterou založil Guy McCord, přítel známého chovatele pitbulů Johna P. Colbyho. Od roku 1936 začal APBT také registrovat klub American Kennel Club – AKC, ovšem ti se rozhodli, že plemeno budou registrovat pod názvem americký stafordšírský teriér. Na konci 30. let byli tito psi registrováni jak pod UKC, AKC, tak pod ADBA. Chovatelé tedy v této době registrovali tyto psy jednak pod AKC jako americké stafordšírské teriéry, jednak pod ADBA a pod UKC jako americké pitbulteriéry. Chovatelé z AKC se pak zaměřili především na exteriér těchto psů a na to, aby co nejvíce odpovídali chovnému standardu. Zde tedy začal vznikat americký stafordšírský teriér, jak ho známe dnes. Chovatelé z UKC a ADBA naopak kladli důraz na pracovní vlohy a temperament pitbula.
Nejdůležitější součástí péče o pitbula je výchova, které se musíme věnovat již od útlého štěněčího věku. Je potřeba mít pevnou ruku a umět dodat správnou motivaci. Je nutné psa dobře socializovat, vybudovat si autoritu a hlavně si ji umět udržet. Americký pitbulteriér má rád hodně pohybu, dlouhé vycházky, miluje různé psí sporty, a toto vše je mu potřeba dát. Na procházce by měl mít pro jistotu náhubek i dobře vychovaný pes. Srst nepotřebuje žádnou nadstandardní péči.
Musí-li být pes umístěn mimo byt, není vhodné si toto plemeno pořizovat. V nejkrajnějším případě je nutné velmi dobře zateplit boudu, v lepším případě psa v zimě umístit v chodbě domu.
Neměl by být zavírán po delší dobu v kotci, ani sám v bytě. Velmi tím strádá a může začít demolovat byt či kotec. Pitbulové jsou vynalézaví, mrštní a jsou dobrými skokany, proto by měly být kotec i zahrada zabezpečeny dostatečně vysokým a pevným plotem. Rozhodně není bezpečné nechávat jej volně pobíhat po zahradě ve vaší nepřítomnosti. Může se podhrabat nebo přelézt plot, navíc jako hlídač je platný většinou jen svojí pověstí. Přátelsky se chovajícího zloděje drtivá většina zástupců tohoto plemene radostně přivítá. Najdou se však i tací pitbulové, kteří hlídají velice dobře, ale není to pro ně typické. Naopak na přímý útok na vaši osobu, bude většina reagovat rychlým protiútokem.
Všeobecně platí, že pitbul je pes milující lidi – svoji rodinu, ale i osoby úplně cizí. Není tedy vhodný pro samostatnou ostrahu objektů. Na takovou práci je třeba pes s vrozenou nedůvěrou vůči cizím lidem. Feny většinou nejsou tak tvrdohlavé jako psi, i když nemusí tomu tak být vždy. Přesto pro začátečníky s tímto plemenem obecně lze doporučit fenu. Jsou většinou poddajnější, přítulnější, s menší tendencí útočit na jiné psy, také se tolik nesnaží vydobýt si co nejvyšší příčku v hierarchii rodiny. Toto plemeno je poměrně dobře známo svou láskou k dětem. Tuto skutečnost by však rodiče neměli podceňovat a při přítomnosti psů s dětmi dohlédnout na jejich vzájemné chování, tolerování hry. Každopádně je vhodnější, přijde-li pitbul do rodiny, kde již děti jsou, a ne naopak. Při dodržení určitých zásad je tedy pitbul skvělým společníkem pro děti. Dokáže si s nimi hodiny hrát, je pro každou legraci. Má také obrovskou trpělivost s dětskými trapiči. Ale tady pozor! Že pitbul snáší dětské surovosti bez odporu, či dokonce s radostí, neznamená, že ho necháme dětmi trápit a nezasáhneme. Dříve či později by se mu to mohlo přestat líbit. Pitbul má s dětmi nadprůměrnou trpělivost, ale je také velmi citlivý na zacházení. Velmi dobře cítí, je-li s ním zacházeno bezcitně, a stává se pak, dle individuální povahy, buď bázlivým, nebo agresivním, nebo obojím. Další věc, na kterou nesmíte zapomínat, je temperament většiny pitbulteriérů. Mohou dítě nechtěně povalit a způsobit mu tak i poměrně vážný úraz. Zejména u nejmenších dětí je tedy nutná určitá opatrnost.
Při koupi je velmi důležitý výběr chovatele. Zdraví vašeho budoucího štěňátka do jisté míry závisí právě na něm. To, jak chovatel pečoval o fenu štěňátek, o její správné krmení, dostatek vitamínů, pohybu a hlavně lásky. To vše se v budoucnu na štěněti projeví. Pitbulteriéra je nejlépe koupit z chovných stanic, je vhodné si chovnou stanici ověřit a zjistit si na ni recenze. Cena štěněte se pohybuje od 4 000 do 14 000 korun. Cenu ovlivňuje, zda má štěně průkaz původu, kredit chovné stanice, původ rodičů.
V naší poradně s názvem NEMOCI PSU se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Luboš.
Dobrý den,chtěl bych se zeptat mám pejska 13 let ,teriér začal hodně dýchat,často pije,často močí co by to mohlo být,děkuji s pozdravem Luboš
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Cempírek.
Pokud váš pes příliš pije, což je stav s názvem polydipsie, je to pravděpodobně proto, že ztrácí nadměrné množství vody z některého z mnoha důvodů. Řada nemocí vede k nadměrnému příjmu vody a výdeji moči, ale mezi nejčastější z těchto nemocí patří selhání ledvin, diabetes mellitus a Cushingova nemoc.
Méně častá příčina toho, že váš pejsek více pije, se nazývá psychogenní polydipsie. Jedná se o behaviorální stav s fyzickým projevem nadbytku žízně. Primární polydipsie je název stavu nadměrného pití vody, který není způsoben nemocí nebo psychózou.
Prvním a nejdůležitějším krokem při řešení nadměrného pití je diagnostikovat a potvrdit základní příčinu v ordinaci vašeho veterináře. Mnoho z příčin spojených s velkou žízní jsou velmi závažné a musí být vyřešeny co nejdříve. Jde zejména o nemoci ledvin, diabetes mellitus a hyperkalcemii, což je vysoká hladina vápníku v krvi.
To vše jsou komplikované a progresivní nemoci. Je důležité, aby tyto potenciální příčiny byly potvrzeny a kontrolovány dříve, než způsobí nevratné poškození.
Co dělat, když váš pes hodně pije?
Nikdy neomezujte přístup k vodě ve snaze snížit příjem vody. Omezení vody může mít za následek dehydrataci a nerovnováhu tekutin, což zhoršuje podmínky k uzdravení.
Nikdy neignorujte tento problém. Některé z příčin, které tyto změny způsobují, jsou velmi závažné a mohou být i fatální. Proto si co nejdříve sjednejte prohlídku u veterináře.
Obezita se u psů stává závažným problémem. Snižuje kvalitu jejich života, poškozuje jim klouby a utlačuje všechny vnitřní orgány. Řešení je prakticky stejné jako u lidí, zvýšit pohyb, přizpůsobit stravu dennímu výdeji a změnit její skladbu.
U každého psího plemene jsou jasně popsány standardy vzhledu. K tomuto „ideálu“ se přímo přibližovat nemusíme, ale pokud má pes mírně zvětšené břicho nebo pohmatem přímo necítíme mezižebří, můžeme mluvit o nadváze. Málo zřetelný pas nebo faldíky u kořene ocasu již mohou signalizovat obezitu (navýšení hmotnosti o 15 %). V obou případech pes trpí dýchavičností i při nenáročných aktivitách, má pomalejší reakce při hře a celkově u něj převládá neochota k pohybu.
Nadváhu, natož obezitu nelze brát na lehkou váhu. Stejně jako u lidí představuje vážná zdravotní rizika. Nejčastěji cukrovku, vysoký krevní tlak, poškození kloubů a kostí, špatnou jaterní funkci, sníženou imunitu, problémy s reprodukcí a podobně. V neposlední řadě je psí život méně aktivní a až o čtyři roky kratší oproti běžnému průměru.
Možná jste si ani nevšimli, že v krmení psa nemáte řád a nahodile jej krmí každý člen domácnosti. Pamlsky mají přílišnou kalorickou hodnotu a jsou i v malém množství hrozbou. Dalším problémem může být špatně zvolené krmivo, nejde ani tak o značku, jako spíš o špatný typ vzhledem k vývojovému stadiu psa a životnímu rytmu. Jinou potřebu má štěně, dospělý pes, fena, nebo pes běhající celý den venku.
Nejrizikovějším obdobím pro vznik obezity je přechod štěněte od matky k novému majiteli. Nadšení z nově příchozího člena domácnosti nás natolik ovládne, že psa překrmujeme a podporujeme vznik nových a nových tukových buněk. Ty už pes nikdy neztratí, pouze v dospělosti zredukují objem, obvykle jsou ale celoživotním problémem.
Nejdříve si udělejte takovou malou inventuru a přibližně týden bedlivě sledujte, klidně si to i sepište, co váš pes žere, v jakém množství a v jaký čas. K tomu doplňte evidenci o pohybu, ale pozor, pouze toho pravidelného. Tato malá sondáž vám sama napoví, jak dál postupovat. Pokud má váš pes jen pár kilo navíc, jistě bude stačit zvýšit pohyb a omezit příděl pamlsků. Postupně zvyšte intenzitu procházek, časem si společně klidně i zaběhejte.
Při nadváze je již nutný zásah do jídelníčku. Obvykle stačí v rozmezí několika týdnů snížit příděl krmiva o třetinu a rozdělit jej do několika denních dávek. Pes nesmí mít trvalý přístup k potravě! Tento postup je v kombinaci s pohybem velmi účinný, pes ale nesmí hubnout příliš rychle. Maximální úbytek na váze by měl činit 1 % z celkové hmotnosti!
Vymkla-li se vám váha vašeho psa z rukou, navštivte veterináře. Ten dokáže přesně zhodnotit míru obezity a sestavit dietní plán. Přineste si do ordinace záznamy o dosavadní stravě a míře pohybu a připravte se na dlouhodobý proces hubnutí. Množství potravy se v tomto případě bude měnit jen pozvolna, zásadnější bude celková změna skladby, především omezení sacharidů a tuků. K dietním krmivům se uchylujte pouze po poradě s veterinářem, některé druhy obsahují pouze zvýšený podíl vlákniny, aby se pes cítil sytější, ale častější vyprazdňování s tím spojené zvyšuje riziko úbytku vitamínů a minerálů v těle.
Zásady při dietě
Psa je třeba pravidelně vážit vždy ve stejnou denní hodinu, ve stejném časovém odstupu od krmení i venčení.
Hubnutí s sebou přináší změnu životního stylu, buďte v nastavených pravidlech důslední.
Pitný režim je důležitější než kdy jindy, vody musí mít pes vždy dostatek.
Přiměřený pohyb musí být pravidelný.
Zhubnutí je obrovský úspěch jak pro psa, tak pro majitele, ale jde jen o vyhranou bitvu, nikoli válku. Ke stabilizaci váhy vám může pomoci takzvané udržovací krmivo, pes díky němu nebude hubnout, ale ani přibírat. Druhou možností je pozvolné navyšování krmné dávky. V tomto případě je nutná obezřetnost a pravidelná kontrola hmotnosti, protože takzvaný jo-jo efekt není ani psům cizí.
Ne vždy za nadváhu mohou vnější příčiny. Může se jednat o hormonální poruchu, špatnou funkci ledvin, problémy se stravitelností a podobně. V těchto případech kila přibývají rychle, a to bez ohledu na množství stravy či pohybu. S návštěvou veterináře neotálejte, včasné řešení problému je namístě.
Neřešte problém s kily navíc až v důsledku zdravotních problémů. Společnosti psa si užívejte, choďte s ním na procházky, běhejte, hrajte si. Oba budete v dobré kondici a spokojení.
Počítání dechů za minutu a posouzení způsobu dýchání může být velmi důležité při akutních stavech. Proto zjistěte, jakou dechovou frekvenci má váš pes za normálních okolností. Nejlepší je dech posuzovat, když pes spí. Nikdy nepočítejte dechy v době, kdy je mu teplo nebo hodně běhá. Normální dechová frekvence je 10 až 30 dechů za minutu. Pokud se pes dýcháním právě chladí, může mít klidně i 200 dechů za minutu. Posouzení způsobu dýchání je také důležité. Při normálním dýchání se při nádechu hrudník roztáhne a při výdechu se zase vrátí do původní polohy. Vydechování by nemělo vyžadovat žádnou námahu. Pokud si všimnete, že váš pes při výdechu používá břišní svaly, vydává hlasité zvuky, lapá po dechu, dýchá povrchově nebo ho dýchání bolí, navštivte veterinárního lékaře. Nejste-li si jisti, jestli váš pes vůbec dýchá, dejte mu před nos kousek vaty. Pokud se vata hýbe, pes dýchá. Můžete také použít zrcátko, dejte jej psovi před čenich, a když se na něm sráží pára, pes dýchá.
Zrychlené dýchání u psa může být způsobeno přehřátím. Jestliže pes zrychleně dýchá kvůli přehřátí, odveďte ho do (pokud možno) chladné, větrané místnosti a ochlaďte ho. Ideálně mu můžete dát tlapky do chladné vody nebo ho zabalit do namočeného ručníku. K ochlazování nepoužívejte ledovou vodu, protože velká změna teploty by psovi mohla způsobit šok. V horkých dnech psa nikdy fyzicky nepřetěžujte.
Někteří psi dýchají zrychleně také v případě, když cítí strach, úzkost nebo napětí. To jsou všechno emoce, které mohou způsobit zvýšení tělesné teploty.
Pokud zrychlené dýchání doprovází zvracení, průjem či nafouknuté břicho, na nic nečekejte a vyhledejte pomoc veterinárního lékaře. Když se pes rychle zadýchává nebo nemůže popadnout dech i po menší fyzické aktivitě, může to signalizovat onemocnění srdce nebo plic. Obecně platí, že brachycefalická plemena, tedy plemena s krátkými nebo zploštělými čenichy, mají větší problémy s dýcháním než psi s dlouhým čenichem. Vzhledem ke stavbě své lebky jsou totiž vystaveni většímu riziku respiračních problémů – je pro ně těžší se ochladit. Proto na to myslete, jestli máte doma buldoka, boxera, buldočka nebo třeba mopse, a tato plemena během parných dnů maximálně šetřete.
Jestliže máte jen podezření, že na abnormální změnu dýchacího rytmu vašeho psa opravdu nemá vliv okolní prostředí či jeho předešlá aktivita, anebo má pes problém s normálním pohybem či vstát – rozhodně je na místě vyhledat veterinárního lékaře. Rychlé dýchání u psů může způsobovat mnoho typů nemocí. Může jít o problém s erytrocyty, plícemi a jinými vnitřními a mimo jiné životně důležitými orgány psa.
Pokud pes dýchá výrazně jiným způsobem, to znamená, že se zvyšuje frekvence dechů, které jsou chrčivé nebo šelestící, a přidruží se i suchý kašel, jedná se pravděpodobně o příznak onemocnění průdušnice, průdušek nebo plic. Často je to provázeno teplotou, poruchami příjmu potravy nebo bolestivostí při nádechu. I počínající zánět v oblasti dýchacích cest se může rozvinout v život ohrožující stav, a proto by měl být včas vyšetřen veterinářem. Kromě toho je třeba i vyloučit sice vzácnou, ale přesto dosud se vyskytující nemoc – virovou psinku, kterou doprovázejí obdobné příznaky. Zánětlivé onemocnění průdušek je často způsobované podchlazením, promoknutím. Může se rozšířit i do plicní tkáně a vyvolat zápal plic. Pokud je doprovázeno bolestivostí mezižeberní tkáně, naznačuje to zánět pohrudnice. Dýchací obtíže, dušnost nebo chroptění jsou příznaky shromažďování sekretu na plicích. Ten ovšem může signalizovat i další možné problémy, jako je krvácení do hrudního prostoru po úrazu (provázené navíc bledými nebo namodralými spojivkami a dásněmi) nebo po otravě (příznakem otravy je i malátnost), těžká vada srdce a krevního oběhu, vdechnuté cizí těleso nebo nádor v hrudní dutině.
S výcvikem začínáme, jakmile má pes všechna povinná očkování za sebou (plus doba potřebná na vytvoření účinných protilátek) a může přijít do styku s jinými zvířaty. Tento čas je ideální na začátek opravdového výcviku. S výchovou psa začínáte už jen tím, že vedete psa na vodítku či štěněti zakazujete vstup na pohovku. Zpravidla platí, že čím dříve s výcvikem začnete, tím lépe. Ohledně vstupu na psí a další riziková místa se poraďte s veterinárním lékařem. Vakcinaci lze totiž v praxi nasadit různě.
Vzhledem k tomu, že je border kolie velmi živý a vášnivý pes nebo fenka, potřebuje i dostatek prostoru na vybití energie. Naprostá většina border kolií miluje aportování, a to i předměty z drsného materiálu, což jiní psi obvykle do tlamy nechtějí. Co se týče učení základních povelů, jeho průběh je naprosto stejný jako u jiných plemen psů.
Pozitivní přístup k výcviku je velmi kontroverzní a dokáže v mnohých chovatelích psů vyvolat horlivé emoce. Obvykle si – a to i přes racionální argumenty – stojí za svým zastánci pozitivního výcviku, nehledě na to, že se v praxi nebojí použít i metodu cukru a biče. Pozitivní výcvik zní dobře, ale v praxi nemusí fungovat. Pokud výcvik jde podle plánu, pozitivní přístup je fajn, ale co když pes totálně neuposlechne? Logicky musí následovat bič (trest).
Pozitivní metody obvykle obsahují i takzvaný klikr (clicker), kdy při zdárném dokončení povelu psa odměníte pamlskem a zároveň kliknete. Pes si následně dle podmíněného reflexu (I. P. Pavlova) spojí pamlsek s kliknutím. Poté stačí již pouze klikat a pes to de facto bere jako odměnu. Pes se musí cítit šťastný. Stejně tak byste na psa mohli klikat nebo ho podrbat za uchem a také to bude brát jako odměnu (podvědomě spojenou s pamlskem). Jakmile se výcviku psa věnujete déle, pes neplní povely, protože chce odměnu. V dobrém případě vaše pokyny plní, protože to bere jako automatické a „chce vám udělat radost“. V horším případě pes či fena plní pokyny, protože mají respekt, respektive strach z vaší autority. Hlavní nevýhodou pozitivní metody je fakt, že jakmile nefunguje cukr, není po ruce bič.
Metoda cukru a biče je přijatelnější. Rozhodně se pes nesmí mlátit rukou či jiným předmětem, nejenom že to není humánní, ale psovi můžeme nechtěně ublížit, pokřivit páteř a podobně. Hlavním racionálním opodstatněním metody cukru a biče je fakt, že matka svá štěňata také trestá, a to ne kousnutím, ale popotaháním za kůži a podobně. Užití elektronických obojků, ať si výrobci či prodejci říkají, co chtějí, může psovi přivodit fobii z konkrétního obojku, popřípadě jiné psychické poruchy. Nicméně border kolie, ale i jiní psi nejsou hloupí, snadno se vám stane, že pes poslechne pouze v případě, že má na sobě právě tento obojek.
Velmi důležitým kritériem pro úspěšný výcvik psa je i začátek výcviku. Border kolie doslova srší energií, tudíž před výcvikem bývá vhodná kratší procházka, popřípadě aportování. Na druhou stranu, každý pes je originál, na vhodný čas výcviku, zda před nebo po procházce, si přijdete časem sami. Ovšem například po podání krmiva není po psovi vhodné chtít de facto žádnou fyzickou aktivitu, neboť hrozí torze žaludku – border kolie jako plemeno psa středního vzrůstu není výjimkou.
Výcvik je možné zhlédnout na internetu, tady je malý útržek videonávodu výcviku.
pinčové, knírači, dogovitá plemena typu mastifa, plemena molosoidní a švýcarští salašničtí psi
teriéři
jezevčíci
špicové a tzv. primitivní plemena
honiči barváři
ohaři – stavěcí psi
slídiči a retrívři
plemena společenská
chrti
Lovecká kynologie dělí lovecká plemena na ohaře, slídiče, honiče, barváře a norníky a případně přinašeče. Každý lovecký pes využívající se k tomuto účelu musí projít zkouškami, které vycházejí ze zkoušek pro jednotlivá plemena (jiné zkoušky mají chrti a jezevčíci například). Některá plemena uvedená v tomto soupisu se již příliš jako lovečtí psi nevyužívají, ale i tak v nich mohou zůstávat lovecké instinkty.
Také toto plemeno není příliš vhodné pro lidi, kteří nemají žádné zkušenosti se psy. Nevychovaný a dominantní pes může být velmi nebezpečný a mívá sklon k agresivitě, někdy může reagovat i na malé podněty útokem. Pokud je vydrážděn, zaútočí velmi tvrdě. Při správné výchově je svému pánovi oddaným společníkem, a pokud je k němu důsledná, respektuje i celou jeho rodinu. K cizím lidem je poněkud nedůvěřivý, ke známým návštěvám se chová přátelsky. Problémy mohou nastat při setkání s jinými psy, vůči nimž se tento pes chová dominantně a bojovně. Americký stafordšírský teriér se k dětem chová většinou mile a kamarádsky, při styku s malými dětmi je však nutný dohled. Při správné výchově se může mnohému naučit a stává se psem přítulným a poslušným.
Toto plemeno je vhodné chovat v bytě, kde je mu umožněn neustálý kontakt s jeho pánem. Pokud je celoročně umístěn venku v kotci, potřebuje zateplenou, nejlépe mírně vyhřívanou boudu, protože poměrně špatně snáší umístění v chladných prostorách. Americký stafordšírský teriér není klasickým služebním plemenem. Vyhovují mu krátké, silové výkony.
Ačkoli se to na první pohled nemusí zdát, je to pes vhodný k dětem i do bytu. Je to totiž typický ochranitel a obranář. Přestože je příslovečně odvážný, pokud je správně vychován, není nikdy agresivní. Pokud však byl vychován nedůsledně, může být agresivní vůči jiným psům a nedůvěřivý k cizím lidem. Přeci jen jsou v jeho krvi geny zápasníků. Někdy je poněkud tvrdohlavý, a proto vyžaduje opravdu disciplínu. Je velmi pohyblivý a čilý a neobyčejně zvídavý ke svému okolí. Je to dobrý krysař, ale i osobní strážce. Ve vypjatých situacích se umí rychle a správně rozhodnout, jinak je ale klidný a mírný.
Americký stafordšírský teriér má stejné předky s americkým pitbulteriérem, jsou jimi angličtí bulteriéři, v podstatě jde o dvě linie jednoho plemene. Spolu s anglickými přistěhovalci přišla do Ameriky i jejich vášeň psích zápasů a bulteriéři. Nový osadníci používali bulteriéra kromě zápasů i na lov škodné, jako jsou kojoti a červení rysy. Přibližně do roku 1935 se jednalo o čistě pracovního tvrdého psa, u kterého nebyl rozhodující exteriér, ale pracovní vlastnosti, povaha a „game“ (bojovnost). Čím dál častěji se však kladl větší důraz na exteriér. Chovatelé se rozdělili na dva tábory. Jedni upřednostňovali dále pracovní kvality a „game“ a chovali svého pitbula s proměnlivým exteriérem a vysokou bojechtivostí, ti druzí začali klást důraz na líbivý vzhled a jednotnost bez pracovních kvalit. Z těchto psů vznikl americký stafordšírský teriér.
Americký stafordšírský teriér je menší podsaditý až zavalitý pes. Vyzařuje z něho síla a výkonnost. Výška v kohoutku je 43 až 48 cm a váha 18 až 23 kg. Hlava je klínovitá s širokou lebkou, zřetelnými lícemi a kulatou, silnou tlamou. Oči má tmavé, posazené široko od sebe, bez růžových víček. Uši jsou krátké polo- nebo zcela vztyčené, dnes již nekupírované. Silný krk a mohutné svalnaté plece přecházejí v krátký hřbet, mírně se svažující k zádi. Žebra jsou dobře klenutá, ocas je krátký, nízko posazený, kuželovitě se zužující a dnes již také nekupírovaný. Končetiny jsou silné, dobře osvalené, se středně velkými tlapami. Srst má americký staford krátkou a lesklou, drsnou na dotek a hustou. Je buďto jednobarevný, nebo skvrnitý, nikdy by však neměl být zcela bílý. Srst je vhodné pravidelně kartáčovat. Průměrný věk tohoto plemene je 12 let.
Důležitá je při držení psa opatrnost a důslednost. Špatně vychovaný americký staford může být nebezpečný pro své okolí. Vyžaduje proto pevnou ruku. Při špatné a zanedbané výchově se může stát velmi nebezpečným pro své okolí, zvláště pak pro psy a v ojedinělých případech i pro jejich majitele. V mládí nemusí být mezi jedinci problémy, ale s dospělostí většinou přicházejí i šarvátky, které mohou končit nejen šitím. Zde opět platí, že výjimka potvrzuje pravidlo. Záleží na každém jedinci a hlavně na majiteli psa, neboť při dobrém vedení se můžeme konfliktům vyhnout. Vše je otázkou správné výchovy a výcviku.
Americký stafordšírský teriér si musí být neustále jist svým postavením, umístěním v žebříčku hierarchie v rodině. Vždy je také připraven vzít „vedení“ rodiny do svých rukou, k čemuž má větší sklony než mnohá jiná plemena. Zajisté by to bylo velmi nebezpečné pro všechny členy rodiny. Majitel mu musí dávat pevně, ale vlídně najevo, kde je jeho místo. V každém případě je nutné si uvědomit, že to není jednoduchý pes. Je znám svou tvrdohlavostí, což je dáno jeho minulostí, kdy se musel rozhodovat sám a být zcela samostatný. Ze strany majitele proto musí být více trpělivosti a odpovědnosti, ale také neústupnosti, než je zvykem u jiných plemen. Přílišný tlak a spěch vedou k zatvrzení psa a majitel s ním jen velmi těžko kdy ještě pohne. Je to pes, který perfektně dovede těžit ze slabosti a nedůslednosti svého vůdce. To je zapotřebí mít neustále na mysli. Toto plemeno tak nelze v žádném případě doporučit začátečníkům nebo starším lidem bez zkušeností se psy. V tomto případě je vhodnější zvolit jiné plemeno, například stafordšírského bulteriéra. Je na místě si vzít štěně od takového chovatele, který má fenu vyrovnanou a na ostatní psy neútočnou, tím lépe, je-li pracovně vedena. To stejné platí o krycím psovi – otci štěňat.
Může se však stát, že i při nejlepší snaze psovoda se po dosažení dospělosti (asi 24 měsíců) stane ze štěněte pes útočný na všechny psy – samce. Tato poměrně nepříjemná věc se může přihodit i v kterémkoli věku po útoku jiného psa. I na tuto skutečnost musí být majitel, nebo potencionální majitel připraven. Feny většinou nejsou tak tvrdohlavé jako psi, i když nemusí tomu tak být vždy. Přesto obecně lze doporučit pro začátečníky s tímto plemenem raději fenku. Jsou většinou poddajnější, přítulnější, s menší tendencí útočit na jiné psy. Také se tolik nesnaží vydobýt si co nejvyšší příčku v hierarchii rodiny.
Rovněž toto plemeno je poměrně dobře známo svou láskou k dětem. Tuto skutečnost by však rodiče neměli podceňovat a při přítomnosti psů s dětmi (jako u všech plemen) dohlédnout na jejich vzájemné chování, tolerování a hry. Každopádně je vhodnější, přijde-li pes do rodiny, kde již děti jsou, a ne naopak.
Dnes jsou využíváni nejen jako psi k ochraně rodiny, domu či majetku, ale také jako psi služební a záchranářští. Mnoho z nich slouží na rozdíl od ostatních plemen bulteriérů díky své poněkud tvrdší a ostřejší povaze i u ozbrojených složek. Stejně jako anglický a stafordšírský bulteriér je vhodný na lov černé zvěře, vyniká rychlostí, tvrdostí a odvahou při kontaktu. Stejně dobře jej lze využít i na dosled postřelené zvěře.
Výběr chovatele je velmi důležitý. Zdraví vašeho budoucího štěňátka do jisté míry závisí právě na něm. To, jak chovatel pečoval o fenu štěňátek – její správné krmení, dostatek vitamínů, pohybu a hlavně lásky. To vše se v budoucnu na štěněti projeví. Amerického stafordšírského teriéra je nejlépe koupit z chovných stanic, je vhodné si chovnou stanici ověřit a zjistit si na ni recenze. Cena štěněte se pohybuje od 3 000 do 20 000 korun. Cenu ovlivňuje, zda má štěně průkaz původu, kredit chovné stanice, původ rodičů.
Appenzellský salašnický pes je skvělý hlídač, a proto je celkem nedůvěřivý k cizím lidem. Pokud vás nezná, jen tak si ho nezískáte. Při hlídání je nebojácný a také v běžném životě je temperamentní a čilý. Velmi rád štěká jasně slyšitelným hlasem a někdy vykazuje i přiměřenou dávku ostrosti. Jinak je to ale veselý a učenlivý pes. Kromě hlídání může být i univerzálním pracovním psem pro vojáky a záchranáře. Jako lavinového psa ho používá horská služba. Appenzellský salašnický pes je ovšem i skvělý domácí společník.
Appenzellský salašnický pes je středně velký, skoro kvadraticky stavěný pes s dobrým osvalením. Průměrná výška v kohoutku je 48–58,5 cm a váha 20–35 kg. Má lehce klínovitou tlamu se středně silnou mordou a tmavým nosem. Oči jsou mandlové, nepříliš velké, uši vysoko a široce nasazené, v klidu volně visící a přiléhající k lícím. Má silný krk a svalnaté, kompaktní tělo. Hřbet je pevný, rovný a hrudník hluboký, sahající až k loktům, břicho jen nepatrně vtažené. Ocas má vysoko nasazený, silný, dobře osrstěný, při pohybu musí být stočený. Hrudní i zadní končetiny jsou rovné a dobře osvalené. Srst je pevná, krátká, přiléhající s hustou podsadou. Je trojbarevný, základní barva je tmavě hnědá až černá s rezavými a bílými znaky. Průměrně se dožívá 12 let.
Appenzellský salašnický pes rád a hlasitě štěká, nehodí se příliš do husté zástavby. Potřebuje také poměrně velký prostor, protože se rád pohybuje. Srst není potřeba nijak zvlášť ošetřovat a i celkově je to na údržbu nenáročný pes.
Slinivku břišní dělíme z funkčního hlediska na dvě části, tedy na takzvanou endokrinní (produkuje inzulin) a exokrinní (produkuje břišní šťávy).
Mezi nejčastější onemocnění slinivky břišní patří záněty a méně častá sekreční nedostatečnost slinivky břišní, označovaná zkratkou EPI (exokrinní pankreatická insuficience). V minulosti bylo toto onemocnění diagnostikováno prakticky jen u německých ovčáků a jejich kříženců a případně kolií, u nichž byl již v minulosti prokázán dědičný sklon k onemocnění slinivky břišní (autosomálně recesivní typ dědičnosti). V posledních deseti letech se paleta postižených plemen postupně rozšířila nejdříve na ostatní větší plemena. Dnes je tak obtížné označit některé plemeno za odolnější. Mezi pacienty jsou i „voříšci“, i když stále převažují němečtí ovčáci.
Slinivka břišní neboli pankreas je nevelká protáhlá žláza uložená za žaludkem podél prvního úseku tenkého střeva – dvanáctníku. Toto umístění je důležité proto, že žláza vyrábí „trávicí šťávu“, která vytéká do dvanáctníku a má nezastupitelnou úlohu při trávení bílkovin, tuků i škrobů. Pří jejím nedostatku nemůže tělo využít přijatou potravu, která tak vychází nestrávená se stolicí. Pes vlastně strádá hladem přesto, že přijímá většinou více potravy, než bývá obvyklé. Skutečnost, že pes neprospívá či hubne i při zvýšené žravosti a mívá i nekvalitní srst či nemocnou kůži, bývá také jedním z nejčastějších důvodů první návštěvy veterinární ordinace. V pokročilejších případech se přidávají kašovitá objemná šedožlutá stolice až přechodné vodnaté průjmy, plynatost, občasné zvracení, zvrácené chutě (požírání trusu) nebo stavy nechutenství, skleslosti až apatie a nechutí k pohybu. Takové problémy již obvykle signalizují zjitřené onemocnění slinivky břišní. Nejvážnější situace se vyznačuje záchvatovými stavy, nezřídka zaměňovanými s padoucnicí (epilepsií), nebo prudkou otravou. Pes často projevuje bolestivost při zvednutí pod bříškem za hrudní kostí nebo ulevuje bolesti v „prosebné“ pozici s předníma nohama nataženýma dopředu, hrudí na podlaze a zadníma nohama postavenýma. V nejtěžším záchvatu leží bezvládně na boku a nereaguje, poněvadž se nachází ve stavu šoku, který může skončit i celkovým selháním krevního oběhu a uhynutím. Naštěstí u psů, na rozdíl od lidí, bývají tyto stavy vzácnější a nekončí tak často smrtí.
Popsané příznaky jsou souhrnem pozorování mnoha případů s velmi variabilním výskytem a spíše při vleklém onemocnění slinivky břišní. Hlavní nepříjemnou vlastností je nevypočitatelnost jak dalšího průběhu, tak závažnosti onemocnění. Pro veterináře je proto odpověď na otázku o vyhlídkách nemocného psa do budoucna velmi obtížná. Velmi obtížná je ale i diagnóza tohoto onemocnění. Prakticky neexistuje naprosto jednoznačný diagnostický test, takže diagnóza onemocnění slinivky břišní zůstává jen na úrovni podezření. To může být vysloveno až na podkladě úvahy vycházející z podrobné informace majitele o chování psa a odborného vyšetření v ordinaci, doplněného řadou vyšetření krve a stolice. K ověření bývá třeba i opakovaných vyšetření k porovnání nálezů. Z toho přirozeně vyplývá i finanční náročnost pro majitele postiženého psa.
Příznaky, průběh onemocnění a osud psa závisí v první řadě na druhu a rozsahu poškození žlázy. Pokud se potíže objeví již u velmi mladého psa, bývá příčinou dědičná vada ve vývoji žlázy a její funkci. Slinivka v takovém případě již v mladém věku prakticky vymizí. Nástup onemocnění ve středním a vyšším věku psa bývá spíše následkem skrytého poškození žlázy plíživými procesy včetně vleklého zánětu. Záludnost spočívá v tom, že se příznaky objeví teprve při zničení 80–90 % funkční tkáně, poněvadž slinivka, podobně jako například játra či ledviny, má obrovskou rezervní funkční kapacitu, která i léta zakrývá probíhající onemocnění. Jediná jistota při onemocnění slinivky břišní spočívá v jeho nepříjemné doživotní definitivnosti. Tuto zásadní skutečnost je třeba si uvědomit při vyslovení podloženého podezření na toto onemocnění, jelikož další život psa bude více či méně nepříznivě ovlivněn. Přinejmenším je takový pes citlivý na způsob výživy a nesnáší zejména změny a stravovací zátěž. Většinou vyžaduje i dietní způsob výživy. Závažným handicapem je nemocná slinivka pro služební, pracovní a sportovní plemena, protože tito psi většinou již nesnesou nezbytnou fyzickou zátěž a jsou z těchto důvodů z využití vyřazeni.
Z ochablé funkce slinivky vyplývá pro život psa a jeho majitele další komplikace. To, co nevyrobí nemocná slinivka, musí být psovi dodáváno při každém krmení uměle v podobě tablet či tobolek doživotně nebo v nejpříznivějších případech v určitých obdobích. Přísun trávicích enzymů v tabletách musí být navíc poměrně vydatný, poněvadž kyselé prostředí v žaludku zničí až 90 % podávaného preparátu. Na místo působení, do dvanáctníku za žaludkem, se tak dostane jen malá část účinné složky. To je další finanční i praktická zátěž, se kterou musí majitel počítat. Útěchou může být zkušenost veterinářů, že 80 % psů s vleklou nedostatečností slinivky břišní reaguje na správně vyladěnou léčbu i dietu dobře. Jejich trávení a celková kondice se očividně zlepší tak, že nezasvěcený ani nepozná, že jsou nemocní.
Velmi důležitou roli v léčení, ale zřejmě i v prevenci onemocnění, respektive poruch funkce slinivky břišní, má dieta nebo způsob výživy psa. Dietní opatření musí respektovat tyto tři nejzákladnější požadavky: nízký obsah tuku, vysoce kvalitní bílkovina, krmení po menších dávkách. Trávení tuků je nejnáročnější trávicí proces a závisí z velké části na dobré funkci slinivky břišní. Je ironií psího osudu v péči člověka, že se dostává do situace, kdy nedovede strávit tuky, zatímco jako masožravec dokázal v přírodních podmínkách využít více než 50 % tuku v potravě. Dnes například víme, že „pankreatická“ dieta pro psa, ať komerční či vypočítaná z domácích surovin, nemá obsahovat více než 20 g tuku na každých 1 000 kalorií a je označována jako „nízkotučná“. Snadná stravitelnost bílkovinných složek krmiva může být zajištěna jen používáním vysoce kvalitních bílkovin živočišného původu v čisté svalovině, vejcích, eventuálně mléčných výrobcích. Bylo například prokázáno, že u psů krmených nekvalitními jatečními odpady s obsahem hůře stravitelného kolagenu ve šlachách, vazech a podobně, dochází již po 3–4 týdnech k ochabnutí funkce slinivky břišní a po delší době nekvalitního krmení až k jejímu onemocnění. Rozhodně nelze psovi s nemocnou slinivkou předkládat bílkovinu původu rostlinného (sója, luštěniny), protože i zdravý pes využije tuto méně kvalitní bílkovinu sotva z 50 %.
Pokud jde o objem krmiva, je pes nemocný nedostatečností slinivky břišní citlivý na příjem velkého množství potravy najednou. Vyžaduje krmení po menších dávkách nejméně 3x denně, což může představovat další praktickou obtíž pro majitele psa, pokud není zrovna v důchodu. Naštěstí průmysl vyrábějící krmiva pro psy pamatuje v programu svých „léčebných“ diet i na tyto případy a dodává již i na náš trh speciální, lehce stravitelné diety. Jsou však k dostání jen u veterinárních lékařů a jejich používání je vázáno na lékařský dohled. Pro případy, kdy pes odmítá komerční krmiva, nebo pro střídání propočítáváme podobné diety i z domácích surovin. Velkým omylem, kterého se majitelé nemocných psů často dopouštějí, je předčasná tendence k návratu na normální stravu, jakmile se u psa zlepší vzhled stolice, normalizuje se chuť a trochu se zlepší kondice. Měsíční dietní zkouška s přídavkem trávicích enzymů představuje minimální dobu k ověření správnosti zavedeného stravovacího režimu. Za běžnou považují zahraniční autoři dobu 4 měsíců „pankreatické“ diety, která naznačí i tendence dalšího vývoje onemocnění, míru nezbytných dietních opatření a dovolí někdy i opatrný návrat k normálnímu krmení. Vše se musí přizpůsobit individualitě pacienta, aby byly vyhlídky na přijatelný „psí“ život i s nemocnou slinivkou. Ještě náročnější je režim u psa po záchvatu při zjitřeném onemocnění slinivky břišní. Tehdy je třeba zklidnit břišní orgány 2–4denní hladovkou jen za přístupu k tekutinám (voda, čaj). Poté zkoušíme nabídnout malé množství potravy složené z nasekaného vařeného hovězího masa se 4 díly vařené rýže několikrát denně. Od třetího týdne lze podávat eventuálně i mléčné výrobky. Dávky krmiva se postupně zvětšují a zpestřují. Nemají obsahovat mnoho hrubé vlákniny například ze zeleniny. I zde se často chybuje příliš rychlým zvyšováním dávek krmiva. Nestrávené zbytky potravy pak přirozeně způsobí průjem. Podobně nesprávná je i snaha dopřát psovi „to nejlepší“ a předložit mu hned granule nejvydatnějšího typu, byť renomované značky. Trávení takového krmiva je poměrně náročné a vyžaduje postupný návyk i u zdravého psa. Někteří psi si na ně nezvyknou vůbec. Podle zkušeností z posledních let vyvolává nekompromisní přechod na granulovaná krmiva u některých psů časem i útlum činnosti slinivky břišní až její onemocnění. Vůbec nejhorší je střídání tradiční domácí stravy a granulí dokonce i během jednoho dne, které dokáže rozladit trávení velmi rychle. Bohužel, psi zatím spíše doplácejí na dříve nevídanou pestrost nabídky krmiv, než aby z toho měli užitek. Ideál vidíme v odstavení štěněte na kvalitní kompletní granulovanou směs a setrvání u vyzkoušené značky po celý život. K tomu je ovšem třeba zorientovat se na trhu krmiv, mít zajištěný trvalý zdroj vybraného krmiva a mít na to finance. Pro současnou dobu u nás je, bohužel, charakteristický pravý opak. Nakupuje se většinou náhodně nebo „co jedna paní doporučila“, co je právě k dostání nebo na co zbývají peníze. Střídají se značky. Nečtou se viněty, kde je napsáno, pro kterou věkovou kategorii je krmivo určeno. Když dojde zásoba granulí, předloží se psovi zase zbytky od oběda.
Dřív, než se rozhodneme převést svého psa na průmyslové krmivo, je třeba naznačená úskalí zvážit. Přechod dospělého psa na nový způsob výživy pak musí být pozvolný, s postupným navykáním během 2–3 týdnů. Pokud pes nové krmivo vytrvale odmítá nebo mu působí zažívací potíže, nelze věc lámat přes koleno a musíme zůstat u původního způsobu krmení. Vzpomeňme, že prvním orgánem, který zareaguje na nepohodu ve stravování, bude většinou slinivka břišní!
Psi se mohou radostí pomočit anebo se třást. Tento jev ale do pár minut vymizí. Dalším důvodem třesu u psů může být reflex oklepání se, kdy se pes jednoduše snaží rychleji uschnout. Tento reflex de facto neprobíhá vědomě, pes nechce uschnout, ale tekoucí voda (nebo jiné předměty) ho na těle svědí/dráždí, následuje tedy oklepání psa. Tyto projevy psů jsou zcela běžné a neznamenají nutnost léčby.
Důvodem třesu ležícího psa může být stres. Pes může být stresován podobnými jevy jako člověk. Mezi časté patří: návštěva veterináře, bouřka, neznámé prostředí, neznámí lidé anebo neznámá zvířata. Na rozdíl od třesu z radosti má pes při stresu další příznaky, viz výše.
Jestliže máte podezření, že příčinou třesu u vašeho psa může být pozření toxické látky, ihned konzultujte situaci se svým veterinářem. Otrava u psů bývá způsobena pozřením většího množství listů jedovatých rostlin, čokolády (kakaa), hroznového vína, rozinek a podobně.
Pokud si nejste jisti, z jakého důvodu se pes třese, je lepší vyhledat veterinárního lékaře, který psa vyšetří a stanoví diagnózu.
