Teju je všežravý ještěr, který je charakteristický svými štíty za hlavou. Tito ještěři jsou neobyčejně rozmanití, co se velikosti i tvaru těla týče. Jsou schopni utíkat na zadních nohách se zdviženou přední částí těla.
Teju pruhovaný
Teju pruhovaný (Tupinambis teguixin) je ve volné přírodě rozšířen v Argentině, Brazílii, Uruguayi a Paraguayi.
Dospělí jedinci dosahují délky těla od 1,2 až do 1,5 metru. Mláďata jsou zprvu zeleně a červeně zbarvená, poté zelené zbarvení v prvních měsících postupně bledne až do bělavého odstínu. Samečci jsou větší a těžší. Prsty má teju pruhovaný zakončené drápy, jejichž pomocí si vyhrabává obytné dutiny, kde přečkává zimu.
Za potravou dokáže ve volné přírodě uběhnout i více než 20 kilometrů denně. Oplozené samičky jsou velmi agresivní. Teju pruhovaný vykazuje denní aktivitu.
Pro jeden pár ještěrů tohoto druhu potřebujeme terárium o minimální velikosti 280 x 180 x 120 centimetrů. Dno by mělo být pokryto směsí písku a zeminy nebo podobného substrátu. Důležité je umožnit těmto ještěrům hrabat. Vyhrabané dutiny, ve kterých budou přebývat, proto musí být stabilní a nesmí se hroutit. Neméně důležitá je i vhodná nádrž na vodu, v níž se budou ještěři s oblibou koupat, a velké korkové roury sloužící jako úkryt při pocitu nebezpečí. Písčité dno je nutné každý večer vlhčit vodou. UV zářič se používá zhruba 2–3x týdně po dobu asi 20–30 minut.
K páření dochází zpravidla po skončeném zimním klidu. Samec se při námluvách přibližuje k samičce a s pocukáváním celého těla se ji snaží olizovat a něžně okusovat směrem od ocasu k hlavě. Samička zprvu uniká a nechává se zas a znovu přemlouvat, až ji nakonec sameček uchopí za kůži v zátylku. Pak ji zadními končetinami dráždí v pánevní oblasti, což vypadá, jako by právě startoval motocykl, načež samička zvedá ocas a dochází ke spojení.
Zhruba 6 týdnů po páření klade samice 4–10, ale také až 30 vajec. Ne každé pozorované páření však vede k následné snůšce vajec. Inkubace trvá kolem 160 dní a mláďata měří po vylíhnutí přibližně 22 cm.
Teju pruhovaný bývá v zajetí krmen pavouky, plži, ještěrkami, běžným krmným hmyzem, občas je možné nabídnout i rostlinnou složku, jako například ovoce a zeleninu.
V naší poradně s názvem ŠTĚNATA se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Katka.
Dobry den ,chtěla bych se zeptat,chceme si brát pejska ,ale te jsme se dozveděli,že některá štěňátka uhynula na herpes virus,zajimalo bymne ,zda je tento virus i u zbylých štěnat co přežily,nebo co to pro ně dál znamená?? Děkuji za odpověd Katka
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Kamča.
Herpes se přenáší dotykem a u štěňátek, která jsou po narození v těsném kontaktu je velmi pravděpodobné, že jsou nakažena všechna. Jestli chcete mít bezproblémový chov, tak se raději obraťte na jinou chovnou stanici.
Tupinambis rufescens – teju červený dorůstá až 120cm výšky a výskytem je vázán na listnaté a křovinaté lesy severní Argentiny. Jeho kůže má barevný nádech do červena. Tělesná teplota jedince je okolo 38 °C. Pro teju červenavého je typická výrazná pohlavní dvojtvárnost – samci jsou větší než samice a mají mohutnější hlavu a silnější ocas.
Vyskytuje se v rozličných biotopech Brazílie, Bolívie a Paraguaye. Jeho životní prostor není vyhraněný, proto může být nalézán od savan po deštné lesy.
Pro chov tohoto druhu jsou vhodná terária 200 x 150 x 100–200 cm, jejichž substrátem je písek. Vnitřní zařízení tvoří pevně ukotvené kmeny a kořeny a větší nádoba na vodu, alespoň 30 x 40 cm. Důležité jsou denní teploty v rozpětí 25–30 °C s lokálním ohřevem na 40–45 °C, v noci pokles na 20–22 °C za současného zvýšení vlhkosti porosením. Nutná je vyšší intenzita osvětlení až 12 hodin denně a UV ozařování lampou Osram – Ultravitalux 20 minut z 1 metru.
K páření dochází zpravidla po skončeném zimním klidu. Samec se při námluvách přibližuje k samičce a s pocukáváním celého těla se ji snaží olizovat a něžně okusovat směrem od ocasu k hlavě. Samička zprvu uniká a nechává se zas a znovu přemlouvat, až ji nakonec sameček uchopí za kůži v zátylku. Pak ji zadními končetinami dráždí v pánevní oblasti, což vypadá, jako by právě startoval motocykl, načež samička zvedá ocas a dochází ke spojení.
Samičky snáší 4 až 32, obvykle 8 až 12 vajec o velikosti asi 5 x 3 cm. V přírodě je umisťují do termitiště, v zajetí zahrabávají nebo kladou do úkrytu. Při 30 °C a vysoké vlhkosti se mláďata líhnou za 152 až 171 dní ve velikosti 22 až 24 cm. Do roka dorůstají do celkové délky 40 cm. Tejové žijí kolem 10 let.
V potravě není tento druh vybíravý. Přijímá větší hmyz, ryby a především myši všech velikostí. Nepohrdne ani rostlinnou potravou v podobě ovoce či klíčených semen.
Šupiny na povrchu těla jsou spíše drobné a oválné, kdežto z břišní strany větší a čtyřhranné. Nápadný je dlouhý, růžový až červený, silně rozeklaný jazyk, který je zatažitelný do pochvy.
Ocas, který zabírá o něco více než polovinu celkové délky, je odlomitelný. Regeneruje poměrně dobře, zvláště u mladších jedinců, ale trvá to delší dobu, a ačkoliv je jeho tvar přirozený, přesto nedosahuje délky ocasu původního a zároveň postrádá i původní zbarvení.
V přírodě se dokáže při vyrušení pohybovat jen po zadních končetinách rychlostí kolem 20 km/h, v zajetí však tuto schopnost neuplatňuje vzhledem ke ztrátě plachosti i&nb
Ve svém příspěvku NEMOC se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Lucie.
Dobrý den, můžete my někdo prosím poradit, co nejrychleji, co se stalo s mým Betakem a co udělat s akvarkem, vybavením a ostatními rybami? Před cca třemi týdny jsem koupila vše včetně rybiček od paní, která rušila chov po půl roce. Zprovoznili jsme vše dle rád a návodu na webu. Jednalo se o ancitruse, jednoho samce Bety a tři samice Bety. Druhý den jsme nakoupili 6 neonek a dvě živé rostliny. Vše bylo ok, předevčírem zmizel betak, ráno přišel na jídlo a pak jsem ho neviděla. Včera ráno byl mrtví. Má děravé ploutve a na těle ohromné bílé fleky. Ostatní ryby zatím dobré. O jakou nemoc se může jednat? Jak mám ošetřit Akvarko, jaké léky mám koupit a co s tím, abych je zachránila? Jsem naprostý začátečník, budu ráda za Vaše rady. Děkuji.
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel G..
Jestliže se jednalo o rybky "Bety" - jinak také zvané beta bojovnice, mohlo dojít k tomu, že se prostě mezi sebou usmrtily. Tyto pestré rybky pocházejí původem z Malajsie a používaly se zde k sázkovým zápasům - něco jako kohoutí zápasy......Tento druh ryb není vhodný do společných hejn - tedy do společnosti ostatních rybek, jako jsou neonky a podobně, neboť ostatní ryby napadá a v podstatě usmrcuje. Rvou se i mezi sebou - v profesionálních chovech se dokonce chovají sice v jedné nádrži ale oddělené - rozdělené do samostatných oddělení.
Bílé skvrny by mohly znamenat nějaké plísňové onemocnění, ale vzhledem k rychlému konci - úmrtí ryby, soudím, že bílé fleky vznikly ožíráním již mrtvého těla ostatními betami.
Není rybička jako rybička - je třeba si také o jednotlivých druzích něco dohledat.....
Hodně štěstí ..... G.
Teju žakruarú (Tupinambis teguixin) obývá ve volné přírodě severní část Jižní Ameriky, Střední Ameriku a také karibské ostrovy. Obývá deštné pralesy, savany a otevřenou travnatou krajinu, kde si s oblibou vyhrabává obytné dutiny.
Dospělí jedinci tohoto druhu dorůstají délky až 1,35 metru, z toho ovšem tvoří celý jeden metr ocas. Tento druh je zbarven černožlutým mramorováním, v němž na hřbetě převládá černá a na břiše naopak žlutá barva. Může být naznačeno podélné i příčné pruhování. Rozmístění a tvar skvrn a skvrnek je přísně individuální a může sloužit jako určovací znak jednotlivce, něco jako otisky prstů u lidí. Zadní polovina ocasu je světle a tmavě příčně pruhovaná. S přibývajícím věkem zbarvení těla tmavne. Teritoriální samečci jsou větší než samičky. Mláďata umí v nebezpečí běžet po zadních končetinách. Hmotnost dorostlých jedinců se pohybuje kolem 4 kilogramů. Samečci mají dobře vyvinuté preanální a stehenní póry.
Pro jeden dospělý pár ještěrů těchto plazů potřebujete terárium o minimálních rozměrech 250 x 100 x 100 cm. Pro každého dalšího jedince musíte plochu terária zvětšit o 20 %. Na dno položte 20–30 cm vysokou vrstvu směsi písku a jílu, kterou udržujte stále mírně vlhkou. Podrost, ve kterém se teju žakruarú pohybuje ve volné přírodě, simulujte silnějšími kořeny, větvemi a kusy korku. Zařízení by měly tvořit především silné větve a různé dřevěné police určené ke šplhání. Nezbytná je miska s vodou k napájení.
Teplota uvnitř celé ubikace může být běžnou teplotou pokojovou, kolísající v závislosti na ročním období mezi 22–28 °C ve dne a 18–26 °C v noci. Důležité je však lokální vytápění, které dovoluje zvířatům vyhřát se na několika exponovaných místech, a to až na 45 °C. Vlhkost je nutné regulovat večerním rosením, klidně přímo na těla živočichů.
Teju žakruarú požírá z 60–80 % hmyz, zbytek tvoří drobní hlodavci, vejce, kuřata a také ovoce. Hovoří se o něm jako o druhu vysloveně nebezpečném, který napadá člověka takřka bez výstrahy, je nervózní, útočný.
K páření dochází zpravidla po skončeném zimním klidu. Samec se při námluvách přibližuje k samičce a s pocukáváním celého těla se ji snaží olizovat a něžně okusovat směrem od ocasu k hlavě. Samička zprvu uniká a nechává se přemlouvat, dokud ji nakonec sameček neuchopí za kůži v zátylku. Pak ji zadními končetinami dráždí v pánevní oblasti, načež samička zvedá ocas a dochází ke spojení.
Zhruba 6 týdnů po páření klade samice 4–10, ale také až 30 vajec. Ne každé pozorované páření však vede k následné snůšce vajec. Inkubace trvá kolem 160 dní a mláďata měří po vylíhnutí přibližně 22 cm.
V naší poradně s názvem POTŘEBUJE TO? se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Kristýna lovlová.
Chtěla bych se zeptat je fakt potřeba aby měla betta (samec) topení a vzduchování?
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Milda.
Nepotřebuje. Když ji chcete mít jen jako dekoraci a nevadí vám, že za chvíli chcípne, tak nepotřebuje. Když ale budete brát chov vážně a bude vám záležet na jejím zdraví, tak pak se bez toho neobejdete.
Tejovití (Teiidae) jsou rozšířeni především v neotropické oblasti, částečně zasahující i do Severní Ameriky. Jsou to ještěři neobyčejně rozmanitých velikostí i tvarů těla. Většinou mají dlouhý lámavý ocas, dobře vyvinuté končetiny a rozeklaný zatažitelný jazyk. Typická je pro ně mohutná hlava krytá nápadnými štítky. Většinou se jedná o pozemní ještěry, ale najdeme mezi nimi i šplhavé či obojživelné druhy. Větší druhy (zvláště zástupci rodů Tupinambis a Callopistes) se nápadně podobají starosvětským varanům, menší druhy (například rody Cnemidophorus, Ameiva) zase v Jižní Americe zastupují ještěrky. Zástupcem obojživelných druhů je rod Crocodilurus nebo známá dracéna guyanská (Dracaena guianensis), která je zároveň největším druhem čeledi. Dorůstá délky až 130 cm.
Tejové jsou většinou masožraví nebo všežraví. Drobné druhy se živí především hmyzem, který často loví ve spadaném listí. Větší druhy se živí drobnými obratlovci, ptačími vejci a často také ovocem. Zejména velcí tejové rodu Tupinambis jsou známí jako škůdci drůbeže, protože rádi loví domácí kuřata. Dracéna guyanská je potravní specialista, živí se především vodními plži, jejichž ulity drtí silnými čelistmi.
Všichni tejové jsou vejcorodí. Jejich vejce mívají zpravidla kožovitou, méně často vápenitou skořápku. Počet vajec ve snůšce může být různý, od 2 do 80, velké druhy kladou obvykle více vajec.
Teju jsou velmi zvědaví, je to výhoda, kterou můžete využít při ochočování zvířete. Čím víc s ním však bojujete, tím víc vám to vrací zpátky.
Ve svém příspěvku CHOV KRAJTY PÍSMENKOVÉ DISKUZE se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Pavel Čemus.
Chovám cca 12 let krajtu písmenkovou od mala, koupenou v ZOO. Vše probíhalo bez problémů, krmil jsem ji cca jednou za měsíc zpočátku myšmi pak potkany až dosud. Nyní se mi stalo, že potkan po ní leze , dokonce i po hlavě a ona si ho vůbec nevšímá a to jsem opakoval vždy po týdnu několikrát a stále si ho nevšímá. Jinak krajta je poměrně živá, pohybuje se po terárku normálně. Tak nevím, zda mám ještě čekat až dostane hlad, nebo chuť. Zprvu jsem si myslel, že se bude svlékat, ale zatím ne. Uvádí se že vydrží hodně dlouho bez potravy.
Na tento příspěvěk jestě nikdo nereagoval. Chcete se k němu vyjádřit? Klikněte na tlačítko a budete moci vložit svůj komentář.
Fenek – fenek berberský (Vulpes zerde) – je nejmenší ze všech lišek a snadno se pozná podle obrovských boltců.
Ve vzácných případech se sdružuje do skupin až po deseti, ale vztahy mezi jejich členy nejsou jasné. Každý si vyhrabává vlastní doupě několik metrů hluboké. Samci si značkují území močí a v době páření jsou velmi agresivní. Páření probíhá uprostřed nebo koncem zimy, a pokud je vrh ztracen, páří se znovu. Samice se o potomky starají samy, brání hnízdo, kde mláďata zůstávají dva měsíce pod jejich ochranou. Po celou tu dobu samec nesmí do hnízda vstoupit.
Areál fenků leží v pouštních oblastech severní Afriky, Sinajského a Arabského poloostrova. Vyskytují se v Maroku, Tunisku, Libyi, Alžírsku, Egyptě i Saúdské Arábii a také v Mali, Mauretánii, Čadu, Nigeru a Súdánu až do 15–35° severní šířky. Fenek je zvíře dokonale přizpůsobené životu na Sahaře, preferuje písčitou poušť, kde obývá stabilní písečné duny. Zároveň potřebuje stanoviště, kde rostou trávy nebo keře.
Fenci se často chytají a prodávají jako mazlíčci, ale příležitostně se loví i pro kožešinu. Naštěstí žijí skrytě v nepřístupných oblastech, takže ztráty způsobené lovem nejsou velké. Navíc se fenek v zajetí dobře množí.
Fenek je aktivní převážně v noci, přes den se schovává před pouštním žárem v hlubokých norách vyhrabaných pod kameny a kořeny rostlin. Fenci jsou velmi aktivní, hraví a neuvěřitelně pohybliví – dospělý fenek dokáže z místa vyskočit 70 cm do výšky a přes jeden metr do dálky, což činí téměř čtyřnásobek jejich délky. Cítí-li se ohroženi, zahrabou se tak rychle, že doslova „zmizí v písku“. Fenci jsou velmi společenská zvířata a odpovídá tomu i množství různých zvuků, které slouží ke komunikaci s ostatními členy skupiny. Zřejmě i ocasní žláza slouží nějakým způsobem k posílení sociálních pout ve skupině.
Nory mívají několik vchodů a jedinou noru může obývat množství fenků, výsledkem je pak složité bludiště podzemních chodeb. Doupata jsou vystlána listy, trávou, peřím a srstí.
Žijí v rodinných skupinách složených z jednoho nebo několika dospělých párů, jejich letošních mláďat a možná i některých starších potomků. Občas může v jediné noře žít i víc takových rodin. Jediná rodina se může skládat i z 10 jedinců.
Na lov se vydávají v noci, a přestože žijí ve skupinách, potravu shánějí sami. Jsou to všežraví oportunisté a využívají jakýkoliv možný zdroj potravy. Výborně vidí a jejich citlivý sluch jim umožňuje slyšet kořist z velké dálky. Jejich potravou se stávají ještěři (paještěrka, gekon, scink), ptáci a jejich vejce, sarančata, brouci, štíři, pavouci i jiní bezobratlí a&nbs
Amazónek černotemenný (Pionites melanocephala) je jeden z nejběžnějších a také nejpestřeji zbarvených amazónků. Na čele, temeni a týle je zbarven černě, uzdičku a proužek pod okem má zelené. Líce a hrdlo jsou oranžově žluté, na krku zezadu je oranžově hnědý pás s několika namodralými pery. Záda, křídla, kostřec a vrchní krovky ocasní jsou zelené, prsa a střed břicha má krémově bílé s tmavě žlutým nádechem, na holeni, po stranách břicha a bocích je oranžový. Ocas je zelený, na konci žlutý, zespodu tmavě olivově žlutý. Zobák má šedočerný, oko oranžové, běhák šedý. Dorůstá délky 23 cm a hmotnosti do 170 g.
V pralese se amazónek černotemenný živí semeny a dužinou plodů. Ve volné přírodě obývá široký pás na severu Jižní Ameriky, který zasahuje Guyanu, Brazílii, jižní Kolumbii, východní Ekvádor a severovýchodní Peru. Divoká populace je velmi početná, proto není zařazen mezi druhy, jejichž chov podléhá registraci podle mezinárodní úmluvy CITES na ochranu volně žijících živočichů. Tito papoušci se při vhodné péči dožívají 30–40 let.
Chovatelé je v zajetí krmí směsí suchých nebo naklíčených semen, ovocem, zeleninou i granulemi. Potřebují také čerstvé větve na okus – zabaví je a jsou prospěšné pro zdravý zobák. Nejvhodnější jsou větvičky ovocných stromů, ale pozor, nesmí být nijak chemicky ošetřené. Důležitá je denní dávka různého ovoce, mají v oblibě i sušené meruňky, brusinky a také různé ořechy.
Tento druh je jednoznačně nejčastěji chovaným amazónkem v zajetí a díky svému pestrému zbarvení a kladným vlastnostem je vhodný i do domácnosti. Je velice hravý a dokáže různé akrobatické kousky. Oblíbenost amazónka černotemenného mezi českými chovateli vedla v posledních letech k dramatickému poklesu jeho ceny, a tak můžete mladé samečky koupit už od pěti tisíc korun za kus. Samičky bývají dražší, a to samé platí i o starších harmonizujících párech, které za sebou mají úspěšné odchovy.
Amazónci dospívají ve třetím roce a taky by se měli až jako tříletí zařazovat do chovu. I když jejich sexuální radovánky probíhají občas dříve. Je to druh, který se často jakoby páří, a i když dospělí jedinci vypadají, že jdou do páru, ve skutečnosti tomu tak nemusí být, protože je jim od přírody vlastní aktivní páření.
Samička obvykle po častém páření začne snášet do měsíce vajíčka, a to obden. Doba sezení je asi do 28 dnů a na vejcích sedí jenom samička. Mláďata opeří většinou v 65 až 75 dnech. Vykukují z budky a zase se do ní vracejí. Budku opouštějí přibližně kolem 73. dne, i když nejsou někdy úplně opeřená, hlavně pod křídly, a mají krátké ocásky. Mláďata mají barvu opeřen
Ve svém příspěvku ZAKRSLÝ KRÁLÍK - CHOV se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Hana Kozlová.
Dobrý den, chtěla bych vnučce koupit k Vánocům knihu o chovu zakrslých králíků. Můžete mi poradit nějaký titul? V knihkupectví jsem neuspěla, zřejmě to není moc požadované. Děkuji Kozlová
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Romana.
Dobry den,chtěla bych se prosím zeptat.Máme ročního zakrslýho králíčka,v kleci má záchůdek,na který byl zvyklý chodit.Je to asi 5 dní co začal spíš čůrat a bobkovat v kleci na podložce mimo záchod.Nezměnili jsme ani peletky do záchůdku ani podestýlku.Mejsme si jistí jestli je to puberta a pak se to vrátí zase do normálu a nebo je to nějaký joný problém.Děkuji za odpověď a kdyžtak radu co s tím.A přeji pěkný den Romana
Toto plemeno bylo vyšlechtěno v Německu na začátku 20. století. V Čechách to není příliš často chované plemeno.
Vzhled
Míšenský beran také patří k typickým beranovitým domácím králíkům. Chov tohoto berana není tak náročný jako anglického berana, ale ani tak není jeho chov v České republice příliš rozšířený. Jeho ideální váha je podobná jako u anglického berana, jen by měl být nepatrně (zhruba půl kila) těžší, tedy kolem 5,5 kilogramů. Srst tohoto králíka bývá lehce stříbřitá (ale je přípustný i v barvách modře stříbřité, světle stříbřité, žlutě stříbřité, havanovitě stříbřité). Délka uší je kolem 40 cm.
Chov
Míšeňský beran je na chov náročný stejně jako anglický beran.
V naší poradně s názvem ZAKRSLÝ KRÁLÍK - CHOV se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Martina Srovnalíková.
Dobrý den,
koupili jsme si zakrslýho králíčka, bude mít 9 týdnů. Chci se zeptat, kdy s ním máme jít poprvé na veterinu.
Děkuji
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Milda.
Na veterinu byste měli jít hned, protože králíci mohou mít mnoho nemocí, které nemusíte na první pohled poznat. Také existují různé vakcíny, které vás ušetří neštěstí z předčasného úmrtí králíčka.
Pokud si přejete chovat tyto ptáky, potřebujete velkou voliéru, nebo alespoň klec s minimálními rozměry 60 x60 x 80 cm. Pokud ale přistoupíte k tomuto řešení, musíte počítat s tím, že váš papoušek bude potřebovat dlouhodobý každodenní prolet mimo klec, a ani tak nebude ve 100% kondici.
Nejvíce se jim tedy bude dařit v prostorné chráněné venkovní voliéře o rozměrech 1,5 x 5 x 0,7 m (v x d x š). Jako u většiny ptáků jim k přenocování a úkrytu poslouží nabídnutá budka. Nesnáší dlouhou dobu trvající chladné a vlhké počasí. Ve voliéře se doporučuje chov pouze jednoho páru tohoto druhu, tolerovat se však budou s jinými druhy. Lze jej chovat v celoročních voliérách bez vytápěného zázemí, potřebuje však alespoň závětří, kam by se mohl v zimě nebo při špatném počasí schovat.
Papoušek královský musí dostávat pestrou stravu. Běžná krmná dávka musí být obohacena o různé ovoce, luskoviny a zeleninu. Jen tak z něj učiníte zdravého, přátelského a krásně zbarveného společníka.
V přírodě jsou odchovy pozorovány v červenci i lednu. Hnízdní dutiny mívají vletový otvor poměrně nízko od země. Pro odchov v zajetí jim musíme poskytnout budku vysokou až 2 metry! Jako substrát do budky použijeme dřevěné hobliny smísené s rašelinou. Samec se začne samici dvořit a harmonizující pár, připravený k hnízdění, si obsah budky upraví dle vlastních představ. Kladnou odezvou na samčí dvoření je skutečnost, že samice přijme jeho pokusy o krmení. Snůška papoušků královských čítá nejčastěji 3 až 5 mírně lesklých vajec. Nezřídka se stane, že některé z vajec rodiče rozbijí, může za to jejich nemotorné chování při vstupu do budky. Proto se pro tento druh doporučuje mírný sklon budky, který problém s rozbíjením vajec zcela vyřeší. Délka sezení na vejcích se pohybuje kolem 20 dnů, samec v tomto období navštěvuje samici v budce, ale ta přesto po celou dobu zahřívá snůšku sama. Mláďata po vylíhnutí opeří asi po 35 dnech a samec je ve voliéře doprovází a učí létat. V prvních dnech po vylíhnutí, a v několika následujících dnech, samice neopouští hnízdní dutinu. V tuto dobu chodí krmit samec samici k otvoru hnízdní dutiny, posléze samice mláďata v hnízdě. Rodiče je ještě minimálně 3 až 4 týdny dokrmují (s odstavem není nutno spěchat, rodiče na ně nebývají agresivní). Mláďata se do věku 6 měsíců podobají samičce. Po uplynutí této doby začne hlavička samců červenat.
Papoušci královští dosahují pohlavní zralosti ve třech letech (některé samičky však mohou zahnízdit již ve druhém roce věku) a jsou plodní ještě ve 30 letech. Na krmení nijak zvlášť nároční – vezmou bez problémů vše nabízené a milují veškeré ovoce a zeleninu. Jelikož mají sklony k tloustnutí, musíme být opatrní při podávání slunečnice. Měli by mít dostatečný přísun vápníku, hlavně v době před snůškou a v době hnízdění (samičky královských papoušků snášejí poměrně velká vejce a mohlo by lehce dojít k odvápnění organismu). Rychle rostoucí mláďata zvýšený přísun vápníku též přivítají. Při jeho nedostatku totiž může lehce dojít k rachitidě a špatnému vývoji kostí.
Toto plemeno českého strakáče patří ke starším plemenům a pochází z 19. století.
Vzhled
Jeho srst je také strakatá, jak již napovídá jeho název, ale kresba srsti není příliš výrazná. Barva kresby může být modrá, žlutá, divoce zbarvená, železitá, želvovinová, černožlutá, modrožlutá, havanovitá, madagaskarová. Podkladová srst je vždy bílá. Oči mohou mít různé barvy podle barvy srsti. Uši jsou dlouhé asi 10 cm. Typické jsou pro něj i dlouhé končetiny. Ideální váha tohoto králíka je kolem 3,5 kilogramů.
Chov
Pro chov není příliš náročný, nevyžaduje žádné zvláštní podmínky v krmení a ustájení, horší je to ale v plemenitbě, kde jsou jeho nároky vysoké. Čeští strakáčci jsou chováni na výstavy.
Toto plemeno durynského králíka má madagaskarovou barvu. Kamzičí kresba se objevuje kolem nosu, uší, na stehnech i bocích. Barva očí je hnědá. Délka uší je asi 12 cm. I u tohoto plemene je ideální váha kolem 3,5 kilogramu.
Chov
I tento králík patří k nenáročným plemenům pro chov.
Ve svém příspěvku BETA BOJOVNICE CHOV se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Karel Sedláček.
zdravím dostal jsem dárkem od syna Betu bojovnici dvě samice a samce.Mám v akvárku přísavky(ancistrus)a paví oka,prodavačka mu řekla že můžou být ve stejném akváriu.Zatím jsou v klidu na žádné ryby neútočí mám je nechat v akváriu??děkuji!!
Na tento příspěvěk jestě nikdo nereagoval. Chcete se k němu vyjádřit? Klikněte na tlačítko a budete moci vložit svůj komentář.
V naší poradně s názvem CHOV KRÁLÍKA DOMÁCÍHO se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Jolana.
Prosím o radu. Okotily se dvě samice. Chtěla bych vědět, zda se můžou při rozdělování pohlaví v 8 týdnech samičky i samečci dát dohromady z obou vrhů. Děkuji za odpověd.
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Kamča.
Ano. To se běžně dělá, že se smísí králíci z různých vrhů.
Toto plemeno bylo vyšlechtěno ve Francii na počátku 20. století.
Vzhled
Pro toto plemeno je typická bílá srst s černými očními kroužky. Oči mají hnědou barvu. Uši jsou dlouhé asi 12 cm. Toto plemeno hototského bílého králíka se řadí k plemenům nenáročným na chov. Ideální váha je kolem 5 kilogramů.
Chov
Toto plemeno se užívá hlavně pro výstavní účely, i přesto je ale chov náročný, protože ne každý králík z vrhu má předepsaný vzhled. Krmení a chov je jinak stejný jako u ostatních plemen.
Surikaty se obvykle chovají v zoologických zahradách, kde mají dostatek prostoru, své teritorium a svou skupinu. Právě jejich teritoriální chování bývá hlavním úskalím pro domácí chov. Jako chovatel musíte být při sestavování skupiny velmi ostražitý a věnovat spoustu času pozorováním chování jednotlivých členů. Může se totiž stát, že některý jedinec nebude ve skupině vítaný, ostatní ho budou odstrkovat a napadat. Pro takovéto případy je nutné mít k dispozici ještě jinou oddělenou ubikaci, abyste daného jedince mohli izolovat. Po nějakém čase ho můžete zkusit vrátit zpět. Skupina ho buď přijme, nebo ho budete muset odloučit natrvalo.
Pokud se přesto rozhodnete surikaty chovat, musíte jim vybudovat venkovní i vnitřní výběh, oba dva s výměrou cca 5 - 6 metrů čtverečních. Venkovní výběh musí umožňovat dostatek slunění. Je nezbytně nutné jeho prostor vybetonovat nebo zajistit jiným pevným materiálem, jinak hrozí, že se surikaty podhrabou. Na něj pak nasypeme asi 30 cm písku, který neustále přehrabávají. Vložíme do něj několik kořenů a kamenů, aby měli kde hlídkovat. Venkovní výběh musíte také oplotit a to i ze shora. Surikaty v něm pobývají od jara do podzimu, v zimě jim ho umožníme jen za slunečných dnů a na pár hodin denně. U vnitřní ubikace je také nutná pevná podlaha, písku stačí jen 10 cm, doplňte kameny a budky sloužící jako skrýše. Je dobré, aby byly vzájemně propojené a opatřené několika východy. Vzhledem k tomu, že surikaty potřebují suché a teplé prostředí, musíte vnitřní ubikaci vybavit také zdrojem tepla a světla. Postačí k tomu infražárovka umístěná 40 cm nad zemí, která by měla přes zimu svítit alespoň 12 hodin. Vytápění na 20 – 23 stupňů zajistíte nejlépe topnými kabely zabudovanými v podlaze.
Co se týče potravy, v zajetí je krmíme masem, nejlépe mletým drůbežím nebo hovězím, dodáváme jim ale i myši a hmyz. Potravu můžeme doplnit o tvaroh, vejce, ovoce, kompoty nebo psí granule. Dáváme jim ji spíše více, neboť surikaty jsou velmi nečistotné a část potravy pouze roztahají po celém svém prostoru, a tím ji znehodnotí. Dospělé jedince krmíme 1x denně nebo raději 2x denně v menších dávkách. Jeden den v týdnu můžeme krmení vynechat. To ale neplatí pro mladé jedince a březí samice.
V naší republice se dají surikaty koupit buď ze zoologických zahrad, nebo od soukromých chovatelů. Pokud vytvoříte surikatě vhodné podmínky, může se v zajetí dožít až 13 let. Cena se pohybuje okolo 10 000 Kč za jedno zvíře. Vzhledem k tomu, že je nutné chovat celou skupinu, je pro domácí chov, především z finančního hlediska, vhodnější chov psouna.
Morče původně pochází z jihoamerického kontinentu. Dnes jsou tito hlodavci zdomácnělá zvířata, jejichž chov je rozšířen téměř po celém světě. Morčata jsou malá, krotká a neagresivní zvířata. Jejich chov není nikterak náročný.
Morče se při správné péči může dožít až 7 let. Dospělé morče dorůstá velikosti cca 35 cm a váží v průměru 0,7–1,8 kg (podle druhu).
U morčete dbejte především na to, aby dostatečně obrušovalo řezáky (aby je nemělo přerostlé), a pečujte o jeho drápky, které je dobré zastřihávat.
Do určité míry lze i tak malé zvíře, jako je morče, naučit čistotě. V dnešní době je na výběr mnoho druhů morčat s různými typy srsti – krátkosrstá, rozety, peruánci, šeltie, morčata se saténovou srstí a dokonce i skinny morčata (bezsrstá). Protože jsou morčata společenská zvířata, je dobré zvážit chov jednoho nebo více jedinců v závislosti na časových možnostech majitele. Pokud chcete mít z morčete mazlíčka, je dobré chovat pouze jedno. Obecně se uvádí, že je vhodnější chovat samičku. Samečci po dosažení pohlavní dospělosti šíří intenzivní zápach. Tomu však lze zabránit kastrací.
U morčat je zcela běžné požírání vlastního trusu – koprofágie. Zvíře tím totiž získává vlákninu, která udržuje ve střevech rovnováhu a pomáhá předcházet problémům se zažíváním.
Před morčaty je dobré dostatečně zabezpečit veškeré kabely od TV a jiných spotřebičů. Zvíře by je mohlo rozkousat a ublížit samo sobě.
Morčata jsou savci. Jsou to býložravci živící se výhradně rostlinnou stravou. Přirozenou potravou jsou nejrůznější rostliny, listy, kořeny a vše šťavnaté (traviny, byliny), ale také různá semena. Potrava pro morče by měla být co nejvíce pestrá. Základní složkou potravy je seno. Zvláště kopřivové seno mají morčata ráda, obsahuje mnoho živin a prospívá srsti. Krmnou dávku je dobré doplňovat vhodnou zeleninou, v létě čerstvou trávou a bylinkami. Občas můžeme přidat vhodné ovoce nebo pamlsek pro morčata. Nepostradatelnou součástí krmiva je podávání vitamínu C, který je zvlášť důležitý, protože si jej morče nedokáže samo vytvořit. Samozřejmostí je celodenní přístup k čerstvé vodě.
Ve volné přírodě morčata obývají skalnaté oblasti, bažiny, savanu a okraje lesů. Žijí v norách, které si vyhrabou sami, nebo obydlují opuštěné nory jiných zvířat. Žijí ve společenských skupinách a nejaktivnější jsou v noci. Mají skvěle vyvinutý sluch. Mimo sluchu také dobře vidí, protože jejich zorný úhel je poměrně velký, a dokonce dokážou rozlišovat barvy, především červenou, modrou, žlutou, dále také zelenou, oranžovou i fialovou. Čich morčat je lepší než čich člověka.
Morče je hlodavec, který nešplhá a neleze do výšky. Postačí mu tedy obydlí, které nemusí být vysoké. I přesto, že se morče po
Želva zelenavá je o něco menší než želva nádherná, dorůstá 20 cm, pokud se ale želva vyskytuje ve volné přírodě, může být i větší. Samice jsou větší než samci. Samice váží kolem 2 kg, samec kolem půl kila. Kaparax želvy zelenavé má žluto-hnědé, nebo hnědo-černé zabarvení. Barva kaparaxu se mění při dlouhodobém pobytu venku.
Tyto želvy se dožívají až 100 let, v domácím chovu se ale věk může i o 30 let zkrátit.
Latinský název
Testudo hermanni
Nároky na chov
Želva zelenavá je velmi oblíbený druh pro chov, je pro ni typické, že budí dojem, že si vše vychutnává, jídlo, slunění atd. Želva zelenavá se živí rostlinami, nejvíce jí chutná pampeliška, jetel, jitrocel, šťovík. V zimním období je zase vhodné zařadit do stravy čínské zelí.
Kromě správné stravy je důležitý i přísun ultrafialového záření, nejvhodnější je pro ni venkovní chov, kde je přístup ke slunečnímu záření, který želvě poskytne dostatek vitamínu D, který je pro ni velmi důležitý. Pokud želvu zasvěcujeme, je potřeba, aby měla přísun světla aspoň 3 x denně na 1 hodinu. Jakmile se želva dostatečně zahřeje, vydá se za potravou. V teráriu by měla být teplota 25 – 35 °C. Želva má sice ráda teplo, ale neměla by se přehřívat.
V teráriu by kromě tepla měla být i správná vlhkost. V jednom místě terária by mělo být vyšší množství vlhkého substrátu, protože želva se do něj velmi ráda zahrabe. Stejně jako tam má být tento vlhký kout, měl by tam být i kout suchý, který může být tvořený pískem, kamínky, vysušeným substrátem.
I zde platí, že zimování je vhodné jen u zdravých jedinců. Zimování může nahradit klidové období, které by trvalo asi 4 týdny. Ale ani toto období není nutné navozovat. Zimování je ale nutné pro rozmnožování želv. Jejich sexuální aktivita je nejvyšší v době po zimním spánku.
Nejčastější onemocnění
Onemocnění u želvy zelenavé jsou velmi podobná jako u želvy nádherné. I u želvy zelenavé se dají obvykle na jejím chování vypozorovat změny, které ukazují, že želva není v pořádku. Může se jednat o pokles aktivity, apatii, polehávání pod lampou, nepřibírání na váze, měknutí krunýře a jiné.
I želva zelenavá může trpět zápalem plic, který je často způsoben špatným zazimováním, nebo průvanem. Častá je i rýma, kterou můžou způsobit roztoči v substrátu, nebo prašnost. I želva může trpět alergií. Řídká rýma často odezní sama, pokud se udržuje správná teplota prostředí. Pokud by ale trvala déle než dva týdny, nebo byla hustá, budou potřeba antibiotické kapky. U suchozemských želv se může stát, že jejich krunýř je propadlý, měkký a v karapaxu dochází k praskání, to je způsobeno nedostatečnou vlhkostí. Suchozemskou želvu mohou ohrožov
