SVODNÁ NARKOZA a nejen to vám přinášíme v tomto článku. Svodná anestezie se jinak nazývá místní (regionální, lokální) anestezie. Jedná se o znecitlivění určité ohraničené části těla. Lze jí dosáhnout chladem či tlakem, ale v současnosti se využívá především schopnost místních anestetik blokovat přenos vzruchu v nervové tkáni. Aplikací anestetika k průběhu nervové větve se přeruší přívod vzruchů z krajiny inervované touto větví.
Princip
V současné době se provádí v místní anestezii 17 % všech operačních výkonů. Nezastupitelné místo má místní analgezie v léčbě bolesti, zejména díky kontinuálním technikám.
Místní znecitlivění (anestezie) vede k vyřazení vnímání veškerých podnětů z určité oblasti těla, místní analgezie vyřazuje vnímání bolestivých podnětů. Místní, lokální anestetika jsou farmaka, která přechodně blokují vznik a vedení vzruchu ve vzrušivých tkáních, nervové a svalové tkáni, včetně myokardu. V místní anestezii se využívá jejich účinku na periferní nebo míšní nervy. Na rozdíl od většiny léků podávaných systémově jsou místní anestetika podávána přímo k nervovým strukturám, které mají ovlivnit.
Rozeznáváme tyto druhy místí anestezie: svodná (regionální, spinální, epidurální, bloky nervů a pletení, okrsková, nitrožilní regionální) a místní (infiltrační, topická).
Obecně platí, že jednotlivé složky periferního nervu jsou ovlivněny ztrátou funkce sympatiku, ztrátou citlivosti na bolest (analgezie), ztrátou citlivosti na dotek, teplo, chlad (anestezie), ztrátou motoriky.
Místní anestetika jsou látky schopné difúze do nervového vlákna, kde přechodně zastaví přenos vzruchu (ovlivněním na kanálu). Mimoto mají místní anestetika i systémové účinky, které lze užít léčebně. Působí antiarytmicky, bronchodilatačně a spasmolyticky. Mechanismus účinku přerušení průběhu vzruchu nervovým vláknem působením lokálních anestetik se snažila vysvětlit řada teorií. Patřila mezi ně teorie o kompetici místního anestetika s kalciovými ionty, teorie o difúzi molekuly lokální anestezie do lipidové dvojvrstvy buněčné membrány s následným kritickým zvětšením jejího objemu a teorie o změně povrchového napětí buněčné membrány. V současnosti je uznávána teorie o modulaci receptoru u vnitřního ústí sodíkového kanálu. Elektrofyziologické pokusy na izolovaném nervu vedou k předpokladu, že mezi sodíkem a místním anestetikem existuje kompetitivní antagonismus. Místem účinku lokálních anestetik je membrána nervové buňky, vazebná místa jsou uvnitř sodíkových kanálů. Zde lokální anestetika vyvolávají vratnou blokádu, čímž ovlivňují depolarizační fázi akčního potenciálu související s průnikem sodíkových iontů buněčnou membránou.
Účinnost místních anestetik, tedy schopnost vyvolat úplnou analgezii, závisí na řadě fyzikálně chemických a farmakodynamických vlastností. Schopnost difúze lokálních anestetik do nervového vlákna závisí zejména na jeho rozpustnosti v tucích a na pH tkáně. Trvání účinku lokálních anestetik ovlivňuje vazba na proteiny, především distribuce v tkáních, která je závislá především na jejich prokrvení.
Měřítkem účinnosti lokálního anestetika je minimální blokující koncentrace (Cm), což je nejnižší koncentrace lokálních anestetik, která vyv
Cena samotné anestezie není známa, a to z toho důvodu, že je většinou součástí nějakého zákroku nebo léčby. Dá se předpokládat, že by se mohla pohybovat mezi 200 až 400 korunami.
Lze říci, že dobře provedená místní anestezie méně zatěžuje organismus rizikových nemocných, umožňuje spolupráci a prodlužuje bezbolestné období po operaci.
Indikace místní anestezie je chirurgická nebo nechirurgická (léčba bolesti, svalového spazma, poruch prokrvení).
Rozsah a hloubku místní anestezie ovlivňují především tyto faktory: technika místní anestezie, místo aplikace, druh, množství a koncentrace místního anestetika, anatomické poměry a prokrvení anestezované oblasti, přísady k LA, u SAB poloha nemocného.
Obecně se příprava před rozsáhlejšími výkony v místní anestezii neliší od přípravy nemocných k anestezii celkové. V anamnéze se veterinář-anesteziolog kromě obecných otázek zaměřuje i na předchozí výkony v místní či celkové anestezii a na případné alergické reakce. Podání premedikace se řídí zvyklostmi pracoviště, sedativní a analgetická složka je výhodou, vagolytická složka není bezpodmínečně nutná. Zejména před větším výkonem v místní anestezii by měl být nemocný na lačno, již proto, že to usnadní případný přechod k anestezii celkové.
Anesteziolog předem vysvětlí majiteli vlastní postup místní anestezie, vyvrátí jeho případné obavy a zdůrazní trvalou přítomnost anesteziologického týmu během operace s možností řešení jakéhokoliv dyskomfortu. Pokud si to majitel přeje, je možno během výkonu podat lehkou sedaci. Jestliže nemocný nedá informovaný souhlas k místní anestezii, je to indikací k celkové anestezii.
Před zavedením místní anestezie sestra zajistí žilní vstup a podá infúze dle ordinace lékaře. Zejména u spinálních anestezií je podání roztoku krystaloidů prevencí nežádoucího poklesu krevního tlaku.
K místní anestezii je nemocný polohován tak, aby byl co nejlepší přístup k anestezovaným strukturám.
Kastrace psů se podobně jako u fen provádí z chovatelských a zdravotních důvodů.
Chovatelské důvody spočívají hlavně v zamezení nežádoucího chování psa, jako je neklid, neposlušnost a toulání v období hárání fen v okolí. Je pravdou, že jsou psi po kastraci klidnější a vyrovnanější, nicméně případná agresivita nebo toulání z jiných důvodů, než jsou háravé feny, se kastrací nevyřeší.
Hodně záleží na tom, v jakém věku se kastrace provádí. Kastrace štěněte ve věku 6 až 12 týdnů před dosažením pohlavní dospělosti způsobí to, že psi nestačí nabýt pohlavní výraz ani povahové vlastnosti jako dominance a agresivita, a tak zůstávají celý život hravým štěnětem. Jsou potom vhodní jako mazlíčci do domácnosti, ale nehodí se pro další výcvik, jako je obrana, hlídání a podobně. U nás se kastrace většinou provádí až po dosažení pohlavní a tělesné dospělosti, což je u malých plemen asi 12 měsíců a u velkých plemen asi 18 měsíců. Pokud se rozhodneme pro kastraci psa z hlediska nápravy nežádoucího chování, tak čím později se provede, tím menší je šance na úspěch. U psa se již toto chování upevní, stane se z něj zlozvyk a kastrace problém nevyřeší.
Zdravotní důvody pro kastraci psů se vyskytují u několika onemocnění. Patří sem hlavně nádory varlat, kryptorchismus a zvětšení prostaty (benigní hyperplazie prostaty).
Nádory varlat jsou u psů poměrně časté a kastrace představuje jediné řešení.
Kryptorchismus je stav, kdy jedno nebo obě varlata nejsou sestouplá v šourku, ale nacházejí se v tříselném kanálu nebo dutině břišní. Zde je pro ně vyšší teplota než v šourku, což znamená o 30 % vyšší riziko nádorového bujení. Jejich odstranění pomocí kastrace je tedy opět nejvhodnějším řešením.
Zvětšení prostaty (benigní hyperplazie prostaty) se vyskytuje téměř u všech starších psů, a pokud nezpůsobuje problémy, není třeba ji řešit. Někdy je však prostata zvětšená natolik, že způsobuje problémy při močení – bolestivé močení, krev v moči a podobně, nebo může dojít k zánětu prostaty – prostatitidě, což jsou stavy, kdy je zapotřebí přistoupit k léčbě a kastrace je metodou volby.
Při kastraci psa se odstraní samčí pohlavní žlázy – varlata. Kromě tvorby spermií jsou varlata zodpovědná za tvorbu testosteronu, a tedy i za samčí sexuální chování. Před zákrokem je nutná 24hodinová hladovka. Vodu odejmeme 1 až 2 hodiny před zákrokem. Pes je následně uveden do anestezie – buď intravenózní (do žíly), nebo inhalační (napojení na inhalační přístroj). Typ anestezie závisí na zdravotním stavu zvířete a na požadavcích majitele psa. Inhalační narkóza je šetrnější, bezpečnější, ale i
Slezina je orgán často postižený nádorovým onemocněním. Obvyklou příčinou splenomegalie je rakovina sleziny, bez pečlivé diagnostiky však často nelze rozlišit léze benigní a maligní. Bezpečnou diagnostickou metodou je tenkojehlová aspirační biopsie, přičemž cytologická diagnóza odpovídá histologické minimálně v 50 % případů. Pro přesnější stanovení diagnózy, zvláště rozlišení hematomu, se doporučuje histopatologické vyšetření. Splenomegalie patří mezi příznaky onemocnění sleziny. Jednou z častých příčin je hemangiosarkom, maligní nádor se špatnou prognózou. Avšak vzhledem k tomu, že splenomegalie může být důsledkem i řady benigních onemocnění, mělo by být rozhodnutí o případné eutanazii pacienta učiněno až po stanovení definitivní diagnózy. V tomto případě je včasné odstranění celé sleziny nezbytné. Radioterapie není pro své nežádoucí vedlejší účinky při ozařování břicha příliš využívána. Chemoterapie má pouze limitovanou účinnost. Metodou volby je chirurgie. O kolik přesně by se psovi po operaci prodloužil život, není známo. Při rozhodování, zda do toho jít, či ne, je třeba zvážit všechny okolnosti. Například fyzický stav – zdraví psa ohledně srdce, kondice, trávení a podobně. Také narkóza je trochu riziko, aby se pes vzbudil, i když relativně celá operace proběhne v pořádku. U starších psů je vždy větší riziko.
