Zajímáte se o téma SURIKATA ŽIVOT V PŘÍRODĚ? Tak právě pro vás je určen tento článek. Na jedné straně roztomilé zvířátko, které si vás v ZOO, stojíce za zadních nožkách, se zájmem prohlíží, na straně druhé obětavý bojovník, který kvůli potravě nebo obraně své skupiny zaútočí i na jedovatého hada nebo štíra. Je totiž vůči jejich jedu imunní.
Co je to surikata
Surikaty jsou drobné šelmy z čeledi promykovitých. Dorůstají výšky až 35 cm a váží od půl do jednoho kilogramu. Mají světle zlatou až hnědou barvu, na zádech s málo zřetelnými skvrnami. Ocas je dlouhý, dosahuje délky až tří čtvrtin výšky těla a slouží jako opora při stání na zadních nohou. Typické jsou pro ně tmavé kroužky kolem očí. Tmavší jsou i uši a špička ocasu. Jejich domovinou jsou suché stepní a polopouštní oblasti jižní a jihozápadní Afriky. Přežít v žáru poledního slunce, více než čtyřiceti stupňovou teplotu ve stínu a naopak v noci pokles teplot téměř k nule není nic jednoduchého. Těmto drsným podmínkám mají přizpůsobeno nejen tělo, ale surikaty se vědomě rozhodli držet pospolu a čelit tak přírodě společnými silami. Vypracovali si pozoruhodnou sociální strukturu, kdy v jedné kolonii čítající cca 30 zvířat má každý člen svůj úkol a všichni vzájemně spolupracují.
Ve svém příspěvku KOČIČÍ SVRAB se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Miroslava kubíková.
Pěkný den.Mám u baráku toulavého kocoura.Je divoký, žije v přírodě,ale na zimu ho krmím aby přežil.Sama mám dvě vymazlené,vykastrované,odčervené kočky.Poslední dobou jsem si všimla že má tulák svrab v uších,než jsem stačila zareagovat,tak mu z uší již tekl hnis a krev.Došla jsem na veterinu,zakoupila antb.a podávala tulákovi v masové kapsičce.Vyléčil se. Nyní ale je v nějakém špatném stavu,zalezl do kůlny kde jsem mu udělala pelíšek.Nejí,nepije.Bohužel na sebe nenechá sáhnout,jediný pokrok je,že ho krmím z ruky a vodu mu dávám pod čumák,tak se napije. Už i on asi volá o pomoc. Potřebuji mu podat lék na svrab v uších a pak dále budu pokračovat na svrab kůže.Ale jak to mám udělat,když syčí.Lze koupit lék v tabletě který mu dám do masové kapsičky?To jediné funguje. Nějaké kapky do uší, to nezvládnu, může mě kousnout. Chytit se nenechá. Nechci aby mi nakazil mé zdravé kočky a čubinku. Ale zemřít,nevidět a neslyšet, to nedokáži.Chci ho vyléčit a pak ať si jde svoji cestou.Děkuji.
Na tento příspěvěk jestě nikdo nereagoval. Chcete se k němu vyjádřit? Klikněte na tlačítko a budete moci vložit svůj komentář.
V naší republice se dají surikaty koupit buď ze zoologických zahrad, nebo od soukromých chovatelů. Pokud vytvoříte surikatě vhodné podmínky, může se v zajetí dožít až 13 let. Cena se pohybuje okolo 10 000 Kč za jedno zvíře. Vzhledem k tomu, že je nutné chovat celou skupinu, je pro domácí chov, především z finančního hlediska, vhodnější chov psouna.
Ve svém příspěvku ROZELA PENNANTOVA se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Rudolf Svoboda.
Chtěl bych se zeptat jestli naroste ocas u rozely znovu.Děkuji
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Ornitolog.
Ztráta ocasních per je většinou způsobena steresem. Je to obranný mechanismus ptáka podobný jako u ještěrky. Když je v nebezpečí vypudí ocasní pera. Ve volné přírodě se jim to stává po útoku dravce, který je chytí za ocas. V zajetí je příčinou odchyt člověkem nebo souboj s ostatními ptáky. Pokud je pták zdravý, tak mu ocasní peří zase doroste. Rozela bez ocasu může létat a manévrovat stejně dobře jako s ocasem. Bez ocasu vypadá trochu směšně, jako na fotografii níže.
Podnebí a přírodní podmínky, ve kterých surikaty žijí, je donutily k tomu, aby svůj domov doslova zakopali pod zem. Jsou to mistři tunelů, chodeb a nor. Pro svůj příbytek využijí buď opuštěné nory jiných živočichů, které si dotvářejí a přestavují, nebo si vybudují podzemní komplex zcela nový. Může sahat až tři metry pod zem, mít i devadesát východů a pokrývat plochu mnoha set metrů čtverečních. Zde pak surikaty odpočívají a v bezpečí rostou jejich mláďata. Surikata dokáže během sekundy odhrabat množství písku, které se hmotností vyrovná váze jejího těla! Hrabání mají uzpůsobeny i uši. Boltce jsou velmi malé a je na nich zvláštní záhyb, který se právě při hrabání uzavírá. Písek, hlína nebo nečistoty se tak nemohou dostat dále do zvukovodu. Hrabáním a přerýváním půdy získávají potravu, která se skládá z hmyzu, housenek, larev, pavouků, menších obratlovců, ale i z kořenů a cibulek rostlin. Jejich protáhlý citlivý čenich s hmatovými vousky je dokonalým radarem, který odhaluje potravu ukrývající se pod zemí. Surikatí srst je uzpůsobena tak, aby napomáhala regulaci tělesné teploty. Po ránu, kdy surikaty vylezou z chladných nor a potřebují se zahřát, je rozevlátá a dovoluje tak slunci, aby se dostalo přímo ke kůži. Po „akumulaci“ tepla přilehne na tělo a teplo drží. Surikaty mají i vynikající ostrý zrak. Nebezpečí, např. v podobě letícího orla, dokážou odhalit i na vzdálenost několika set metrů.
Ve svém příspěvku VÝCVIK ČIVAVY se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Marcela Procházková.
Dobrý den, jmenuji se Marcela Procházková a mám 1,5 letou čivavu, je to pejsek jménem Dobby. Je to hlídač a náš miláček, ale pravda taky je, že jsem štěňátko pořizovala dětem v době covidu a já jako zdravotní sestřička jsem byla bohužel více v práci než doma a tak uznávám, že má výchova našeho Dobbyho značně pokulhává.
Když ho necháme samotného doma, neštěká, většinu dne prospí a nikdy se mi nestalo, že bych přišla z práce a měla něco zdemolovaného. To se nikdy nestalo, proto, když přijdu z práce, moc chválím a vždy mu dám malý pamlsek, jak byl hodný.
Na procházce už je ta naše čivava pěkný lump. A mám pár dotazů. Někdo kolem něj při procházce projde a nic, a při někom se může zbláznit štěkáním. Koriguji to ta, že zatahám za vodítko a říkám nesmíš, ale pomáhá to jen občas. Co s tím? Venku mám psa na vodítku. Pouštím ho jen v přírodě, na louce, aby se vydováděl. Jinak je nedůvěřivý k lidem a obzvlášť k dětem. Pokud já dřív nezahlédnu v blízkosti někoho a nedám vodítko, on letí jak smyslu zbavený k někomu a mám strach, že ho až pokouše. Nebojí se vrčet a cenit zuby na velkého psa. Proto ho mám raději na vodítku, než aby někomu ublížil, ale nevím, zda dělám dobře. Od malička lidi, které zná, má rád doteď, na jiné štěká. Někdy se okamžitě zklidní, někdy ne...Co v takovém případě můžu víc dělat?
Hodně se ohání po malých dětech. Já si ho trochu usměrním, ale bojím se, až s ním půjde mé dítě na procházku, že to jednou nezvládne a stane se neštěstí.
Přitom k nám od začátku chodí návštěvy i malé děti...pokud na někoho víc štěká, doma si to snáz ohlídám a je většinou po chvilce klid. Venku to ale trvá dále. Poradíte mi, jak na jeho výchovu?
Jednou vyjel na malou holčičku, nekousl jí, ale měla na nožce od něj škrábanec. Bylo vidět, že křikem se u něj dá docílit, že je pak celý den jak oukropeček, patrně ví, že udělal něco špatně. Ale kdyby si to zapamatoval a víckrát to už neudělal. Ale já skrz malé děti musím být neustále ve střehu a občas útočí dál, aniž by mu něco dělali. Někdy mu stačí, že od někad děti vyběhnou, kolem něj jedou na kole a on se může zbláznit. Chápu, že se může leknout, ale jen mám strach, aby jednou nekousl. Jsou zkrátka děti a dospělí, kterých si nevšimne a pak je to někdy dost o nervy. Poraďte mi, prosím, co dělám špatně. Děkuji za Váš čas a za odpověď.
Na tento příspěvěk jestě nikdo nereagoval. Chcete se k němu vyjádřit? Klikněte na tlačítko a budete moci vložit svůj komentář.
Psoun je na rozdíl od surikaty denní hlodavec, jehož domovinou jsou hlavně prérie Severní Ameriky. Velikostí se od surikaty moc neliší, stejně jako ona dokáže stát pouze na zadních nohách (opírá se o ocas), podobou ale více připomíná sysla. Vzhledem k tomu, že je to hlodavec, živí se ve volné přírodě pouze rostlinnou stravou – trávou, pýrem, určitými druhy slézu, v létě některými aromatickými keříky, v zimě pak kaktusy, bodláky, kořeny i podzemními cibulkami. Rostlinám, které psounům příliš nechutnají, ukusují nové výhonky, dokud nezajdou. Tím vytvoří prostor pro růst jejich oblíbených lahůdek.
Stejně jako surikaty, jsou i psouni společenští a vytvářejí rodinné klany. Tvoří je sameček několik samiček a jejich potomci. Tyto klany se pak sdružují do velkých kolonií. Část jedinců, stejně tak jako u surikat, tvoří strážní skupiny, které se starají o bezpečí ostatních, hájí teritorium a obydlí své skupiny. Při nebezpečí vyskakují, štěkají, cení a klapou zuby, naježí svůj ocas a snaží se protivníka zahnat.
Jestliže se rozhodnete psouna chovat doma, pořiďte mu alespoň jednu, nejlépe však čtyři samičky. Pokud bude sám, bude to z hlediska jeho životních potřeb nepřirozené a bude trpět samotou. Pak mu musíte psouní rodinu vynahradit svou téměř neustálou pozorností a láskou, často ho chovat a mazlit se s ním. Pozor ale v době říje. To se z vašeho roztomilého kamaráda může stát agresivní tvor, který vás může i kousnout. Agresivně se může chovat i k vašim návštěvám. Proto se doporučuje v této době umístit ho raději do klece. Po skončení říje je z něho ale opět ten milý zvířecí kamarád. Malé psouňátko může získat buď od soukromého chovatele, nebo ze zoologické zahrady. Na rozdíl od surikaty přijde jeho pořízení levněji – na čtyři až šest tisíc.
Surikatí kolonie čítá obvykle 10 – 30 jedinců. Vede ji dominantní pár, který se jediný smí rozmnožovat. Na něm je pak rozhodnutí, kolik mláďat jiné samice přežije a zda vůbec. Slepá a holá mláďata zůstávají čtyři týdny v noře, kde dostávají mateřské mléko. Nemusí být jen od jejich matky, ale i od ostatních samic, kterým se mléko tvoří. Matka po několika týdnech noru opouští a na její místo nastupují „chůvy“. Už po deseti dnech po porodu totiž může být dominantní samice opět březí a takové množství mláďat by sama neuhlídala. Proto jsou její potomci vychovávány společnými silami. Každý jedinec v kolonii má přesně dané své poslání. Ať již to jsou zmiňované chůvy, dále pak pozorovatelé nebo obstarávači potravy. Vyhledáváním potravy je zaměstnáno nejvíce členů kolonie. Aby při něm nebyli rušeni a byli v bezpečí, stojí na vyvýšených místech v jejich blízkosti pozorovatelé. Ti bedlivě sledují okolní krajinu, na zemi i ve vzduchu. Podle tytu nebezpečí vydávají varovné zvuky – od pištění a jakéhosi kvokání až po ostré štěkavé a vrčivé zvuky. Pokud hrozí nebezpečí ze vzduchu, nejlépe je ukrýt se rychle pod zem. V případě pozemního útoku se surikaty seběhnou k sobě, začnou urychleně hrabat a vytvářením oblaku prachu se snaží nepřítele zmást. Pokud to nevyjde, naježí srst, zlostně štěkají a jako jeden muž vyskakují do vzduchu. Nezřídka se jim podaří protivníka přemoci. Každá surikatí komunita si hájí své území a odhání ostatní tlupy. Všichni její členové se neustále vzájemně obírají, čistí srst, skotačí a odpočívají pospolu. Dokonce používají i společné toalety. Celá komunita tak načichne společným pachem, který ostatním sděluje - tady jsme doma my.
Surikaty se obvykle chovají v zoologických zahradách, kde mají dostatek prostoru, své teritorium a svou skupinu. Právě jejich teritoriální chování bývá hlavním úskalím pro domácí chov. Jako chovatel musíte být při sestavování skupiny velmi ostražitý a věnovat spoustu času pozorováním chování jednotlivých členů. Může se totiž stát, že některý jedinec nebude ve skupině vítaný, ostatní ho budou odstrkovat a napadat. Pro takovéto případy je nutné mít k dispozici ještě jinou oddělenou ubikaci, abyste daného jedince mohli izolovat. Po nějakém čase ho můžete zkusit vrátit zpět. Skupina ho buď přijme, nebo ho budete muset odloučit natrvalo.
Pokud se přesto rozhodnete surikaty chovat, musíte jim vybudovat venkovní i vnitřní výběh, oba dva s výměrou cca 5 - 6 metrů čtverečních. Venkovní výběh musí umožňovat dostatek slunění. Je nezbytně nutné jeho prostor vybetonovat nebo zajistit jiným pevným materiálem, jinak hrozí, že se surikaty podhrabou. Na něj pak nasypeme asi 30 cm písku, který neustále přehrabávají. Vložíme do něj několik kořenů a kamenů, aby měli kde hlídkovat. Venkovní výběh musíte také oplotit a to i ze shora. Surikaty v něm pobývají od jara do podzimu, v zimě jim ho umožníme jen za slunečných dnů a na pár hodin denně. U vnitřní ubikace je také nutná pevná podlaha, písku stačí jen 10 cm, doplňte kameny a budky sloužící jako skrýše. Je dobré, aby byly vzájemně propojené a opatřené několika východy. Vzhledem k tomu, že surikaty potřebují suché a teplé prostředí, musíte vnitřní ubikaci vybavit také zdrojem tepla a světla. Postačí k tomu infražárovka umístěná 40 cm nad zemí, která by měla přes zimu svítit alespoň 12 hodin. Vytápění na 20 – 23 stupňů zajistíte nejlépe topnými kabely zabudovanými v podlaze.
Co se týče potravy, v zajetí je krmíme masem, nejlépe mletým drůbežím nebo hovězím, dodáváme jim ale i myši a hmyz. Potravu můžeme doplnit o tvaroh, vejce, ovoce, kompoty nebo psí granule. Dáváme jim ji spíše více, neboť surikaty jsou velmi nečistotné a část potravy pouze roztahají po celém svém prostoru, a tím ji znehodnotí. Dospělé jedince krmíme 1x denně nebo raději 2x denně v menších dávkách. Jeden den v týdnu můžeme krmení vynechat. To ale neplatí pro mladé jedince a březí samice.
Sysel Richardsonův (Spermophilus richardsonii) je původem z amerického kontinentu, příliš se ale neliší od svého evropského příbuzného sysla obecného, kterého známe i z naší přírody. V dospělosti váží okolo půl kilogramu a měří asi 25 cm s délkou ocasu okolo 10 cm. Má krásný chlupatý ocásek, o který se opírá, když sedí na zadních a v předních zpracovává nějakou potravu, nebo jen tak natahuje tělíčko, aby lépe viděl, co se děje kolem.
Samičky zakládají nory, které obývají po celý život. I když žijí ve velkých skupinách, každá samička má vlastní noru, kterou před ostatními samicemi hájí. Během zimního období spí zimním spánkem, který u dospělých zvířat trvá 6–7 měsíců, u mláďat o něco méně.
Chov sysla v zajetí není náročný a je dokonce povolený. V přírodě ale žije ve skupinách, takže ani doma by neměl být sám. Sysli v kleci sice spolu někdy bojují, ale to patří k jejich rituálům a aktivitám, není třeba se bát o jejich zdraví.
V každém případě potřebují dostatečně velkou klec, pro dva sysli by měla mít rozměry alespoň 200 x 100 x 50 cm. A v ní pak musí být hodně pilin, případně promíchaných s mulčovací kůrou, aby měli v čem hrabat – to je totiž jejich oblíbená zábava, vždyť v přírodě si budují podzemní nory.
Jako krmení můžeme podávat směs pro činčily – semínka slunečnic, kukuřice, ovesných vloček, obilných zrnek a sušených banánů. Slunečnic by mělo být méně, jsou hodně tučné a sysli v bytě nemají tolik pohybu, takže by začali rychle tloustnout. Jednou za dva až tři dny jim podáme také živočišnou stravu – třeba moučné červy, v přírodě se totiž živí i hmyzem a larvami. Radost syslům udělá i jablko nebo hruška. Nezapomeňte jim dát také kamínek nebo větvičky na broušení zubů. Zelené jako pampelišky či jetel doplňují základní potravu.
V kleci potřebuje sysel boudičku, do které neproniká světlo. Sem si natahá seno, a když přijde období jeho dlouhého zimního spánku, zavrtá se do něj a spí. V teplém bytě se ale nebude nejspíš jednat o pravý zimní spánek, spíš se váš mazlíček jednou za dva až tři dny probudí, nají se, napije a jde pokračovat ve spánku. Moc ho neprobouzejte, jeho roční cyklus s dlouhým spánkem počítá, když ho nemá, život mu rychleji utíká.
Odchov se daří jen zřídka, zimní spánek je zřejmě důležitým klíčem k úspěchu, což bohužel v domácím chovu není jednoduché.
Teddy je jemné a klidné zvířátko mazlivé povahy, a tak se hodí k dětem i ke starým lidem, aby jim pomáhal zahánět samotu. Samotný králíček díky své povaze k dítěti přilne a bude ho brát za svého kamaráda. A nezáleží na tom, zda to bude sameček či samička. Teddy je společenský a za péči a pozornost se odměňuje náklonností. Kvůli samotě někteří chovatelé doporučují pořídit si dva králíčky, kteří se spolu zabaví. Nejvhodnější jsou dvě sestry z jednoho vrhu nebo vykastrovaný sameček se samičkou. Tyto kombinace jsou zárukou, že se nebudou rodit mláďata, ale hlavně nebude nutné řešit spory a souboje.
V prvních dnech po přinesení králíka pečlivě sledujte, když ho necháte volně běhat. Pokud ho přistihnete při činu (čurá, dělá bobky), máte dvě možnosti:
vzít ho a odnést na toaletu;
dát mu na srozuměnou nesouhlasným tónem hlasu, že takto tedy ne, a bobky odnést do toalety a připadnou loužičku vysát papírovým kapesníkem. A až jej přistihnete na toaletě, mějte po ruce dobrotu, kterou ho odměníte, abyste ho pozitivně motivovali.
Postup č. 1je trochu problematický, protože králíci většinou nesnáší zvedání a přenášení (evokuje jim to pocit, kdy je v přírodě chytí dravec, oni letí vzduchem, nemohou utéct a je s nimi konec). Pokud tedy budete králíka na záchůdek přenášet, může se dost dobře stát, že se mu to nebude líbit, vaši ruku si spojí s nedobrovolným pobytem ve vzduchu a bude před vámi prchat, i když ho budete chtít jenom pohladit. Doporučujeme tedy používat spíše metodu č. 2.
Nečekejte zázraky během několika hodin nebo dnů. Některým králíkům trvá déle, než se na záchůdek naučí chodit. Základem je naučit králíka do toalety čurat. Bobky se časem přidají.
Králíkovi dejte do klece podestýlku okamžitě pouze do toalety a do zbytku klece kobereček. Pokud bude mít králík podestýlku jak v kleci, tak v místě vylučování, nebude mezi tím rozlišovat, a to ani za předpokladu, že bude podestýlka v kleci jiná, a na toaletu se nenaučí.
Mláďata v záchůdku často leží a odpočívají. Nebojte, s věkem je to přejde.
Někteří králíčci neradí chodí na rohový záchůdek. Tento problém lze vyřešit pořízením komfortnější obdélníkové toalety pro kočky. Umístěte králíkovi do pokoje alespoň jednu externí toaletu, kterou bude moct používat při pobytu mimo klec. V přírodě králíci nekonají potřebu do své nory a je možné, že váš králíček bude taky tak čistotný, že upřednostní vyprazdňování mimo klec. Někteří králíci chodí neradi na toaletu, pokud jsou jako podestýlka používány dřevité pelety. Je možné, že jim vadí rachot při doskoku do záchůdku nebo je tvrdé p
Rozela žlutolící (Platycercus icterotis) je nejmenší druh rozely, který je rovněž označován jako západní rozela, protože se vyskytuje v nejzápadnějším cípu Austrálie. Celkově je červená a červeně oranžová, lícní skvrny a příuší jsou žluté. Hřbet má černý se zeleným lemováním konce pírek. Ohbí křídla a křídelní krovky jsou modré, letky sytě modré s černým lemováním. Ocas je na středu zelený, krajní ocasní pera přecházejí do modré. Kostřec je zelený, oko černé, zobák světle šedý a běhák tmavě šedý. Rozela žlutolící dorůstá délky 26 cm a hmotnosti do 75 g.
Ve volné přírodě žije výhradně v jihozápadním cípu Austrálie, daleko od přirozených biotopů jiných druhů rozel. Je poměrně hojná, ptáci žijí v menších hejnech v otevřených lesích, travnatých krajinách u vodních toků a často v hospodářských oblastech. Bývá poměrně často odchytávána a dovážena do východních států Austrálie.
Rozdíl v pohlaví není u rozely žlutolící příliš obtížné určit. Sameček má sytější zbarvení než samička, která je také často menšího vzrůstu. Nápadné jsou jasně žluté lícní skvrny u samečků, které mají samičky ve světlejším zbarvení.
Ačkoli žije tento nejmenší druh rozel v přírodě v malých skupinkách, ve voliéře jejich vzájemné soužití často nefunguje. Vhodné je chovat pohromadě jen jeden pár, zvláště v hnízdním období.
Pro pár těchto papoušků je dostačující výlet o šířce nejméně 80 centimetrů a délce minimálně 2 metry. Pokud chováte ochočeného ptáka v pokojové kleci, musí mít denně možnost protáhnout si křídla mimo své obydlí.
Pohlavně dospívá již v prvním roce života. Ptáci se velmi rádi přehrabují v zemi, proto by mělo být dno voliér pokud možno přírodní. Ačkoli v přírodě žijí v menších hejnech, v zajetí se doporučuje chovat jednotlivé chovné páry odděleně, aby se zamezilo vzájemnému napadání ptáků. V době toku a během hnízdění jsou totiž agresivní.
Tito australští ptáci jsou otužilí a mohou bez problémů přezimovat venku. Musí však mít k dispozici vnitřní úkryt před mrazem.
Rozely žlutolící krmte směsí pro střední papoušky. Tu můžete doplňovat malými dávkami plevelů a ovoce. V hnízdním období chutná mláďatům také drobný a jemný hmyz.
Odchov těchto rozel má největší šanci na úspěch, pokud jejich pár (minimálně jeden a půl roku starý) umístíte do samostatné voliéry. Samička může být při volbě budky vybíravá, a proto budky rozvěste ve voliéře na různá místa. Vhodná budka má průměr dna asi 25 centimetrů. Na něj navršte silnou vrstvu ztrouchnivělého dřeva nebo rašelinu. Snůška obyčejně obsahuje 4 až 5 bílých vajec, na kterých samička sedí asi po dobu 18 až 20 dnů. Mladé rozely žlutolící rády dostávají jem
Vzhledem k tomu, že průjem a zvracení mají celou řadu příčin, od těch méně závažných až po život ohrožující, tak pokud si nebudete jakkoliv jisti, volejte vždy veterináři a konzultujte stav svého psa s ním.
Průjem
Průjem u psa charakterizovaný beztvarou měkkou stolicí může být způsoben lehkým gastrointestinálním diskomfortem, změnou značky krmiva nebo třeba stresem. Trvá 1–3 dny, než se zažívací trakt zklidní. Pokud trvá průjem déle než 3 dny, může se jednat o alergii na krmivo nebo o jiný závažnější problém.
Domácí léčba průjmu sestává z hladovky, trvající 12 až 48 hodin, s dostatečným přísunem čerstvé vody, kterou můžete obohatit některým z probiotik v prášku, jež jsou dostupné na našem trhu. Také na začátku podávání pevné stravy se doporučuje podat probiotikum v ochucené pastě přímo do tlamy.
Dalším velice účinným produktem je Humican. Humican 1000 mg je čistě přírodní, vysoce účinný veterinární přípravek pro psy a kočky. Pomáhá při poruchách trávicího traktu, při rekonvalescenci zvířat po nemocech a po operacích. Podporuje imunitní systém a napomáhá detoxikaci organismu při otravách. Hodí se do každé psí domácí lékárničky a díky svým protizánětlivým, antivirovým, antibakteriálním a antikancerogenním vlastnostem může sloužit i jako prevence. Huminové kyseliny, které jsou hlavní účinnou látkou, na sebe vážou mikrobiální a plísňové toxiny, virové částice, volné radikály a jiné pro organismus jedovaté sloučeniny (těžké kovy, amoniak, PCB, dioxiny), které psi následně vyloučí trusem. Vykazují dobrou pufrační kapacitu, čímž stabilizují pH v trávicím traktu, mají pozitivní vliv na rozvoj žádoucí střevní mikroflóry a na tvorbu zdravého střevního epitelu. Na povrchu sliznice vytváří ochranný film a brání průniku infekce a toxinů do těla. Do organismu s sebou přináší celou řadu minerálních látek (Ca, Zn, Mg, Cu, Se, Fe a ostatní v přírodě se vyskytující stopové prvky). Huminové kyseliny účinně napomáhají v profylaxi a terapii řady onemocnění, jako jsou gastroenteritidy, průjmy či metabolické poruchy.
Pitný režim je pro vašeho psa velice důležitý, neboť dehydratace je jednou z nejvážnějších hrozeb provázející průjmové stavy.
Po 12–24 hodinách dejte svému psovi vařenou rýži v poměru 3 : 1 s vařeným bílým masem, jako jsou kuřecí prsa, nebo jen s kuřecím vývarem. Zpočátku dávejte spíše menší porce vícekrát denně. Po 48 hodinách můžete přejít na běžnou stravu. Stále však sledujte zdravotní stav psa. Pokud má pes průjem déle než 3 dny, poraďte se s veterinářem.
Může se jednat o mnohem vážnější problém vyžadující rychlý zákrok veterináře. Sem patří například parvoviróza
Slinivku břišní dělíme z funkčního hlediska na dvě části, tedy na takzvanou endokrinní (produkuje inzulin) a exokrinní (produkuje břišní šťávy).
Mezi nejčastější onemocnění slinivky břišní patří záněty a méně častá sekreční nedostatečnost slinivky břišní, označovaná zkratkou EPI (exokrinní pankreatická insuficience). V minulosti bylo toto onemocnění diagnostikováno prakticky jen u německých ovčáků a jejich kříženců a případně kolií, u nichž byl již v minulosti prokázán dědičný sklon k onemocnění slinivky břišní (autosomálně recesivní typ dědičnosti). V posledních deseti letech se paleta postižených plemen postupně rozšířila nejdříve na ostatní větší plemena. Dnes je tak obtížné označit některé plemeno za odolnější. Mezi pacienty jsou i „voříšci“, i když stále převažují němečtí ovčáci.
Slinivka břišní neboli pankreas je nevelká protáhlá žláza uložená za žaludkem podél prvního úseku tenkého střeva – dvanáctníku. Toto umístění je důležité proto, že žláza vyrábí „trávicí šťávu“, která vytéká do dvanáctníku a má nezastupitelnou úlohu při trávení bílkovin, tuků i škrobů. Pří jejím nedostatku nemůže tělo využít přijatou potravu, která tak vychází nestrávená se stolicí. Pes vlastně strádá hladem přesto, že přijímá většinou více potravy, než bývá obvyklé. Skutečnost, že pes neprospívá či hubne i při zvýšené žravosti a mívá i nekvalitní srst či nemocnou kůži, bývá také jedním z nejčastějších důvodů první návštěvy veterinární ordinace. V pokročilejších případech se přidávají kašovitá objemná šedožlutá stolice až přechodné vodnaté průjmy, plynatost, občasné zvracení, zvrácené chutě (požírání trusu) nebo stavy nechutenství, skleslosti až apatie a nechutí k pohybu. Takové problémy již obvykle signalizují zjitřené onemocnění slinivky břišní. Nejvážnější situace se vyznačuje záchvatovými stavy, nezřídka zaměňovanými s padoucnicí (epilepsií), nebo prudkou otravou. Pes často projevuje bolestivost při zvednutí pod bříškem za hrudní kostí nebo ulevuje bolesti v „prosebné“ pozici s předníma nohama nataženýma dopředu, hrudí na podlaze a zadníma nohama postavenýma. V nejtěžším záchvatu leží bezvládně na boku a nereaguje, poněvadž se nachází ve stavu šoku, který může skončit i celkovým selháním krevního oběhu a uhynutím. Naštěstí u psů, na rozdíl od lidí, bývají tyto stavy vzácnější a nekončí tak často smrtí.
Popsané příznaky jsou souhrnem pozorování mnoha případů s velmi variabilním výskytem a spíše při vleklém onemocnění slinivky břišní. Hlavní nepříjemnou vlastností je nevypočitatelnost jak dalšího průběhu, tak závažnosti onemocnění. Pro veterináře je proto odpověď na otázku o vyhlídkách nemocného psa do budoucna velmi obtížná. Velmi
Základním předpokladem úspěšného páření je fyzická blízkost dvou dospělých pavouků stejného druhu, určitá dávka vzájemných sympatií, vhodné prostředí a klid. Velice časté jsou pře, zda dávat samce do terária k samici či naopak, ale logická úvaha, která tento postup podporuje, je následující: ve volné přírodě samci po dosažení pohlavní dospělosti opouštějí svá obydlí a vydávají se pátrat po samicích, které zatím sedí doma a čekají, až si pro ně někdo přijde.
Samotné páření může mít velice rozdílný průběh. U některých druhů je to od začátku boj o život, kdy jen tak mezi řečí samec samici oplodní. Jindy je to pohodová akce bez jakýchkoliv známek násilí. Jsou případy, kdy k onomu okamžiku dojde doslova po pětiminutové známosti, ale fáze námluv může trvat i půl roku.
Po umístění do terária samec většinou chvíli zůstává v klidu a vyčkává, co se bude dít. Pokud je klid, začíná opatrně prozkoumávat okolí a zjišťovat, kam se to vlastně dostal a kdo je pánem domu. Pokud mu jeho citlivé chloupky a instinkt řeknou, že tam bydlí dospělá samice stejného druhu, většinou začne třást končetinami, případně makadly jemně klepat do podkladu a tím samici oznamovat svou přítomnost. Běžné jsou i drnčivé zvuky vydávané pomocí stridulačních plošek. Až si samec dodá dost odvahy a přesvědčí se, že ona samice je opravdu dospělá a svolná k páření, troufne si k ní velice opatrně přiblížit, případně ji jakoby jemně hladí po těle a uklidňuje ji.
Samotné páření probíhá tak, že samec samici pomocí tibiálních háků, které zachytí za její chelicery, nadzvedne natolik, že se svými bulby dostane k jejím spermatékám a oplodní ji. Poté se většinou snaží svou pozici bez výraznějších projevů opustit a zachránit si tak život.
V průběhu páření jsou sklípkani velice ostražití a na sebemenší vyrušení mohou reagovat podrážděně, což může vést k napadení kterékoliv zúčastněné strany, včetně chovatele.
Pavoučí vývoj začíná v kokonu, do něhož samice naklade vajíčka (přáním každého chovatele samozřejmě je, aby byla vajíčka oplodněná). Pro samotnou snůšku není nutné páření, někdy se stává, že dobře živená samice vytvoří kokon, aniž by o samce jen chloupkem na noze zavadila. Po uplynutí inkubační doby samice kokon roztrhne a vypustí na svět mláďata ve stáří prvního svleku (1. instar). Po dalších pár dnech se maličký pavouček svléká znovu a už konečně připomíná pavouka.
Koloběh potrava, svlékání, chvilkový růst, potrava bude vašeho chovance doprovázet až do smrti. Fáze pavoučího dospívání může být různě dlouhá. Obecně to je od několika měsíců po několik dlouhých let. Intervaly mezi jednotlivými svlékáními jsou ovlivněny množstvím krmení, věkem pavouka, ročním obdobím, teplotou,
Rostliny pěstované v akváriích nejsou jen estetickým doplňkem dotvářejícím celkový výsledný vzhled, ale jsou důležité zejména pro zachování a udržení stabilní biologické rovnováhy v uzavřeném systému akvarijní nádrže. Rostliny pomocí zeleného barviva – chlorofylu a světelné energie přeměňují anorganické sloučeniny na látky organické. Při tomto procesu asimilace – fotosyntéze, kdy rostliny přijímají oxid uhličitý, se uvolňuje jako vedlejší produkt kyslík. Fotosyntéza probíhá pouze přes den, při dostatečně intenzivním přirozeném nebo umělém osvětlení. Rostliny kromě toho také, stejně jako živočichové, neustále ve dne i v noci dýchají, přičemž spotřebovávají kyslík a vydechují oxid uhličitý. Spotřeba kyslíku rostlinami je ale mnohem menší než množství, které díky asimilaci vyprodukují. Další funkcí rostlin v akváriu je schopnost odbourávat odpadní dusíkaté látky, navíc svými kořeny prokysličují akvarijní dno, takže působí v akváriu jako takzvaný živý filtr. Vodní rostliny obsahují dokonce i látky omezující a ničící některé druhy bakterií. Porosty rostlin poskytují dále možnost přirozeného úkrytu rybám a jejich potěru, dalším druhům ryb zase slouží jako třecí substrát a pro některé ryby jsou i potravou.
Kryptokoryny se řadí mezi bahenní neboli obojživelné rostliny, které rostou ve volné přírodě v oblastech, kde během roku v závislosti na ročním období kolísá hladina vody. Při vysokém stavu vody rostou více či méně ponořené pod vodou, tehdy vytváří submerzní formu. Při nízkém stavu vody a v období sucha jsou schopny růst částečně, případně celé mimo vodu v emerzní formě s kořeny ve vlhkém substrátu. Jejich emerzní listy jsou tužší a pevnější než křehké submerzní listy a liší se mnohdy i svým tvarem. Bahenní rostliny přijímají podstatnou část živin i kořenovým systémem a jejich květy vykvétají pouze nad vodou.
Pěstírny akvarijních rostlin využívají schopnosti těchto rostlin vytvářet emerzní formu, protože se snáze pěstují a množí právě emerzně. Do akvarijních prodejen jsou pak většinou dodávány rostliny vypěstované mimo vodu, ve sklenících, při vyšší vlhkosti vzduchu. Tyto rostliny pak po zasazení do akvária nejsou mnohdy schopny beze ztrát přežít takovou náhlou změnu podmínek. Rostlina shazuje původní emerzní listy, které žloutnou a uhnívají. Teprve při dobrých podmínkách postupně vyrůstají nové submerzní listy. Naproti tomu typické vodní rostliny nebo submerzně pěstované bahenní rostliny při přesazení do jiného akvária snáší takovou změnu podmínek bez větších problémů nebo jen s malými ztrátami.
Při vysazování rostlin je základním pravidlem umísťovat rostliny stejného druhu do skupinek po více kusech. Výjimku tvoří solitérní, samostatně zasazené velké druhy, kt
Terárium je prosklené nebo jinak kryté zařízení, v němž se chovají živočichové různých, především však exotických druhů. Cílem teraristy je chovat živočicha v co nejpřirozenějších podmínkách, které simulují jeho původní biotop (stanoviště, životní prostor).
Podobným zařízením je akvaterárium, známější pod názvem paludárium, které se od terária liší pouze stálou vodní plochou, jak samotný název napovídá. Například při chovu pouštního terarijního živočicha použijete suchý písek, kameny a pouštní rostliny, při chovu obojživelníka v paludáriu zasadíte bujnou vlhkomilnou zeleň, přidáte vodní rostliny, zeminu, kameny a podobně.
Rostliny do terárií volíme podle vlhkosti a teploty, které konkrétní druh živočicha v chovném zařízení potřebuje.
Podle teploty dělíme terária na pouštní (jsou suchá a velmi teplá, s teplotou kolem 40 °C); tropická (vytápí se na 30 °C); subtropická (s teplotou kolem 25 °C) a terária mírného pásma (teplota se většinou udržuje přes 20 °C).
Při výběru terarijních rostlin je nutné přihlédnout k jejich nárokům. Ne každý druh patřící do biotopu vámi chovaného živočicha snese omezené podmínky, i kdyby se co nejvíce podobaly těm přírodním. Největším problémem je nedostatek světla, proto dobrou volbou vhodného osvětlení zvýšíte možnost širšího výběru rostlinných druhů.
Poté, co si novou rostlinu přinesete domů, osprchujte ji – může být totiž postříkána nějakým ošetřujícím chemickým přípravkem.
Nejčastěji užívané terarijní rostliny jsou šplhavník (Epipremnum aureum), lopatkovec (Spathiphyllum floribundum), monstera (Monstera), fíkus (Ficus) a různé mechy.
Je problém osadit rostlinami terárium, které se vytápí na vyšší teploty kolem 30 °C, protože dochází hlavně v zimních měsících k velké nerovnováze světla a tepla. Čím vyšší máme teplotu, tím více světla rostliny potřebují a naopak. Při vyšších teplotách rostliny vyčerpávají rychle zásobní látky, které načerpaly během jarních a letních měsíců. Žijí vlastně na dluh, neboť mají málo světla a nedovedou si fotosyntézou vytvořit látky potřebné k životu. Další problém spočívá v tom, že málokdo má terárium u okna. V zimních měsících je intenzita světla tak malá, že i venku je světla nedostatek. Z toho mála nám ještě něco ubere okenní tabule a v místnosti pak světlo ubývá do čtverce tak, že například jeden metr od okna je již jen asi 25 % světla. Vypadá to sice, že těsně u okna a třeba 2–3 m od okna je světla stejně, není to však bohužel pravda, neboť lidské oko je přizpůsobivé množství světla a nedokáže to posoudit. Pokud tedy máme terárium hned vedle okna, je také intenzita světla nevyhovující, toto se však dá vyřešit umělým přisvětlováním. Nestačí
Rozšířený v jihovýchodní Austrálii (endemit). Dříve byl vombat považován za havěť, nyní je chráněn v mnoha oblastech (Triggs 1996). Ve Victorii byla dříve s vombaty skutečná svízel, protože svou přítomností způsobovali výrazné škody tamním farmářům. Byl proto spuštěn systém jejich likvidace založený v roce 1925 na ochranu vlastníků půdy před poškozením plotů. Vombati byli v té době vězněni, tráveni a stříleni v lesích i na zemědělské půdě. Výsledkem bylo mnoho tisíc mrtvých vombatů (64 000 v letech 1950-1966) až do pozastavení v roce 1966. Po rozvoji automobilové dopravy se pro vombata obecného staly novým významným nebezpečím silnice.
Jeho latinský název je Lasiorhinus krefftii a je to jeden z nejvzácnějších savců světa. Vyskytovali se pouze na dvou místech: národní park Epping Forest a přírodní rezervace Richard Underwood (malá populace).
V roce 1981 už zbyla pouze 1 zbytková kolonie, která se nachází se v národním parku Epping Forest. Odhad této populace z roku 1981 je pouhých 35 jedinců. Pro jejich ochranu byl z tohoto parku vyhnán všechen dobytek.
Podařil se populační nárůst. Do poloviny 90. let - stabilizováno na cca 65 jedincích. Ovšem s velkými problémy, které představovalo stále se opakující sucho a vytlačení původních trav novou invazivní bůvolí trávou.
Další populační vývoj:
2000-2001 - velký neúspěch, když 15 až 20 vombatů prohrálo boj s predátorským útokem dinga. V jednom případě v roce 2000 byla nalezena mrtvá těla 7 vombatů obklopená stopami psů a trusem. Genotypizace DNA extrahované z těl vombatů a trusu dinga potvrdila, že dingové konzumovali vombaty.
2002 – celé stanoviště vombatí kolonie uzavřeno 20 km (12,4 mil) plotem, aby se zabránilo opakování.
2005 - nárůst na 115 jedinců.
2007 - nárůst na 138 jedinců. Zavedena nová, neinvazivní technika sčítání - sběr chlupů z lepicí pásky zavěšené před vchody do nor. Zavedena analýza DNA.
2009 - založena druhá kolonie.
2010 - přibližně 163 jedinců.
2016 - přibližně 250 jedinců ve volné přírodě.
Druhá kolonie byla založená v roce 2009 v Richard Underwood Nature Refuge poblíž Saint George, jih-centrální Queensland, kam bylo přemístěno 15 jedinců z primární kolonie.
V listopadu 2012 ale bylo již jen 10 dospělých a 3 noví potomci (všichni prosperující).
V současné době nejsou žádná zvířata v řízené péči kvůli dostatečnému, leč nízkému počtu ve volné přírodě. Poměr samců a samic je 2,3 samce na jednu samici.
