Téma: 

surikata obecná

SURIKATA

Surikata cena a prodej

V naší republice se dají surikaty koupit buď ze zoologických zahrad, nebo od soukromých chovatelů. Pokud vytvoříte surikatě vhodné podmínky, může se v zajetí dožít až 13 let. Cena se pohybuje okolo 10 000 Kč za jedno zvíře. Vzhledem k tomu, že je nutné chovat celou skupinu, je pro domácí chov, především z finančního hlediska, vhodnější chov psouna.

Zdroj: Surikata
Zveřejněno dne: 6.10.2015

SURIKATA

Co je to surikata

Surikaty jsou drobné šelmy z čeledi promykovitých. Dorůstají výšky až 35 cm a váží od půl do jednoho kilogramu. Mají světle zlatou až hnědou barvu, na zádech s málo zřetelnými skvrnami. Ocas je dlouhý, dosahuje délky až tří čtvrtin výšky těla a slouží jako opora při stání na zadních nohou. Typické jsou pro ně tmavé kroužky kolem očí. Tmavší jsou i uši a špička ocasu. Jejich domovinou jsou suché stepní a polopouštní oblasti jižní a jihozápadní Afriky. Přežít v žáru poledního slunce, více než čtyřiceti stupňovou teplotu ve stínu a naopak v noci pokles teplot téměř k nule není nic jednoduchého. Těmto drsným podmínkám mají přizpůsobeno nejen tělo, ale surikaty se vědomě rozhodli držet pospolu a čelit tak přírodě společnými silami. Vypracovali si pozoruhodnou sociální strukturu, kdy v jedné kolonii čítající cca 30 zvířat má každý člen svůj úkol a všichni vzájemně spolupracují.

Zdroj: Surikata
Zveřejněno dne: 6.10.2015

SURIKATA

Zajímavosti o surikatě

Podnebí a přírodní podmínky, ve kterých surikaty žijí, je donutily k tomu, aby svůj domov doslova zakopali pod zem. Jsou to mistři tunelů, chodeb a nor. Pro svůj příbytek využijí buď opuštěné nory jiných živočichů, které si dotvářejí a přestavují, nebo si vybudují podzemní komplex zcela nový. Může sahat až tři metry pod zem, mít i devadesát východů a pokrývat plochu mnoha set metrů čtverečních. Zde pak surikaty odpočívají a v bezpečí rostou jejich mláďata. Surikata dokáže během sekundy odhrabat množství písku, které se hmotností vyrovná váze jejího těla! Hrabání mají uzpůsobeny i uši. Boltce jsou velmi malé a je na nich zvláštní záhyb, který se právě při hrabání uzavírá. Písek, hlína nebo nečistoty se tak nemohou dostat dále do zvukovodu. Hrabáním a přerýváním půdy získávají potravu, která se skládá z hmyzu, housenek, larev, pavouků, menších obratlovců, ale i z kořenů a cibulek rostlin. Jejich protáhlý citlivý čenich s hmatovými vousky je dokonalým radarem, který odhaluje potravu ukrývající se pod zemí. Surikatí srst je uzpůsobena tak, aby napomáhala regulaci tělesné teploty. Po ránu, kdy surikaty vylezou z chladných nor a potřebují se zahřát, je rozevlátá a dovoluje tak slunci, aby se dostalo přímo ke kůži. Po „akumulaci“ tepla přilehne na tělo a teplo drží. Surikaty mají i vynikající ostrý zrak. Nebezpečí, např. v podobě letícího orla, dokážou odhalit i na vzdálenost několika set metrů.

Zdroj: Surikata
Zveřejněno dne: 6.10.2015

SLADKOVODNÍ AKVARIJNÍ RYBY

Neonka obecná

Tato ryba má latinský název Paracheirodon innem, její velikost je 4 cm, teplotu vody potřebuje v rozmezí 20 až 26 °C. Jedná se o všežravce (vločkové, mražené nebo živé krmivo).

Jedna z nejoblíbenějších akvarijních rybek, velmi odolná, nenáročná, vyžadující společnost více jedinců svého druhu. Chovat by se měla v počtu minimálně 8 až 10 kusů.

Samičky jsou zavalitější a mají podélný zářivě modrý pruh zalomený, zatímco u samečků je rovný. Neonky nejlépe vyniknou v prostředí s tmavším dnem, nepříliš silným osvětlením a v nádrži přistíněné plovoucími rostlinami.

Zdroj: Sladkovodní akvarijní ryby
Zveřejněno dne: 9.12.2015

KOŽNÍ NÁDORY U PSŮ

Pseudotumory

Kromě zánětlivých útvarů mohou být za kožní nádory chybně zaměněny také např. névy a hamartomy, což jsou málo časté defekty vzniklé zmnožením normální tkáně. U psů velkých plemen se vyskytují zánětlivé útvary v oblasti míst vystavených tlaku a kloubů s názvem calcinosis circumscripta.

Zdroje informací:

  • Nemoci psa a kočky I. díl, 2. vydání (Svoboda, Senior, Doubek, Klimeš a kolektiv)
  • Obecná veterinární patologie, 2. vydání (Halouzka)
  • Systémová veterinární patologie IV. díl (Halouzka)

Zdroj: Kožní nádory u psů
Zveřejněno dne: 20.1.2016

NEMOCI U SRNEK

Srna obecná

Srna je oficiální označení pro samici srnce obecného. Srnec obecný má latinský název Capreolus capreolus. Mládě se označuje jako srnče. Srna se řadí k sudokopytníkům z čeledi jelenovitých. Se srnou se člověk v přírodě může setkat celkem často, přestože je to plaché zvíře. Obvykle ji je možné pozorovat u lesů a na loukách, není ale výjimkou, že se může zatoulat i do města (hlavně v noci). Nepříjemné setkání také může čekat řidiče, kterému může toto zvířátko skočit před auto, přestože srnec patří k menším druhům sudokopytníku z čeledi jelenovitých, i tak může nadělat na autě pořádnou paseku.

Zdroj: Nemoci u srnek
Zveřejněno dne: 16.8.2017

PANACUR

Panacur pro ovce a kozy

U ovcí a koz se Panacur používá k léčbě napadení dospělci i nezralými stadii nematodů gastrointestinálního a respiratorního traktu a plochými červy, jako jsou Haemonchus spp., Ostertagia spp., Trichostrongylus spp., Cooperia spp., Nematodirus spp., Oesophagostomum spp., Bunostomum spp., Capillaria spp., Trichuris spp., Strongyloides spp., Dictyocaulus filaria, Moniezia spp.

Účinnou látkou je fenbendazolum 28 mg v 1 ml. Přípravek lze aplikovat zvířatům v kterémkoli stupni březosti a laktace. Podává se perorálně v krmivu nebo přímo do tlamy.

Obecná dávka pro ovce a kozy je 1 ml přípravku na 5 kg živé hmotnosti (5 mg fenbendazolu na 1 kg živé hmotnosti) jednorázově. Při napadení plochými červy se přípravek aplikuje v dávce 2 ml na 5 kg živé hmotnosti (10 mg fenbendazolu na 1 kg živé hmotnosti) jednorázově, a to perorálně běžným dávkovacím aplikátorem nebo pomocí plastové injekční stříkačky.

Ochranná lhůta po použití je u masa 14 dnů, u mléka 7 dnů.

Zdroj: Panacur
Zveřejněno dne: 2.5.2016

NEONKY

Neonka obecná

Neonka obecná (Paracheirodon innesi) je asi nejpopulárnější akvarijní rybka, často známá také pod názvem tetra neonová. Pochází z vod Amazonie. V Amazonii žije ve vodě čisté, měkké a slabě kyselé. Teplota tamní vody se pohybuje cca od 22 do 25 °C.

Neonka je mírumilovná rybka, která má ráda středně zarostlé akvárium s tmavším dnem a dobře prokysličenou vodou. Má ráda kořeny a kameny utvořené do různých skrýší. Celková tvrdost vody nesmí přesáhnout 8°N. Vhodná teplota vody je 20–24 °C. Rybky využívají hlavně spodní sloupec vody. Když je neonek více, vytvářejí takzvané školky. Neustále hledají potravu a mají rády stinná místa.

Samička je větší (4 cm), robustnější a má zakřivený modrý pruh, sameček je menší (3,5 cm), hubenější a má rovný pruh. Pohlavní rozdíly jsou zřetelné ve stáří dvou až tří měsíců. Sameček je štíhlý a má nepatrně vpadlé bříško. Samička je silnější, je v bříšku plnější a zakulacenější. Zářivý modrozelený pruh těla je u samičky lomený. U samečka má zářivý pruh spíše přímější tvar.

V době tření samci bojují o samičky a jsou více vybarvení. Rybky se v přírodě vytírají v období dešťů. K vytírání potřebují čistou a kvalitní vodu. Samička má asi 20–50 jiker, které uzrávají přibližně po 8–10 dnech. Kvalita jiker není vždy stejná.

Potravou neonek jsou nitěnky, pakomáří larvy, takzvané patentky, perloočky, velmi vhodné jsou živé nebo mražené buchanky, suché vločkové krmivo a hlávkový salát. Krmit je lépe málo, ale raději častěji.

Neonku obecnou lze zakoupit ve zverimexech nebo přímo u akvaristů, kde se její cena pohybuje kolem 12 korun za kus.

Zdroj: Neonky
Zveřejněno dne: 1.2.2017

SURIKATA

Společenský život

Surikatí kolonie čítá obvykle 10 – 30 jedinců. Vede ji dominantní pár, který se jediný smí rozmnožovat. Na něm je pak rozhodnutí, kolik mláďat jiné samice přežije a zda vůbec. Slepá a holá mláďata zůstávají čtyři týdny v noře, kde dostávají mateřské mléko. Nemusí být jen od jejich matky, ale i od ostatních samic, kterým se mléko tvoří. Matka po několika týdnech noru opouští a na její místo nastupují „chůvy“. Už po deseti dnech po porodu totiž může být dominantní samice opět březí a takové množství mláďat by sama neuhlídala. Proto jsou její potomci vychovávány společnými silami. Každý jedinec v kolonii má přesně dané své poslání. Ať již to jsou zmiňované chůvy, dále pak pozorovatelé nebo obstarávači potravy. Vyhledáváním potravy je zaměstnáno nejvíce členů kolonie. Aby při něm nebyli rušeni a byli v bezpečí, stojí na vyvýšených místech v jejich blízkosti pozorovatelé. Ti bedlivě sledují okolní krajinu, na zemi i ve vzduchu. Podle tytu nebezpečí vydávají varovné zvuky – od pištění a jakéhosi kvokání až po ostré štěkavé a vrčivé zvuky. Pokud hrozí nebezpečí ze vzduchu, nejlépe je ukrýt se rychle pod zem. V případě pozemního útoku se surikaty seběhnou k sobě, začnou urychleně hrabat a vytvářením oblaku prachu se snaží nepřítele zmást. Pokud to nevyjde, naježí srst, zlostně štěkají a jako jeden muž vyskakují do vzduchu. Nezřídka se jim podaří protivníka přemoci. Každá surikatí komunita si hájí své území a odhání ostatní tlupy. Všichni její členové se neustále vzájemně obírají, čistí srst, skotačí a odpočívají pospolu. Dokonce používají i společné toalety. Celá komunita tak načichne společným pachem, který ostatním sděluje - tady jsme doma my.

Zdroj: Surikata
Zveřejněno dne: 6.10.2015

SURIKATA

Rozdíl mezi psounem a surikatou

Psoun je na rozdíl od surikaty denní hlodavec, jehož domovinou jsou hlavně prérie Severní Ameriky. Velikostí se od surikaty moc neliší, stejně jako ona dokáže stát pouze na zadních nohách (opírá se o ocas), podobou ale více připomíná sysla. Vzhledem k tomu, že je to hlodavec, živí se ve volné přírodě pouze rostlinnou stravou – trávou, pýrem, určitými druhy slézu, v létě některými aromatickými keříky, v zimě pak kaktusy, bodláky, kořeny i podzemními cibulkami. Rostlinám, které psounům příliš nechutnají, ukusují nové výhonky, dokud nezajdou. Tím vytvoří prostor pro růst jejich oblíbených lahůdek.

Stejně jako surikaty, jsou i psouni společenští a vytvářejí rodinné klany. Tvoří je sameček několik samiček a jejich potomci. Tyto klany se pak sdružují do velkých kolonií. Část jedinců, stejně tak jako u surikat, tvoří strážní skupiny, které se starají o bezpečí ostatních, hájí teritorium a obydlí své skupiny. Při nebezpečí vyskakují, štěkají, cení a klapou zuby, naježí svůj ocas a snaží se protivníka zahnat.

Jestliže se rozhodnete psouna chovat doma, pořiďte mu alespoň jednu, nejlépe však čtyři samičky. Pokud bude sám, bude to z hlediska jeho životních potřeb nepřirozené a bude trpět samotou. Pak mu musíte psouní rodinu vynahradit svou téměř neustálou pozorností a láskou, často ho chovat a mazlit se s ním. Pozor ale v době říje. To se z vašeho roztomilého kamaráda může stát agresivní tvor, který vás může i kousnout. Agresivně se může chovat i k vašim návštěvám. Proto se doporučuje v této době umístit ho raději do klece. Po skončení říje je z něho ale opět ten milý zvířecí kamarád. Malé psouňátko může získat buď od soukromého chovatele, nebo ze zoologické zahrady. Na rozdíl od surikaty přijde jeho pořízení levněji – na čtyři až šest tisíc.

Zdroj: Surikata
Zveřejněno dne: 6.10.2015

IVERMEKTIN

Pro koně

Ivermectin je účinný proti svrabu, vším, plicnivkám, gastrointestinálním oblým červům a střečkům i u koňů. V tomto případě se doporučuje ošetření pastovou formou, která se užívá perorálně.

Z důvodu zvýšení rizika možného vývoje rezistence, které by mohlo vést k neúčinné terapii, je třeba přistupovat k podání přípravku obezřetně a vyhnout se následujícím praktikám:

  • příliš častému a opakujícímu se používání anthelmintik ze stejné skupiny;
  • příliš dlouhé době podávání;
  • „poddávkování“ z důvodu špatného stanovení živé hmotnosti či chybného podání přípravku.

Při silné invazi vlasovce může dojít po aplikaci přípravku k reakci (svědění, otoky) zapříčiněné velkým množstvím odumřelých mikrofilárií. Příznaky mizí spontánně v několika dnech, případně se doporučuje symptomatická léčba.

Obecná doporučená dávka pro koně je 0,2 mg ivermectinu na 1kg živé hmotnosti jednorázově perorálně. Aplikátor 7,49 g obsahuje 140 mg ivermectinu, tedy množství dostatečné k ošetření 700 kg živé hmotnosti.

U hříbat se přípravek používá od 6–8 týdnů stáří s opakováním po 6 až 8 týdnech. Lék se vždy nanáší na kořen jazyka. Po aplikaci je nutné podržet na několik vteřin hlavu koně či hříběte, aby došlo k polknutí aplikované dávky.

Pasta pro koně je po aplikaci relativně rychle absorbována. Dochází k irreverzibilní neuromuskulární blokádě nematodů, následované jejich paralýzou a hynutím parazitů.

Pasta je k dostání okolo 190 Kč za 1 balení.

Zdroj: Ivermektin
Zveřejněno dne: 12.1.2016

NEONKY

Neonka modrá

Neonka modrá (Paracheirodon simulans) je hejnová rybka, která se cítí dobře ve větším počtu. Mělo by být tedy chováno nejméně 10 kusů, ale čím víc, tím líp. V menším počtu mohou být tyto rybky plaché a stresované.

Neonka modrá obývá ve volné přírodě Jižní Ameriku, konkrétně povodí řek Rio Negro a Orinoco.

Modrá neonka má na rozdíl od obecné a červené neonky modrý pruh až do konce ocasu. Obvykle má i červený pruh (stejně jako neonka obecná), ale jsou k sehnání i neonky, které jej mají potlačený.

Je menší než ostatní druhy neonek a lépe udržuje hejno. Většinu času plave v hejnu ve volném prostoru v nádrži. Modrá neonka se dá chovat i v menších akváriích okolo 40 litrů. Lépe však vynikne ve větších hejnech a větších nádržích. Důležitá je hlavně délka, která by měla být nad 50 cm. Teplota vody by se měla pohybovat v rozmezí 23–27 °C.

Zářivý pruh je u samičky prohnutější, u samečka má přímější tvar. Samečci jsou také štíhlejší, samičky mají více zakulacená bříška. Pohlavní rozdíly jsou zřetelné již ve stáří dvou až tří měsíců.

Potrava by měla být přizpůsobena jejich menší velikosti. Vhodné je mražené krmivo – cyclop, dafnie, artemie, veškeré drobné sušené krmivo (například vločky), ale nejlepší krmivo je živé. Krmit je vhodnější málo, ale raději častěji.

Neonku modrou lze zakoupit ve zverimexech nebo přímo u akvaristů, kde se její cena pohybuje kolem 15 korun za kus.

Zdroj: Neonky
Zveřejněno dne: 1.2.2017

DIVNÉ DÝCHÁNÍ U PSA

Zápal plic u psa

Zápal plic je zánět dolních dýchacích cest. Zánět může způsobit bakteriální infekce, plíseň či inhalace, respektive vdechnutí cizorodých látek do plic, které následně u psa způsobí zápal plic. Rozlišuje se aspirační zápal plic, plísňový a bakteriální zápal plic.

Základní příčiny vzniku zápalu plic u psů jsou již zmíněny v úvodu. Nicméně konkrétních příčin existuje obrovské množství. Za vznik infekce plic může být zodpovědná i překážka v dýchacích cestách, ať už cizorodá, či tělní. Mezi další možné příčiny zápalu plic u psů patří: inhalace tělních tekutin, inhalace žaludečních kyselin, poškození lumenu horních cest dýchacích a následné rozšíření infekce, vdechnutí bakterií, respektive bakteriální infekce, poškození hltanu (nejčastěji infekce) a zduření, respektive zvětšení spodní části jícnu.

Jakmile máte podezření, že pes trpí zánětem plic či jakýmikoli respiračními, respektive dýchacími obtížemi, urychleně vyhledejte veterinárního lékaře. Rychlost a korektnost sestavení medikace je rozhodující. Následky zápalu plic mohou být u psů fatální. Toto onemocnění způsobuje vyšší rizika trvalých následků a úmrtnosti.

Léčebný režim spočívá v tom, že by pes měl být v teple, suchu, a především v klidu, ale pod dozorem svého pána. Vzhledem k tomu, že průběh a fáze – a to nejen v závislosti na příčině zápalu plic – jsou u psů variabilní, nelze stanovit obecná pravidla zacházení. Nicméně v případě vážnějších případů se doporučuje zamezit příjem orální cestou a neustálá kontrola ve veterinární ordinaci či na veterinární klinice. Medikamenty či kapky, pokud jsou nasazeny, podávejte psovi v určeném množství, a to i v případě, že onemocnění zdánlivě ustoupí.

Zdroj: Divné dýchání u psa
Zveřejněno dne: 11.2.2017

SURIKATA

Chov surikaty

Surikaty se obvykle chovají v zoologických zahradách, kde mají dostatek prostoru, své teritorium a svou skupinu. Právě jejich teritoriální chování bývá hlavním úskalím pro domácí chov. Jako chovatel musíte být při sestavování skupiny velmi ostražitý a věnovat spoustu času pozorováním chování jednotlivých členů. Může se totiž stát, že některý jedinec nebude ve skupině vítaný, ostatní ho budou odstrkovat a napadat. Pro takovéto případy je nutné mít k dispozici ještě jinou oddělenou ubikaci, abyste daného jedince mohli izolovat. Po nějakém čase ho můžete zkusit vrátit zpět. Skupina ho buď přijme, nebo ho budete muset odloučit natrvalo.

Pokud se přesto rozhodnete surikaty chovat, musíte jim vybudovat venkovní i vnitřní výběh, oba dva s výměrou cca 5 - 6 metrů čtverečních. Venkovní výběh musí umožňovat dostatek slunění. Je nezbytně nutné jeho prostor vybetonovat nebo zajistit jiným pevným materiálem, jinak hrozí, že se surikaty podhrabou. Na něj pak nasypeme asi 30 cm písku, který neustále přehrabávají. Vložíme do něj několik kořenů a kamenů, aby měli kde hlídkovat. Venkovní výběh musíte také oplotit a to i ze shora. Surikaty v něm pobývají od jara do podzimu, v zimě jim ho umožníme jen za slunečných dnů a na pár hodin denně. U vnitřní ubikace je také nutná pevná podlaha, písku stačí jen 10 cm, doplňte kameny a budky sloužící jako skrýše. Je dobré, aby byly vzájemně propojené a opatřené několika východy. Vzhledem k tomu, že surikaty potřebují suché a teplé prostředí, musíte vnitřní ubikaci vybavit také zdrojem tepla a světla. Postačí k tomu infražárovka umístěná 40 cm nad zemí, která by měla přes zimu svítit alespoň 12 hodin. Vytápění na 20 – 23 stupňů zajistíte nejlépe topnými kabely zabudovanými v podlaze.

Co se týče potravy, v zajetí je krmíme masem, nejlépe mletým drůbežím nebo hovězím, dodáváme jim ale i myši a hmyz. Potravu můžeme doplnit o tvaroh, vejce, ovoce, kompoty nebo psí granule. Dáváme jim ji spíše více, neboť surikaty jsou velmi nečistotné a část potravy pouze roztahají po celém svém prostoru, a tím ji znehodnotí. Dospělé jedince krmíme 1x denně nebo raději 2x denně v menších dávkách. Jeden den v týdnu můžeme krmení vynechat. To ale neplatí pro mladé jedince a březí samice.

Zdroj: Surikata
Zveřejněno dne: 6.10.2015

NEONKY

Neonka červená

Neonka červená (Paracheirodon axelrodi) je velice rozšířená mírumilovná hejnovitá rybka, jedna z nejoblíbenějších ryb mezi akvaristy. Na boku má svítivě modrý pruh, spodní část těla je červená (od hlavy až po ocas), ve svítivých modrých pruzích na obou bocích jsou droboučké zářivé částečky, které odrážejí světlo podobně jako reflexní páska na bundě. Ve své domovině totiž tyto neonky obývají tmavé pralesní potoky a reflexní pruhy jim pomáhají, aby neztratily kontakt s hejnem.

Pozor na množství dusitanů ve vodě. Neonka červená miluje hustě osázená akvária, která nesmí být příliš osvětlena. Začínající akvaristé ji mohou zaměnit s tetrou neonovou (neonka obecná).

Doporučuje se chovat ve skupině o minimálním počtu 10 a více rybek, neboť chování těchto rybek v nádrži souvisí s jejich počtem. Pokud se jich chová menší množství, pak se neonky zdržují především v dolní části akvária. Větší skupiny vytvářejí takzvané školky, přičemž plavou po celém akváriu. Teplota vody by měla být v rozmezí 24–27 °C.

Běžný je chov v nádrži střední velikosti o minimální délce 80 cm a objemu 80–120 l. Nikoliv stísněné prostředí. Vhodné je osázení běžnými rostlinami. Porost by měl být hustý s volným prostorem. Je tedy dobré osadit 60–70 % celkové plochy. Dno by měl tvořit materiál o zrnitosti 3–5 mm a tmavé barvy, neboť poskytne neonkám pocit většího bezpečí, nadto lépe vynikne také jejich barevnost. I dekorační kameny a kořeny by měly mít tmavou barvu.

Zářivý pruh je u samičky prohnutější, u samečka má přímější tvar. Samečci jsou štíhlejší, samičky mají více zakulacená bříška. Pohlavní rozdíly jsou zřetelné již ve stáří dvou až tří měsíců.

Potravou neonek jsou nitěnky, pakomáří larvy – patentky, perloočky, velmi vhodné jsou živé nebo mražené buchanky, suché vločkové krmivo a hlávkový salát. Krmte málo, ale častěji.

Neonku červenou lze zakoupit ve zverimexech nebo u akvaristů; cena se pohybuje okolo 12 korun za kus.

Zdroj: Neonky
Zveřejněno dne: 1.2.2017

BOFIX A PES

Co je to Bofix

Univerzální širokospektrální selektivní herbicid určený k postemergentnímu ničení dvouděložných plevelů.

Přípravek se aplikuje pozemně postřikem, a to schválenými postřikovači. Nepoužívejte v jakkoli poškozených či oslabených porostech. Neaplikujte přípravek do 2 dnů po sečení trávníku. Z důvodu možného rizika fytotoxicity se nedoporučuje aplikovat Bofix při vysokých teplotách (nad 25 °C) a při vysokém slunečním svitu.

Přípravek Bofix proniká do rostlin přes listy, účinná látka je rychle translokována do vzrostných vrcholů a kořenů. Účinek přípravku na plevele je patrný již za několik hodin po aplikaci. Dešťové srážky 2 hodiny po aplikaci neovlivní negativně účinek přípravku na plevele.

Druhové a odrůdové složení všech typů trávníku z hlediska možné fytotoxicity přípravku konzultujte s držitelem registrace. V případě, že trávník obsahuje jako požadovanou složku dvouděložné rostliny, je nutné konzultovat riziko fytotoxicity s držitelem registrace.

Pozor na úlet postřikové kapaliny při provádění ošetření v blízkosti pěstovaných dvouděložných rostlin. Postřikem nesmí být zasaženy sousední porosty. Mimořádně citlivými jsou réva vinná a chmel. V blízkosti vinic a chmelnic lze ošetřovat jen za vhodných podmínek (bezvětří, nižší teploty). Za vysokých teplot (nad 25 °C) mohou být citlivé plodiny poškozeny i výpary přípravku.

K zabránění vzniku rezistence neaplikujte tento přípravek nebo jiný, který obsahuje jednu nebo více účinných látek pouze na bázi fenoxykarboxylových kyselin (například 2,4-D, dichlorprop, MCPP, MCPA), několik let na stejném pozemku bez přerušení ošetřením jiným herbicidem s odlišným mechanismem účinku.

Vzhledem k charakteru přípravku nelze v případě nedostatečného vypláchnutí použitého aplikačního zařízení vyloučit poškození následně ošetřovaných rostlin zbytky přípravku Bofix. Postřik provádějte jen za bezvětří nebo mírného vánku, v tom případě ve směru po větru od dalších osob. Další práce lze provádět až po důkladném oschnutí ošetřených rostlin.

Plevele citlivé: svízel přítula, ptačinec žabinec, heřmánkovec přímořský, rmeny, starček obecný, opletka obecná, konopice napuchlá, hluchavky, kopřiva žahavka, penízek rolní, kokoška pastuší tobolka, ohnice rolní, zemědým lékařský, lilek černý, lebeda rozkladitá, merlíky, pomněnka rolní, jitrocel kopinatý, pampeliška lékařská, sedmikráska chudobka, kopřiva dvoudomá, svlačec rolní, šťovíky, ostružiník ježiník, plevelné jeteloviny, pcháč oset.

Dávkují se 4 litry Bofixu na 2 hektar ve 200–400 litrech vody pro nově založené trávníky a 4–6 litrů Bofixu na 1 hektar ve 200–400 litrech vody pro starší trávníky. Odměřené množství přípravku se vlije do nádrže aplikačního zařízení naplněné do poloviny vodou. Po promíchání se nádrž doplní vodou a opětovně promíchá.

Zdroj: Bofix a pes
Zveřejněno dne: 19.6.2017

VYRÁŽKA U KOČEK

Kočka má strupy

Při pohledu na neustále se škrábající kočku snad zbystří zrak každého majitele, takže začne svého miláčka podrobovat důkladné kontrole. Příčin škrábání u koček může být několik. Nejčastějším důvodem jsou zevní parazité. Mezi ty nejznámější a snad nejvíce rozšířené patří blecha, ať už blecha kočičí, psí, nebo obecná. Není pouze velmi nepříjemná v srsti, ale je i zdrojem nákazy tasemnicí, neboť je mezihostitelem jejího vývoje. Při zjištění tohoto parazita musíme rychle sjednat nápravu a „odblešení“, protože blecha se rychle rozmnožuje a může zamořit celý byt. Při opakovaném použití přípravků na hubení blech, například insekticidní zásypy, šampony, obojky, musíme provést i důkladný úklid bytu a hlavně kočičího pelíšku.

Mezi obtížné parazity patří i ušní roztoči, kteří infikují zevní zvukovody a dráždí sliznici, což vyvolá nadměrnou tvorbu mazu. Maz potom vytváří typické hrudky, kočka si ucho často škrábe a má ho sklopené. Škrabáním si pak zanese do ucha infekci a tím vnikne zánět. Léčba naštěstí bývá úspěšná.

Kočka si z toulek v přírodě může přinést i dalšího nepříjemného parazita – klíště. Přestože klíště nemůže na kočku přenést nemoci, které přenáší na lidi (klíšťovou encefalitidu), při zachycení na kočičí kůži se kočka škrábáním snaží klíště odstranit, a to i velmi razantně – rozškrabáním kůže do krve.

Mezi méně často se vyskytující parazity vyvolávající svědění patří sametka zarděnková. Kromě výrazného svědění dochází ke zvýšené tvorbě šupin. Místy vypadává srst. Také tímto parazitem se nakazí pouze kočky s volným pohybem.

Nelze zapomenout na napadení koček obtížným hmyzem – komáry. I když se toto napadení stává poměrně zřídka, může vyvolat pro kočku nepříjemné svědivé reakce kůže. Kočka svým škrábáním a kousáním kůži často velmi naruší a poškodí ji do krve a následně dochází k tvorbě strupů.

Proti zevním parazitům v dnešní době existuje mnoho vhodných preparátů, ať už jsou to obojky, spreje, nebo pipety k nakapání na kůži. Při nadměrném napadení parazity je vhodné léčbu konzultovat s veterinárním lékařem.

Bohužel i kočky v dnešní době postihly takzvané „civilizační choroby“, které se projevují kromě jiných příznaků i silným svěděním kůže. Patří mezi ně nevhodná potrava, reakce na šampony a spreje, reakce může být i psychická, například na změnu prostředí, další nové zvíře v domácnosti a mnoho a mnoho dalších. Prakticky je to stejné jako u nás lidí – snad téměř každého z nás někdy potkalo „vyražení červených pupínků“ a následně nepříjemné svědění, třeba jen po požití běžné mandarinky.

Zdroj: Vyrážka u koček
Zveřejněno dne: 23.5.2016

BLECHY

Blechy na člověku

Navzdory názvu žije a saje tento parazit nejenom na člověku, ale bez větších problémů cizopasí i na domácích zvířatech, zejména na psech, kočkách a vepřích. Příležitostně se může objevit i na jiných hostitelích. Blecha lidská byla nejhojněji rozmnožena v domácnostech od 14. do 19. století. Na přelomu 20. století ji vystřídala blecha psí, která převažovala až do 50. let, kdy začala být vytlačována blechou kočičí. Momentálně je blecha lidská zcela na ústupu. K jejímu potlačení přispěl vývoj a vliv hygienické úrovně obyvatelstva. Nicméně ještě i dnes je možné se s ní setkat. Od ostatních blech se velmi výrazně liší především absencí hřebenu na těle.

Blecha si dělá většinou takové cestičky, kde vás pokouše. To znamená, že se ráno vzbudíte a máte třeba 5 štípanců skoro v řadě nebo vedle sebe. Špatné je, že kousnutí není cítit. Kdyby ano, tak blechu prostě chytnete a utopíte.

Blecha obecná (Pulex irritans) je v Evropě nejčastější cizopasník člověka z řádu blech. Žije i na domácích zvířatech a na divoce žijících šelmách. Blecha je drobný bezkřídlý hmyz s tělem bočně zploštělým, s mohutně vyvinutým bodavě savým ústním ústrojím a s jednoduchou stavbou oka. Nohy jsou uzpůsobeny ke skákání. Blechy prodělávají proměnu dokonalou a dospělci cizopasí sáním krve na teplokrevných obratlovcích. Ve vztahu k člověku představuje blecha obecná přímého cizopasníka a přenašeče nemocí.

Tělo blech se skládá z hlavy, hrudi a zadečku. Dospělé blechy mají jednoduché oči a tělo vejčité, bočně zploštěné. Tělní obal je sklerotizovaný (ztvrdlý), porostlý nazad směřujícími štětinami, což usnadňuje pohyb srstí hostitele. Blecha obecná je 2–8 mm dlouhá. Její tělo je zbarvené od hnědé do černé (dle složení potravy). Hlava s charakteristickým zubem je zaoblená a těsně spojená s předohrudí, tu střechovitě překrývá límcem. Po obou stranách hlavy jsou hluboké žlábky, v nichž jsou v klidu ukryta kyjovitá tykadla, která nejsou symetrická. Před tykadlovým žlábkem leží jednoduché velké pigmentované oko. Oční štětina sedí vždy pod spodním okrajem oka. V zadní tykadlové části hlavy je další a jediná velká štětina. Předohrudní hřeben není vyvinut. Ústní ústrojí je bodací a sací. Oproti původnímu tvaru je značně pozměněno. K bodání a sání slouží bodec, na jehož zadní stěně je hluboký žlábek. Za účasti páru maxil (horních čelistí) blecha saje krev. U ústního ústrojí jsou nápadná čelistní a pysková makadla (čtyřčlenná), která chrání bodec. Pysková makadla zasahují asi do tří čtvrtin délky přední kyčle. Hruď (thorax) blechy je rozdělena na tři stejné části. Prostřední břišní část je přizpůsobena funkci skákání. Nohy blech mají mohutné kyčle, jsou porostlé štětinami a na konci vybaveny dvěma drápky. Chodidlo blech je pětičlenné. Blecha je schopna skákat až 30 cm daleko. Zadeček blech je složen z 10 článků: 7 je plně vyvinuto a 3 koncové jsou pozměněny k rozmnožování. U samečků je vytvořen přilnavý orgán, důležitý při klasifikaci blech.

Dýchací soustava dospělce (imaga) představuje vzdušnicový systém tvořený dvěma páry hrudních a osmi páry zadečkových otvorů. Trávicí ústrojí je vybaveno mohutným svalstvem v jícnu, žaludku a konečníku. Žvýkací žaludek je vyplněn dozadu směrujícími chitinovými bodlinami, které filtrují nasátou krev a rozrušují v ní přítomná fibrinová vlákna. Žaludek se po nasátí krve rozšíří a vyplní většinu zadečku. Nálevkovitě navazuje na pytlovitě rozšířený úsek střeva. Imago blech se živí výhradně krví hostitelů. Krev sají obě pohlaví velmi dychtivě a současně vypouštějí řitním otvorem kapičky právě nasáté krve. Sají několikrát denně. V ideálních podmínkách vydrží blechy na živu asi 6 let. Blechy jako zevní cizopasníci snadno přecházejí z jednoho hostitele na druhého. Lehkost přechodu a snadné střídání hostitelů je jednou z příčin velkého rizika přenosu nemocí. Pohlavní ústrojí samiček tvoří vaječníky. Skládají se z trubic a vejcovodů, které ústí do nepárové dělohy. Pohlavní ústrojí samečků je tvořeno jedním párem varlat a typickou chámovou schránkou s phalusem, který je z hlediska klasifikace blech velmi důležitý. Samci a samičky se vyhledávají pomocí čichu a páří se v srsti hostitele. Krevní oběh zajišťuje pulsující trubice v hrudní části, která tvoří primitivní srdce. Nervová soustava je žebříčková, zkrácená. V hlavě je umístěna nad- a podjícnová uzlina, v hrudi tři uzliny a v břiše sedm až osm uzlin. Zrakový orgán tvoří jednoduché (nefasetované) oko. Thigmotaxe (vnímání pachu) se u blechy předpokládá, ale není známý orgán. Předpokládá se také schopnost vnímání proudění vzduchu.

Larva je beznohá. Má pevnou tělní schránku, porostlou štětinami, které reagují na dotek. Tato schránka se skládá z hlavy, tří hrudních a deseti zadečkových částí. Hlava je vybavena kousavým ústrojím (ne sacím). Toto ústrojí tvoří dvě maxilární (horní) makadla a dvě labiální (dolní) makadla. Oči nejsou přítomny. Smyslové vnímání je negativně fototaxické (vyhledávají tmu), thigmotaxické (pachy) a hydrotaxické (vlhko).

Po oplození klade samička blechy asi 400 vajíček po 4 až 8 kusech v mnoha etapách. Z vajíčka se líhne po 4–12 dnech bílá beznohá slepá larva porostlá štětinami. Na rozdíl od imag mají larvy ústní ústrojí žvýkacího typu s krátkými tykadly. Larvy se 3x svlékají a k vývoji potřebují teploty mezi 18–27 stupni Celsia a 70–90% relativní vlhkost. Larvy se živí organickými odpadky hostitele a výkaly blech, v nichž zůstává nestrávená krev. Po několika dnech se larva přemění v nepohyblivou kuklu uloženou v kokonu spleteném larvou. Trvání stadia kukly je dle podmínek prostředí různé. Kukly blech často přezimují a vylézají až na mechanické podráždění pohybem hostitele. Tehdy blechy skoro současně opouštějí kokony a vrhají se na kořist. Z popsaného vývoje vyplývá, že proměna u blech je dokonalá. Nejkratší pozorovací doba vývoje od vajíčka do imaga u blech žijících společně byla 7 dní. Obvykle je však třeba počítat s dobou vývoje 4–6 týdnů. Každé snůšce vajíček musí u samičky předcházet sání krve.

Blecha obecná není původním cizopasníkem člověka. Předpokládá se, že se jím stala po ochočení psa člověkem. Tuto hypotézu podporuje hojný výskyt této blechy na psovitých šelmách. Blecha obecná je rozšířena kosmopolitně (po celé zeměkouli), kromě některých oblastí tropických pralesů. V Čechách se nachází rovnoměrně po celém území. Se stoupající životní úrovní četnost jejího výskytu klesá.

Blechy zvládnete odstranit z domácnosti i sami. Jen budete muset pořádně uklízet. Nesmíte zapomenout ani na kousek bytu, zejména se zaměřte na místa, kde jsou textilie – sedačka, koberec, postel, špinavé prádlo. Vysávejte, perte, vytírejte... Například koberce je dobré vysávat několikrát denně, stejně tak i podlahy, protože blechy se mohou ukrývat i ve spárách mezi parketami. Pomoci si můžete rovněž chemickými přípravky speciálně určenými na hubení blech, které najdete v drogerii. Těmi pak vystříkejte vše, co můžete. Po vyvětrání nebo zaschnutí jsou spreje zdravotně nezávadné, a to i pro zvířata a malé děti.

Člověk bývá blechami napaden pouze výjimečně, a to především v návaznosti na kontakt se zablešeným zvířetem. Lidská medicína nepovažuje púlicosis (latinský termín pro zablešení člověka) díky téměř neexistujícímu výskytu blech u lidí za velký problém. Lékařské repetitorium nemá ve svém obsáhlém rejstříku heslo púlicosis vůbec uvedené. Nepříjemné je snad jen bleší kousnutí. Na kůži poštípaného člověka se objeví typický svědivý či pálivý zarudlý pupenec, který však za několik hodin samovolně mizí. Citlivější lidé mohou na bleší poštípání zareagovat bouřlivější alergickou reakcí kůže, podobně jako při kousnutí kterýmkoliv jiným bodavě savým hmyzem. Nedisciplinovaní pacienti si další problém přivodí nadměrným škrábáním a následným infekčním zánětem kůže svědivého místa. Zde by měly pomoci časté koupele.

Zdroj: Blechy
Zveřejněno dne: 4.1.2016

STRUPY NA KŮŽI U KOČEK

Příčiny

Při pohledu na neustále se škrábající kočku zbystří asi každý majitel a začne svého miláčka podrobovat důkladné kontrole. Příčin škrábání u koček může být hned několik. Nejčastější příčinou jsou však zevní parazité. Mezi ty nejznámější a snad nejvíce rozšířené patří blecha, ať už blecha kočičí, psí nebo obecná. Není pouze velmi nepříjemná v srsti, ale je rovněž zdrojem nákazy tasemnicí, protože je mezihostitelem jejího vývoje. Při zjištění tohoto parazita musíme rychle sjednat nápravu a provést „odblešení“, blecha se totiž rychle rozmnožuje a může nám zamořit celý byt. Při opakovaném použití přípravků na hubení blech, například insekticidní zásypy, šampony, obojky, musíme provést i důkladný úklid bytu a hlavně kočičího pelíšku.

Dalším nepříjemným zdrojem škrábání je napadení kočky zákožkou svrabovou, tedy svrab neboli prašivina. I když je tato nemoc zmiňována především u psů, častěji bývá diagnostikována u koček. Tento roztoč vyvrtává chodbičky na povrchu kůže, kde klade vajíčka. Vyvolává silné svědění, kočky se neustále čistí a škrábou a tím roznášejí roztoče po celém těle. Nemoc se lehce odhalí – na kůži jsou šupinky a strupy, kočky trpí záněty kůže, jsou vyčerpané, netečné. Pokud nejsou léčeny, umírají na celkové vyčerpání. Nemoc se dá v dnešní době úspěšně léčit injekcemi nebo léky – ovšem pouze preparáty pro zvířata. Je lehce přenosná na jiné kočky i psy, proto při zjištění nákazy kočku izolujte od ostatních domácích zvířat. Při nedodržení hygieny může dojít i k nakažení člověka. Svrab je problémem u koček s volným pohybem, u koček chovaných v bytě se se svrabem téměř nesetkáme.

Mezi obtížné parazity patří i ušní roztoči, kteří infikují zevní zvukovody a dráždí sliznici, což vyvolá nadměrnou tvorbu mazu. Maz potom vytváří typické hrudky, kočka si ucho často škrábe a má ho sklopené. Škrabáním si zanese do ucha infekci a tím vnikne zánět. Léčba bývá naštěstí úspěšná.

Kočka si z toulek v přírodě může přinést dalšího nepříjemného parazita – klíště. Klíště nemůže na kočku přenést nemoci, které přenáší na lidi, například klíšťovou encefalitidu, ale dochází k tomu, že se kočka škrábáním snaží přisáté klíště ze své kůže odstranit, a to i velmi razantně – rozškrabáním kůže do krve.

Méně častým parazitem, který vyvolává svědění, je sametka zarděnková. Vedle výrazného svědění dochází i ke zvýšené tvorbě šupin. Místy dokonce vypadává srst. Také tímto parazitem se nakazí pouze kočky s možností volného pohybu.

Nelze zapomenout na napadení koček obtížným hmyzem – komáry. I když se toto napadení stává poměrně zřídka, může vyvolat pro kočku nepříjemné svědivé reakce kůže.

Proti zevním parazitům v dnešní době existuje mnoho vhodných preparátů, ať už jsou to obojky, spreje, nebo pipety k nakapání na kůži. Při nadměrném napadení parazity je vhodné léčbu konzultovat s veterinárním lékařem.

Nejen zevní parazité, ale i plísňové kožní onemocnění označované jako dermatofytóza může kočce velmi znepříjemnit život. Toto onemocnění se řadí mezi infekční nemoci a může se přenést i na člověka. Postihuje většinou dlouhosrsté kočky, projevuje se silným svěděním, kočka se škrábe a vytrhává si srst. Při podezření na tuto nemoc je nutné navštívit veterinárního lékaře, který kultivací seškrabků z kůže a srsti stanoví druh plísně a poté následnou léčbu příslušným preparátem.

Bohužel i kočky v dnešní době postihují takzvané „civilizační choroby“, které se projevují kromě jiných příznaků i silným svěděním kůže. Příčinou bývá nevhodná potrava, reakce na šampony a spreje, může jít i o reakci psychickou, například na změnu prostředí, další nové zvíře v domácnosti a mnoho a mnoho dalších. Prakticky je to stejné jako u nás lidí – snad téměř každého z nás někdy potkal „výsev červených pupínků“ a následně nepříjemné svědění, třeba jen po požití běžné mandarinky.

Zdroj: Strupy na kůži u koček
Zveřejněno dne: 22.3.2016