STŘIHY JORKŠÍRŮ FOTO je jedno z témat, o kterém se můžete dočíst v našem článku. Dilema, jestli si pořídit kočku nebo psa, řeší spousta rodin. Pokud by se členové rodiny rozhodli pořídit si kočku, nabízí se jim řada plemen. Jedním z nejoblíbenějších plemen je britská kočka, kterou si lidé vybírají pro její přítulnost a krásnou hebkou srst.
Druhy britských koček
Černá britská krátkosrstá kočka
Tato černá britská krátkosrstá kočka má celé tělo pokryté černou krátkou srstí bez barevných variet. Při narození koťat může být srst lehce zrzavá, to ale časem zmizí. Tato kočka by se neměla příliš slunit, pak by její srst mohla získat hnědou barvu. Postava kočky je podsaditá, britské kočky váží od 4 kg do 9 kg. Hlava je kulatá a široká. Nos je krátký a černý. Uši jsou malé a mírně zakulacené. Oči jsou velké a kulaté. Barva očí je žlutá až měděná. Povaha této kočky je velmi milá a přítulná. Černá britská krátkosrstá kočka je klasika a žádné variety se u ní nepřipouštějí.
Tento typ kočky má srst krátkou, hustou a čistě bílou bez odstínů žluté. Tělo je silné, robustní a tlapky mají růžovou barvu. Hlava je kulatá a široká. Nos je rovný a čenich má růžovou barvu. Oči jsou velké a kulaté. Obvyklá je u nich oranžová barva očí v různých odstínech. Přesto se u ní připouští varieta s modrýma očima či s nestejně zbarvenýma očima. Povaha této kočky je stejná jako u kočky černé britské krátkosrsté.
Srst této kočky je krátká, hustá a zároveň velmi jemná. Zbarvení srsti je jednobarevné a krémové. Tělo působí robustně a podsaditě. Tlapky mají růžovou barvu. Hlava je velká a kulatá s růžovým čenichem. Na svět se dívá velkýma, kulatýma očima, které mohou být oranžové až zlaté. U tohoto typu kočky se nepřipouštějí žádné variety. I tato kočka je oblíbená pro svoji povahu, protože je přítulná a přátelská.
Srst této kočky je krátká a hustá. Barva srsti je modrá v různých odstínech. Důležité je, aby odstín byl po celém těle totožný. Koťata mohou být tygrovaná, ale to obvykle brzy zmizí. Tělo je podsadité a tlapky jsou modré. Hlava je kulatá a stejně jako tlapky i čenich je modrý. Oči jsou velké a kulaté, jejich barva může být měděná nebo oranžová. Jedinou přípustnou varietou je již samostatné plemeno zvané chartreuxská kočka (podle místa vyšlechtění), která je o něco silnější a větší než britská kočka a barva srsti má šedivější nádech. Povaha kočky modré britské krátkosrsté je opět přítulná, tento typ ale bývá často rozmazlený.
Jedná se v podstatě o kombinaci dvou předcházejících typů. Srst této kočky je krátká a hustá bez tygrování. Obě barvy srsti nesmí tvořit žádné skvrny. Obvykle se jedná o světlé zbarvení. Zajímavé je, že světlejší chloupky jsou jemnější než ty modré. Těl
V naší poradně s názvem PRŮJEM U ŠTĚNĚTE se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Libuše Kyhosova.
Dobrý den mám dotaz. Mám 4měsíční štěně. Koupila jsem mu yoggies kachna aktive a najednou má štěně řídkou stolici. Může být příčina v novém krmivu? Děkuji Kyhosová.
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Milda.
Každý pes někdy v životě trpí průjmem. Průjem je obvykle způsoben trávicími problémy, takže správné jídlo je důležité, když váš mazlíček trpí tímto stavem.
Průjem vzniká v důsledku podrážděného žaludku. Ve většině případů váš pes snědl něco, co pro něj nebylo dobré, ale také mohl mít alergickou reakci, stres nebo bakterie.
Průjem je způsob, jakým se tělo zbavuje toxinů a čistí se.
Abyste zjistila, že na vině je konkrétní krmivo, tak ho přechodně nahraďte dietní nevýraznou stravou po dobu jednoho týdne a zjistěte reakci vašeho pejska.
Dietní strava se skládá ze tří dílů čisté vařené rýže a jednoho dílu vařeného, nekořeněného, vykostěného kuřete. Nezapomeňte na nepřetržitou dostupnost pitné vody.
Pokud průjem během několika dní zmizí, tak na vině je vaše nové krmivo.
Jorkšírský teriér má dlouhé hedvábné chlupy, podobné lidským vlasům. Aby srst jorkšíra byla upravená, je potřeba používat speciální šampony, balzámy a kondicionéry. Nedoporučuje se používat kartáč na mokrou srst, jelikož se mohou poškodit chloupky – začnou se dělit a postávat ve všech směrech. Péče o srst a její údržba klade na majitele jorkšírského teriéra velké nároky. Dlouhá hedvábná a modře zbarvená srst patří k hlavním plemenným znakům. Pěstovaná srst v plné délce se obvykle ponechává jen výstavním psům. Všem ostatním psíkům většina majitelů nechá srst zastřihávat do přiměřené délky, aby jim nepřekážela v pohybu a snáze se udržovala. Účes, respektive střih. dodá vašemu mazlíčkovi pěstěný a elegantní vzhled a zvýrazní charakteristiku plemene. Současně s účesem dostane jorkšír u specializovaných odborníků veškerou potřebnou péči a pozornost.
Zde si můžete prohlédnout fotografie účesů, respektive různých střihů jorkšírů.
Jorkšírský teriér byl vyšlechtěn chudými tkalci v Anglii, důvodem chovu byl zákon vydaný v 11. století, který přísně zakazoval poddaným lovit zvěř a chovat velké psy vhodné k lovu. Psi se podrobovali jednoduchému testu, pokud bez problémů prošli obručí o průměru asi 18 cm, mohli si je jejich majitelé ponechat. Přerod u jorkšírského teriéra z pracovního na psa luxusního se udál až koncem 19. století. Za otce dnešního jorkšírského teriéra je považován jeden z nejznámějších jorkšírských teriérů – Huddersfield Ben, který žil v letech 1865–1871. Toto plemeno bylo oficiálně zapsáno do chovné knihy English Kennel Club až roku 1886.
Jorkšírský teriér je jako pyšný malý lev s hřívou po celém těle. Pokud máte jednoho nebo více doma, určitě se už nenecháte zmýlit rozkošným vzhledem, je to rozený teriér. Při výchově v normálním prostředí s dostatkem podnětů se stane aktivním, inteligentním společníkem plným života, ale zároveň jistě oceníte jeho přirozeně vyrovnanou povahu.
Jorkšírský teriér je v mnoha ohledech fascinující. Jeho velkolepá srst vyžaduje velmi pravidelnou údržbu a jeho asertivní povaha jej může učinit velmi vybíravým, co se týče potravy. Rád ukazuje sílu svého charakteru.
Tolik pověstná dlouhá, hedvábně lesklá srst jorkšírských teriérů sice nelíná, ale vyžaduje pravidelnou péči a vhodný přísun živin, aby se zabránilo ztrátě lesku, lámání, maštění nebo podráždění pokožky. Srst nemá podsadu, pokožka je proto více vystavena vlivům, jako je chlad, horko, déšť, znečištění ovzduší ve městě a podobně.
Ideální výška psů i fen je 23 cm. U jorkšírského teriéra neexistuje třívelikostní ráz ani typ mini – jorkšír je jen jeden, s váhou od 1,8 kg do 3,2 kg.
Hlava je spíše malá a plochá, nesmí být příliš okrouhlá ani dlouhá, zejména v čenichové partii, stop je výrazný, čenich vždy černý. Oči jsou středně velké a jiskrně tmavé s inteligentním výrazem. Jsou posazené těsně nad lícemi, hledí vpřed. Oči nejsou vystouplé, víčka přilehlá na okrajích jsou tmavá. Uši tvaru písmene V jsou malé, vzpřímené, posazené ne příliš po stranách hlavy. Jorkšír má pravidelný nůžkový skus, zuby jsou nasazené kolmo. Krk je pevný, vztyčený. Hrudník je přiměřeně široký i hluboký, žebra klenutá, hřbet je rovný, bedra silná. Záď mírně zaoblená, břicho velmi jemně vtažené. Hrudní končetiny jsou pevné a rovné. Ocas je nesen mírně nad úrovní hřbetu, měl by být rovný.
Srst na celém těle jorkšíra by měla být dlouhá, zcela rovná, bohatá, jemná a hedvábná. Tříslová barva na hlavě by neměla zasahovat až na krk a nesmí obsahovat tmavé chlupy. Končetiny jsou pokryté sytě zlatavou barvou, která je nejtmavší u kořínků, zlatá barva nezasahuje nad lokty
Rozšířený v jihovýchodní Austrálii (endemit). Dříve byl vombat považován za havěť, nyní je chráněn v mnoha oblastech (Triggs 1996). Ve Victorii byla dříve s vombaty skutečná svízel, protože svou přítomností způsobovali výrazné škody tamním farmářům. Byl proto spuštěn systém jejich likvidace založený v roce 1925 na ochranu vlastníků půdy před poškozením plotů. Vombati byli v té době vězněni, tráveni a stříleni v lesích i na zemědělské půdě. Výsledkem bylo mnoho tisíc mrtvých vombatů (64 000 v letech 1950-1966) až do pozastavení v roce 1966. Po rozvoji automobilové dopravy se pro vombata obecného staly novým významným nebezpečím silnice.
Jeho latinský název je Lasiorhinus krefftii a je to jeden z nejvzácnějších savců světa. Vyskytovali se pouze na dvou místech: národní park Epping Forest a přírodní rezervace Richard Underwood (malá populace).
V roce 1981 už zbyla pouze 1 zbytková kolonie, která se nachází se v národním parku Epping Forest. Odhad této populace z roku 1981 je pouhých 35 jedinců. Pro jejich ochranu byl z tohoto parku vyhnán všechen dobytek.
Podařil se populační nárůst. Do poloviny 90. let - stabilizováno na cca 65 jedincích. Ovšem s velkými problémy, které představovalo stále se opakující sucho a vytlačení původních trav novou invazivní bůvolí trávou.
Další populační vývoj:
2000-2001 - velký neúspěch, když 15 až 20 vombatů prohrálo boj s predátorským útokem dinga. V jednom případě v roce 2000 byla nalezena mrtvá těla 7 vombatů obklopená stopami psů a trusem. Genotypizace DNA extrahované z těl vombatů a trusu dinga potvrdila, že dingové konzumovali vombaty.
2002 – celé stanoviště vombatí kolonie uzavřeno 20 km (12,4 mil) plotem, aby se zabránilo opakování.
2005 - nárůst na 115 jedinců.
2007 - nárůst na 138 jedinců. Zavedena nová, neinvazivní technika sčítání - sběr chlupů z lepicí pásky zavěšené před vchody do nor. Zavedena analýza DNA.
2009 - založena druhá kolonie.
2010 - přibližně 163 jedinců.
2016 - přibližně 250 jedinců ve volné přírodě.
Druhá kolonie byla založená v roce 2009 v Richard Underwood Nature Refuge poblíž Saint George, jih-centrální Queensland, kam bylo přemístěno 15 jedinců z primární kolonie.
V listopadu 2012 ale bylo již jen 10 dospělých a 3 noví potomci (všichni prosperující).
V současné době nejsou žádná zvířata v řízené péči kvůli dostatečnému, leč nízkému počtu ve volné přírodě. Poměr samců a samic je 2,3 samce na jednu samici.
Zánět zvukovodu se vyskytuje především u psů s převislýma ušima. Obecně mají záněty různé příčiny – bakteriální, parazitární nebo plísňové. Někdy může být spouštěčem zánětu také cizí těleso (travní osiny). U některých plemen je třeba pravidelně vytrhávat chloupky rostoucí ve zvukovodu, a to především u pudlů, kníračů, bišonků, maltézáčků, jorkšírů a dalších plemen s jemnou srstí. Pokud se chlupy ponechají ve zvukovodu, vytvářejí často společně s ušním mazem ušní zátku, která brání větrání zvukovodu, a to vede ke vzniku zánětu.
Klasickými příznaky zánětu zvukovodu jsou časté třepání hlavou a drbání ucha. V případě, že je ucho velmi špinavé, zapáchá, vytéká z něj páchnoucí tekutina, jeho povrch je zarudlý či zdrsnělý, nebo si zvíře nezvykle často drbe ucho, třepe hlavou, tře uši o koberec, určitě s návštěvou veterináře neotálejte!
Pokud ucho jen svědí, ale nic z něj neteče, vykapejte ho čisticími kapkami. Jestliže zpozorujete, že se zvířeti ulevilo, opakujte čištění každý den až do odeznění příznaků. Zvířeti nikdy nečistěte uši vodou, borovou vodou ani jakýmkoliv olejem.
Pokud zpozorujete páchnoucí sekret, musíte navštívit veterináře, který ucho zvířete vyšetří a nasadí odpovídající léčbu (speciální kapky). Vždy pečlivě dodržujte léčebný postup, který naordinoval veterinář. Domácím mazlíčkům je kapání zanícených uší velmi nepříjemné, proto proti němu mnohdy velmi zarputile protestují. Ovšem vy to nevzdávejte a vytrvejte, do nedoléčeného ucha by se infekce velmi rychle vrátila. Často se veterináři setkávají s případy, kdy majitelé vodí svá zvířata do ordinace z důvodu, že předchozí kapky „nezabraly“, takže se nasadí jiné. Za měsíc se opakuje stejný scénář. Výsledkem pak může být chronický zánět zvukovodu. Přitom by mnohdy stačilo, kdyby se při prvním zánětu dodržel léčebný postup a nepřerušil se v průběhu, když došlo k prvnímu zlepšení.
V případě, že zvířeti nejste sami schopni uši vykapat, nezbývá vám nic jiného než se domluvit s veterinářem a chodit na tento úkon do ordinace.
Dráždit a zraňovat ucho psa mohou i osiny trav, které se dostanou do zvukovodu. V takovém případě často dochází k zanícení a zvířeti se spustí z ucha hnisavý výtok. Vždy je v těchto případech nutné odborné odstranění cizího tělesa a vyčištění zvukovodu. Domácí pokusy o vyndání osin mohou skončit jejím zasunutím hlouběji do zvukovodu, kde může v nejhorším případě dojít až k perforaci (proděravění) bubínku.
Mírné zašpinění ucha ušním mazem je běžné. Ucho vyčistěte následujícím způsobem: pořiďte si roztok na rozpouštění mazu v uších, ten aplikujte do zvukovodu (klidně ve větším množství) a chrupavčitou trubici zvukovodu masírujte tak, abyste slyšeli šplouchání. Pak už jen vytírejte papírovým kapesníkem namotaným na prstu to, co zvíře vyklepe do ústí zvukovodu. Před čištěním druhého ucha vždy očistěte kónus kapek (hrozí riziko zavlečení infekce z nemocného ucha do zdravého). Pokud si nevíte rady, nechte si od veterináře předvést, jak ucho správně vyčistit (případně jak aplikovat speciální kapky při léčbě).
Biewer teriér pochází z Německa a za rok jeho vzniku je považován rok 1984. Manželé Gertruda a Werner Biewerovi zkřížili dva strakaté psy s recesivním strakatým genem. Štěňata se jim velice zalíbila, a tak se rozhodli pro rozšíření chovu a své pejsky pojmenovali Biewer Yorkshire Terrier a la Pom Pon. Jiní chovatelé chtěli stejného výsledku dosáhnout křížením jorkšírů se shi-tzu. Avšak výsledkem nejsou typičtí biewerové. Takto vykřížení psi mají až moc společného se shi-tzu. První Biewer YT klub vznikl v roce 2003 v Německu. Nejoblíbenější jsou biewerové v USA. FCI toto plemeno zatím neuznalo.
Biewer dosahuje výšky 23 cm a váhy 1,8–3,2 kg. Zploštělá hlava má krátký čenich a černou nosní houbu. Středně velké oči jsou buď kulaté, nebo mají mandlový tvar. Malé vzpřímené uši tvaru písmene V jsou posazeny v zadní části lebky a leží poměrně blízko u sebe. Tělo je dobře stavěné a má hezké linie, délka je o málo větší než výška psa. Přední nohy jsou rovné, dobře osvalené a hojně osrstěné. Tlapky jsou kompaktní, kulaté s černými nebo bílými nehty. Ocas je nesen vysoko nad tělem a chlupy na něm tvoří praporek. Srst je dlouhá a měkká s jemnou texturou. Osrstění hlavy by mělo dosahovat ze ¾ na zem. Chlupy překrývající oči se svazují do culíčku nebo se nechávají volně splývat.
Základní zbarvení jsou modrá s černou, bílou a zlatou; modrá s černou a zlatou; zlatá s bílou.
Zbarvení hlavy je buď modré, nebo černobílé. Hruď, břicho, nohy a špička ocasu musí být bílé.
Od známého jorkšíra se liší zejména barevností. Standardem pro uznání biewer teriéra jsou bílé pruhy, které by se měly u psů vyskytovat na hlavě, na předních i zadních tlapkách, na břiše, jako límec za krkem psa a na konci ocasu.
Malí psi, brachycefalická plemena a obecně psi s nepravidelným skusem trpí problémy se zuby častěji. Je to dáno tím, že v normálním pravidelném skusu do sebe zuby zapadají a zubní plak se při žvýkání otírá. Někdy je třeba vytrhnout i zub, který na první pohled vypadá zdravě. Největší část zánětlivého procesu probíhá pod povrchem dásně a lze to zjistit pouze pomocí parodontální sondy, která odhalí kapsy mezi zubem a dásní (periodontální choboty). Často je zubní kámen to poslední, co ještě zub drží v dásni. Ve spoustě případů se po odstranění zubního kamene pozoruje ústup dásně a odhalení zubního krčku a kořene, pak je nezbytné takový zub vytrhnout. V některých případech je nezbytné i rentgenologické vyšetření, které pomůže zhodnotit reakci okolní tkáně zubu a ústup kosti.
Extrakce jednokořenových zubů probíhá ve dvou krocích. Nejprve se uvolní periodontální spojení pomocí extrakční páky, poté je zub vytažen extrakčními kleštěmi. Zuby s více kořeny (třenové zuby a stoličky) je třeba nejprve rozřezat vrtáčkem na jednotlivé segmenty a dále se postupuje stejně jako u jednokořenových zubů. Nekrotická tkáň se odstraní a defekt se buď ponechá otevřený, nebo se uzavře přešitím dásňového laloku. Používá se vstřebatelný šicí materiál, který se po čase sám rozpadne, tudíž není třeba stehy vyndávat.
Obavy z toho, jak bude pes žít bez zubů, jsou zbytečné. Psi při příjmu potravy moc nežvýkají, spíš hltají. Po extrakci většího počtu zubů, zejména stoliček, samozřejmě musíme přizpůsobit dietu – granule nahradit měkkou stravou, například konzervami.
Obecně lze říci, že do konce sedmého měsíce věku psa (i kočky) by měla být výměna zubů dokončena. To znamená, že všechny mléčné zuby jsou vypadlé a všechny trvalé zuby jsou prořezané. Nicméně existují mezi plemeny i mezi jedinci individuální rozdíly. Pak platí pravidlo „jednoho zubu“. Pokud je už prořezaný trvalý (druhý) zub, ten mléčný už tam nemá být.
Pokud mléčné zuby nevypadnou a zůstávají vedle těch trvalých, bývají hodně namačkané. Někdy se i stane, že druhý zub nemá místo pro svůj růst a úplně se otočí nebo musí růst jiným směrem, než má. A jak jsou zuby namačkané jeden na druhý, mezery mezi nimi jsou malinké. Právě v těchto místech se hromadí velké množství zubního plaku a později i zubního kamene. Následně nastupuje zánět dásní a parodontitida. A bohužel už u velmi mladých zvířat – klidně kolem desátého měsíce věku.
Když zuby rostou jinak, než by měly, vede to k různým vadám skusu. A vada skusu opět není jen kosmetický problém. Jakmile zuby nemohou dobře spolupracovat během žvýkání, neprobíhá to, čemu se říká „samočisticí funkce chrupu“. A tak se opět hromadí zubní plak, který je příčinou vzniku zápachu a zánětu. Navíc se může zvíře špatně rostlým zubem ošklivě kousat třeba do patra nebo do dásní.
U některých plemen je třeba pravidelně vytrhávat chloupky rostoucí ve zvukovodu, a to především u pudlů, kníračů, bišonků, maltézáčků, jorkšírů a dalších plemen s jemnou srstí. Pokud se chlupy ponechají ve zvukovodu, vytvářejí často společně s ušním mazem zátku, která brání větrání zvukovodu a vede ke vzniku zánětu. Mechanické vytrhávání chloupků můžete provádět ručně, na trhu jsou k dispozici i pomůcky určené speciálně k tomuto účelu. V případě, že by vám tento způsob nevyhovoval, lze chlupy z uší vystříhávat, ale zde musíte být obezřetní, protože ostříhané chlupy se musí z uší odstranit.
Další prevencí onemocnění uší je zamezit tomu, aby do ucha při koupání zvířete natekla voda. Pokud se tak stane, je třeba uši důkladně vysušit.
